Činoherní klub ve spolupráci se španělským kulturním Institutem Cervantes představí ve scénickém čtení další dílo současné španělské dramatiky.

Tentokrát se jedná o oceňované dokudrama SMEČKA, jehož autorem je katalánský dramatik Jordi Casanovas. Hra bude uvedena v překladu Petra Gojdy, který zvítězil v loňské soutěži La Batalla – Souboj dramatiků v Městských divadlech pražských.

Hra SMEČKA vychází ze skutečné události, která otřásla Španělskem a byla vzápětí šířena i světovými médii. 6. července 2016 během slavností San Fermín v Pamploně byla pěti mladými muži znásilněna osmnáctiletá dívka. Na základě výpovědí těchto šesti aktérů u soudu se postupně rozplétá příběh osudné noci, který zároveň akcentuje stále naléhavější problematiku sexuálního zneužívání, postoj společnosti k obětem a především otázku, proč v dnešní době stále k takovýmto situacím dochází.

Scénické čtení se uskuteční v listopadu v Činoherní kavárně.

Spolupracovat se španělským kulturním Institutem Cervantes jsem začala už nějaký ten pátek zpátky. Ještě před mým nástupem do Činoherního klubu. Konkrétně během covidu na jaře roku 2021. Do Institutu chvíli předtím nastoupil nový ambiciózní kulturní manažer s velkým zájmem o divadlo, Jesús Clavero Rodríguez, a rozhodl se, že paralelně odstartuje dva cykly scénických čtení: klasických španělských a latinskoamerických her a současné dramatiky z této oblasti. Já jsem byla oslovena, jestli bych se nezhostila dramaturgie a asistence režie druhé zmíněné linie, tedy výběru a příprav současných textů. Zrovna jsem dostudovala magisterské studium v Madridu a končila dramaturgii na DAMU, takže to pro mě byla krásná příležitost, jak využít všechny nabyté znalosti. Co víc jsem si mohla přát.

Začátky celého projektu ale vůbec nebyly jednoduché, jak jinak než kvůli covidu. Původní myšlenka, že autoři textů, tedy Španělé nebo Latinoameričané, budou zváni do Prahy a sami budou režírovat české herce, nebyla v době zavřených hranic zcela realizovatelná. Takže jsme první hru, HIMMELWEG od Juana Mayorgy, zkoušeli přes Zoom. Asi si dovedete představit všechny možné komplikace, co nás potkaly. Až poslední zkoušku jsme se s herci setkali osobně (samozřejmě až potom, co jsme si všichni udělali test s negativním výsledkem) a režiséra ze Španělska jsme měli na drátě. Pamatuju si, jak jsem před pódiem v sálu Institutu Cervantes pobíhala s iPadem a různě ho nakláněla, aby režisér viděl, co se děje na scéně, kterou v životě nepoznal naživo. Uf. Všichni ale prokázali obrovskou trpělivost a odhodlání vytvořit i v těchto podmínkách plnohodnotný tvar. Velmi nápomocný byl při zkoušení i překladatel hry, pan Jiří Kasl, který se mnou střídavě tlumočil slova režiséra hercům a naopak. Vzhledem k tomu, že se tehdy nesměly pořádat společenské akce, museli jsme i samotné scénické čtení přenášet z prázdného sálu přes Zoom. Už si přesně nepamatuji, kolik lidí se připojilo, ale středně velkou kavárnu by to číslo určitě zaplnilo. Všichni herci podali úžasný výkon a beseda s autorem po představení se taky vydařila. To nás nakoplo, abychom se nevzdali a dál v cyklu pokračovali, i když jsme nevěděli, jak dlouho budou covidová opatření ještě trvat.

