ONDŘEJ RYCHLÝ: V životě by mě nenapadlo, že budu hrát zrovna Eda
ROZHOVOR 

ONDŘEJ RYCHLÝ: V životě by mě nenapadlo, že budu hrát zrovna Eda

Rozhovor s představitelem jedné z hlavních rolí inscenace KONSENT o rolích – ve hře i v životě.

Ondřej Rychlý, talentovaný herec a muzikant, hraje v Činoherním klubu Alana Stranga v sugestivním psychologickém dramatu Petera Shaffera EQUUS. V novince – tragikomedii KONSENT – se představí v roli úspěšného advokáta, který nemá ve zvyku prohrávat, u soudu ani v životě. S Ondrou jsme se k rozhovoru sešli před zkouškou na baru v ještě prázdném divadle.

Proč jsi řekl „ano“ na KONSENT?

Protože je to Činoherní klub, divadlo mýmu srdci velmi blízké. A já to přijal od divadla jako dar, že mi dalo takovej nádhernej hereckej úkol.

Přečetl sis hru dřív, než jsi nabídku přijal, nebo ne?

Vůbec ne. Sešel jsem se na chodbě s Martinem Fingerem (pozn. umělecký šéf Činoherního klubu), prohodili jsme spolu čtyři věty a bylo to jasný. Řekl jsem rovnou, že ano. Mám v něj velkou důvěru, a tak jsem věděl, že to se mnou bude rezonovat.

A když sis KONSENT přečetl, napadlo tě, že budeš hrát Eda?

Vůbec ne! To by mě v životě nenapadlo. Já převážně – a Vojta Kotek si ze mě teď kvůli tomu dělá srandu – hraju pořád mladé naivní postavy, který jsou vláčený emocema, prince atd. Takže by mě nenapadlo, že budu hrát tak vyzrálou postavu, jako je Ed. Ne, že by se tedy také nedokázal nechat strhnout tím, co cítí. Byl jsem překvapený, že jsem po Alanovi z inscenace EQUUS dostal další takovou velkou hereckou příležitost.

Je ti něčím blízký, když říkáš, že to není úplně postava, kterou bys čekal, že budeš hrát?

Já se prostě nemůžu nabažit toho, že je to velmi rychle uvažující inteligentní postava. Pálí mu to a umí se vyargumentovat z jakýkoli hádky. Umí velmi pevně stát za svými názory.

Eda v KONSENTU sledujeme jako diváci patrně nejvíc. Je skoro ve všech scénách. Zároveň to není postava, které by diváci celou dobu fandili. Co je pro tebe na tom nejtěžší?

Hned ze začátku jsme právě zjistili, že síla té hry je mimo jiné v tom, že se tam sympatie diváků přelévají. Ve chvíli, kdy si divák vytvoří na nějakou postavu názor, tak hned v další scéně ho může okamžitě změnit. To je na tom krásný a zároveň i těžký, protože my vlastně musíme přesně vědět, jak bychom na diváky měli ideálně v těch situacích působit, a tak to pak hrát. A to mě strašně baví. Ale nejtěžší je pro mě paradoxně hrát situace, kde jsme všichni jako přátelé spolu a kde se zdánlivě nic neděje.

Ta hra staví trochu proti sobě do určitého srovnání postavy Eda a Tima. Což tě vlastně dostává do srovnání s Vojtou Kotkem, který má možná z hlediska diváků o něco sympatičtější roli. Jak tohle vnímáš?

Vznikla nám tam díky tomu nádherná dynamika. My tím, že se už s Vojtou známe dýl a troufám si říct, že se máme rádi, si z toho děláme velkou legraci. Vzniká nám tam určitej boj a děláme si pomyslné čárky. Je to úsměvný se takhle střetnout a my se tím celou dobu bavíme.

Ed je obhájce muže obžalovaného ze znásilnění. Nacházíš nějakou paralelu mezi herectvím a advokacií? Ta postava je jiná než ty, ale ty, když ji hraješ, tak musíš zastávat její úhel pohledu…

Herectví je hodně o empatii, o tom, do někoho se vcítit. A při tomhle zkoušení jsem zjistil, že advokacie je o trochu jiný empatii. Práce obhájce nespočívá nutně v tom vcítit se do člověka, kterého zastupuje. Ale spíš do těch porotců. Musí je přesvědčit a dostat na svoji stranu. V tom to samozřejmě divadlu podobný je, protože je to boj o sympatie. Tak to funguje v anglosaském právním systému – common law. Co jsem pochopil, tak naši advokáti si to nemůžou a nesmějí dovolit. Tam ale platí, že čím je ten advokát větší herec, tím vlastně líp.

Ve hře vedeš křížový výslech svědkyně, je ti to příjemný – být tak manipulativní?

Jako hereckej úkol to příjemný je. Protože mně je vždycky příjemnější bejt tahoun dané situace, nebo mít to pod kontrolou. Takže já bych nechtěl bejt na straně Lady Jelínkový. Dělá mi dobře, že já si určuju tempo a to, kam to půjde.

Jak moc třeba řešíš, že někdo má názory postavy za tvoje vlastní? Když si tě ztotožňuje s tvou postavou?

To já neřeším. To je problém toho, kdo si mě s tou postavou ztotožňuje a kdo, kdyby chtěl vědět, jak to je, se může přijít zeptat. Ale zažívám spíš to – a neustále mě to překvapuje –, že za mnou lidi chodí, ať jim pomůžu s nějakou zlomeninou nebo bolavýma zádama nebo něčím. Fakt mají pocit, že když jsem hrál doktora – jednou! –, tak prostě budu opravdový doktor a navěky. Měl bych strach po tomhle představení, kdyby měli lidi ten pocit. Ale myslím si, že Ed je tak radikálně jinej člověk než já, že si to snad nikdo nepomyslí.

Co se ti na hře KONSENT líbí nejvíc?

Vypíchnul bych to přelévání sympatií. To mě hodně zaujalo, už když jsem to četl. Že fakt nevím, komu fandit, nebo naopak jsou proti sobě dvě strany, a já oběma vlastně rozumím. Takže vidím, jak jsou křehký pravdy, kdy každej má tu svoji. Taky mě na hře baví ta šestice mladejch lidí, kamarádů. Je to i o přátelství. A nehledě na temný témata, který tam samozřejmě jsou velmi důležitý, tak nad tím vším je, že ti přátelé tady pro sebe navzájem jsou. Jako opory, i když každý může mít na věc jiný názor. A to je vlastně hrozně hezký.

Co si pamatuješ z prvního čtení KONSENTU, co bys chtěl, aby diváci ideálně taky zažili, až to uvidí?

Z prvního čtení jsem měl pocit takovýho krásnýho přítomnýho okamžiku. Mně přišlo, že kdyby se nám to podařilo, tak ten divák opravdu může bejt jako u nás v obýváku. Sledovat hádky, který díky tomu, že naše postavy dělají práci, kterou dělají, neprobíhají tak, jak je to úplně běžný.

Zkouší se ti s ostatníma dobře?

Zkouší se mi krásně, svobodně. Mám úžasné a zatraceně talentované kolegy. Nechci, aby to skončilo, protože jsme si, myslím, všichni strašně sedli, i když jsme se s některými třeba vůbec neznali. Krásně na sebe slyšíme a na zkouškách panuje obrovská vzájemná důvěra a podpora.

Musíš jako muž překonávat v životě nějaké stereotypy? Třeba v rodině? Že existují nějaké představy o tom, co bys jako muž „měl“.

Já mám v sobě furt takový zvláštní nastavení, že jako muž bych měl bejt živitelem. Tím, kterej vydělává peníze, a moje žena by měla bejt v jeskyni a starat se o oheň. Ale vím, že ta žena (pozn. herečka a zpěvačka Tereza Rychlá) je tak moc šikovná a chce se realizovat, takže se o ten oheň budu hrdě dělit. Stejně tak jako o domácnost, o péči o děti, o finance.

A na začátku to pro tebe bylo přirozený?

Měli jsme na to téma i velmi věcné debaty, že já jsem absolutně připravenej se postarat. Ale když se žena chce realizovat a je tak úspěšná, je to samozřejmě hloupost jí stát jakkoli v cestě. A je to jedině dobře, že je možný se o to takhle dělit.

A okolí to nějak řeší, nebo ne?

Všichni nás v tom podporují. Bez toho by to ani nešlo. Maminky často hlídají. Taky máme báječné sousedy, kteří nám velmi pomáhají, a my se jim to snažíme vracet a navzájem si hlídáme děti. Nám tohle nastavení maximálně vyhovuje. Je potřeba se občerstvovat i mimo domov, abychom si doma mohli pořád něco dávat.

Kdo u vás doma určuje, jak bude otočená pohovka? Máte takové spory?

Naštěstí – a je to neuvěřitelný – my máme od počátku absolutně identickej vkus a cítění. Když jsme třeba vybírali nějakou barvu a ukázali nám padesát odstínů různejch barev, tak jsme oba dali prst na stejnej odstín. Takže my tenhle problém nemáme. Ale jsme si vědomi toho, že je to vzácné, a vážíme si toho.

Co je pro tebe nejdůležitější v partnerství?

Vzájemná důvěra a respektování toho druhýho a jeho prostoru a hranic. Každej člověk je prostě nějakej a je potřeba nechtít ho měnit, a naopak přijmout ho takovýho, jakej je. Dopřát si to mít se opravdu rádi takoví, jaký jsme. Tak to je podle mě jedna z těch důležitých věcí, která mě takhle v půl desátý ráno napadá.

Stalo se ti někdy něco, co bys nikdy neřekl, že se ti stane?

Mockrát. Octl jsem se na místech, kde jsem si myslel, že se nikdy neoctnu. Staly se mi věci, který bych nečekal, že se mi stanou. Ale vím, že pro mě ty zkušenosti byly vždycky velká škola a formovalo mě to, takže bych neměnil.

A udělal jsi někdy něco, co sis myslel, že bys nikdy neudělal?

Ano. Taky. Ale můžou to bejt výzvy v tom dobrým. První, co mě teď napadá, je, že jsem režíroval svýho tátu (pozn. herec Petr Rychlý, řeč je o inscenaci S PRAVDOU VEN v Divadle Kalich). Nejdřív jsem tu nabídku tátovi ze strachu o náš vztah odmítl. A pak jsem díky své ženě, která mi vysvětlila, že je to velkorysá nabídka, která se neodmítá, do toho šel. A krásně jsme to spolu zvládli.

 
MARTIN FINGER: Možná se mě osud rozhodl začít šetřit
ROZHOVOR 

MARTIN FINGER: Možná se mě osud rozhodl začít šetřit

Scházíme se při příležitosti blížící se derniéry inscenace MACBETH, která proběhne 31. května. Premiéru měla u nás teprve před rokem. Proč se divadlo rozhodlo inscenaci stáhnout po tak krátké době?

