VÁCLAV ŠANDA: Není jiné divadlo, kde bych byl radši
ROZHOVOR 

VÁCLAV ŠANDA: Není jiné divadlo, kde bych byl radši

Poprvé se na jeviště Činoherního klubu postavil v roce 2011 jako mladičký poslíček v TRAMVAJI DO STANICE TOUHA. Ačkoli tu roli hraje mimochodem pořád, už dávno z ní vyrostl – a přerostl ji. Od té doby nazkoušel dalších 14 inscenací, z nichž 6 je stále na repertoáru. Nejnověji ho můžete vidět jako astrofyzika Sama ve 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU a v trojroli – mimo jiné jako idola hlavního hrdiny – v černé romantické komedii NEJBLIŽŠÍ.

Vašek je můj o ročník mladší spolužák z DAMU, se kterým jsem ale shodou okolností spolupracovala na dvou absolventských inscenacích v DISKu. Taky byl iniciátorem a hrál jednu z hlavních rolí v mém režijním debutu. A taky vlastně trochu může za to, že jsem se před 5 lety stala dramaturgyní Činoherního klubu. Samozřejmě taky mě někdy štve a asi by mu prospělo víc zdrženlivosti ve věcech, které se ho bezprostředně netýkají, ale dává tím najevo, že mu na nich záleží. Zkrátka mám ho moc ráda a nedám na něj dopustit.
S Vaškem jsme si povídali večer před představením na zkušebně…

Předně bych ti rád poděkoval, že jsem se po dlouhých 9 letech dostal na titulní stranu Činoherního čtení, nyní v Magazínu…

To si pamatuješ takhle přesně?

Naposledy jsem tam byl krátce po premiéře AMERICKÉHO BIZONA, která byla 18. května 2015.

A co si ještě dobře pamatuješ – respektive co nezapomínáš?

Pamatuju si na mimořádné zkoušení právě AMERICKÉHO BIZONA, na úspěšnou premiéru KATŮ, na neúspěšnou premiéru SVATBY POZDNÍHO LÉTA, na nečekaný záskok v POUTNÍCÍCH DO LHASY, na který jsem měl dva dny… Nezapomenu ani spoustu niterných rozhovorů se svými kolegy. Ale byly tu samozřejmě i nepříjemné situace, na které bych rád zapomněl a myslím, že se mi to postupně daří.

Dnes bude po představení inscenace NEJBLIŽŠÍ debata s diváky a budou padat nejrůznější otázky. Tak se tě chci na úvod zeptat, jakou otázku bys rád dostal, ale zatím ti ji nikdo nepoložil?

Já mám obecně rád různé ankety a žebříčky. Takže bych se možná rád zamyslel nad svými TOP 5 nejoblíbenějšími inscenacemi, které jsem v Činoheráku kdy nazkoušel.

Dobře. K tomu se asi dostaneme, protože otázku v tomto duchu mám připravenou… Máš rád inscenaci NEJBLIŽŠÍ? Co tě na ní baví?

Po tom, co se o dost zkrátila, se zařadila k mým velmi oblíbeným inscenacím…

Máš rád krátké?

Mám rád inscenace, které mají únosnou stopáž. Pro diváka „useditelnou“. Ale NEJBLIŽŠÍ mám rád hlavně z toho důvodu, že tam mám tři role, které jsem si pečlivě vybudoval – a ty mě baví. A z reakcí mám pocit, že baví i diváky.

Máš teď za sebou dvě úplně odlišné zkušenosti. Ve 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ jednu z hlavních rolí, kdy od začátku do konce představení v podstatě neslezeš z jeviště. Navíc se děj odehrává na jednom místě v průběhu jednoho večera. Naopak v NEJBLIŽŠÍCH hraješ 3 postavy, dalo by se říct epizodní. Jaký je v tom pro tebe jako herce rozdíl? Co z toho je ti bližší?

Sam v DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU je pro mě samozřejmě daleko větší nálož. Jeho vnitřní svět, který musím divákovi zprostředkovat, je obrovský. A protože tam nemám oddělené výstupy, ale celé to plyne a navazuje, musím kromě samotného příběhu a dané situace vlastně pořád vnímat celek a temporytmus. Aby tomu nepadal řemen například. DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH je taky upovídaný – a když to zjednoduším, jenom těch písmenek, co člověk musí říct, je opravdu dost.
Jak DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH hrajeme častěji, odhazuju veškerý závaží, který jsem si na sebe během zkoušení nabral – všechny požadavky, které jsem chtěl každému splnit. Postupně jsem tam víc já a je mi v tom dobře.
Ale abych odpověděl, baví mě hrát obojí. Protože každá repríza je jiná, jak jsme na to tady v Činoherním klubu zvyklí. A to nepřeháním. Jsem na jevišti s lidmi, u nichž vím, že si můžu dovolit to pokaždé vyzkoušet jinak. Tak jak to v tu chvíli přijde. A oni na to úžasně reagují.

Jestli se to tedy dá říct, kterou fázi inscenace máš raději – zkoušení nebo hraní?

Moc mě baví úvodní fáze zkoušení. Nemám na mysli ani tak první čtenou, ale ty následující zkoušky u stolu. Baví mě číst a rozkrývat text. V té fázi se cítím nejsvobodnější. Já jsem dost analytik, takže velmi brzy začnu hledat logiku situací a skladby dialogu, replik i jednotlivých vět. Snažím se odhalit, kam tím autor míří, kde si můžu jako herec „nabrat“ a kde to dál zužitkovat.
Pak přijde fáze, kterou moc rád nemám, protože si v ní připadám jako nahatý, a to jsou první zkoušky na jevišti. A potom přijde fáze intenzivního zkoušení, která je velmi dobrodružná a pokaždé jiná a jinak útrpná. Už o své roli máš nějakou představu, něco po sobě vyžaduješ, něco po tobě chce režisér, něco ti říkají kolegové, něco ti poradí umělecký šéf… A ty najednou zjistíš, že máš naloženo víc, než v tu chvíli dokážeš unést. Nějakým způsobem ale dojdeš k premiéře. Nějak se to vyloupne. Nejhezčí fáze pro mě nastává až pak, zhruba od třetí reprízy, když tu nálož postupně odhazuješ a začneš být svobodný.
Proto bych si moc přál, aby divadelní kritici nepsali kritiky z premiéry, ale chvíli počkali…

V DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ vědce, který nejvíc ze všech postav zastupuje skeptický pohled na existenci duchů. Jak to máš ty? Rozumíš mu?

