DANIELA KOLÁŘOVÁ: Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.
ROZHOVOR 

DANIELA KOLÁŘOVÁ: Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Co vás na projektu MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU oslovilo? Čím vás ta práce zaujala?

Byla jsem zvědavá, přiznám se, na scénickou realizaci textu. Protože se nedalo počítat s tím, že budeme sedět a číst dopisy.

Když jsme měli všichni první schůzku, tak ještě nebyl text, jenom spousta materiálu – dopisů a deníků. Text vznikal postupně a jednotlivé repliky se rozdělovaly až na zkouškách. Jak tahle první fáze probíhala?

Snažili jsme se navzájem poslouchat a orientovat se v textu. Intuitivně uhadovat motivaci postav. Vztah Evy a Luďka se proměňuje od bláznivé zamilovanosti… atd. Pozorně jsem poslouchala komentáře a návrhy paní režisérky. Čekala jsem, jak bude nakládat s divadelním prostorem, protože je filmařka.

Roli Evy sdílíte s Lucií Žáčkovou a Romanou Widenkovou – tvoříte různé její podoby. Jak se vám s nimi zkouší?

Jsou moc fajn. A teď, když jsme se odlepili všichni od stolu a začínáme zkoušet na jevišti, hledáme se ve svých věkových a situačních dispozicích.

Jak vnímáte plynutí času? Vzpomínáte ráda?

Víte, to je zvláštní. V Praze si každý den plánuji, co udělat, vyřídit, zaplatit apod., vnímám plynutí času jakoby mimochodem. Ale když jsem mimo Prahu v přírodě, vnímám čas úplně jinak, skoro fyzicky. A mozek mě vrací k událostem a vzpomínkám, které jsem zapomněla nebo vytěsnila. Bývá to někdy hodně intenzivní.

Kdy jste naposledy dostala dopis?

To je moc dávno. Protože teď už se vlastně nepíše. Teď si voláme, nebo si píšeme esemesky nebo maily.

A psala jste dřív? Třeba i milostné dopisy?

Kdysi ano. Psala jsem i milostné dopisy.

Bylo to kvůli vzdálenosti, kterou bylo potřeba překonávat?

Ano, určitě. Vzdálenost v tom hrála zásadní roli.

Myslíte, že se změnila i rychlost prožívání vztahů? Že to bylo něčím intenzivnější, když jste musela třeba počkat na ten dopis?

To si netroufám odhadnout. Ale pamatuji si, že to byl zážitek najít dopis ve schránce a zvědavost na jeho obsah.

Můj dědeček oslaví letos 90. narozeniny, ale jednou mi říkal, že se vlastně necítí jinak, než když mu bylo 30… Jak vy vnímáte sama sebe v průběhu času?

Fyzicky člověka věk dostihuje. Vím, že toho stihnu udělat daleko méně, než jsem dokázala předtím. Jak doma při úklidu, tak venku na zahradě. Ale mentálně vnímáte jako ve třiceti. Hodnotový žebříček máte nastavený stejně.

Je nějaká rada, kterou byste dala svému mladšímu já, když vám bylo třeba 20 let?

Těžko, to nejde vrátit. Když se otočím dozadu, dnes vím, kolik zbytečných chyb jsem udělala. No, ale ono to k tomu patří. Jako mladý člověk máte spoustu ideálů, spoustu věcí nevíte. Přece nemůžete proplouvat životem bezchybně. To by nešlo. Chybami se učíme. Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Podle čeho si vybíráte role?

Pokud jste jako herečka v angažmá, role vám vybírají režiséři. Ale vždycky jsem toužila po kvalitních hrách i rolích a po dobré režii. V tomto ohledu jsem měla docela štěstí, i když ne stoprocentní. To, co je, myslím, důležité, je vzájemná komunikace celého týmu. Fascinující na tom je, že je to cesta, při které se za pochodu pořád učíte, a to znamená i prohry a zoufalství.

A bylo to dřív jinak, přišlo to s věkem?

Dlouho jsem byla obsazovaná do rolí naivek – už jsem měla dva synečky – a moc jsem toužila se posunout do kategorie charakterních postav.

Tohle je vaše první role v Činoherním klubu. Chodila jste sem jako divák podívat se na kolegy? Co se vám pojí s Činoherním klubem?

Činoherák byla koncem 60.let divadelní bomba. Chodili jsme do něj jako do „divadelního kostela“. A Jaroslav Vostrý (tehdejší umělecký šéf a dramaturg, pozn. redakce) pozval jedno naše představení z DISKU – H. C. Morgenstern: ZÍTŘEJŠÍ HVĚZDA na pohostinská představení.

Všimla jsem si, že vždycky, když vstoupíte na jeviště, úplně se rozzáříte. Co pro vás divadlo znamená?

O tom se těžko mluví. Jako mladá holka jsem měla představu, že divadlo má moc lidi nejen pobavit, ale i objevovat hodnoty kvalitního života. Po té dlouhé cestě jsem šťastná, když se představení povede a funguje komunikace s diváky. To je nádhera.

 
UMĚLECKÝ ŠÉF MARTIN FINGER
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

UMĚLECKÝ ŠÉF MARTIN FINGER

V předminulém rozhovoru jsem se ptala Markéty Kočí Machačíkové, v čem přesně spočívá v Činoherním klubu práce dramaturgyně. Byl to poměrně dlouhý seznam. Říkám si, že stejně jako dramaturgie, může být i umělecké šéfování poměrně fluidní disciplína. Jakou podobu má v Činoheráku?

Když jsem do této funkce nastupoval, dostal jsem od tehdejšího ředitele Vladimíra Procházky A4 papíru, kde bylo několik bodů mých povinností a věcí, za které nesu odpovědnost a komu se zodpovídám … utkvělo mi z toho v hlavě, že zodpovídám za uměleckou podobu divadla, kterou se navenek prezentuje. Pomyslel jsem si, že to se jaksi rozumí samo sebou. Ale jak se to dělá? Jak být dobrým šéfem divadla? Žádná škola, kurz ani směrnice na to nejsou, ale to je dobře.

Pro mě má šéfování v Činoherním klubu, mluvím ze zkušenosti, kterou mám do této chvíle, podobu permanentní nedokončenosti a stále se opakujícího hašení požárů, mírněji řečeno neustálého upravování a předělávání naplánovaných věcí. Vedoucí našeho ročníku na DAMU Jan Kačer nám hned v prvním ročníku řekl, že v divadle bude vždycky všechno jinak, než jak chcete, aby to bylo. Myslím, že se už hroutím míň, když režisér odřekne zkoušení a vy máte chvilku na to sehnat jiného režiséra, jiný titul, zajistit si nové obsazení. Už lépe zvládám, když vám těsně před začátkem zkoušení odřekne herec či herečka, že zkoušet nemůže a vy musíte okamžitě najít plnohodnotnou náhradu. To zmiňuju jen některé jobovky. Vymyslet, naplánovat a zorganizovat nové zkoušení je dlouhý a těžký proces, nemluvě o zkoušení samotném. Když jej ve chvíli, kdy už to považujete dávno za věc uzavřenou a řešíte jiné úkoly, musíte najednou absolvovat znovu a ve zkráceném čase, to dá člověku zabrat. Zažil jsem to tady za tu relativně krátkou dobu ve funkci uměleckého šéfa už několikrát.

