VÁCLAV ŠANDA: Není jiné divadlo, kde bych byl radši
ROZHOVOR 

VÁCLAV ŠANDA: Není jiné divadlo, kde bych byl radši

Poprvé se na jeviště Činoherního klubu postavil v roce 2011 jako mladičký poslíček v TRAMVAJI DO STANICE TOUHA. Ačkoli tu roli hraje mimochodem pořád, už dávno z ní vyrostl – a přerostl ji. Od té doby nazkoušel dalších 14 inscenací, z nichž 6 je stále na repertoáru. Nejnověji ho můžete vidět jako astrofyzika Sama ve 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU a v trojroli – mimo jiné jako idola hlavního hrdiny – v černé romantické komedii NEJBLIŽŠÍ.

Vašek je můj o ročník mladší spolužák z DAMU, se kterým jsem ale shodou okolností spolupracovala na dvou absolventských inscenacích v DISKu. Taky byl iniciátorem a hrál jednu z hlavních rolí v mém režijním debutu. A taky vlastně trochu může za to, že jsem se před 5 lety stala dramaturgyní Činoherního klubu. Samozřejmě taky mě někdy štve a asi by mu prospělo víc zdrženlivosti ve věcech, které se ho bezprostředně netýkají, ale dává tím najevo, že mu na nich záleží. Zkrátka mám ho moc ráda a nedám na něj dopustit.
S Vaškem jsme si povídali večer před představením na zkušebně…

Předně bych ti rád poděkoval, že jsem se po dlouhých 9 letech dostal na titulní stranu Činoherního čtení, nyní v Magazínu…

To si pamatuješ takhle přesně?

Naposledy jsem tam byl krátce po premiéře AMERICKÉHO BIZONA, která byla 18. května 2015.

A co si ještě dobře pamatuješ – respektive co nezapomínáš?

Pamatuju si na mimořádné zkoušení právě AMERICKÉHO BIZONA, na úspěšnou premiéru KATŮ, na neúspěšnou premiéru SVATBY POZDNÍHO LÉTA, na nečekaný záskok v POUTNÍCÍCH DO LHASY, na který jsem měl dva dny… Nezapomenu ani spoustu niterných rozhovorů se svými kolegy. Ale byly tu samozřejmě i nepříjemné situace, na které bych rád zapomněl a myslím, že se mi to postupně daří.

Dnes bude po představení inscenace NEJBLIŽŠÍ debata s diváky a budou padat nejrůznější otázky. Tak se tě chci na úvod zeptat, jakou otázku bys rád dostal, ale zatím ti ji nikdo nepoložil?

Já mám obecně rád různé ankety a žebříčky. Takže bych se možná rád zamyslel nad svými TOP 5 nejoblíbenějšími inscenacemi, které jsem v Činoheráku kdy nazkoušel.

Dobře. K tomu se asi dostaneme, protože otázku v tomto duchu mám připravenou… Máš rád inscenaci NEJBLIŽŠÍ? Co tě na ní baví?

Po tom, co se o dost zkrátila, se zařadila k mým velmi oblíbeným inscenacím…

Máš rád krátké?

Mám rád inscenace, které mají únosnou stopáž. Pro diváka „useditelnou“. Ale NEJBLIŽŠÍ mám rád hlavně z toho důvodu, že tam mám tři role, které jsem si pečlivě vybudoval – a ty mě baví. A z reakcí mám pocit, že baví i diváky.

Máš teď za sebou dvě úplně odlišné zkušenosti. Ve 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ jednu z hlavních rolí, kdy od začátku do konce představení v podstatě neslezeš z jeviště. Navíc se děj odehrává na jednom místě v průběhu jednoho večera. Naopak v NEJBLIŽŠÍCH hraješ 3 postavy, dalo by se říct epizodní. Jaký je v tom pro tebe jako herce rozdíl? Co z toho je ti bližší?

Sam v DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU je pro mě samozřejmě daleko větší nálož. Jeho vnitřní svět, který musím divákovi zprostředkovat, je obrovský. A protože tam nemám oddělené výstupy, ale celé to plyne a navazuje, musím kromě samotného příběhu a dané situace vlastně pořád vnímat celek a temporytmus. Aby tomu nepadal řemen například. DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH je taky upovídaný – a když to zjednoduším, jenom těch písmenek, co člověk musí říct, je opravdu dost.
Jak DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH hrajeme častěji, odhazuju veškerý závaží, který jsem si na sebe během zkoušení nabral – všechny požadavky, které jsem chtěl každému splnit. Postupně jsem tam víc já a je mi v tom dobře.
Ale abych odpověděl, baví mě hrát obojí. Protože každá repríza je jiná, jak jsme na to tady v Činoherním klubu zvyklí. A to nepřeháním. Jsem na jevišti s lidmi, u nichž vím, že si můžu dovolit to pokaždé vyzkoušet jinak. Tak jak to v tu chvíli přijde. A oni na to úžasně reagují.

Jestli se to tedy dá říct, kterou fázi inscenace máš raději – zkoušení nebo hraní?

Moc mě baví úvodní fáze zkoušení. Nemám na mysli ani tak první čtenou, ale ty následující zkoušky u stolu. Baví mě číst a rozkrývat text. V té fázi se cítím nejsvobodnější. Já jsem dost analytik, takže velmi brzy začnu hledat logiku situací a skladby dialogu, replik i jednotlivých vět. Snažím se odhalit, kam tím autor míří, kde si můžu jako herec „nabrat“ a kde to dál zužitkovat.
Pak přijde fáze, kterou moc rád nemám, protože si v ní připadám jako nahatý, a to jsou první zkoušky na jevišti. A potom přijde fáze intenzivního zkoušení, která je velmi dobrodružná a pokaždé jiná a jinak útrpná. Už o své roli máš nějakou představu, něco po sobě vyžaduješ, něco po tobě chce režisér, něco ti říkají kolegové, něco ti poradí umělecký šéf… A ty najednou zjistíš, že máš naloženo víc, než v tu chvíli dokážeš unést. Nějakým způsobem ale dojdeš k premiéře. Nějak se to vyloupne. Nejhezčí fáze pro mě nastává až pak, zhruba od třetí reprízy, když tu nálož postupně odhazuješ a začneš být svobodný.
Proto bych si moc přál, aby divadelní kritici nepsali kritiky z premiéry, ale chvíli počkali…

V DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU hraješ vědce, který nejvíc ze všech postav zastupuje skeptický pohled na existenci duchů. Jak to máš ty? Rozumíš mu?

Já mu naprosto rozumím. V každém argumentu, který řekne, jsem s ním a rozumím mu. Jediné, čemu nerozumím, je, proč nemůže projevit trochu empatie. To by ho upřímně řečeno udělalo pro diváky mnohem sympatičtějším, o což se celou dobu snažíme. Stačily by v celé té hře jedna, dvě věty: „Hele, lásko, já si myslím, že je to hloupost, co mi tady říkáš – z těchto důvodů, které ti vysvětlím –, ale miluju tě a respektuju tvůj názor. A pokud si přeješ, můžeme se zkusit společně dopátrat pravdy. Jsem ochotný přiznat, že se mýlím, pokud se to prokáže…“ A toto tam není. Neustále jde argumenty do útoku a protiútoku nebo se na ostatní povyšuje.

Byl bys akorát empatičtější…

Ano. Myslím, že bych na to šel jako on. Ale dokázal bych připustit možnost, že se pletu a že je to jinak, než jaké je moje přesvědčení.

Která z těch dvou inscenací, o kterých zatím mluvíme, je ti tematicky bližší?

Jsem rád, že teď v Činoherním klubu hrajeme víc nových her, které se týkají aktuálních témat a jsou o lidech plus minus mého věku, takže jim rozumím. Tyto hry jsou mi bližší než klasické tituly. Ale abych odpověděl, více ve mě rezonují NEJBLIŽŠÍ.

A když jsme tedy u toho – máš nějaké své pořadí inscenací, ve kterých hraješ?

Ten žebříček se asi dost mění, ale mou srdcovou záležitostí je pořád – už řadu let K.Š.E.F.T. Je to kvůli Ondrovi Sokolovi, který to zrežíroval. A hlavně kvůli těm mým třem lidem, se kterými jsem tam na jevišti (Lucie Žáčková, Sandra Černodrinská a Martin Finger, pozn. redakce). Protože oni jsou pro mě Činoherní klub. Zní to pateticky, ale je to tak.

Je nějaká role, kterou by sis chtěl zahrát?

Žádnou vysněnou roli nemám. Když si promítneme, co teď hraju a co jsem hrál, a třeba už skončilo, vlastně mi dost lidí – i blízkých – říká, že je neuvěřitelný, jak velkou škálu rolí tu mám. Myslím, že to odstartoval Ondra Sokol, když mě obsadil do AMERICKÉHO BIZONA. A hned při další příležitosti mi dal úplně jiný typ role v KATECH. Můj repertoár je opravdu velmi různorodý a pestrý a za to jsem moc vděčný. Takže nemůžu říct, co bych si rád zahrál; cokoli přijde, budu vděčný.
Ale upřímně jsem moc rád, že už mám za sebou takové ty naivní a zamilované chlapce. Na ty už jsou tu naštěstí mladší. (smích)

Máš rád překvapení?

Pokud jsem na ně aspoň trochu připraven, tak ano. (smích)

Neznám moc herců, kteří by sami aktivně četli a vyhledávali divadelní texty.

Chceš tím naznačit, že ti lezu do oboru? (smích) Zajímá mě, co se zrovna hraje ve světě. Chci mít přehled. A když mě nějaká hra zaujme, tak si ji přečtu a pokud mi přijde zajímavá, tak ti o ní řeknu.

Máš přání nebo ambici zkusit si u divadla i jinou pozici?

Myslím, že mám docela slušný odhad, která hra se k nám do repertoáru hodí a která ne. To ale neznamená, že bych chtěl být dramaturg. Herectví mi vyhovuje a neměnil bych.

A spletl ses někdy ve svém odhadu titulu?

Řekl bych, že jsem se ještě nespletl. (smích) Teď jsem zase doporučoval jednu skvělou hru, takže uvidíme, jestli to vyjde.

V Činoherním klubu už jsi 12 let. Co se za tu dobu nejvíc změnilo?

Myslím, že teď už nemusím přesvědčovat ostatní, že jsem tu právem.

A předtím to tak bylo?

Docela dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, co pro mě herectví znamená a jaký jeho styl je mi blízký. Až práce s Ondrou Sokolem a pravidelné herecké partnerství s Martinem Fingerem mě nasměrovalo. Takže jsem dříve spíše přesvědčoval sám sebe, že do Činoheráku patřím. Že jsem tu správně.
Ale vlastně o sobě pochybuju pořád. Sice ne tak často jako dřív, ale po každé premiéře mě kritici donutí si položit otázku, jestli má moje přítomnost tady u nás v divadle smysl, jestli jsem „dostačující“. Někteří se totiž neustále ve svých úvahách a kritikách vracejí k pojmu „starý dobrý Činoherák”, vzpomínají na tehdejší herecký soubor, jako by nechtěli přijmout, že se nedá vrátit to, co se tu odehrávalo dřív, že je tu soubor nový. Často mám pocit, že nám ani nedali šanci. Podle mě je v umění potřeba mít otevřenou mysl, fandit novému směru a hlavně nesrovnávat. Myslím, že tu teď je parta lidí, která je naladěna na stejnou vlnu, všem jde o to dělat skvělé divadlo, které vychází z tradice Činoherního klubu – tedy symbiózy režiséra a herce – a dělat ho poctivě. A myslím, že se nám to daří.

Sarah Page: K.Š.E.F.T. (režie: O. Sokol, 2019; Martin Finger, Václav Šanda, Lucie Žáčková)

Co pro tebe Činoherní klub znamená?

Neznám jiné divadlo v Praze, kde bych chtěl působit radši než tady.

Co bys doporučil divákům, že by si neměli nechat ujít?

U každého přestavení, které je teď na repertoáru, bych vždycky mohl říct název a k tomu dodat – „protože“ a jméno herce nebo herečky. A nikdy to není jenom jedno jméno. Ty herecké výkony jsou tak dobré, že mě – i když jsem kolega – překvapují a dojímají, že mi to přijde až jako takový malý zázrak. Mám pocit, že jako divák neuděláš chybu, ať přijdeš na cokoli. Nebylo tomu tak vždycky, ale tato fáze je už naštěstí za námi.

Když to vezmeme šířeji, co jako divadelní nebo filmový divák vyhledáváš? Co je pro tebe zásadní?

Mám rád hry a filmy se silným příběhem, kde na diváka nečíhají schválnosti a režijní svévole a který s tebou emociálně zahýbe. Něco v tobě vyvolá. A je jedno, jestli je to radost, hřejivý pocit, rozčarování… Neměly by to být rozpaky, že vůbec nevíš, co ti tím tvůrci chtějí říct.

