„Vždycky říkám svoji univerzální odpověď, že v rámci zachování nějaký svý příčetnosti, protože se lehce umím dostat do určitejch stavů, se snažím spíš nevěřit. Mám to tak, že to hodně zlehčuju. Ale že bych vyloženě nevěřila, nebo to úplně zpochybňovala, to ne. Zachovávám si vůči tomu opatrnost,“ odpovídá na otázku, jestli na duchy věří, nebo je spíš skeptik Markéta Stehlíková.

Můžete ji běžně vídat na televizních obrazovkách jako Karlu v seriálu ULICE. Kromě snad Zuzany v DÁMSKÉM KREJČÍM, slibují všechny role, které v současnosti v Činoherním klubu hraje, moment překvapení. Ať už je to sestřička Lesana v BABYBOOMU, Jules v LINDA VISTA nebo nejnověji Lauren v 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU – věřte, že rozhodně stojí za to Markétu vidět ve všech – a možná právě v tomhle pořadí.

Povídaly jsme si na samém konci zkoušení po veřejné generálce 2:22 u nás dole na baru, když už se všichni ostatní rozprchli.

Kdy jsi byla naposledy vzhůru ve 2:22?

To ti řeknu úplně přesně. Zrovna minulej tejden, kdy jsem byla na jedný premiéře. Říkala jsem si, že musím jít domů brzo, protože jsem ráno točila. Ale byl to hezký večírek, tak až kolem toho času jsem šla domů. A ještě jsem se přesně tomu smála a říkám si: „Á, ponocuju.“

Jsi spíš noční tvor?

Jo. Já hrozně ráda spím ráno, což je s dítětem samozřejmě náročnější. A večer vydržím dlouho. Myslím, že mám i bystřejší hlavu. Ráno mi prostě dlouho trvá, než se proberu.

Co tě nejvíc baví na hře 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH?

Když jsem ji poprvé četla, eliminovala jsem přítomnost duchů a šla jsem po lince vztahů. Obecně mě v životě i ve hrách strašně baví mezilidský vztahy. Je mi příjemný se v tom nimrat. A tady se mi hrozně líbilo, jak je vystavěná ústřední dvojice. Myslím si, že spousta lidí se s tím dokáže ztotožnit. S někým žiješ, někoho si vezmeš, jdete stejnou cestou. A někde v průběhu tý cesty se to může změnit a může se úplně běžně stát, že jeden sejde, nebo jde jenom trošičku jinou cestou. A tam je pro mě ten zajímavej moment – jak se s tím ty lidi vypořádají. Tady v tý hře je to stěžejní.

Jak se ti zkoušelo?

Strašně hezky. A troufám si říct, že poprvý v životě jsem měla klid. I moje rodina to poměrně oceňovala. Většinou si ze mě dělají legraci, že jsem hysterická, když zkouším, a že s nima doma bydlí jiná paní. Vlastně nejsem schopná říct, čím to bylo. Braňo Holiček je jako režisér velmi klidnej, velmi empatickej, takže nechává prostor pro tvorbu. A do toho se mi nějak zázračně stalo, že jsem si věřila a nezpochybňovala se. Nevím, jestli to přichází s blížící se čtyřicítkou. Dneska poprvý v životě se mi stalo před tou veřejnou generálkou, že jsem začala mít strach a sama sebe jsem vzápětí překvapila, protože jsem si řekla „já už to do tý premiéry nějak došvihám, to bude dobrý“.

V LINDA VISTA hraješ životní koučku a tady psychiatričku. Obě jsou to profesionálky, které řeší problémy druhých, ale zároveň mají svoje vlastní. Je ti to blízký?

Taky jsem se tomu smála, že je to další role někoho, kdo se zaobírá mezilidskýma vztahama, ale když se na toho člověka podíváš, tak to není úplně zářnej příklad někoho, kdo je srovnanej. Je mi to nesmírně blízký. Myslím téma péče o duši. Sama chodím na terapie, velmi ráda. Dokonce si troufám tvrdit, že by to mělo bejt součástí duševní hygieny kterýhokoli herce. Mně to pomáhá v běžným životě a myslím si, že i v práci. Mám úplně famózní koučku, která je mimo všechny tady ty škatulky. Je naopak vyrovnanej člověk a dává mi v životě pevnou půdu pod nohama. Pro to zkoušení je prima, že to prostředí znám a vím, jak fungujou terapie a tak. Umím z toho čerpat a není to pak takový to zaběhlý klišé, že tam někdo prostě sedí v bílým a poslouchá a je v zenu.

Co tě nejvíc zaujalo na Lauren?

Pro herečku je to super postava, má mnoho vrstev. Má spoustu poloh, ve kterých ji divák může vidět, protože během večera prochází různejma změnama. Dá si pár drinků. Má svoje trauma. Má ho částečně zpracovaný i proto, že se zabývá traumaty jiných lidí. V jeden moment je mi jí taky nesmírně líto. A myslím si, že je to člověk, kterej říká pravdu. Sice jí to někdy trvá, ale když na to potom dojde, pojmenovává ty věci tak, jak jsou. Když máš v životě lidi jako Lauren, tak je to vždycky náročný. Protože když ti někdo říká pravdu, tak to častokrát bolí.

A ona sama si pravdu dokáže přiznat?

Když vycházím z toho, co je zač, myslím, že kdyby si tu pravdu připustila, musí se z toho zbláznit. Myslím si, že žije v takovým vakuu. Že si ten život nějak nalinkovala. A to, co dělá – a teď ji obhajuju – nedělá proto, že je primárně zlá nebo svině. Ona si to přebarvuje jinejma věcma a dává si šíleně moc pracovních povinností, aby nemusela myslet na to, že jí život tak nějak proklouzl mezi prsty.

Jaká témata z psychologie a z oblasti duševního zdraví tě zajímají? Říkala jsi, že posloucháš podcasty…

Nejvíc mezilidský vztahy. Určitě partnerství; to mi dává velkej smysl se tím zabývat. Nikdo nemáme návod na to, jak to dělat dobře. Když přijde v životě nějaká situace, se kterou si nevíš rady, tak já mám u sebe ověřený, že je fajn se poradit s někým jiným, než jsou kámoši. Protože někdo, kdo má nezúčastněnej pohled, ti třeba otevře obzory, nebo ti ukáže, jakou jinou cestou se dát. A tím, že mám dítě, tak poslouchám taky podcasty o výchově. I když mý dceři je 10. Tak si myslím, že některý období jsem prošvihla, a teď už s tím moc nenadělám. Ale jsou občas situace, kdy nevím, jak něco komunikovat, a nechci to dělat primárně tak, jak jsem zvyklá, jak mě vychovali rodiče.

Z čeho máš strach? Máš nějaké osobní obavy a strachy?

No, já mám nesmírných strachů. Moje máma asi tím, jak mě opatrovala, mě možná nevědomky vychovala ve strachu z některejch věcí a v obezřetnosti. Mám strach z takovejch těch klasickejch věcí jako drogy, alkohol. Mám k tomu velkej respekt, protože vím, že to může člověka do jistý míry poznamenat. Bojím se toho, dostat se do stavu, kdy se nekontroluju. Mám strach v rámci výchovy, že udělám někde nějaký fatální chyby. Ale to je strach, se kterým jsem se naučila žít a pracovat. Občas mám strach z některých lidí. Děsí mě manipulace. A častokrát se s tím potkávám. V divadelním a obecně v uměleckým světě myslím, že spoustu lidí je tak jako na hraně.

Co tě naopak vyrovnává a pomáhá se uklidnit?

Chůze. Když se procházím – a poslouchám podcasty. To mě hrozně baví, když mám čas pro sebe si to srovnat. Pomáhá mi ta terapie. Nesmírně. Vždycky si dělám legraci, že když se vracím z terapie, tak mám pocit, že bych mohla skály lámat. Takovou mám jistotu.

Jak často chodíš?

Snažím se chodit aspoň jednou za 14 dní ale tak, aby to nenarušovalo práci. Je to vtipný; i když mám pocit, že nemám co řešit, vždycky se otevře něco, co je potřeba prozkoumat.

Co tě nejvíc inspiruje? Film, literatura…

Filmy mě určitě inspirujou. Ráda chodím do kina – sama. Nebo s Vaškem Šandou, to je taky dobrý. Hudba na mě působí blahodárně. Dokonce vždycky, když zkouším, mám svůj playlist. Je sestavenej podle toho, co máme za hudbu v představení. Mám to naposlouchaný, vrací mě to na jeviště. A pak mám songy na ráno před zkouškou, abych se trochu probrala. A když mi to vyjde, snažím se číst. Většinou přes rok je to náročnější, ale v létě vypínám. Teď jsem přečetla asi sedm knih a mám z toho strašnou radost.

A jaké máš ráda příběhy? Se šťastným koncem?

Se šťastným koncem ne. Vlastně asi nejvíc mám ráda příběhy, který kopírujou život. Kde jsou hezký věci, ale zároveň jsou tam i věci, který jsou nehezký, kotrmelce. Mám ráda příběhy, se kterýma se dokážu ztotožnit.

A jsou uvěřitelný…

Jasně. Pro mě je to strašně důležitý, že je v nich pravda. A i když tvořím, nebo hledám klíč k roli, tak je tohle pro mě vlastně alfa a omega. Že si dokážu ty situace vybavit v reálným životě, najít někoho, kdo něco takovýho zažil, a snažím se si to pojmenovat. Musí to být konkrétní. Jinak mám pocit, že člověk pak sklouzává k obecnosti, a to je škoda.

Z žánrů máš ráda i horory nebo thrillery?

Thrillery jo. Horory ráda nemám, protože se strašně lekám. Tak tomu se vyhejbám. Teď mě samozřejmě Vašek dotáhl na horor, kterej mě ale překvapil. Je mimořádně dobrej. Jmenuje se MLUV SE MNOU. Brala jsem to v rámci zkoušení jako pracovní materiál. Strašlivě jsem se bála. Myslím, že ještě v půlce filmu jsem ho fakt proklínala a řešila, jestli půjdu domů, nebo ne. Nakonec to bylo skvělý. Ale že bych to vyhledávala… Mimochodem, mě v hororech a thrillerech mnohem víc děsí lidi. Nebojím se tolik duchů nebo nějakýho imaginárního zla, jako se bojím konkrétního člověka, kterej na mě jde s mačetou.

Co je pro tebe důležitý u kolegů, se kterými zkoušíš a hraješ?

Pro mě je asi nejdůležitější, když stojím na jevišti a vím, že jsem tam s lidma, kterým v tu chvíli věřím. A věřím jim v tom, že ať se během času, kterej tam spolu trávíme, stane cokoli, že se navzájem na sebe můžeme spolehnout. To znamená, že jseš bystrej, že posloucháš toho kolegu, že vnímáš, a když se něco stane a je to jinak, než bys chtěl, člověk na to zareaguje. Je to důvěra a je to o tom, že je tam někdo doopravdy přítomnej. Během zkoušení to poznáš, ty lidi si osaháš, a pak při reprízách zjistíš, co si s kým můžeš dovolit.

Třeba v UJETÝ RUCE jsme měli místo, kde moje postava měla ukázat prsa a zvedala si tričko. Byla jsem totálně v rukou Martina Fingera, kdy to zastaví a já stáhnu triko zpátky. Dělal to pokaždý jinak, někdy mě opravdu nechal vycukat, ale mohla jsem mu věřit. A s Ondrou Sokolem to pro mě byl taky obrovskej klid. V UJETÝ RUCE se děly různý technický příkoří a on byl neskutečně pohotovej. Takže jsem věděla, že kdyby se cokoli stalo – a já občas zamrznu – tak Ondra byl vždycky ten, kterej to okamžitě zachránil. Takže jsem se cejtila být tak jako opečovávaná.

Vyhledáváš spíš nové věci, nebo se raději vracíš ke starým? Nebo nevím, jestli se to vůbec dá takhle říct a srovnávat, ale zkoušíš radši novou hru, s novýma lidma…?

S tím já bojuju. To souvisí i s těma strachama. Podvědomě radši volím bezpečnější cestu – jdu do zkoušení s někým, s kým už jsem pracovala. Protože už si dokážu představit, co by mě mohlo čekat. Ale jednou za čas se přistihnu, že si sama sobě dám challenge – pojď vykročit do toho prázdna, abys překonala svůj strach. A ono to třeba něco hodí. Já jsem vykročila do prázdna už tím, že po dlouhý době dělám s jiným režisérem, než je Ondřej Sokol. Což jsem zjistila, že je pro mě najednou nesmírně inspirující. Abych to uvedla správně, pro mě oba – Braňo i Ondřej – jsou fantastičtí režiséři, kteří jsou velmi empatický a velmi citlivý. Dávají herci neskutečný pocit bezpečí a svobody a mají podobný principy v tom, jak pracujou. Když jsem věděla, že to bude Braňo, tak jsem si říkala, že ho vlastně znám; pamatuju si ho ze školy a viděla jsem nějaký jeho inscenace v Ypsilonce. Takže jsem se chlácholila tím, že by mohl bejt podobná krevní skupina jako Ondřej. A taky jsem šla do prostředí, který znám. Znám kolegy. Vlastně jedinej s kým jsem do tý doby nezkoušela byl Vašek. Ale my se kamarádíme a o svejch životech toho víme strašně moc, tak jsem se na to těšila. A potvrdilo se mi, že i on je z těch lidí, na který se taky můžu na jevišti spolehnout.

 

Jaký máš vztah ke strašidelným příběhům? Bojíš se rád?

Nevyhledávám to. Zkoušel jsem se třeba sám koukat na STRANGER THINGS na Netflixu. Všichni to chválili; já viděl asi tři díly, ale pak jsem se začal bát. Manželka se se mnou dívat nechtěla, takže jsem to dál nedal. Horor bych si rozhodně sám nepustil. Nebojím se rád. Myslím, že se bojím zbytečně moc v rámci normálního života, takže si nepotřebuju ještě přidávat strach uměle.

Na jedné z prvních zkoušek 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH jsme se bavili o tom, jestli věříme na duchy. Jak to máš ty?

