MARKÉTA STEHLÍKOVÁ: Pojď vykročit do prázdna, abys překonala svůj strach
Rozhovor s herečkou, která je – stejně jako její postava v nové inscenaci – k existenci duchů spíš zdrženlivá. O strachu, o důvěře, o zkoušení.
„Vždycky říkám svoji univerzální odpověď, že v rámci zachování nějaký svý příčetnosti, protože se lehce umím dostat do určitejch stavů, se snažím spíš nevěřit. Mám to tak, že to hodně zlehčuju. Ale že bych vyloženě nevěřila, nebo to úplně zpochybňovala, to ne. Zachovávám si vůči tomu opatrnost,“ odpovídá na otázku, jestli na duchy věří, nebo je spíš skeptik Markéta Stehlíková.
Můžete ji běžně vídat na televizních obrazovkách jako Karlu v seriálu ULICE. Kromě snad Zuzany v DÁMSKÉM KREJČÍM, slibují všechny role, které v současnosti v Činoherním klubu hraje, moment překvapení. Ať už je to sestřička Lesana v BABYBOOMU, Jules v LINDA VISTA nebo nejnověji Lauren v 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU – věřte, že rozhodně stojí za to Markétu vidět ve všech – a možná právě v tomhle pořadí.
Povídaly jsme si na samém konci zkoušení po veřejné generálce 2:22 u nás dole na baru, když už se všichni ostatní rozprchli.
Kdy jsi byla naposledy vzhůru ve 2:22?
To ti řeknu úplně přesně. Zrovna minulej tejden, kdy jsem byla na jedný premiéře. Říkala jsem si, že musím jít domů brzo, protože jsem ráno točila. Ale byl to hezký večírek, tak až kolem toho času jsem šla domů. A ještě jsem se přesně tomu smála a říkám si: „Á, ponocuju.“
Jsi spíš noční tvor?
Jo. Já hrozně ráda spím ráno, což je s dítětem samozřejmě náročnější. A večer vydržím dlouho. Myslím, že mám i bystřejší hlavu. Ráno mi prostě dlouho trvá, než se proberu.
Co tě nejvíc baví na hře 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH?
Když jsem ji poprvé četla, eliminovala jsem přítomnost duchů a šla jsem po lince vztahů. Obecně mě v životě i ve hrách strašně baví mezilidský vztahy. Je mi příjemný se v tom nimrat. A tady se mi hrozně líbilo, jak je vystavěná ústřední dvojice. Myslím si, že spousta lidí se s tím dokáže ztotožnit. S někým žiješ, někoho si vezmeš, jdete stejnou cestou. A někde v průběhu tý cesty se to může změnit a může se úplně běžně stát, že jeden sejde, nebo jde jenom trošičku jinou cestou. A tam je pro mě ten zajímavej moment – jak se s tím ty lidi vypořádají. Tady v tý hře je to stěžejní.
Jak se ti zkoušelo?
Strašně hezky. A troufám si říct, že poprvý v životě jsem měla klid. I moje rodina to poměrně oceňovala. Většinou si ze mě dělají legraci, že jsem hysterická, když zkouším, a že s nima doma bydlí jiná paní. Vlastně nejsem schopná říct, čím to bylo. Braňo Holiček je jako režisér velmi klidnej, velmi empatickej, takže nechává prostor pro tvorbu. A do toho se mi nějak zázračně stalo, že jsem si věřila a nezpochybňovala se. Nevím, jestli to přichází s blížící se čtyřicítkou. Dneska poprvý v životě se mi stalo před tou veřejnou generálkou, že jsem začala mít strach a sama sebe jsem vzápětí překvapila, protože jsem si řekla „já už to do tý premiéry nějak došvihám, to bude dobrý“.
V LINDA VISTA hraješ životní koučku a tady psychiatričku. Obě jsou to profesionálky, které řeší problémy druhých, ale zároveň mají svoje vlastní. Je ti to blízký?
Taky jsem se tomu smála, že je to další role někoho, kdo se zaobírá mezilidskýma vztahama, ale když se na toho člověka podíváš, tak to není úplně zářnej příklad někoho, kdo je srovnanej. Je mi to nesmírně blízký. Myslím téma péče o duši. Sama chodím na terapie, velmi ráda. Dokonce si troufám tvrdit, že by to mělo bejt součástí duševní hygieny kterýhokoli herce. Mně to pomáhá v běžným životě a myslím si, že i v práci. Mám úplně famózní koučku, která je mimo všechny tady ty škatulky. Je naopak vyrovnanej člověk a dává mi v životě pevnou půdu pod nohama. Pro to zkoušení je prima, že to prostředí znám a vím, jak fungujou terapie a tak. Umím z toho čerpat a není to pak takový to zaběhlý klišé, že tam někdo prostě sedí v bílým a poslouchá a je v zenu.
Co tě nejvíc zaujalo na Lauren?
Pro herečku je to super postava, má mnoho vrstev. Má spoustu poloh, ve kterých ji divák může vidět, protože během večera prochází různejma změnama. Dá si pár drinků. Má svoje trauma. Má ho částečně zpracovaný i proto, že se zabývá traumaty jiných lidí. V jeden moment je mi jí taky nesmírně líto. A myslím si, že je to člověk, kterej říká pravdu. Sice jí to někdy trvá, ale když na to potom dojde, pojmenovává ty věci tak, jak jsou. Když máš v životě lidi jako Lauren, tak je to vždycky náročný. Protože když ti někdo říká pravdu, tak to častokrát bolí.
A ona sama si pravdu dokáže přiznat?
Když vycházím z toho, co je zač, myslím, že kdyby si tu pravdu připustila, musí se z toho zbláznit. Myslím si, že žije v takovým vakuu. Že si ten život nějak nalinkovala. A to, co dělá – a teď ji obhajuju – nedělá proto, že je primárně zlá nebo svině. Ona si to přebarvuje jinejma věcma a dává si šíleně moc pracovních povinností, aby nemusela myslet na to, že jí život tak nějak proklouzl mezi prsty.
Jaká témata z psychologie a z oblasti duševního zdraví tě zajímají? Říkala jsi, že posloucháš podcasty…
Nejvíc mezilidský vztahy. Určitě partnerství; to mi dává velkej smysl se tím zabývat. Nikdo nemáme návod na to, jak to dělat dobře. Když přijde v životě nějaká situace, se kterou si nevíš rady, tak já mám u sebe ověřený, že je fajn se poradit s někým jiným, než jsou kámoši. Protože někdo, kdo má nezúčastněnej pohled, ti třeba otevře obzory, nebo ti ukáže, jakou jinou cestou se dát. A tím, že mám dítě, tak poslouchám taky podcasty o výchově. I když mý dceři je 10. Tak si myslím, že některý období jsem prošvihla, a teď už s tím moc nenadělám. Ale jsou občas situace, kdy nevím, jak něco komunikovat, a nechci to dělat primárně tak, jak jsem zvyklá, jak mě vychovali rodiče.
Z čeho máš strach? Máš nějaké osobní obavy a strachy?
No, já mám nesmírných strachů. Moje máma asi tím, jak mě opatrovala, mě možná nevědomky vychovala ve strachu z některejch věcí a v obezřetnosti. Mám strach z takovejch těch klasickejch věcí jako drogy, alkohol. Mám k tomu velkej respekt, protože vím, že to může člověka do jistý míry poznamenat. Bojím se toho, dostat se do stavu, kdy se nekontroluju. Mám strach v rámci výchovy, že udělám někde nějaký fatální chyby. Ale to je strach, se kterým jsem se naučila žít a pracovat. Občas mám strach z některých lidí. Děsí mě manipulace. A častokrát se s tím potkávám. V divadelním a obecně v uměleckým světě myslím, že spoustu lidí je tak jako na hraně.