Co dobrého jsi v nedávné době viděl nebo četl, a chtěl se o to s námi podělit?

Absolutně mě rozsekal román MALÝ ŽIVOT od Hanyi Yanagihary. Dočetl jsem tu knížku na dovolené asi 4 dny před odletem, a vůbec nevím, jak dovolená skončila a jak jsem se dostal domů. Ten zážitek byl tak silný, že jsem na to pořád myslel. Dokonce jsem pak viděl divadelní adaptaci v Londýně, která už pro mě tak silná nebyla. Nevím, jestli za to mohla částečně jazyková bariéra nebo že se do představení nedalo vměstnat všechno, ale ta knížka je fenomenální.
Pokud jde o film, naposledy mě velmi zasáhla ANATOMIE PÁDU – film, který byl letos nominovaný na Oscary v několika kategoriích a získal cenu za nejlepší scénář. Je to nesmírně chytrý film a má skvělé dialogy. Je tam podle mě jedna z nejlepších partnerských hádek v dějinách filmu. Neuvěřitelná.
A ještě musím zmínit film, u kterého jsem naposledy v kině brečel. Brečel jsem tak moc, až mě paní, která seděla vedle mě, chytila za ruku. Úplně cizí paní, která brečela taky; brečelo celý kino. To byl belgický film BLÍZKO.

Málokdo z diváků ví, že tvoje sestra Denisa taky pracuje u nás v divadle. A právě s ní vychází rozhovor ze zákulisí. Chtěl bys o ní něco říct?

Chtěl! Chtěl bych říct, že když Denisa přišla do Prahy – musíme asi zmínit, že je mladší –, dostala se do Činoherního klubu bez jakékoli mé pomoci nebo doporučení. Dostala nabídku, aby se začala starat o sociální sítě Činoheráku, aniž bych o tom já věděl. A protože obstála, začaly přicházet další a další úkoly a její pozice se rozšířila. Mám na ní strašně rád její pracovitost a pečlivost. Když dostane nějakou práci, okamžitě ji splní, aby se zbavila takového toho pocitu, že usínáš s tím, žes něco neodevzdala… To máme vlastně dost podobně. Přišla sem jako někdo, kdo nebyl úplně zvyklý komunikovat s lidmi a říct nahlas svůj názor. A mám pocit, že teď dospěla, má zdravé sebevědomí a její nápady a postřehy jsou tu brány vážně a že si jí tady lidi váží. A za to jsem na ni hrozně pyšnej.

Martin McDonagh: KATI (Hangmen) (režie: O. Sokol, 2016; Ondřej Malý, Václav Šanda) Foto: Vadim Balakin

V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila?

Troufám si tvrdit, že mě má ráda v KATECH. Ale asi odpoví, že v K.Š.E.F.T.U., protože jsem se v dětství choval podobně jako Jack. (smích)
A ty inscenace, za které by mě moc nepochválila, už naštěstí nejsou na repertoáru nebo se hrály v jiných divadlech.

 
(NEJEN) SPRÁVKYNĚ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ A PR DENISA ŠANDOVÁ
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

(NEJEN) SPRÁVKYNĚ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ A PR DENISA ŠANDOVÁ

Denisa Šandová působí v Činoherním klubu od roku 2018 a má na starosti zejména správu sociálních sítí. Alespoň tak je to uvedeno na webových stránkách divadla. Jenomže je to možná trochu složitější… Kromě otázek na skutečný rozsah Denisiny práce dojde ještě na téma sourozenecké. Paralelně s ní totiž odpovídal na otázky mé kolegyně Markéty Kočí Machačíkové také Václav Šanda. A shoda jmen ani náš výběr respondentů není náhodný.

***

Už je skoro tradice, že se v rámci první otázky ptám na konkrétní náplň práce, která se skrývá za jedním nebo dvěma abstraktními názvy profese. Ani u tebe neudělám výjimku – co všechno zahrnuje práce se sociálními sítěmi a pozice nazvaná „social media“?

Především kreativitu, pohotovost a trochu marketingové přemýšlení. Mohlo by se zdát, že je to vlastně jednoduchá práce, ale opak je pravdou. Příspěvky a aktivita se musí pečlivě plánovat, aby byly v souladu s děním v divadle. Být přítomen na všech divadelních akcích a sbírat si materiál pro následné sdílení. Je důležitá originalita a pravidelnost. Každý den se musí na našich sítích objevit něco nového. Taky je třeba denně hlídat spoustu věcí jako jsou narozeniny herců, monitoring rozhovorů v médiích, graficky upravovat příspěvky a v neposlední řadě být v neustále pohotovosti. Pokud se ruší představení nebo je změna v programu, tak sociální sítě jsou jedny z prvních zdrojů, kde se diváci tyto důležité informace dozví.

Obsluha sítí ale není to jediné, co máš v Činoheráku na starosti. Když si třeba diváci a divačky koupí program k inscenaci, je pravděpodobné, že u grafické úpravy bude tvoje jméno. Pod čím vším jsi tady v divadle pomyslně podepsaná?

No, je toho hodně. Na sociálních sítích jsem v Činoherním klubu začínala, ale postupně se k nim začala nabalovat další práce, která je však s nimi úzce spjata. Mezi to patří i správa našeho webu, focení akcí, natáčení a editování videí, PR aktivity nebo právě ona grafika, jak zmiňuješ. Mimo dobrého obsahu je dle mého velice důležité, aby sociální sítě, web, propagační materiály a mnoho dalšího drželo jednotnou vizuální identitu. A mým úkolem je skloubit to všechno dohromady. Takže kromě virtuálního prostoru mám na starosti i ten veřejný. Od velkoformátových billboardů až po program, který si divák odnáší v kapse po představení.

Většinu práce můžeš dělat z domova nebo vlastně odkudkoliv a do jisté míry i kdykoliv během dne (nebo noci). Sama občas vnímám, že fluidní pracovní doba má spoustu úskalí. Jak si všechny ty různorodé povinnosti organizuješ? Máš nějaký systém na „odbavování“ jednotlivých úkolů – třeba své vlastní pracovní hodiny?

Drtivou většinu zadaných úkolů se snažím vyřešit okamžitě. Jednak aby byli všichni spokojení, a jednak proto, že nemám ráda, když se mi hromadí práce pod rukama. Vše odevzdávám včas, jsem vždy tam, kde je mě potřeba. A to i na úkor mého volného času. Naučila jsem se dělat si trochu volnější víkendy, i když to také není pravidlem. Sociální sítě fungují 24/7, a to třeba i během letních divadelních prázdnin. Také mívám v divadle večerní služby nebo jsou akce v naší Činoherní kavárně, které taky občas bývají o víkendu.
Největší třešničkou na dortu ale bylo, když jsem jednou rušila představení z Disneylandu ve frontě na horskou dráhu. Takže ani dovolenou si neumím udělat úplně bez práce.

Kromě zmíněných výzev nepevné pracovní doby je ještě něco, s čím tě Činoherák konfrontoval a co ses díky práci tady naučila?

Práce na sociálních sítích je trochu nevděčná a troufám si říct i psychicky vyčerpávající, protože jste pod drobnohledem. Všichni vaši práci vidí a každý má pocit, že se k ní může vyjádřit – jak by to napsal, nafotil nebo udělal lépe. Proč je tam tohle a tamto ne? A kdy to tam tedy bude? Naštěstí se mi tohle v divadle dělo jen ze začátku. Teď už mi všichni plně důvěřují. Určitě jsem se ale naučila komunikaci s lidmi, trpělivosti, empatii a být trochu průbojná. A hlavně se nestydět! Protože občas prostě musím, třeba kvůli natočení instastory, stát některému z našich herců doslova za zadkem.

Vzhledem k tomu, že jsme se v květnovém čísle rozhodly s Markétou udělat takový sourozenecký speciál, a kromě tebe odpovídal na otázky ve druhém rozhovoru tvůj bratr (a kolega) Vašek, chci se tě na něj zeptat. V Činoheráku jste oba už pár let, jak hodnotíš, nebo spíš vnímáš jeho působení tady, případně váš sourozenecko-kolegiální vztah?

Vaškovo působení v Činoherním klubu vnímám jako jeden z jeho největších úspěchů. A i když jsem mu to nikdy neřekla, vždy jsem všude hrdě prohlašovala, že „brácha je v Činoheráku v Praze.“ Vím, že je pro něj Činoherák velmi důležitý a troufám si říct, že stejně jako já v něm našel zázemí a druhý domov. Náš vztah se díky tomu určitě prohloubil, protože máme zase něco navíc společného. Ale přes to všechno jsou věci, které zůstávají jen mezi herci a věci, které zůstávají jen ve tvůrčím týmu divadla a navzájem si jimi nezatěžujeme hlavy.

Markéta se Vaška mino jiné ptala: V jaké roli myslíš, že tě má Denisa nejraději a co by naopak nedoporučila? Tak schválně, máš oblíbené a neoblíbené inscenace, ve kterých hraje?

Určitě mám Vaška nejraději v KATECH a všem doporučuji, aby si na ně zašli! Ale jak ho znám, jsem si téměř jistá, že odpověděl K.Š.E.F.T. Protože od chvíle, co jsem se dozvěděla, že jeho postava Jacka je lehce mentálně zaostalá, mé sourozenecké já ihned prohlásilo, že vlastně nemusí skoro ani nic hrát.

 

 
DANIELA KOLÁŘOVÁ: Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.
ROZHOVOR 

DANIELA KOLÁŘOVÁ: Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Co vás na projektu MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU oslovilo? Čím vás ta práce zaujala?

Byla jsem zvědavá, přiznám se, na scénickou realizaci textu. Protože se nedalo počítat s tím, že budeme sedět a číst dopisy.

Když jsme měli všichni první schůzku, tak ještě nebyl text, jenom spousta materiálu – dopisů a deníků. Text vznikal postupně a jednotlivé repliky se rozdělovaly až na zkouškách. Jak tahle první fáze probíhala?

Snažili jsme se navzájem poslouchat a orientovat se v textu. Intuitivně uhadovat motivaci postav. Vztah Evy a Luďka se proměňuje od bláznivé zamilovanosti… atd. Pozorně jsem poslouchala komentáře a návrhy paní režisérky. Čekala jsem, jak bude nakládat s divadelním prostorem, protože je filmařka.

Roli Evy sdílíte s Lucií Žáčkovou a Romanou Widenkovou – tvoříte různé její podoby. Jak se vám s nimi zkouší?

Jsou moc fajn. A teď, když jsme se odlepili všichni od stolu a začínáme zkoušet na jevišti, hledáme se ve svých věkových a situačních dispozicích.

Jak vnímáte plynutí času? Vzpomínáte ráda?

Víte, to je zvláštní. V Praze si každý den plánuji, co udělat, vyřídit, zaplatit apod., vnímám plynutí času jakoby mimochodem. Ale když jsem mimo Prahu v přírodě, vnímám čas úplně jinak, skoro fyzicky. A mozek mě vrací k událostem a vzpomínkám, které jsem zapomněla nebo vytěsnila. Bývá to někdy hodně intenzivní.

Kdy jste naposledy dostala dopis?

To je moc dávno. Protože teď už se vlastně nepíše. Teď si voláme, nebo si píšeme esemesky nebo maily.

A psala jste dřív? Třeba i milostné dopisy?

Kdysi ano. Psala jsem i milostné dopisy.

Bylo to kvůli vzdálenosti, kterou bylo potřeba překonávat?

Ano, určitě. Vzdálenost v tom hrála zásadní roli.

Myslíte, že se změnila i rychlost prožívání vztahů? Že to bylo něčím intenzivnější, když jste musela třeba počkat na ten dopis?

To si netroufám odhadnout. Ale pamatuji si, že to byl zážitek najít dopis ve schránce a zvědavost na jeho obsah.

Můj dědeček oslaví letos 90. narozeniny, ale jednou mi říkal, že se vlastně necítí jinak, než když mu bylo 30… Jak vy vnímáte sama sebe v průběhu času?

Fyzicky člověka věk dostihuje. Vím, že toho stihnu udělat daleko méně, než jsem dokázala předtím. Jak doma při úklidu, tak venku na zahradě. Ale mentálně vnímáte jako ve třiceti. Hodnotový žebříček máte nastavený stejně.

Je nějaká rada, kterou byste dala svému mladšímu já, když vám bylo třeba 20 let?

Těžko, to nejde vrátit. Když se otočím dozadu, dnes vím, kolik zbytečných chyb jsem udělala. No, ale ono to k tomu patří. Jako mladý člověk máte spoustu ideálů, spoustu věcí nevíte. Přece nemůžete proplouvat životem bezchybně. To by nešlo. Chybami se učíme. Člověk se tomu vždycky smál, ale je to tak – musíte si nabít čumák.

Podle čeho si vybíráte role?