Já na duchy věřím, protože si myslím, že to, co vidíme konvenčním, materialistickým pohledem na svět, není celá pravda. Nemyslím si, že jsou duchové omezení jenom na bezhlavé rytíře nebo někoho, kdo nás straší, ale věřím, že existuje jinej svět, než je ten náš hmotnej, a citlivější lidi jsou schopný ho vnímat. Nebo se objeví okolnosti, za kterých se ten nehmotnej svět manifestuje v tom hmotným. Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo.

Ty osobně s tím máš nějakou zkušenost?

Nemám. Já jsem hodně racionálně založenej, ale všechny vědecký studie, který se snaží nějakým způsobem proniknout do toho, jestli existuje i něco jinýho než náš mozek a jeho realita, se vždycky dostanou do bodu, ve kterým nejsou schopný odpovědět na spoustu otázek. A já si myslím, že právě v tý neschopnosti odpovědět pomocí konvenční vědy je důkaz, že musí existovat i něco jinýho. Myslím si, že když někdo něco vidí a jiný to nevidí, tak to neznamená, že to neexistuje. Celej svět kolem nás je podle mě důkazem, že se spousta věcí nedá vysvětlit, a proto věřím, že je tady ještě něco jinýho.

Takže jsi nikdy nezažil, že by tě strašil duch?

Takhle… přestěhovali jsme se do domu, co má 250 let, a tam se ze začátku stávalo, že dcera měla šílený noční můry, během kterých vypadala, že je úplně vzhůru, komunikovala se mnou, ale popisovala věci, který s tím domem vůbec nesouvisely. Říkala, čeho se bojí, co nás ohrožuje, že musíme utýct a podobně. A mluvila se mnou jako s cizím člověkem, což bylo strašně děsivý. Objevovalo se to vždycky ve stejnej čas kolem půl jedenáctý, sedala si pod jeden obraz, co máme v obýváku, a bylo hrozně těžký ji z toho stavu probrat. Přešlo to vždycky po nějakých pěti, šesti minutách jako lusknutím prstu. A já viděl, že je to zase ona.

Tenhle fakt má mnoho vysvětlení. Dětskej psycholog nebo psychiatr řekne, že je to nějakou vývojovou fází a tím, že mozek není schopnej dostatečně zpracovávat podněty, který získává v průběhu dne. A když je večer třídí, tak z toho vzniká jiná realita. Ve smyslu toho, co jsem říkal v předchozí odpovědi, jsem přesvědčenej o tom, že když ona vidí nějaký věci a my ne, neznamená to, že ty věci neexistují. Takže to může bejt někde přesně napůl.

Jako buddhista jsem měl na návštěvě velmi pokročilýho buddhistickýho lamu (tibetský duchovní učitel buddhismu, pozn. red.), který v rámci toho domu udělal rituál, a pak to přestalo. Může to bejt náhoda, ale nevylučuju, že by to mohla být kombinace obojího. Ten dětskej mozek mohl bejt zahlcenej, oslabenej, a tím pádem senzitivnější na určitý vjemy.

Takže je vtipný, že ses ptala, jestli mám nějaký zážitek, já řekl ne, a teď docházím k tomu, že ten zážitek vlastně mám. (smích)

Proměnilo se u tebe nějak vnímání nadpřirozena v průběhu života?

Jo, dost výrazně. Často si vzpomínám, že když jsem byl malej, tak jsem chtěl tarotový karty, který jsem si vykládal a četl. Taky jsem si četl o meditaci a podobnejch věcech, který úplně nepříslušely malým dětem. Měl jsem takové zvláštní zájmy.

Neměl jsi k tomu podněty třeba z rodiny?

Moc ne. Oba rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, máma je statik a táta stavař, oba jsou inženýři… Nikdo mě k tomu nevedl. Nějak jsem si to našel sám. A pak jsem měl období, kdy jsem to úplně opustil. Vzýval jsem český sdružení Sisyfos (Český klub skeptiků, pozn. red.) a myslel jsem, že hned jak to půjde, tak tam podám přihlášku. Byl jsem přesvědčenej, že všechno se dá vysvětlit vědou a pozorováním. Ale teď se čím dál víc přikláním k tomu, že to vůbec není pravda.

Před dvěma lety jsem konvertoval k buddhismu, který mě oslovil právě svojí silnou logickou základnou, která se vyvíjela 2,5 tisíce let. Ve filozofii buddhismu je všechno odůvodněný logikou, ale ta logika je ověřená jiným způsobem než ta západní. A otevírá se třeba kvantový fyzice. Ta je zajímavá právě tím, že popírá tady ten náš hmotnej svět, jak ho vnímáme, a mnohem víc se začíná vztahovat k nějaký spiritualitě a vpouští do konvenční vědy náhled něčeho, co nás přesahuje. A já jsem přesvědčenej, že existuje něco, co nás přesahuje v týhle konkrétní, aktuální podobě světa.

Bylo právě téma nadpřirozena to, co tě zaujalo na 2:22?

Ani ne. Za prvé si myslím, že je ta hra skvěle napsaná. A to, co mě na ní strašně zaujalo, je střet těch dvou pohledů na svět – jednoho naprosto racionálního, skeptickýho, a druhýho, kterej připouští existenci něčeho, co nás přesahuje. Ve výsledku ta hra není tolik o tom, jestli v tom domě straší nebo ne, nebo jestli duchové existujou nebo ne. A to mi na tom přišlo strašně zajímavý.

Tohle celý se řeší na půdorysu běžnýho manželskýho vztahu. Klade si to otázku, jaký to je žít s někým, u koho máš pocit, že mu úplně hráblo, protože věří něčemu, co není vědecky podložitelný. A naopak. Je to pro mě zajímavý právě i kvůli tomu mýmu osobnímu odklonu od absolutně racionálního pohledu na svět. Je mi jasný, že si spoustu lidí za mými zády musí ťukat na čelo a říkat si „to je ten buddhista“, „ezo blbec“. Jsou to většinou lidi, co o tom vůbec nic neví.

U nás buddhismus není tolik rozšířený. Zajímalo by mě, jak ses k němu dostal ty? Jestli právě skrz vědecké zkoumání, zájem o spiritualitu nebo jinou náhodou?

Je to kombinace. Složitější příběh, kterej vyústil v to, že jsem narazil na nějakou filozofii, se kterou jsem byl najednou schopnej se naprosto identifikovat a splynout. Albert Einstein řekl, že jestli existuje nějaká víra pro 21. století, tak je to buddhismus. Nepopiratelně. To je největší propagátor buddhismu mezi vědci.

Buddhismus má vlastně strašně blízko k teorii relativity a k tomu, na co přišel Einstein. Ten říká, že to, jak věci vidíme, je závislý na určitých podmínkách, a ve chvíli, kdy se začnou pohybovat rychlostí světla, přestane existovat čas, a tím pádem zmizí všechny věci jako koncepty, který jsme si tady vytvořili. A to se strašně podobá tomu, co tvrdí buddhismus, kterej říká, že vědomí, který je nad myšlenkami, co tvoří mozek, nezná hranic. V tomhle bodě dochází k propojení něčeho, co 2,5 tisíce let někdo zkoumal a vyvíjel, s někým, kdo to srozumitelně pojmenoval pro západní svět. A to je to, co mě na tom chytlo. Najednou mi věci do sebe začaly zapadávat a začaly mi dávat smysl, takže takhle jsem se k tomu dostal. Skrze tu filozofickou a logickou část. Ne skrze víru.

Když se třeba bavíme o nirváně – nějakým nezatíženým bytím, osvobozené, probuzené mysli, o tom, čeho dosáhl Buddha – to je stav, ve kterém viděl skutečnou podstatu světa. Buddhismus, stejně jako Einstein a spousta jinejch kvantovej vědců, říká, že skutečná podstata světa není taková, jak se jeví, ale že existují dvě reality. Jedna je absolutní a ta druhá je relativní. Relativní je ta, kterou žijeme, a absolutní je ta, co je ta skutečná pravda. V buddhistickém pojetí v absolutní realitě vlastně nic neexistuje, protože žádná věc nemá samostatně existující podstatu. To znamená, že například židle je židle jenom ve chvíli, kdy se spojej všechny podmínky a okolnosti, který jsou potřeba k tomu, aby židle vznikla. Ale židle jako taková nemá žádnou esenci. Když začneme rozebírat jednu židli a odstraníme jednu nohu, tak to bude židle se třema nohama. Když odstraníme dvě nohy, tak je to ještě pořád židle? Nebo už zmizela židle? A když ji budeme rozebírat dál až na nějaký subatomární částice, tak nikde nenajdeme „židli“. Židle je prostě jenom koncept.

A celý buddhismus, nebo jeho velká část, je založená na týhle logice. A to mě hrozně oslovilo. Čím víc jsem do toho pronikal, tak jsem viděl, jak má ta filozofická nebo logická část mnoho implikací dál do spirituality. Protože, stejně jako u židle, ani v nás neexistuje žádné „já“. Navíc vědci nejsou schopní zjistit, jestli mozek produkuje vědomí, nebo je tomu naopak. Takže očividně na tohle odpověď není. Jestli je tedy vědomí něco, co dokáže samostatně existovat, a my přijmeme, že žádné „já“ v nás neexistuje, tak zbyde jen to vědomí, který nemá počátek ani konec, a tím se dostáváme k podstatě buddhismu. Tedy k tomu, že vědomí musí být nějakým způsobem schopný se přesouvat mezi časem a prostorem a objevovat se v různejch tělech, což je reinkarnace a tak dále. Ale je to vlastně celý založený na logice.

V sezoně 2019/2020 jsi v Činoheráku režíroval hru OŠKLIVEC – jedná se o úplně jiný typ textu, je prakticky bez scénických poznámek, tři ze čtyř herců hrají minimálně dvě postavy; naopak 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH obsahuje ve scénických poznámkách (skoro filmově) velice přesný a podrobný popis nejen scény, ale i akce a dialogy jsou hyperrealistické. Dokázal bys říct, který z těch textů je ti bližší? A v čem se liší jejich zkoušení?

Je to fakt něco úplně jinýho. 2:22 mě teď strašně baví. Bavili jsme se o tom mnohokrát během zkoušení, že je ten text zajímavý tím, že nemá vůbec žádnou stylizaci. A to je vlastně super stylizace. Protože na divadle se většinou používají prostředky, který jsou výsostně divadelní. A tady se používají prostředky, který jsou spíš filmový. Je to pokus o velmi výraznej realismus, kterej se vlastně může stát stylizací. A na OŠKLIVCI mě zase bavilo to, že tam byla možnost k tomu přistoupit, jak budeme chtít. Bylo třeba najít klíč k tý stylizaci. A ve 2:22 je klíč v podstatě jasnej, prostě to musí působit, jako bychom odstranili čtvrtou stěnu a sledovali čtyři lidi v průběhu jednoho večírku ve skoro reálným čase, a to mně na tom přišlo hrozně zajímavý. Je to pro mě další oblast ke zkoumání a taky jsem nikdy nedělal hyperrealistickou hru. Vždycky jsme museli hledat tu nadstavbu a tady nadstavba žádná není, a to je vlastně ta nadstavba, takže to mi na tom přišlo super.

Řekl bys, že máš ke 2:22 blízko právě i kvůli tomu, že hodně točíš?

Možná jo. Ono to totiž dává prostor k hledání jiných věcí. Zkoumání toho, co je úplně civilní jednání na jevišti a zároveň tak, aby to chytali diváci. Je to neustálý přemýšlení nad tím, co by ta postava dělala, kdyby se ta situace odehrávala ve skutečnosti. Otevírá to jinej šuplík, do kterýho člověk musí hrabat. To mě baví. A možná to s tím natáčením souvisí, ale ten rozdíl je v tom, že je to pořád na divadle, což je lákavý a zajímavý. Pořád musíš přemýšlet, jak to udělat, aby měl člověk pocit, že s těma postavama sedí doma v obýváku.

Jak se pro tebe jako režiséra liší příprava na divadelní zkoušení a příprava na natáčení? Je to hodně rozdílná práce?

Jo, jo, je to úplně jiný proces. Bohužel dneska to není tak, že by se jedna scéna točila dva dny a dala by se zkoušet z mnoha pohledů. Při dnešním způsobu natáčení je to jeden výstřel a jeden pokus o zásah. Takže na natáčení musím být fakt připravenej, abych si tam nechal prostor třeba na práci s herci, ale tu technickou stránku věci musím mít dobře připravenou a celkově musím mít hodně jasnou představu. Kdežto na divadle je možný si vzít filmový prostředky – způsob hraní, aranžování – ale zároveň mám možnost neustále tu věc ohledávat a zkoumat, jestli to na mě působí, jak jsem chtěl, aby to na mě působilo. Je na tu práci větší klid.

Co bys řekl, že je pro tebe největší inscenační výzva ve 2:22?

Řekl bych, že největší výzva obecně tý inscenace je, aby to bylo ultrapřirozený a civilní, a zároveň to dokázalo diváka celou dobu táhnout.

Myslíš, že by ta hra mohla diváky v průběhu představení přestat bavit?

Jo, protože když si to člověk očistí od všeho kolem a představí si, jak takovej večírek probíhá, tak to z velký části budou čtyři lidi, co sedí na gauči a povídají si. A tady vlastně máme velký plochy, kdy ti lidi prostě jenom seděj a z očí do očí si říkaj nějaký věci, který jsou zásadní. Ale vzhledem k tomu, že jsme dneska obecně zvyklí, právě z tý televize, ale i z divadla, na neustálej přísun podnětů, překvapování, tak je tady potřeba diváka přimět, aby se zasoustředil, a aby mu stačili dva lidi, který si povídaj na gauči. Tak to je výzva. A druhá věc je správně vést herce a namixovat to tak, aby míra civilního hraní byla uvěřitelná. To jsou takový dvě věci: strach o to, aby se ta civilnost nezvrtla v nudu, a s tím souvisí právě to, aby to ti herci uhráli a byli v tom uvěřitelní.

Nakonec bych se ještě chtěla zeptat, jestli cítíš, že tě ta inscenace nějak obohatila? Narazil jsi při přípravě třeba na nějaké nové téma, které tě překvapilo nebo nad kterým jsi doteď tolik nepřemýšlel?

Spíš mi to prohloubilo spoustu věcí, nad kterejma jsem doteď přemejšlel. To propojení materiálního a nemateriálního světa v rámci přípravy na tu inscenaci mě přivedlo k tomu, že jsem to mnohem víc ještě zkoumal z obou dvou pohledů. Z pohledu Sama a z pohledu Jenny. A spoustu věcí mě utvrdilo v tom, ke komu z nich dvou bych se vlastně přiklonil.