Já mu naprosto rozumím. V každém argumentu, který řekne, jsem s ním a rozumím mu. Jediné, čemu nerozumím, je, proč nemůže projevit trochu empatie. To by ho upřímně řečeno udělalo pro diváky mnohem sympatičtějším, o což se celou dobu snažíme. Stačily by v celé té hře jedna, dvě věty: „Hele, lásko, já si myslím, že je to hloupost, co mi tady říkáš – z těchto důvodů, které ti vysvětlím –, ale miluju tě a respektuju tvůj názor. A pokud si přeješ, můžeme se zkusit společně dopátrat pravdy. Jsem ochotný přiznat, že se mýlím, pokud se to prokáže…“ A toto tam není. Neustále jde argumenty do útoku a protiútoku nebo se na ostatní povyšuje.

Byl bys akorát empatičtější…

Ano. Myslím, že bych na to šel jako on. Ale dokázal bych připustit možnost, že se pletu a že je to jinak, než jaké je moje přesvědčení.

Která z těch dvou inscenací, o kterých zatím mluvíme, je ti tematicky bližší?

Jsem rád, že teď v Činoherním klubu hrajeme víc nových her, které se týkají aktuálních témat a jsou o lidech plus minus mého věku, takže jim rozumím. Tyto hry jsou mi bližší než klasické tituly. Ale abych odpověděl, více ve mě rezonují NEJBLIŽŠÍ.

A když jsme tedy u toho – máš nějaké své pořadí inscenací, ve kterých hraješ?

Ten žebříček se asi dost mění, ale mou srdcovou záležitostí je pořád – už řadu let K.Š.E.F.T. Je to kvůli Ondrovi Sokolovi, který to zrežíroval. A hlavně kvůli těm mým třem lidem, se kterými jsem tam na jevišti (Lucie Žáčková, Sandra Černodrinská a Martin Finger, pozn. redakce). Protože oni jsou pro mě Činoherní klub. Zní to pateticky, ale je to tak.

Je nějaká role, kterou by sis chtěl zahrát?

Žádnou vysněnou roli nemám. Když si promítneme, co teď hraju a co jsem hrál, a třeba už skončilo, vlastně mi dost lidí – i blízkých – říká, že je neuvěřitelný, jak velkou škálu rolí tu mám. Myslím, že to odstartoval Ondra Sokol, když mě obsadil do AMERICKÉHO BIZONA. A hned při další příležitosti mi dal úplně jiný typ role v KATECH. Můj repertoár je opravdu velmi různorodý a pestrý a za to jsem moc vděčný. Takže nemůžu říct, co bych si rád zahrál; cokoli přijde, budu vděčný.
Ale upřímně jsem moc rád, že už mám za sebou takové ty naivní a zamilované chlapce. Na ty už jsou tu naštěstí mladší. (smích)

Máš rád překvapení?

Pokud jsem na ně aspoň trochu připraven, tak ano. (smích)

Neznám moc herců, kteří by sami aktivně četli a vyhledávali divadelní texty.

Chceš tím naznačit, že ti lezu do oboru? (smích) Zajímá mě, co se zrovna hraje ve světě. Chci mít přehled. A když mě nějaká hra zaujme, tak si ji přečtu a pokud mi přijde zajímavá, tak ti o ní řeknu.

Máš přání nebo ambici zkusit si u divadla i jinou pozici?

Myslím, že mám docela slušný odhad, která hra se k nám do repertoáru hodí a která ne. To ale neznamená, že bych chtěl být dramaturg. Herectví mi vyhovuje a neměnil bych.

A spletl ses někdy ve svém odhadu titulu?

Řekl bych, že jsem se ještě nespletl. (smích) Teď jsem zase doporučoval jednu skvělou hru, takže uvidíme, jestli to vyjde.

V Činoherním klubu už jsi 12 let. Co se za tu dobu nejvíc změnilo?

Myslím, že teď už nemusím přesvědčovat ostatní, že jsem tu právem.

A předtím to tak bylo?

Docela dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, co pro mě herectví znamená a jaký jeho styl je mi blízký. Až práce s Ondrou Sokolem a pravidelné herecké partnerství s Martinem Fingerem mě nasměrovalo. Takže jsem dříve spíše přesvědčoval sám sebe, že do Činoheráku patřím. Že jsem tu správně.
Ale vlastně o sobě pochybuju pořád. Sice ne tak často jako dřív, ale po každé premiéře mě kritici donutí si položit otázku, jestli má moje přítomnost tady u nás v divadle smysl, jestli jsem „dostačující“. Někteří se totiž neustále ve svých úvahách a kritikách vracejí k pojmu „starý dobrý Činoherák”, vzpomínají na tehdejší herecký soubor, jako by nechtěli přijmout, že se nedá vrátit to, co se tu odehrávalo dřív, že je tu soubor nový. Často mám pocit, že nám ani nedali šanci. Podle mě je v umění potřeba mít otevřenou mysl, fandit novému směru a hlavně nesrovnávat. Myslím, že tu teď je parta lidí, která je naladěna na stejnou vlnu, všem jde o to dělat skvělé divadlo, které vychází z tradice Činoherního klubu – tedy symbiózy režiséra a herce – a dělat ho poctivě. A myslím, že se nám to daří.

Sarah Page: K.Š.E.F.T. (režie: O. Sokol, 2019; Martin Finger, Václav Šanda, Lucie Žáčková)

Co pro tebe Činoherní klub znamená?

Neznám jiné divadlo v Praze, kde bych chtěl působit radši než tady.

Co bys doporučil divákům, že by si neměli nechat ujít?

U každého přestavení, které je teď na repertoáru, bych vždycky mohl říct název a k tomu dodat – „protože“ a jméno herce nebo herečky. A nikdy to není jenom jedno jméno. Ty herecké výkony jsou tak dobré, že mě – i když jsem kolega – překvapují a dojímají, že mi to přijde až jako takový malý zázrak. Mám pocit, že jako divák neuděláš chybu, ať přijdeš na cokoli. Nebylo tomu tak vždycky, ale tato fáze je už naštěstí za námi.

Když to vezmeme šířeji, co jako divadelní nebo filmový divák vyhledáváš? Co je pro tebe zásadní?

Mám rád hry a filmy se silným příběhem, kde na diváka nečíhají schválnosti a režijní svévole a který s tebou emociálně zahýbe. Něco v tobě vyvolá. A je jedno, jestli je to radost, hřejivý pocit, rozčarování… Neměly by to být rozpaky, že vůbec nevíš, co ti tím tvůrci chtějí říct.

Co dobrého jsi v nedávné době viděl nebo četl, a chtěl se o to s námi podělit?