Co tě naopak vyrovnává a pomáhá se uklidnit?
Chůze. Když se procházím – a poslouchám podcasty. To mě hrozně baví, když mám čas pro sebe si to srovnat. Pomáhá mi ta terapie. Nesmírně. Vždycky si dělám legraci, že když se vracím z terapie, tak mám pocit, že bych mohla skály lámat. Takovou mám jistotu.
Jak často chodíš?
Snažím se chodit aspoň jednou za 14 dní ale tak, aby to nenarušovalo práci. Je to vtipný; i když mám pocit, že nemám co řešit, vždycky se otevře něco, co je potřeba prozkoumat.
Co tě nejvíc inspiruje? Film, literatura…
Filmy mě určitě inspirujou. Ráda chodím do kina – sama. Nebo s Vaškem Šandou, to je taky dobrý. Hudba na mě působí blahodárně. Dokonce vždycky, když zkouším, mám svůj playlist. Je sestavenej podle toho, co máme za hudbu v představení. Mám to naposlouchaný, vrací mě to na jeviště. A pak mám songy na ráno před zkouškou, abych se trochu probrala. A když mi to vyjde, snažím se číst. Většinou přes rok je to náročnější, ale v létě vypínám. Teď jsem přečetla asi sedm knih a mám z toho strašnou radost.
A jaké máš ráda příběhy? Se šťastným koncem?
Se šťastným koncem ne. Vlastně asi nejvíc mám ráda příběhy, který kopírujou život. Kde jsou hezký věci, ale zároveň jsou tam i věci, který jsou nehezký, kotrmelce. Mám ráda příběhy, se kterýma se dokážu ztotožnit.
A jsou uvěřitelný…
Jasně. Pro mě je to strašně důležitý, že je v nich pravda. A i když tvořím, nebo hledám klíč k roli, tak je tohle pro mě vlastně alfa a omega. Že si dokážu ty situace vybavit v reálným životě, najít někoho, kdo něco takovýho zažil, a snažím se si to pojmenovat. Musí to být konkrétní. Jinak mám pocit, že člověk pak sklouzává k obecnosti, a to je škoda.
Z žánrů máš ráda i horory nebo thrillery?
Thrillery jo. Horory ráda nemám, protože se strašně lekám. Tak tomu se vyhejbám. Teď mě samozřejmě Vašek dotáhl na horor, kterej mě ale překvapil. Je mimořádně dobrej. Jmenuje se MLUV SE MNOU. Brala jsem to v rámci zkoušení jako pracovní materiál. Strašlivě jsem se bála. Myslím, že ještě v půlce filmu jsem ho fakt proklínala a řešila, jestli půjdu domů, nebo ne. Nakonec to bylo skvělý. Ale že bych to vyhledávala… Mimochodem, mě v hororech a thrillerech mnohem víc děsí lidi. Nebojím se tolik duchů nebo nějakýho imaginárního zla, jako se bojím konkrétního člověka, kterej na mě jde s mačetou.
Co je pro tebe důležitý u kolegů, se kterými zkoušíš a hraješ?
Pro mě je asi nejdůležitější, když stojím na jevišti a vím, že jsem tam s lidma, kterým v tu chvíli věřím. A věřím jim v tom, že ať se během času, kterej tam spolu trávíme, stane cokoli, že se navzájem na sebe můžeme spolehnout. To znamená, že jseš bystrej, že posloucháš toho kolegu, že vnímáš, a když se něco stane a je to jinak, než bys chtěl, člověk na to zareaguje. Je to důvěra a je to o tom, že je tam někdo doopravdy přítomnej. Během zkoušení to poznáš, ty lidi si osaháš, a pak při reprízách zjistíš, co si s kým můžeš dovolit.
Třeba v UJETÝ RUCE jsme měli místo, kde moje postava měla ukázat prsa a zvedala si tričko. Byla jsem totálně v rukou Martina Fingera, kdy to zastaví a já stáhnu triko zpátky. Dělal to pokaždý jinak, někdy mě opravdu nechal vycukat, ale mohla jsem mu věřit. A s Ondrou Sokolem to pro mě byl taky obrovskej klid. V UJETÝ RUCE se děly různý technický příkoří a on byl neskutečně pohotovej. Takže jsem věděla, že kdyby se cokoli stalo – a já občas zamrznu – tak Ondra byl vždycky ten, kterej to okamžitě zachránil. Takže jsem se cejtila být tak jako opečovávaná.
Vyhledáváš spíš nové věci, nebo se raději vracíš ke starým? Nebo nevím, jestli se to vůbec dá takhle říct a srovnávat, ale zkoušíš radši novou hru, s novýma lidma…?
S tím já bojuju. To souvisí i s těma strachama. Podvědomě radši volím bezpečnější cestu – jdu do zkoušení s někým, s kým už jsem pracovala. Protože už si dokážu představit, co by mě mohlo čekat. Ale jednou za čas se přistihnu, že si sama sobě dám challenge – pojď vykročit do toho prázdna, abys překonala svůj strach. A ono to třeba něco hodí. Já jsem vykročila do prázdna už tím, že po dlouhý době dělám s jiným režisérem, než je Ondřej Sokol. Což jsem zjistila, že je pro mě najednou nesmírně inspirující. Abych to uvedla správně, pro mě oba – Braňo i Ondřej – jsou fantastičtí režiséři, kteří jsou velmi empatický a velmi citlivý. Dávají herci neskutečný pocit bezpečí a svobody a mají podobný principy v tom, jak pracujou. Když jsem věděla, že to bude Braňo, tak jsem si říkala, že ho vlastně znám; pamatuju si ho ze školy a viděla jsem nějaký jeho inscenace v Ypsilonce. Takže jsem se chlácholila tím, že by mohl bejt podobná krevní skupina jako Ondřej. A taky jsem šla do prostředí, který znám. Znám kolegy. Vlastně jedinej s kým jsem do tý doby nezkoušela byl Vašek. Ale my se kamarádíme a o svejch životech toho víme strašně moc, tak jsem se na to těšila. A potvrdilo se mi, že i on je z těch lidí, na který se taky můžu na jevišti spolehnout.
První noci s novou inscenací 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
V pátek 8. září Činoherní klub úspěšně zahájil sezónu 2023/24 premiérou hry Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH v režii Braňa Holička s Romanou Widenkovou, Markétou Stehlíkovou, Janem Hájkem a Václavem Šandou.
Čemu věříte vy? A už jste to viděli?
Vybrali jsme pár ohlasů z recenzí.