To jsem se rozpovídal jen o jedné z mnoha vrstev šéfovského postu, bylo by toho na celou knihu. Za důležité považuji, abych se rychle naučil co nejvíc věcí, bez kterých si neumím představit, že bych o sobě aspoň vzdáleně mohl říct, že dělám šéfa dobře. Lidé mají různé svoje představy, jaký by měl Činoherní klub být. Já naplňuji tu svou. Neztratit sám sebe, nerozbřednout se v záplavě protichůdných rad a představ, nehroutit se z kritiky, to považuji za velmi důležité. Závisí samozřejmě hodně na tom, kdo vám ty rady či kritiku říká. Vtisknout do mé práce moji osobnost, a přitom být pořád otevřený světu kolem a nebát se přiznat si, že se pořád učím a dozvídám nové věci. I tomuto se pořád učím.

Na pozici uměleckého šéfa jsi letos už čtvrtou sezónu. Když se podíváš na ty čtyři roky, je něco, co se v divadle od té doby událo, posunulo nebo změnilo a na co jsi obzvlášť pyšný?

Činoherní klub existuje velmi dlouho. Je tedy logické, že je na něj skoro pořád nahlíženo z úhlu minulosti. Má-li být úspěšným divadlem druhé čtvrtiny 21. století, musí se v nové době redefinovat. Co bylo dřív, už prostě není. Zároveň si myslím, že vím o tom dobrém, co chci v novém kabátě zachovat z minulosti. To dobré je péče o herce, aby byli schopní na jevišti podávat výkony, za nimiž je vždy konkrétní lidská bytost bez machy a přibližnosti. To dobré je, že s námi pracují a budou pracovat režiséři a režisérky, kterými se my herci můžeme nechávat inspirovat a nemusíme se bát mít na sebe navzájem vysoké nároky a zároveň se nebudeme vzájemně stresovat. Za dobré považuji blízké mezilidské vztahy. Bez dobrých vztahů v divadle si neumím představit, že bych v něm dokázal pracovat a není to jinde vždy samozřejmost. Činoherní klub je taková domácká scéna, prostě klub, ve kterém jsou někteří už dlouho. O to těžší je zde nyní provádět generační změny. Přes mnohé obtíže si ale myslím, že jdeme správným směrem a věřím, že nás to opravdu hezké a úspěšné ještě čeká. Už nyní s trochou opatrnosti můžeme my mladší být pyšní, že nás zdi tohoto divadla, které už něco pamatují, vstřebali a nemetají po nás cihlami.

Umělecký šéf řeší komplexní agendu divadla, společně s celou řadou lidí ze „zákulisí“. Co si z téhle zkušenosti zatím odnášíš? Naučila tě něco, co jsi o sobě nebo o divadle ještě nevěděl?

Dozvídám se o sobě, že i přes zmar a vyčerpání, které se také hojně dostavují, pořád držím. Jsem introvert, být to jenom na mně, scházím se ve svém osobním životě s lidmi málo. Docela stačí povolání herce, které mě dennodenně nutí být pořád mezi lidmi. A teď do toho přišlo šéfování a téměř každodenní řešení věcí se spoustou lidí. To je pro mě náročné. Ale zase to beru jako školu. Bez této úlohy, kterou jsem přijal, bych byl ve svých padesáti letech asi línější chtít něco s touto mou až sociální fóbií dělat. Teď nemám na výběr a dozvídám se o sobě a lidech zase nové věci. Nejvíc když jde o komunikaci s lidmi, kterým bych se ve svém soukromém životě vyhnul. Toto dříve pro mě těžko představitelné teď zažívám často. Někdy jsou s tím spojena i příjemná překvapení, většinou ale ne. Když mi říká intuice, že můj svět je světu toho někoho jiného příliš vzdálený a na málo čem se shodneme nebo navzájem inspirujeme, většinou se neplete.

Spojení profesí herec a umělecký šéf není úplně neobvyklé, na druhou stranu tě staví do pozice, kdy jsi vlastně nadřízeným zbytku hereckého souboru. Jak tuhle dynamiku vnímáš?

Předně se necítím být něčím nadřízeným, tohle slovo mi zní celoživotně tak nějak směšně. A taky se uvnitř sebe usmívám lidem, kteří po postech touží. Když to řeknu jednoduše, není o co stát. Ale teď, když už šéfem jsem, tak to vnímám tak, že mám především velkou zodpovědnost, a že jsem ten, kdo má možnost něco měnit, a nejen o tom mluvit. Že jako herec jsem uměleckým šéfem, beru pozitivně, protože mám hereckým šatnám a hereckým názorům, trablům a náladám nejblíž, jak jen to jde. Hraju s nimi na jevišti, vidím, jak zkouší novou inscenaci, takže sleduju všechny pokroky i úkroky stranou, můžu okamžitě pomoct radou zkušenějšího, co udělat, aby jejich výkon byl lepší. A dobré výkony můžeme my herci podávat, když je s námi, rozcitlivělými dušemi, náležitě zacházeno. Naštěstí se většinou v dnešním Činoheráku necítím před svými hereckými kolegy jako někdo vydělený mimo výseč ostatních.

Už jsi reflektoval své dosavadní šéfování, když se naopak podíváš dopředu a přemýšlíš o dlouhodobějších plánech, jejichž výsledky se třeba projeví až někdy v budoucnu (možná dokonce až za jiného šéfa nebo šéfky), k čemu by podle tebe měl Činoherák směřovat? Čím by se měl stávat? Může a nemusí to být konkrétní cíl, třeba jen myšlenka nebo inspirace…

Chci, aby Činoherní klub, když se jeho název vysloví, byl vnímán jako něco výjimečného a obdivuhodného, a to jak uvnitř našeho divadla, tak i ve velkém měřítku zvenku. Chci zažívat na zkouškách pocity, že jsem účastný něčeho nevšedního a chci, abychom ten pocit dokázali předat i divákům. Chci, abychom měli beznadějně vyprodáno, aby herci a herečky byli idoly svých diváků. Chci nacházet divadelní texty, které jsou moderní a jdou pod povrch věcí. K pocitu úspěchu je občas potřeba i ocenění, takže chci i ocenění v jeho nejrůznějších podobách. K tomu všemu je kromě práce třeba notná dávka štěstí, ale to prý přeje připravenému. Chci všechno, co si pod pojmem úspěšné divadlo dokážeme představit. Ovšem divadlo je velmi pomíjivá věc. Vnější pozlátka nebo kritika odejdou tak rychle jako přišli. Nejdůležitější je pro mě ten společně strávený čas, to, na co budeme jednou vzpomínat. Chtěl bych, aby to vzpomínání bylo krásné, aby nemělo hořkou příchuť.

 
Debata po představení KONSENT a další události
UDÁLOSTI 

Debata po představení KONSENT a další události

DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ

Nina Raine: KONSENT

V úterý 2. dubna zveme na debatu po představení KONSENT, k dialogu tvůrčího týmu s publikem a k možnosti zeptat se na proces zkoušení, hereckou práci a sdílet bezprostřední dojmy z právě viděného.

„Nikdy nebudeš vědět, jaký to je, dokud se to nestane tobě.“

Tragikomedie o tom, jak je těžké (nejen) v sexu rozpoznat hranice a (nejen) u soudu hledat zastání a spravedlnost.