Další scénické čtení, které se uskutečnilo v prosinci 2021, pro mě bylo speciální, protože se četl můj překlad hry KARNEVAL, kterou napsala Paloma Pedrero a sama ji režírovala. Z toho, že uvidím svůj překlad na jevišti a setkám se s autorkou, jsem měla velkou radost. Ačkoli už v té době neplatila omezení pro cestování, autorka bohužel nemohla do Prahy dorazit, a tak jsme opět zkoušeli přes Zoom. Tentokrát jsme se však už naštěstí mohli scházet s herci osobně a online se k nám připojovala pouze ona. Ani tak to ale nebylo jednoduché. Bylo znát, že je režisérka nervózní, protože nemůže být na místě fyzicky přítomná, má režírovat věc v cizím jazyce s herci, jejichž jazykem nemluví, a v prostoru, který nikdy nenavštívila. I když jsem se snažila všechno tlumočit, občas vznikala nedorozumění. Někdy jsem měla pocit, že autorka můj překlad hry zpochybňuje, což mě logicky dost znervózňovalo. Já jsem si ale za svým překladem stála, protože jsem na něm pracovala skoro rok a měla ho schválený Anežkou Charvátovou! Herci si ale zkoušení užívali, protože našim „přestřelkám“ ve španělštině nerozuměli, a tak do toho všeho vnášeli pohodu a hravost. Troufám si říct, že výsledek byl nakonec velmi povedený. Herci se pohybovali po scéně, používali rekvizity, měnili kostýmy, make-up – věci, co nejsou pro scénická čtení zcela běžné. Takže nakonec byla spokojená autorka i já a snad i všichni ostatní zúčastnění a diváci (tentokrát už jsme sál mohli otevřít :-).

KARNEVAL jsem zkoušela už zároveň s mým angažmá v Činoherním klubu. Byl to můj první rok v divadle a nedlouho po mém nástupu jsme se s vedením a kolegy také dostali k tématu scénických čtení. V divadle se ještě předtím, než jsem do něj nastoupila, několik věcí realizovalo, a ambicí bylo v budoucnu pokračovat. Tak se mi v hlavě zrodila myšlenka – co kdybychom propojili scénická čtení Institutu Cervantes, kde nemají specificky divadelní prostor, s naší scénou? V Činoherní kavárně máme ideální místo – podium, reflektory, příjemné posezení pro diváky. Navrhla jsem to Jesúsovi a velmi rychle a jednoduše jsme se dohodli. Krom poskytnutí činoheráckého prostoru jsme se domluvili, že budeme do čtení obsazovat i naše herce. Ideální. Vzájemná spolupráce byla na světě.

Jako první jsme v rámci tohoto nového modelu nazkoušeli hru ARCHIMÉDŮV ZÁKON od Josepa Marii Miró v překladu Romany Rédlové. Poprvé taky na celé zkoušení dorazil i autor-režisér a byl to opravdu zážitek! Jeho energie, zápal, poznatky a naprosto výjimečné režijní vedení ohromilo mě i herce. Zkoušení bylo intenzivní, protože tady byl autor jen na pár dní, ale o to koncentrovanější a efektivnější. Premiéru měl i prostor Činoherní kavárny, který se potvrdil být jako dělaný pro tento typ akcí.