Ten hlavní důvod, proč končí, je ekonomicko-organizační. Vzhledem k tomu, kolik je ve hře postav a hostujících herců, nejsme schopni dávat dohromady hrací termíny. Třeba teď v březnu MACBETHA nehrajeme vůbec. Taky je ta hra velmi nákladná. I kdybychom vždycky měli prodáno až po strop, tak jsme pořád ve velkém mínusu, což si divadlo v naší velmi kritické finanční situaci dovolit prostě nemůže.

Krom toho zkoušení provázely těžkosti, v den premiéry ještě nebylo hotovo tak, jak bychom chtěli. Současně ale dlužno říct, že za ten rok reprízování jsme toho spoustu dohnali. Zaznamenal jsem od mnoha diváků velmi pozitivní ohlasy. Tito diváci byli inscenací opravdu zasaženi, někteří to viděli dokonce vícekrát, což je pro mě z uměleckého hlediska určitá satisfakce, protože zkoušení bylo pro všechny hodně náročné.

Čím je pro tebe jako pro herce a uměleckého šéfa divadla tato inscenace výjimečná?

Klasika a Shakespeare. Když jsem působil v divadle Komedie, tak jsme se postupně propracovávali k tomu, abychom jako už vyhraný soubor uvedli Shakespeara. Moc jsem se na to těšil. Nakonec jsme to ale bohužel nestihli, protože Komedie skončila dřív. A pak jsem se ocitnul v Činoherním klubu a přišel okamžik, kdy jsme s Ondrou Sokolem řešili podobnou otázku. Nejdříve byla řeč o klasice obecně. Hodně jsme mluvili o Čechovovi, kterého Ondřej chtěl dělat a dlouho to vypadalo, že bude. Pak si to rozmyslel, a řekl Shakespeare. Tam se taky vystřídaly asi tři tituly. Naše rozhovory trvaly přibližně dva roky. Jednoho dne ale Ondřej přišel a řekl MACBETH. Já jsem si myslel, že si to po čtrnácti dnech zase rozmyslí, ale to už se nestalo. Takže to skončilo u MACBETHA a já jsem chtěl, abychom si to v tom specifiku Činoherního klubu vyzkoušeli. Zajímalo mě, jak se s tím vypořádá Ondra Sokol, a vzrušovala mě představa, že to bude úplně jiné než na velkých jevištích.

Sám jsi v rozhovoru k premiéře zmiňoval, že herecká tvorba nekončí uvedením premiéry. Proto bych se chtěla zeptat, kam ses ty za ten rok posunul? Našel jsi, ať už v té postavě nebo v celé hře, něco nového?

MACBETH má v sobě spoustu tajemství. A ty když se příliš dovysvětlí, kouzlo pomine. Nedávno jsem se díval na svoje poznámky, co jsem si napsal, když jsem si tu hru důkladněji četl před tím, než jsme začali zkoušet. Tehdy jsem se dost věnoval všem nadpřirozeným věcem kolem čarodějnic. Přemýšlel jsem, co s tím uděláme, aby to nebylo jen přibližné čarování. Částečně jsem si existenci těch našich čarodějnic vysvětlil, ale stejně to zůstalo dílem tajemství, protože je to tak holt napsané. Prostě se zjeví čarodějnice, vyřknou tvůj osud a zase zmizí. A ty nevíš – stalo se to? Nestalo? Zdálo se mi to, nebo nezdálo? A ono se to začne naplňovat, ale jinak, než si myslíš. Najednou jsi nasměrován k činům, protože ti je někdo vnuknul. Není to jen taková pohádka. Pro mě je to o tom, že ti někdo nebo něco nasadí do hlavy myšlenku a ty s ní od té chvíle pracuješ jako s fixní ideou.

Během toho ročního reprízování jsem také dokázal daleko víc proniknout do rozporuplnosti, která v postavě Macbetha je. Ono se totiž v té hře všechno děje strašně rychle. Nejdříve je Macbeth hrdina, pak se mu zjeví čarodějnice a řeknou „ty budeš král“ a najednou už se mluví o vraždění. To pro mě bylo opravdu strašně rychlý. A k tomu, abych se s tím sžil, mi ten rok hodně pomohl. Pravdivost a uvěřitelnost jednání je v Macbethovi něco, co tam pořád hledám. Povedlo se mi při mé náročnosti k sobě samému jen asi na dvou reprízách zahrát to tak, že jsem mohl být i docela spokojený. Vícekrát to ale byly jen dílčí radosti z nějakého monologu nebo situace, která se povedla, a to ostatní byly úkoly do příště, co musím zlepšit. Inscenace jako celek i herečtí kolegové se ovšem za ten rok také veskrze posunuli.

Jak bys zhodnotil svůj život s Macbethem? Dokázal sis i v takové postavě najít něco blízkého pro tebe osobně?

Ne. Já jsem úplně jinej typ člověka. Já mám naopak rád, když jsem v pozadí, což je vtipný, když dělám toto povolání a teď ještě uměleckého šéfa. Ale slovy Spejbla a Hurvínka mám fakt rád „klid, ticho a černou kávu“. A ty role mi pomáhají, že se vždycky za nějakou schovám a tam se vyřádím. Nicméně jsem introvert a „peace maker“. Takže Macbethův způsob řešení věcí mi blízký není. A sakra – komu by měl být! Jsem člověk, co se umí porvat, ale vždycky v obraně nebo za někoho slabšího, to se pak nedám. Já ale nejsem ten, co si začíná, nejsem duší válečník, nechci řešit lidské neshody násilím. Samozřejmě nemůžeme srovnávat dnešní dobu a dobu Shakespeara, i když ono se vlastně nic moc nezměnilo. Pořád jsou tu lidi, co věci neumí řešit jinak než násilím. V tom se ale s Macbethem, ani s těmi ostatními, nikdy nemůžu sejít.

Na druhou stranu je na Shakespearovi krásný, že podrobuje své postavy ve jménu divadelního jazyka vnitřnímu rozboru. V normálním světě by tato postava asi takhle neuvažovala, že by se sama tak zpochybňovala a rozpitvávala motivy toho, co dělá a proč to dělá. A to je přesah – poselství, které má ta hra dát divákovi pro jeho uvažování nad světem a nad člověkem.

Lákalo by tě si v budoucnu zahrát ještě jinou shakespearovskou roli?

Já jsem nikdy neměl žádnou vytouženou roli. Nicméně spousta kolegů kolem mě je vždycky měli, takže jsem svou hlavu už před mnoha lety nakonec donutil, abych uměle vydoloval nějakou vysněnou postavu. Nebylo to tedy v podstatě spontánní, ale dospěl jsem k jediné, která je zrovna od Shakespeara a jmenuje se král Lear. Tenkrát mě to možná napadlo, protože jsem si říkal: „To je za tak strašně dlouho, že mě do té doby něco možná spontánně trkne, a když ne, ani Lear vlastně není špatnej.“ Já jsem vždycky bral role, jak ke mně přicházely, a musím říct, že jsem na ně měl štěstí. Takže jsem ani neměl důvod někde nečinně sedět a říkat si: „Tohle bych si chtěl zahrát.“ Na to jsem vlastně nikdy neměl čas.

Dokážeš si představit, že by se v Činoheráku v nejbližší době uváděla nějaká další Shakespearova hra?

Já rozhodně tato dvířka z vlastní iniciativy otevírat nebudu. Jestli s tím nějaký oslovený režisér přijde, tak to pak uvidíme, ale vzhledem k tomu, že Shakespeara považuji za velmi výjimečnou věc, tak mi to teď prozatím stačilo. Budeme mít jednu zkušenost za sebou i se všemi hořkostmi i radostmi. To chci ještě jednou zdůraznit, že přes všechny těžkosti, které nás při zkoušení potkaly a kvůli kterým ta inscenace nevystoupala do výšin, které jsem si já představoval, tak i přesto nabyla takové podoby a takových kvalit, že si to své místo vydobyla. A to je dobrá zpráva tady pro nás.

Teď už MACBETHOVI zbývají jen dvě poslední reprízy. Proč by si je diváci neměli nechat ujít?

To se mi vždycky těžko posuzuje, když jsem na jevišti. Ten pohled z hlediště a jeviště je vždycky jiný. V čem jsou ale asi společné, je sdílení emotivních zážitků. Schválně teď mluvím o emocích, i když divadlo je i o rozumové analýze. Náš MACBETH v současné konstelaci silné emoce vzbuzuje. Ještě před premiérou jsem měl takovou představu, že bych chtěl, aby ta inscenace nechala na konci diváky sedět se spadlou čelistí, neschopné po takovém nářezu zatleskat. Protože ta hra je o takových hrůzách, dotýká se samotné esence zla, že to diváky nemůže nechat chladnými. Nemůžou se na inscenaci MACBETHA dívat jen s intelektuálním nadhledem. A jak už jsem říkal, mnoho diváků to za ten rok nedělalo a odcházeli s tou spadlou bradou. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě režie Ondřeje Sokola, ale obzvlášť chci v tomto případě vyzdvihnout hudbu Milana Pastyříka.

Co ti bude po derniéře MACBETHA nejvíce chybět?

Nejsem, co se derniér týká, příliš sentimentální typ, ale chvíli mi samozřejmě ta postava bude chybět. Přece jen jsem s ním nestrávil takový čas, jaký bych chtěl, jaký je u jiných rolí běžný. Ale u této bylo holt určeno někde ve vesmíru, že to bude jen rok. Ale zase musím říct, že mám pocit, že jsem během toho zkoušení minimálně o tři roky zestárnul, protože to byly fakt strašně náročné tři měsíce. Tak se mě možná ten osud rozhodl začít šetřit a ukončí to. S žádnou jinou rolí se mi momentálně neděje, že bych po polovině seděl o pauze v šatně a byl totálně vyčerpanej. Cítím se vždycky, jako bych vážil tunu.

 
Škrtat, nebo neškrtat? (2. díl)
JAK VZNIKÁ INSCENACE 

Škrtat, nebo neškrtat? (2. díl)

V minulém díle jsem zhruba načrtla, jak probíhá výběr titulu. Než navážu tam, kde jsem skončila, vrátím se krátce ke dvěma věcem.