 

ZÁJEZD Činoherního klubu / ASTORKA / BRATISLAVA

Činoherní klub byl pozván s inscenací Matt Charman / VEČER NA PSÍCH DOSTIZÍCH

XVIII. FESTIVAL ASTORKA 2024 / Festival novej grotesky

Divadelný sviatok v ASTORKE sa aj tento rok odohrá v apríli. Mesiac apríl je pre nás významný, pred viac ako tridsiatimi rokmi, v roku 1990, bolo 1. 4. 1990 založené naše divadlo.

 

 

ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ:

Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá Památník Šoa Praha ve spolupráci s Činoherním klubem, s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Kladina / Kladno
Jiří Homola / KÓTA 75
Jakou cenu má lidský život? A stojí za to za něj bojovat, i když zrovna bolí ho žít?
Režie: Miroslav Večerka / Hrají: Jana Kolafová, Jana Procházková, Soňa Machová, Iveta Fialová, Karel Koláček, David Mach, Marian Srpoň, Luboš Týle, David Volf.

Nadpozemské drama, v němž Vám andělé budou průvodci krajinou srdeční, kde se odehrává bitva o kótu nejcennější. Přijďte do divadla mezi šrapnely, hvězdy, klauny, ale i ty, kteří se Vám možná nápadně podobají…

 
Milá Sandro
SANDŘIN BLOK 

Milá Sandro

Milá Sandro,

známe se už dlouho a já jsem k tobě ne vždycky byla upřímná. Ale ani ty ke mně, to se musí nechat. Ale pojďme to vzít od začátku, ať se z té situace máme možnost vymotat a najít nějaký společný průsečík.

Celé to začalo, když ses narodila, pamatuješ si to? V břichu u mámy jste byly dvě. Takže to občas nebylo úplně jednoduché, protože každá si chtěla vybojovat ten svůj prostor a místo toho jste se musely, chtě nechtě, objímat, mačkat se ve stísněném prostoru a mít v sobě zaklíněné ruce a nohy. Někdy ses nemohla v klidu ani najíst, aniž by ti ta druhá nemlaskala do ucha.

A pak se stala ta velká věc. Víš která? Pak se stal svět! A najednou to začala být jízda. Každý nádech a výdech byl prosycen novými věcmi, novými zážitky, schopnostmi a celou škálou emocí. Vzpomínáš si, jak jsi brečela, že si tvoje sestra rozrazila obočí? A víš, že jsi nebrečela kvůli tomu, že bys sdílela její bolest, ale kvůli tomu, že jsi chtěla, stejně jako ona, mít obočí zelené od dezinfekce? A taky že jsi ho pak nakonec měla, jasná věc. Když se rozbrečela jedna, plakala i druhá. Když se jedna radovala, smála se i druhá. Pouto, které máte, je neuvěřitelně silné, i když to někdy bolí. Samy sobě zrcadlem, cenzurou, ale i bezbřehou oporou.

Úplně si vybavuju, jak ti někde ve školce došlo, že se ti líbí kluci. Že je s nimi větší sranda a že když tě Tomáš chytne za ruku, tak to vůbec není nepříjemný, naopak. Jenže tví rodiče byli filutové a nechali tě ostříhat na kluka a věnovat se sportovní gymnastice. Takže žádá randíčka, žádné večírky, hospody už vůbec a pěkně každý víkend hrabat listí na chalupě. Neměla jsi je za to ráda, ale dneska už víš, že umět posekat dříví a postarat se o rodinu není vůbec k zahození. A večírky jsou a budou a stejně vždycky končí podobně.

“To jsou ty dvojčata! Holky, poznáte se v zrcadle? Máte stejnýho kluka a určitě se měníte, že jo? Počkejte, co děláte večer…nechcete do trojky?” Potřeba zapadnout mezi lidi se často měnila v potřebu uzavřít se do sebe. Hodně často si slýchávala, jaká jsi a jaká bys měla být. Co děláš špatně a že toho moc neumíš. Že jsi hlasitá a moc se směješ. Že býváš někdy smutná a že se rouháš. Že moc mluvíš. Že mluvíš málo. Že bys měla už dávno být někde a ty jsi stále nikde.

Já jsem tady v těch chvílích měla být pro tebe…ale nebyla. Nebyla jsem schopná tě obejmout a nedat tě. Neuměla jsem tě v té době vyslechnout a nesoudit. Podívat se do očí a upřímně se usmát. Pohladit tě a usnout a nic za to nechtít. Takže jsi často nevěděla, kudy jít a někdy ses zastavila uprostřed cesty a stála a koukala do prázdna, než tě přemohla únava. Těšila ses na chvíli, kdy tě zase bude bavit svět, který tě vždycky tak fascinoval. A my se na nějakou dobu odloučily. Byla jsi na mě naštvaná a já se ti nedivím, ale měla jsi mi to říct. Možná by ta propast mezi námi byla menší.

Jenže nic netrvá věčně a obě jsme se rozhodly, že nebudeme ztrácet čas zlobou, že není úplně výhodné se neustále obracet do minulosti a že možná ten život je vlastně příliš krásnej na to, abychom to nebyly schopné vidět.

A za to já ti děkuju. Děkuju, že jsi. Děkuju, že i přes všechny ups and downs to vždycky spolu nějak zvládnem. A věřím, že ta cesta, po které teď jdeme, je ta správná. I když zabloudit můžeš vždycky, ale důležitý je, se umět zase vrátit na hlavní.

Mám tě ráda,

tvoje já.

 
ANEŽKA RUSEVOVÁ: Potřebuju mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit
ROZHOVOR 

ANEŽKA RUSEVOVÁ: Potřebuju mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit

Určitě ji znáte z televizních obrazovek – především jako Vendulu ze seriálu TV Nova ULICE. Její pole působnosti je ale mnohem širší a bohatší; mimo jiné má díky perfektní němčině zkušenosti i z německého divadla a filmu. Aktuálně ji můžete vidět v několika pražských divadlech (třeba na druhé straně ulice Ve Smečkách). Na prknech v Činoherním klubu měla právě svou premiéru – hraje jednu ze tří kamarádek hlavního hrdiny v černé romantické komedii NEJBLIŽŠÍ. S Anežkou jsme se potkaly v Činoherní kavárně den po první repríze.

Jak přišla nabídka z Činoherního klubu?

Byla jsem u doktorky a zvonil mi telefon. Nemohla jsem to vzít. Tak jsem pak cestou do auta zkoušela na to cizí číslo volat zpátky. Někdo nemá rád, když mu volá cizí číslo. My herci to máme rádi, protože doufáme, že to bude nějaká práce. Já většinou volám zpátky s nadějí, že to zvedne nějaký režisér nebo produkce, a on to teda bývá spíš kurýr s balíčkem. (smích) Tenkrát jsem se ale nedovolala a přišla mi zpráva: „Zavolám za 10 minut, můžu? Martin Finger.“ Tak jsem pak seděla v tom autě jako na trní, jestli se nespletl. A když jsme si zavolali, a ukázalo se že ne, tak jsem hned všechno odkývala. Měla jsem velkou radost.

Akorát mě čekalo dobrodružství s termíny, protože v té době jsem věděla, že budu zkoušet ještě v sousedním divadle a že to bude velmi náročný. Ale všichni mi vyšli vstříc. Dopadlo to dobře.