Pokud jste jako herečka v angažmá, role vám vybírají režiséři. Ale vždycky jsem toužila po kvalitních hrách i rolích a po dobré režii. V tomto ohledu jsem měla docela štěstí, i když ne stoprocentní. To, co je, myslím, důležité, je vzájemná komunikace celého týmu. Fascinující na tom je, že je to cesta, při které se za pochodu pořád učíte, a to znamená i prohry a zoufalství.

A bylo to dřív jinak, přišlo to s věkem?

Dlouho jsem byla obsazovaná do rolí naivek – už jsem měla dva synečky – a moc jsem toužila se posunout do kategorie charakterních postav.

Tohle je vaše první role v Činoherním klubu. Chodila jste sem jako divák podívat se na kolegy? Co se vám pojí s Činoherním klubem?

Činoherák byla koncem 60.let divadelní bomba. Chodili jsme do něj jako do „divadelního kostela“. A Jaroslav Vostrý (tehdejší umělecký šéf a dramaturg, pozn. redakce) pozval jedno naše představení z DISKU – H. C. Morgenstern: ZÍTŘEJŠÍ HVĚZDA na pohostinská představení.

Všimla jsem si, že vždycky, když vstoupíte na jeviště, úplně se rozzáříte. Co pro vás divadlo znamená?

O tom se těžko mluví. Jako mladá holka jsem měla představu, že divadlo má moc lidi nejen pobavit, ale i objevovat hodnoty kvalitního života. Po té dlouhé cestě jsem šťastná, když se představení povede a funguje komunikace s diváky. To je nádhera.

 
UMĚLECKÝ ŠÉF MARTIN FINGER
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

UMĚLECKÝ ŠÉF MARTIN FINGER

Martin Finger je jako herec v Činoherním klubu od roku 2012. Ještě předtím tu jako host nazkoušel s Ondřejem Sokolem inscenaci UJETÁ RUKA (BEHANDING IN SPOKANE). Momentálně zkouší s Beatou Parkanovou autorkou inscenaci MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU. Náš rozhovor se ovšem netýká herectví, ale jeho „zákulisní“ profese, tedy uměleckého šéfování, což je práce, kterou v Činoheráku zastává od sezóny 2020/2021.

V předminulém rozhovoru jsem se ptala Markéty Kočí Machačíkové, v čem přesně spočívá v Činoherním klubu práce dramaturgyně. Byl to poměrně dlouhý seznam. Říkám si, že stejně jako dramaturgie, může být i umělecké šéfování poměrně fluidní disciplína. Jakou podobu má v Činoheráku?

Když jsem do této funkce nastupoval, dostal jsem od tehdejšího ředitele Vladimíra Procházky A4 papíru, kde bylo několik bodů mých povinností a věcí, za které nesu odpovědnost a komu se zodpovídám … utkvělo mi z toho v hlavě, že zodpovídám za uměleckou podobu divadla, kterou se navenek prezentuje. Pomyslel jsem si, že to se jaksi rozumí samo sebou. Ale jak se to dělá? Jak být dobrým šéfem divadla? Žádná škola, kurz ani směrnice na to nejsou, ale to je dobře.

Pro mě má šéfování v Činoherním klubu, mluvím ze zkušenosti, kterou mám do této chvíle, podobu permanentní nedokončenosti a stále se opakujícího hašení požárů, mírněji řečeno neustálého upravování a předělávání naplánovaných věcí. Vedoucí našeho ročníku na DAMU Jan Kačer nám hned v prvním ročníku řekl, že v divadle bude vždycky všechno jinak, než jak chcete, aby to bylo. Myslím, že se už hroutím míň, když režisér odřekne zkoušení a vy máte chvilku na to sehnat jiného režiséra, jiný titul, zajistit si nové obsazení. Už lépe zvládám, když vám těsně před začátkem zkoušení odřekne herec či herečka, že zkoušet nemůže a vy musíte okamžitě najít plnohodnotnou náhradu. To zmiňuju jen některé jobovky. Vymyslet, naplánovat a zorganizovat nové zkoušení je dlouhý a těžký proces, nemluvě o zkoušení samotném. Když jej ve chvíli, kdy už to považujete dávno za věc uzavřenou a řešíte jiné úkoly, musíte najednou absolvovat znovu a ve zkráceném čase, to dá člověku zabrat. Zažil jsem to tady za tu relativně krátkou dobu ve funkci uměleckého šéfa už několikrát.

To jsem se rozpovídal jen o jedné z mnoha vrstev šéfovského postu, bylo by toho na celou knihu. Za důležité považuji, abych se rychle naučil co nejvíc věcí, bez kterých si neumím představit, že bych o sobě aspoň vzdáleně mohl říct, že dělám šéfa dobře. Lidé mají různé svoje představy, jaký by měl Činoherní klub být. Já naplňuji tu svou. Neztratit sám sebe, nerozbřednout se v záplavě protichůdných rad a představ, nehroutit se z kritiky, to považuji za velmi důležité. Závisí samozřejmě hodně na tom, kdo vám ty rady či kritiku říká. Vtisknout do mé práce moji osobnost, a přitom být pořád otevřený světu kolem a nebát se přiznat si, že se pořád učím a dozvídám nové věci. I tomuto se pořád učím.

Na pozici uměleckého šéfa jsi letos už čtvrtou sezónu. Když se podíváš na ty čtyři roky, je něco, co se v divadle od té doby událo, posunulo nebo změnilo a na co jsi obzvlášť pyšný?

Činoherní klub existuje velmi dlouho. Je tedy logické, že je na něj skoro pořád nahlíženo z úhlu minulosti. Má-li být úspěšným divadlem druhé čtvrtiny 21. století, musí se v nové době redefinovat. Co bylo dřív, už prostě není. Zároveň si myslím, že vím o tom dobrém, co chci v novém kabátě zachovat z minulosti. To dobré je péče o herce, aby byli schopní na jevišti podávat výkony, za nimiž je vždy konkrétní lidská bytost bez machy a přibližnosti. To dobré je, že s námi pracují a budou pracovat režiséři a režisérky, kterými se my herci můžeme nechávat inspirovat a nemusíme se bát mít na sebe navzájem vysoké nároky a zároveň se nebudeme vzájemně stresovat. Za dobré považuji blízké mezilidské vztahy. Bez dobrých vztahů v divadle si neumím představit, že bych v něm dokázal pracovat a není to jinde vždy samozřejmost. Činoherní klub je taková domácká scéna, prostě klub, ve kterém jsou někteří už dlouho. O to těžší je zde nyní provádět generační změny. Přes mnohé obtíže si ale myslím, že jdeme správným směrem a věřím, že nás to opravdu hezké a úspěšné ještě čeká. Už nyní s trochou opatrnosti můžeme my mladší být pyšní, že nás zdi tohoto divadla, které už něco pamatují, vstřebaly a nemetají po nás cihlami.

Umělecký šéf řeší komplexní agendu divadla, společně s celou řadou lidí ze „zákulisí“. Co si z téhle zkušenosti zatím odnášíš? Naučila tě něco, co jsi o sobě nebo o divadle ještě nevěděl?

Dozvídám se o sobě, že i přes zmar a vyčerpání, které se také hojně dostavují, pořád držím. Jsem introvert, být to jenom na mně, scházím se ve svém osobním životě s lidmi málo. Docela stačí povolání herce, které mě dennodenně nutí být pořád mezi lidmi. A teď do toho přišlo šéfování a téměř každodenní řešení věcí se spoustou lidí. To je pro mě náročné. Ale zase to beru jako školu. Bez této úlohy, kterou jsem přijal, bych byl ve svých padesáti letech asi línější chtít něco s touto mou až sociální fóbií dělat. Teď nemám na výběr a dozvídám se o sobě a lidech zase nové věci. Nejvíc když jde o komunikaci s lidmi, kterým bych se ve svém soukromém životě vyhnul. Toto dříve pro mě těžko představitelné teď zažívám často. Někdy jsou s tím spojena i příjemná překvapení, většinou ale ne. Když mi říká intuice, že můj svět je světu toho někoho jiného příliš vzdálený a na málo čem se shodneme nebo navzájem inspirujeme, většinou se neplete.

Spojení profesí herec a umělecký šéf není úplně neobvyklé, na druhou stranu tě staví do pozice, kdy jsi vlastně nadřízeným zbytku hereckého souboru. Jak tuhle dynamiku vnímáš?

Předně se necítím být něčím nadřízeným, tohle slovo mi zní celoživotně tak nějak směšně. A taky se uvnitř sebe usmívám lidem, kteří po postech touží. Když to řeknu jednoduše, není o co stát. Ale teď, když už šéfem jsem, tak to vnímám tak, že mám především velkou zodpovědnost, a že jsem ten, kdo má možnost něco měnit, a nejen o tom mluvit. Že jako herec jsem uměleckým šéfem, beru pozitivně, protože mám hereckým šatnám a hereckým názorům, trablům a náladám nejblíž, jak jen to jde. Hraju s nimi na jevišti, vidím, jak zkouší novou inscenaci, takže sleduju všechny pokroky i úkroky stranou, můžu okamžitě pomoct radou zkušenějšího, co udělat, aby jejich výkon byl lepší. A dobré výkony můžeme my herci podávat, když je s námi, rozcitlivělými dušemi, náležitě zacházeno. Naštěstí se většinou v dnešním Činoheráku necítím před svými hereckými kolegy jako někdo vydělený mimo výseč ostatních.

Už jsi reflektoval své dosavadní šéfování, když se naopak podíváš dopředu a přemýšlíš o dlouhodobějších plánech, jejichž výsledky se třeba projeví až někdy v budoucnu (možná dokonce až za jiného šéfa nebo šéfky), k čemu by podle tebe měl Činoherák směřovat? Čím by se měl stávat? Může a nemusí to být konkrétní cíl, třeba jen myšlenka nebo inspirace…

Chci, aby Činoherní klub, když se jeho název vysloví, byl vnímán jako něco výjimečného a obdivuhodného, a to jak uvnitř našeho divadla, tak i ve velkém měřítku zvenku. Chci zažívat na zkouškách pocity, že jsem účastný něčeho nevšedního a chci, abychom ten pocit dokázali předat i divákům. Chci, abychom měli beznadějně vyprodáno, aby herci a herečky byli idoly svých diváků. Chci nacházet divadelní texty, které jsou moderní a jdou pod povrch věcí. K pocitu úspěchu je občas potřeba i ocenění, takže chci i ocenění v jeho nejrůznějších podobách. K tomu všemu je kromě práce třeba notná dávka štěstí, ale to prý přeje připravenému. Chci všechno, co si pod pojmem úspěšné divadlo dokážeme představit. Ovšem divadlo je velmi pomíjivá věc. Vnější pozlátka nebo kritika odejdou tak rychle jako přišly. Nejdůležitější je pro mě ten společně strávený čas, to, na co budeme jednou vzpomínat. Chtěl bych, aby to vzpomínání bylo krásné, aby nemělo hořkou příchuť.

 
NÁPOVĚDA IRENA FUCHSOVÁ
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

NÁPOVĚDA IRENA FUCHSOVÁ

Irena Fuchsová (v divadle jí ale nikdo neřekne jinak než Irenka) pracuje v Činoherním klubu od roku 1994. Prvního června tomu bude přesně třicet let, co nastoupila. Příběhy a historky o spolupráci s herci, herečkami, režiséry a celým divadlem sdílela například ve fejetonech FUCHSOVINY, které později vyšly i souborně v knihách KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY a KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II. Irenka je jediná činoherácká nápověda a její práce pravidelně končí těsně před premiérou. Přesně v takové situaci se nacházíme v době vzniku rozhovoru, protože za pár dní odpremiérujeme inscenaci NEJBLIŽŠÍ.

Brzy oslavíte třicetileté výročí spolupráce s Činoherním klubem – to už je poměrně dlouhodobý a vyzrálý vztah. Vnímáte, že se do vás nějakým způsobem otiskl?

V kolínském divadle jsem byla od května 1968, a když kolínský MěÚ k 1.1.1993 rozpustil umělecký soubor, byl to pro mě rozvod po pětadvaceti letech, který jsem nechtěla a rok jsem se z něho dostávala.

Na jaře 1994 jsem napsala do třech divadel, která jsem si se zavřenýma očima vybrala na stránkách telefonního seznamu.

Národní divadlo mi neodpovědělo. Divadlo Na zábradlí mě chtělo jako asistentku režie k Petrovi Léblovi, ale když jsem se tam přišla představit, dostala jsem migrénu, kterou jsem nikdy před tím neměla. Měla jsem týden na rozmyšlenou, ale zavolala jsem jim hned druhý den a jejich nabídku odmítla s tím, že chci napovídat.

