Když začalo divadlo Činoherní klub, bylo to divadlo herců, které inspirovali režiséři. To je jádro všeho, co Činoherní klub je, byl, a pokud pánbůh dopustí, bude. Jinak to není možné formulovat.“
Leoš Suchařípa
Činoherní klub vznikl v polovině šedesátých let jako divadlo, které se výrazně zapsalo do českého i evropského divadelnictví druhé poloviny 20. století.
Hned po svém vzniku se Činoherní klub zařadil mezi nejvýznamnější divadla šedesátých let. Vzestup divadla byl přerušen tragickými historickými událostmi – Srpnem 1968 a následnou normalizací. Navzdory nepřetržitým mocenským snahám zlikvidovat „společenství spřízněných volbou v centru Prahy“ (nuceným odchodem spoluzakladatelů, rozvracením souboru zevnitř, přičleněním k Divadlu na Vinohradech) divadlo-klub přežilo, byť za cenu značných ztrát.
Koncem 70. a v průběhu 80. let ČK uvedl opět řadu vynikajících inscenací. Nepřetržitá důvěra mezi hercem a divákem zůstávala nadále zárukou existence ČK. Od Sametové revoluce v roce 1989 procházelo divadlo obdobím tvůrčí renesance, procesem obnovování souboru, hledáním mladých spřízněných tvůrců a znovuobjevováním Činoherního klubu divákovi.
Dnešní Činoherní klub je samozřejmě jiný než ten legendární ze šedesátých let, třebaže geny, které do něj vložili jeho zakladatelé, stále žijí. Za svou oblibu a široké divácké zázemí tak nadále vděčí zejména pověstné preciznosti herecké práce, důrazu na vzájemnou spolupráci všech zúčastněných, dlouhým zkušebním lhůtám, díky nimž zůstávají inscenace na repertoáru řadu sezon, a stejně tak přísnému požadavku pravdy, nezbytnému v divadle, kde je divák v bezprostřední blízkosti herce. Ideální intimní prostor umožňuje důvěrný vztah mezi divákem a hercem a předznamenává dramaturgii divadla: v Činoherním klubu se zpravidla hrají hry se smyslem pro současnou dobu a atmosféru, ať jsou to hry nové nebo klasické.
Činoherní klub náleží v průběhu své více než padesátileté existence k pár českým divadlům, která dokázala zanechat stopu v několika diváckých generacích.
_______________________________________
_______________________________________
_______________________________________
Činoherní klub vznikl roku 1965 jako součást Státního divadelního studia (ředitel Miloš Hercík). U jeho zrodu stáli dva bývalí spolužáci z pražské Divadelní fakulty Akademie múzických umění – režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem divadla. Oba zakladatelé navenek nijak nespecifikovali úmysly nového divadla, od začátku však bylo zřejmé, že jim jde o divadlo zbavené tíhy starých divadelních tradic a mravů. Chtěli dělat divadlo, které je bavilo, s lidmi, kteří jsou jim blízcí, bez vyhlašování cílů, idejí a programů. První inscenací Činoherního klubu byl Piknik Ladislava Smočka v autorově režii.
Základ hereckého souboru přišel do Činoherního klubu z Ostravy spolu s režisérem Janem Kačerem. Činoherní klub měl od počátku své existence tolik umu i štěstí, že se během jediné sezony stal jedním z nejpopulárnějších pražských divadel. Popularita jeho herců (Josef Abrhám, Jana Břežková, Petr Čepek, Nina Divíšková, Věra Galatíková, Jiří Hálek, Jiří Hrzán, František Husák, Jiří Kodet, Václav Kotva, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Josef Somr, Leoš Suchařípa, Miloslav Štibich, Jiřina Třebická, Josef Vondráček, Libuše Šafránková, Jiří Zahajský) rostla s každou inscenací, řada z nich se stala vzápětí protagonisty proslulých filmů nové vlny československého filmu z konce 60. let. Když byl Jaroslav Vostrý přece jen donucen formulovat pro novináře program divadla, řekl, že Činohernímu klubu jde o hledání možností herců a jejich prostřednictvím i možností člověka. Činoherní klub se skutečně stal divadlem herců, přesněji řečeno režírovaných herců, a ve svých nejlepších inscenacích jím vždy zůstal. Režiséři divadla nikdy nehledali efektní režijní postupy mimo herecké prostředky, jejich cílem bylo roztavit režii v hereckých výkonech.