Takže jsi to vzala dřív, než sis tu hru přečetla…

Ano.

Vzalas to bez ohledu na to, co je to za roli?

Ano. O tom hrát v Činoherním klubu se mi ani nesnilo! Pamatuju si, jak jsem sem kdysi na konci studia na DAMU nesla obálku, kterou jsem nechávala na pokladně. To se ještě moc neposílaly emaily. Byly tam vytištěný fotky a ručně psaný dopis s pozváním, aby se na mě přišli podívat do DISKu. Nevím už, komu jsem to tehdy nesla – možná panu Procházkovi (Vladimír Procházka, tehdejší ředitel, umělecký šéf a dramaturg Činoherního klubu, pozn. redakce) nebo Ondřejovi Sokolovi. My jsme sem často chodívali celý ročník, protože náš pedagog herectví byl Michal Pavlata. V té éře jsme tu viděli hodně představení.

Když sis hru NEJBLIŽŠÍ přečetla poprvé, na kterou z Jordanových kamarádek sis myslela?

No na Vanessu! Na Lauru jsem se necítila, to už bych si spíš dokázala představit Kiki, ale říkala jsem si, že bych měla být Vanessa. Přišlo mi, že se ke mně hodí. A musím říct, že jsem uhádla i obsazení holek.

Čím je ti Vanessa blízká?

Nevím, jestli jsme si úplně podobný. Já jsem spíš optimista a Vanessa působí ze začátku jako dost pesimistický a depresivní člověk; byť já mám k tomu někdy sklony, zvlášť k úzkostem. Je mi blízká svým humorem, trochu cynickým a lehce přisprostlým. V tom dokáže být od rány. Jinak hodně prožívá věci vevnitř, tam se taky můžou najít paralely. A má přítele gaye – Jordana. Taky mám hodně dobrých přátel gayů.

Co tě na hře NEJBLIŽŠÍ nejvíc baví?

Určitě téma přátelství, která vznikají, kulminují, a pak se možná někdy svým způsobem ztrácejí. Pro mě je přátelství důležitá a cenná věc. Potřebuju mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit, kteří mě podporují. Možná je to dané tím, že nemám vlastní rodinu nebo v tuhle chvíli stálého partnera, tak přátele beru jako něco strašně potřebnýho ve svým životě.

Mám ráda i takový ty přátelství, třeba ze zahraničí, kdy ty lidi nevidím leta. Ale protože nás kdysi sblížilo něco, co bylo silný, navážeme tam, kde jsme tehdy přestali. To mě strašně baví. A vždycky se mi potvrdí, že to funguje. Je to něčím až očistný. Když na to setkání dojde, člověk má po chvíli pocit, že je mu zas o 10 let míň.

Téma té hry leží v určitým ztrácení přátel. I když to není vlastně ztrácení. Oni tady pořád jsou. Pokud se nerozhádají, nebo nedojdou do bodu, kdy už se dál nechtějí přátelit. To, že se někdo ožení, nebo vdá, neznamená, že vám zmizí ze života nebo přestane být přítel. Jenom se to dostane do fáze, kdy se lidi nevídají tak často nebo si nejsou k ruce tak snadno. A to jsem v poslední době mnohdy řešila. Proto mě ta hra oslovila.

Někomu volám a chci povídat a tam brečí mimino a po odmlce se ozve: „Já ti zavolám za chvilku.“ Tak říkám: „Jo, jasný. Chápu.“ A už si nezavoláme. Až zase za nějaký čas. Vím, že to není nic proti mně, ale že ty lidi zrovna řeší, že dítě rozpatlalo omáčku po ubruse nebo prostě upadlo. Priorita je jinde. A je to naprosto logická životní fáze.

Tobě se taky ozývají přátelé z dřívějška, že by chtěli po delší době navázat kontakt?

Mám pocit, že čím jsme starší, tím raději a častěji se zase začínáme scházet se třídou z gymplu. Jeden čas po škole jsme byli sebou přesycení a každý se rozletěl do svýho novýho směru. A až teď se vracíme ke kořenům.

Pak taky – ale nemusí jít nutně o přátelství – o některých lidech vím díky tomu, že se máme na sociálních sítích. V určitém kontaktu tak zůstaneme. Obzvlášť když je to na dálku – například jak jsem zmínila to zahraničí.

Pořád víš, co dělají.

A kde jsou. To je signifikantní znak dnešní doby. Není to přátelství v pravém slova smyslu, ale ten člověk ti nezmizí úplně z očí. Možná by si ty lidi jinak na sebe nevzpomněli… Já jsem třeba takhle měla Mathiase, spolužáka z Berlína. Byl to herec. A za těch asi 10 let jsme se po škole fyzicky viděli všehovšudy dvakrát; poprvé asi po 8 letech. Přitom jsme se celou dobu měli na tom Facebooku a Instagramu a fakt velice často jsme si psali. Byl to taky gay. (smích) Psali jsme si, co zkoušíme a o divadle. On často psal: „Anežka, musíme do Hollywoodu, musíme točit! Divadlo je mrtvý – mě už to nebaví!“ Zůstali jsme v takovým blízkým přátelským vztahu… Ale je to teda nešťastný, končí to smutně… Mathias loni zemřel.

Ježiši.

V jednačtyřiceti. Aneurisma, praskla mu cévka v mozku a je mrtvej. A vůbec to nemůžu pochopit. Protože tím, že jsem ho leta vůbec neviděla, vždycky tady někde ten člověk byl. A já mám furt pocit, že tady někde je. A on tady není. A jeho rodiče, oni mu prostě nesmazali ten Facebookový nebo Instagramový účet – a on tam občas svítí. Jako že je online. Ale on už tady není. To je docela drsný…

Odbočila jsem trochu někam jinam, pardon… Ale je to o tom přátelství.

Splnilo zkoušení tvoje očekávání?

Jo. Já si myslím, že to dopadlo dobře. Mě to baví hrát. Baví mě moji staronoví a noví kolegové. To, že se potkávám v poslední době s novýma lidma, vnímám jako velký obohacení oproti angažmá. V angažmá je zase super, že tam vzniká dobrá souhra, lidi na sebe opravdu slyší.

Znají se.

Právě. To pro mě tady bylo ze začátku těžký. Zaprvé jsem prožívala respekt k té instituci. Až jsem se sama – to jsem celá já – na chvíli dostala do takovýho bloku, že mám někomu něco dokázat, což mě brzdilo. A zadruhé jsem měla pocit, že moji kolegové jsou sehraní, protože už spolu někteří nazkoušeli spoustu inscenací. A já ne.

Což ale na jevišti není vůbec vidět.

A to mám právě radost, že nakonec to snad není znát. Bylo to super a poučný, člověk nějak přejme tu jinou energii. Spolupráce s Terkou (režisérka Tereza Říhová, pozn. redakce) mě bavila. Já jsem si to vlastně opravdu užila. A nevím, čím to je a jestli to tak mají ostatní, ale – i když je to jeden billboard a dva malý stolky, odehrává se to v New Yorku – přijde mi, že se nám podařilo, že to představení má takovou zvláštní, zajímavou atmosféru. Já si to tak aspoň vysnívám.

Kromě Jordanovy babičky Helene, kterou hraje Jana Břežková, se sešlo obsazení i inscenační tým v podstatě stejně starých lidí. Co to přineslo?