A druhý den mi zavolali z Činoherního klubu. Když jsem tam poprvé vstoupila dveřmi u šaten, kterými chodíme stále a nadechla se, bylo mi jako rybě, která se konečně po roce a půl na suchu znovu ponořila do vody.

Často si říkám, jak obrovské štěstí jsem měla, že jsem na jaře 1994 našla se zavřenýma očima v telefonním seznamu právě Činoherní klub!

Ptala jste se, Barunko, jestli se do mě Činoherní klub otiskl. Ano, mám v sobě tisíce otisků Činoherního klubu právě díky tomuhle štěstí! Tisíce!

A jaké výrazné změny naopak vnímáte v Činoherním klubu?

Když jsem tady v roce 1994 začala napovídat, slyšela jsem ze všech stran, že to už není ten „starej Činoherák“. Nevím, jaký byl „starej Činoherák“, ale mně se tady v devadesátkách líbilo.

S odstupem času ale musím přiznat, že se mi tady daleko víc líbilo, když kromě pana Smočka začal režírovat i Ondřej Sokol a Martin Čičvák. Když přišli noví herci a herečky.

Jako by se Činoherák nadechl a rozkvetl. Připadal mi radostnější a je radostný stále, čím dál víc. Vypadá, že ho to s námi hodně baví, určitě i proto, že ví, že i nás to baví s ním.

Činoherní klub je totiž specifický v tom, že nepřijme nikoho, kdo nemá jeho krevní skupinu. Mě přijal, stejně jako přijal desítky jiných, kteří přišli po mně a zůstali. Ono je to vlastně jednoduché. My, co tady jsme, milujeme Činoherní klub a Činoherní klub miluje nás.

Na webových stránkách divadla píšete, že se na hotové inscenace už nechodíte dívat, protože byste nepřežila, kdyby hercům vypadl text. Ale přeci jen, nemáte někdy chuť si některé inscenace přijít „zkontrolovat“ nebo se prostě jen podívat, jak se od poslední zkoušky posunuly?

Kdybych žila v Praze, určitě bych chodila.  Ale jsem tady jedna nápověda, která navíc dojíždí z Kolína. Když jedu z poslední generálky domů, je mi sice hodně smutno po partě, se kterou jsem strávila několik měsíců, po atmosféře, která se na zkouškách vytvořila, ale zároveň vím, že brzy začnu zkoušet s jinou partou, s jiným režisérem a v jiné atmosféře.

Ve volnu, které mě čeká do příští zahajovací zkoušky, se těším na svoji kolínskou pracovnu, na psaní, na pardubický rozhlas, na kolínský klid, na své kamarády a poslední dobou se nejvíc těším na vnoučka Františka.

Herců a hereček se často ptají, jestli mají nějakou vysněnou roli, vám už rukama prošlo desítky divadelních her, existuje nějaký váš vysněný text, jehož zkoušení tady v Činoheráku by vám udělalo obzvlášť radost?

Ne, žádný vysněný text nemám. Leda ten svůj!

Před dvaceti lety jsem totiž napsala hru, SVATÝ PETR. Pro Petra Nárožného. Hra prošla přes ředitele Vladimíra Procházku i přes dramaturga Romana Císaře k panu Smočkovi, což bylo mé přání. Tehdy jsem s ním zkoušela a každý den jsem čekala, že mi něco řekne, a on nic.

Počkala jsem půl roku, a když jsem se ho zeptala, vytřeštil na mě oči.

„Irenko?! Jakou hru?“ Vysvětlila jsem mu, na co se ptám, a on bezmocně pokrčil rameny. „Mám po bytě stovky her. Jenomže si vždycky pod desky zastrčím nějaký papír, a ten přikryje název hry. Irenko, to nenajdu.“

No, a já to vzala jako pokyn shůry, abych se na to vykašlala.

Vím, že si pravidelně zapisujete nejrůznější hlášky a příhody z jednotlivých zkoušení. Teď máme těsně před premiérou NEJBLIŽŠÍHO, tak by mě zajímalo – zrodilo se během zkoušení něco mimořádně bizarního, komického nebo jinak hodného zmínky?

Už dlouho si nic nezapisuju. Ne, že by nebylo, co si psát. Během každého zkoušení, i v NEJBLIŽŠÍM, se objeví situace bizarní, komické a jiné, ale nejsou publikovatelné.

Ale je pravda, že si občas něco zapíšu a po úpravách to použiju k napsání blogu, povídky nebo fejetonu.

Je na současném repertoáru nějaká inscenace, na jejíž zkoušení vzpomínáte s obzvláštní láskou?

S obzvláštní láskou vzpomínám na LINDU VISTU. Ondřej Sokol, který ji režíroval, kolegové, ale hlavně Vasil Fridrich, vědí, proč.

Ale s láskou vzpomínám na všechny inscenace!

Teď mě napadá, že jsem vlastně divadelní děvka! Miluju každou hru možná i proto, že si neumím představit, že bych jezdila z Kolína na zkoušky s nechutí. Řeknu vám, Barunko, že než jezdit s nechutí, to bych radši nejezdila.

Můžu skončit naše povídání vyznáním, že divadlo miluju a s pokorou mu sloužím?

A už jenom dodám, že divadlo je jako moje duše, nabíjí mě, inspiruje, stále mě překvapuje, a každé nové zkoušení mi přinese něco nového. Jsem šťastný člověk, který má celý život bohatý na barvy, ale díky divadlu ho má barevný maximálně.

 

 
JAKUB BURÝŠEK: Obyčejné „miluji tě“ je nejvíc
ROZHOVOR 

JAKUB BURÝŠEK: Obyčejné „miluji tě“ je nejvíc

Jakuba Burýška můžete v Činoherním klubu zatím vídat třeba jako ekologického aktivistu Štěpku, jednoho z otců, kteří netrpělivě očekávají narození dítěte v komedii BABYBOOM. V lednu bude mít premiéru trochu netradiční romantická komedie NEJBLIŽŠÍ, ve které hraje hlavní roli. O hře, o roli, o přesídlení do Prahy a dalších věcech jsme si s Kubou povídali po zkoušce v pánské šatně.

Co se ti na hře NEJBLIŽŠÍ líbilo, když sis ji přečetl?

Líbilo se mi, jak je mnohovrstevnatá. Je tam spousta humoru, ale zároveň je to o dozrávání člověka. Není to jenom o klukovi, který chce najít dalšího kluka, ale i o hledání svého postavení ve světě. O tom, jakou úlohu v něm hraje a jak si dát život do kupy a obstát, ustát třeba těžké situace, kdy přichází o přátele, připadá si nějakým způsobem vyčleněný… Jak si poradit se samotou a osamělostí je tam velkým tématem.

Ale obstojí Jordan nakonec?

Já se snažím být optimista. Někde pro něj ten pravý člověk je. Nakonec najde někoho, s kým mu bude dobře. A s kým se nebude muset pořád do něčeho stylizovat, na něco si hrát. Protože to je jeho hlavní problém. Když se Jordanovi někdo líbí, není tak uvolněný jako s holkama, s babičkou, nebo když je sám doma, vaří a kouká na seriály. Snaží se maximálně přizpůsobit, aby na toho druhého zapůsobil, aby ten člověk o něm měl jenom to nejlepší mínění a nemyslel si tohle a tamto. A najednou se v tom začne celý sám ztrácet. Myslím si, že až najde toho někoho, s kým se bude moct uvolnit a otevřít se a být sám sebou, tak by mohl najít štěstí. A já bych mu to po tom všem přál.

Když jsi text četl, tak jsi nejdřív nevěděl, že budeš hrát Jordana. Byl ti Jordan sympatický? Kamarádil by ses s někým takovým?

Kamarádil bych se s ním. Ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl s takovým typem člověka chodit nebo žít. Protože náš Jordan je trochu extrémní. Má spoustu představ a snů, což je samozřejmě do nějaké míry v pořádku. Akorát jeho komunikace s muži, pakliže se mu ten muž líbí a chce ho sbalit, je trochu patologická (ačkoli je často zdrojem humoru). Obávám se, že na to jde špatnou cestou.

V čem je ti Jordan nejbližší? Máte spolu něco společného?

Doufám, že nejsem takovej křečák jako on. Myslím, že jsme podobně citliví, oddaní, a teď to na sebe prásknu, ale svým způsobem v některých ohledech nepraktičtí… (smích) Snad na tom jsem pořád líp než on! Baví mě ty humorné části a trapasy, které se mu dějí, když není sám sebou a snaží se do něčeho stylizovat.

A určitě je mi nejbližší v tom, co je spojené s mým přechodem do Prahy. Po dvanácti letech jsem opustil město, ve kterém jsem od patnácti let žil a snažil jsem se si tam vybudovat zázemí a jistotu. Najednou je potřeba začít úplně od začátku. Tam jsem měl blízko k rodině. Samozřejmě už tu mám kamarády a vždycky se najde někdo, s kým můžu volný čas trávit, ale ještě se v tom necítím úplně dobře. Pojí se s tím určitá osamělost; člověk se cítí sám. Ne že by nezapadl. Spíš je to takový ten pocit: „Co budu dělat?“ V Ostravě jsem měl hodně práce. Když jsem nebyl v divadle, načítal jsem audioknihy. Tady mám najednou volné odpoledne… Mám rád svůj klid. Ale já jsem velmi společenský, takže o osamělých večerech nejsem úplně šťastný. Naštěstí jich není tolik.

Bylo rozhodnutí jít z Ostravy do Prahy těžké?

Ne. Já jsem do Bezručů šel s tím, že jim budu naprosto oddaný. A skutečně jsem to tam miloval. A mám to divadlo moc rád doposud. Ale v jednu chvíli jsem začal toužit po změně. Podle mě je to zdravé. Samozřejmě je spousta herců, kteří zůstanou celý život v jednom angažmá. Ale já jsem po té změně prahnul. A prahnul jsem taky po hlavním městě. A pak přišla nabídka z Činoheráku. A to je prostě vysněná štace. Něco, co se neodmítá. Hrozně si toho vážím. A nechci, aby to vyznělo blbě, ale jsem hrdý na to, že můžu pracovat v Činoherním klubu.

Takže ta nabídka přišla až po tom, co sis říkal, že bys něco takového podniknul?

Ano! Já jsem dokonce do pár divadel psal. Chtěl jsem, aby o mně věděli.

A přišli se podívat…

Přesně tak. Když jsme s Bezruči hostovali v Praze. Ale rozhodně mě nenapadlo psát sem! To mi přišlo nemožný!

NEJBLIŽŠÍ není tvoje první inscenace v Činoherním klubu. Jak se tady cítíš?

Moc dobře. Jsem v tomto kolektivu šťastný. Je hrozně tvůrčí a přátelský, a tak to mám rád. Jsem nerad pod tlakem, nebo když je někdo zlej a někam mě tlačí. Jak už jsem jednou někomu říkal – po zlým ze mě ještě nikdo nic dobrýho nedostal. Já potřebuju cítit podporu a slyšet zdravou chválu, která mě nakopne. Víc mě to posouvá. A taky si říkám, proč bych se měl emočně otvírat někomu, kdo mě zraní.

Velmi se mi líbí i ten prostor tady. Jsem rád, že mám to štěstí a můžu pracovat v takhle komorním divadle, kde je to tak blízko k divákům. Mě to hrozně baví a láká. A učím se zas úplně novým věcem. Těší mě taky třeba, když na zkoušku přijde občas Martin (Finger, umělecký šéf Činoherního klubu, pozn. red.). Sice se pořád teprve poznáváme, ale už mě má prokouklýho: „Tak, Kubo, to už je berlička, tady tohle nemusíš dělat. Nepomáhej si!“ A navede tě, jak to zkusit jinak. A prostě se od něj učíš novým věcem, novýmu přemýšlení, používat nové prostředky. Věřím, že nejsem na špatné cestě. Ale tento jeho přínos a jeho nastavení vnímám jako velmi cenný.

Role Jordana je opravdu – hlavně rozsahem – obrovská. Co je pro tebe na ní lehké a co naopak náročné?

Asi nejlehčí je naučit se text! (smích) Často teď vzpomínám na to, když jsem zkoušel s Terezou Říhovou MECHANICKÝ POMERANČ, který je navíc psaný ve specifickém fiktivním jazyce týnů. To člověk ani nevěděl, o čem mluví. Takže když mě občas popadnou strachy, že se tady tu roli nenaučím, říkám si: „Vždyť to ani zdaleka není MECHANICKÝ POMERANČ!“

Těžké jsou pro mě střihy a vstupy do jednotlivých situací, kdy je potřeba se z jedné situace a emoce střihnout najednou do úplně jiné situace, kde musím být v úplně jiném rozpoložení. Řešit a reagovat na něco jiného. Druhá půlka pak je náročná taky ve vývoji té postavy – Jordan si musí spoustu věcí uvědomit a rozhodnout se některým z nich čelit – tam nás čeká ještě náročný hledání, kdy se člověk musí pokusit v sobě otevřít nové pomyslné dveře a pokusit se nahlédnout někam uvnitř sebe, kde to není vždycky úplně příjemné.