Absolutně mě rozsekal román MALÝ ŽIVOT od Hanyi Yanagihary. Dočetl jsem tu knížku na dovolené asi 4 dny před odletem, a vůbec nevím, jak dovolená skončila a jak jsem se dostal domů. Ten zážitek byl tak silný, že jsem na to pořád myslel. Dokonce jsem pak viděl divadelní adaptaci v Londýně, která už pro mě tak silná nebyla. Nevím, jestli za to mohla částečně jazyková bariéra nebo že se do představení nedalo vměstnat všechno, ale ta knížka je fenomenální.
Pokud jde o film, naposledy mě velmi zasáhla ANATOMIE PÁDU – film, který byl letos nominovaný na Oscary v několika kategoriích a získal cenu za nejlepší scénář. Je to nesmírně chytrý film a má skvělé dialogy. Je tam podle mě jedna z nejlepších partnerských hádek v dějinách filmu. Neuvěřitelná.
A ještě musím zmínit film, u kterého jsem naposledy v kině brečel. Brečel jsem tak moc, až mě paní, která seděla vedle mě, chytila za ruku. Úplně cizí paní, která brečela taky; brečelo celý kino. To byl belgický film BLÍZKO.

Málokdo z diváků ví, že tvoje sestra Denisa taky pracuje u nás v divadle. A právě s ní vychází rozhovor ze zákulisí. Chtěl bys o ní něco říct?

Chtěl! Chtěl bych říct, že když Denisa přišla do Prahy – musíme asi zmínit, že je mladší –, dostala se do Činoherního klubu bez jakékoli mé pomoci nebo doporučení. Dostala nabídku, aby se začala starat o sociální sítě Činoheráku, aniž bych o tom já věděl. A protože obstála, začaly přicházet další a další úkoly a její pozice se rozšířila. Mám na ní strašně rád její pracovitost a pečlivost. Když dostane nějakou práci, okamžitě ji splní, aby se zbavila takového toho pocitu, že usínáš s tím, žes něco neodevzdala… To máme vlastně dost podobně. Přišla sem jako někdo, kdo nebyl úplně zvyklý komunikovat s lidmi a říct nahlas svůj názor. A mám pocit, že teď dospěla, má zdravé sebevědomí a její nápady a postřehy jsou tu brány vážně a že si jí tady lidi váží. A za to jsem na ni hrozně pyšnej.

Martin McDonagh: KATI (Hangmen) (režie: O. Sokol, 2016; Ondřej Malý, Václav Šanda) Foto: Vadim Balakin

V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila?

Troufám si tvrdit, že mě má ráda v KATECH. Ale asi odpoví, že v K.Š.E.F.T.U., protože jsem se v dětství choval podobně jako Jack. (smích)
A ty inscenace, za které by mě moc nepochválila, už naštěstí nejsou na repertoáru nebo se hrály v jiných divadlech.

 
(NEJEN) SPRÁVKYNĚ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ A PR DENISA ŠANDOVÁ
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

(NEJEN) SPRÁVKYNĚ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ A PR DENISA ŠANDOVÁ

Denisa Šandová působí v Činoherním klubu od roku 2018 a má na starosti zejména správu sociálních sítí. Alespoň tak je to uvedeno na webových stránkách divadla. Jenomže je to možná trochu složitější… Kromě otázek na skutečný rozsah Denisiny práce dojde ještě na téma sourozenecké. Paralelně s ní totiž odpovídal na otázky mé kolegyně Markéty Kočí Machačíkové také Václav Šanda. A shoda jmen ani náš výběr respondentů není náhodný.

***

Už je skoro tradice, že se v rámci první otázky ptám na konkrétní náplň práce, která se skrývá za jedním nebo dvěma abstraktními názvy profese. Ani u tebe neudělám výjimku – co všechno zahrnuje práce se sociálními sítěmi a pozice nazvaná „social media“?

Především kreativitu, pohotovost a trochu marketingové přemýšlení. Mohlo by se zdát, že je to vlastně jednoduchá práce, ale opak je pravdou. Příspěvky a aktivita se musí pečlivě plánovat, aby byly v souladu s děním v divadle. Být přítomen na všech divadelních akcích a sbírat si materiál pro následné sdílení. Je důležitá originalita a pravidelnost. Každý den se musí na našich sítích objevit něco nového. Taky je třeba denně hlídat spoustu věcí jako jsou narozeniny herců, monitoring rozhovorů v médiích, graficky upravovat příspěvky a v neposlední řadě být v neustále pohotovosti. Pokud se ruší představení nebo je změna v programu, tak sociální sítě jsou jedny z prvních zdrojů, kde se diváci tyto důležité informace dozví.

Obsluha sítí ale není to jediné, co máš v Činoheráku na starosti. Když si třeba diváci a divačky koupí program k inscenaci, je pravděpodobné, že u grafické úpravy bude tvoje jméno. Pod čím vším jsi tady v divadle pomyslně podepsaná?

No, je toho hodně. Na sociálních sítích jsem v Činoherním klubu začínala, ale postupně se k nim začala nabalovat další práce, která je však s nimi úzce spjata. Mezi to patří i správa našeho webu, focení akcí, natáčení a editování videí, PR aktivity nebo právě ona grafika, jak zmiňuješ. Mimo dobrého obsahu je dle mého velice důležité, aby sociální sítě, web, propagační materiály a mnoho dalšího drželo jednotnou vizuální identitu. A mým úkolem je skloubit to všechno dohromady. Takže kromě virtuálního prostoru mám na starosti i ten veřejný. Od velkoformátových billboardů až po program, který si divák odnáší v kapse po představení.

Většinu práce můžeš dělat z domova nebo vlastně odkudkoliv a do jisté míry i kdykoliv během dne (nebo noci). Sama občas vnímám, že fluidní pracovní doba má spoustu úskalí. Jak si všechny ty různorodé povinnosti organizuješ? Máš nějaký systém na „odbavování“ jednotlivých úkolů – třeba své vlastní pracovní hodiny?

Drtivou většinu zadaných úkolů se snažím vyřešit okamžitě. Jednak aby byli všichni spokojení, a jednak proto, že nemám ráda, když se mi hromadí práce pod rukama. Vše odevzdávám včas, jsem vždy tam, kde je mě potřeba. A to i na úkor mého volného času. Naučila jsem se dělat si trochu volnější víkendy, i když to také není pravidlem. Sociální sítě fungují 24/7, a to třeba i během letních divadelních prázdnin. Také mívám v divadle večerní služby nebo jsou akce v naší Činoherní kavárně, které taky občas bývají o víkendu.
Největší třešničkou na dortu ale bylo, když jsem jednou rušila představení z Disneylandu ve frontě na horskou dráhu. Takže ani dovolenou si neumím udělat úplně bez práce.

Kromě zmíněných výzev nepevné pracovní doby je ještě něco, s čím tě Činoherák konfrontoval a co ses díky práci tady naučila?