Ten mladistvý kolektiv a energie, která z něj šla, byly příjemný. Je fajn, když se potkají takhle mladí lidi. Ale hlavně mám pocit, že síly jsou stejně rozložený.

Já někdy trochu bojuju s tím, že působím svou energií mladší, než jsem, a někteří starší herci pak mají pocit a začnou se mnou jednat tak, jako bych teprve loni vyšla DAMU. A přitom se tím už roky živím. Já velmi respektuju starší kolegy, ale mně není 27, mně bude 38. (smích)

Jsi zvyklá spíš na větší jeviště. Jak se ti hraje u nás v komorním prostoru?

Vyprávěla jsem to i vedle ve Studiu DVA, a to se hodně smáli. Je mně obecně vytýkáno – což si stejně myslím, že je nesmysl – že jsem „moc“ a že mám „ubrat“. Já jsem na to alergická. Je pravda, že mám hodně energie, kterou valím dopředu, čímž pak můžu občas trochu válcovat kolegy nebo i sama sebe. Ale pořád si říkám, že je lepší, že tu energii mám, než kdybych ji neměla.

Já mám výrazný hlas a vůbec jsem taková hlučná a je mě všude dost, takže v Činoheráku jsem se nějak od začátku zaměřila na to „ubrat“, abych na téhle intimní scéně nepřehrávala. Až jsem se dostala do bodu, kdy hlavní připomínka na zkoušce byla, že mě není slyšet a že mi není rozumět. (smích) Tak moc jsem se snažila usebrat vevnitř a ztišit, až jsem se ztišila moc. Tak jsem zas trošku přidala, no.

Máš nějaké představy, co bys ráda dělala nebo co by sis přála v nejbližší době?

Já bych si možná dokonce přála volno! (smích) To radši nechci moc vyslovovat nahlas, protože tu práci mám ráda. Akorát cítím, že jsem si toho nabrala moc. Tenhle rok se to skutečně sešlo tak, že už to je na úkor soustředění a sil a cítím, že bych aspoň chvíli potřebovala mít malinko volněji. A to zas budu remcat, že toho mám málo. Já se znám. Ale možná by to chtělo zažít něco novýho.

Nějakou změnu?

Možná jo. Teď jedu hodně v takovým – nechci říct slovo „stereotypní“, protože je to tak dobrodružný život, který žiju, že to není stereotyp. Ale je pravda, že už tak 7 let jsem furt v běhu té práce, že je možná dobrý nápad na chvíli někam odjet, něco změnit a podívat se na některé věci s odstupem.

A chystáš se teď někdy do Německa?

Ano, prosím pěkně. Jedu na Berlinale, kam pojedu už asi po čtvrtý. (Před 4 roky se mi podařilo získat akreditaci.) Tak doufám, že to klapne, že mi do toho ULICE nehodí vidle. Tak to bude snad taková dovolená.

 
NÁPOVĚDA IRENA FUCHSOVÁ
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

NÁPOVĚDA IRENA FUCHSOVÁ

Irena Fuchsová (v divadle jí ale nikdo neřekne jinak než Irenka) pracuje v Činoherním klubu od roku 1994. Prvního června tomu bude přesně třicet let, co nastoupila. Příběhy a historky o spolupráci s herci, herečkami, režiséry a celým divadlem sdílela například ve fejetonech FUCHSOVINY, které později vyšly i souborně v knihách KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY a KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II. Irenka je jediná činoherácká nápověda a její práce pravidelně končí těsně před premiérou. Přesně v takové situaci se nacházíme v době vzniku rozhovoru, protože za pár dní odpremiérujeme inscenaci NEJBLIŽŠÍ.

Brzy oslavíte třicetileté výročí spolupráce s Činoherním klubem – to už je poměrně dlouhodobý a vyzrálý vztah. Vnímáte, že se do vás nějakým způsobem otiskl?

V kolínském divadle jsem byla od května 1968, a když kolínský MěÚ k 1.1.1993 rozpustil umělecký soubor, byl to pro mě rozvod po pětadvaceti letech, který jsem nechtěla a rok jsem se z něho dostávala.

Na jaře 1994 jsem napsala do třech divadel, která jsem si se zavřenýma očima vybrala na stránkách telefonního seznamu.

Národní divadlo mi neodpovědělo. Divadlo Na zábradlí mě chtělo jako asistentku režie k Petrovi Léblovi, ale když jsem se tam přišla představit, dostala jsem migrénu, kterou jsem nikdy před tím neměla. Měla jsem týden na rozmyšlenou, ale zavolala jsem jim hned druhý den a jejich nabídku odmítla s tím, že chci napovídat.

A druhý den mi zavolali z Činoherního klubu. Když jsem tam poprvé vstoupila dveřmi u šaten, kterými chodíme stále a nadechla se, bylo mi jako rybě, která se konečně po roce a půl na suchu znovu ponořila do vody.

Často si říkám, jak obrovské štěstí jsem měla, že jsem na jaře 1994 našla se zavřenýma očima v telefonním seznamu právě Činoherní klub!

Ptala jste se, Barunko, jestli se do mě Činoherní klub otiskl. Ano, mám v sobě tisíce otisků Činoherního klubu právě díky tomuhle štěstí! Tisíce!

A jaké výrazné změny naopak vnímáte v Činoherním klubu?

Když jsem tady v roce 1994 začala napovídat, slyšela jsem ze všech stran, že to už není ten „starej Činoherák“. Nevím, jaký byl „starej Činoherák“, ale mně se tady v devadesátkách líbilo.

S odstupem času ale musím přiznat, že se mi tady daleko víc líbilo, když kromě pana Smočka začal režírovat i Ondřej Sokol a Martin Čičvák. Když přišli noví herci a herečky.

Jako by se Činoherák nadechl a rozkvetl. Připadal mi radostnější a je radostný stále, čím dál víc. Vypadá, že ho to s námi hodně baví, určitě i proto, že ví, že i nás to baví s ním.

Činoherní klub je totiž specifický v tom, že nepřijme nikoho, kdo nemá jeho krevní skupinu. Mě přijal, stejně jako přijal desítky jiných, kteří přišli po mně a zůstali. Ono je to vlastně jednoduché. My, co tady jsme, milujeme Činoherní klub a Činoherní klub miluje nás.

Na webových stránkách divadla píšete, že se na hotové inscenace už nechodíte dívat, protože byste nepřežila, kdyby hercům vypadl text. Ale přeci jen, nemáte někdy chuť si některé inscenace přijít „zkontrolovat“ nebo se prostě jen podívat, jak se od poslední zkoušky posunuly?

Kdybych žila v Praze, určitě bych chodila.  Ale jsem tady jedna nápověda, která navíc dojíždí z Kolína. Když jedu z poslední generálky domů, je mi sice hodně smutno po partě, se kterou jsem strávila několik měsíců, po atmosféře, která se na zkouškách vytvořila, ale zároveň vím, že brzy začnu zkoušet s jinou partou, s jiným režisérem a v jiné atmosféře.

Ve volnu, které mě čeká do příští zahajovací zkoušky, se těším na svoji kolínskou pracovnu, na psaní, na pardubický rozhlas, na kolínský klid, na své kamarády a poslední dobou se nejvíc těším na vnoučka Františka.