„Činoherní klub odpremiéroval inscenaci 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH v režii Braňa Holička, zábavnou i děsivou výpravu do jednoho strašidelného domu. Na domácích divadelních jevištích aktuálně najdete máloco podobně sugestivního. (…) Tady se divadlo dotahuje na sugestivnost filmových hororů, na onen dobře známý mix mrazení v zátylku a uvolněného smíchu poté, co ty nejhrůznější situace pominou. Touto cestou se vydává i zmíněná inscenace 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH a činí tak s bravurou. A s takovou pointou, že vás možná přiměje zajít si na představení ještě jednou. (…) Herecká sestava účinně buduje charaktery svých postav, s kterými lze snadno soucítit i sympatizovat. Excentričností a extroverzí své postavy poutá pozornost především Václav Šanda v roli samolibého Sama, zdatně mu sekunduje i Jan Hájek v roli Bena. Obě ženské představitelky si jsou typově podobné, ač stejně jako jejich mužské protějšky zastupují opačné typy, díky čemuž to mezi nimi účinně jiskří.“
Irena Hejdová, Deník N
„Režisér Braňo Holiček vystavěl jevištní horor se všemi patřičnými atributy – pravidelným vpádem nervydrásajících zvuků, občasnou tmou a v závěru efektní bouří zuřící za okny s hromy a blesky. A také s dobře načasovanými pauzami. Zároveň si je ale vědom i toho, že Robinsova hra je víc než hororem. Poučena Albeeho psychodramatem KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ nechává diváky nahlédnout do vztahů postav, kdy vyplave i leccos z jejich minulosti. Jedinou slabinou textu je jeho pointa, kterou nelze prozradit, aby si ji diváci užili. Přinese sice očekávané překvapení, ale z hlediska dramatické výstavby textu poněkud nelogické a trochu laciné. DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH je ale rozhodně tip na dobře strávený večer. A to jak díky mluvnému překladu Michala Zahálky, režiséru Holičkovi, tak i jím vedeným hercům.“
Radmila Hrdinová, Novinky.cz
„Omluvte, prosím, ten patos – přijde mi krásné, když divadlo umí zapůsobit na člověka takovým způsobem, že si zhruba na ty dvě hodiny podmaní jeho mysl i tělo. 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, první premiéra Činoherního klubu v letošní sezóně, mne svým hororovým laděním střídavě mrazil v zátylku i poléval horkem, o naprostém udržení pozornosti nemluvě. A z reakcí publika se mi zdálo, že jsem rozhodně nebyl sám, koho si režisér Braňo Holiček takhle zkušeně povodil. (…) Režiséru Holičkovi se podařilo postavit inscenaci na velmi dobře fungujícím modelu: postupně gradované napětí, dosahované především hororovými ʽbafnutímiʼ na publikum, se střídá s odlehčenými gagy.“
Vojtěch Voska, nadivadlo.cz
„Dobře namíchaný koktejl humoru, napětí, strašidelnosti a dramatu. Atmosféra houstne tím správným tempem a samotný závěr přinesl moc pěkné vyvrcholení. Jednotlivé charaktery jsou hezky rozdílné, samy o sobě zajímavé a postupné odhalování jejich minulosti a vzájemných vztahů dokáže více než dobře udržet divákovu pozornost. Po herecké stránce též příjemná souhra všech aktérů, výborný především J. Hájek.“
Jan Pařízek, i-divadlo.cz
Jordi Casanovas: SMEČKA
Činoherní klub ve spolupráci se španělským kulturním Institutem Cervantes představí ve scénickém čtení další dílo současné španělské dramatiky.
Tentokrát se jedná o oceňované dokudrama SMEČKA, jehož autorem je katalánský dramatik Jordi Casanovas. Hra bude uvedena v překladu Petra Gojdy, který zvítězil v loňské soutěži La Batalla – Souboj dramatiků v Městských divadlech pražských.
Hra SMEČKA vychází ze skutečné události, která otřásla Španělskem a byla vzápětí šířena i světovými médii. 6. července 2016 během slavností San Fermín v Pamploně byla pěti mladými muži znásilněna osmnáctiletá dívka. Na základě výpovědí těchto šesti aktérů u soudu se postupně rozplétá příběh osudné noci, který zároveň akcentuje stále naléhavější problematiku sexuálního zneužívání, postoj společnosti k obětem a především otázku, proč v dnešní době stále k takovýmto situacím dochází.
Scénické čtení se uskuteční v listopadu v Činoherní kavárně.
Týden svobody a další události
UDÁLOST
Představení inscenace KONSENT 13. a 17. listopadu 2023 uvádíme v rámci platformy Týden svobody #dikyzemuzem, která sdružuje kulturní a vzdělávací akce přinášející divákům témata svobody, demokracie, lidských práv a aktuálních společenských výzev. Více informací najdete na: tydensvobody.cz
Blahopřejeme Ondřeji Rychlému, představiteli Edwarda v inscenaci hry Niny Raine KONSENT, k umístění v širších nominacích Cen Thálie.
NOC DIVADEL
V sobotu 18. listopadu se Činoherní klub zúčastní 11. ročníku Noci divadel. Program, ve kterém nebudou chybět prohlídky zákulisí a jehož vrcholem bude půlnoční představení novinky 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, právě připravujeme. Sledujte naše webové stránky a sociální sítě a brzy se dozvíte víc.
KULATÁ REPRÍZA
Ve čtvrtek 10. listopadu Vás můžeme pozvat na 100. reprízu Pinterovy ZRADY.
V pátek 11. listopadu se uskuteční 250. představení Feydeauovy komedie DÁMSKÝ KREJČÍ.
BLAHOPŘEJEME
Srdečně blahopřejeme Ivaně Chýlkové k narozeninám. Přejeme hodně štěstí a radosti.
VÝROČÍ
19. listopadu se u příležitosti výročí založení Občanského fóra v Činoherním klubu (19. 11. 1989) uskuteční večer ODKLÁDÁNÍ VĚNCŮ – „Čeho bychom se nechtěli dožít při vzpomínání na listopadový převrat?“.
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ
V neděli 26. listopadu bude hrát v Činoherním klubu Kytlický ochotnický spolek PRODANOU NEVĚSTU Bedřicha Smetany a Karla Sabiny. Představení se koná v rámci přehlídky „Činoherní klub uvádí“.
HOST ČK
7. listopadu v Činoherním klubu vystoupí v monodramatu Duncana Macmillana VŠECHNY BÁJEČNÉ VĚCI Daniel Krejčík ze souboru OLDstars. 21. listopadu v 18 hodin hraje Dismanův rozhlasový dětský soubor inscenaci Michelle Cuevasová: ZPOVĚĎ JONATÁNA PAPÍRNÍKA. A 25. listopadu bude hostem ČK slovenské Celkom malé divadlo ve spolupráci se Šalianskym nezávislým divadlom a představí inscenaci hry Petra Strnada AKO UVARIŤ ŽABU.
Bond girl, ochi ochi a krvavé koleno
Divadelní sezóna je v plném proudu, většina z nás už zkouší, snaží se zapamatovat texty a chytit výrazy v obličejích lidí. Já se například budím s tím, že se snažím přijít na to, kdo jsem a kdo budu celý den, jak se na zkouškách převtělím a jestli vůbec. Takže si pro dnešek trochu oddychnu a vrátím se trochu do svého léta. To jsem totiž ve větší míře strávila v Řecku. Mám spoustu zážitků a taky postřehů, o které bych se s vámi ráda podělila. Je to přeci jen kolébka divadla a také krásná země plná hlasitých lidí, uřvaných cvrčků a velkých pavouků. A pavouci, ti jsou ochi ochi.
1. Nemusíte se urážet pokaždé, když Řek zvýší hlas. Řekové jsou hluční, takže se stačí urazit ráno a po zbytek dne s tím krásně vydržíte.
2. V řečtině slovo „ne“ znamená „ano“. „Ne“ je „ochi“. Takže pokud vám někdo při vstupu do restaurace s úsměvem říká, že ne, nemají rybu, a ne, určitě si nemůžete sednout, začněte hledat místo a těšit se na všechny ty ropušnice, olihně a spoustu olivového oleje.