Pár z vás se podivilo nad tím, že se titul vybírá s takovým předstihem. Je pravda, že zrovna v případě KONSENTU to od výběru textu do premiéry inscenace trvalo o něco déle, než je běžné (skoro dva roky). Obvykle potřebujeme znát tituly na celou sezónu (od září do června) na začátku roku, a nejlíp aspoň rok před první premiérou. V praxi a pod vlivem okolností to může být pokaždé trochu jinak. Záleží na velikosti divadla, počtu premiér a v neposlední řadě taky na datu vydání programové brožury na danou sezónu. („Znát titul“ znamená, že víme, jaký text budeme zkoušet, kdo ho bude režírovat, přibližně tušíme, kdy se začne zkoušet a kdy bude premiéra. V případě Činoherního klubu, ale i mnoha dalších divadel, které nemají klasický herecký soubor, je taky potřeba mít potvrzené herce v obsazení. A podle toho, co je to za text, se velice hodí mít co nejdřív vyřízenou licenci k provozování, nebo přinejmenším vědět, že je k dispozici a znát její podmínky.)

Druhá otázka, kterou jsem dostala, se týkala toho, jestli bych nemohla pro představu napsat, nad kterými dalšími tituly jsme uvažovali, když jsme se rozhodli pro KONSENT. Bohužel, dramaturg nemůže jen tak vyzrazovat své neuskutečněné nápady. Protože pokud věří, že jsou dobré, jenom momentálně nenašly uplatnění, potom si je střeží a stále doufá, že je jednou triumfálně vytáhne jako eso z rukávu. A u mnohých dramaturgických nápadů platí, že jsou nejlepší jenom tehdy, pokud je máte první.

Takže se posuneme v čase o kousek dál. Někam do září nebo října 2022. Titul máme, herce máme potvrzené, víme, kdy se bude zkoušet. Šimon Dominik začíná pracovat na překladu hry a spolu pracujeme na přípravě. Já ji většinou pojímám tak, že začnu systematicky vyhledávat a obklopovat se naprosto vším (knihami, články, videem, audiem, lidmi), co s tématy hry souvisí (třeba jen volně), a z toho vybírám, co by se nám nějak mohlo hodit (třeba jako inspirace). KONSENT se odehrává v Londýně, dvě scény se odehrávají u soudu (jedna je přímo křížový výslech svědkyně v soudní síni), v další vysvětlují právníci herečce svoji práci, kde se řeší znásilnění i rozvod, a čtyři z hlavních postav jsou právníci (dva advokáti a dva státní zástupci). Potřebovali jsme tedy do toho právnického prostředí proniknout co možná nejhlouběji. Řekli jsme si se Šimonem, že bude nejpraktičtější, když nám ho přiblíží někdo, kdo s ním má reálnou zkušenost. Rozhodli jsme se jednoho právníka oslovit. Advokát Ivo Suchomel nám pomohl zorientovat se lépe v těch několika situacích a měl mnoho trefných připomínek nejen k terminologii a k reáliím, ale i k „běžným“ dialogům, které mezi sebou naše postavy vedou. Ivo si přečetl jak překlad, tak anglický originál hry a trpělivě zodpovídal naše všetečné dotazy. Na začátku zkoušení jsme s ním taky uspořádali víc než tříhodinovou besedu s herci. Byl to takový minikurz, kde nám vysvětlil základní fungování anglosaského právního systému, rozdíly oproti tomu našemu, průběh soudního procesu. Řekl nám, jak vypadá práce obhájce a žalobce, jak probíhá jednání s klienty a taky například, jak z etického hlediska přistupuje k možné vině klienta, kterého zastupuje. Tohle bylo jako součást přípravy naprosto neocenitelné.

Tuto část svého textu o vzniku inscenace jsem ale nazvala „Škrtat, nebo neškrtat?“. A kromě přípravy a naladění na témata, o kterých hra pojednává, se dostávám k přípravě textu. K tomu, co se s textem hry dá (někdy musí) dělat před tím, než se ocitne na stole ve zkušebně na první čtené zkoušce v podobě svázaného scénáře. (Tohle slovo by se ve spojitosti s divadlem používat nemělo – tímto moc zdravím Vladimíra Procházku, protože to díky němu už vždycky budu mít na paměti. U divadla se říká většinou prostě „text“, ale tady má, myslím, slovo „scénář“ své opodstatnění.)

Když je překlad hotový (někdy už existuje, někdy jich dokonce existuje víc – to je pak potřeba všechny srovnat a jeden zvolit), musíme s režisérem zjistit, jestli s textem potřebujeme něco udělat, aby byl pro naše účely připravený. Někdy není nutné dělat téměř nic. Veškerým úpravám (včetně nejrůznějších aktualizací starých, nefunkčních reálií, adaptací na jiné prostředí apod.) by pak měla předcházet zralá úvaha a analýza. Neměly by se dělat nahodile. Ačkoli určitý cit a zkušenost hrají mnohdy v zásazích do textu docela podstatnou roli.

Nejčastějším typem úprav je krácení – tzv. škrtání. Je možné nechat si škrty až na zkoušky s herci (což může být fajn, dát tomu čas). Pokud jsou škrty významnější, nebo jste o nich bytostně přesvědčeni, doporučuju udělat je předem – vyhnete se tak mnoha komplikacím a otázkám.

Se Šimonem jsme text KONSENTU pečlivě prošli a mírně seškrtali. Žádné navenek podstatné změny. Takže zrovna k tomu nemůžu napsat nic moc víc, co by vás mohlo zajímat.

Je ale jedna věc, zmínila jsem ji už minule, o které jsme měli pochybnosti a kterou jsme od začátku měli chuť předělat. A to je konec. Úplný konec. Vlastně poslední obraz. (Mohlo by následovat upozornění na spoiler, ale nebojte, nebudu rozepisovat, jak přesně hra končí. Protože o to teď ani tolik nejde. Ostatně sami přijďte a posuďte, jak se vám konec naší inscenace bude líbit. Můžete o tom s námi přijít dokonce podebatovat. Nebo mi k tomu napište mail.)

Ten konec tak, jak je ve hře původně napsaný, nám přišel totiž sentimentální a zdál se nám tam trochu naroubovaný. Ve fázi příprav textu bychom ho samozřejmě neškrtli, protože moc dobře víme, že o konec „si řekne“, dospěje k němu inscenace sama až úplně na konci zkoušení. Ale od začátku jsme uvažovali, že ho změníme. Pak ale s každým dalším čtením (a to mluvím hlavně za sebe) mi ten konec vadil čím dál tím míň. Řeknete si možná, že jsem si zvykla. Ale myslím, že jsem ho spíš začala víc chápat.

V okamžiku, kdy píšu tyhle řádky, je před námi asi sedm posledních zkoušek. A konec inscenace je mírně textově upravený tak, aby nebyl patetický, ale vlastně jsme se k němu ještě úplně nedostali. Takže za to, jestli se do premiéry ještě nezmění, ručit nemůžu. Ale můžu vám o tom napsat příště.

Příště se dostaneme konečně do fáze zkoušení s herci, od čtených zkoušek do prostoru a dál.

 
Derniéra MACBETHA a další události
UDÁLOSTI 

Derniéra MACBETHA a další události

DERNIÉRA

Ve středu 31. května se rozloučíme s tragédií Williama Shakespeara MACBETH v režii Ondřeje Sokola.

DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ

19. května můžeme diváky představení Williamsovy KOČKY NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE pozvat na debatu s tvůrci inscenace. Uskuteční se po představení v hledišti divadla.

Rytíř Oliver Urban / M. Krleža: Léda (Manželskonemanželská povídka), (režie L. Smoček, 2010)

BLAHOPŘEJEME

14. dubna oslaví 85. narozeniny Petr Nárožný.

Na jevišti Činoherního klubu hrál v letech 1980-2022 ve třech desítkách inscenací: v Zuckmayerově HEJTMANOVI Z KOPNÍKU, v Horvátových POVÍDKÁCH Z VÍDEŇSKÉHO LESA, v Gogolových HRÁČÍCH, v Čechovových a Brechtových SVATBÁCH, Molièrově LAKOMCI, Štolbově VODNÍM DRUŽSTVU, Birinského MUMRAJI / TANCI BLÁZNŮ, v Chiarelliho MASCE A TVÁŘI, v Krležově LÉDĚ a dalších inscenacích.

BLAHOPŘEJEME

Hodně zdraví k 75. narozeninám přejeme Joskovi Skalníkovi. Výtvarníkem, grafikem a organizátorem výstav byl v Činoherním klubu od roku 1978 do roku 2015.

A. P. Čechov: IVANOV (režie Ivo Krobot, výprava Jana Zbořilová, 1988; Mahulena Bočanová, Vladimír Kratina)

BLAHOPŘEJEME

18. března oslavila narozeniny výtvarnice kostýmů a scénografka Jana Zbořilová. V Činoherním klubu se od 80. let podílela na šestnácti výpravách: také na Fraynově BEZ ROUCHA a na inscenacích her Václava Havla AUDIENCE a ŽEBRÁCKÁ OPERA v režii Jiřího Menzela, na Čechovově IVANOVOVI a na komedii Woodyho Allena SEX NOCI SVATOJÁNSKÉ v režii Ivo Krobota, na Koltèsově dramatu NÁVRAT DO POUŠTĚ v režii Romana Poláka a na Štechově veselohře DESKOVÝ STATEK v úpravě a režii Ladislava Smočka.

OPUSTILI NÁS

24. února zemřel filmový režisér Juraj Jakubisko.

Juraj Jakubisko byl nejen vynikající režisér, ale taky to byl člověk s velkým srdcem. Byl to právě on, kdo se velkou měrou zasloužil o to, aby herečka Činoherního klubu Jiřina Třebická, se kterou se znal a točil s ní, získala tolik potřebný bezbariérový byt v ulici Jana Masaryka, který užívala až do roku 2005, kdy zemřela. Všechno se povedlo po velmi náročných akcích; vybralo se 2,5 milionu korun. Byla jsem tam jen jednou, ale byl to zázrak s výhledem na Hradčany.

A tak jsem chtěla Jurajovi ještě jednou poslat poděkování.

Byl boží člověk – kouzelník, filmový Marc Chagal.

S velkou úctou

Jana Břežková, herečka Činoherního klubu a kostýmní výtvarnice

 

(pozn. redakce: Do sbírky na bezbariérový byt pro Jiřinu Třebickou velkou měrou přispěli také Josef Abrhám a Petr Skoumal.)

PUBLIKACE

V loňském roce oslavil dramatik, režisér a spoluzakladatel Činoherního klubu Ladislav Smoček 90. narozeniny.

Činoherní klub při té příležitosti připravil výstavu v Činoherní kavárně a v horním foyeru divadla (kde je stále ještě k vidění). Také jsme vydali knihu SMOČEK 90, do níž napsali své vzpomínky, blahopřání a vyznání herečky, herci, dramaturgové, výtvarníci a hudebníci, kteří s Ladislavem Smočkem po sedm desetiletí spolupracovali nejen v Činoherním klubu.