Herců a hereček se často ptají, jestli mají nějakou vysněnou roli, vám už rukama prošlo desítky divadelních her, existuje nějaký váš vysněný text, jehož zkoušení tady v Činoheráku by vám udělalo obzvlášť radost?

Ne, žádný vysněný text nemám. Leda ten svůj!

Před dvaceti lety jsem totiž napsala hru, SVATÝ PETR. Pro Petra Nárožného. Hra prošla přes ředitele Vladimíra Procházku i přes dramaturga Romana Císaře k panu Smočkovi, což bylo mé přání. Tehdy jsem s ním zkoušela a každý den jsem čekala, že mi něco řekne, a on nic.

Počkala jsem půl roku, a když jsem se ho zeptala, vytřeštil na mě oči.

„Irenko?! Jakou hru?“ Vysvětlila jsem mu, na co se ptám, a on bezmocně pokrčil rameny. „Mám po bytě stovky her. Jenomže si vždycky pod desky zastrčím nějaký papír, a ten přikryje název hry. Irenko, to nenajdu.“

No, a já to vzala jako pokyn shůry, abych se na to vykašlala.

Vím, že si pravidelně zapisujete nejrůznější hlášky a příhody z jednotlivých zkoušení. Teď máme těsně před premiérou NEJBLIŽŠÍHO, tak by mě zajímalo – zrodilo se během zkoušení něco mimořádně bizarního, komického nebo jinak hodného zmínky?

Už dlouho si nic nezapisuju. Ne, že by nebylo, co si psát. Během každého zkoušení, i v NEJBLIŽŠÍM, se objeví situace bizarní, komické a jiné, ale nejsou publikovatelné.

Ale je pravda, že si občas něco zapíšu a po úpravách to použiju k napsání blogu, povídky nebo fejetonu.

Je na současném repertoáru nějaká inscenace, na jejíž zkoušení vzpomínáte s obzvláštní láskou?

S obzvláštní láskou vzpomínám na LINDU VISTU. Ondřej Sokol, který ji režíroval, kolegové, ale hlavně Vasil Fridrich, vědí, proč.

Ale s láskou vzpomínám na všechny inscenace!

Teď mě napadá, že jsem vlastně divadelní děvka! Miluju každou hru možná i proto, že si neumím představit, že bych jezdila z Kolína na zkoušky s nechutí. Řeknu vám, Barunko, že než jezdit s nechutí, to bych radši nejezdila.

Můžu skončit naše povídání vyznáním, že divadlo miluju a s pokorou mu sloužím?

A už jenom dodám, že divadlo je jako moje duše, nabíjí mě, inspiruje, stále mě překvapuje, a každé nové zkoušení mi přinese něco nového. Jsem šťastný člověk, který má celý život bohatý na barvy, ale díky divadlu ho má barevný maximálně.

 

 
MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU
PŘIPRAVUJEME 

MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU

Autorská inscenace filmové scenáristky a režisérky Beaty Parkanové vzniká přímo pro Činoherní klub. Text hry vychází přímo z autentických dopisů jejích prarodičů, které si v průběhu let vyměnili, a ze zápisků, které si dědeček na sklonku života vedl v psychiatrické léčebně.

Postavy jsou dvě, herci na jevišti čtyři. Roli Evy totiž hrají současně tři herečky: Daniela Kolářová, Lucie Žáčková a Romana Widenková; roli Luďka Martin Finger. Během čtených zkoušek se text, který Beata Parkanová připravila, rozdělil mezi jednotlivé mluvčí. Přinášíme vám krátkou ukázku ze hry.

ROMANA 
Milá Evičko,
Musím se přiznat, že jsem byl párkrát v kině – máme ho v kasárnách a vyniká zejména tím, že je tam náramná zima. Filmy, které tam hrají, mají převážně vojenskou thematiku (TANKOVÁ BRIGÁDA, V PODZEMÍ ODĚSY, UPRCHLÍCI) na neděli připravují však dokonce HRÁTKY S ČERTEM. Myslím, že proti těmto návštěvám bia nemáš námitek.
Všechny zdraví a Tebe líbá Tvůj Luděk.

LUCIE
Milý Luďku,
Pořád v dopisech mi slibuješ, že nikam nebudeš chodit, a najednou si píše, jak si chodí po kinech, a ještě si napíše, že doufá, že proti tomu nic nemám. Mám velkou radost, že se tak dobře bavíš, zatímco já tady dělám ve dne v noci otroka Tvým dětem. Zařídím se podle Tebe.
Eva

VŠECHNY
Napiš brzy a už se vrať.

 

 
Debata po představení NEJBLIŽŠÍ a další události
UDÁLOSTI 

Debata po představení NEJBLIŽŠÍ a další události

DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ

Joshua Harmon: NEJBLIŽŠÍ
V pondělí 4. března zveme na debatu po představení NEJBLIŽŠÍ, k dialogu tvůrčího týmu s publikem a k možnosti zeptat se na proces zkoušení, hereckou práci a sdílet bezprostřední dojmy z právě viděného.
„Zní to docela jednoduše. To je na tom to nejhorší.“
Černá romantická komedie. Pro všechny, kdo se někdy cítili sami a v úzkých. Bez ohledu na věk, pohlaví nebo orientaci.

 

PUBLIKACE

Bohdan Holomíček / ALBUM 1958–1977

Nakladatelství Torst vydává jako svou 700. publikaci fotografickou knihu Bohdana Holomíčka ALBUM 1958–1977, která přináší na 176 stranách 238 snímků z prvního dvacetiletí jeho tvorby. Bohdan Holomíček byl fotografem Činoherního klubu v letech 1995–1999.

 

PUBLIKACE

Jana Patočková / SVĚT NA DIVADLE UKÁZAT, A CELÝ….

Výbor ze statí významné teatroložky a divadelní kritičky Jany Patočkové zahrnuje její texty z doby, kdy v šedesátých letech působila v redakci časopisu Divadlo, dále období samizdatových příspěvků pro časopis O divadle a její tvorbu za posledních třicet let, kdy psala pro odborná divadelní periodika (Svět a divadlo, Divadelní revue, Divadelní noviny, Czech Theatre) a sborníky. Svazek je pojmenovaný po jedné ze statí zahrnutých v knize.

 

HOST ČINOHERNÍHO KLUBU

Středa 6. března 19:30
OLDstars
Duncan Macmillan / VŠECHNY BÁJEČNÉ VĚCI
Monodrama o hledání důvodů, proč žít…
Překlad: Magdaléna Zelenková / Úprava: Daniel Krejčík, Tomáš Staněk / Režijní vedení: Tomáš Staněk / Scénografické řešení: Eva Justichová / Fotografie: Michaela Škvrňáková / Produkce: Nicol Hrabovská / Hraje: Daniel Krejčík.

 

 

ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ
Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá Památník Šoa Praha ve spolupráci s Činoherním klubem, s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Úterý 26. března / 11:00
TisíciHRAn / DUSNO
Vyprávíme příběhy mladých lidí nezatížených minulostí, kteří sledují svět kolem. Konfrontují se s postoji svých rodičů a své postoje teprve hledají. Dokumentární představení o době normalizace z cyklu Historie 20. století pro školy.
Námět, dramaturgie, režie: TisíciHRAn / Projekce: Zdeněk Durdil / Světla: Vojtěch Kopta / Vypravěči: Anna Dlasková, David Kabzan, Juanita Kansil, Eva Čechová.