V různých situacích?

V různých situacích, ale možná i v celku. Vlastně mě to dovedlo k mnohem hlubšímu pochopení obou dvou pozic těch lidí a zároveň k svýmu poznání, ke který bych se přiklonil. Jak říká Danny Robins – jestli jsem „Team Believer“ (věřících), nebo „Team Sceptic“ (skeptiků).

A víš to?

Jo, no jasně, believer. Jasnej believer. (smích)

 Děkuji za rozhovor.

 

Přiznám se, že tohle byl nejtěžší rozhovor, který jsem zatím dělala. Strávily jsme spolu s Janou na začátku července u ní doma víc než pět hodin; a to jsem ani nestihla položit všechny otázky, které jsem si připravila. To byla ta příjemná část, která spočívala v tom – naslouchat. Dozvěděla jsem se tolik zajímavých věcí! Nejtěžší bylo rozhodnout se a vybrat, co z toho obrovského množství materiálu použít. Pořád jsem to přeskládávala, rozšiřovala a doplňovala, až mi před pár dny došlo, že v tomhle rozhovoru nemůže být všechno, co bych si tam přála dát. Důležité je se pokusit, aby to bylo alespoň něčím výstižné.

Jana může někdy na první pohled působit lehce bláznivě. Ale když ji dobře posloucháte, zjistíte, že je to ve skutečnosti odvážná, obrovsky silná, svobodomyslná žena; velmi dobrá a vtipná pozorovatelka, která svými komentáři dokáže mnohdy přesně vystihnout podstatu. A když si stěžuje, že je vyčerpaná, říkám si – panebože, takovou energii bych chtěla mít!

Jana do Činoherního klubu nastoupila narychlo, v podstatě v generálkách Machiavelliho MANDRAGORY v režii Jiřího Menzela jako záskok za herečku, která emigrovala. A přestože zároveň působila v dalších divadlech, Činoherní klub se jí stal domovem a ztvárnila tady přes 40 rolí. Aktuálně ji můžete vidět v inscenaci DÁMSKÝ KREJČÍ. V divadle i ve filmu se věnovala kromě herectví taky kostýmní tvorbě. Byla dlouholetou partnerkou herce a režiséra Miroslava Macháčka. Z krátkého manželství s režisérem Michaelem Havasem má syna Davida.

Následující rozhovor, prosím, berte jako takové střípky nebo spíš ochutnávku – ačkoli zatím bez přesného plánu, jak naložit s tím, co jsem do něj nevybrala.

Jaké inscenace za ty roky v Činoherním klubu (bezmála 58!) jsi měla jako herečka ráda – nejradši?

HODINOVÉHO HOTELIÉRA s Oldřichem Novým. TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY, pak jsem měla ráda KREJCAROVOU OPERU od Brechta – tam jsem hrála Polly. Irena Greifová udělala neskutečný kostýmy. Neskutečný. Petr Čepek měl jako Macheath obrovský náboj. Byla k tomu původní Weillova hudba. Bylo to krásný. Mám někde schovaný dopis od Ludvíka Kundery, který to překládal. Tomu se to strašně líbilo.

No a mně se líbil MACBETH, který měl teď derniéru. Protože jsem si tam našla svůj příběh. Že jsem jako čarodějnice prostě šílená dezinformátorka. Ale celý to mělo svůj potenciál a bavilo mě to. Ondra Sokol je mimořádnej režisér. Já si myslím, že je částečně geniální. Jeho něco inspiruje a on dokáže v momentu – vždyť to znáš – přijít s totálně geniálním nápadem. Baví mě na něm, že je jako Schorm a jako bejval Kačer. Tihle režiséři tě netlačej po centimetru – to nemá smysl. Potřebuješ mít svůj prostor.

S Evaldem Schormem to bylo úžasný: ZLOČIN A TREST a ten HODINOVÝ HOTELIÉR. A s Kačerem ta jeho ruská řada. Třeba VIŠŇOVÝ SAD, to jsem si náhodou celý vymyslela, vyložila tu roli jinak. On se vždycky Kačer na zkouškách strašně vykecával s klukama. Protože v Činoheráku byl věčně věků průvan, tak jsem měla přes sebe přehozenej kabát, a pod tím kabátem jsem měla knížku a tu jsem si četla. A on si mě náhodou všimnul a zeptal se: „Co tam děláte, Janinko?“ „Nooo, já jsem jako těhotná…“ Tak jsem pak měla jako Duňaša na začátku takový polokroj, v dalším dějství nóbl městskou volnou blůzku a nakonec břicho – a v tom posledním dějství obří břicho. A on mi do něho Jaša kopal a tak. Pan režisér O. Krejča z toho byl úplně unešenej, když to viděl.

Měla jsem ráda taky VLKA od Leonida Leonova, kterýho režíroval Smoček. Ta moje role tam byla napínavá a vážná. A hrál tam Somr – a to bylo tak přesný herectví, souznění, přesný údery a smeče, za námi se odehrával skutečný tenis.

Samozřejmě mám ráda i komické role jako v DÁMSKÉM KREJČÍM, ale raději hraju civilní a charakterní role. Vždycky máš víc ráda to, v čem můžeš najít i něco pro sebe. Nikdy jsem neměla pocit, že musím stát na jevišti za každou cenu. Ale když tam vzniklo nějaký spojení, něco vzájemnýho, tak to bylo krásný a mělo to cenu. Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí.

Činoherák se proměňuje. Je ale něco, co zůstává? Co je nebo bylo jakousi jeho podstatou?

Já nevím. Myslím si, že je tam stigma. Stigma toho ponížení; původní Euforie, Inspirace a Touha 60. let jsou pryč. Ale nejenom v Činoherním klubu… Normalizace se snesla jako mrak na všechno.

Na Činoheráku mě bavilo, že byl kompaktní. To jsi jenom přišla a koukla ses, co se zrovna ten večer hraje. Většinou jsme hráli ve všem. Věděli jsme všichni o všech všechno. Kdysi jsme se nikdy nebavili o penězích. Nosili jsme z domova různé vzácnosti. Byli jsme šťastný; ale to nebylo tak, že jsme šťastný u divadla. My jsme byli šťastný, že jsme v tý skupině, která má stejnou chemii.

Ono je to možná i generační. Ty máš jiný zkušenosti. Já jsem tuhle vyprávěla o demonstracích za Havla. Sebrala jsem tenkrát Davida a vezla ho taxíkem k tetě do Karlína na hlídání. Měla jsem u sebe jeho křestní list a tisíc korun a klepala jsem se hrůzou. Říkalo se mezi lidma, že za Prahou na Zbraslavi jsou připravený tanky. A taxikář mě uklidňoval – že přece nebudou střílet do vlastních dětí, že jsou to všechno komunistický děti, ti vysokoškoláci… No, já jsem kdysi zažila tu hrůzu, viděla jsem Jana Palacha… Tenkrát jsem šla na kostýmní zkoušku, vystoupila jsem u Muzea a viděla tam frmol volajících a plačících lidí… Já jsem zažila neskutečný věci. Už od srpna 68 to bylo jako válka. Pamatuju si, že jsem jela na Malou stranu v tramvaji č. 22 kolem Národního – tam stříleli do vzduchu z nějakýho gazíku. A na každý straně mostu byla cizí vojenská hlídka. A lidi se přes Most Legií plazili po břiše… Můj život skončil, jsem si říkala…

Prostě. Když něco takovýho zažiješ, tak je to pro tebe šok. Ale prostě víš, že některý věci, který bys nepředpokládala, možný jsou. Může se stát cokoli. Lidi, kterých jsem si vážila, byly vyhozený. Ta komunistická moc byla často brutální a nepochopitelná. No a pak mi někdo o generaci mladší řekne „ale vždyť to nebylo přece zase tak hrozný“. To není pravda! Když jsi měla blbej posudek, tak jsi mohla jít akorát na hlavní nádraží prodávat pivo. Vzpomeň si na Kubišovou nebo Čáslavskou. Ty nevzali ani jako uklízečky.

Jaký je prostor Činoheráku? Co má jeho jeviště do sebe?

Já jsem se tam ze začátku hrozně bála, že jsou diváci tak blízko. A teď si vem, že jsem tam přišla původně jako záskok. Od prvního ročníku DAMU jsem hrála ve Vinohradským divadle, v Městských divadlech pražských, v Národním v DRAHOMÍŘE. (Támhle mám zrcátko od paní Vášový. Ona, když ji Švorc vyhodil, prosila, jestli by mohla něco dělat v Činoheráku. Nakonec hrála ve STRÝČKOVI VÁŇOVI chůvu.)

Já jsem prostě potřebovala mít ten odstup od diváků. Vůbec mně nevadilo, že jsem na velkým jevišti musela mluvit nahlas. Jeviště Činoheráku mě děsilo. V HODINOVÉM HOTELIÉROVI jsem byla polonahá, jeviště osvětlovalo jenom akvárium s rybičkama a doteď mám někde dopis od jednoho diváka, ve kterým mi popisuje obrys mého ňadra…

Vadilo mi to. Až pak mi Mirek Macháček jednou poradil takovou fintu: vzadu v hledišti je takovej pruh mezi přízemím a balkónem, tak abych si ho očima našla. Když se budu koukat tam, nekoukám nikomu do ksichtu ani na hlavu a působí to dobře a přirozeně. Je důležitý, když ti někdo zkušenější řekne tyhle finty; co nesmíš dělat, co můžeš, nebo co ti pomůže. Nebo u filmu třeba, jak vypadáš zepředu, zezadu, zboku.

Říkala jsem právě Markétě Stehlíkový, když v BABYBOOMU říká, že to jedno dítě zemřelo: „To je strašně důležitá informace – a tebe není slyšet.“ A ona na to, že on tam před ní mluví tiše. „Musíte mluvit tak, jako když se hádáte nad spícím dítětem. Chceš mu to nandat, ale nemůžeš probudit dítě. Nadejchni se a mluv po dechu.“ Na divadle to musí lidi slyšet i v tý poslední řadě, protože na to mají právo a přišli tam kvůli tomu.

Ale nakonec je to hlavně o tom, že jako herec vím, co chci sdělovat a není to jenom předvádění. Jakmile vím, o čem role je, když si ji najdu – třeba jako v MACBETHOVI – tak mi ta blízkost hlediště v Činoheráku vůbec nevadí. Naopak ty lidi potřebuju mít co nejblíž. Abych jim sdělila svůj pocit, nemusela při tom moc řvát a abych měla pocit, že sdílíme stejnou energii.

 Činoherák se může jevit, že byl tradičně spíš „pánský klub“. Jak jsi to vnímala ty?

Já si myslím, že to nebyl pánský klub. Myslím, že to vždycky záleželo na šéfovi a na konkrétní konstelaci. Když v PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY hrála Jiřina Jirásková, tak to pro mě nebyl pánskej klub. Předvádí se tam Abrhám, Hrzán a posléze Menzel, ale ona tam hrála prim! Když byla O´Neillova CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI, všichni byli bez sebe z chlapů. Mně se daleko víc líbila Jiřina Třebická a Líba Šafránková.

Je ale pravda, že o pánské šatně se vždycky víc mluvilo. Jednak byli režiséři zvyklí do pánský šatny chodit na pokec, a pak kluci měli spousty fanynek. Byli velice rozdílní a skvělí. A dělali v dobrých filmech, takže byli známí a okouzlující. Někteří – třeba Petr Čepek – taky dost ovlivňovali chod divadla; měli vliv a chtěli ho mít. Prostě to tak bylo. Nakonec v Dejvickém divadle je to podobně. Taky ve hře bývá pět chlapů, jedna stará a jedna mladá. To už říkal Jan Werich, že herečkama by se dala zastavit Vltava, ale rolí je málo.

Uvažuješ nad tím, že bys svoje vzpomínky třeba sepsala?

Ne, protože já si to nedovedu představit psát. Já to nemám ráda. Mirek to měl rád. Každej den mi psal dopisy. Já bych to asi po sobě nikdy nemohla číst – nebo spíš nechtěla. Prostě mi to připadá jako chtěnej důkaz něčeho. Mám pocit, že by to nebylo tak silný, jak to cítím ve skutečnosti já. Že bych to tímhle způsobem neuměla sdělit. A kdybych se k tomu přece vzepjala, tak si myslím, že bych se tím totálně vyřídila. A při odevzdání rukopisu by ze mě zbylo 20 dkg popela.

 

Ahoj Romano, brzy začneme zkoušet hru 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, jejíž téma se točí okolo nadpřirozena, duchů a strašidel? Co ty osobně? Máš s tím nějakou zkušenost?

Mám vlastní zkušenost z dětství a pak zprostředkovaně skrz kamarádku. Když jsem byla malá, rodiče koupili dům, a potom co jsme se tam nastěhovali, jsem nemohla spát, budila se uprostřed noci s pláčem a bála se. Pro moje rodiče to původně téma vůbec nebylo, ale měli úplně stejné problémy se spánkem. Začali zjišťovat, čím by to mohlo být… Táhlo se to asi dva roky. Druhou zkušenost mám skrz kamarádku, která se nastěhovala do bytu kde se děly podobné věci jako v 2:22. Slyšela zvuk těžkých bot, jako by někdo zabouchnul dveře, i když v bytě nebyl průvan a všechny okna měla zavřený. Nemohla tam vůbec spát, až se to stalo fakt neúnosný. Cítili to tam i lidi, co jsou k tomuhle tématu úplně skeptičtí. Třeba její kluk, který jí řekl, že tam prostě nevydrží a musí odtamtud pryč. Je to takovej pocit, že spíš a najednou se probudíš a připadá ti, že tam něco je, že se něco děje. Jasně, že nevidíš nikoho lítat po pokoji, ale buší ti srdce a víš, že už neusneš. Ta moje kamarádka se ani tolik nebála… strach přebilo spíš zoufalství z celé situace.

Takže na duchy věříš?

Věřím, akorát je ošemetné říkat, že přímo na duchy. Věřím, že každé místo má určitou energii a někde může být špatná, na základě toho, co se na místě v minulosti odehrálo.