3. Když chcete být krásní na pláži, vyberte si pláž, kde je vstup do moře jemný a písečný. Já jsem tam naposledy klopýtala v plavkách a žabkách dolů ze skalnatého svahu, abych skočila šipku do tyrkysového moře. Znáte to – letmý úsměv, ladná šipka a jako Bond girl vylezete z moře. Neohrožená a přísně svůdná. Realita byla taková, že cestou dolů se mi ty gumový žabky neustále vyzouvaly, plavky mi padaly a když jsem zpocená dorazila konečně dolů, tak jsem zakopla a s hlasitým “woooooow!” a patřičným šklebem spadla do vody. K šipce měl tenhle placák hodně daleko a co se týká sex appealu, tak ten mě taky obešel velkým obloukem.
4. Když už jste v tom moři, tak se také po nějaké době potřebujete dostat na souš. A to vám řeknu je snad ještě horší než ta cesta dolů. Nejenže pod vodou jsou všude mořští ježci, ale také jsou ty skály pěkně ostré. Já mám doteď jizvy na kolenou a panickou ataku, kdykoliv vidím trochu kamení před sebou.
5. Ty památky tam vydržely doteď tak dlouho, protože v těch padesáti stupních dřív umřete, než se tam dostanete! Já nevím, já jsem se z bytu v tolika stupních dostala jen z obýváku na chodbu ke klice na dveřích, dál jsem se neodvážila. Musím říct, že nikdy v životě jsem neměla větší touhu požádat klimatizaci o ruku.
6. Pokud si v restauraci objednáte „fušku”, přinesou vám mušli vleklé konzistence zalitou v oleji, která chutná jako koncentrovaný jodizol s cibulí. Já miluju jídlo a jen máloco mě odradí, ale za tohle bych i zaplatila, aby to odnesli.
7. Když se s Řekem bavíte o jídle, je jasné, že kromě knedlíků pochází všechno z téhle země. Ale my zase máme pochoutkáč, a co je víc?
8. Když se s Řekem bavíte o literatuře, je jasné, že všechno začalo tam.
9. Když se s Řekem vlastně bavíte o čemkoliv, je jasné, že za tím stojí starověké Řecko.
10. Na ostrovech je často jediným stromem středně vzrostlá mrkev, proto nezapomeňte na slunečník.
Mohla bych pokračovat, ale ráda vám dám prostor k vlastním dobrodružstvím. Já si teď zavřu oči a vybavím si ty krásné mramorové skály a tyrkysovou vodu… a bez zbytečného klopýtání se prachobyčejně zasním.
19. listopadu 1989 bylo v Činoherním klubu ustanoveno Občanské fórum
V Činoherním klubu 19. listopadu 1989 riskoval člověk – na jevišti i v hledišti – vše! Setkání, na kterém bylo ustaveno Občanské fórum, se uskutečnilo přes zákaz nejvyšších orgánů KSČ a jeho nejvyšších, nejistých soudruhů.
Občanské fórum (OF) bylo politické hnutí, které vzniklo dva dny po začátku „sametové revoluce“ v Činoherním klubu v Praze jako široká, spontánní platforma občanských nezávislých aktivit. Odmítalo totalitní komunistický režim. Prvním neformálním vůdcem hnutí se stal Václav Havel, který byl v závěru roku 1989 zvolen československým prezidentem. OF zaniklo v roce 1991.
„Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny.“
Rádi bychom Vás prostřednictvím tohoto článku seznámili s textem Provolání Občanského fóra (a jeho čtyřmi základními požadavky), jež byly přijaty na ustavujícím shromáždění OF v hledišti Činoherního klubu.
Provolání Občanského fóra
Na setkání v hledišti pražského Činoherního klubu bylo dne 19. 11. 1989 ve 22 hodin ustaveno Občanské fórum jako mluvčí té části československé veřejnosti, která je stále kritičtější k politice současného československého vedení a která byla v těchto dnech hluboce otřesena brutálním masakrem pokojně manifestujících studentů.
Práce tohoto fóra se účastní Charta 77, Československý helsinský výbor, Kruh nezávislé inteligence, Hnutí za občanskou svobodu, Artforum, Obroda, nezávislí studenti, Československá demokratická iniciativa, VONS, Nezávislé mírové sdružení, Otevřený dialog, československé centrum PEN klubu, někteří členové Československé strany socialistické, Československé strany lidové, církví, tvůrčích a jiných svazů, někteří bývalí i současní členové KSČ a další demokraticky smýšlející občané. Občanské fórum se cítí být způsobilé okamžitě jednat se státním vedením o kritické situaci v naší zemi, vyjadřovat aktuální požadavky veřejnosti a jednat o jejich řešení.
Takovéto jednání, které by mělo být začátkem celospolečenské diskuse o budoucnosti Československa, chce Občanské fórum začít jednáním o těchto naléhavých a širokou veřejností stále otevřeněji formulovaných požadavcích:
- Aby ihned odstoupili ze svých funkcí ti členové předsednictva ÚV KSČ, kteří jsou bezprostředně spojeni s přípravou intervence pěti států Varšavské smlouvy z r. 1968 a kteří jsou odpovědni za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás. Jmenovitě jde o Gustáva Husáka, Miloše Jakeše, Jana Fojtíka, Miroslava Zavadila, Karla Hoffmanna a Aloise Indru. Zhoubná politika těchto lidí, kteří po léta odmítali jakýkoli demokratický dialog se společností, zcela zákonitě vyústila do hrůzných událostí posledních dnů.
- Aby ihned odstoupil první tajemník ÚV KSČ v Praze Miroslav Štěpán a federální ministr vnitra František Kincl, kteří jsou odpovědni za všechny zásahy, které policie v posledních měsících provedla proti pokojně manifestujícím občanům.
- Aby byla ustavena komise, která konkrétně vyšetří tyto zásahy, zjistí jejich viníky a navrhne jejich potrestání. V této komisi musí být zástupci Občanského fóra.
- Aby byli okamžitě propuštěni všichni vězňové svědomí, včetně těch, kteří byli zadrženi v souvislosti s posledními manifestacemi. Občanské fórum žádá, aby toto provolání bylo publikováno v oficiálních československých sdělovacích prostředcích. Občanské fórum se staví celou svou autoritou za myšlenku generální stávky dne 27. 11. od 12 do 14 hodin, k níž vyzvali pražští vysokoškoláci, a chápe ji jako výraz podpory požadavků, o nichž chce se státním vedením jednat.
Občanské fórum se domnívá, že jeho vznik a práce odpovídá vůli 40 tisíc dosavadních signatářů petice Několik vět, a je otevřeno všem složkám a silám československé společnosti, kterým záleží na tom, aby i naše země začala pokojným způsobem hledat cesty k demokratickému společenskému uspořádání, a tím i k hospodářské prosperitě.
Za Občanské fórum:
Ing. Rudolf Battěk, Petr Čepek, Václav Havel, Milan Hruška, prof. dr. Milan Jelínek, Milan Kňažko, dr. Lubomír Kopecký, CSc., Jiří Křižan, Václav Malý, Martin Mejstřík, Petr Oslzlý, doc. dr. Libor Pátý, CSc., Jana Petrová, Jan Ruml, prof. Věnek Šilhán, Ondřej Trojan, ing. Josef Vavroušek, CSc., Saša Vondra.