Představení je vhodné pro žáky od druhého stupně, středoškoláky a všechny ostatní.

Dokumentární a autorské divadlo TisíciHRAn vytváří sérii dokumentárních inscenací o historii 20. století, viděnou očima těch, kdo byli tehdy mladí. „Chceme generaci našich dětí zprostředkovat nedávnou minulost z různých úhlů pohledu a probudit v nich zájem o vyprávění jejich rodičů a prarodičů.“

 
Pojď si
SANDŘIN BLOK 

Pojď si

Kolik z vás bylo alespoň jednou na castingu?
Myslím, že na světě není herec nebo herečka, který by si to užíval. Stojíte před klientem, často člověkem, který s herectvím nemá vůbec nic společného až na fakt, že se mu kdysi líbila ta…no ta s těma…pihama…no Vica! Kerekes!

Nedávno mi jeden kolega řekl, že na 1000 pokusů vychází 1 úspěšný. V podstatě to znamená, že pokud nic, tak aspoň na vlastním pohřbu byste mohli být za hvězdu.

A jak že casting probíhá v praxi? Každý totiž ví, jak by tu mičudu přihrál…

Sandro, prosím tě, hlavně dělej, že ti o to nejde. Oká, jasně že je mi těch 150 tisíc za reklamu fuk. Komu by nebylo.

Oblékni se tak, jako by ti na tom nezáleželo. Ehm… takže tepláky?

Moc se neprojevuj. Aha, takže… jakoby?

Proč si proboha nedala víc najevo, že o to máš zájem? No…

Proč sis nevzala něco elegantnějšího? Mi na tom mělo nezáležet, nebo?

Co to máš s vlasama?
Culík?
Máš něco s hlasem?
Ukaž nehty.
Svolila bys k tomu, že budou vidět tvoje prsa?
Nejsi nějaká malinká?
Hlavně neříkej svůj věk, to nikoho nezajímá.

Kolik že jí je?
Skvělá.
Ta nám to neprodá.
Ukaž ji z profilu.
Dáme vědět.
Sundala by sis ten svetr?
My se vám ozvem.
Je namalovaná?
Není trochu drzá?
My se ozvem.

Podle svých výpočtů jsem někde mezi 1004-1006 castingem. To znamená, že jsem to asi prošvihla! Doprdele, jde to anulovat a začít odznovu? Existuje nějaká varianta, jak se vrátit k číslu 999? Anebo, Viktore, tvá teorie nefunguje!

Tak asi zkusím tu další instanci: štěstí, pojď si.

 
JAKUB BURÝŠEK: Obyčejné „miluji tě“ je nejvíc
ROZHOVOR 

JAKUB BURÝŠEK: Obyčejné „miluji tě“ je nejvíc

Jakuba Burýška můžete v Činoherním klubu zatím vídat třeba jako ekologického aktivistu Štěpku, jednoho z otců, kteří netrpělivě očekávají narození dítěte v komedii BABYBOOM. V lednu bude mít premiéru trochu netradiční romantická komedie NEJBLIŽŠÍ, ve které hraje hlavní roli. O hře, o roli, o přesídlení do Prahy a dalších věcech jsme si s Kubou povídali po zkoušce v pánské šatně.

Co se ti na hře NEJBLIŽŠÍ líbilo, když sis ji přečetl?

Líbilo se mi, jak je mnohovrstevnatá. Je tam spousta humoru, ale zároveň je to o dozrávání člověka. Není to jenom o klukovi, který chce najít dalšího kluka, ale i o hledání svého postavení ve světě. O tom, jakou úlohu v něm hraje a jak si dát život do kupy a obstát, ustát třeba těžké situace, kdy přichází o přátele, připadá si nějakým způsobem vyčleněný… Jak si poradit se samotou a osamělostí je tam velkým tématem.

Ale obstojí Jordan nakonec?

Já se snažím být optimista. Někde pro něj ten pravý člověk je. Nakonec najde někoho, s kým mu bude dobře. A s kým se nebude muset pořád do něčeho stylizovat, na něco si hrát. Protože to je jeho hlavní problém. Když se Jordanovi někdo líbí, není tak uvolněný jako s holkama, s babičkou, nebo když je sám doma, vaří a kouká na seriály. Snaží se maximálně přizpůsobit, aby na toho druhého zapůsobil, aby ten člověk o něm měl jenom to nejlepší mínění a nemyslel si tohle a tamto. A najednou se v tom začne celý sám ztrácet. Myslím si, že až najde toho někoho, s kým se bude moct uvolnit a otevřít se a být sám sebou, tak by mohl najít štěstí. A já bych mu to po tom všem přál.

Když jsi text četl, tak jsi nejdřív nevěděl, že budeš hrát Jordana. Byl ti Jordan sympatický? Kamarádil by ses s někým takovým?

Kamarádil bych se s ním. Ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl s takovým typem člověka chodit nebo žít. Protože náš Jordan je trochu extrémní. Má spoustu představ a snů, což je samozřejmě do nějaké míry v pořádku. Akorát jeho komunikace s muži, pakliže se mu ten muž líbí a chce ho sbalit, je trochu patologická (ačkoli je často zdrojem humoru). Obávám se, že na to jde špatnou cestou.

V čem je ti Jordan nejbližší? Máte spolu něco společného?

Doufám, že nejsem takovej křečák jako on. Myslím, že jsme podobně citliví, oddaní, a teď to na sebe prásknu, ale svým způsobem v některých ohledech nepraktičtí… (smích) Snad na tom jsem pořád líp než on! Baví mě ty humorné části a trapasy, které se mu dějí, když není sám sebou a snaží se do něčeho stylizovat.

A určitě je mi nejbližší v tom, co je spojené s mým přechodem do Prahy. Po dvanácti letech jsem opustil město, ve kterém jsem od patnácti let žil a snažil jsem se si tam vybudovat zázemí a jistotu. Najednou je potřeba začít úplně od začátku. Tam jsem měl blízko k rodině. Samozřejmě už tu mám kamarády a vždycky se najde někdo, s kým můžu volný čas trávit, ale ještě se v tom necítím úplně dobře. Pojí se s tím určitá osamělost; člověk se cítí sám. Ne že by nezapadl. Spíš je to takový ten pocit: „Co budu dělat?“ V Ostravě jsem měl hodně práce. Když jsem nebyl v divadle, načítal jsem audioknihy. Tady mám najednou volné odpoledne… Mám rád svůj klid. Ale já jsem velmi společenský, takže o osamělých večerech nejsem úplně šťastný. Naštěstí jich není tolik.

Bylo rozhodnutí jít z Ostravy do Prahy těžké?

Ne. Já jsem do Bezručů šel s tím, že jim budu naprosto oddaný. A skutečně jsem to tam miloval. A mám to divadlo moc rád doposud. Ale v jednu chvíli jsem začal toužit po změně. Podle mě je to zdravé. Samozřejmě je spousta herců, kteří zůstanou celý život v jednom angažmá. Ale já jsem po té změně prahnul. A prahnul jsem taky po hlavním městě. A pak přišla nabídka z Činoheráku. A to je prostě vysněná štace. Něco, co se neodmítá. Hrozně si toho vážím. A nechci, aby to vyznělo blbě, ale jsem hrdý na to, že můžu pracovat v Činoherním klubu.