Ale není to tak, že by to pro mě bylo velké téma. Sama bych to ve společnosti neotevírala, protože mám pocit, že je to něco, co lidi zbytečně rozděluje. Když člověk řekne, že na „něco“ věří, tak je hned „ezo“. Což je dneska docela trend, nazývat všechny duchovní věci, které se vymykají raciu, „EZO“.

Danny Robins, autor hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, se začal věnovat tomuhle tématu ve svých podcastech jako HAUNTED, THE BATTERSEA POLTERGEIST nebo UNCANNY. Poslouchala jsi něco z toho?

Slyšela jsem kousek epizody THE HOUSE THAT HAD TO BE SOLD podcastu HAUNTED, kde se rozebírá příběh páru, který byl inspirací k divadelní hře, kterou budeme dělat. Taky jsou to mladí lidé s malým dítětem, kteří koupili dům, do kterého se nově přestěhovali. Na začátku jsou taky skeptičtí, ale pak se tam dějou věci, které si nedokážou rozumově vysvětlit, a rozhodnou se, že v tom domě nemůžou dál žít. Ale zatím jsem to nedoposlouchala, vrátím se k tomu přes den, tohle není úplně podcast na dobrou noc.

Tvoje postava ve 2:22 se jmenuje JENNY a pochází ze silně věřící rodiny. Mohla bys nám ji trochu víc přiblížit?

JENNY je pro mě hlavně empatická a milující žena, která má v sobě dost vnitřní síly, kterou ale sama teprve objevuje. Mám pocit, že ji sledujeme ve fázi, kdy i ona sama hledá, kdo vlastně je, nebo spíš, kým by chtěla být. Myslím, že díky svému vztahu se svým mužem se vymanila ze spárů silně věřících rodičů, a tak trochu u ní vznikl pocit, že ji zachránil, a to ji automaticky staví do submisivnější polohy. V průběhu hry ale nachází vnitřní sílu, tak velkou, že překvapí všechny, ale hlavně sama sebe.

V čem bys řekla, že je ti podobná a v čem úplně jiná než ty?

Myslím, že nejvíc shledávám podobu v její empatii a vnímavosti. Je mi taky blízká ta její umanutost, ale v dobrém slova smyslu. Že si dokáže jít za svým. Ale ta její přehnaná slušnost, zdvořilost a důraz na to, jak věci budou vypadat navenek, aby všechno působilo uhlazeně, to mi tolik blízké není. Takže především na začátku hry je pro mě JENNY dost cizí člověk, ale pak se ukáže, že tam jsou rysy, které máme vlastně podobné.

Pro tebe je to v Činoheráku druhá role. První byla v inscenaci BABYBOOM, která měla premiéru v prosinci 2022. Mohla bys nám představit i tu? Jak se ti tady v Činoheráku poprvé zkoušelo?

Paradoxně jsou RYBALENKA (postava, kterou ztvárňuje Romana v BABYBOOMU) s JENNY v něčem podobné. V takové té křehkosti. Když jsem si 2:22 přečetla, tak jsem se tomu musela smát. Navíc je u obou dost zásadní téma mateřství. BABYBOOM se mi teď hraje moc hezky, ale u toho zkoušení jsem byla dlouho nervózní, tápala jsem a moc jsem nevěděla. Víc užívat jsem si to vlastně začala až těsně před premiérou. Byla to moje první role po škole, tak bylo náročné se uvolnit. Neznámý prostředí a noví lidi. Ale ty reprízy jsou moc fajn a stal se z toho takový jeden organismus, protože jsme celou dobu všichni na jevišti a je důležitý, abychom na sebe navazovali a byli napojení, což se daří. Takže si myslím, že v tomhle je to super.

Jinak je mi ale postava RYBALENKY dost vzdálená. S tou nenacházím snad ani jeden společný rys. Snad jenom to, že si myslím, že je důležité, aby se brala v potaz ekologická krize a třídilo se a tak. Kdybych ji měla definovat v pár větách, tak je to úzkostlivá žena, která se upne na určitou věc a v tom najde svoji sílu. Ale neříkám to v hanlivém slova smyslu.

Když se podíváme naopak do budoucnosti, máš nějakou vysněnou postavu, kterou by sis tady chtěla zahrát?

Teď mám takové období, kdy mám pocit, že už jsem hrozně dlouho nezkoušela nic klasického. Ráda bych si zkusila třeba Čechova nebo Dostojevského. I Shakespeara, toho mám taky hodně ráda. Jsou to pro mě všechno nadčasové texty. A nacházet v nich paralely se současností mě baví. Zároveň tam jsou krásné postavy. Třeba v IDIOTOVI bych si některou z těch děvčat zahrála hodně ráda. Nebo třeba i Molièra, MISANTROP by se mi fakt líbil.

Máš mezi režiséry nebo režisérkami někoho, s kým bys ráda pracovala?

Ráda bych třeba věděla, jak pracuje Anička Davidová, což je dcera J. A. Pitínského, jehož věci mě taky vždycky strašně bavily. A taky by mě hrozně zajímalo, jak pracuje Honza Mikulášek. Když to říkám, tak mě ale bolí břicho a jsem nervózní (smích). Ne z něj, ale kvůli tomu, jak specifický je jeho divadelní jazyk. No a samozřejmě by mi nevadilo pracovat s Thomasem Ostermeierem (smích). To by mě hodně zajímalo.

Možná až dostaneme nějaký grant od německého institutu, tak se třeba splní i to (smích).

Jo, jo, jo, Shakespeare v jeho podání to je sen (smích).

Tím by se splnilo všechno, o čem jsi mluvila.

Mám moc ráda německé divadlo, nebo vlastně i jejich kinematografii. Začala jsem kvůli tomu i oprašovat němčinu. Moc ráda tam jezdím. Vlastně evropské divadlo celkově mě přitahuje. Především Polsko a Německo, ale taky Francie. Mají strašně silnou divadelní scénu a tradici. Vždycky narazím na něco, co mě zasáhne a z toho pak delší dobu žiju.

Když už jsi zmínila tu němčinu, kterou máš jako koníček, čemu se ještě věnuješ mimo divadlo?

Ráda čtu a občas i píšu. Pak mě moc baví rozhlas… Teď jsem měla možnost tam chvilku pracovat, a to bylo moc fajn. Taky mě baví zkusit si druhou stránku při zkoušení. Udělat svůj projekt, kdy si člověk napíše svoji věc a pak ji dělá s kamarádama. Ambici režírovat nemám, ale vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit… Baví mě, když můžu něco tvořit s lidma, se kterýma jsem nějak napojená a sehraná, co se týče přemýšlení o divadle. A pak mám ráda cestování. Klidně bych cestovala ještě mnohem víc…

To jsi mi hezky nahrála na poslední otázku. Rozhovor totiž vyjde chvilku před prázdninami, tak jsem se chtěla zeptat, kam se tohle léto chystáš?

Určitě se chystám na Mallorcu. Potom asi nějaká příroda a festivaly. Jednou bych si taky chtěla projet dodávkou celou Francii a Itálii. To bohužel nejspíš tyhle prázdniny nevyjde. Zatím to mám otevřený. Doufám, že budu mít ty prázdniny i částečně pracovní, protože se mi tam možná něco rýsuje a přála bych si, aby to vyšlo. To bych byla ráda. Takže je to takový mix sportu, přírody a kultury s objevováním nových zemí. Na Mallorce jsem třeba nikdy nebyla a všichni o tom básní. Tak se na to těším!

To zní skvěle. Užij si prázdniny i zkoušení 2:22. Děkuji za rozhovor!

 

 

Nejmladší herečka Činoherního klubu, Romana Widenková, se objeví v příští premiéře hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, která se celá odehrává v domě, kde se dějí různé nevysvětlitelné a dost děsivé věci. Podobnou zkušenost zažila Romana v domě, do kterého se s rodiči přestěhovala, když byla velmi malá. Sama už si přesně nepamatuje, co se tam tehdy dělo, ale vyzpovídala pro nás svou maminku.

Beata Glombiková: Pokusím se to trochu odlehčit, i když to sranda nebyla. Koupili jsme dům, který je z roku 1928. Nic jsme o něm nevěděli, nic jsme nezjišťovali. Začali jsme ho opravovat, nejdříve spodní patro, pak až druhé, kde jsme plánovali spát. V prvním pokoji v poklidu, ale v druhém, kde měla být ložnice, jsme první noc nebyli schopni zamhouřit oka. S manželem jsme se pořád převalovali. Druhou, třetí, následující noc to samé, což nás začínalo znervózňovat. Já jsem pak už chodila spát dolů, protože tam nahoře to prostě nešlo. Až jednou muž řekl, že má pocit jako by mezi námi někdo ležel. A že má pocit jako by to byla žena.

A tak jsme začali pátrat, co všechno by to mohlo být. Zkoušeli jsme různé babské rady. Vysypávala jsem sůl do všech koutů, pak to zase zametala. Dokonce jsme zkoušeli různá vykuřovadla. Zjišťovali jsme, jestli tady třeba nejsou geopatogenní zóny. Pozvali jsme proutkaře, kteří přišli na to, že je tady silný vliv spodní vody. To znamená, že jsme natáhli měděné dráty pod koberce, ale stále to nepomáhalo. Je to hodně dávno, tak už si přesně nepamatuji, jak jsme se nakonec dopátrali k člověku, který měl jakési speciální vnímání, a ten řekl, že je to bývalá majitelka, která dům nechce opustit. Ten člověk nám pomohl, už ani přesně nevím jak, a ta dotyčná teoreticky odešla.

Nicméně ty problémy zcela neskončily. V ložnici jsme pak už spali, ale celkově byl ten dům zvláštní. Sami na sobě jsme pociťovali, že jsme hrozně nervózní, podráždění, strašně jsme se hádali, řvali po sobě, pořád jsme byli nemocní, dcera nechtěla spát v pokoji, pořád tam něco viděla, nějaké obličeje. Já jsem po ní křičela, ať si nevymýšlí, ať už spí, bylo to celé divoké.

Byly to takové vážnější věci, se kterými nám pomáhal kdekdo. My jsme se s tím opravdu trápili několik let.

Pamatuji si jednu historku, když jsem byla v domě sama a nahoře jsem něco uklízela. Měli jsme taková dvojitá okna, u kterých se jedna část otevírala ven. Měla jsem tam něco opřené, aby se větralo, když jsem převlékala v pokoji postele. A najednou slyším, že něco klaplo. To okno se jako by zvenku zavřelo. Naskočila mi husí kůže, cítila jsem studený vítr. Se vším jsem v tu chvíli práskla a utíkala dolů. Strašně jsem se tam bála být sama.

Nakonec nám právě tahle událost pomohla. A od té doby je klid. V klidu se tu spí. Podrážděnost a nervozita, co nás celou tu dobu trápila, zmizela. Od té doby jsme už byli zdraví. Opravdu to ustalo se vším všudy.

Romana Widenková: Jaký máš od té doby pohled na duchy?

Beata Glombiková: Já jsem člověk velmi otevřený, vždycky jsem byla. Nikdy jsem tyhle věci nevyhledávala, ani jsem jimi nebyla nijak fascinovaná. Když jsme koupili ten dům, tak nám bylo kolem třiceti. Dlouho jsme to popírali, i proto jsme na začátku hledali vysvětlení spíš skrze ty geopatogenní zóny. Přesouvali jsme postel různě po místnosti a pořád jsme nechtěli věřit, že by to mohlo být nějakého jiného původu. Ale opakované setkání s určitými lidmi, kteří mají toto vnímání, nás přesvědčilo, že ty naše problémy budou mít asi i jiný důvod.

 

V Činoherním klubu toho nemá vůbec málo: hraje Julii v K.Š.E.F.T.U., Anitu v LINDA VISTĚ, Katku v BABYBOOMU, Girleen v OSIŘELÉM ZÁPADU a nejnověji ji můžete vidět jako Zaru v KONSENTU. Kromě toho je autorkou SANDŘINA BLOKU a každý měsíc s nadsázkou sobě vlastní píše o strastech a slastech ze života herečky. Má šarm, je upřímná a bezprostřední a vlastně neznám nikoho, kdo by ji neměl rád a koho by si nezískala svým smyslem pro humor.

Se Sandrou jsme si povídaly u kávy.

Tvoje postava v KONSENTU – Zara – je herečka. Jak moc je ti osobně blízká a sympatická?

Blízká mi je asi nejvíc tím, jak na sebe ráda poutá pozornost. To se mi občas taky stane. Ale jinak je vlastně spíš vzdálená. Já jsem se snažila vycházet z toho, co vidím okolo sebe. Což je trochu nebezpečný. Je to dost tenkej led, musím říct, brát si od lidí jejich charakteristický znaky. Některý se v tom možná můžou poznat…

Herečky?

Herečky, no. Zara je mi jako každá postava, kterou hraju, sympatická. Jinak by se to prostě nedalo hrát. Je taková nespoutaná a jako jediná z KONSENTU mi přijde hravější. To mě na ní baví, že mám pocit, že si v ní můžu dovolit hodně věcí.

Je to výhoda, že takovou postavu a její prostředí dobře znáš? Nesvádí ta role k zapadnutí do nějaké škatulky?

Škatulky svádí vždycky. Podle mě se to může stát, ať je to herečka, nebo má ta postava úplně jiný zaměstnání. Přijde mi super, že si můžu sama ze sebe prostě vystřelit, můžu si vystřelit z toho světa. A dát si tam nadsázku, která je hrozně v životě důležitá. Takže v tom je výhodný hrát takovou postavu. A samozřejmě je to i v něčem jednodušší. Jak se v tom světě pohybuju pořád, tak nemusím chodit někam daleko zkoumat lidi.

Pro právníky ve hře je herečka exotická, pro nás od divadla naopak je asi její pohled nejpochopitelnější – co pro tebe na tom bylo nejtěžší?

Tentokrát to je role za odměnu, musím říct. Takže nevím, já jsem se tam moc netrápila. Fakt ne. Pro mě je asi nejtěžší, aby to nesklouzávalo k parodii. To je takový moje téma; umím to přeťápnout, když chci. To je pro mě nejtěžší na každý takový postavě, která je trochu víc – jak to říct – exponovaná.

Jaké jsou v KONSENTU ženské role? Máš pocit, že jsou „ne zrovna vedlejší“?