Jak se připravuješ? Kromě toho, že se učíš text, přemýšlíš nad tím, jsi na zkouškách…

Zůstáváme tady často s Terezou ještě po zkoušce. Hodně čerpáme z našich dosavadních zkušeností. Přemýšlíme, jak jsme určité životní fáze každý prožíval, co jsme dělali, jakým způsobem jsme reagovali, co se odehrávalo v nás. A snažíme se dopídit k tomu, co z toho je pro Jordana nejvýhodnější, abychom se dostali k jádru – proč. Proč to tak je, nebo co to v něm dělá. Aby to nebylo jenom po povrchu, ale abychom se dobrali jeho podstaty.

Hrál jsi někdy gaye?

Ne! Nebo teda jednou jsem v představení #NEJSEMRASISTA, které u Bezručů dělal Braňo Holiček, hrál homofoba, který se nakonec s jiným chlapem začal líbat. Ale byla to jedna z mnoha situací, malá postava na velké ploše. Takže jsem byl překvapený a potěšený, když přišla takhle obsáhlá a zajímavá role.

Hra NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie, která je specifická tím, že ji vnímáme pohledem muže, který hledá muže. Není vlastně žádným způsobem provokativní, spíš to je – zvlášť v kontextu českého divadla – neobvyklé. Vidíš tam nějaký rozdíl oproti tomu, kdyby byl Jordan heterosexuál?

Vlastně ne. Je to člověk jako každý jiný, jenom se mu nelíbí opačné pohlaví. Samozřejmě se v té hře otevírají i otázky homosexuality, jak se homosexuálové cítí, co prožívají a jestli to mají těžší. Ale mnohem víc jde o obecné otázky a o přechod z jedné životní etapy do druhé, a to je společné všem. Osamění a životní změny, když se člověk třeba odstěhuje za prací – jako já – nebo ho naopak opustí ti nejbližší – jako Jordana –, to všechno můžou prožívat obě pohlaví, bez ohledu na sexuální orientaci a věk.

Jak vyjadřuješ lásku svým blízkým?

Já jsem velmi haptický člověk, jestli to je to správné slovo. Rád se objímám a vyjadřuju lásku přes dotek, objetí, pusy a tak. A mám rád, když se mi to dostává i od mých přátel. S rodinou jsme v kontaktu skoro denně. S mámou si buď píšeme nebo voláme a vždycky si řekneme, že se milujeme a že na sebe myslíme. Někdo to tak třeba nemá, ale já to k životu potřebuju. Chci být milovaný a tu lásku a podporu cítit. A já se je taky snažím rodině, ale i přátelům dávat. Chci, aby věděli, že jsem tady pro ně a že je mám rád. Že mi na nich záleží.

Co je pro tebe nejkrásnějším vyznáním lásky?

Pokud se jedná o rodinu, tak jsem nejšťastnější, pokud máme společný čas. To stačí, když si prostě s našima sedneme v obýváku, přijdou za náma ještě babičky s dědou a povídáme si. Jsme pospolu, jeden pro druhého. Dáme si štamprli dědovy slivovice a u toho si povídáme. Pro mě jsou vyznáním lásky ty chvíle, které jsou naše a kdy se člověk cítí opravdu šťastný a milovaný. A vlastně v tu chvíli si to ani nemusíme říkat, ale člověk to cítí.

A co se týče druhé polovičky, tak obyčejné „miluji tě“ je nejvíc. Uslyšet to ve správný čas od správného člověka, když jste spolu jeden pro druhého, a tak nějak to vyplyne… tak to s tebou něco udělá, zachvěješ se, máš motýlky v břiše, pookřeješ, podlomí se ti kolena… Každý to má jinak. I takové obyčejné chycení se za ruku v divadle nebo kině je… A dost! (smích)

A napsal jsi někdy někomu vyznání? Podobně jako ve hře Jordan píše email, přestože je to něco, co by se spíš patřilo říct?

Myslím si, že jsem určitě někdy něco takového napsal. Ale taky jsem to řekl.

Měl jsi odvahu, kterou Jordan nemá?

Jo. Když to tak člověk cítí a je o tom v tu chvíli přesvědčený, tak to řekne. Nevidím důvod, proč ne.

 
DRAMATURGYNĚ MARKÉTA KOČÍ MACHAČÍKOVÁ
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

DRAMATURGYNĚ MARKÉTA KOČÍ MACHAČÍKOVÁ

Markéta Kočí Machačíková je členkou souboru Činoherního klubu od roku 2019, kdy s Ondřejem Sokolem nazkoušela K.Š.E.F.T. Kromě dramaturgické práce v mnoha regionálních divadlech spolupracuje také s Českým rozhlasem a Českou televizí. V době vzniku rozhovoru zkouší s režisérkou Terezou Říhovou inscenaci NEJBLIŽŠÍ, která bude mít v lednu českou premiéru.

 

***

Dramaturgie, potažmo pracovní náplň dramaturga či dramaturgyně, může mít pro mnoho lidí „mimo obor“ dost nejasné kontury. Liší se to navíc i divadlo od divadla. Co přesně znamená být dramaturgyní Činoherního klubu?

Kolik máme času? (smích) V krátkosti jsem u všech inscenací od jejich počátku a ve všech jejich fázích. Kde zpravidla nejsem, jsou jedině představení po premiéře (výjimku tvoří debaty po představení, tam mě potkáte).

Práce dramaturga zahrnuje širokou škálu činností, přizpůsobuje se situaci a nikdy není stejná – na každé inscenaci je potřeba něco jiného. Bývá to spolupráce na výběru tématu, titulu; výběr překladu, redakce překladu, úpravy textu, škrty; na zkouškách pak dramaturg nejvíc funguje jako režisérovy druhé oči – zná režisérovu představu a vidí, jestli se mu ji daří realizovat; dramaturg hlídá interpretaci, tvar inscenace, rytmus, návaznosti, divácký zážitek – je vlastně první divák; pro diváka „nejhmatatelnější“ část dramaturgické práce jsou pak texty k inscenaci – píše anotace, program k inscenaci apod.

Kromě práce na inscenaci v Činoherním klubu vedu rozhovory s herečkami a herci, autory, členy týmu a přispívám do tohohle magazínu, účastním se porad, vyřizuju spoustu náležitostí s divadelními agenturami a někdy taky třeba asistuju fotografovi při focení vizuálu…

Pokud jste ještě nepřeskočili na další otázku a zajímá vás to blíž, doporučuju si přečíst tady na stránkách magazínu čtyřdílný článek JAK VZNIKÁ INSCENACE, který jsem napsala ke zkoušení inscenace KONSENT.

Máš pocit, že se Činoherák od tvého příchodu nějak proměnil?

Rozhodně se proměnil; divadlo se mění pořád. Nedokážu posoudit, jak moc jsou některé změny patrné navenek, nebo jestli je pociťují i ostatní. Za mě spolu všichni napříč divadlem hlavně víc a otevřeněji mluvíme. Ne že bychom v tom neměli rezervy. A do plánování a celého procesu přípravy inscenací se nám taky podařilo dostat do značné míry větší pravidelnost a řád.

A jak ses na zdejších změnách podílela ty? Co by Činoherní klub neměl nebo nebyl bez Markéty Kočí Machačíkové?

Je těžké ten podíl nějak vymezit. Divadlo je kolektivní záležitost. Podílím se v divadle na spoustě věcí. Navíc už samotná práce dramaturga na inscenaci je navenek v podstatě neviditelná a ve výsledném tvaru se v ideálním případě rozpustí. Dokonce se říká, že to, jak je dramaturg důležitý, se pozná, až když chybí.

Ráda bych ale věřila, že funguju jako tmelící prvek. Dokážu, myslím, dobře naslouchat a mluvit s různými lidmi, chápat různé úhly pohledu i celek, a díky tomu řešit situace a spojovat.

Momentálně zkoušíte s Terezou Říhovou inscenaci NEJBLIŽŠÍ. Tereza je první ženou-režisérkou, která v Činoheráku působí. Tvůrčí tým tak ve velkých uvozovkách vede ženské duo. Vnímáš na zkouškách nebo celkově v procesu vzniku inscenace nějaká specifika?

S každým režisérem nebo režisérkou jsou spolupráce a zkoušení jiné. A nejde úplně o to, jestli je to muž nebo žena. Se všemi je potřeba navázat vztah, napojit se na ně, zjistit, jak se na věci dívají, co potřebují, v čem jim můžu pomoct… Abych byla úplně upřímná, miluju všechny režiséry, se kterými jsem v Činoherním klubu zatím pracovala: Ondřeje Sokola, Martina Čičváka, Braňa Holička, Davida Šiktance, Šimona Dominika. A Tereza Říhová není výjimkou. Líbí se mi, jak je energická, a rozumíme si. Neřekla bych, že se nějak specificky projevuje to, že jsme obě ženy.

Máš ze současného repertoáru nějakou inscenaci (ať už svou nebo „cizí“), o níž bys řekla, že je tvoje oblíbená?

Mám ráda všechny inscenace, na kterých jsem pracovala. Myslím, že to částečně souvisí i s tou profesí; je důležité jim všem věnovat lásku, důvěru a péči bez ohledu na to, že nejsou – a nemůžou být – dokonalé a jenom podle mých představ. Mám to asi podobně, jak o tom jednou mluvil Ondřej Sokol – jsou to všechno tak trochu moje děti.

Ale nechci se té otázce vyhnout. Mojí srdeční záležitostí je 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH. Ten text jsem pro nás objevila já. Nestává se běžně, že by se text hry takhle naprosto trefil nejen do potřeb a mých představ dramaturga o hledaném titulu, ale zároveň do mého osobního diváckého vkusu. Říkala jsem si, že je to hravé a že by to Braňa mohlo taky bavit. Všichni v týmu jsme pak udělali opravdu hodně pro to, abychom tu hru vůbec mohli v Činoherním klubu uvést. Z toho, že se to povedlo, mám vážně velkou radost!

A chci zmínit ještě jednu inscenaci, kterou mám opravdu ráda a která zastává mezi ostatními taky trochu speciální místo, a to je KONSENT. Byla to vynikající práce, hodně nového jsem se naučila. Jsem hrdá na výsledek a výkony všech herců mě vždycky dostanou, i když jsem to viděla už tolikrát… A tetelila jsem se blahem, když KONSENT viděla jeho autorka Nina Raine a o naší inscenaci řekla, že je flawless! To je nejvíc!

Je naopak inscenace, k níž ze svého dramaturgického pohledu pociťuješ spíš antipatie?

K žádné inscenaci na repertoáru antipatie nepociťuji. Z pohledu dramaturga mám výhrady vůči textu hry BABYBOOM a byla jsem proti jeho uvedení. Nicméně zpracování v režii Ondřeje Sokola text nesmírně pozdvihlo a udělalo z průměrné hry dobrou inscenaci.

 
VIKTOR JANIŠ: Je mnohem důležitější, jestli text člověka zajímá, než jestli se mu líbí
PREMIÉRA 

VIKTOR JANIŠ: Je mnohem důležitější, jestli text člověka zajímá, než jestli se mu líbí

Máš obrovské zkušenosti především z překladů prózy. Jaké rozdíly a specifika spatřuješ v překladu dramatického textu?

Zas takový rozdíl to nakonec být nemusí, protože z těch 140 knížek, které jsem přeložil, je 62 grafických románů. A jazyk komiksů je až na vzácné výjimky jazykem dialogů a ty musí být stejně jako na divadle přeloženy pregnantně a hutně, aby se vešly do komiksové bubliny. Na rozdíl od divadla se tu ale žádná replika nesmí škrtnout, text je pevně svázaný s grafickou stránkou díla.

Na druhou stranu některé prvky překladu pro divadlo jsou opravdu unikátní. Překladatel musí počítat s tím, že jeho text si bude po svém interpretovat a dotvářet mnoho lidí – dramaturg, režisér, samotní herci. Že herec dodává textu další rozměr svými gesty i tónem hlasu. Proto musí překladatel dramatu dbát na eufonickou stránku věci, na rytmus textu, jeho spád, na to, aby se mu neřetězily souhlásky. A hlavně musí počítat s neúprosnou linearitou textu – zatímco čtenář se může kdykoli vrátit o pár stránek dál, aby si osvěžil souvislosti, divák v divadle tuhle možnost nemá. Stejně tak si nemůže během představení dohledávat reálie, pokud nepochopí napoprvé, nepochopí většinou už nikdy – a daná informace tam tedy vlastně byla zbytečně.

Přistupuješ k dramatickému textu jinak? Je těžké překládat současný text, který je z 99 % tvořený dialogy a určený k tomu, že se bude říkat živě nahlas?