Hned jsme tedy začali chystat další čtení, opět text od Juana Mayorgy. Jednalo se o úplně novou hru GOLEM (hra měla premiéru v roce 2022 v Madridu), kterou do češtiny opět přeložil Jiří Kasl. Nejdříve to vypadalo, že Juan Mayorga přijede do Prahy hru zrežírovat osobně. V té době ale zrovna obdržel prestižní španělskou cenu „Premio Princesa de Asturias de las Letras“ za svou dramatickou tvorbu, a tak napsal, že do Prahy rád přijede a scénické čtení zhlédne, ale na režírování nemá kapacitu. Pamatuju si, jak mi tehdy do schránky dorazil email od Jesúse, jestli bych to tedy nechtěla režírovat já. Já? Opravdu? Ano! Režie, kterou jsem na DAMU taky studovala, mi už nějakou dobu chyběla a tohle byla nabídka s velkým „N“. Hned jsem do Institutu odpověděla a pustila se do příprav. To jsem ale teprve začala zjišťovat, jak extrémně komplikovaný, filozoficko-poetický text to je, a že režírovat to vůbec nebude jednoduché. Juan Mayorga je znám tím, že klade ve svých textech důraz na řeč, slova, jejich význam, a v GOLEMOVI celou tuto jazykovou tematiku učinil hlavním tématem. Několik hodin jsem se sama i s herci pokoušela dešifrovat příběhy postavy, které celý tento propracovaný filozofický text nesly na svých bedrech. Do jisté míry se nám to snad povedlo a divákům jsme příběh a téma zprostředkovali, i když věřím, že Juan Mayorga se svou inteligencí a smyslem pro detail ve hře schoval i spoustu dalších vrstev. Bez přehánění můžu říct, že to byla jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem se v dramatické tvorbě setkala, ale určitě mělo cenu se s tím poprat. Velkým zadostiučiněním pro mě i herce bylo, když nám Juan Mayorga, který se na to opravdu přijel do Prahy podívat, práci pochválil a sám vyjádřil pochybnost nad tím, jestli to s tou intelektuální komplexností nepřehnal 😀

Poslední dva texty jsme přinesli na scénu v tomto roce. Na začátku roku jsme poprvé zpracovávali text latinskoamerického, konkrétně chilského, autora Marca Antonia de la Parry. Hra MONOGAMIE je z roku 2000, a ačkoli ji do češtiny přeložil Miloslav Uličný už před nějakou dobou, stále se neobjevila na žádném českém jevišti. Tím líp pro nás a naše scénické čtení, pro které se hodila náramně. Rozhovor dvou bratrů – o platnosti monogamie – se totiž odehrává v baru. Celá Činoherní kavárna se tak stala dějištěm, a dokonce i já jsem dostala miniroličku servírky, která pánům ke stolu každou chvilku přinášela další drinky. Nevím, čím to bylo, asi jmény Martina Fingera a Jana Hájka, že kavárna při tomto čtení praskala ve švech. Diváci seděli na parapetech, stáli všude po prostoru, až jsme si říkali, jestli se všichni vejdou. Atmosféru to ale tvořilo úžasnou. Autor hry k nám bohužel z pochopitelných důvodů z Chile nedorazil, takže hru režíroval Jiří Š. Hájek, který s herci naprosto přesně vystihl notu textu a přispěl k enormnímu úspěchu tohoto čtení.

Zatím poslední hru jsme četli v dubnu. Jednalo se o hru RITA od Marty Buchaca ve zbrusu novém překladu Blanky Stárkové. Text vyhrál v listopadu minulého roku diváckou cenu v souboji čtyř španělských dramatiků v divadle Komedie. Tím si získal nárok být co nejdříve přeložen do češtiny (v souboji dramatiků se prezentovaly jen fragmenty). Autorka Marta Buchaca, se kterou jsem se během soutěže setkala, k nám bohužel z pracovních důvodů nemohla dorazit, ale byla moc ráda, že se u nás její hra realizuje. Režírovala ji mladá a mimořádně talentovaná režisérka Kateřina Volánková, a to v součinnosti se mnou, protože ji během zkoušení přepadly nečekané zdravotní obtíže a na poslední chvíli jsme museli trošku zaimprovizovat. Naštěstí jsme ale měli skvělé herecké obsazení, které se situací vůbec nenechalo rozhodit, a naopak přicházelo s vlastními nápady a řešeními.