Práce na sociálních sítích je trochu nevděčná a troufám si říct i psychicky vyčerpávající, protože jste pod drobnohledem. Všichni vaši práci vidí a každý má pocit, že se k ní může vyjádřit – jak by to napsal, nafotil nebo udělal lépe. Proč je tam tohle a tamto ne? A kdy to tam tedy bude? Naštěstí se mi tohle v divadle dělo jen ze začátku. Teď už mi všichni plně důvěřují. Určitě jsem se ale naučila komunikaci s lidmi, trpělivosti, empatii a být trochu průbojná. A hlavně se nestydět! Protože občas prostě musím, třeba kvůli natočení instastory, stát některému z našich herců doslova za zadkem.

Vzhledem k tomu, že jsme se v květnovém čísle rozhodly s Markétou udělat takový sourozenecký speciál, a kromě tebe odpovídal na otázky ve druhém rozhovoru tvůj bratr (a kolega) Vašek, chci se tě na něj zeptat. V Činoheráku jste oba už pár let, jak hodnotíš, nebo spíš vnímáš jeho působení tady, případně váš sourozenecko-kolegiální vztah?

Vaškovo působení v Činoherním klubu vnímám jako jeden z jeho největších úspěchů. A i když jsem mu to nikdy neřekla, vždy jsem všude hrdě prohlašovala, že „brácha je v Činoheráku v Praze.“ Vím, že je pro něj Činoherák velmi důležitý a troufám si říct, že stejně jako já v něm našel zázemí a druhý domov. Náš vztah se díky tomu určitě prohloubil, protože máme zase něco navíc společného. Ale přes to všechno jsou věci, které zůstávají jen mezi herci a věci, které zůstávají jen ve tvůrčím týmu divadla a navzájem si jimi nezatěžujeme hlavy.

Markéta se Vaška mino jiné ptala: V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila? Tak schválně, máš oblíbené a neoblíbené inscenace, ve kterých hraje?

Určitě mám Vaška nejraději v KATECH a všem doporučuji, aby si na ně zašli! Ale jak ho znám, jsem si téměř jistá, že odpověděl K.Š.E.F.T. Protože od chvíle, co jsem se dozvěděla, že jeho postava Jacka je lehce mentálně zaostalá, mé sourozenecké já ihned prohlásilo, že vlastně nemusí skoro ani nic hrát.

 

 
Beata Parkanová
PREMIÉRA 

Beata Parkanová

Spisovatelka, scenáristka a režisérka Beata Parkanová (*1985) vyrůstala ve Velkém Meziříčí a v Jihlavě. Po jihlavském gymnáziu dokončila středoškolská studia v Praze na Soukromém Gymnáziu Josefa Škvoreckého. Absolvovala obor scenáristika a dramaturgie na FAMU.

Než se začala naplno věnovat filmařské praxi, vydala v roce 2005 svou první knihu MOJE VTIPNÝ PEKLO o životě dívky na střední škole. Později navázala ještě částečně autobiografickou prózou OD SEBE, K SOBĚ (2012), na níž spolupracovala s Alexandrou Škampovou a v níž se obě autorky zamýšlí nad svým dětstvím, tvorbou nebo přátelstvím. Na svém kontě má také dvě knihy pro děti, DĚTI DĚTEM: HRAJEME SI (2013) a BASÍK A HOUSÍK (2015).
Režijní práci si vyzkoušela nejprve na krátkometrážních snímcích KDYŽ MUŽ NEVÍ (2011) a CHVILKY (2013).
Stejně jako druhý jmenovaný se jmenuje i její první celovečerní film – CHVILKY (2018), pod nímž je podepsaná jako scenáristka i režisérka. Mladá žena se v něm snaží zabránit zbytečným konfliktům, a tak raději v každodenních situacích se svými blízkými potlačuje sebe a svoje touhy a potřeby, což se zdá být postupně stále bolestnější a bolestnější. Jenovéfa Boková získala za hlavní roli Cenu české filmové kritiky i Českého lva.
Ve druhém celovečerním snímku SLOVO (opět ho napsala i režírovala) z roku 2022 s Gabrielou Mikulkovou a Martinem Fingerem v hlavních rolích, čerpala částečně ze skutečných osudů svých prarodičů. Film byl oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, a to hned dvakrát – za nejlepší režii a mužský herecký výkon Martina Fingera. K filmu vyšla i deska duetů Slovo, Beata je na desce autorkou všech písňových textů.
Její třetí celovečerní film SVĚTÝLKA vyprávěný z pohledu malé holčičky, která je u prarodičů na prázdninách, na svou premiéru právě čeká.
Na úspěšnou spolupráci s Martinem Fingerem Beata navazuje i ve svém divadelním debutu MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU, který se odehrál právě na jevišti Činoherního klubu. Námět je opět biografický, vychází ze skutečné dochované korespondence mezi Beatinými prarodiči – Evou a Luďkem – a deníkových záznamů, které si Luděk psal na sklonku života v psychiatrické léčebně. V roli Evičky se doplňují Daniela Kolářová, Lucie Žáčková a Romana Widenková.

 
NEBUDE TEHLE. NEBUDE JINEJ
SANDŘIN BLOK 

NEBUDE TEHLE. NEBUDE JINEJ

Srdečně vás zveme na netradiční vydání SANDŘINA BLOKU
– stand-up verzi textů Sandry Černodrinské
– herečky, mámy, nenapravitelné kobry a mistra ve faux pas v podání kolegů z Činoherního klubu.
Burýšek, Dancingerová, Zavadil a další na ní nenechají nit suchou.
S láskou, samozřejmě.
Smích prý prodlužuje život.
Tak přijďte v neděli 7.4.2024 v 18:00 do Činoherní kavárny.

 
KAVÁRNA ČINOHERNÍHO KLUBU a další události
UDÁLOSTI 

KAVÁRNA ČINOHERNÍHO KLUBU a další události

PATRON PÁBITELŮ

Jeden z nejvýznamnějších českých prozaiků druhé poloviny minulého století Bohumil Hrabal by letos 28. března oslavil 110. narozeniny.
V Činoherním klubu měli diváci možnost vidět dokonce dvě divadelní adaptace jeho textů – v roce 1981 režíroval Ivo Krobot NĚŽNÉHO BARBARA s Petrem Čepkem v hlavní roli a roku 1989 vznikla opět v režii Ivo Krobota inscenace OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE.

Bohumil Hrabal: Něžný barbar (režie: Ivo Krobot, 1981; Petr Čepek /Vladimír/, Jiří Císler /Ego/, Jiří Zahajský /Já/).

Hrabalovo letošní výročí jsme se proto rozhodli oslavit scénickou performancí v Činoherní kavárně
v podání Ondřeje SokolaMartina Fingera.
Režie Ondřej Sokol / Dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, Barbora Sedláková / Hrají Martin Finger, Ondřej Sokol.

Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále, režie: Ivo Krobot, 1989; děkovačka po premiéře: Jitka Asterová, Rudolf Hrušínský mladší (Dítě II), Bohumil Hrabal, Rudolf Hrušínský (Dítě III), Rudolf Hrušínský nejmladší (Dítě I), Mahulena Bočanová.