Jinak bych překládal divadelní hru určenou k publikaci a jinak pro jevištní uvedení. Jak říkával Jan Zábrana, pro překladatele jsou důležité jen dvě věci: pochopit a umět. V tomto případě přečíst text vyloženě analyticky, pochopit motivace postav a umět převést jejich řeč těmi prostředky, které mi čeština dává k dispozici. (Angličtina třeba nemá zdrobněliny – to ale neznamená, že by o ně diváci měli být ochuzeni.)

U každé hry pečlivě zvažuju (zvažuji?) stylistické naladění textu, tedy nakolik se postavy budou vyjadřovat spisovně či nespisovně. Není to úplná maličkost – co mi projde u pražského publika (a nejen pražského, zkrátka tam, kde se mluví českým interdialektem), už drhne třeba v Brně. A nejde tu předem říct, jaký přístup je správný, třeba Pellarovi překládali Albeeho hru KDOPAK BY SE KAFKY BÁL obecnou češtinou, zatímco Jiří Josek o pár desítek let později češtinou hovorovou, tedy podstatně spisovněji. A to už se ta hra jmenovala KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉjak vidíš, problémy s reáliemi se leckdy řeší už v názvu.

Ale zpátky k tvojí otázce: překládat dialogy je radost, překládat dialogy je za odměnu. Pravdu má Bulat Okudžava, když zpívá: „Každý píše to, co slyšel, / slyšel sebe dýchat tiše, /jak to slyšel, tak to píše, / beze snah se zalíbit.“

Jak se vyrovnáváš jako překladatel s tím, že nad výslednou podobou textu, jak ho diváci uslyší z jeviště, nemáš tak docela kontrolu?

Literární překladatel má, pravda, kontrolu nad textem absolutní. V odpovědném redaktorovi má sparingpartnera a záchrannou síť, ale nakonec má poslední slovo vždy on, protože to on nese svou kůži na trh. Divadlo je médium kolaborativní a překlad je jen jednou z mnoha složek dané inscenace. Dramaturgové a režiséři tu citlivě, tu méně citlivě v překladu škrtají; s ohledem na své publikum mění tonalitu textu (ony koncovky na -ej i vulgarity), no a poslední slovo mívají oni a herci: když si myslí, že má zaznít „Byla v tom žena“, ani František Fröhlich, překladatel a mimochodem i někdejší dramaturg Činoherního klubu, si neprosadí „Byla v tom ženská.“

Úkorně to neberu, jen mi je to někdy líto – hra má obvykle kolem padesáti šedesáti stránek, pokud se z nich škrtne patnáct, divák prostě o některé fasety textu přijde.

Jak se ti líbí hra NEJBLIŽŠÍ? Hledal sis k ní cestu? A je pro překladatele důležité, aby se mu text, který překládá, líbil?

NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie se spodními podtóny, která dovedně balancuje mezi sentimentalitou a humorem. Je to hra, kterou napsal mileniál pro jiné mileniály, v tom od postav hry cítím jistý generační odstup – a našemu hlavnímu hrdinovi Jordanovi bych nejradši vzkázal „klid, to bude dobrý“.

Nakonec je ale myslím mnohem důležitější, jestli text člověka zajímá, než jestli se mu líbí.  V tomhle případě: jestli se mu povede zařídit, aby Kiki byla v češtině stejně sebestředně nesnesitelná jako v angličtině, aby Jordan působil jako ťunťa, ale spíš sympaticky. Jestli dokáže nadávkovat slovní vatu podobně jako v originále, ale ve snesitelné míře (v touze po autenticitě, po tom kýženém mimetickém efektu, dnes mnozí anglosaští autoři třeba zcela záměrně zaplevelují repliky slovíčkem „like“, ale jako nemůžete mít ve větách furt samé jako, jestli mi jako rozumíte?).

Každý divadelní překlad je cvičení v empatii, pokus zabydlet se v postavách, které nejsou vy. Je to svým způsobem herecký výkon, na jehož konci masku odložíte a začnete se poohlížet pro jiné hře. Pár jich vyhlídnutých mám, teď aby se zalíbily aspoň jednomu dramaturgovi.

 
TEREZA ŘÍHOVÁ: Touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli
ROZHOVOR 

TEREZA ŘÍHOVÁ: Touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli

Režisérka Tereza Říhová pochází z Prahy. Kromě divadelní režie na JAMU v Brně vystudovala taky na Univerzitě Palackého v Olomouci obor Teorie a dějiny dramatických umění a Speciální pedagogiku. Úspěšně hostuje v divadlech napříč Českou republikou. V Praze máte příležitost vidět její inscenace ČERNÁ VODA ve Studiu Ypsilon a OPPERMANOVI v Divadle X10. V Činoherním klubu s Terezou právě zkoušíme inscenaci hry Joshuy Harmona NEJBLIŽŠÍ, která bude mít v lednu českou premiéru.

Co tě baví na hře NEJBLIŽŠÍ (SIGNIFICANT OTHER)?

To, že hlavní postava Jordan Berman jsme v podstatě my všichni. A že nezáleží na tom, jestli je člověk heterosexuál, homosexuál, bisexuál (tady by se samozřejmě dalo pokračovat dále), jestli jsme single nebo ne, z jaké pocházíme rodiny, jakého jsme vyznání nebo jestli je nám třicet nebo osmdesát… Ale že touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli. A že ten recept, jak toho dosáhnout, není univerzální a aplikovatelný na kohokoli. Každý má svou vlastní životní cestu, kterou si musí projít. A občas je některá kapitola z té dlouhé knihy složitější než jiná. A jen nikdy nevíme, kdy skončí.

O čem pro tebe hra je nejvíc?

Že v určité fázi musí člověk dospět a přijmout změny, které postupem času přicházejí. A není to dáno jen tím, že si najdete práci nebo vlastní byt, ale především, že převezmete zodpovědnost za svůj život. Protože stejně jako nemůžete žít životy ostatních, nikdo nebude žít ten váš. A jak zazní z úst jedné postavy hry: „A naučíš se poznat chvíle, který jsou o tobě a který o tobě nejsou.“

Co z prvního přečtení textu chceš přenést do inscenace?

Když se zpětně zamyslím, co se mě nejvíce dotklo, když jsem si text přečetla poprvé… tak pocit osamění. Samota může být přínosná věc. Ale při osamění se člověk dostává do stavu, který již není příjemný.

V čem spočívá hlavní inscenační výzva?

Ze začátku to byla pro mne otázka prostoru. Ve hře se neustále mění prostředí, kdy se ostrým střihem přechází z jednoho místa na druhé. A těch prostředí je tam opravdu mnoho. A je tedy potřeba vymyslet, aby inscenace s každým přechodem tzv. „nespadla“.

Co se textu týče, tak pokud teď pominu téma, tak formou je napsán jako lehká komedie, kterou se společně s herci na zkouškách snažíme více prohloubit. S tím jde ruku v ruce i jiný styl herectví, než pro jaký je hra napsána. A zkombinovat všechny tyto prvky, žánr, styl bude další etapa, která nás teď ve zkoušení čeká. Pořád ale u toho nesmíme zapomínat na to, že je to komedie, tedy je potřeba zachovat lehkost a nadhled.

Jak se ti zkouší s herečkami a herci?

Všichni Krabíci* se nebojí zkoušet, objevovat a hledat různé varianty a možnosti. Nespokojí se s prvním náhozem a nejdou ihned po výsledku. Přinášejí, diskutují a spoluvytvářejí již od začátku zkoušení. Je to příjemný proces, ve kterém se herci dopředu nerecenzují a hlavně si vzájemně důvěřují. Pro mne se jedná o tvůrčí proces, kde je mi herec partnerem, kdy si vzájemně nasloucháme a můžeme si vyměňovat názory a nápady.

*Termín ze seriálu PŘÁTELÉ, který pojmenovává celou skupinu (autorkou přirovnání je herečka Marta Dancingerová).

 

Může to znít neuvěřitelně, ale jsi vlastně historicky první režisérka, která v Činoherním klubu připravuje inscenaci. Jak to vnímáš? Znamená to něco?

Popravdě tohle asi neřeším. Nemyslím to tak, že nevnímám v českém divadle rozdíl mezi tím, když jsi muž-režisér nebo žena-režisérka, ale nepřemýšlím nějak navíc nad tím, že něco „prolamuji“. Ani se tím necítím speciálně svázaná. Asi ani nechci. Myslím, že pak by mě to zbytečně blokovalo. Ten rozdíl tu je, ale ve výsledku jste oba dva režiséři. A oba musíte tu práci odvést stejnou. Můj závazek je hlavně směrem k hercům, tvůrčímu týmu, divadlu a divákům.

Jaké to je pracovat v Činoherním klubu? Pociťuješ díky svým zkušenostem nějaký rozdíl oproti jiným divadlům?

Tak v každém divadle je to trochu jiné, ať už směřováním, nastavením vedení nebo herců atd… Činoherní klub je pro mne synonymem hereckého divadla, ve kterém se ale také přemýšlí a nejde zde pouze o jednoduchou zábavu. Je divadlem, které se soustředí na téma. Zároveň je to jedno z divadel, kde je příjemné tvůrčí prostředí, vede se dialog nad společnou prací, lidé se tu respektují a nevytvářejí se zde zbytečné tlaky a ega jednotlivců se nederou do popředí. A to jsou asi jedny z největších kvalit, kterých si cením. Divadlo je prací, ať už se nám to pojmenování líbí nebo ne, živí nás. A zde to není pouhé „chození do práce“, ale radost.

Na co se můžou diváci těšit?

Možná bych zopakovala část z odpovědi u první otázky. V postavě Jordana Bermana se může nalézt každý divák. Všichni zažíváme trapné chvilky, momenty sebeprožívání, očekávání a zklamání. Máme touhy, které si vysníme bez ohledu na realitu. A také všichni prahneme po štěstí.

Diváky bych ráda pozvala na inscenaci, kde je vážné téma zabaleno v komediálním žánru, který nám dovoluje se na všechny strasti podívat s nadhledem a humorem. Zkrátka je dobré se někdy nebrat tak vážně.

A také bych je ráda pozvala na sedm výborných herců v čele s Jakubem Burýškem, který za celou dobu nesleze z jeviště. No tak dobře, jen jednou. Ale to bude zrovna přestávka.

 

 
ŘEDITEL TOMÁŠ SUCHÁNEK
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

ŘEDITEL TOMÁŠ SUCHÁNEK

Kolik rozhovorů s herci jste četli za poslední měsíc? Kolik rozhovorů s herci za poslední měsíc vyšlo na internetu a v novinách? Leckdo by řekl, že zbytečně moc. Někdo by možná snesl ještě o jeden, dva navíc. Jenomže aby se každý večer odehrálo představení, musí svou práci odvést ještě mnoho dalších lidí v mnoha jiných profesích. A právě jim se bude v příštích měsících věnovat tato rubrika krátkých otázek ze zákulisí. Ať příště všichni víme nejen, kdo v tom hrál, ale taky kdo vybral titul, kdo termín představení nebo třeba kdo to svítil.

***

S ohledem na vaši profesi, co považujete za váš největší přínos Činohernímu klubu? Co by bez vás Činoherní klub neměl/nebyl?

Myslím, že jsem v divadle stále docela krátký čas na to, aby bylo možné spatřit nějaké hodnotné přínosy. Ale pevně věřím, že v jubilejní šedesáté sezóně, která nás od září čeká, se vše projeví. Moc se na to těším!

Jaká je vaše oblíbená inscenace z repertoáru Činoherního klubu? Proč?

KATI. Volbou inscenace s početným hereckým obsazením se snažím minimalizovat počet herců, kterým by mohlo být líto, že jsem nevybral inscenaci, ve které hrají právě oni. Taky si možná šplhnu u uměleckého šéfa Martina Fingera a režiséra inscenace Ondřeje Sokola… Ale moc rád mám taky TRAMVAJ DO STANICE TOUHA pana Smočka a z novějších inscenací třeba KONSENT. Z herecké souhry v téhle inscenaci mám velkou radost!

Bonusová otázka: Je naopak nějaká inscenace, ke které z hlediska své profese pociťujete spíše antipatie?

KATI. Hraje v nich docela hodně herců, takže nás to stojí majlant…

 
MARKÉTA STEHLÍKOVÁ: Pojď vykročit do prázdna, abys překonala svůj strach
ROZHOVOR 

MARKÉTA STEHLÍKOVÁ: Pojď vykročit do prázdna, abys překonala svůj strach

„Vždycky říkám svoji univerzální odpověď, že v rámci zachování nějaký svý příčetnosti, protože se lehce umím dostat do určitejch stavů, se snažím spíš nevěřit. Mám to tak, že to hodně zlehčuju. Ale že bych vyloženě nevěřila, nebo to úplně zpochybňovala, to ne. Zachovávám si vůči tomu opatrnost,“ odpovídá na otázku, jestli na duchy věří, nebo je spíš skeptik Markéta Stehlíková.