V Praze dne 19. 11. 1989
O 19. listopadu 1989 ze vzpomínky pana biskupa Václava Malého
Jednou z osobností, které se 19. listopadu 1989 sešly v Činoherním klubu a založily OBČANSKÉ FÓRUM, je pan biskup Václav Malý. Protože byl věrným divákem našeho divadla od jeho vzniku v roce 1965, požádali jsme jej před deseti lety o příspěvek do výroční publikace ČINOHERNÍ KLUB 2005-2015.
Dovolte, abychom Vám úryvek z jeho textu nyní zprostředkovali v listopadovém čísle našeho webového Magazínu:
Činoherák žije
(…) Činoherák se stal divadlem hereckých osobností, zapálených pro věc. Jejich cílem nebyla vidina oslavovaných celebrit. Divadelní jeviště nebylo pro ně prvoplánově odrazovým můstkem k dalším metám. Jeviště pro ně zůstalo základním a pevným bodem, který ukotvil jejich odhodlání vydat ze sebe vše, co uměly a čím se inspirovaly. Malá scéna jim dávala příležitost hrát na tělo a být v přímém dotyku s divákem, při němž není možno předstírat, něco si pro sebe schovávat, hrát jen na dojem. Sešla se parta osobností se smyslem pro humor. Ne obmyslný humor plný laciných dvojznačností a polopatické sdílnosti. Jeho smysl se nevyčerpává pobaveností a povrchní zábavou, jak to často můžeme pozorovat dnes. Humor prvních inscenací odkrýval a obnažoval lidskou duši a povahu až na dřeň.
Tak si pamatuji Činoherák po jeho vzniku. Studoval jsem tehdy střední školu a hltal každé nové představení, na něž jsem se těšil. I dispozice divadla vytvářela zvláštní atmosféru, než jakou jsem zažíval v jiných divadlech. Sestupování do suterénu navozovalo prostředí, v němž příchozí nebyl pánem, ale součástí něčeho, co má přijít. Tento pocit mne provází dodnes.
Nebudu se zabývat inscenacemi, které mne zvlášť zaujaly, ani režiséry, jejichž jména se zapsala do dějin kultury, ani herci. Jsem prostý divák, vděčný za každé dobré představení.
Chci se zmínit o společenském profilu činoheráckého souboru. Po vzletných sezonách konce šedesátých let přišel útlum. Nějaký čas po srpnové okupaci v roce 1968 mohl ještě pokračovat trend nastolený od vzniku divadla. Bohužel záhy, když se soudruzi vypořádali s čistkami mezi sebou, přišla doba šera a šedi, která smetla mnoho nadaných a otevřených hlav i v oblasti divadla. To postihlo i vůdčí osobnosti Činoheráku. Odrazilo se to i na inscenacích a náladě souboru, v němž sice zůstali i nadále výrazní jedinci, ale nemohli dál rozvíjet své talenty. Pokud je mi známo, ani v těchto časech „normalizace“ se soubor neuchýlil k podbízení tehdejším politickým drábům, ani nedokazoval předstíranou loajalitu, ani si nezajišťoval přežití visící na vlásku ušmudlanou angažovaností. Po čase útlumu se objevila světýlka k únosnějším zítřkům. Nikdy jsem nezaznamenal vyslovené propadáky. Naopak v osmdesátých letech vyběhnutí z kotelního smradu a dusna na bidýlko bylo vítaným zpestřením topičova života. Přišel listopad 1989. Podpora bitých studentů a odpor vůči násilníkům v řadách strážců pořádku opanovaly celé divadlo. Památného 19. listopadu 1989 – v neděli večer – bylo vyhlášeno a ustanoveno právě na jevišti této scény Občanské fórum, které sehrálo tak významnou roli v následujících dnech a měsících. Dobře si pamatuji na náladu přítomných, když dramatik Václav Havel svou ráčkující dikcí přečetl základní prohlášení. Potlesk, souhlas, ale i nepřiznaná nejistota, zda před divadlem nehlídkují auta plná estébáků připravená zasáhnout a odvézt přítomné do podzemních cel na Barťáku. Nic takového se díkybohu neudálo. Bez nadsázky lze konstatovat, že tento den se zlatým písmem zapsal do dějin divadla i do dějin celé společnosti.
Po prvních letech, kdy občané dávali přednost sledování převratných politických a společenských změn, zájem o divadla uvadl. Postupem let se konal návrat diváků. Vedle stálic, které přežily doby dobré i špatné, stanuli tu i někteří staří osvědčení harcovníci a přišla nová generace režisérů i herců. Světlo světa spatřily nové zajímavé inscenace. Divadlo dostalo svou tvář a v lecčems se snaží navázat na počátky. Přesto je jiné. Na můj vkus některé inscenace jsou příliš syrové a jdou po kraji vlny cool. To je ovšem jen můj nesměrodatný dojem. Nicméně stojí za to nadále sledovat, co se tu děje. Činoherák uhájil své místo v nevídaném počtu současných pražských divadel.
Rád zajdu do Činoheráku. I když musí divák absolvovat nepříjemný úsek ulice Ve Smečkách – odporný výdobytek špatně pochopené svobody –, stane-li na prahu divadla, ocitne se v prostředí osvobozeném od té vší hlušiny duchovně a lidsky znetvořeného pražského centra okolo Václaváku. Tím více ocení nejedno dobré představení. Mezi diváky patřím i já.
Do dalších let, všichni, kdo mají chuť dále spoluvytvářet divadelní kulturu a pomáhat kultivovat diváky, ať odolají pokušení kráčet v mainstreamu povrchní zábavy a daří se jim vyhledávat kvalitní autory a odpovídající ztvárnění jejich poselství. Ať je při prezentaci pro život důležitých témat neopouští pověstný humor. I tnutí do živého pak méně bolí. Kupit ještě další přání není záhodno, ale přesto – svěžest ducha i těla a stále platné: pravda a láska nemá krátké nohy jako lež a nenávist.
Přeje všem Václav Malý, biskup / 17. 7. 2014
(v knize ČINOHERNÍ KLUB 2005-2015)
Zdeněk Martínek
29. listopadu 1923 – před 100 lety – se narodil herec Zdeněk Martínek.
Patřil k hercům Činoherního klubu v letech 1965-1972: Alternoval roli četaře Crackmillera ve Smočkově PIKNIKU, hrál Harryho v Bondových SPASENÝCH, Tajného radu v Lenzově VYCHOVATELI a Pána domu v KOSMICKÉM JARU Ladislava Smočka.
Velkou část života byl členem kladenského divadla. Zemřel v roce 1999.
Hledání, bloudění a nové obzory
Před dvěma lety v září měla premiéru inscenace OŠKLIVEC. Stalo se tak po covidové pauze, pod novým uměleckým vedením Martina Fingera. Všechna divadla a živé umění celkově se v té době snažilo navázat tam, kde před pandemií skončilo, hledalo původní i nové diváky, a v Činoherním klubu to znamenalo postupnou obměnu, která stále trvá. Týká se nejen nových členek a členů souboru, ale i celkového směřování a uvažování nad dramaturgií. Osobně se domnívám, že v obecném slova smyslu by nikdy neměla skončit. Pokud se jakékoliv divadlo přestane, metaforicky řečeno, rozhlížet kolem sebe, pochybovat, klást si otázky a vést dialog uvnitř vlastního týmu i s diváctvem a kritikou, odsuzuje samo sebe k životu na periferii umělecké obce. Jsou to ostrá slova od někoho, kdo ještě ani zcela neopustil půdu vysoké školy? Možná. Samozřejmě si uvědomuji, jak specifické nároky klade současná doba na divadlo. Zároveň si nemyslím, že se jedná o tlak, který divadlu škodí, protože málokteré médium tvoří silnějšího protivníka například umělé inteligenci nebo internetu. Záznamy představení se sice zejména s nucenou pandemickou izolací zlepšily, autentický zážitek z divadelního spolubytí ale nikdy nahradit nemohou. Divadlo potřebuje ŽIVÝ kontakt mezi skutečnými lidskými těly, která sdílí společný čas a prostor. Vydýchané prostory, nadšený potlesk, vibrující telefony a špitající dvojice, to všechno patří k divadelnímu zážitku. Nemá cenu si stýskat nad vším, co se změnilo. Na místě je snaha hledat. Bez zbytečné ambice konkrétních výsledků.