Nakladatelství TORST
Tomáš Mazal / Spisovatel Bohumil Hrabal
Tomáš Mazal, dlouholetý Hrabalův přítel a pomocník, napsal mimořádně čtivý, fakty nabitý spisovatelův životopis, v němž krok za krokem konfrontuje Hrabalovo psaní a skutečný život. V tematicky zaměřených kapitolách sledujeme spisovatele v průběhu celého jeho života (1914–1997). Součástí knihy je více než tři sta fotografií, z nichž většina pochází z Hrabalova soukromého archivu. V přítomném vydání jsou vedle pasáží textu doplněny i nové fotografie, zveřejněné zde vůbec poprvé. Je zde publikováno též mnoho faksimilií rukopisů, dokumentů a fotografií předmětů, které spisovatele provázely jeho životem. Kniha se svým významem řadí k základním pramenům poznání české literatury dvacátého století.

 

Činoherní klub uvádí

Přehlídku amatérských divadelních souborů
pořádá
Památník šoa Praha /
ve spolupráci s Činoherním klubem /
s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA /
za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Holky a kluci z Gymnázia Přírodní škola

OD SVĚDECTVÍ K PODOBENSTVÍ

Od svědectví k podobenství je již víceletým experimentem se vzděláváním pomocí tvůrčího bádání v minulosti. A také hledání současného dialogu, jenž tzv. „velké příběhy dvacátého století” patřičně nabídne.
Na počátku je objev autentické látky – tedy archivní vzpomínka, dopis, paměti, případně i rodinný příběh. Její podstata je unikátní, velmi osobní, vypovídá o dramatu širší skupiny, případně utlačované menšiny či politické opozice v časech totalitních režimů.

Dramacentrum Bezejména / Liberec: Svědectví o životě v KLDR (režie: Miloslava Čechlovská)

Festival se otevře v Činoherním klubu 12. května dvěma inscenacemi souboru Gymnázia Přírodní škola Praha Alena Bruthansová / DENÍKY (podle deníku čtrnáctiletého Pavla Weinera) a František Tichý / NEPŘÁTELÉ (na základě vzpomínek Olgy Fierzové (1900-1990), spolupracovnice Přemysla Pittra (1895-1976). V dalších dnech bude festival probíhat v nádražní hale Praha Bubny. Závěr festivalu se vrátí do Činoherního klubu 19. května s inscenacemi dvou souborů Dramacentrum Bezejména / Liberec  / SVĚDECTVÍ O ŽIVOTĚ v KLDR  (fiktivní příběh matky a dcery prokládaný reálnými rozhovory dokumentujícími život v nejtemnější zemi světa) a Taneční a pohybové studio Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou / Ludmila Rellichová a dívky / MAAGAL/ (inspirace deníkem Helgy Pollakové z pokoje 28 dívčího heimu L410 v terezínském ghettu).

Taneční a pohybové studio Magdaléna / Rychnov u Jablonce nad Nisou: MAAGAL (režie: Ludmila Rellichová, 2022).

HOST ČINOHERNÍHO KLUBU

STUDIO G.
Nové nezávislé divadlo v centru Ostravy
Jean-Paul Sartre, Norbert Závodský
PEKLO JSOU TI DRUZÍ
nazí jako červi…

Norbert Závodský a Jean-Paul Sartre: PEKLO JSOU TI DRUZÍ (režie: Norbert Závodský, 2023; Robert Finta, Miroslava Georgievová, Jan Fišar, Magdaléna Holcová. Foto: Petr Chodura

Norbert Závodský: VARIACE NA JIDÁŠE
Volně na motivy hry Jidáš od Lot Vekemans
V hlavní roli: Robert Finta.
Jean-Paul Sartre: S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI
Překlad: A. J. Liehm / V hlavních rolích: Miroslava Georgievová, Magdaléna Holcová, Jan Fišar.

Režie: Norbert Závodský / Dramaturgie: Antonín Dvořák / Scénografie a hudba: Martin Šimek.

 

 
100 LET OD NAROZENÍ VLADIMÍRA BOUDNÍKA / 110 LET OD NAROZENÍ BOHUMILA HRABALA
VÝROČÍ 

100 LET OD NAROZENÍ VLADIMÍRA BOUDNÍKA / 110 LET OD NAROZENÍ BOHUMILA HRABALA

Bohumil Hrabal, Jiří Zahajský (Něžný barbar / postava Já)

Několik poznámek k V. B.
V době „normalizace“ bylo v české kultuře velmi málo výtvarných umělců, kteří byli svým životem a dílem pro ty, kdo se chtěli vydat neúřední cestou, tak inspirativní jako Vladimír Boudník. Tvořil mimo struktury, nebyl závislý na prodeji svých prací a nedělal tvůrčí kompromisy. Není pochyb o tom, že je to inspirativní i pro dnešní dobu.
Nikoli náhodou se s jeho jménem mnozí poprvé setkali prostřednictvím samizdatu, nejčastěji v próze Bohumila Hrabala Něžný barbar (1973). Kdo se pohyboval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Praze, mohl jeho grafické listy často také vidět v pražských antikvariátech. Hlavně v Dlážděné nebo Karlově ulici, na Malém rynku a později také třeba na Můstku. Tam všude průběžně probíhala Boudníkova „výstava“. Nebylo neobvyklé, že jsme si s kamarády povídali o tiscích, které v antikvariátech visely zpravidla dlouho. Jejich cena mnohdy odpovídala zhruba našemu měsíčnímu příjmu. Něco kolem tisíce korun. Ale daly se získat i levnější, záleželo na formátu a barevnosti. První Boudníkovu grafiku jsem si koupil v antikvariátu na Můstku, stála kolem 500 Kčs. Domů jsem to vzal oklikou přes Malou Stranu a stavil se u Filipa Topola, kde jsme si tisk společně prohlíželi. Pak jsem si ji pověsil v ateliéru nad postel. Ojedinělá putovní výstava se zastávkami v Liberci, Brně a Ostrově nad Ohří byla v roce 1984 opravdová kulturní událost. (…)
Viktor Karlík / Bubínek Revolveru / RR 15. 3. 2024

https://www.bubinekrevolveru.cz/vladimir-boudnik-100

Libor Fára /výprava Něžný Barbar/, Miloslav Štibich, Petr Čepek /Vladimír/, Jiřina Třebická /Marie.
Vladimír Boudník / Odhmotnění hmoty

 

 
Činoherní klub a Jon Fosse:
O MINULOSTI ČK 

Činoherní klub a Jon Fosse:

V souvislosti s tím, že letošní poselství k světovému dni divadla napsal norský dramatik Jon Fosse připomínáme inscenace jeho dvou her, které byly na repertoáru v Činoherního klubu / Činoherní Miniklub.