(smích) To je její replika! Přijde mi, že vedlejší role většinou dělají ty hlavní. Já to vždycky tak vnímám: jasně, je tam ústřední pár, okolo kterýho se všechno motá, ale zároveň, kdyby tam nebyly ty ostatní role – a záměrně neříkám vedlejší – tak by vlastně oni neměli co hrát.

A jak to vnímáš obecně? Jaké jsou z tvé zkušenosti příležitosti pro herečky v divadle?

Já jsem asi spokojená. Nějak netrpím představama, že bych měla mít už dávno Thálii a hrát samý hlavní role. Když je to ta „hauptka“, jak se říká, ono je to taky dost zavazující. Někdy je fajn si zahrát něco, co je menší, kdy člověk nemá pocit zodpovědnosti za celý představení. A myslím si, že obecně u nás v Činoheráku to není vůbec špatný. Řekla bych, že je dobře, že každá máme poměrně dost příležitostí.

Zara v KONSENTU mluví o tom, že zkouší Médeu. Chtěla bys ji hrát? Nebo jinou opravdu velkou roli? Máš nějakou vysněnou?

Já nemám vysněnou roli. Mě by bavilo hrát někoho na úplným okraji společnosti, nebo třeba někoho, kdo je transgender. Nějakou roli, která je jako trochu „jinak“. Ale Médeu nebo Elektru nebo tyhle velký rozervaný role… Samozřejmě bych si je ráda zahrála a zkusila to, ale není to něco, co bych potřebovala k životu.

Co je pro tebe nejdůležitější na zkoušení? Hra, role, nebo s kým budeš zkoušet a kde?

Prostředí. Aby tam byl klid. Aby tam bylo milo. Abychom si ty věci přáli a navzájem si fandili. Nemám ráda postranní hry a spodní proudy, který se občas dějou. Mám ráda, když je to rovný a přátelský prostředí, a potom je mi úplně jedno, co hraju.

Hra KONSENT mimo jiné přináší otázky etiky a morálky v práci i v osobním životě. Čím se řídí tvůj vnitřní kompas?

Nedělám nic, co bych nechtěla, aby někdo dělal mně. A svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhýho. Tím se řídím asi celej život.

Podléháš nějakým stereotypům a jak s nimi bojuješ?

Stereotypům v životě? Taková dobrá ukázka stereotypizace je třeba matka s dítětem na hřišti. Což vlastně první tři roky, co si budem povídat, jsme dělaly všechny. Byly jsme tam furt, protože co jinýho, když dítě ještě nechodí do školky. A občas jsem se zamýšlela nad tím, jestli a jak moc jsem dobrá máma. Když jsem se porovnávala s těma ostatníma. Když jsem se třeba dívala na ty krabičky se svačinou, co měly ostatní připravený. Já jsem chaotik a moc nemám ve věcech systém a věčně něco někde zapomínám. Nemyslím si, že tím to dítě trpí. Ale bylo období, kdy jsem byla lehká oběť tý stereotypizace, protože jsem se necítila psychicky úplně šťastná.

A co se týče dalších stereotypů – rozčiluje mě, když mi někdo říká „no jo, ty jseš ta herečka“, nebo „když jseš herečka, tak bys měla přece tohle a tohle“, „tak ti přece nevadí někde bejt nahatá“. To mě třeba úplně vytáčí. Je mi líto těch lidí, že to takhle mají. Ale přijde mi absolutně zbytečný někomu něco vyvracet.

Pomsta, nebo odpuštění? Co obvykle volíš?

Moje bulharská žilka by řekla pomsta, moje česká říká odpuštění.

Dokážeš zuřit a řvát v osobním životě?

Bohužel jo. Ale snažím se a fakt si myslím, že jsem se hodně posunula. Snažím se dřív přemýšlet než mluvit. I když někdy to nejde, protože jsem prostě impulzivní. Už to se mnou ale není tak náročný, jak to bylo dřív. Jsem trochu takovej malej Napoleon: občas potřebuju mít pravdu a mít věci po svým. Zároveň si myslím, že mám velkou empatii, takže se snažím bejt klidnější.

Ale zase, když jsi herečka a máš zkušenost s takovými emocemi…?

Je to výhoda, ale zároveň level těch nervů je úplně někde jinde než třeba u ostatních lidí. Je to vlastně i dost sebedestruktivní, řekla bych. V normálním životě to moc výhodný není. Já považuju svůj život mimo divadlo za ten hlavní, a tak se v něm snažím chovat tak, aby mě to nevyčerpávalo. Aby to nebylo na úkor mě samotný. A v divadle se mi líbí, když lidi jdou na dřeň, ale zase vocaď pocaď. Mám ráda to, co říká Diderot, a vychází z něj i Stanislavskij, že „hercovy slzy kanou z mozku“. Něčím si projdeš, ale pak už je to řízený, kontrolovaný a vědomý.

A jak to má Zara?

Ta to nemá řízený.

Asi víc žije divadlem než čímkoli jiným…

Jo! Já si myslím, že to má hodně ráda. Že má ráda pozornost a že se ráda hodně načančá a podle mě bude takovej ten typ, co sedí hodiny a hodiny v divadelním klubu a rozebírá svoji postavu. A hrozně se jako řeší. Myslím si, že je ochotná během zkoušení se absolutně převtělit.

Možná je to trochu tím, že je svobodná a nemá děti.

Taky si myslím. Ty děti tě pak prostě uzemní. Tam už potom nemáš moc manévrovací prostor na nějaký svoje dojmologie.

Jací jsou tví kolegové v KONSENTU?

Skvělí jsou. Je to, řekla bych, mladá progresivní parta. Přemýšlela jsem nad tím, že od dob DAMU jsem nebyla na jevišti s tolika stejně starýma lidma. A je to vlastně hrozně fajn – tohle znovu zažít.

Když zrovna nehraješ, chodíš se dívat na kolegy do hlediště. V jakých scénách je sleduješ nejraději?

Obecně se mi často stává, že pozoruju kolegy; a i na jevišti se občas kochám, jak ostatní hrajou, a pak zapomenu, že tam jsem taky a že bych měla hrát. Mně se nejvíc líbí hromadný scény, jakmile jich je tam víc. Protože můžu pozorovat takový mraveniště. Baví mě seznámení Zary a Tima, tam jsme všichni kromě Liz a Lady. Ale ze všeho nejvíc mě baví ten zrod. Když se přijdu podívat na začátku zkoušení, a pak nějakou dobu ne. A potom vidím tu změnu, to, jak se tvoří ty postavy. To je hrozně inspirující.

Co tě na KONSENTU nejvíc baví?

Baví mě ta jinakost, pro mě to není zatěžkaný představení, protože to samozřejmě vidím, jak říká Zara, „z perspektivy své postavy“. Baví mě nejvíc každá ta složka. Hrozně se mi líbí hudba, líbila se mi režie, líbí se mi, jak to hrajou ostatní, líbí se mi kostýmy, líbí se mi scéna (ve finále – ze začátku to vypadalo, že budeme všichni zvracet z těch šprušlí, ale jakmile to Karel Čapek upravil, tak je to bezvadný). Celý se mi to líbí. Je to hrozně osvěžující, když člověk dělá něco, co má rád a co se mu líbí. A myslím si, že mě by hrozně ubíjelo pracovat někde v kanceláři, protože bych z toho neměla tady ten svěží dobrý pocit. I když kdoví.

 

Nepřehlédnete ho v titulní roli oblíbeného OŠKLIVCE. Ale to ani v na pohled nenápadnější roli Tima v tragikomedii KONSENT, kterou jsme v Činoherním klubu odpremiérovali na konci března.

Tento rozhovor jsme s Vojtou vedli právě před druhou reprízou KONSENTU.

Co se ti na KONSENTU nejvíc líbí, co tě na něm baví?

Pro mě je to věc, kterou jsem vlastně nikdy nedělal. Je to absolutně současná, společensky aktuální hra. Jsem ve věku, ve kterým jsou ty postavy. A mezilidský vztahy, který jsou tam vyobrazený a o kterých je to především, se mě teď osobně dotýkají. Ústřední pár má malý dítě. Je to přerod do dospělosti se vším všudy. To je asi první, co mě napadá, že mě na tom nejvíc baví.

Pak se mi samozřejmě líbí taky to, v jaký partě jsme se herecky sešli. Martin Finger (pozn. umělecký šéf Činoherního klubu) po tom zkoušení řekl, že je to divadlo, který ho baví a který do Činoheráku patří. A z toho mám radost.

Jsou za námi představení KONSENTU, na kterých byli diváci (generálky, premiéry, první repríza). Jakou cítíš z hlediště odezvu?

Pokaždý trošičku jinou. Myslím si, že to je celkem běžnej jev – teda v Činoheráku. Záleží na tom, jaký lidi se ten večer sejdou, a doslova spoluvytvoří to představení. Zní to jako fráze, ale mám čím dál tím víc pocit, že v Činoheráku to platí absolutně. Během zkoušení se vždycky stane, že se z toho třeba humor ne vytratí, ale přestanete se s režisérem smát situacím, kterým jste se smáli, když se to četlo poprvé. A díky divákům se to tam najednou zase vrací.

Mám taky pocit, že jsou v KONSENTU místa, který diváky rozdělujou. Protože ta hra v sobě humor má, ale je to drama. A jsou tam situace, ve kterých to zatuhne. Některý lidi to přečtou okamžitě, některým to hned nedochází. Je to strašně zajímavý. Při jedné generálce jsme to hráli pro několik mladejch studentek a studentů, který byli skvělí v tom, že hru svejma bezprostředníma reakcema komentovali. A myslím tím někdy i slovně. Někdy se jenom ozvalo „Aaaa…“ – takovej ten hrozivej nádech při zvratu. Na jiné repríze se zase lidi smáli na úplně nečekaným místě. Ale je potřeba ten smích rozlišovat: kdy jsou pobavení, a kdy používají smích jako určitej ventil, kdy smích pochází z absurdity tý situace, kterou zrovna hrajem a do který se ty postavy dostaly. Protože každá z těch postav prochází několika zvraty a žádná z nich neskončí tak, jak začala.

Hraješ postavu Tima, který je podobně jako Lette v OŠKLIVCI spíš outsider a, jak jsi to nazval sám na tiskovce, „otloukánek“. Jak bys ho představil divákům?

Tim je státní zástupce, a už to samo o sobě ho staví na opačnej pól oproti těm ostatním – advokátům, který hájí obviněný. A Tim většinou, jak říká, žaluje. A to je svým způsobem určující. My jsme měli zkoušku, na které byl právník. Vysvětloval nám, o co přesně v právu a u soudu jde, a mluvil právě i o tom, že státní zástupci jsou i jinak nastavený. Nechci to hodnotit, že jsou to „ti slušnější“ právníci, tak to úplně není. Ale je to jinej výchozí bod. A možná to ho trochu předurčuje bejt v tý partě takovej otloukánek. Není to nejúspěšnější právník. Je skvělej, ale není top. Navíc v tý partě s ním trošku zametají, a on, jak je introvertní a není úplně průbojnej, tak si myslím, že si nechává i spoustu věcí líbit. Mluví o něm za jeho zády, že smrdí. Že vypadá jako gay, ale není gay. A že si nemůže najít ženskou. Úplně mu nerozumí, ale vlastně ho nepokládají ani za konkurenta, nebo soupeře. Což je velmi zvláštní výchozí pozice, ze který on se potom v průběhu hry nějakým způsobem snaží vymanit. Možná i to, jak mu nevěří a sráží ho, je odrazovej můstek pro to se projevit a udělat věci, který by od něj nejspíš nečekali.

Jaká je to pro tebe zkušenost chodit na jeviště na jednotlivé scény oproti třeba Lettemu v OŠKLIVCI, kdy jsi na jevišti pořád?

Většinu věcí tady v Činoheráku jsem odehrál tak, že jsem chodil jenom na určitý scény. Pro mě je spíš OŠKLIVEC taková výjimka, že jsem tam od začátku do konce a mám „hauptku“. Ale je to samozřejmě něco úplně jinýho.

Člověk musí malinko jít s tempem a dynamikou toho představení. Často z šatny vcházíš do rozjetý situace. A potřebuješ do toho třeba vletět a tady se musíš předem nějakým způsobem nastartovat. Já – aspoň teď ze začátku – dělám klidně i takový cvičení, že tady běhám po schodech nahoru a dolů, abych byl zadejchanej a vletěl do toho s nějakým fyzickým vypětím.

Úměrně velká výzva – jako odehrát velkou roli, ve které je od začátku do konce na jevišti – je pro herce udělat na malým prostoru něco, co je zapamatovatelný a co pomůže celku. To je hlavní premisa, kterou jsem si vždycky říkal, když jsem hrál menší role: pomoct tomu představení a sloužit mu tak, jak je zapotřebí. To se snažím dělat i tady. Ale že by to byla větší pohodička, to určitě říct nemůžu.

Tim je právník, Lette vývojář – oba jsou intelektuálové. Co to pro tebe znamená? Je ti to blízké?

Každej herec je svým způsobem typově obsazovanej do něčeho, co mu lidi můžou uvěřit. Mně se role „neomalenců“ a „buranů“ – a teď to nemyslím nijak zle – vyhýbají. Jednou mně Bohdalka řekla, že já to dělat nemůžu, protože na to mám moc bystrý oči. A něco na tom asi je. A je mi samozřejmě bližší hrát postavy jako Lette nebo Tim, protože se spíš považuju za někoho, kdo je nějakým způsobem přemejšlivej, trošku introvertní a lehce klidnej. Samozřejmě – umím se nasrat – to neříkám. Ale nejsem bouřlivák, co do něčeho vletí a okamžitě na sebe strhne pozornost. Spíš jsem ta tichá voda, která mele břehy, když už to takhle mám říct. Je to i něco, co v těch rolích trochu hledám. Kdy můžu vyjít ze sebe. Což je tady v Činoheráku častá připomínka, třeba od Martina Fingera: „Buď víc za Vojtu, buď víc za Sandru, buď víc za Martu…“ Člověk v sobě hledá autenticitu, autentický motivace a konkrétní věci, který si dokáže za těma situacema představit a který chce nějakým způsobem přenést. A pomáhá, když to může brát ze sebe.

Přemýšlel jsi někdy o tom, co bys dělal, kdybys nebyl herec, režisér, u filmu, u divadla?