Na podzim roku 2023 už má Činoherák kromě uměleckého vedení i nového ředitele, Tomáše Suchánka, a na repertoáru dalších šest nových inscenací. Na jejich tvorbě se podíleli jak stálice Činoherního klubu, tak nová jména, uváděly se texty klasické i české premiéry. Ve většině z nich se navíc daří otevírat témata, která v posledních letech hýbou společností. V OŠKLIVCI režiséra Braňa Holička se mimo jiné řeší palčivá témata jako sebe-identita, originalita nebo pojetí krásy. K inscenaci navíc vznikla poměrně dynamická scénografie, která se během představení stává výrazným hráčem, skoro protivníkem protagonisty Letteho. Vojta Kotek potvrdil svou pozici stálého hosta a Marta Dancingerová se s touto inscenací stala členkou pevného jádra souboru, kam už předtím patřili jejich kolegové Václav Šanda a pochopitelně Martin Finger. Podobně zásadně vnímám i MACBETHA v režii Ondřeje Sokola, ačkoliv se po roce na repertoáru dočkala letos na jaře derniéry. V početném obsazení (jemuž navíc dominovali naši „domácí“: Lucie Žáčková + Martin Finger) se objevili mimo jiné mladí absolventi DAMU Petr Matyáš Cibulka a Marek Frňka, na prkna divadla se teprve podruhé v jeho historii dostal William Shakespeare. Nejvýrazněji mi ale utkvěla vizuální stránka inscenace, v níž se zásadně pracovalo se symbolikou a propojováním historizující a současné estetiky, když se například někteří oháněli mečem, jiní zbraněmi s tlumičem. Osobně mám pocit, že Činoherní klub volí v tomto směru většinou realističtější scénografii a kostýmy, a jakýkoliv krok stranou je proto osvěžující. Režisér David Šiktanc, jehož VEČER NA PSÍCH DOSTIZÍCH měl premiéru nedlouho po MACBETHOVI, šel snad ještě dál, v inscenaci se totiž odehrává výrazná přestavba, u níž je přechod od realistické výtvarné výpovědi k té metaforické zcela zřetelný. Hrát se může stále stejně civilně, ale všechno, co pětici herců na scéně obklopuje, vytváří ironický komentář k jejich chápání mezilidských vztahů a stereotypního uvažování. A BABYBOOM Ondřeje Sokola, v němž se poprvé představila Romana Widenková, která se mezitím stala členkou souboru, je scénograficky doslova rozsekán. Publikum má možnost sledovat několik různých prostor, v nichž občas akce probíhají paralelně. Kategorii klasických a kanonických látek zastupuje režisér Martin Čičvák se svým zpracováním KOČKY NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE. Podtitul „žánr: rodinná oslava“ a děsivě nadčasové zpodobení rodinných vztahů (a zejména jejich absence) připomíná, proč je dnes Tennessee Williams podobně relevantní jako před sedmdesáti lety, kdy psal.
Inscenace LINDA VISTA a KONSENT naopak výrazně staví na tradici Činoherního klubu ve smyslu civilnosti. Při sledování představení jsem měla v obou případech pocit, že se přede mnou odvíjí příběh právě tady a teď, že každá reakce je skutečná, nikoliv pečlivě nazkoušená. Šimon Dominik navíc přispívá KONSENTEM do diskuze o sexuálním násilí, jehož chápání, vnímání a častá banalizace snad konečně dochází revize. Inscenace zároveň připomíná, jak kafkovsky nesmyslná a komplikovaná může být cesta ke spravedlivému trestu pro pachatele. Nominace Ondřeje Rychlého na Thálii za jeho výkon právě v KONSENTU stojí proti některým poměrně kriticky hodnotícím reflexím. Právě tohle rozkročení může ukazovat, jak moc je důležité se podobnými tématy na divadle zabývat a vytvářet tak prostor pro konfrontaci názorů. Nemluvě o síle, kterou má mladý ansámbl, sklízející úspěchy za hereckou souhru. Přitom se tu setkává domácí i hostující herectvo. V LINDĚ VISTĚ se naopak jedná téměř výhradně o činoherácké obsazení, jemuž dominuje Vasil Fridrich v roli rozvedeného, zoufalého a v mnoha směrech naivního Wheelera.
Braňo Holiček pomyslnou novou éru zahájil, zároveň je režisérem nejnovější, zářijové premiéry inscenace 2:22 DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH. Text Dannyho Robinse uvádíme v české premiéře a jedná se o velmi specifický divadelní zážitek. Položme si totiž otázku, jak často se stává, že nejintenzivnější emocí, kterou v nás divadelní představení vyvolá, je strach? Skoro se zdá, že horor nebo thriller jsou žánry těžko proveditelné na divadelním jevišti, pokud s nimi záměrně nepracujeme jako s parodií. Evidentně to možné je… Kromě toho se v něm opět představuje kvarteto herců, kteří se počítají do jádra hereckého souboru; kromě těch už dříve zmíněných se jedná o Jana Hájka a Markétu Stehlíkovou.
Od předminulého roku existují v Činoheráku ještě pravidelně pořádané debaty po představení, kde dochází k okamžitým reflexím viděného, jichž se účastní diváctvo i tvůrčí týmy. Činoherní klub navíc za nedlouho oslaví 60. sezónu, v jejímž rámci se opět bude pokoušet ohledávat a klást si otázku: Co vlastně znamená Činoherní klub v roce 2023, 2024 či 2025? Je vzrušující podílet se na hledání odpovědi.
BRAŇO HOLIČEK: Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo
Jaký máš vztah ke strašidelným příběhům? Bojíš se rád?
Nevyhledávám to. Zkoušel jsem se třeba sám koukat na STRANGER THINGS na Netflixu. Všichni to chválili; já viděl asi tři díly, ale pak jsem se začal bát. Manželka se se mnou dívat nechtěla, takže jsem to dál nedal. Horor bych si rozhodně sám nepustil. Nebojím se rád. Myslím, že se bojím zbytečně moc v rámci normálního života, takže si nepotřebuju ještě přidávat strach uměle.
Na jedné z prvních zkoušek 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH jsme se bavili o tom, jestli věříme na duchy. Jak to máš ty?
Já na duchy věřím, protože si myslím, že to, co vidíme konvenčním, materialistickým pohledem na svět, není celá pravda. Nemyslím si, že jsou duchové omezení jenom na bezhlavé rytíře nebo někoho, kdo nás straší, ale věřím, že existuje jinej svět, než je ten náš hmotnej, a citlivější lidi jsou schopný ho vnímat. Nebo se objeví okolnosti, za kterých se ten nehmotnej svět manifestuje v tom hmotným. Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo.