Jon Fosse / JMÉNO

Překlad: Karolína Stehlíková / Režie: Martin Čičvák /
Dramaturgie: Roman Císař, Martin Kubran / Scéna: Tom Ciller,
Kostýmy: Nina A. Stillmark.
Hrají:
Dana Černá, Matěj Dadák, Anna Bendová nebo Lada Jelínková, Lenka Skopalová, Stanislav Oubram, Petr Bláha.

Jon Fosse: Jméno (režie: Martin Čičvák, 2003; Matěj Dadák, Dana Černá, Petr Bláha, Anna Bendová

Jon Fosse / NOC ZPÍVÁ SVÉ PÍSNĚ

Překlad: Karolína Stehlíková / Režie: Martin Čičvák /
Dramaturgie: Roman Císař, Martin Kubran / Scéna: Tom Ciller,
Kostýmy: Nina A. Stillmark.
Hrají:
Dana Černá, Matěj Dadák, Zdeněk Maryška, Jana Břežková, Petr Motloch.

Jon Fosse: Noc zpívá své písně (režie: Martin Čičvák, 2003; Dana Černá, Matěj Dadák
 
Poselství ke Světovému dni divadla 27. března 2024
SLOVO 

Poselství ke Světovému dni divadla 27. března 2024

Světový den divadla připadá každoročně na 27. března a slaví se od roku 1962. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla pro děti a mládež (20. března) a se Světovým dnem loutkářství (21. března). Oslavy Světového dne divadla pořádá Mezinárodní divadelní ústav (ITI – International Theatre Institute), mezinárodní nevládní divadelní organizace přidružená k UNESCO. Tento den je příležitostí zamyslet se nad rolí a důležitostí divadla jako umělecké formy a upozornit na jeho význam pro lidská společenství i jednotlivce a na jeho potenciál pro ekonomický růst. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau, v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako autora poselství Václava Havla.

Umění je mír / Jon Fosse, Norsko

Překlad Karolína Stehlíková

Každý člověk je jedinečný a zároveň stejný jako všichni ostatní lidé. Jedinečnost je vnější a lze ji vidět, jistě, ale v každém člověku je také něco, co mu přináleží, co je právě jen tímto člověkem. Můžeme tomu říkat duše nebo duch – nebo tomu nemusíme říkat nijak, pouze to můžeme vzít na vědomí.

Ale tak, jako jsme současně každý jiný, jsme zároveň všichni stejní. Lidé ze všech koutů světa jsou v podstatě stejní, bez ohledu na to, jakým mluvíme jazykem, jakou máme barvu pleti, bez ohledu na barvu vlasů.

Možná je to trochu paradox, že jsme stejní a zároveň odlišní. A možná je člověk paradoxním díky napětí mezi tělem a duší, mezi tím nejpřízemnějším a nejimanentnějším a tím, co přesahuje hmotné, pozemské hranice. Ale umění, dobré umění, dokáže svým mimořádným způsobem spojovat zcela jedinečné s univerzálním a dokáže, aby to jedinečné, vlastně cizí, mohlo být univerzálně chápáno. Umění tak rozbíjí hranice mezi jazyky, kontinenty, zeměmi. Spojuje nejen to, co charakterizuje každého jednotlivce, ale v jiném smyslu také to, co je charakteristické pro skupiny lidí, například národy. Ale umění toho nedosahuje tím, že by všechno učinilo stejným, ale naopak tím, že ukazuje rozdíly, ano, ukazuje to cizí. Ve veškerém dobrém umění je to právě to cizí, co člověk plně nechápe, a přesto tomu svým způsobem rozumí, to záhadné, mohli bychom říct, co nás fascinuje, ano, co vytváří transcendenci, přesah, který veškeré umění v sobě musí mít a směřovat k němu. A nenapadá mě lepší způsob, jak spojit protiklady. Je to přesný opak násilného konfliktu, který tak často vidíme rozvíjet se v destruktivních pokusech zničit to cizí, to jedinečné jiné, často pomocí těch nejbestiálnějších inovativních technologií. To je terorismus. To je válka. Protože člověk má také zvířecí stránku, kdy se řídí instinkty, kdy ten druhý, ten cizí, není chápán jako něco úchvatně záhadného, ale jako hrozba naší vlastní existenci. A tehdy mizí to jedinečné, to rozdílné, co je všeobecně srozumitelné, a vzniká kolektivní identita, kde ono jiné, je hrozbou a musí být   eliminováno. To, co nahlíženo zvenčí, vnímáme jako rozdíly, například rozdíly mezi různými náboženstvími a politickými ideologiemi, se stává něčím, co je potřeba porazit a zničit.  Válka je boj proti podstatě člověka, proti jedinečnosti. A je to boj proti veškerému umění, proti jeho podstatě. Rozhodl jsem se mluvit o umění obecně, nikoli výhradně o divadelním umění, a to proto, že všechno dobré umění v hloubi duše pojednává o tomtéž, pojednává o přetváření toho, co je zcela jedinečné, zcela specifické v něco univerzálního. Spojuje jedinečné a univerzální do uměleckého výrazu. Ne odstraněním specifických rysů, ale jejich zvýrazněním, tím, že dovolí cizímu, aby zřetelně vyniklo. Je to tak prosté jako to, že válka a umění jsou protiklady, tak jako jsou protiklady válka a mír. Umění je mír.

P.S. Jon Fosse je slavný norský spisovatel narozený v roce 1959. Proslavil se rozsáhlým dílem, od divadelních her, románů a sbírek poezie po eseje, knihy pro děti a překlady. Pro Fosseho styl psaní je charakteristický minimalismus a emoční hloubka, díky nimž se stal jedním z nejuváděnějších dramatiků na světě. V roce 2023 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za své inovativní hry a prózu, která poskytuje hlas nevyslovitelnému.

 
DANIELA KOLÁŘOVÁ: Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.
ROZHOVOR 

DANIELA KOLÁŘOVÁ: Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Co vás na projektu MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU oslovilo? Čím vás ta práce zaujala?

Byla jsem zvědavá, přiznám se, na scénickou realizaci textu. Protože se nedalo počítat s tím, že budeme sedět a číst dopisy.

Když jsme měli všichni první schůzku, tak ještě nebyl text, jenom spousta materiálu – dopisů a deníků. Text vznikal postupně a jednotlivé repliky se rozdělovaly až na zkouškách. Jak tahle první fáze probíhala?

Snažili jsme se navzájem poslouchat a orientovat se v textu. Intuitivně uhadovat motivaci postav. Vztah Evy a Luďka se proměňuje od bláznivé zamilovanosti… atd. Pozorně jsem poslouchala komentáře a návrhy paní režisérky. Čekala jsem, jak bude nakládat s divadelním prostorem, protože je filmařka.