Vždycky, když se mě na to někdo zeptal v rozhovoru. Protože já jsem s tím vším začal tak brzo, že jsem ani neměl úplně prostor si to nějak líp rozmyslet. Ale čím jsem starší, tím víc bych si asi dovedl představit, že mám někde nějaký políčko, který si obdělávám a koukám se na to, jak jsem na jaře zasel a na podzim sklízím. A mám čistou hlavu. Samozřejmě tak to nikdy není a všechno má svoje, ale to je asi jediný, co si dovedu představit. Já jsem rád, že dělám tuhle práci, kterou dělám. Já ji miluju. A vlastně mně do života přináší samý dobrý věci, i když má svoje jasný negativa. Ty mě zase posouvají dál tím, že se s nima učím žít. A to by měla každá práce.

Litoval jsi někdy nějakého svého rozhodnutí, že jsi ho neudělal třeba včas?

Jsou situace v životě, kdy si člověk říká, že měl něco říct, nebo udělat dřív… Ale vlastně si říkám, že to zpětně stejně nemá smysl řešit. Ty věci jsou tak, jak jsou. A možná se tím, že jsem něco neudělal, jenom dřív odkrylo něco, co by se stejně jednou stalo. A snažím se tím moc netrápit. Protože já se snažím – myslím tím jak v práci, tak v osobním životě – věci dělat naplno a vědomě a chci se k nim stavět čelem a brát je tak, jak jsou, a dělat je v tu chvíli nejlíp, jak umím. A výsledek je prostě výsledek toho, co jsem v tu chvíli nejlíp věděl. Někdy si člověk zpětně něco uvědomí líp, ale čas se prostě vracet nedá.

Jakou scénu máš v KONSENTU nejraději?

Myslím si, že divácky nejpůsobivější a pro nás asi nejzajímavější scéna je vánoční večírek. Což je scéna těsně před přestávkou, ve který se věci opravdu začnou obnažovat a lámat. To představení tam nabírá spád a skončí to lehkým cliffhangerem, kdy si člověk říká – „ty brďo, co se tam bude dál dít?“ I když nemám v tý scéně tak velkej prostor herecky, baví mě být její součástí. Ta hra je napsaná tak, že všechny ty postavy jsou inteligentní a neustále si o všem, co se tam děje, něco myslí a mají na to nějakej názor. A to, že nemáte repliku, neznamená, že nehrajete.

A taky mám rád scénu, kterou máme s Martou Dancingerovou. To je scéna, který říkáme „poltergeist“ nebo „duch“. A to je právě taková zvláštní věc, kterou tam ten Tim má. Ačkoli je to člověk velmi racionální, tak cejtí ve svým bytě nějaký nadpřirozeno, který se mu tam vkrádá. Který tam jako nad ním visí a je z toho nesvůj. A možná taky ne, možná si to celý vymyslel.

Právě prostřednictvím Tima a jeho poltergeista se v KONSENTU objevuje návaznost a narážky na inscenaci hry Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, kterou chystáme na začátek září. Věříš na duchy ty sám?

Já se snažím si to nepřipouštět. Ale je to takový můj alibismus, abych se pak doma nebál. Takže dělám jako, že nejsou.

 

Ondřej Rychlý, talentovaný herec a muzikant, hraje v Činoherním klubu Alana Stranga v sugestivním psychologickém dramatu Petera Shaffera EQUUS. V novince – tragikomedii KONSENT – se představí v roli úspěšného advokáta, který nemá ve zvyku prohrávat, u soudu ani v životě. S Ondrou jsme se k rozhovoru sešli před zkouškou na baru v ještě prázdném divadle.

Proč jsi řekl „ano“ na KONSENT?

Protože je to Činoherní klub, divadlo mýmu srdci velmi blízké. A já to přijal od divadla jako dar, že mi dalo takovej nádhernej hereckej úkol.

Přečetl sis hru dřív, než jsi nabídku přijal, nebo ne?

Vůbec ne. Sešel jsem se na chodbě s Martinem Fingerem (pozn. umělecký šéf Činoherního klubu), prohodili jsme spolu čtyři věty a bylo to jasný. Řekl jsem rovnou, že ano. Mám v něj velkou důvěru, a tak jsem věděl, že to se mnou bude rezonovat.

A když sis KONSENT přečetl, napadlo tě, že budeš hrát Eda?

Vůbec ne! To by mě v životě nenapadlo. Já převážně – a Vojta Kotek si ze mě teď kvůli tomu dělá srandu – hraju pořád mladé naivní postavy, který jsou vláčený emocema, prince atd. Takže by mě nenapadlo, že budu hrát tak vyzrálou postavu, jako je Ed. Ne, že by se tedy také nedokázal nechat strhnout tím, co cítí. Byl jsem překvapený, že jsem po Alanovi z inscenace EQUUS dostal další takovou velkou hereckou příležitost.

Je ti něčím blízký, když říkáš, že to není úplně postava, kterou bys čekal, že budeš hrát?

Já se prostě nemůžu nabažit toho, že je to velmi rychle uvažující inteligentní postava. Pálí mu to a umí se vyargumentovat z jakýkoli hádky. Umí velmi pevně stát za svými názory.

Eda v KONSENTU sledujeme jako diváci patrně nejvíc. Je skoro ve všech scénách. Zároveň to není postava, které by diváci celou dobu fandili. Co je pro tebe na tom nejtěžší?

Hned ze začátku jsme právě zjistili, že síla té hry je mimo jiné v tom, že se tam sympatie diváků přelévají. Ve chvíli, kdy si divák vytvoří na nějakou postavu názor, tak hned v další scéně ho může okamžitě změnit. To je na tom krásný a zároveň i těžký, protože my vlastně musíme přesně vědět, jak bychom na diváky měli ideálně v těch situacích působit, a tak to pak hrát. A to mě strašně baví. Ale nejtěžší je pro mě paradoxně hrát situace, kde jsme všichni jako přátelé spolu a kde se zdánlivě nic neděje.

Ta hra staví trochu proti sobě do určitého srovnání postavy Eda a Tima. Což tě vlastně dostává do srovnání s Vojtou Kotkem, který má možná z hlediska diváků o něco sympatičtější roli. Jak tohle vnímáš?

Vznikla nám tam díky tomu nádherná dynamika. My tím, že se už s Vojtou známe dýl a troufám si říct, že se máme rádi, si z toho děláme velkou legraci. Vzniká nám tam určitej boj a děláme si pomyslné čárky. Je to úsměvný se takhle střetnout a my se tím celou dobu bavíme.

Ed je obhájce muže obžalovaného ze znásilnění. Nacházíš nějakou paralelu mezi herectvím a advokacií? Ta postava je jiná než ty, ale ty, když ji hraješ, tak musíš zastávat její úhel pohledu…

Herectví je hodně o empatii, o tom, do někoho se vcítit. A při tomhle zkoušení jsem zjistil, že advokacie je o trochu jiný empatii. Práce obhájce nespočívá nutně v tom vcítit se do člověka, kterého zastupuje. Ale spíš do těch porotců. Musí je přesvědčit a dostat na svoji stranu. V tom to samozřejmě divadlu podobný je, protože je to boj o sympatie. Tak to funguje v anglosaském právním systému – common law. Co jsem pochopil, tak naši advokáti si to nemůžou a nesmějí dovolit. Tam ale platí, že čím je ten advokát větší herec, tím vlastně líp.

Ve hře vedeš křížový výslech svědkyně, je ti to příjemný – být tak manipulativní?

Jako hereckej úkol to příjemný je. Protože mně je vždycky příjemnější bejt tahoun dané situace, nebo mít to pod kontrolou. Takže já bych nechtěl bejt na straně Lady Jelínkový. Dělá mi dobře, že já si určuju tempo a to, kam to půjde.

Jak moc třeba řešíš, že někdo má názory postavy za tvoje vlastní? Když si tě ztotožňuje s tvou postavou?

To já neřeším. To je problém toho, kdo si mě s tou postavou ztotožňuje a kdo, kdyby chtěl vědět, jak to je, se může přijít zeptat. Ale zažívám spíš to – a neustále mě to překvapuje –, že za mnou lidi chodí, ať jim pomůžu s nějakou zlomeninou nebo bolavýma zádama nebo něčím. Fakt mají pocit, že když jsem hrál doktora – jednou! –, tak prostě budu opravdový doktor a navěky. Měl bych strach po tomhle představení, kdyby měli lidi ten pocit. Ale myslím si, že Ed je tak radikálně jinej člověk než já, že si to snad nikdo nepomyslí.

Co se ti na hře KONSENT líbí nejvíc?

Vypíchnul bych to přelévání sympatií. To mě hodně zaujalo, už když jsem to četl. Že fakt nevím, komu fandit, nebo naopak jsou proti sobě dvě strany, a já oběma vlastně rozumím. Takže vidím, jak jsou křehký pravdy, kdy každej má tu svoji. Taky mě na hře baví ta šestice mladejch lidí, kamarádů. Je to i o přátelství. A nehledě na temný témata, který tam samozřejmě jsou velmi důležitý, tak nad tím vším je, že ti přátelé tady pro sebe navzájem jsou. Jako opory, i když každý může mít na věc jiný názor. A to je vlastně hrozně hezký.

Co si pamatuješ z prvního čtení KONSENTU, co bys chtěl, aby diváci ideálně taky zažili, až to uvidí?

Z prvního čtení jsem měl pocit takovýho krásnýho přítomnýho okamžiku. Mně přišlo, že kdyby se nám to podařilo, tak ten divák opravdu může bejt jako u nás v obýváku. Sledovat hádky, který díky tomu, že naše postavy dělají práci, kterou dělají, neprobíhají tak, jak je to úplně běžný.

Zkouší se ti s ostatníma dobře?

Zkouší se mi krásně, svobodně. Mám úžasné a zatraceně talentované kolegy. Nechci, aby to skončilo, protože jsme si, myslím, všichni strašně sedli, i když jsme se s některými třeba vůbec neznali. Krásně na sebe slyšíme a na zkouškách panuje obrovská vzájemná důvěra a podpora.

Musíš jako muž překonávat v životě nějaké stereotypy? Třeba v rodině? Že existují nějaké představy o tom, co bys jako muž „měl“.

Já mám v sobě furt takový zvláštní nastavení, že jako muž bych měl bejt živitelem. Tím, kterej vydělává peníze, a moje žena by měla bejt v jeskyni a starat se o oheň. Ale vím, že ta žena (pozn. herečka a zpěvačka Tereza Rychlá) je tak moc šikovná a chce se realizovat, takže se o ten oheň budu hrdě dělit. Stejně tak jako o domácnost, o péči o děti, o finance.

A na začátku to pro tebe bylo přirozený?

Měli jsme na to téma i velmi věcné debaty, že já jsem absolutně připravenej se postarat. Ale když se žena chce realizovat a je tak úspěšná, je to samozřejmě hloupost jí stát jakkoli v cestě. A je to jedině dobře, že je možný se o to takhle dělit.

A okolí to nějak řeší, nebo ne?

Všichni nás v tom podporují. Bez toho by to ani nešlo. Maminky často hlídají. Taky máme báječné sousedy, kteří nám velmi pomáhají, a my se jim to snažíme vracet a navzájem si hlídáme děti. Nám tohle nastavení maximálně vyhovuje. Je potřeba se občerstvovat i mimo domov, abychom si doma mohli pořád něco dávat.

Kdo u vás doma určuje, jak bude otočená pohovka? Máte takové spory?

Naštěstí – a je to neuvěřitelný – my máme od počátku absolutně identickej vkus a cítění. Když jsme třeba vybírali nějakou barvu a ukázali nám padesát odstínů různejch barev, tak jsme oba dali prst na stejnej odstín. Takže my tenhle problém nemáme. Ale jsme si vědomi toho, že je to vzácné, a vážíme si toho.

Co je pro tebe nejdůležitější v partnerství?

Vzájemná důvěra a respektování toho druhýho a jeho prostoru a hranic. Každej člověk je prostě nějakej a je potřeba nechtít ho měnit, a naopak přijmout ho takovýho, jakej je. Dopřát si to mít se opravdu rádi takoví, jaký jsme. Tak to je podle mě jedna z těch důležitých věcí, která mě takhle v půl desátý ráno napadá.

Stalo se ti někdy něco, co bys nikdy neřekl, že se ti stane?

Mockrát. Octl jsem se na místech, kde jsem si myslel, že se nikdy neoctnu. Staly se mi věci, který bych nečekal, že se mi stanou. Ale vím, že pro mě ty zkušenosti byly vždycky velká škola a formovalo mě to, takže bych neměnil.

A udělal jsi někdy něco, co sis myslel, že bys nikdy neudělal?

Ano. Taky. Ale můžou to bejt výzvy v tom dobrým. První, co mě teď napadá, je, že jsem režíroval svýho tátu (pozn. herec Petr Rychlý, řeč je o inscenaci S PRAVDOU VEN v Divadle Kalich). Nejdřív jsem tu nabídku tátovi ze strachu o náš vztah odmítl. A pak jsem díky své ženě, která mi vysvětlila, že je to velkorysá nabídka, která se neodmítá, do toho šel. A krásně jsme to spolu zvládli.

 

Scházíme se při příležitosti blížící se derniéry inscenace MACBETH, která proběhne 31. května. Premiéru měla u nás teprve před rokem. Proč se divadlo rozhodlo inscenaci stáhnout po tak krátké době?

Ten hlavní důvod, proč končí, je ekonomicko-organizační. Vzhledem k tomu, kolik je ve hře postav a hostujících herců, nejsme schopni dávat dohromady hrací termíny. Třeba teď v březnu MACBETHA nehrajeme vůbec. Taky je ta hra velmi nákladná. I kdybychom vždycky měli prodáno až po strop, tak jsme pořád ve velkém mínusu, což si divadlo v naší velmi kritické finanční situaci dovolit prostě nemůže.

Krom toho zkoušení provázely těžkosti, v den premiéry ještě nebylo hotovo tak, jak bychom chtěli. Současně ale dlužno říct, že za ten rok reprízování jsme toho spoustu dohnali. Zaznamenal jsem od mnoha diváků velmi pozitivní ohlasy. Tito diváci byli inscenací opravdu zasaženi, někteří to viděli dokonce vícekrát, což je pro mě z uměleckého hlediska určitá satisfakce, protože zkoušení bylo pro všechny hodně náročné.