Ty osobně s tím máš nějakou zkušenost?
Nemám. Já jsem hodně racionálně založenej, ale všechny vědecký studie, který se snaží nějakým způsobem proniknout do toho, jestli existuje i něco jinýho než náš mozek a jeho realita, se vždycky dostanou do bodu, ve kterým nejsou schopný odpovědět na spoustu otázek. A já si myslím, že právě v tý neschopnosti odpovědět pomocí konvenční vědy je důkaz, že musí existovat i něco jinýho. Myslím si, že když někdo něco vidí a jiný to nevidí, tak to neznamená, že to neexistuje. Celej svět kolem nás je podle mě důkazem, že se spousta věcí nedá vysvětlit, a proto věřím, že je tady ještě něco jinýho.
Takže jsi nikdy nezažil, že by tě strašil duch?
Takhle… přestěhovali jsme se do domu, co má 250 let, a tam se ze začátku stávalo, že dcera měla šílený noční můry, během kterých vypadala, že je úplně vzhůru, komunikovala se mnou, ale popisovala věci, který s tím domem vůbec nesouvisely. Říkala, čeho se bojí, co nás ohrožuje, že musíme utýct a podobně. A mluvila se mnou jako s cizím člověkem, což bylo strašně děsivý. Objevovalo se to vždycky ve stejnej čas kolem půl jedenáctý, sedala si pod jeden obraz, co máme v obýváku, a bylo hrozně těžký ji z toho stavu probrat. Přešlo to vždycky po nějakých pěti, šesti minutách jako lusknutím prstu. A já viděl, že je to zase ona.
Tenhle fakt má mnoho vysvětlení. Dětskej psycholog nebo psychiatr řekne, že je to nějakou vývojovou fází a tím, že mozek není schopnej dostatečně zpracovávat podněty, který získává v průběhu dne. A když je večer třídí, tak z toho vzniká jiná realita. Ve smyslu toho, co jsem říkal v předchozí odpovědi, jsem přesvědčenej o tom, že když ona vidí nějaký věci a my ne, neznamená to, že ty věci neexistují. Takže to může bejt někde přesně napůl.
Jako buddhista jsem měl na návštěvě velmi pokročilýho buddhistickýho lamu (tibetský duchovní učitel buddhismu, pozn. red.), který v rámci toho domu udělal rituál, a pak to přestalo. Může to bejt náhoda, ale nevylučuju, že by to mohla být kombinace obojího. Ten dětskej mozek mohl bejt zahlcenej, oslabenej, a tím pádem senzitivnější na určitý vjemy.
Takže je vtipný, že ses ptala, jestli mám nějaký zážitek, já řekl ne, a teď docházím k tomu, že ten zážitek vlastně mám. (smích)
Proměnilo se u tebe nějak vnímání nadpřirozena v průběhu života?
Jo, dost výrazně. Často si vzpomínám, že když jsem byl malej, tak jsem chtěl tarotový karty, který jsem si vykládal a četl. Taky jsem si četl o meditaci a podobnejch věcech, který úplně nepříslušely malým dětem. Měl jsem takové zvláštní zájmy.
Neměl jsi k tomu podněty třeba z rodiny?
Moc ne. Oba rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, máma je statik a táta stavař, oba jsou inženýři… Nikdo mě k tomu nevedl. Nějak jsem si to našel sám. A pak jsem měl období, kdy jsem to úplně opustil. Vzýval jsem český sdružení Sisyfos (Český klub skeptiků, pozn. red.) a myslel jsem, že hned jak to půjde, tak tam podám přihlášku. Byl jsem přesvědčenej, že všechno se dá vysvětlit vědou a pozorováním. Ale teď se čím dál víc přikláním k tomu, že to vůbec není pravda.
Před dvěma lety jsem konvertoval k buddhismu, který mě oslovil právě svojí silnou logickou základnou, která se vyvíjela 2,5 tisíce let. Ve filozofii buddhismu je všechno odůvodněný logikou, ale ta logika je ověřená jiným způsobem než ta západní. A otevírá se třeba kvantový fyzice. Ta je zajímavá právě tím, že popírá tady ten náš hmotnej svět, jak ho vnímáme, a mnohem víc se začíná vztahovat k nějaký spiritualitě a vpouští do konvenční vědy náhled něčeho, co nás přesahuje. A já jsem přesvědčenej, že existuje něco, co nás přesahuje v týhle konkrétní, aktuální podobě světa.
Bylo právě téma nadpřirozena to, co tě zaujalo na 2:22?
Ani ne. Za prvé si myslím, že je ta hra skvěle napsaná. A to, co mě na ní strašně zaujalo, je střet těch dvou pohledů na svět – jednoho naprosto racionálního, skeptickýho, a druhýho, kterej připouští existenci něčeho, co nás přesahuje. Ve výsledku ta hra není tolik o tom, jestli v tom domě straší nebo ne, nebo jestli duchové existujou nebo ne. A to mi na tom přišlo strašně zajímavý.
Tohle celý se řeší na půdorysu běžnýho manželskýho vztahu. Klade si to otázku, jaký to je žít s někým, u koho máš pocit, že mu úplně hráblo, protože věří něčemu, co není vědecky podložitelný. A naopak. Je to pro mě zajímavý právě i kvůli tomu mýmu osobnímu odklonu od absolutně racionálního pohledu na svět. Je mi jasný, že si spoustu lidí za mými zády musí ťukat na čelo a říkat si „to je ten buddhista“, „ezo blbec“. Jsou to většinou lidi, co o tom vůbec nic neví.
U nás buddhismus není tolik rozšířený. Zajímalo by mě, jak ses k němu dostal ty? Jestli právě skrz vědecké zkoumání, zájem o spiritualitu nebo jinou náhodou?
Je to kombinace. Složitější příběh, kterej vyústil v to, že jsem narazil na nějakou filozofii, se kterou jsem byl najednou schopnej se naprosto identifikovat a splynout. Albert Einstein řekl, že jestli existuje nějaká víra pro 21. století, tak je to buddhismus. Nepopiratelně. To je největší propagátor buddhismu mezi vědci.
Buddhismus má vlastně strašně blízko k teorii relativity a k tomu, na co přišel Einstein. Ten říká, že to, jak věci vidíme, je závislý na určitých podmínkách, a ve chvíli, kdy se začnou pohybovat rychlostí světla, přestane existovat čas, a tím pádem zmizí všechny věci jako koncepty, který jsme si tady vytvořili. A to se strašně podobá tomu, co tvrdí buddhismus, kterej říká, že vědomí, který je nad myšlenkami, co tvoří mozek, nezná hranic. V tomhle bodě dochází k propojení něčeho, co 2,5 tisíce let někdo zkoumal a vyvíjel, s někým, kdo to srozumitelně pojmenoval pro západní svět. A to je to, co mě na tom chytlo. Najednou mi věci do sebe začaly zapadávat a začaly mi dávat smysl, takže takhle jsem se k tomu dostal. Skrze tu filozofickou a logickou část. Ne skrze víru.