Osu repertoáru divadla tvořily od samého počátku především současné české hry, ruská divadelní klasika a současná angloamerická dramatika. K nejznámějším inscenacím patřilo Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Na koho to slovo padne A. Vostré, Gogolův Revizor, Zločin a trest F. M. Dostojevského, Machiavelliho Mandragora, Pinterovy Narozeniny, Voltairův Candide atd. Vedle kmenových režisérů pracovali v té době v Činoherním klubu i významní filmoví režiséři Jiří Menzel a Evald Schorm. V divadle pracoval také hudební skladatel Petr Skoumal (s Janem Vodňanským spoluautor pořadů: S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu, S úsměvem donkichota). S rostoucí popularitou Činoherního klubu vzrůstal i zájem o jeho vystupování v zahraničí. Úspěšné zahraniční cesty Činoherního klubu tehdy vyvrcholily triumfem na mezinárodním festivalu World Theatre Season v Londýně roku 1970.
Počátkem 70. let, po nuceném odchodu většiny vůdčích osobností divadla, se ocitl Činoherní klub ve stále se prohlubující umělecké krizi. Divadlo začalo opět systematičtěji pracovat až na konci 70. let, po příchodu uměleckého šéfa Jiřího Daňka. Vytvořilo řadu inscenací, které představovaly v kontextu tehdejšího českého divadla znovu jednu ze špiček. Nejvýznamnějšími inscenacemi tohoto období byly Cesta dlouhého dne do noci E. O´Neilla, Vostrého Tři v tom, Zuckermayerův Hejtman z Kopníku, Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa, Gogolovi Hráči, Hrabalův Něžný barbar, Svatby A. P. Čechova a B. Brechta, Fraynovo Bez roucha, Čechovův Ivanov a dramatizace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále.
Rovněž toto období mělo vedle příznivého ohlasu domácího i ohlas zahraniční. Činoherní klub se v této době s úspěchem zúčastnil festivalů ve Finsku, Jugoslávii, Kanadě, Španělsku, hrál ve Francii, Maďarsku, Sovětském svazu a v dalších zemích. Dobrou úroveň uměleckých výsledků divadla zajišťovali především režiséři Ladislav Smoček a Ivo Krobot, jako hosté spolupracovali Jiří Menzel a Vladimír Strnisko. Členy hereckého souboru v té době byli také Rudolf Hrušínský ml., Veronika Freimanová, Petr Nárožný, Libuše Šafránková, Jana Švandová a další.
Listopadové události roku 1989 umožnily, že se do ČK znovu vrátil Jaroslav Vostrý jako umělecký šéf a po osamostatnění divadla se stal jeho ředitelem. Činoherní klub se tak mohl navracet k některým základním východiskům, mezi nimiž sehrála nemalou roli svoboda volby režijního a hereckého projevu. Byla to totiž právě přirozenost lidského – rozuměj hereckého – chování a svoboda lidské – rozuměj herecké – vůle, které spolu s moderním pohledem na lidskou psychologii a novou interpretaci klasických témat vytvářely specifiku Činoherního klubu.
Proměna Činoherního klubu koncipovaná novým ředitelem divadla Vladimírem Strniskem byla ve svých výsledcích nesoustavná, třebaže také v tomto období vedle průměrných inscenací vznikaly v režii Ladislava Smočka, Michala Langa a Vladimíra Strniska i inscenace velmi osobité a v kontextu českého divadla nepřehlédnutelné.
V roce 1999 se stává ředitelem a uměleckým šéfem Vladimír Procházka, dlouholetý dramaturg divadla, pod jehož vedením Činoherní klub navázal na výše jmenované principy, které určovaly jeho svébytnost. Přichází několik zajímavých hereckých osobností, zejména z mladší generace, a také, jak je v tradici divadla, představuje se tu řada hostů nejen herecké profese, kteří s Činoherním klubem pravidelně spolupracují; vedle režisérů Ladislava Smočka a donedávna Iva Krobota působil v divadle významný výtvarník Luboš Hrůza, který stál rovněž u jeho zrodu a po dlouhé emigrační pauze (v letech 1968 – 1997 byl šéfem výpravy Národního divadla v Oslu) se znovu po roce 1989 podílel na jeho inscenacích, až do svého úmrtí v roce 2008.
V divadle začínají pravidelně režírovat Martin Čičvák a Ondřej Sokol, dramaturgii divadla se spolu s Romanem Císařem nadále věnuje Vladimír Procházka.
V následujících letech se průběžně rozšiřuje zázemí divadla, prostory pro skladování kulis, divadlo má konečně svou zkušebnu, inovuje se hlediště, herecké šatny, vstupní prostory i foyer apod.