Čím je pro tebe jako pro herce a uměleckého šéfa divadla tato inscenace výjimečná?

Klasika a Shakespeare. Když jsem působil v divadle Komedie, tak jsme se postupně propracovávali k tomu, abychom jako už vyhraný soubor uvedli Shakespeara. Moc jsem se na to těšil. Nakonec jsme to ale bohužel nestihli, protože Komedie skončila dřív. A pak jsem se ocitnul v Činoherním klubu a přišel okamžik, kdy jsme s Ondrou Sokolem řešili podobnou otázku. Nejdříve byla řeč o klasice obecně. Hodně jsme mluvili o Čechovovi, kterého Ondřej chtěl dělat a dlouho to vypadalo, že bude. Pak si to rozmyslel, a řekl Shakespeare. Tam se taky vystřídaly asi tři tituly. Naše rozhovory trvaly přibližně dva roky. Jednoho dne ale Ondřej přišel a řekl MACBETH. Já jsem si myslel, že si to po čtrnácti dnech zase rozmyslí, ale to už se nestalo. Takže to skončilo u MACBETHA a já jsem chtěl, abychom si to v tom specifiku Činoherního klubu vyzkoušeli. Zajímalo mě, jak se s tím vypořádá Ondra Sokol, a vzrušovala mě představa, že to bude úplně jiné než na velkých jevištích.

Sám jsi v rozhovoru k premiéře zmiňoval, že herecká tvorba nekončí uvedením premiéry. Proto bych se chtěla zeptat, kam ses ty za ten rok posunul? Našel jsi, ať už v té postavě nebo v celé hře, něco nového?

MACBETH má v sobě spoustu tajemství. A ty když se příliš dovysvětlí, kouzlo pomine. Nedávno jsem se díval na svoje poznámky, co jsem si napsal, když jsem si tu hru důkladněji četl před tím, než jsme začali zkoušet. Tehdy jsem se dost věnoval všem nadpřirozeným věcem kolem čarodějnic. Přemýšlel jsem, co s tím uděláme, aby to nebylo jen přibližné čarování. Částečně jsem si existenci těch našich čarodějnic vysvětlil, ale stejně to zůstalo dílem tajemství, protože je to tak holt napsané. Prostě se zjeví čarodějnice, vyřknou tvůj osud a zase zmizí. A ty nevíš – stalo se to? Nestalo? Zdálo se mi to, nebo nezdálo? A ono se to začne naplňovat, ale jinak, než si myslíš. Najednou jsi nasměrován k činům, protože ti je někdo vnuknul. Není to jen taková pohádka. Pro mě je to o tom, že ti někdo nebo něco nasadí do hlavy myšlenku a ty s ní od té chvíle pracuješ jako s fixní ideou.

Během toho ročního reprízování jsem také dokázal daleko víc proniknout do rozporuplnosti, která v postavě Macbetha je. Ono se totiž v té hře všechno děje strašně rychle. Nejdříve je Macbeth hrdina, pak se mu zjeví čarodějnice a řeknou „ty budeš král“ a najednou už se mluví o vraždění. To pro mě bylo opravdu strašně rychlý. A k tomu, abych se s tím sžil, mi ten rok hodně pomohl. Pravdivost a uvěřitelnost jednání je v Macbethovi něco, co tam pořád hledám. Povedlo se mi při mé náročnosti k sobě samému jen asi na dvou reprízách zahrát to tak, že jsem mohl být i docela spokojený. Vícekrát to ale byly jen dílčí radosti z nějakého monologu nebo situace, která se povedla, a to ostatní byly úkoly do příště, co musím zlepšit. Inscenace jako celek i herečtí kolegové se ovšem za ten rok také veskrze posunuli.

Jak bys zhodnotil svůj život s Macbethem? Dokázal sis i v takové postavě najít něco blízkého pro tebe osobně?

Ne. Já jsem úplně jinej typ člověka. Já mám naopak rád, když jsem v pozadí, což je vtipný, když dělám toto povolání a teď ještě uměleckého šéfa. Ale slovy Spejbla a Hurvínka mám fakt rád „klid, ticho a černou kávu“. A ty role mi pomáhají, že se vždycky za nějakou schovám a tam se vyřádím. Nicméně jsem introvert a „peace maker“. Takže Macbethův způsob řešení věcí mi blízký není. A sakra – komu by měl být! Jsem člověk, co se umí porvat, ale vždycky v obraně nebo za někoho slabšího, to se pak nedám. Já ale nejsem ten, co si začíná, nejsem duší válečník, nechci řešit lidské neshody násilím. Samozřejmě nemůžeme srovnávat dnešní dobu a dobu Shakespeara, i když ono se vlastně nic moc nezměnilo. Pořád jsou tu lidi, co věci neumí řešit jinak než násilím. V tom se ale s Macbethem, ani s těmi ostatními, nikdy nemůžu sejít.

Na druhou stranu je na Shakespearovi krásný, že podrobuje své postavy ve jménu divadelního jazyka vnitřnímu rozboru. V normálním světě by tato postava asi takhle neuvažovala, že by se sama tak zpochybňovala a rozpitvávala motivy toho, co dělá a proč to dělá. A to je přesah – poselství, které má ta hra dát divákovi pro jeho uvažování nad světem a nad člověkem.

Lákalo by tě si v budoucnu zahrát ještě jinou shakespearovskou roli?

Já jsem nikdy neměl žádnou vytouženou roli. Nicméně spousta kolegů kolem mě je vždycky měli, takže jsem svou hlavu už před mnoha lety nakonec donutil, abych uměle vydoloval nějakou vysněnou postavu. Nebylo to tedy v podstatě spontánní, ale dospěl jsem k jediné, která je zrovna od Shakespeara a jmenuje se král Lear. Tenkrát mě to možná napadlo, protože jsem si říkal: „To je za tak strašně dlouho, že mě do té doby něco možná spontánně trkne, a když ne, ani Lear vlastně není špatnej.“ Já jsem vždycky bral role, jak ke mně přicházely, a musím říct, že jsem na ně měl štěstí. Takže jsem ani neměl důvod někde nečinně sedět a říkat si: „Tohle bych si chtěl zahrát.“ Na to jsem vlastně nikdy neměl čas.

Dokážeš si představit, že by se v Činoheráku v nejbližší době uváděla nějaká další Shakespearova hra?

Já rozhodně tato dvířka z vlastní iniciativy otevírat nebudu. Jestli s tím nějaký oslovený režisér přijde, tak to pak uvidíme, ale vzhledem k tomu, že Shakespeara považuji za velmi výjimečnou věc, tak mi to teď prozatím stačilo. Budeme mít jednu zkušenost za sebou i se všemi hořkostmi i radostmi. To chci ještě jednou zdůraznit, že přes všechny těžkosti, které nás při zkoušení potkaly a kvůli kterým ta inscenace nevystoupala do výšin, které jsem si já představoval, tak i přesto nabyla takové podoby a takových kvalit, že si to své místo vydobyla. A to je dobrá zpráva tady pro nás.

Teď už MACBETHOVI zbývají jen dvě poslední reprízy. Proč by si je diváci neměli nechat ujít?

To se mi vždycky těžko posuzuje, když jsem na jevišti. Ten pohled z hlediště a jeviště je vždycky jiný. V čem jsou ale asi společné, je sdílení emotivních zážitků. Schválně teď mluvím o emocích, i když divadlo je i o rozumové analýze. Náš MACBETH v současné konstelaci silné emoce vzbuzuje. Ještě před premiérou jsem měl takovou představu, že bych chtěl, aby ta inscenace nechala na konci diváky sedět se spadlou čelistí, neschopné po takovém nářezu zatleskat. Protože ta hra je o takových hrůzách, dotýká se samotné esence zla, že to diváky nemůže nechat chladnými. Nemůžou se na inscenaci MACBETHA dívat jen s intelektuálním nadhledem. A jak už jsem říkal, mnoho diváků to za ten rok nedělalo a odcházeli s tou spadlou bradou. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě režie Ondřeje Sokola, ale obzvlášť chci v tomto případě vyzdvihnout hudbu Milana Pastyříka.

Co ti bude po derniéře MACBETHA nejvíce chybět?

Nejsem, co se derniér týká, příliš sentimentální typ, ale chvíli mi samozřejmě ta postava bude chybět. Přece jen jsem s ním nestrávil takový čas, jaký bych chtěl, jaký je u jiných rolí běžný. Ale u této bylo holt určeno někde ve vesmíru, že to bude jen rok. Ale zase musím říct, že mám pocit, že jsem během toho zkoušení minimálně o tři roky zestárnul, protože to byly fakt strašně náročné tři měsíce. Tak se mě možná ten osud rozhodl začít šetřit a ukončí to. S žádnou jinou rolí se mi momentálně neděje, že bych po polovině seděl o pauze v šatně a byl totálně vyčerpanej. Cítím se vždycky, jako bych vážil tunu.

 

Hvězdu televizních seriálů KUKAČKY a ZLATÁ LABUŤ a současně autorku knih NESMĚLÍ a NIKOLAS A TAJEMSTVÍ SNOZEMĚ můžete v Činoherním klubu právě vidět jako Lady Macduff v MACBETHOVI a jako Fanny (v trojroli) v populární satirické komedii OŠKLIVEC. Od konce března zazáří Marta Dancingerová v jedné z hlavních rolí inscenace tragikomedie britské dramatičky Niny Raine KONSENT (CONSENT). O zkoušení a především volně nad tématy KONSENTU jsme si povídaly v Činoherní kavárně. 

Na začátku je v KONSENTU potřeba vybudovat přátelské bezpečné prostředí. Hodně scén se odehrává u Kitty a Eda doma a zvou si tam přátele. Jak se ti s ostatními zkouší? Jak se ti s nimi tvoří domov?

V KONSENTU je úplně skvělá parta. Mně se se všema zkouší moc dobře. Některý znám hodně dlouho, některý znám kratší dobu. Ale všichni jsme vlastně stejně starý a ti lidi jsou bohatý na spoustu schopností a talentů. A já se mám furt kým inspirovat. 

Co je pro tebe domov?

Potřebuju, aby to bylo bezpečný prostředí, kde se třeba neřeší práce. Aby nebyl vzduch zanesenej pracovníma starostma, který řeším přes den. Jak mám v současnosti opravdu hodně práce, tak chci doma řešit úplně běžný věci. Kde jsou rukavice, jestli jsem nenašla autíčko z lega, jestli chybí jogurt. Najednou začínám u těchto všedních věcí odpočívat. Samozřejmě taky někdy řešíme, co se děje v práci, ale už je to moje volba: když do tý diskuze chci vstoupit. To je teď pro mě asi to nejdůležitější, co od domova chci. 

Tvoje postava – Kitty – je ve většině scén. Prochází tou hrou od začátku, a přitom se ke slovu a ke svému příběhu dostane až relativně pozdě. Drží v sobě hodně věcí a dlouho se to v ní střádá, než k něčemu dojde. Rozumíš jí?

Jo, já to mám docela podobně. Myslím, že spousta z nás žen jsme takoví „držáci“; nechceme zbytečně dělat rozruch. Já jsem člověk, který opravdu nerad věci řeší. Dokážu si je dlouho nosit v sobě a přecházet, protože mně se jakoby nechce kazit vzduch. Já vlastně ani v konfliktu nevydržím moc dlouho. Někdy si říkám, že jsem jako mýdlo, že jsem taková samočisticí. Spoustu věcí si dokážu vyřešit sama. Ale ona je tam taková tenká hranice; protože pak člověk samozřejmě zjistí, že si úplně všechno nevyřešil, že zas tak samočisticí není. A ono se to nahromadí. V tomhle Kitty chápu. Protože já si vždycky radši vyberu radost nebo spokojenost, než abych šla do konfliktu. V čemž se teda rozcházíme s mým partnerem (pozn. herec Marek Pospíchal), ten to má naopak. Když něco vyvstane, tak to musí okamžitě vyřešit. 

Co můžeš o Kitty prozradit dalšího?

Líbí se mi, že je to člověk, kterej se nedere do popředí. Ona je takovej tichej, silnej pozorovatel. A myslím si, že jako postava strašně lidi překvapí. Ona v první půli dost pozoruje situace a je zvláštní, jak se pak ve druhé půlce dozvíme, co všechno si z toho pro sebe vzala. Je to takový ten člověk, který vypadá, že žije docela obyčejný život a vlastně si ho nenechá ničím nabourat. Na první pohled si o ní můžou všichni myslet, že ona by nebyla nějakých velkých nebo z klidného života vybočujících věcí schopná. Ale vlastně to v ní všechno je od začátku. Což mě na ní baví.

Jaké téma KONSENTU je pro tebe téma? O čem KONSENT je?

Pro mě tam asi nejvíc trčí téma odpuštění. Ale vlastně čím víc do toho vstupuju, tak si myslím, že je to prostě o hrozně silné lásce. Ty páry se milujou navzdory tomu, že žijou v době a v prostředí, kde se city tolik nenosí. Jsou jiný témata, který hýbou jejich sociální vrstvou. Podle mě v jednoduchosti ta hra je fakt o lásce a odpuštění.   

Čím tě hra KONSENT oslovila?

Říkala jsem to i na jedný zkoušce, že jsem nedávno viděla film NEJHORŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ a ta hra mi ho připomněla. Ten film mi připadá úplně úchvatnej a byla jsem z něj úplně unešená. Protože pod minimalismem dost běžných, všedních dialogů se skrývají hutný a hluboký věci. A mně se to tak líbí. Nedávno jsme tady měli pandemii, kulturu nikdo tolik nepotřeboval. Před rokem začala válka na Ukrajině. Kultura prostě není to, co by všichni chtěli navštěvovat a dávat za to peníze. Tak si říkám, co by mělo divadlo vlastně ukazovat? Měli bychom ukázat, že máme na scénu za půl milionu? (Tím nechci nikoho snižovat, jsou komerční divadla, který jsou zvyklý takhle pracovat…) Já si myslím, že právě tenhle minimalismus a hloubku vztahů, citů by divadlo mělo ukazovat. A strašně se mi líbí, že Činoherák tuhle hru vybral, protože pro mě splňuje přesně to, co by se právě teď mělo uvádět.  