Když se třeba bavíme o nirváně – nějakým nezatíženým bytím, osvobozené, probuzené mysli, o tom, čeho dosáhl Buddha – to je stav, ve kterém viděl skutečnou podstatu světa. Buddhismus, stejně jako Einstein a spousta jinejch kvantovej vědců, říká, že skutečná podstata světa není taková, jak se jeví, ale že existují dvě reality. Jedna je absolutní a ta druhá je relativní. Relativní je ta, kterou žijeme, a absolutní je ta, co je ta skutečná pravda. V buddhistickém pojetí v absolutní realitě vlastně nic neexistuje, protože žádná věc nemá samostatně existující podstatu. To znamená, že například židle je židle jenom ve chvíli, kdy se spojej všechny podmínky a okolnosti, který jsou potřeba k tomu, aby židle vznikla. Ale židle jako taková nemá žádnou esenci. Když začneme rozebírat jednu židli a odstraníme jednu nohu, tak to bude židle se třema nohama. Když odstraníme dvě nohy, tak je to ještě pořád židle? Nebo už zmizela židle? A když ji budeme rozebírat dál až na nějaký subatomární částice, tak nikde nenajdeme „židli“. Židle je prostě jenom koncept.
A celý buddhismus, nebo jeho velká část, je založená na týhle logice. A to mě hrozně oslovilo. Čím víc jsem do toho pronikal, tak jsem viděl, jak má ta filozofická nebo logická část mnoho implikací dál do spirituality. Protože, stejně jako u židle, ani v nás neexistuje žádné „já“. Navíc vědci nejsou schopní zjistit, jestli mozek produkuje vědomí, nebo je tomu naopak. Takže očividně na tohle odpověď není. Jestli je tedy vědomí něco, co dokáže samostatně existovat, a my přijmeme, že žádné „já“ v nás neexistuje, tak zbyde jen to vědomí, který nemá počátek ani konec, a tím se dostáváme k podstatě buddhismu. Tedy k tomu, že vědomí musí být nějakým způsobem schopný se přesouvat mezi časem a prostorem a objevovat se v různejch tělech, což je reinkarnace a tak dále. Ale je to vlastně celý založený na logice.
V sezoně 2019/2020 jsi v Činoheráku režíroval hru OŠKLIVEC – jedná se o úplně jiný typ textu, je prakticky bez scénických poznámek, tři ze čtyř herců hrají minimálně dvě postavy; naopak 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH obsahuje ve scénických poznámkách (skoro filmově) velice přesný a podrobný popis nejen scény, ale i akce a dialogy jsou hyperrealistické. Dokázal bys říct, který z těch textů je ti bližší? A v čem se liší jejich zkoušení?
Je to fakt něco úplně jinýho. 2:22 mě teď strašně baví. Bavili jsme se o tom mnohokrát během zkoušení, že je ten text zajímavý tím, že nemá vůbec žádnou stylizaci. A to je vlastně super stylizace. Protože na divadle se většinou používají prostředky, který jsou výsostně divadelní. A tady se používají prostředky, který jsou spíš filmový. Je to pokus o velmi výraznej realismus, kterej se vlastně může stát stylizací. A na OŠKLIVCI mě zase bavilo to, že tam byla možnost k tomu přistoupit, jak budeme chtít. Bylo třeba najít klíč k tý stylizaci. A ve 2:22 je klíč v podstatě jasnej, prostě to musí působit, jako bychom odstranili čtvrtou stěnu a sledovali čtyři lidi v průběhu jednoho večírku ve skoro reálným čase, a to mně na tom přišlo hrozně zajímavý. Je to pro mě další oblast ke zkoumání a taky jsem nikdy nedělal hyperrealistickou hru. Vždycky jsme museli hledat tu nadstavbu a tady nadstavba žádná není, a to je vlastně ta nadstavba, takže to mi na tom přišlo super.
Řekl bys, že máš ke 2:22 blízko právě i kvůli tomu, že hodně točíš?
Možná jo. Ono to totiž dává prostor k hledání jiných věcí. Zkoumání toho, co je úplně civilní jednání na jevišti a zároveň tak, aby to chytali diváci. Je to neustálý přemýšlení nad tím, co by ta postava dělala, kdyby se ta situace odehrávala ve skutečnosti. Otevírá to jinej šuplík, do kterýho člověk musí hrabat. To mě baví. A možná to s tím natáčením souvisí, ale ten rozdíl je v tom, že je to pořád na divadle, což je lákavý a zajímavý. Pořád musíš přemýšlet, jak to udělat, aby měl člověk pocit, že s těma postavama sedí doma v obýváku.
Jak se pro tebe jako režiséra liší příprava na divadelní zkoušení a příprava na natáčení? Je to hodně rozdílná práce?
Jo, jo, je to úplně jiný proces. Bohužel dneska to není tak, že by se jedna scéna točila dva dny a dala by se zkoušet z mnoha pohledů. Při dnešním způsobu natáčení je to jeden výstřel a jeden pokus o zásah. Takže na natáčení musím být fakt připravenej, abych si tam nechal prostor třeba na práci s herci, ale tu technickou stránku věci musím mít dobře připravenou a celkově musím mít hodně jasnou představu. Kdežto na divadle je možný si vzít filmový prostředky – způsob hraní, aranžování – ale zároveň mám možnost neustále tu věc ohledávat a zkoumat, jestli to na mě působí, jak jsem chtěl, aby to na mě působilo. Je na tu práci větší klid.
Co bys řekl, že je pro tebe největší inscenační výzva ve 2:22?
Řekl bych, že největší výzva obecně tý inscenace je, aby to bylo ultrapřirozený a civilní, a zároveň to dokázalo diváka celou dobu táhnout.
Myslíš, že by ta hra mohla diváky v průběhu představení přestat bavit?
Jo, protože když si to člověk očistí od všeho kolem a představí si, jak takovej večírek probíhá, tak to z velký části budou čtyři lidi, co sedí na gauči a povídají si. A tady vlastně máme velký plochy, kdy ti lidi prostě jenom seděj a z očí do očí si říkaj nějaký věci, který jsou zásadní. Ale vzhledem k tomu, že jsme dneska obecně zvyklí, právě z tý televize, ale i z divadla, na neustálej přísun podnětů, překvapování, tak je tady potřeba diváka přimět, aby se zasoustředil, a aby mu stačili dva lidi, který si povídaj na gauči. Tak to je výzva. A druhá věc je správně vést herce a namixovat to tak, aby míra civilního hraní byla uvěřitelná. To jsou takový dvě věci: strach o to, aby se ta civilnost nezvrtla v nudu, a s tím souvisí právě to, aby to ti herci uhráli a byli v tom uvěřitelní.
Nakonec bych se ještě chtěla zeptat, jestli cítíš, že tě ta inscenace nějak obohatila? Narazil jsi při přípravě třeba na nějaké nové téma, které tě překvapilo nebo nad kterým jsi doteď tolik nepřemýšlel?
Spíš mi to prohloubilo spoustu věcí, nad kterejma jsem doteď přemejšlel. To propojení materiálního a nemateriálního světa v rámci přípravy na tu inscenaci mě přivedlo k tomu, že jsem to mnohem víc ještě zkoumal z obou dvou pohledů. Z pohledu Sama a z pohledu Jenny. A spoustu věcí mě utvrdilo v tom, ke komu z nich dvou bych se vlastně přiklonil.
V různých situacích?
V různých situacích, ale možná i v celku. Vlastně mě to dovedlo k mnohem hlubšímu pochopení obou dvou pozic těch lidí a zároveň k svýmu poznání, ke který bych se přiklonil. Jak říká Danny Robins – jestli jsem „Team Believer“ (věřících), nebo „Team Sceptic“ (skeptiků).
A víš to?
Jo, no jasně, believer. Jasnej believer. (smích)