Hned první inscenací na přelomu tisíciletí se až symbolicky stává vůbec první provedení - ve vlastním divadle za normalizace zakazované - hry Ladislava Smočka Jednou k ránu a následně vzniká řada inscenací, které se setkávají s ohlasem diváků i kritiky: Georg Büchner – Vojcek, A. P. Čechov – Lesoduch, B.- M. Koltès – Návrat do pouště, Václav Štech – Deskový statek, Joe Orton – Jak se bavil pan Sloane, Zoltán Egressy – Portugálie, Molière: Misantrop. K nim pak přibyly další pozoruhodné inscenace: Martin McDonagh – Osiřelý západ, Luigi Chiarelli – Maska a tvář, David Mamet – Sexuální perverze v Chicagu, Carlo Goldoni – Impresário ze Smyrny, Georges Feydeau – Dámský krejčí, Martin McDonagh – Pan Polštář, Christopher Hampton – Nebezpečné vztahy, Thomas Vinterberg, Mogens Rukov – Rodinná slavnost.
V roce 2002 se Činoherní klub transformoval z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. V této a v následujících sezonách jakoby se začaly zúročovat snahy sezon předchozích: Nadací Alfréda Radoka byl Činoherní klub vyhlášen Divadlem roku 2002, Osiřelý západ Martina McDonagha se stal hrou roku 2002 a herec, překladatel a režisér Ondřej Sokol získal Cenu Thálie v kategorii Talent roku. Ivana Chýlková obdržela Cenu Sazky a Divadelních novin za roli Saviny Graziové v Masce a tváři Luigiho Chiarelliho, tutéž cenu získal v roce 2006 Michal Pavlata za roli Teache ve hře Davida Mameta Americký bizon. Emília Vášáryová získala prestižní ocenění slovenských divadelních tvůrců Dosky 2004 za herecké výkony ve hře E. Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie?, kterou jsme uváděli v koprodukci s bratislavským divadlem Aréna. V roce 2007 byla poctěna Cenou Alfréda Radoka inscenace Hrdina západu J.M. Synga a stejnou cenou byl odměněn Jaromír Plesl za roli Christiho Mahona v téže hře. Režisér Ondřej Sokol získal za inscenaci Cenu Sazky a Divadelních novin. Činoherní klub byl Nadací Alfréda Radoka znovu poctěn titulem Divadlo roku 2008 a Jaromír Dulava získal za roli Předsedy v Kunderově Ptákovině cenu za mužský herecký výkon. Konečně Petr Nárožný obdržel Cenu Divadelních novin za sezonu 2009/10 za roli šlechtice Olivera Urbana v Krležově hře Léda (Manželskonemanželská povídka) a inscenace hry Felixe Mitterera Moje strašidlo měla ohlas u odborné kritiky v anketě Divadelních novin Inscenace roku 2010.
Také v následujících sezonách přibývají inscenace, které navazují na předchozí orientaci režisérů ČK. Ondřej Sokol dál inscenuje Martina McDonagha (Ujetá ruka, Kati) a Davida Mameta (Glengarry Glen Ross, nové provedení a obsazení Amerického bizona) a na zmíněnou orientaci navazuje i úspěšné provedení hry Harolda Pintera Zrada. Vůbec první režijní setkání Ladislava Smočka s dramatikem Tennessee Williamsem (Tramvaj do stanice Touha) přineslo málokdy vídané nesmiřitelné „utkání“ v hlavních rolích, Lucie Žáčkové (užší nominace na Cenu Thálie) a Honzy Hájka. V dalších dvou případech (Gerhart Hauptmann: Před západem slunce, Bernard Shaw: Paní Warrenová) se velmi citlivě, nicméně i cíleně prosazuje dar Smočkova autorství neznásilňujícího, nýbrž aktuálně domýšlejícího původní text. Potkáním dvou významných tvůrců ČK po mnoha letech je inscenace hry Jana Kačera Svatba pozdního léta, v níž autor hraje i jednu z rolí. Konečně Martin Čičvák (vedle volného nastudování Schormovy dramatizace Dostojevského románu Bratři Karamazovi) se prosadil dvěma vlastními hrami (Kukura, Urna na prázdném jevišti), které si rovněž našly své publikum.
Od roku 2003 je součástí širšího programu divadla přehlídka amatérských souborů „Činoherní klub uvádí“, je to příležitost zvát neprofesionální herce, soubory a divadelníky z Prahy, Čech, Moravy a Slezska. Iniciátorem a programovým dramaturgem přehlídky je Radvan Pácl. Do roku 2006 byl projekt podporován pouze z finančních zdrojů Činoherního klubu o.p.s. Od roku 2007 na něj přispívá také Ministerstvo kultury České republiky.
Archiv Činoherního klubu je od roku 2009 členem Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí SIBMAS.
V pokladně Vám můžeme nabídnout měsíční informatikum Činoherní čtení a knihy Činoherní klub 1965-2005 a Činoherní klub 2005-2015. Od roku 2003 je součástí širšího programu divadla přehlídka neprofesionálních herců, souborů a divadelníků Činoherní klub uvádí.