Můžete ji běžně vídat na televizních obrazovkách jako Karlu v seriálu ULICE. Kromě snad Zuzany v DÁMSKÉM KREJČÍM, slibují všechny role, které v současnosti v Činoherním klubu hraje, moment překvapení. Ať už je to sestřička Lesana v BABYBOOMU, Jules v LINDA VISTA nebo nejnověji Lauren v 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU – věřte, že rozhodně stojí za to Markétu vidět ve všech – a možná právě v tomhle pořadí.

Povídaly jsme si na samém konci zkoušení po veřejné generálce 2:22 u nás dole na baru, když už se všichni ostatní rozprchli.

Kdy jsi byla naposledy vzhůru ve 2:22?

To ti řeknu úplně přesně. Zrovna minulej tejden, kdy jsem byla na jedný premiéře. Říkala jsem si, že musím jít domů brzo, protože jsem ráno točila. Ale byl to hezký večírek, tak až kolem toho času jsem šla domů. A ještě jsem se přesně tomu smála a říkám si: „Á, ponocuju.“

Jsi spíš noční tvor?

Jo. Já hrozně ráda spím ráno, což je s dítětem samozřejmě náročnější. A večer vydržím dlouho. Myslím, že mám i bystřejší hlavu. Ráno mi prostě dlouho trvá, než se proberu.

Co tě nejvíc baví na hře 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH?

Když jsem ji poprvé četla, eliminovala jsem přítomnost duchů a šla jsem po lince vztahů. Obecně mě v životě i ve hrách strašně baví mezilidský vztahy. Je mi příjemný se v tom nimrat. A tady se mi hrozně líbilo, jak je vystavěná ústřední dvojice. Myslím si, že spousta lidí se s tím dokáže ztotožnit. S někým žiješ, někoho si vezmeš, jdete stejnou cestou. A někde v průběhu tý cesty se to může změnit a může se úplně běžně stát, že jeden sejde, nebo jde jenom trošičku jinou cestou. A tam je pro mě ten zajímavej moment – jak se s tím ty lidi vypořádají. Tady v tý hře je to stěžejní.

Jak se ti zkoušelo?

Strašně hezky. A troufám si říct, že poprvý v životě jsem měla klid. I moje rodina to poměrně oceňovala. Většinou si ze mě dělají legraci, že jsem hysterická, když zkouším, a že s nima doma bydlí jiná paní. Vlastně nejsem schopná říct, čím to bylo. Braňo Holiček je jako režisér velmi klidnej, velmi empatickej, takže nechává prostor pro tvorbu. A do toho se mi nějak zázračně stalo, že jsem si věřila a nezpochybňovala se. Nevím, jestli to přichází s blížící se čtyřicítkou. Dneska poprvý v životě se mi stalo před tou veřejnou generálkou, že jsem začala mít strach a sama sebe jsem vzápětí překvapila, protože jsem si řekla „já už to do tý premiéry nějak došvihám, to bude dobrý“.

V LINDA VISTA hraješ životní koučku a tady psychiatričku. Obě jsou to profesionálky, které řeší problémy druhých, ale zároveň mají svoje vlastní. Je ti to blízký?

Taky jsem se tomu smála, že je to další role někoho, kdo se zaobírá mezilidskýma vztahama, ale když se na toho člověka podíváš, tak to není úplně zářnej příklad někoho, kdo je srovnanej. Je mi to nesmírně blízký. Myslím téma péče o duši. Sama chodím na terapie, velmi ráda. Dokonce si troufám tvrdit, že by to mělo bejt součástí duševní hygieny kterýhokoli herce. Mně to pomáhá v běžným životě a myslím si, že i v práci. Mám úplně famózní koučku, která je mimo všechny tady ty škatulky. Je naopak vyrovnanej člověk a dává mi v životě pevnou půdu pod nohama. Pro to zkoušení je prima, že to prostředí znám a vím, jak fungujou terapie a tak. Umím z toho čerpat a není to pak takový to zaběhlý klišé, že tam někdo prostě sedí v bílým a poslouchá a je v zenu.

Co tě nejvíc zaujalo na Lauren?

Pro herečku je to super postava, má mnoho vrstev. Má spoustu poloh, ve kterých ji divák může vidět, protože během večera prochází různejma změnama. Dá si pár drinků. Má svoje trauma. Má ho částečně zpracovaný i proto, že se zabývá traumaty jiných lidí. V jeden moment je mi jí taky nesmírně líto. A myslím si, že je to člověk, kterej říká pravdu. Sice jí to někdy trvá, ale když na to potom dojde, pojmenovává ty věci tak, jak jsou. Když máš v životě lidi jako Lauren, tak je to vždycky náročný. Protože když ti někdo říká pravdu, tak to častokrát bolí.

A ona sama si pravdu dokáže přiznat?

Když vycházím z toho, co je zač, myslím, že kdyby si tu pravdu připustila, musí se z toho zbláznit. Myslím si, že žije v takovým vakuu. Že si ten život nějak nalinkovala. A to, co dělá – a teď ji obhajuju – nedělá proto, že je primárně zlá nebo svině. Ona si to přebarvuje jinejma věcma a dává si šíleně moc pracovních povinností, aby nemusela myslet na to, že jí život tak nějak proklouzl mezi prsty.

Jaká témata z psychologie a z oblasti duševního zdraví tě zajímají? Říkala jsi, že posloucháš podcasty…

Nejvíc mezilidský vztahy. Určitě partnerství; to mi dává velkej smysl se tím zabývat. Nikdo nemáme návod na to, jak to dělat dobře. Když přijde v životě nějaká situace, se kterou si nevíš rady, tak já mám u sebe ověřený, že je fajn se poradit s někým jiným, než jsou kámoši. Protože někdo, kdo má nezúčastněnej pohled, ti třeba otevře obzory, nebo ti ukáže, jakou jinou cestou se dát. A tím, že mám dítě, tak poslouchám taky podcasty o výchově. I když mý dceři je 10. Tak si myslím, že některý období jsem prošvihla, a teď už s tím moc nenadělám. Ale jsou občas situace, kdy nevím, jak něco komunikovat, a nechci to dělat primárně tak, jak jsem zvyklá, jak mě vychovali rodiče.

Z čeho máš strach? Máš nějaké osobní obavy a strachy?

No, já mám nesmírných strachů. Moje máma asi tím, jak mě opatrovala, mě možná nevědomky vychovala ve strachu z některejch věcí a v obezřetnosti. Mám strach z takovejch těch klasickejch věcí jako drogy, alkohol. Mám k tomu velkej respekt, protože vím, že to může člověka do jistý míry poznamenat. Bojím se toho, dostat se do stavu, kdy se nekontroluju. Mám strach v rámci výchovy, že udělám někde nějaký fatální chyby. Ale to je strach, se kterým jsem se naučila žít a pracovat. Občas mám strach z některých lidí. Děsí mě manipulace. A častokrát se s tím potkávám. V divadelním a obecně v uměleckým světě myslím, že spoustu lidí je tak jako na hraně.

Co tě naopak vyrovnává a pomáhá se uklidnit?

Chůze. Když se procházím – a poslouchám podcasty. To mě hrozně baví, když mám čas pro sebe si to srovnat. Pomáhá mi ta terapie. Nesmírně. Vždycky si dělám legraci, že když se vracím z terapie, tak mám pocit, že bych mohla skály lámat. Takovou mám jistotu.

Jak často chodíš?

Snažím se chodit aspoň jednou za 14 dní ale tak, aby to nenarušovalo práci. Je to vtipný; i když mám pocit, že nemám co řešit, vždycky se otevře něco, co je potřeba prozkoumat.

Co tě nejvíc inspiruje? Film, literatura…

Filmy mě určitě inspirujou. Ráda chodím do kina – sama. Nebo s Vaškem Šandou, to je taky dobrý. Hudba na mě působí blahodárně. Dokonce vždycky, když zkouším, mám svůj playlist. Je sestavenej podle toho, co máme za hudbu v představení. Mám to naposlouchaný, vrací mě to na jeviště. A pak mám songy na ráno před zkouškou, abych se trochu probrala. A když mi to vyjde, snažím se číst. Většinou přes rok je to náročnější, ale v létě vypínám. Teď jsem přečetla asi sedm knih a mám z toho strašnou radost.

A jaké máš ráda příběhy? Se šťastným koncem?

Se šťastným koncem ne. Vlastně asi nejvíc mám ráda příběhy, který kopírujou život. Kde jsou hezký věci, ale zároveň jsou tam i věci, který jsou nehezký, kotrmelce. Mám ráda příběhy, se kterýma se dokážu ztotožnit.

A jsou uvěřitelný…

Jasně. Pro mě je to strašně důležitý, že je v nich pravda. A i když tvořím, nebo hledám klíč k roli, tak je tohle pro mě vlastně alfa a omega. Že si dokážu ty situace vybavit v reálným životě, najít někoho, kdo něco takovýho zažil, a snažím se si to pojmenovat. Musí to být konkrétní. Jinak mám pocit, že člověk pak sklouzává k obecnosti, a to je škoda.

Z žánrů máš ráda i horory nebo thrillery?

Thrillery jo. Horory ráda nemám, protože se strašně lekám. Tak tomu se vyhejbám. Teď mě samozřejmě Vašek dotáhl na horor, kterej mě ale překvapil. Je mimořádně dobrej. Jmenuje se MLUV SE MNOU. Brala jsem to v rámci zkoušení jako pracovní materiál. Strašlivě jsem se bála. Myslím, že ještě v půlce filmu jsem ho fakt proklínala a řešila, jestli půjdu domů, nebo ne. Nakonec to bylo skvělý. Ale že bych to vyhledávala… Mimochodem, mě v hororech a thrillerech mnohem víc děsí lidi. Nebojím se tolik duchů nebo nějakýho imaginárního zla, jako se bojím konkrétního člověka, kterej na mě jde s mačetou.

Co je pro tebe důležitý u kolegů, se kterými zkoušíš a hraješ?

Pro mě je asi nejdůležitější, když stojím na jevišti a vím, že jsem tam s lidma, kterým v tu chvíli věřím. A věřím jim v tom, že ať se během času, kterej tam spolu trávíme, stane cokoli, že se navzájem na sebe můžeme spolehnout. To znamená, že jseš bystrej, že posloucháš toho kolegu, že vnímáš, a když se něco stane a je to jinak, než bys chtěl, člověk na to zareaguje. Je to důvěra a je to o tom, že je tam někdo doopravdy přítomnej. Během zkoušení to poznáš, ty lidi si osaháš, a pak při reprízách zjistíš, co si s kým můžeš dovolit.

Třeba v UJETÝ RUCE jsme měli místo, kde moje postava měla ukázat prsa a zvedala si tričko. Byla jsem totálně v rukou Martina Fingera, kdy to zastaví a já stáhnu triko zpátky. Dělal to pokaždý jinak, někdy mě opravdu nechal vycukat, ale mohla jsem mu věřit. A s Ondrou Sokolem to pro mě byl taky obrovskej klid. V UJETÝ RUCE se děly různý technický příkoří a on byl neskutečně pohotovej. Takže jsem věděla, že kdyby se cokoli stalo – a já občas zamrznu – tak Ondra byl vždycky ten, kterej to okamžitě zachránil. Takže jsem se cejtila být tak jako opečovávaná.

Vyhledáváš spíš nové věci, nebo se raději vracíš ke starým? Nebo nevím, jestli se to vůbec dá takhle říct a srovnávat, ale zkoušíš radši novou hru, s novýma lidma…?

S tím já bojuju. To souvisí i s těma strachama. Podvědomě radši volím bezpečnější cestu – jdu do zkoušení s někým, s kým už jsem pracovala. Protože už si dokážu představit, co by mě mohlo čekat. Ale jednou za čas se přistihnu, že si sama sobě dám challenge – pojď vykročit do toho prázdna, abys překonala svůj strach. A ono to třeba něco hodí. Já jsem vykročila do prázdna už tím, že po dlouhý době dělám s jiným režisérem, než je Ondřej Sokol. Což jsem zjistila, že je pro mě najednou nesmírně inspirující. Abych to uvedla správně, pro mě oba – Braňo i Ondřej – jsou fantastičtí režiséři, kteří jsou velmi empatický a velmi citlivý. Dávají herci neskutečný pocit bezpečí a svobody a mají podobný principy v tom, jak pracujou. Když jsem věděla, že to bude Braňo, tak jsem si říkala, že ho vlastně znám; pamatuju si ho ze školy a viděla jsem nějaký jeho inscenace v Ypsilonce. Takže jsem se chlácholila tím, že by mohl bejt podobná krevní skupina jako Ondřej. A taky jsem šla do prostředí, který znám. Znám kolegy. Vlastně jedinej s kým jsem do tý doby nezkoušela byl Vašek. Ale my se kamarádíme a o svejch životech toho víme strašně moc, tak jsem se na to těšila. A potvrdilo se mi, že i on je z těch lidí, na který se taky můžu na jevišti spolehnout.