Knihu lze zakoupit v pokladně divadla a v Činoherní kavárně.

ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ

Přehlídka „Činoherní klub uvádí“ Vás může 10. května pozvat na představení komedie Woodyho Allena PROKLETÍ NEFRITOVÉHO ŠKORPIÓNA v podání souboru Teatritis. V pondělí 29. května vystoupí na jevišti ČK Dismanův rozhlasový dětský soubor s představením PEPITO, (NE)PLIVEJ! ANEB ON THE ROAD.

 

 
Danny Robins
PŘEDSTAVUJEME 

Danny Robins

Danny Robins je britský dramatik, scenárista, novinář a tvůrce podcastů. Narodil se v roce 1976 v Newcastlu, kde se už jako teenager věnoval stand-up komedii. Později studoval na univerzitě v Bristolu, kde se stal součástí komediální trojice „Club Seals“. S tou vytvořil sérii úspěšných komediálních programů pro rozhlasové stanice BBC Two a BBC Radio 4.

Pro BBC vytvořil celosvětově úspěšný podcast THE BATTERSEA POLTERGEIST (2021), který částečně dramatickou formou vypráví a zkoumá skutečný duchařský příběh, který se odehrál v 50. letech v jižním Londýně. Seriál se stal nejstahovanějším dramatickým podcastem na světě a získal Zlatou cenu za nejlepší seriálový podcast na newyorském festivalu Radio Awards. Na to Robins navázal další veleúspěšnou sérií UNCANNY, kde se věnuje paranormálním jevům a duchařským příběhům ze života a s pomocí odborníků a svědků se snaží prozkoumat, co se skutečně stalo. V roce 2022 pokračoval devítidílným rozhlasovým seriálem THE WITCH FARM, kde se zabývá skutečným studeným případem „nejstrašidelnějšího domu v Británii“.

V září 2023 se chystáme v Činoherním klubu uvést českou premiéru Robinsovy hry 2:22 DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH (2:22 – A GHOST STORY), která měla světovou premiéru před necelými dvěma lety na West Endu a pro obrovský zájem se v Londýně hraje doteď. 2:22 získalo cenu za nejlepší novou divadelní hru roku 2022 na WhatsOnStage Awards. Velký úspěch zaznamenala hra i u kritiků, například deník The Guardian ji označil za „brilantně a svižně napsané drama (…) současný thriller ze strašidelného domu, který si chytře pohrává se všemi zažitými postupy a vyvolává v místnosti elektrizující hrůzu“.

Jako scenárista Robins vytvořil různé pořady pro televizi a rádio, včetně seriálu YOUNG DRACULA, nominovaného na filmovou cenu BAFTA, a kritikou oceňované rozhlasové komedie THE COLD SWEDISH WINTER.

V současné době pracuje na televizní adaptaci podcastu THE BATTERSEA POLTERGEIST ve spolupráci s hollywoodskými producenty Blumhouse Television.

 
Duch, nehty a babička
SANDŘIN BLOK 

Duch, nehty a babička

Odmalička se bojím duchů. Vždycky jsem si představovala, jak zpod postele vyleze smrtka s kosou. Někdy starší dáma, jindy muž, vlastně to mohl být úplně kdokoliv, ale vždycky byl strašidelný!!!

Na duchy se tak snažím spíš nevěřit, protože jen pomyšlení na něco, co spadá do kategorie paranormální jevy, mě pokaždé vykolejí. A začít koktat zrovna, když mám v Činoherním klubu hezké role, se mi nechce. Zajímavé je, že právě teď mně slovník mého rozkodrcaného počítače urputně opravuje slovo nevěřit na duchy na věřit. Náhoda?

Spojený malíčky

Pamatuju si, jak jsme na začátku milénia s holkama hltaly Bravíčko. Rubrika Láska, sex a trápení byla naprostý top. Ty příběhy byly tak opravdové! Jenže ten časák byl o dost víc! Obsahoval třeba i návody, jak vyvolávat duchy. A tak jsme si jednou na škole v přírodě otevřely chipsy a fantu, nalakovaly nehty na modro a spojily malíčky: „Dnes jsme se potkaly, abychom vyvolaly ducha dědečka Milouška. Dědo, jestli jsi tady, pohni závěsem.” Backstreet boys v pozadí jako by přestali hrát a záclona se hýbla! „Holky, věděly jste, že kamarádka mý kamarádky, teda spíš její ségra, takhle jednou taky vyvolávala duchy a ráno se probudila s modřinama na krku?”, tehdy jsem totiž do duchů už nějakou dobu dělala. Zavřely jsme okno a se zatajeným dechem to zkusily ještě dvakrát, závěs už se nepohnul. Nebo pohnul a já si toho nevšimla? Bezpečnější bylo vrátit se k příběhům o penisech. Ty nám taky přišly strašidelný, ale přeci jen o něco míň než mrtvej děda, co hýbe záclonou.

Babi?

Od té doby, co jsme vyvolávaly duchy podle návodu z Bravíčka, uplynulo moře času. Navštěvovat mě ale nepřestali. Jsou teda shovívaví, přicházejí ve snech. Nemusím tak řešit, že si k nám při večeři sedne mrtvej strejda, ale i tak to někdy bývá náročné. Jeden ze snů, který se mi opakuje už několik let, je ten, že chodím po Dejvicích a hledám babičku, která zemřela před dvaceti lety. Vidím ji v oblíbených pepitových kalhotech a kašmírovém svetru, jak si v klidu kráčí ulicemi a nakupuje zeleninu. Já ji doženu a říkám: „Kdes byla celou tu dobu? Já tě hledám!“ Ona se na chvilku otočí. „Takže tys neumřela?“ Podívá se na mě a trpělivě mi vysvětlí, že se s dědou jen přestěhovali o dva činžáky dál. A já se ráno probudím s tím, že se vlastně nic neděje, protože babička s dědou jsou v pohodě. O to větší je pak zklamání, že to zase byl jen sen. I tak je ale hezké je potkat.

Až budu velká, tak se nebudu bát vůbec. Ani duchů, ani kadeřnic (o tom někdy příště), ba dokonce ani soli na vajíčkách (tohle radši rozvádět nebudu). Nebudu se bát smrti, protože jestli něco, tak minimálně potkám pár známých, které jsem dlouho neviděla. Mimochodem vrčící počítač mě pro změnu opět opravil. Tvrdí mi, že jsem ty známé, o kterých píšu, že jsem je neviděla, viděla. Takže, jak říká jeden hollywoodský režisér: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou.“

 
Jaroslav Vostrý, Jan Kačer, Evald Schorm, Josef Abrhám a Vladimír Pucholt v Sešitech pro mladou literaturu
O MINULOSTI ČK 

Jaroslav Vostrý, Jan Kačer, Evald Schorm, Josef Abrhám a Vladimír Pucholt v Sešitech pro mladou literaturu

V časopise Sešity pro mladou literaturu, v 1. čísle roku 1966, vyšel rozhovor Jaroslava Pacovského s pěti předními tvůrci Činoherního klubu, jenž byl tehdy zcela novým pražským divadlem, které zahájilo svoji činnost v únoru 1965. Hovořili spolu o divadle a o herectví.

 

/V Činoherním klubu /

jsme si jednou sedli na celé odpoledne do dámské šatny. Přítomní pánové, umělecký šéf Jaroslav Vostrý, režiséři Jan Kačer a Evald Schorm, herci Josef Abrhám a Vladimír Pucholt a redaktor Jaroslav Pacovský.

O DIVADLE

Pacovský: Proč vůbec Činoherní klub vznikl?

Vostrý: Proč vy děláte práci, kterou děláte?

Pacovský: Já dělám svou práci v instituci, která byla založena nezávisle na mně a nikterak jsem se nepřičinil o to, aby vznikla.

Vostrý: My jsme měli to štěstí, že jsem se mohli dát dohromady a založit divadlo podle svých představ, které bychom v žádném jiném divadle realizovat nemohli.

Pacovský: V čem myslíte, že jsou vaše představy rozdílné od praxe jiných divadel?

Vostrý: Především v tom, že jsme malé divadlo, což je ohromná výhoda. My jsme je nazvali Činoherní klub mimo jiné také proto, že klub znamená vždycky nějaké setkání. Každé divadlo je setkání diváků a lidí na jevišti. Ale chceme, aby to byla setkání taky pro nás, kteří je dělají. Malé divadlo, kde není příliš mnoho lidí, umožňuje, aby je dělali lidé, kteří k sobě mají ještě jiný vztah než profesionálně zaměstnanecký. Každý od druhého něco získáváme, něco přebíráme. A to je důležité zvlášť v divadle, protože nezískává-li jeden od druhého na jevišti, tak sotva od toho divadla může získat ještě divák.

Pacovský: U vás v divadle pracoval Krejčík, Menzel a teď Evald Schorm. Je to záměr, že zde pracuje tolik filmových režisérů?

Vostrý: Samozřejmě že to má své důvody. Filmoví režiséři mohou ze svých zcela odlišných zkušeností obohatit lidi, s kterými pracují na divadle. Ale to není hlavní důvod. My si nevybíráme záměrně filmové režiséry, ale záměrně si vybíráme určité osobnosti, s kterými se nám dobře pracuje, kterým věříme a které na druhé straně mají porozumění pro naše divadlo.

Pacovský: Mohl byste mi říct, na jakých ideových základech jste se sešli?

Vostrý: Sešli jsme se např. na základě názoru, že nebudeme divákům v hledišti vnucovat nějaké názory. Pochopitelně že si něco myslíme o životě, a to taky v těch inscenacích, které děláme, chtě nechtě vyjadřujeme. Ale opíráme se o to, že divák není hloupější, než jsme my. Což je hrozně důležité. Divadlo je také způsob přemýšlení o světě. Zvláštní způsob. A to, co se vyjádří na scéně, nejde shrnout do dvou větiček a vydávat to za náš názor. A dokonce snad za názor konečný. V umění je to tak: názor se vytváří střetnutím s příslušným materiálem, souvislostmi, a ne pouhým vyslovením myšlenky.

Pacovský: Co je podle vašeho názoru nutné lidem z jeviště říkat?

Schorm: Já na jednoznačné a předem vypreparované poslání nevěřím, takže nevím, co bych k tomu měl říci. Bojím se, že kdyby se předem všechno příliš vymyslelo a směřovalo pouze k tomu, co si člověk umínil říci, bude inscenace pracně vysezená a vysušená. Mám rád, když práce je mnohoznačná a mnohotvárná. Když divák skutečně myslí, tak potom je z takové práce záměr stejně vidět. Ovšem ten záměr pak vyrůstá z určitých možností – z mnohosti života.