Takže ta nabídka přišla až po tom, co sis říkal, že bys něco takového podniknul?

Ano! Já jsem dokonce do pár divadel psal. Chtěl jsem, aby o mně věděli.

A přišli se podívat…

Přesně tak. Když jsme s Bezruči hostovali v Praze. Ale rozhodně mě nenapadlo psát sem! To mi přišlo nemožný!

NEJBLIŽŠÍ není tvoje první inscenace v Činoherním klubu. Jak se tady cítíš?

Moc dobře. Jsem v tomto kolektivu šťastný. Je hrozně tvůrčí a přátelský, a tak to mám rád. Jsem nerad pod tlakem, nebo když je někdo zlej a někam mě tlačí. Jak už jsem jednou někomu říkal – po zlým ze mě ještě nikdo nic dobrýho nedostal. Já potřebuju cítit podporu a slyšet zdravou chválu, která mě nakopne. Víc mě to posouvá. A taky si říkám, proč bych se měl emočně otvírat někomu, kdo mě zraní.

Velmi se mi líbí i ten prostor tady. Jsem rád, že mám to štěstí a můžu pracovat v takhle komorním divadle, kde je to tak blízko k divákům. Mě to hrozně baví a láká. A učím se zas úplně novým věcem. Těší mě taky třeba, když na zkoušku přijde občas Martin (Finger, umělecký šéf Činoherního klubu, pozn. red.). Sice se pořád teprve poznáváme, ale už mě má prokouklýho: „Tak, Kubo, to už je berlička, tady tohle nemusíš dělat. Nepomáhej si!“ A navede tě, jak to zkusit jinak. A prostě se od něj učíš novým věcem, novýmu přemýšlení, používat nové prostředky. Věřím, že nejsem na špatné cestě. Ale tento jeho přínos a jeho nastavení vnímám jako velmi cenný.

Role Jordana je opravdu – hlavně rozsahem – obrovská. Co je pro tebe na ní lehké a co naopak náročné?

Asi nejlehčí je naučit se text! (smích) Často teď vzpomínám na to, když jsem zkoušel s Terezou Říhovou MECHANICKÝ POMERANČ, který je navíc psaný ve specifickém fiktivním jazyce týnů. To člověk ani nevěděl, o čem mluví. Takže když mě občas popadnou strachy, že se tady tu roli nenaučím, říkám si: „Vždyť to ani zdaleka není MECHANICKÝ POMERANČ!“

Těžké jsou pro mě střihy a vstupy do jednotlivých situací, kdy je potřeba se z jedné situace a emoce střihnout najednou do úplně jiné situace, kde musím být v úplně jiném rozpoložení. Řešit a reagovat na něco jiného. Druhá půlka pak je náročná taky ve vývoji té postavy – Jordan si musí spoustu věcí uvědomit a rozhodnout se některým z nich čelit – tam nás čeká ještě náročný hledání, kdy se člověk musí pokusit v sobě otevřít nové pomyslné dveře a pokusit se nahlédnout někam uvnitř sebe, kde to není vždycky úplně příjemné.

Jak se připravuješ? Kromě toho, že se učíš text, přemýšlíš nad tím, jsi na zkouškách…

Zůstáváme tady často s Terezou ještě po zkoušce. Hodně čerpáme z našich dosavadních zkušeností. Přemýšlíme, jak jsme určité životní fáze každý prožíval, co jsme dělali, jakým způsobem jsme reagovali, co se odehrávalo v nás. A snažíme se dopídit k tomu, co z toho je pro Jordana nejvýhodnější, abychom se dostali k jádru – proč. Proč to tak je, nebo co to v něm dělá. Aby to nebylo jenom po povrchu, ale abychom se dobrali jeho podstaty.

Hrál jsi někdy gaye?

Ne! Nebo teda jednou jsem v představení #NEJSEMRASISTA, které u Bezručů dělal Braňo Holiček, hrál homofoba, který se nakonec s jiným chlapem začal líbat. Ale byla to jedna z mnoha situací, malá postava na velké ploše. Takže jsem byl překvapený a potěšený, když přišla takhle obsáhlá a zajímavá role.

Hra NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie, která je specifická tím, že ji vnímáme pohledem muže, který hledá muže. Není vlastně žádným způsobem provokativní, spíš to je – zvlášť v kontextu českého divadla – neobvyklé. Vidíš tam nějaký rozdíl oproti tomu, kdyby byl Jordan heterosexuál?

Vlastně ne. Je to člověk jako každý jiný, jenom se mu nelíbí opačné pohlaví. Samozřejmě se v té hře otevírají i otázky homosexuality, jak se homosexuálové cítí, co prožívají a jestli to mají těžší. Ale mnohem víc jde o obecné otázky a o přechod z jedné životní etapy do druhé, a to je společné všem. Osamění a životní změny, když se člověk třeba odstěhuje za prací – jako já – nebo ho naopak opustí ti nejbližší – jako Jordana –, to všechno můžou prožívat obě pohlaví, bez ohledu na sexuální orientaci a věk.

Jak vyjadřuješ lásku svým blízkým?

Já jsem velmi haptický člověk, jestli to je to správné slovo. Rád se objímám a vyjadřuju lásku přes dotek, objetí, pusy a tak. A mám rád, když se mi to dostává i od mých přátel. S rodinou jsme v kontaktu skoro denně. S mámou si buď píšeme nebo voláme a vždycky si řekneme, že se milujeme a že na sebe myslíme. Někdo to tak třeba nemá, ale já to k životu potřebuju. Chci být milovaný a tu lásku a podporu cítit. A já se je taky snažím rodině, ale i přátelům dávat. Chci, aby věděli, že jsem tady pro ně a že je mám rád. Že mi na nich záleží.

Co je pro tebe nejkrásnějším vyznáním lásky?

Pokud se jedná o rodinu, tak jsem nejšťastnější, pokud máme společný čas. To stačí, když si prostě s našima sedneme v obýváku, přijdou za náma ještě babičky s dědou a povídáme si. Jsme pospolu, jeden pro druhého. Dáme si štamprli dědovy slivovice a u toho si povídáme. Pro mě jsou vyznáním lásky ty chvíle, které jsou naše a kdy se člověk cítí opravdu šťastný a milovaný. A vlastně v tu chvíli si to ani nemusíme říkat, ale člověk to cítí.

A co se týče druhé polovičky, tak obyčejné „miluji tě“ je nejvíc. Uslyšet to ve správný čas od správného člověka, když jste spolu jeden pro druhého, a tak nějak to vyplyne… tak to s tebou něco udělá, zachvěješ se, máš motýlky v břiše, pookřeješ, podlomí se ti kolena… Každý to má jinak. I takové obyčejné chycení se za ruku v divadle nebo kině je… A dost! (smích)

A napsal jsi někdy někomu vyznání? Podobně jako ve hře Jordan píše email, přestože je to něco, co by se spíš patřilo říct?

Myslím si, že jsem určitě někdy něco takového napsal. Ale taky jsem to řekl.

Měl jsi odvahu, kterou Jordan nemá?

Jo. Když to tak člověk cítí a je o tom v tu chvíli přesvědčený, tak to řekne. Nevidím důvod, proč ne.

 

Starší články