Kitty říká Edovi: „Nikdy nebudeš vědět, jaký to je, dokud se to nestane tobě.“ Do jaké míry to platí? 

Asi to hodně souvisí s věkem. V nějakým období – od 15 do 25 – byly věci, který jsem si opravdu potřebovala prožít. Potřebovala jsem si prožít, jaký to je, když utratím všechny peníze, a nemám na jízdenku domů; nebo rozbiju někomu nějakou věc, a musím ji zaplatit; nebo někomu zlomím srdce, a za rok se to stane úplně stejně mně. V určitým věku si člověk v tom ten čumák vymáchat musí. Jsou to cenný zkušenosti, který potom v dospělosti třeba někomu chybí. Ale nemyslím si, že by si všichni museli všechno zkusit. Tenhle názor s Kitty nesdílím. Je to asi právě tím, že ona to v sobě tak dlouho dusí.

A možná to taky souvisí s tím, že ona je empatická, tudíž si různé situace a pozice v nich i dovede představit, zatímco on ne…

To je asi pravda. Protože on je prostě tak precizní a musí mít ve všem pravdu, že pokud se to nestane jemu, tak to prostě neuzná.

V KONSENTU je podstatné, že je to o obyčejných lidech. Že se někomu, kdo sice je uvědomělý, stane něco, s čím vůbec nepočítá, nemyslí si ani, že by toho byl schopný, má pocit, že se to děje jenom jiným lidem. 

V tom je ta hra právě dobrá, že se dotýká obyčejných lidí. Třeba žen, který mají v podvědomí nějakou křivdu, kterou dlouho nevytáhnou, protože prostě nechtějí dělat problém. Hrozně si hlídají, aby nebyly za hysterický holky, který to přehánějí. Ale o to to potom může být fatálnější. 

Umíš říkat „ne“?

Už docela asi jo. Ale zatím se mi to spíš nevyplácí. Já to občas zkusím, asi blbě, nebo já nevím, ale poslední dobou jsem dostala dost nepěkný vazby na to, že jsem řekla ne. Říkám si, co je špatně. Lidi jsou možná moc zvyklí, že jsem vždycky říkala ano. A nejspíš jsem je překvapila tím, že začínám zaujímat jiný postoj.  

Hru KONSENT jsme vybrali nejen proto, že skvěle a z různých úhlů nahlíží aktuální témata, ale taky vztahy mezi postavami jsou komplexní, nezjednodušené a všechny postavy staví před herce zajímavé a dobré úkoly. Jak to vnímáš při obsazování jako herečka – je dostatek zajímavých rolí pro ženy?

Slovy mé postavy – „kdyby král Lear byla žena, tak by všichni řekli, že má rozhozený hormony“. Tak asi tak. Chlapům se odpouští mnohem víc emocí… Určitě to je tak – a to říkám bez jakékoli záště –, že dobrých rolí pro chlapy je mnohem víc. Nevím, jestli je to v divadle tím, že je víc dramatiků než dramatiček?

A srovnávalas to někdy? Říkala sis – tenhle má víc lepších rolí, protože je chlap?

Nikdy jsem neměla pocit, že závidím chlapovi jeho roli. To ne.

Jak vnímáš, že je to ve společnosti s hranicemi toho, co je mezi lidmi přípustné, možná stále nesprávně tolerované? Mám na mysli především sexistické komentáře, obtěžování, třeba v práci?  

Teď asi budu vstupovat na hrozně tenký led. My herci máme posunuté hranice sami k sobě. Když spolu třeba zkoušíme takovou vztahovku jako KONSENT, je úplně normální, že se budeme vzájemně dotýkat nebo některý hranice překračovat. Ale to k té práci patří a je to vědomý. Ale většinou jsou kolegové – a netýká se to jenom mužů – ohleduplný a inteligentní bytosti, který toho nevyužívají. Lidi mají pocit, že je to strašně promiskuitní prostředí. Ale já mám kamarádky i v jiných sférách a z toho, co mi vyprávějí, myslím naopak, že někde v kanceláři, kde se to napětí dlouho buduje, protože nikdo správně nesmí překročit pracovní konvence, je to daleko horší a spíš to pak někde křísne. My jsme v tomhle v divadle kolikrát mnohem otevřenější. Jo, taky to může křísnout, ale pak je to většinou velký – fatální a není to o drobných avantýrách a nemístných poznámkách. 

Setkala ses někdy sama nebo zblízka s chováním, které šlo za hranu? 

Když je člověk populární, nebo začne být víc známej, tak někdy lidi směrem k němu hranice překračujou. S tím mám různý zkušenosti. Záleží, z čeho ho nebo ji lidi znají; jestli je to třeba seriál (a objevuje se tam často), ale hlavně s jakou postavou si ho nebo ji spojují. Mně třeba vadí přístup některých novinářů na společenských akcích, když mi začnou automaticky tykat. Nebo teď se mi stalo na tiskovce k seriálu ZLATÁ LABUŤ, že mě jeden novinář prostě chytl za kabelku a takovým jako fórem se mě zeptal, co mám vevnitř. Bylo to proto, že v prvním dílu hraju zlodějku, která si tam strká šperky. Ale člověk si to s tím automaticky nespojí, točil to před půl rokem, nedojde mu hned, že to je vážně myšlený jenom jako fór… Jsou to většinou drobnosti, který se mě dotýkají. Když mi někdo leze do mé bubliny, to je mi nepříjemný.

Ale umíš se ozvat?

No, moc ne. 

A co bys třeba poradila někomu, kdo se dostane do nějaké nepříjemné situace?

Někomu, kdo se cejtí nějak zneužitej? Asi o tom mluvit. Myslím si, že je dobrý, když má každý nějakého svého důvěrníka. Nemusí to být nutně hned terapeut. Ale my ženy máme většinou dost výhodu v tom, že máme kamarádky. A umíme si v tom nějakou tu pomoc a podporu poskytnout. Tak já bych se nebála o tom s někým mluvit. A když o tom člověk bude mluvit, po čase zjistí, jestli je to hluboká bolest, která se má řešit dál s někým povolanějším. Anebo to opravdu byla jenom nějaká blbá, ale neškodná chvilková záležitost, která vlastně sama přešla. 

V poslední době se téma konsentu (tj. srozumitelně vyjádřeného souhlasu se sexuálním stykem), sexualizovaného násilí a obtěžování stále častěji objevuje ve veřejné debatě. Myslíš, že se o tom mluví dost? 

Ono se o tom dost mluví, ale myslím, že na špatných místech. Mluví se o tom mezi lidma, kteří se k tomu už docela umí postavit. Podle mě by se o tom mělo mluvit hlavně mezi dětma a dospívajícíma lidma. Nevím, jak to teď vypadá na školách, ale co si pamatuju, s náma o tom nikdo nemluvil. Sexualitu nám nikdo nikdy nevysvětloval. A já si myslím, že i doma to chybí; že rodiče doufají, že se to jejich děti nějak dozví, třeba z televize. Je dobře, že se o tom víc mluví, ale teď je potřeba to líp zacílit.

 

 

Představujeme vám herce Elizavetu Maximovou a Ondřeje Nováka, které čeká na jevišti Činoherního klubu premiéra v tragikomedii KONSENT. (Ondřej už tedy párkrát zaskočil roli Třetího vraha v MACBETHOVI.) Oba jste už jistě někde viděli. Oba se objevují možná o něco častěji ve filmech a v televizi než na divadle. Oba hrají v několika – převážně pražských – divadlech. Přesto se donedávna neznali…  

V KONSENTU hrajete pár. Jak byste představili Rachel, Jakea a jejich rodinu?

Liz: Rachel je úspěšná advokátka, perfekcionistka, workoholička a zároveň matka dvou dětí a manželka charismatického a úspěšného Jakea. Je pro ni důležité působit na svoje okolí jako vítěz, který má v životě všechno. A to za každou cenu.

Ondra: Je to rodina dvou mladých úspěšných právníků, kterým se daří skloubit kariéru s rodinným životem. Mají dvě děti do tří let. I když děj KONSENTU se přímo dětí netýká, tak o ně někde v pozadí jde. A konkrétně u Jakea a Rachel si na zkouškách často ujasňujeme, jak kdo z nich k dětem přistupuje. Na začátku hry vypadají jako dokonalá rodina, záhy se to ale mění.

Na co se můžou diváci těšit? 

Ondra: Určitě se můžou těšit na skvěle napsanou hru. Na věrohodné postavy a vztahy – věřím, že i v tom, jak to bude herecky provedeno. Hodně diváků tam asi narazí na problémy, které řeší nebo řešili oni sami nebo jejich známí. Ale tím nechci říct, že by to byla hra o problémech. Je to vtipná a kousavá hra o pracovních, přátelských a partnerských vztazích a o tom, co bublá pod jejich povrchem, o empatii a hraní si na bohy. 

Liz: Je to skvělá současná tragikomedie o mladých, ambiciózních právnících, kteří zkoumají otázky spravedlnosti, pravdy, souhlasu a vlastních hranic nejen u soudu, ale především ve vlastních partnerských životech a vztazích.

Co byste chtěli – vy jako Ondřej a Liz – aby o vás všichni věděli? 

Ondra: Já mám obecně jako herec pocit, že pro to, aby někdo pochopil správně moji práci, vlastně není potřeba, aby o mně jako o osobě cokoli věděl. Naopak se někdy zamýšlím nad tím, jestli to není ke škodě, když lidi něco vědí. Už jenom, když znají civilní jméno herce, může se jim plést, kdo je postava a kdo je herec. Takže bych řekl – nic.

Jaká je Liz jako partnerka na jevišti?

Ondra: My jsme se neznali. Vlastně vůbec. To se mi často nestává, že bych se s někým, kdo hraje moji partnerku nebo manželku, seznámil na první zkoušce. Ale z tohohle setkání mám radost. Liz je skvělá herečka a partnerka na jevišti. Teď jsme si k sobě začali hledat cestu i přes haptickou povahu vztahu, v čemž mi hodně pomáhá.  

Jaký je Ondra?

Liz: Ondra je velice citlivý a vnímavý herecký partner. I když jsme na začátku zkoušení a teprve se navzájem poznáváme, baví mě způsob jeho uvažování, jeho připomínky a nápady, proto si každou zkoušku s ním upřímně užívám!

Jste na volné noze a hrajete ve více divadlech. Nechybí vám domovské divadlo? 

Ondra: To je zvláštní. Já jsem byl jednou v angažmá, ale ani tak jsem si nepřipadal doma. Možná proto, že jsme byly dva soubory v jednom divadle, takže jsem měl svůj stůl v šatně, ale zase jsem si tam nic nemohl nechávat. Protože jiný kolega tam přišel hrát druhý den dopolední představení. Spíš než hledání domova mi moje divadelní putování evokuje setkávání s přáteli. Vlastně nejde úplně o to, kde to je a jak často, ale o to, že vím, že přicházím někam, kde jsou lidi, které rád uvidím. A v tu chvíli se cítím doma. A nehraje roli, že jsem v pondělí večer doma jinde než v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Je to pokaždé jiná rodina. Vím, že mi s nimi bude na jevišti dobře. 

Liz: Volná noha má mnoho svých pro i proti. Myslím, že mám velké štěstí na lidi a jsem vděčná, že mohu hostovat v Dejvickém divadle, ve Studiu DVA a nově i v Činoherním klubu. A v tomto souhlasím s Ondrou – opravdu záleží především na lidech, protože právě ti vytvářejí pocit domova, i když jste v práci.

Pamatujete si, kdy jste byli poprvé v Činoherním klubu?

Ondra: Určitě to bylo na gymplu. Pamatuju si, že jsem sem hodně chodil a kupoval si lístky na stání. Tenkrát byly za nějakých 50 Kč (pozn. cena lístků na stání se nezměnila). Ale co to bylo úplně poprvé? Je pravděpodobné, že to bylo PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO. Protože to byla – a dodneška je – živoucí legenda. 

Liz: Poprvé to bylo při studiu na DAMU. Pamatuji si, že jsem byla naprosto uchvácená výkonem Lucie Žáčkové v inscenaci TRAMVAJ DO STANICE TOUHA. A od té doby do Činoherního klubu chodím pravidelně.

Co vás jako první napadne, když se řekne Činoherní klub?

Liz: Silný herecký soubor.

Ondra: První mi naskočí černobílé fotografie. (Teď je to i tím, že přicházíme foyerem, kde je na zdech výstava k devadesátinám pana Smočka.) Vybavím si ty černobílé fotografie, na kterých je třeba – Petr Čepek. Ten je jeden z prvních herců, kteří se mi vybaví vzápětí, když na ty fotografie zaostřím. 

Jaká je vaše nejoblíbenější inscenace v Činoherním klubu? Co stojí zato vidět?

Liz: TRAMVAJ DO STANICE TOUHA. Už po mnoho let. 

Ondra: Ještě jsem neviděl všechno, ale z toho, co jsem viděl, bych určitě doporučoval LINDA VISTU. Protože ta mě hodně překvapila – tématem i zpracováním. Taková svěží, moderní hra o věcech, které minimálně zprostředkovaně zná asi kdokoli z nás.

Má to tady v Činoherním klubu pro tebe nějaká specifika?

Ondra: Rozhodně ano. Já hraju převážně na malých divadlech, dokonce na mnohem menších, než je Činoherní klub, takže samotný prostor mě tolik nezaskočil. Ale s čím už jsem trochu bojoval, když jsem si tady párkrát zahrál v MACBETHOVI, je velký respekt a velká odpovědnost vůči tomu, co Činoherní klub znamená. Kdo všechno tu v minulosti hrál a dodnes hraje. Já to hodně vnímám. I když už jsem v divadlech s významnou historií hrál, tak to, že tady můžu zkoušet a hrát, je pro mě něco velkého.   

Co děláte, když nehrajete, nebo právě teď nezkoušíte v Činoherním klubu?

Liz: Momentálně často chodím do bazénu a do sauny. A nejraději chodím sama do kina na odpolední promítání.

Ondra: Třeba chodím do divadla. Řekl bych, že víc než průměrný herec. Zhruba polovinu večerů, kdy nehraju, strávím v divadle jako divák. Protože mě to pořád hodně baví a pořád mám dlouhý seznam inscenací, které chci vidět.