Když píšu tyto řádky, a i sama pro sebe si rekapituluji poslední dva roky, co cyklus běží, musím uznat, že jsem na celý projekt hrdá. Největší zásluhu na něm má určitě Jesús Clavero Rodríguez, který s nápadem přišel a celou dobu do něj vkládá spoustu energie a entuziazmu. Pro mě naše spolupráce bohužel končí, protože uzavírám svou kapitolu v Činoherním klubu a stěhuji se, alespoň na nějakou dobu, do zahraničí. Jsem moc vděčná, že jsem mohla být součástí tohoto projektu a snad i svým dílem přispěla k jeho úspěšné realizaci. Poznala jsem spoustu skvělých a talentovaných lidí, přečetla hromadu krásných španělských a latinskoamerických textů (doufám, že se tato dramatika bude dostávat do českých divadel víc a víc, protože má rozhodně co nabídnout!), jednu hru jsem si zrežírovala, dokonce jsem si zahrála, překládala jsem… Jak jsem říkala na začátku – splněný sen pro čerstvou absolventku DAMU se zájmem o španělskou kulturu. A tak se teď nebojím štafetu předat své dlouholeté kamarádce, překladatelce a tlumočnici Anežce Lipusové, která bude v započaté práci určitě pokračovat se stejnou láskou a energií.

Děkuji všem. Ráda se v budoucnu přijdu podívat na další horké novinky španělské dramatiky!

Do premiéry inscenace hry Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH (2:22 – A GHOST STORY) v září zbývá ještě několik měsíců. Pojďte se ale už teď spolu s námi naladit na jednu vlnu – nalaďte si autorovy podcasty na BBC Radio 4.

V úvodu ke knižnímu vydání ke hře 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH Danny Robins píše, že ho duchové fascinovali vlastně od dětství. Ale byly to jenom abstraktní bytosti z knih a filmů až do chvíle, kdy se mu jeho dobrá kamarádka svěřila s tím, že jednoho ducha viděla. „Její zážitek mi přišel zároveň nemožný, a přece naprosto věrohodný,“ píše Robins. A tak se zrodil námět na hru.

Robins začal s rešeršemi, ale příběhy, které při svém pátrání objevil a vyslechl, brzy začaly žít vlastním životem a začaly se množit. Rozhodl se je zpracovat do podcastových sérií. Zvláště ty, které vytvořil pro BBC Radio 4 – postupně vznikly THE BATTERSEA POLTERGEIST, UNCANNY a THE WITCH FARM –, se staly natolik populárními, že momentálně Robins dostává setrvalý příval zpráv a emailů s dalšími zážitky, domněnkami a teoriemi. (Nutno dodat, že ke kontaktu své posluchače zpravidla vybízí sám.) A na jejich základě pak vznikají další, doplňující epizody – tzv. case updates.

UNCANNY (2021, 2023)

Začnu podcastem UNCANNY, protože díky němu jsem Dannyho Robinse objevila já. Byla noc, v tichém setmělém bytě svítil jen vánoční stromeček a můj noťas, protože jsem potřebovala ještě dokončit nějakou práci. Ale ani potom se mi úplně nechtělo do postele. Řekla jsem si, že si něco poslechnu. Nasadila jsem si sluchátka a aplikace BBC Sounds mi nabídla vánoční speciál UNCANNY s názvem Don´t Sleep in this House (Nespěte v tom domě). To je něco pro mě! A od té chvíle jsem se nemohla odtrhnout… Taky jsem pak, než jsem šla spát, raději znovu zkontrolovala, že je zamčeno, zvuky parket vrzajících i pod kočkami (máme čtyři) mě po letech zase lehce znepokojovaly a rozechvívaly, jak mě doprovázely do postele, a ještě notnou chvíli jsem nemohla tenkrát v noci usnout.