Albert Camus: SPRAVEDLIVÍ (režie Jan Kačer, 1965; Vladimír Pucholt, Josef Somr)

O HERECTVÍ

Pacovský: Pane Pucholte, vás znají diváci především jako filmového herce. Hraje se vám lépe v divadle nebo ve filmu?

Pucholt: To nemohu posoudit, protože ve skutečném divadle hraji teprve necelou sezónu. Ale osobně mám film raději než divadlo, jenomže film by mě neuživil. Ve škole jsem si nikdy nedovolil to, před co jsem teď postaven v praxi – tj. hrát současně několik rolí. Tak dokonalý schizofrenik nejsem, abych vytvořil během týdne řekněme čtyři naprosto dokonalé, rozdílné postavy. Proto mám raději film, tam jednu roli natočím a mám pokoj, mohu si odpočinout a potom začít pracovat na jiném úkolu. Ale tady musím nosit rok nebo i déle v povědomí roli, která pochopitelně ovlivňuje studium dalších rolí. A studium dalších zase zpětně ovlivňuje roli, kterou už mám hotovou. Mám z toho velký strach, protože úkolů je hodně a to znamená, že i můj vývoj bude pomalejší. Pravděpodobně dojde k tomu, že budu nabírat podstatně pomaleji, než jsem nucen vydávat, a obávám se, že jednou budu muset použít tzv. techniky a předstírat, že ve mně je něco, co ve mně vlastně není. Tak vzniká rutina a té se strašně bojím. To bych radši odešel z divadla a hrál bych jako amatér, když o mne někdo bude stát.

Pacovský: To je všechno jenom práce v divadle – ale co televize, rozhlas, a tak zvané kšefty?

Abrahám: To je vážná věc. Je veliký rozpor mezi tím, co člověk chce a co si v mládí předsevzal, a mezi tím, jak s tím, co si v mládí předsevzal, vydrží. To není jenom v kumštu, to je vůbec v názorech na život, v morálce, ve všem. Já myslím, že člověk původně má maximální představy ve všem – a tyto představy postupně ztrácí. Jde jenom o to, jak dlouho mu vydrží. V herectví je to totéž. Já už jsem dva roky nedělal film, přestože bych byl některé mohl dělat, ale žádný z těch filmů se mi nelíbil tolik, abych ho chtěl dělat. Já si ovšem zatím mohu dovolit odmítat nabídky. Jsem svobodný a moje finanční nároky nejsou příliš veliké. Ale jsou kolegové mého věku, kteří mají už třeba dvě děti a musejí dělat věci, které by za normálních okolností nedělali. Jde jenom o to, jak se jim přitom daří práce. Riziko, že člověk začne dělat průměrné věci, riziko zprofanování je velké. Člověk neví, jestli je Gary Cooper a jestli se svou osobností a s jednou věcí vystačí na celý život. Je hodně smutných příkladů, že lidé před lety znamenali něco jak ve filmu, tak v divadle. Po pěti šesti letech o nich nikdo nic neví, a přitom to byly hvězdy číslo jedna. To je tragédie povolání. Je velmi obtížné regulovat svůj profil, svoji životní cestu. Jak říkám – mám to štěstí, že si mohu dovolit žít z těch jedenácti set, které mám v divadle, a z nabídek si mohu vybírat jenom věci, které se mi líbí. Když je někdo často v televizi, často v rozhlase, tak zájem o něj upadá. Je jenom málo lidí, kteří mohou dělat cokoli, a bez nebezpečí pro svou osobnost. To já o sobě zatím nevím.

Pucholt: Víte, když je člověk nahoře, tak nabídek na kšefty má spousty, protože lidi ho chtějí vidět. Dostává nabídky mizerné, ale relativně dobře placené. Jenže na takových nabídkách bude živ možná půl roku, možná rok, možná i dva roky. A jak si na to zvykne, tak nenávratně zmizí. To je nebezpečná věc – dělat jenom pro peníze. Rozrušuje to a ničí osobnost člověka. Člověk pevných morálních principů nebere takové nabídky, o nichž ví, že jsou podprůměrné a mizerné. Je to hanba, ale například Filmové studio Barrandov dostává některé zakázky na filmy západních společností a v rámci valutových obchodů se dopouští nestoudností. Mně byla nabídnuta věc – Generál Frederick od firmy Constantin. A když mi to nabízeli, tak se ani nezačervenali. Oni věděli, o co jde – já ne. To byla hrůza. Dříve za čtení takových věcí byl pokažený kádrový posudek. Dneska se to podporuje. Pro mne je důležité, abych měl vždycky možnost pracovat s vynikajícím režisérem, protože takový režisér nebere špatnou věc, neangažuje špatné partnery – a ti jsou důležití.

Pacovský: Tady je jeden problém – kde končí profesionalita a začíná prázdná macha a šarže. A zde je v případě tzv. kšeftů velké nebezpečí, protože režiséři, zvláště v rozhlase a v televizi, vybírají lidi do typů. Herec se jednou osvědčil jako určitý typ a pak si ho celá skupina režisérů ze zábavního průmyslu dosazuje, protože v těchto institucích není vždy časová a materiální možnost pracovat tvůrčím způsobem. A tak zde zjednodušeně dosazují do inscenací už vyzkoušené hodnoty, a je to potom vlastně už jen přehrávání šachové partie. Každý herec přichází se svými tahy, se svými gesty, se svou intonací a je dosazen do děje. Tento způsob právě potom machu a šarži v hercích jenom utvrzuje. Pochopitelně, v rozhlase i v televizi jsou určité výjimky, ale ty spíše potvrzují pravidlo jinak téměř průmyslové zábavy.

F. M. Dostojevskij: ZLOČIN A TREST (režie Evald Schorm, 1966; Josef Abrhám a Pavel Landovský)

Kačer: Já jsem měl nedávno takovou při o profesionalismu. Jeden můj známý tvrdil, že existují herci profesionálové. Ptal jsem se, co je součástí této profese, a dověděl jsem se, že to jsou ti, kteří umějí chodit rovně, mluví do teček, pamatují si text, mají správnou výslovnost, chodí včas na zkoušky a neprošvihnou představení.

Pak že jsou herci poloamatéři – to je prý zvlášť U FILMU. Ti jsou takoví, kteří to mají od boha, kteří jsou svým způsobem trhlí a pracují na základě své deformace. O té druhé skupině herců mluvil s mírným despektem. Já ze své divácké zkušenosti vím, že kolikrát vidím představení, která jsou podle těch prvních kritérií sice naprosto profesionální, ale jejich výsledek mě nechá chladným, nic ve mně z toho představení nezůstane. Ačkoliv je všechno precizně profesionální, ten výsledek profesionální není. Protože profesionální výsledek je ten, který se mnou, jako s divákem, něco udělá. Proto si myslím, že profesionalita se vždy znovu hledá v souvislosti se stylem každé inscenace. A zároveň si myslím, že součástí té profesionality je nejen základní řemeslo, ale i to druhé: osobnost herce — osobnost člověka.

Pucholt: Když jsem šel na školu, tak mi pan Pešek říkal, že škola mě pravděpodobně připraví o moji trhlost a že tu trhlost budu hledat možná desetiletí, možná celý život a možná, že už ji vůbec nenajdu. A pravda je, že metody ve škole se tomu blížily. Vy všichni jste nějakým způsobem deformovaní a my z vás nejdříve musíme udělat normální lidi, naučíme vás normálně chodit, normálně mluvit. Přitom na DAMU přijde každý rok řada originálních lidí – to jsou samorosty. A stačilo by je jenom jednoduchým způsobem upravit a budou z nich velmi osobití lidé, kteří jsou na našem jevišti potřeba, nic takového univerzálního. Ale oni je nacpou do formiček a to, co přečuhuje, ořežou. Po čtyřech letech to vyndají a diví se, že je to zmetek. Já bych se nedivil.

Pacovský: Myslím, že tento problém není jenom ve škole, ale především v praktickém životě. Snadno se shodneme v debatě, že má-li být herectví uměním, musí být tvorbou. To znamená, že je musí dělat osobnost. Teď se ale podívejme, jak např. honorářová praxe tuto osobnost oceňuje a podporuje. Vezměte si sazebníky a zjistíte, že se platí od kusu, od frekvence, od zkoušky. Je docela jedno, zda je to uděláno tvůrčím způsobem anebo machou. Rozdíl v odměňování podle kvality je buď minimální, nebo žádný. To – ve svých důsledcích – znamená, že společnost nepodporuje růst talentů. Buď budete brát všechno a rozdrobíte talent na drobné, na lítání a z jednoho kšeftu do druhého, bez soustředění a tvorby – anebo se rozhodnete žít z minima a dělat jenom věci, při kterých je zajištěna skutečná tvůrčí práce. To už ovšem těžko jde, pokud máte děti a živíte rodinu. Nivelizace honorářů znamená i nivelizaci osobností.

Vostrý: Já bych ještě dodal, že základní podmínkou růstu osobnosti v divadle je spolupráce. Když režisér sedí za režijním pultem a nevěří lidem, s kterými pracuje, tak by neměl pracovat vůbec. Myslím, že nelze udělat dobrou inscenaci podle apriorního záměru režiséra. Dobrá inscenace je vždycky obrazem všech lidí, kteří na ní pracovali. Je to ovšem vždycky střetnutí. Když píše spisovatel, je to střetnutí – střetnutí se sebou samým. Nepodstoupíme-li toto střetnutí, je inscenace jenom ilustrací apriorní téze a nežije svým vlastním životem. Není chytřejší, než jsme my. A dílo má být vždycky chytřejší, než je jeho autor. Respektive autor má být na konci díla chytřejší, než byl na jeho začátku.

SEŠITY – pro mladou literaturu / 1. ročník / 1 / 1966

SEŠITY / 1966–1969

SEŠITY byly literární a kulturní měsíčník, který vydával Svaz československých spisovatelů. Sešity pro literaturu a diskusi byly založeny jako tribuna pro mladé autory, ale od počátku své původní určení programově překračovaly. Skupina kolem časopisu usilovala o vytvoření neideologického názorového prostředí umožňujícího volné střetání různorodých uměleckých koncepcí. Zvláštní pozornost časopis věnoval projevům na pomezí literatury a jiných druhů umění, popř. na rozhraní umění a „ne-umění“ (pop-art, lettrismus, grafická a fónická poezie, počítačová grafika, akustická kresba, happening apod.). V říjnu 1969 byla listu odňata registrace a jeho aktivity byly ještě dodatečně kriminalizovány.