Roli Evy sdílíte s Lucií Žáčkovou a Romanou Widenkovou – tvoříte různé její podoby. Jak se vám s nimi zkouší?

Jsou moc fajn. A teď, když jsme se odlepili všichni od stolu a začínáme zkoušet na jevišti, hledáme se ve svých věkových a situačních dispozicích.

Jak vnímáte plynutí času? Vzpomínáte ráda?

Víte, to je zvláštní. V Praze si každý den plánuji, co udělat, vyřídit, zaplatit apod., vnímám plynutí času jakoby mimochodem. Ale když jsem mimo Prahu v přírodě, vnímám čas úplně jinak, skoro fyzicky. A mozek mě vrací k událostem a vzpomínkám, které jsem zapomněla nebo vytěsnila. Bývá to někdy hodně intenzivní.

Kdy jste naposledy dostala dopis?

To je moc dávno. Protože teď už se vlastně nepíše. Teď si voláme, nebo si píšeme esemesky nebo maily.

A psala jste dřív? Třeba i milostné dopisy?

Kdysi ano. Psala jsem i milostné dopisy.

Bylo to kvůli vzdálenosti, kterou bylo potřeba překonávat?

Ano, určitě. Vzdálenost v tom hrála zásadní roli.

Myslíte, že se změnila i rychlost prožívání vztahů? Že to bylo něčím intenzivnější, když jste musela třeba počkat na ten dopis?

To si netroufám odhadnout. Ale pamatuji si, že to byl zážitek najít dopis ve schránce a zvědavost na jeho obsah.

Můj dědeček oslaví letos 90. narozeniny, ale jednou mi říkal, že se vlastně necítí jinak, než když mu bylo 30… Jak vy vnímáte sama sebe v průběhu času?

Fyzicky člověka věk dostihuje. Vím, že toho stihnu udělat daleko méně, než jsem dokázala předtím. Jak doma při úklidu, tak venku na zahradě. Ale mentálně vnímáte jako ve třiceti. Hodnotový žebříček máte nastavený stejně.

Je nějaká rada, kterou byste dala svému mladšímu já, když vám bylo třeba 20 let?

Těžko, to nejde vrátit. Když se otočím dozadu, dnes vím, kolik zbytečných chyb jsem udělala. No, ale ono to k tomu patří. Jako mladý člověk máte spoustu ideálů, spoustu věcí nevíte. Přece nemůžete proplouvat životem bezchybně. To by nešlo. Chybami se učíme. Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Podle čeho si vybíráte role?

Pokud jste jako herečka v angažmá, role vám vybírají režiséři. Ale vždycky jsem toužila po kvalitních hrách i rolích a po dobré režii. V tomto ohledu jsem měla docela štěstí, i když ne stoprocentní. To, co je, myslím, důležité, je vzájemná komunikace celého týmu. Fascinující na tom je, že je to cesta, při které se za pochodu pořád učíte, a to znamená i prohry a zoufalství.

A bylo to dřív jinak, přišlo to s věkem?

Dlouho jsem byla obsazovaná do rolí naivek – už jsem měla dva synečky – a moc jsem toužila se posunout do kategorie charakterních postav.

Tohle je vaše první role v Činoherním klubu. Chodila jste sem jako divák podívat se na kolegy? Co se vám pojí s Činoherním klubem?

Činoherák byla koncem 60.let divadelní bomba. Chodili jsme do něj jako do „divadelního kostela“. A Jaroslav Vostrý (tehdejší umělecký šéf a dramaturg, pozn. redakce) pozval jedno naše představení z DISKU – H. C. Morgenstern: ZÍTŘEJŠÍ HVĚZDA na pohostinská představení.

Všimla jsem si, že vždycky, když vstoupíte na jeviště, úplně se rozzáříte. Co pro vás divadlo znamená?

O tom se těžko mluví. Jako mladá holka jsem měla představu, že divadlo má moc lidi nejen pobavit, ale i objevovat hodnoty kvalitního života. Po té dlouhé cestě jsem šťastná, když se představení povede a funguje komunikace s diváky. To je nádhera.

 
UMĚLECKÝ ŠÉF MARTIN FINGER
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

UMĚLECKÝ ŠÉF MARTIN FINGER

Martin Finger je jako herec v Činoherním klubu od roku 2012. Ještě předtím tu jako host nazkoušel s Ondřejem Sokolem inscenaci UJETÁ RUKA (BEHANDING IN SPOKANE). Momentálně zkouší s Beatou Parkanovou autorkou inscenaci MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU. Náš rozhovor se ovšem netýká herectví, ale jeho „zákulisní“ profese, tedy uměleckého šéfování, což je práce, kterou v Činoheráku zastává od sezóny 2020/2021.

V předminulém rozhovoru jsem se ptala Markéty Kočí Machačíkové, v čem přesně spočívá v Činoherním klubu práce dramaturgyně. Byl to poměrně dlouhý seznam. Říkám si, že stejně jako dramaturgie, může být i umělecké šéfování poměrně fluidní disciplína. Jakou podobu má v Činoheráku?

Když jsem do této funkce nastupoval, dostal jsem od tehdejšího ředitele Vladimíra Procházky A4 papíru, kde bylo několik bodů mých povinností a věcí, za které nesu odpovědnost a komu se zodpovídám … utkvělo mi z toho v hlavě, že zodpovídám za uměleckou podobu divadla, kterou se navenek prezentuje. Pomyslel jsem si, že to se jaksi rozumí samo sebou. Ale jak se to dělá? Jak být dobrým šéfem divadla? Žádná škola, kurz ani směrnice na to nejsou, ale to je dobře.

Pro mě má šéfování v Činoherním klubu, mluvím ze zkušenosti, kterou mám do této chvíle, podobu permanentní nedokončenosti a stále se opakujícího hašení požárů, mírněji řečeno neustálého upravování a předělávání naplánovaných věcí. Vedoucí našeho ročníku na DAMU Jan Kačer nám hned v prvním ročníku řekl, že v divadle bude vždycky všechno jinak, než jak chcete, aby to bylo. Myslím, že se už hroutím míň, když režisér odřekne zkoušení a vy máte chvilku na to sehnat jiného režiséra, jiný titul, zajistit si nové obsazení. Už lépe zvládám, když vám těsně před začátkem zkoušení odřekne herec či herečka, že zkoušet nemůže a vy musíte okamžitě najít plnohodnotnou náhradu. To zmiňuju jen některé jobovky. Vymyslet, naplánovat a zorganizovat nové zkoušení je dlouhý a těžký proces, nemluvě o zkoušení samotném. Když jej ve chvíli, kdy už to považujete dávno za věc uzavřenou a řešíte jiné úkoly, musíte najednou absolvovat znovu a ve zkráceném čase, to dá člověku zabrat. Zažil jsem to tady za tu relativně krátkou dobu ve funkci uměleckého šéfa už několikrát.