V UNCANNY se Danny Robins nevěnuje jen duchům, poltergeistům, zjevením a strašidelným domům, ale i dalším paranormálním jevům, jako jsou např. UFO, předtuchy. V rámci jedné epizody (v několika případech v rámci dvou) v rozhovoru s někým, kdo zažil nebo byl svědkem něčeho zvláštního, rekonstruuje příběh, jak se odehrál. Později ho v prostřizích rozebírá s odborníky – vždy jedním zástupcem skeptiků a jedním, který je o existenci nadpřirozena přesvědčen a zabývá se jím –, a snaží se společně přijít s možnými vysvětleními. To všechno v perfektním zvukovém designu (doporučuju sluchátka!) a s Robinsovým citem pro vyprávění, napětí a dramatické zvraty zaručuje skvělou atmosféru – zvlášť, pokud se aspoň trochu rádi bojíte.

Ale stejně jako u dalších Robinsových podcastů i hry se domnívám, že opravdu nezáleží na vašem osobním přesvědčení. Jde především o dobrý příběh. Robins sám na začátku THE BATTERSEA POLTERGEIST, který vzniknul z těchto tří sérií první, říká, že na duchy nevěří. A pokud si dobře pamatuju, tak i v THE WITCH FARM se řadí někam doprostřed – že stále vlastně neví. Rozhodně ale představuje příběhy, které mají potenciál zpochybnit vaše přesvědčení.

Série UNCANNY má 15 epizod a několik speciálů, včetně „živě natáčených“ (s hosty a publikem v divadle). Od 5. dubna 2023 se vysílá druhá řada.

THE BATTERSEA POLTERGEIST (2021)

Další z podcastů v sobě působivě kombinuje dokument a drama. Zabývá se skutečným odloženým případem znepokojujících paranormálních jevů z konce 50. let 20. století, z nichž většina se odehrávala v domě na Wycliffe Road 63 v jižním Londýně a zdá se, že byly vázány na tehdy 15letou Shirley Hitchingsovou. Každopádně událostí a svědků byl v průběhu několika let nespočet a o případu informoval mainstreamový tisk i televize. A obecně je pokládán za jeden z nejpodivnějších případů, které se kdy staly ve Velké Británii.

V 9 epizodách, doplněnými třemi dalšími, Danny Robins vychází z krabice dokumentů, které k případu shromáždil paranormální vyšetřovatel Harold Chibbett, který v domě a se Shirley strávil hodně času, a z knihy THE POLTERGEIST PRINCE OF LONDON, kterou ve spolupráci s Jamesem Clarkem napsala sama Shirley Hitchingsová (v podcastu taky přímo dnes už stará paní opakovaně hovoří). V dramatizovaných částech rekonstruuje Robins události z 50. let; pomocí komentářů, rozhovorů s odborníky a pokusů (např. jak hlasité musí být bouchání, aby bylo slyšet ve vedlejším domě) se pak v současnosti snaží objasnit nikdy nevyřešený případ.

THE WITCH FARM (2022-2023)

Další, velice komplexní odložený případ se objevuje v sérii THE WITCH FARM, ve které nás Danny Robins bere na velšskou farmu na samotě, která je považovaná za „nejstrašidelnější dům v Británii“ a někdy označovaná taky jako „britské Amityville“. Manželé Liz a Bill Richovi se na začátku 90. let 20. století přestěhovali na farmu, kde chtěli najít klidné místo pro život pro sebe a své děti. Od počátku se však děly v domě a jeho bezprostředním okolí podivné věci – a astronomické účty za elektřinu se brzy začaly jevit jako možná ten nejmenší problém. A přestože zkusili snad úplně všechno od exorcismu po lovce duchů, zvláštní a nešťastné události nebraly konce.

V 9dílné sérii Robins opět kombinuje oba přístupy – dramatizaci a dokumentární formu a opět hovoří s přímými svědky, nezávislými experty z různých oblastí a snaží se alespoň zčásti odhalit, co za věcmi může být…

Mohlo by se zdát, že duchové, poltergeisti a jiné znepokojivé nevysvětlitelné jevy a zážitky jsou pouze otázkou minulosti a smyšlených příběhů. Z Robinsova vyšetřování ale vyplývá, že to tak není. Příběhy velice podrobně zkoumá a rozebírá ze všech možných stran a jeho vypravěčům klade otázky. Co si z toho vezmete, nebo čemu z toho věříte, to nechává už na vás.