Redaktoři SEŠITŮ usilovali i o rozhovory s členy nově vznikajícího divadla Činoherní klub. Dramatiku, režiséru, spisovateli a spoluzakladateli ČK Ladislavu Smočkovi tu také vyšlo několik povídek.

V roce 2009 uspořádal Petr Kabeš rozsáhlý výběr textů z 33 ½ čísel časopisu SEŠITY. Na ediční přípravě se podíleli Jaroslav Kořán a Dušan Karpatský. Kniha přináší i obsah jednotlivých čísel časopisu. Rozhovor s členy ČK byl přepsán z této publikace.

 

 
Vzpomínka na Jiřího Daňka (1948–1998)
VÝROČÍ 

Vzpomínka na Jiřího Daňka (1948–1998)

Na šéfy se sluší nadávat. Konec konců můžou téměř za všechno. Měl jsem ale šéfa, kterého jsem musel mezi lidmi spíše hájit, protože jsem ho znal lépe než oni. A dělal jsem to rád.

Osmdesátá léta minulého století (ta formulace zní jako by to bylo už nejmíň dvě stě let) byly roky, na něž se vzpomíná rozpačitě. Tak trochu jako by se v lepší společnosti o nich nehodilo mluvit. Vzhledem k datu narození jsme ale jiná neměli k dispozici. Pro Činoherní klub to bylo období plné nejrozmanitějších a velmi ostře vyhrocených paradoxů. Na jejich počátku, po nesmyslném zrušení Státního divadelního studia, bylo naše divadlo přiřazeno k Divadlu na Vinohradech se zcela průhledným zadáním – rozpustit je v širokých vodách vinohradských a tak tento nepohodlný relikt svobody a lepších divadelních i jiných časů definitivně vymazat z mapy československého divadla.

Na samém začátku osmdesátých let se ale také stal uměleckým šéfem Činoherního klubu Jiří Daněk. Malý zázrak. Po létech hanebného šéfování nejroztodivnějších, stranickou legitimací vybavených nýmandů, kteří si po nuceném odchodu Jaroslava Vostrého urvali divadlo pro sebe a vzájemně si ho vyráželi z rukou, přišel do Činoherního klubu mladý, dvaatřicetiletý muž, vzdělaný, chytrý a bystře a pružně myslící dramaturg, který měl svůj ostře zformulovaný divadelní názor, esteticky i myšlenkově a zároveň invenčně navazující na původní východiska i postupy zakladatelů našeho divadla. Navíc byl nadán neuvěřitelnou trpělivostí a strategickou obratností k nikdy nekončící nutnosti obhajovat Činoherák před ředitelem Divadla na Vinohradech Zdeňkem Míkou i před rozsáhlou hierarchií většinou podivných soudruhů a soudružek, kteří tehdy takzvaně řídili kulturu. Nevěděli o ní nic. A Jirka Daněk téměř všechno. Ve dne v noci (doslova) vysvětloval, trpělivě čelil hlouposti, zhovadilostem a paranoidním výmyslům, takticky manévroval. Invenčně také inicioval neobyčejně úspěšné zájezdy Činoherního klubu do zahraničí, a tak stále a znovu znesnadňoval a oddaloval chystanou likvidaci divadla. Zároveň spolu s námi vtiskl divadlu zřetelnou dramaturgickou a inscenační tvář a byl jedním z rozhodujících způsobitelů toho, že se Činoherní klub znovu ocitl mezi našimi nejlepšími divadly. Že jsme hráli kvalitní repertoár. A hlavně. – Ne, nehráli jsme v těch letech zákazů vždycky všechno, co jsme hrát chtěli. Ledacos se nám prosadit nepodařilo. Díky Jirkovi jsme ale také nikdy nehráli nic, co jsme hrát nechtěli.

N. V. Gogol: HRÁČI (režie Ladislav Smoček, 1982; Jiří Zahajský, Rudolf Hrušínský ml., Josef Abrhám, Jiří Kodet, Petr Nárožný)

K paradoxům té hloupé, nesmyslné doby patří, že ve stálém napětí a obavách o osud divadla vznikla celá řada inscenací, které patří k tomu nejlepšímu v historii Činoherního klubu. HEJTMAN Z KOPNÍKU, POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA, NĚŽNÝ BARBAR, HRÁČI, IVANOV, BEZ ROUCHA, SVATBY… To vše také díky Jiřímu Daňkovi. Šéfovi, který byl neobyčejně chytrý, erudovaný, tvořivě nadaný, vtipný a velmi milý, občas protivný a nesnesitelný, netaktický v zacházení s herci, utrácející více, než vydělal, a postupně pijící více, než může jeden bez větší úhony unést. Jedno však vím jistě. Nebýt Jiřího Daňka, neseděl bych teď u počítače a nepsal o Činoherním klubu. Nebylo by totiž o čem.

11. března uplynulo od Jirkovy předčasné smrti pětadvacet let. Vzpomínám.

Vladimír Procházka

 

Střípky ze vzpomínek na J.D.

Jiří – nepřehlédnutelná starozákonní figura už na společných studiích na divadelní vědě Filozofické fakulty v Brně od roku 68, s nevšedním osobním kouzlem a jiskřivým intelektem už od začátků Husy na provázku a spolupráce se Zdeňkem Pospíšilem, pak úspěšně v televizi v Brně a léta v Divadelním ústavu v Praze.

A pak už docela divoká jízda v Činoherním klubu. Žel, s bohémstvím se vším všudy, avšak toto divadlo mu je – i vzhledem k nejistotám rodinným – opravdu domovem! I s bouřlivými krizemi vnějšími i vnitřními.

Boj – a to doslova – o každý titul.

Pravidelná buzerace na Vinohradech, pod které jsme od roku 1981 patřili. Snaha o likvidaci divadla z „havarijních důvodů“ a během rekonstrukce vyčerpávající vyhnanství u Selesiánů v Kobylisích. Ani „skvělé“ platy nevadily (nestačily ani na ručení kolegovi na zakoupení pračky). Naopak, asi jsme byli – i s moudrými radami Ládi Smočka – šťastní. Tehdy jsme to však ještě nevěděli.

Též se však dařilo: Jirkovy kontakty s maďarským divadlem, výměna s Divadlem Józsefa Katony, postupně zájezdy do Finska a Francie…  U všeho byl Jiří s nutnou dávkou vyčerpávající a ubíjející „diplomacie“. Žel, už stále častější podporou alkoholu.

István Örkény: RODINA TÓTŮ (režie Ivo Krobot, 1982; Jiří Hálek, Josef Vondráček, Nina Divíšková, Libuše Šafránková)

Slovy Jiřího Mahena – když už nepřátel není, člověk sám na sebe padá.

Jiří, stálo to za to. Ostatně, každý zachází podle svého se svým talentem. Ty jsi ho měl vrchovatě a nezacházel jsi s ním marnotratně.

Ivo Krobot

 
LUBOŠ HRŮZA – k nedožitým 90. narozeninám
VÝROČÍ 

LUBOŠ HRŮZA – k nedožitým 90. narozeninám

Luboš Hrůza se narodil 28. března v Jihlavě. Hrál a maloval kulisy v Horáckém divadle, v Brně u prof. E. Miléna vystudoval Pedagogickou fakultu a u prof. F. Tröstra scénografii na pražské DAMU. V letech 1959-1965 byl šéfem výpravy v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. V roce 1965 přešel s Janem Kačerem a skupinou hereček a herců do Činoherního klubu. Do roku 1968 tu vytvořil všechny výpravy: k O´Caseyho PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY, Albeeho STALO SE V ZOO, Camusovým SPRAVEDLIVÝM, Machiavelliho MANDAGOŘE, Smočkově BLUDIŠTI a PODIVNÉMU ODPOLEDNI DR. ZVONKA BURKEHO, Dostojevského ZLOČINU A TRESTU, ke hrám Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE a NA OSTŘÍ NOŽE, Gogolovu REVIZOROVI, Pinterovým NAROZENINÁM a Bondovým SPASENÝM.

Luboš Hrůza – návrh kostýmu Hejtmana pro Pavla Landovského do Gogolova REVIZORA (1967)

„Žádné uvažování o zvláštním fenoménu, kterým se v českém divadelnictví stal v druhé polovině šedesátých let Činoherní klub, se nemůže vyhnout Lubošovi Hrůzovi – a to nejen jako jeho scénografovi. Také pro něho platí to, co pro většinu z původního souboru: jeho individuální přínos k ustavení toho, čím se toto divadlo stalo, nebyl v žádném případě odvoditelný jen z toho, co vyplývalo z jeho profesionálního přínosu a kompetence, nýbrž především z toho, jak se ve spolupráci s ostatními uplatňovala, prosazovala a obohacovala a jak ovlivňovala ostatní jeho originální osobnost.

To samozřejmě předpokládá vlastnost, kterou Hrůza prokázal v plné míře: při veškeré ‘profesní’ kompetenci není totiž jenom člověk své profese, tj. scénograf, ale především divadelník; tedy člověk myslící a cítící divadlo jako prostor pro dialog, který se nejplodnějším stává tam, kde člen ansámblu své úzce ‘profesní’ zařazení překračuje a myslí a cítí nejenom například jako scénograf, ale i jako herec, režisér a dramatik. To poslední je možná nejdůležitější, protože pojem dramatik musí v takovém případě platit pro všechny.“

Jaroslav Vostrý: Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi

Luboš Hrůza – návrh scény k inscenaci hry N. V. Gogola REVIZOR (1967)

Po srpnu 1968 se Luboš Hrůza rozhodl zůstat v emigraci v  Norsku, kam byl v té době přizván k hostování. Stal se šéfem výpravy Národního divadla v Oslo a v letech 1968-1997 tam připravil 123 výprav. Obzvlášť ceněný byl za výtvarné ztvárnění Ibsenova díla, za nějž v roce 1979 získal cenu norské kritiky. Za svoji tvorbu byl v Norsku vysoce ceněn i v dalších letech.