To jsem se rozpovídal jen o jedné z mnoha vrstev šéfovského postu, bylo by toho na celou knihu. Za důležité považuji, abych se rychle naučil co nejvíc věcí, bez kterých si neumím představit, že bych o sobě aspoň vzdáleně mohl říct, že dělám šéfa dobře. Lidé mají různé svoje představy, jaký by měl Činoherní klub být. Já naplňuji tu svou. Neztratit sám sebe, nerozbřednout se v záplavě protichůdných rad a představ, nehroutit se z kritiky, to považuji za velmi důležité. Závisí samozřejmě hodně na tom, kdo vám ty rady či kritiku říká. Vtisknout do mé práce moji osobnost, a přitom být pořád otevřený světu kolem a nebát se přiznat si, že se pořád učím a dozvídám nové věci. I tomuto se pořád učím.

Na pozici uměleckého šéfa jsi letos už čtvrtou sezónu. Když se podíváš na ty čtyři roky, je něco, co se v divadle od té doby událo, posunulo nebo změnilo a na co jsi obzvlášť pyšný?

Činoherní klub existuje velmi dlouho. Je tedy logické, že je na něj skoro pořád nahlíženo z úhlu minulosti. Má-li být úspěšným divadlem druhé čtvrtiny 21. století, musí se v nové době redefinovat. Co bylo dřív, už prostě není. Zároveň si myslím, že vím o tom dobrém, co chci v novém kabátě zachovat z minulosti. To dobré je péče o herce, aby byli schopní na jevišti podávat výkony, za nimiž je vždy konkrétní lidská bytost bez machy a přibližnosti. To dobré je, že s námi pracují a budou pracovat režiséři a režisérky, kterými se my herci můžeme nechávat inspirovat a nemusíme se bát mít na sebe navzájem vysoké nároky a zároveň se nebudeme vzájemně stresovat. Za dobré považuji blízké mezilidské vztahy. Bez dobrých vztahů v divadle si neumím představit, že bych v něm dokázal pracovat a není to jinde vždy samozřejmost. Činoherní klub je taková domácká scéna, prostě klub, ve kterém jsou někteří už dlouho. O to těžší je zde nyní provádět generační změny. Přes mnohé obtíže si ale myslím, že jdeme správným směrem a věřím, že nás to opravdu hezké a úspěšné ještě čeká. Už nyní s trochou opatrnosti můžeme my mladší být pyšní, že nás zdi tohoto divadla, které už něco pamatují, vstřebaly a nemetají po nás cihlami.

Umělecký šéf řeší komplexní agendu divadla, společně s celou řadou lidí ze „zákulisí“. Co si z téhle zkušenosti zatím odnášíš? Naučila tě něco, co jsi o sobě nebo o divadle ještě nevěděl?

Dozvídám se o sobě, že i přes zmar a vyčerpání, které se také hojně dostavují, pořád držím. Jsem introvert, být to jenom na mně, scházím se ve svém osobním životě s lidmi málo. Docela stačí povolání herce, které mě dennodenně nutí být pořád mezi lidmi. A teď do toho přišlo šéfování a téměř každodenní řešení věcí se spoustou lidí. To je pro mě náročné. Ale zase to beru jako školu. Bez této úlohy, kterou jsem přijal, bych byl ve svých padesáti letech asi línější chtít něco s touto mou až sociální fóbií dělat. Teď nemám na výběr a dozvídám se o sobě a lidech zase nové věci. Nejvíc když jde o komunikaci s lidmi, kterým bych se ve svém soukromém životě vyhnul. Toto dříve pro mě těžko představitelné teď zažívám často. Někdy jsou s tím spojena i příjemná překvapení, většinou ale ne. Když mi říká intuice, že můj svět je světu toho někoho jiného příliš vzdálený a na málo čem se shodneme nebo navzájem inspirujeme, většinou se neplete.

Spojení profesí herec a umělecký šéf není úplně neobvyklé, na druhou stranu tě staví do pozice, kdy jsi vlastně nadřízeným zbytku hereckého souboru. Jak tuhle dynamiku vnímáš?

Předně se necítím být něčím nadřízeným, tohle slovo mi zní celoživotně tak nějak směšně. A taky se uvnitř sebe usmívám lidem, kteří po postech touží. Když to řeknu jednoduše, není o co stát. Ale teď, když už šéfem jsem, tak to vnímám tak, že mám především velkou zodpovědnost, a že jsem ten, kdo má možnost něco měnit, a nejen o tom mluvit. Že jako herec jsem uměleckým šéfem, beru pozitivně, protože mám hereckým šatnám a hereckým názorům, trablům a náladám nejblíž, jak jen to jde. Hraju s nimi na jevišti, vidím, jak zkouší novou inscenaci, takže sleduju všechny pokroky i úkroky stranou, můžu okamžitě pomoct radou zkušenějšího, co udělat, aby jejich výkon byl lepší. A dobré výkony můžeme my herci podávat, když je s námi, rozcitlivělými dušemi, náležitě zacházeno. Naštěstí se většinou v dnešním Činoheráku necítím před svými hereckými kolegy jako někdo vydělený mimo výseč ostatních.

Už jsi reflektoval své dosavadní šéfování, když se naopak podíváš dopředu a přemýšlíš o dlouhodobějších plánech, jejichž výsledky se třeba projeví až někdy v budoucnu (možná dokonce až za jiného šéfa nebo šéfky), k čemu by podle tebe měl Činoherák směřovat? Čím by se měl stávat? Může a nemusí to být konkrétní cíl, třeba jen myšlenka nebo inspirace…

Chci, aby Činoherní klub, když se jeho název vysloví, byl vnímán jako něco výjimečného a obdivuhodného, a to jak uvnitř našeho divadla, tak i ve velkém měřítku zvenku. Chci zažívat na zkouškách pocity, že jsem účastný něčeho nevšedního a chci, abychom ten pocit dokázali předat i divákům. Chci, abychom měli beznadějně vyprodáno, aby herci a herečky byli idoly svých diváků. Chci nacházet divadelní texty, které jsou moderní a jdou pod povrch věcí. K pocitu úspěchu je občas potřeba i ocenění, takže chci i ocenění v jeho nejrůznějších podobách. K tomu všemu je kromě práce třeba notná dávka štěstí, ale to prý přeje připravenému. Chci všechno, co si pod pojmem úspěšné divadlo dokážeme představit. Ovšem divadlo je velmi pomíjivá věc. Vnější pozlátka nebo kritika odejdou tak rychle jako přišly. Nejdůležitější je pro mě ten společně strávený čas, to, na co budeme jednou vzpomínat. Chtěl bych, aby to vzpomínání bylo krásné, aby nemělo hořkou příchuť.

 

Starší články