Všechny výše zmíněné podcasty jsou k dispozici k poslechu na webových stránkách BBC Radio 4 a taky přes aplikaci BBC Sounds.

Danny Robins je britský dramatik, scenárista, novinář a tvůrce podcastů. Narodil se v roce 1976 v Newcastlu, kde se už jako teenager věnoval stand-up komedii. Později studoval na univerzitě v Bristolu, kde se stal součástí komediální trojice „Club Seals“. S tou vytvořil sérii úspěšných komediálních programů pro rozhlasové stanice BBC Two a BBC Radio 4.

Pro BBC vytvořil celosvětově úspěšný podcast THE BATTERSEA POLTERGEIST (2021), který částečně dramatickou formou vypráví a zkoumá skutečný duchařský příběh, který se odehrál v 50. letech v jižním Londýně. Seriál se stal nejstahovanějším dramatickým podcastem na světě a získal Zlatou cenu za nejlepší seriálový podcast na newyorském festivalu Radio Awards. Na to Robins navázal další veleúspěšnou sérií UNCANNY, kde se věnuje paranormálním jevům a duchařským příběhům ze života a s pomocí odborníků a svědků se snaží prozkoumat, co se skutečně stalo. V roce 2022 pokračoval devítidílným rozhlasovým seriálem THE WITCH FARM, kde se zabývá skutečným studeným případem „nejstrašidelnějšího domu v Británii“.

V září 2023 se chystáme v Činoherním klubu uvést českou premiéru Robinsovy hry 2:22 DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH (2:22 – A GHOST STORY), která měla světovou premiéru před necelými dvěma lety na West Endu a pro obrovský zájem se v Londýně hraje doteď. 2:22 získalo cenu za nejlepší novou divadelní hru roku 2022 na WhatsOnStage Awards. Velký úspěch zaznamenala hra i u kritiků, například deník The Guardian ji označil za „brilantně a svižně napsané drama (…) současný thriller ze strašidelného domu, který si chytře pohrává se všemi zažitými postupy a vyvolává v místnosti elektrizující hrůzu“.

Jako scenárista Robins vytvořil různé pořady pro televizi a rádio, včetně seriálu YOUNG DRACULA, nominovaného na filmovou cenu BAFTA, a kritikou oceňované rozhlasové komedie THE COLD SWEDISH WINTER.

V současné době pracuje na televizní adaptaci podcastu THE BATTERSEA POLTERGEIST ve spolupráci s hollywoodskými producenty Blumhouse Television.

Činoherní klub ve spolupráci se španělským kulturním Institutem Cervantes připravuje další scénické čtení současné španělské divadelní hry. 

V neděli 16. dubna si budete moct poslechnout tragikomedii s názvem Rita od španělské autorky Marty Buchaca v překladu Blanky Stárkové. 

Dva sourozenci, Toni a Julia, se setkávají v nemocnici u lůžka své umírající matky. Ta slaví narozeniny, které ve svém stavu pravděpodobně vůbec nevnímá. Sourozenci stojí před otázkou, jak se k této situaci postavit. Nechat matku dále přežívat, nebo přistoupit k eutanazii? Na odpovědi se zdánlivě neshodnou. Julia je toho názoru, že právo rozhodovat o matčině životě nemají, její bratr o tom tak přesvědčený není. Pak ale přijde den, kdy onemocní jeho pes a najednou se jejich postoje obrátí. Otázky života, smrti, utrpení a lásky se nasvítí ještě z úplně jiné a nečekané perspektivy. Rozhodovat o životě někoho, koho milujeme, je zkrátka zatraceně těžká věc…

Scénické čtení se uskuteční v 18.30 hodin v Činoherní kavárně. Vstupenky si bude možné rezervovat na našich webových stránkách. Vstup je zdarma.