 

„V Norsku dosáhl výrazného úspěchu i scénografickými řešeními inscenací her domácího klasika Henrika Ibsena v Nationaltheatret Oslo. Významnou se stala scénografie k PANÍ Z NÁMOŘÍ (1977) – celá v chladné škále modrobílých ploch, připomínajících krajinu s obrovskými ledovými krami, plujícími mezi skalnatými útesy – a k JOHNU GABRIELU BORKMANOVI (1979), jež byla zahalená do hnědočerných tónů a tvořila obraz velké lidské osamělosti, jež živoří v obrovském prostoru nehostinné zasedací síně a která se v závěrečném výstupu proměnila v cestu mezi stromy, bělostně ozářenou jakoby zimním měsíčním světlem a prudce končící v černé tmě. Výrazný klíč Hrůza našel také k dalším Ibsenovým dílům (STAVITEL SOLNESS, HEDA GABLEROVÁ, BRAND, PEER GYNT, DIVOKÁ KACHNA), pro jejichž výtvarné zpracování pokaždé nalezl svébytnou metaforu: např. v BRANDOVI (1978) se stal hlavním poznávacím znakem inscenace průnik světelných ʽslunečníchʼ proudů skrze ʽoblakaʼ; v PEERU GYNTOVI (1975) byla scénografie postavena na hře měkké lehké textilie, upravené do podoby horských štítů.“

Věra Velemanová: Luboš Hrůza (in Česká divadelní encyklopedie)

 

Po roce 1989 a návratu do České republiky se Luboš Hrůza vracel i do svého Činoherního klubu. Mimo jiné připravil scény k Birinského MUMRAJI, Klicperovu HADRIÁNOVI Z ŘÍMSŮ, Molièrovu LAKOMCI, Smočkovu KOSMICKÉMU JARU a JEDNOU K RÁNU, Štechovu TŘETÍMU ZVONĚNÍ, Goldoniho LETNÍMU BYTU a IMPRESÁRIOVI ZE SMYRNY, k Ortonově hře JAK SE BAVIL PAN SLOANE, Chiarelliho MASCE A TVÁŘI a Hamptonovým NEBEZPEČNÝM VZTAHŮM.

Poslední scénografie, kterou Luboš Hrůza pro Činoherní klub vytvořil, byla PTÁKOVINA Milana Kundery. Režisér inscenace Ladislav Smoček věnoval Luboši Hrůzovi v roce 2014 (do připravované monografie) tuto vzpomínku:

Luboš Hrůza – návrh scény k inscenaci hry Ladislava Smočka KOSMICKÉ JARO (1995)

MŮJ LUBOŠ HRŮZA

Luboš Hrůza. Luboš Hrůza. Děje se ve vás, co jste ho znali, to, co ve mně, když někdo jeho jméno jen pronese, nebo když jen třeba čtu jeho jméno, nebo si jen pomyslím jeho jméno?

Okamžitě je on se mnou, přede mnou, ve mně, vidím ho, slyším ho. Slyším, jak se zasměje na něco, co jsem já nebo někdo jiný právě řekl, a září z něj přitom jeho vrozená zvláštní laskavost, nezničitelná laskavost.

Luboš byl vnímavost i citlivost sama. Byl plný ducha. A jeho scénický svět (tvořil u nás i v cizích zemích) byl vyjádřen, ba stále ještě je zřetelně vyjádřen skrze jeho ducha. Každá jeho scéna vyzařuje Lubošovo charisma, ať je to drama či komedie; duševní vklad jeho vysoce talentované osobnosti je neustále patrný a dýchá především ze scénického materiálu. „Víte, scénický výtvarník myslí v materiálu,“ řekl jednou velikán světové scénografie, Josef Svoboda. A Luboš Hrůza je jedním z nejvýraznějších příkladů těch, kdo patří stoprocentně do této kategorie. Vždy zásadně pochopil myšlenkovou podstatu dané hry a obohatil v tomto smyslu celkový výraz inscenace právě tím, že přesně zvolil materiál, a udělil tak inscenaci zvláštní měkkou atmosféru, určitou noblesu v tónech, tvarech, určitou duševní útulnost; promítá tak, vdechuje do toho všeho povahu svého lidství.

Luboš Hrůza – návrh scény k inscenaci hry Ladislava Smočka BLUDIŠTĚ (1966)

U nás v divadle, až do svého odchodu do zahraničí, vytvořil pro mé inscenace tři scény. Pro BLUDIŠTĚ, PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO a pro hru SPASENI. Po svém návratu z Norska v roce 1990, kde více než dvacet let byl šéfem výpravy Národního divadla v Oslo, byl autorem výpravy většiny mých inscenací v našem divadle, až do jeho tak nečekaného a skličujícího odchodu na věčnost. Jak výše zmíněno, je stále ještě přítomen v několika mých inscenacích, silně a dojemně – IMPRESÁRIO ZE SMYRNY, zvláště pak v inscenaci MASKA A TVÁŘ a naposled, zároveň co by jeho poslední scénické dílo vůbec, v Kunderově hře PTÁKOVINA.

Luboš chodíval občas k nám, zvláště když třeba přiletěl z Norska. Když se dostavil, rázem jsme společně se ženou pociťovali tu jeho zvláštní útulnost, která z něho vycházela, to jeho, jak to říci, extrovertní kouzlo, tu podmanivost jeho vyjadřování, ten jeho hlas; vše, co říkal, svědčilo o jeho bystrém postřehu, smyslu pro směšné, kdy zvlášť sebe nešetřil. Většinou líčil vše s roztomilým nadhledem, a to, že když se jen blížil k pointě, že často nedokázal udržet smích, svědčilo o tom, že on znovu autenticky žil tu situaci v sobě, znovu a znovu ji vlastně nově prožíval; on byl prostě naprostý opak nezáživného papíru. Jeho vnímání světa bylo úžasné. Existuje ovšem o něm v souvislosti se mnou jedna mezi herci, kteří to pamatují, oblíbená hláška. Když, kdysi dávno, byla dekorační zkouška na mou hru BLUDIŠTĚ, to byla první naše společná práce vůbec, tak na scéně jím vytvořené, před vchodem do bludiště, kde stával vrátný a prodával lístky, chyběla kamínka, předepsaná ve scénických poznámkách. Bylo to jedno z jeho vzácných přehlédnutí. Když jsem viděl, že tam kamínka chybí, a volal na techniku, kde jsou, s tím, že je zřejmě zapomněli dát na scénu, a technika řekla, že žádná kamínka nejsou, tak Luboš, který seděl v setmělém hledišti daleko opodál, komusi udiveně temperamentním šeptem řekl: „Jak to, dyť to je přece exteriér!“

Když byl u nás, měl u sebe občas skicu, vtipnou kresbu, často týkající se našeho kocoura. Když kocour nebyl zrovna na dohled, vždy se tázal: „A kde je Čič? Mám pro něho kresbu.“ Jméno Čič kocourovi Macíkovi dal on, neboť jednou pochopil, že modrooký Macík je prostě Čič. A bylo to přesné.

Ještě jedno z vyprávění jeho příhod, či jiných líčení, bych nerad opominul. Jedná se o společenskou událost, která se skutečně v Norsku stala. Luboš tím chtěl předvést něco, co by se mohlo nazvat ʽDuch Norskaʼ, kde žil přes dvacet let. – Osamělý honosný dům. Sjedou se luxusní auta. Bohatí podnikatelé, bankéři, jen malá skupinka několika pánů si jednou za rok dopřeje v onom domě tradiční, specifický oběd. Všichni mají na sobě smoking nebo frak. V prostorné jídelně čeká prostřená tabule. Stříbrné příbory, drahý porcelán. Bude se podávat jako každý rok vzácná specialita. Letadlem sem dopravený, před pár hodinami ulovený losos, v jisté, dosti vzdálené řece. Když všichni pánové jsou usazeni, servíruje se v nádherné míse kouřící vařený losos bez soli. Druhá mísa obsahuje právě uvařené brambory, rovněž bez soli. Pánové si stručně popřejí a pustí se do hostiny. Během jídla se neozve ani slovo. Když je po jídle, pánové si stručně poděkují, zvednou se, ukloní se navzájem pokývnutím hlavy a v autech se rozjedou pryč.

Lubošův dar postřehnout i jemnou směšnost v situaci, která chtěla být seriózně vážná, byl solí jeho života. Ovšem i on byl jinak, jako většina vnímavých a chápajících lidí, prostoupen smutkem z poznání, oním smutkem v pozadí; ale když mu občas dal průchod, promluvil zrale, a i když se rozhořčil na lidi či na poměry, tak to jeho i sebeintensivnější rozhořčení se nikdy nedotklo hranice patologické nenávisti; prostě tu svou laskavost, která byla součástí jeho podstaty tam někde uvnitř, nic nedokázalo zcela potlačit.

Byl jsem mnohokrát v jeho domku se zahradou na okraji Prahy, kde jsme se radili o budoucí výpravě, a vždycky jsem se na něj nesmírně těšil, i když cesta za volantem k němu byla poměrně dlouhá, on byl můj šťastný cíl. A chci zdůraznit; byl absolutně slušný, naprosto férový a až dojemně pozorný.

Byl jsem tím, s kým vytvořil svou poslední scénu. Smutná čest. A na dekorační zkoušce mu na chvíli nebylo dobře. Nikdo z nás netušil, že za krátký čas odejde navždy. Zůstává ve mně. A jaký jeho rys byl vůbec nejcharakterističtější? Z Luboše vyzařovala neustále taková lidská útulnost. Neustále.

Ladislav Smoček

 
MARTA DANCINGEROVÁ: KONSENT je přesně to, co by se právě teď mělo uvádět
ROZHOVOR 

MARTA DANCINGEROVÁ: KONSENT je přesně to, co by se právě teď mělo uvádět

Hvězdu televizních seriálů KUKAČKY a ZLATÁ LABUŤ a současně autorku knih NESMĚLÍ a NIKOLAS A TAJEMSTVÍ SNOZEMĚ můžete v Činoherním klubu právě vidět jako Lady Macduff v MACBETHOVI a jako Fanny (v trojroli) v populární satirické komedii OŠKLIVEC. Od konce března zazáří Marta Dancingerová v jedné z hlavních rolí inscenace tragikomedie britské dramatičky Niny Raine KONSENT (CONSENT). O zkoušení a především volně nad tématy KONSENTU jsme si povídaly v Činoherní kavárně. 

Na začátku je v KONSENTU potřeba vybudovat přátelské bezpečné prostředí. Hodně scén se odehrává u Kitty a Eda doma a zvou si tam přátele. Jak se ti s ostatními zkouší? Jak se ti s nimi tvoří domov?

V KONSENTU je úplně skvělá parta. Mně se se všema zkouší moc dobře. Některý znám hodně dlouho, některý znám kratší dobu. Ale všichni jsme vlastně stejně starý a ti lidi jsou bohatý na spoustu schopností a talentů. A já se mám furt kým inspirovat. 

Co je pro tebe domov?

Potřebuju, aby to bylo bezpečný prostředí, kde se třeba neřeší práce. Aby nebyl vzduch zanesenej pracovníma starostma, který řeším přes den. Jak mám v současnosti opravdu hodně práce, tak chci doma řešit úplně běžný věci. Kde jsou rukavice, jestli jsem nenašla autíčko z lega, jestli chybí jogurt. Najednou začínám u těchto všedních věcí odpočívat. Samozřejmě taky někdy řešíme, co se děje v práci, ale už je to moje volba: když do tý diskuze chci vstoupit. To je teď pro mě asi to nejdůležitější, co od domova chci. 

Tvoje postava – Kitty – je ve většině scén. Prochází tou hrou od začátku, a přitom se ke slovu a ke svému příběhu dostane až relativně pozdě. Drží v sobě hodně věcí a dlouho se to v ní střádá, než k něčemu dojde. Rozumíš jí?

Jo, já to mám docela podobně. Myslím, že spousta z nás žen jsme takoví „držáci“; nechceme zbytečně dělat rozruch. Já jsem člověk, který opravdu nerad věci řeší. Dokážu si je dlouho nosit v sobě a přecházet, protože mně se jakoby nechce kazit vzduch. Já vlastně ani v konfliktu nevydržím moc dlouho. Někdy si říkám, že jsem jako mýdlo, že jsem taková samočisticí. Spoustu věcí si dokážu vyřešit sama. Ale ona je tam taková tenká hranice; protože pak člověk samozřejmě zjistí, že si úplně všechno nevyřešil, že zas tak samočisticí není. A ono se to nahromadí. V tomhle Kitty chápu. Protože já si vždycky radši vyberu radost nebo spokojenost, než abych šla do konfliktu. V čemž se teda rozcházíme s mým partnerem (pozn. herec Marek Pospíchal), ten to má naopak. Když něco vyvstane, tak to musí okamžitě vyřešit. 

Co můžeš o Kitty prozradit dalšího?

Líbí se mi, že je to člověk, kterej se nedere do popředí. Ona je takovej tichej, silnej pozorovatel. A myslím si, že jako postava strašně lidi překvapí. Ona v první půli dost pozoruje situace a je zvláštní, jak se pak ve druhé půlce dozvíme, co všechno si z toho pro sebe vzala. Je to takový ten člověk, který vypadá, že žije docela obyčejný život a vlastně si ho nenechá ničím nabourat. Na první pohled si o ní můžou všichni myslet, že ona by nebyla nějakých velkých nebo z klidného života vybočujících věcí schopná. Ale vlastně to v ní všechno je od začátku. Což mě na ní baví.

Jaké téma KONSENTU je pro tebe téma? O čem KONSENT je?

Pro mě tam asi nejvíc trčí téma odpuštění. Ale vlastně čím víc do toho vstupuju, tak si myslím, že je to prostě o hrozně silné lásce. Ty páry se milujou navzdory tomu, že žijou v době a v prostředí, kde se city tolik nenosí. Jsou jiný témata, který hýbou jejich sociální vrstvou. Podle mě v jednoduchosti ta hra je fakt o lásce a odpuštění.   

Čím tě hra KONSENT oslovila?

Říkala jsem to i na jedný zkoušce, že jsem nedávno viděla film NEJHORŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ a ta hra mi ho připomněla. Ten film mi připadá úplně úchvatnej a byla jsem z něj úplně unešená. Protože pod minimalismem dost běžných, všedních dialogů se skrývají hutný a hluboký věci. A mně se to tak líbí. Nedávno jsme tady měli pandemii, kulturu nikdo tolik nepotřeboval. Před rokem začala válka na Ukrajině. Kultura prostě není to, co by všichni chtěli navštěvovat a dávat za to peníze. Tak si říkám, co by mělo divadlo vlastně ukazovat? Měli bychom ukázat, že máme na scénu za půl milionu? (Tím nechci nikoho snižovat, jsou komerční divadla, který jsou zvyklý takhle pracovat…) Já si myslím, že právě tenhle minimalismus a hloubku vztahů, citů by divadlo mělo ukazovat. A strašně se mi líbí, že Činoherák tuhle hru vybral, protože pro mě splňuje přesně to, co by se právě teď mělo uvádět.  

Kitty říká Edovi: „Nikdy nebudeš vědět, jaký to je, dokud se to nestane tobě.“ Do jaké míry to platí? 

Asi to hodně souvisí s věkem. V nějakým období – od 15 do 25 – byly věci, který jsem si opravdu potřebovala prožít. Potřebovala jsem si prožít, jaký to je, když utratím všechny peníze, a nemám na jízdenku domů; nebo rozbiju někomu nějakou věc, a musím ji zaplatit; nebo někomu zlomím srdce, a za rok se to stane úplně stejně mně. V určitým věku si člověk v tom ten čumák vymáchat musí. Jsou to cenný zkušenosti, který potom v dospělosti třeba někomu chybí. Ale nemyslím si, že by si všichni museli všechno zkusit. Tenhle názor s Kitty nesdílím. Je to asi právě tím, že ona to v sobě tak dlouho dusí.

A možná to taky souvisí s tím, že ona je empatická, tudíž si různé situace a pozice v nich i dovede představit, zatímco on ne…

To je asi pravda. Protože on je prostě tak precizní a musí mít ve všem pravdu, že pokud se to nestane jemu, tak to prostě neuzná.

V KONSENTU je podstatné, že je to o obyčejných lidech. Že se někomu, kdo sice je uvědomělý, stane něco, s čím vůbec nepočítá, nemyslí si ani, že by toho byl schopný, má pocit, že se to děje jenom jiným lidem. 

V tom je ta hra právě dobrá, že se dotýká obyčejných lidí. Třeba žen, který mají v podvědomí nějakou křivdu, kterou dlouho nevytáhnou, protože prostě nechtějí dělat problém. Hrozně si hlídají, aby nebyly za hysterický holky, který to přehánějí. Ale o to to potom může být fatálnější. 

Umíš říkat „ne“?

Už docela asi jo. Ale zatím se mi to spíš nevyplácí. Já to občas zkusím, asi blbě, nebo já nevím, ale poslední dobou jsem dostala dost nepěkný vazby na to, že jsem řekla ne. Říkám si, co je špatně. Lidi jsou možná moc zvyklí, že jsem vždycky říkala ano. A nejspíš jsem je překvapila tím, že začínám zaujímat jiný postoj.  

Hru KONSENT jsme vybrali nejen proto, že skvěle a z různých úhlů nahlíží aktuální témata, ale taky vztahy mezi postavami jsou komplexní, nezjednodušené a všechny postavy staví před herce zajímavé a dobré úkoly. Jak to vnímáš při obsazování jako herečka – je dostatek zajímavých rolí pro ženy?

Slovy mé postavy – „kdyby král Lear byla žena, tak by všichni řekli, že má rozhozený hormony“. Tak asi tak. Chlapům se odpouští mnohem víc emocí… Určitě to je tak – a to říkám bez jakékoli záště –, že dobrých rolí pro chlapy je mnohem víc. Nevím, jestli je to v divadle tím, že je víc dramatiků než dramatiček?

A srovnávalas to někdy? Říkala sis – tenhle má víc lepších rolí, protože je chlap?

Nikdy jsem neměla pocit, že závidím chlapovi jeho roli. To ne.

Jak vnímáš, že je to ve společnosti s hranicemi toho, co je mezi lidmi přípustné, možná stále nesprávně tolerované? Mám na mysli především sexistické komentáře, obtěžování, třeba v práci?  

Teď asi budu vstupovat na hrozně tenký led. My herci máme posunuté hranice sami k sobě. Když spolu třeba zkoušíme takovou vztahovku jako KONSENT, je úplně normální, že se budeme vzájemně dotýkat nebo některý hranice překračovat. Ale to k té práci patří a je to vědomý. Ale většinou jsou kolegové – a netýká se to jenom mužů – ohleduplný a inteligentní bytosti, který toho nevyužívají. Lidi mají pocit, že je to strašně promiskuitní prostředí. Ale já mám kamarádky i v jiných sférách a z toho, co mi vyprávějí, myslím naopak, že někde v kanceláři, kde se to napětí dlouho buduje, protože nikdo správně nesmí překročit pracovní konvence, je to daleko horší a spíš to pak někde křísne. My jsme v tomhle v divadle kolikrát mnohem otevřenější. Jo, taky to může křísnout, ale pak je to většinou velký – fatální a není to o drobných avantýrách a nemístných poznámkách. 

Setkala ses někdy sama nebo zblízka s chováním, které šlo za hranu? 

Když je člověk populární, nebo začne být víc známej, tak někdy lidi směrem k němu hranice překračujou. S tím mám různý zkušenosti. Záleží, z čeho ho nebo ji lidi znají; jestli je to třeba seriál (a objevuje se tam často), ale hlavně s jakou postavou si ho nebo ji spojují. Mně třeba vadí přístup některých novinářů na společenských akcích, když mi začnou automaticky tykat. Nebo teď se mi stalo na tiskovce k seriálu ZLATÁ LABUŤ, že mě jeden novinář prostě chytl za kabelku a takovým jako fórem se mě zeptal, co mám vevnitř. Bylo to proto, že v prvním dílu hraju zlodějku, která si tam strká šperky. Ale člověk si to s tím automaticky nespojí, točil to před půl rokem, nedojde mu hned, že to je vážně myšlený jenom jako fór… Jsou to většinou drobnosti, který se mě dotýkají. Když mi někdo leze do mé bubliny, to je mi nepříjemný.

Ale umíš se ozvat?

No, moc ne. 

A co bys třeba poradila někomu, kdo se dostane do nějaké nepříjemné situace?

Někomu, kdo se cejtí nějak zneužitej? Asi o tom mluvit. Myslím si, že je dobrý, když má každý nějakého svého důvěrníka. Nemusí to být nutně hned terapeut. Ale my ženy máme většinou dost výhodu v tom, že máme kamarádky. A umíme si v tom nějakou tu pomoc a podporu poskytnout. Tak já bych se nebála o tom s někým mluvit. A když o tom člověk bude mluvit, po čase zjistí, jestli je to hluboká bolest, která se má řešit dál s někým povolanějším. Anebo to opravdu byla jenom nějaká blbá, ale neškodná chvilková záležitost, která vlastně sama přešla. 

V poslední době se téma konsentu (tj. srozumitelně vyjádřeného souhlasu se sexuálním stykem), sexualizovaného násilí a obtěžování stále častěji objevuje ve veřejné debatě. Myslíš, že se o tom mluví dost? 

Ono se o tom dost mluví, ale myslím, že na špatných místech. Mluví se o tom mezi lidma, kteří se k tomu už docela umí postavit. Podle mě by se o tom mělo mluvit hlavně mezi dětma a dospívajícíma lidma. Nevím, jak to teď vypadá na školách, ale co si pamatuju, s náma o tom nikdo nemluvil. Sexualitu nám nikdo nikdy nevysvětloval. A já si myslím, že i doma to chybí; že rodiče doufají, že se to jejich děti nějak dozví, třeba z televize. Je dobře, že se o tom víc mluví, ale teď je potřeba to líp zacílit.

 

 

Starší články