 
BRAŇO HOLIČEK: Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo
ROZHOVOR 

BRAŇO HOLIČEK: Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo

Jaký máš vztah ke strašidelným příběhům? Bojíš se rád?

Nevyhledávám to. Zkoušel jsem se třeba sám koukat na STRANGER THINGS na Netflixu. Všichni to chválili; já viděl asi tři díly, ale pak jsem se začal bát. Manželka se se mnou dívat nechtěla, takže jsem to dál nedal. Horor bych si rozhodně sám nepustil. Nebojím se rád. Myslím, že se bojím zbytečně moc v rámci normálního života, takže si nepotřebuju ještě přidávat strach uměle.

Na jedné z prvních zkoušek 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH jsme se bavili o tom, jestli věříme na duchy. Jak to máš ty?

Já na duchy věřím, protože si myslím, že to, co vidíme konvenčním, materialistickým pohledem na svět, není celá pravda. Nemyslím si, že jsou duchové omezení jenom na bezhlavé rytíře nebo někoho, kdo nás straší, ale věřím, že existuje jinej svět, než je ten náš hmotnej, a citlivější lidi jsou schopný ho vnímat. Nebo se objeví okolnosti, za kterých se ten nehmotnej svět manifestuje v tom hmotným. Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo.

Ty osobně s tím máš nějakou zkušenost?

Nemám. Já jsem hodně racionálně založenej, ale všechny vědecký studie, který se snaží nějakým způsobem proniknout do toho, jestli existuje i něco jinýho než náš mozek a jeho realita, se vždycky dostanou do bodu, ve kterým nejsou schopný odpovědět na spoustu otázek. A já si myslím, že právě v tý neschopnosti odpovědět pomocí konvenční vědy je důkaz, že musí existovat i něco jinýho. Myslím si, že když někdo něco vidí a jiný to nevidí, tak to neznamená, že to neexistuje. Celej svět kolem nás je podle mě důkazem, že se spousta věcí nedá vysvětlit, a proto věřím, že je tady ještě něco jinýho.

Takže jsi nikdy nezažil, že by tě strašil duch?

Takhle… přestěhovali jsme se do domu, co má 250 let, a tam se ze začátku stávalo, že dcera měla šílený noční můry, během kterých vypadala, že je úplně vzhůru, komunikovala se mnou, ale popisovala věci, který s tím domem vůbec nesouvisely. Říkala, čeho se bojí, co nás ohrožuje, že musíme utýct a podobně. A mluvila se mnou jako s cizím člověkem, což bylo strašně děsivý. Objevovalo se to vždycky ve stejnej čas kolem půl jedenáctý, sedala si pod jeden obraz, co máme v obýváku, a bylo hrozně těžký ji z toho stavu probrat. Přešlo to vždycky po nějakých pěti, šesti minutách jako lusknutím prstu. A já viděl, že je to zase ona.

Tenhle fakt má mnoho vysvětlení. Dětskej psycholog nebo psychiatr řekne, že je to nějakou vývojovou fází a tím, že mozek není schopnej dostatečně zpracovávat podněty, který získává v průběhu dne. A když je večer třídí, tak z toho vzniká jiná realita. Ve smyslu toho, co jsem říkal v předchozí odpovědi, jsem přesvědčenej o tom, že když ona vidí nějaký věci a my ne, neznamená to, že ty věci neexistují. Takže to může bejt někde přesně napůl.

Jako buddhista jsem měl na návštěvě velmi pokročilýho buddhistickýho lamu (tibetský duchovní učitel buddhismu, pozn. red.), který v rámci toho domu udělal rituál, a pak to přestalo. Může to bejt náhoda, ale nevylučuju, že by to mohla být kombinace obojího. Ten dětskej mozek mohl bejt zahlcenej, oslabenej, a tím pádem senzitivnější na určitý vjemy.

Takže je vtipný, že ses ptala, jestli mám nějaký zážitek, já řekl ne, a teď docházím k tomu, že ten zážitek vlastně mám. (smích)

Proměnilo se u tebe nějak vnímání nadpřirozena v průběhu života?

Jo, dost výrazně. Často si vzpomínám, že když jsem byl malej, tak jsem chtěl tarotový karty, který jsem si vykládal a četl. Taky jsem si četl o meditaci a podobnejch věcech, který úplně nepříslušely malým dětem. Měl jsem takové zvláštní zájmy.

Neměl jsi k tomu podněty třeba z rodiny?

Moc ne. Oba rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, máma je statik a táta stavař, oba jsou inženýři… Nikdo mě k tomu nevedl. Nějak jsem si to našel sám. A pak jsem měl období, kdy jsem to úplně opustil. Vzýval jsem český sdružení Sisyfos (Český klub skeptiků, pozn. red.) a myslel jsem, že hned jak to půjde, tak tam podám přihlášku. Byl jsem přesvědčenej, že všechno se dá vysvětlit vědou a pozorováním. Ale teď se čím dál víc přikláním k tomu, že to vůbec není pravda.

Před dvěma lety jsem konvertoval k buddhismu, který mě oslovil právě svojí silnou logickou základnou, která se vyvíjela 2,5 tisíce let. Ve filozofii buddhismu je všechno odůvodněný logikou, ale ta logika je ověřená jiným způsobem než ta západní. A otevírá se třeba kvantový fyzice. Ta je zajímavá právě tím, že popírá tady ten náš hmotnej svět, jak ho vnímáme, a mnohem víc se začíná vztahovat k nějaký spiritualitě a vpouští do konvenční vědy náhled něčeho, co nás přesahuje. A já jsem přesvědčenej, že existuje něco, co nás přesahuje v týhle konkrétní, aktuální podobě světa.

Bylo právě téma nadpřirozena to, co tě zaujalo na 2:22?

Ani ne. Za prvé si myslím, že je ta hra skvěle napsaná. A to, co mě na ní strašně zaujalo, je střet těch dvou pohledů na svět – jednoho naprosto racionálního, skeptickýho, a druhýho, kterej připouští existenci něčeho, co nás přesahuje. Ve výsledku ta hra není tolik o tom, jestli v tom domě straší nebo ne, nebo jestli duchové existujou nebo ne. A to mi na tom přišlo strašně zajímavý.

Tohle celý se řeší na půdorysu běžnýho manželskýho vztahu. Klade si to otázku, jaký to je žít s někým, u koho máš pocit, že mu úplně hráblo, protože věří něčemu, co není vědecky podložitelný. A naopak. Je to pro mě zajímavý právě i kvůli tomu mýmu osobnímu odklonu od absolutně racionálního pohledu na svět. Je mi jasný, že si spoustu lidí za mými zády musí ťukat na čelo a říkat si „to je ten buddhista“, „ezo blbec“. Jsou to většinou lidi, co o tom vůbec nic neví.

U nás buddhismus není tolik rozšířený. Zajímalo by mě, jak ses k němu dostal ty? Jestli právě skrz vědecké zkoumání, zájem o spiritualitu nebo jinou náhodou?

Je to kombinace. Složitější příběh, kterej vyústil v to, že jsem narazil na nějakou filozofii, se kterou jsem byl najednou schopnej se naprosto identifikovat a splynout. Albert Einstein řekl, že jestli existuje nějaká víra pro 21. století, tak je to buddhismus. Nepopiratelně. To je největší propagátor buddhismu mezi vědci.

Buddhismus má vlastně strašně blízko k teorii relativity a k tomu, na co přišel Einstein. Ten říká, že to, jak věci vidíme, je závislý na určitých podmínkách, a ve chvíli, kdy se začnou pohybovat rychlostí světla, přestane existovat čas, a tím pádem zmizí všechny věci jako koncepty, který jsme si tady vytvořili. A to se strašně podobá tomu, co tvrdí buddhismus, kterej říká, že vědomí, který je nad myšlenkami, co tvoří mozek, nezná hranic. V tomhle bodě dochází k propojení něčeho, co 2,5 tisíce let někdo zkoumal a vyvíjel, s někým, kdo to srozumitelně pojmenoval pro západní svět. A to je to, co mě na tom chytlo. Najednou mi věci do sebe začaly zapadávat a začaly mi dávat smysl, takže takhle jsem se k tomu dostal. Skrze tu filozofickou a logickou část. Ne skrze víru.

Když se třeba bavíme o nirváně – nějakým nezatíženým bytím, osvobozené, probuzené mysli, o tom, čeho dosáhl Buddha – to je stav, ve kterém viděl skutečnou podstatu světa. Buddhismus, stejně jako Einstein a spousta jinejch kvantovej vědců, říká, že skutečná podstata světa není taková, jak se jeví, ale že existují dvě reality. Jedna je absolutní a ta druhá je relativní. Relativní je ta, kterou žijeme, a absolutní je ta, co je ta skutečná pravda. V buddhistickém pojetí v absolutní realitě vlastně nic neexistuje, protože žádná věc nemá samostatně existující podstatu. To znamená, že například židle je židle jenom ve chvíli, kdy se spojej všechny podmínky a okolnosti, který jsou potřeba k tomu, aby židle vznikla. Ale židle jako taková nemá žádnou esenci. Když začneme rozebírat jednu židli a odstraníme jednu nohu, tak to bude židle se třema nohama. Když odstraníme dvě nohy, tak je to ještě pořád židle? Nebo už zmizela židle? A když ji budeme rozebírat dál až na nějaký subatomární částice, tak nikde nenajdeme „židli“. Židle je prostě jenom koncept.

A celý buddhismus, nebo jeho velká část, je založená na týhle logice. A to mě hrozně oslovilo. Čím víc jsem do toho pronikal, tak jsem viděl, jak má ta filozofická nebo logická část mnoho implikací dál do spirituality. Protože, stejně jako u židle, ani v nás neexistuje žádné „já“. Navíc vědci nejsou schopní zjistit, jestli mozek produkuje vědomí, nebo je tomu naopak. Takže očividně na tohle odpověď není. Jestli je tedy vědomí něco, co dokáže samostatně existovat, a my přijmeme, že žádné „já“ v nás neexistuje, tak zbyde jen to vědomí, který nemá počátek ani konec, a tím se dostáváme k podstatě buddhismu. Tedy k tomu, že vědomí musí být nějakým způsobem schopný se přesouvat mezi časem a prostorem a objevovat se v různejch tělech, což je reinkarnace a tak dále. Ale je to vlastně celý založený na logice.

V sezoně 2019/2020 jsi v Činoheráku režíroval hru OŠKLIVEC – jedná se o úplně jiný typ textu, je prakticky bez scénických poznámek, tři ze čtyř herců hrají minimálně dvě postavy; naopak 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH obsahuje ve scénických poznámkách (skoro filmově) velice přesný a podrobný popis nejen scény, ale i akce a dialogy jsou hyperrealistické. Dokázal bys říct, který z těch textů je ti bližší? A v čem se liší jejich zkoušení?

Je to fakt něco úplně jinýho. 2:22 mě teď strašně baví. Bavili jsme se o tom mnohokrát během zkoušení, že je ten text zajímavý tím, že nemá vůbec žádnou stylizaci. A to je vlastně super stylizace. Protože na divadle se většinou používají prostředky, který jsou výsostně divadelní. A tady se používají prostředky, který jsou spíš filmový. Je to pokus o velmi výraznej realismus, kterej se vlastně může stát stylizací. A na OŠKLIVCI mě zase bavilo to, že tam byla možnost k tomu přistoupit, jak budeme chtít. Bylo třeba najít klíč k tý stylizaci. A ve 2:22 je klíč v podstatě jasnej, prostě to musí působit, jako bychom odstranili čtvrtou stěnu a sledovali čtyři lidi v průběhu jednoho večírku ve skoro reálným čase, a to mně na tom přišlo hrozně zajímavý. Je to pro mě další oblast ke zkoumání a taky jsem nikdy nedělal hyperrealistickou hru. Vždycky jsme museli hledat tu nadstavbu a tady nadstavba žádná není, a to je vlastně ta nadstavba, takže to mi na tom přišlo super.

Řekl bys, že máš ke 2:22 blízko právě i kvůli tomu, že hodně točíš?

Možná jo. Ono to totiž dává prostor k hledání jiných věcí. Zkoumání toho, co je úplně civilní jednání na jevišti a zároveň tak, aby to chytali diváci. Je to neustálý přemýšlení nad tím, co by ta postava dělala, kdyby se ta situace odehrávala ve skutečnosti. Otevírá to jinej šuplík, do kterýho člověk musí hrabat. To mě baví. A možná to s tím natáčením souvisí, ale ten rozdíl je v tom, že je to pořád na divadle, což je lákavý a zajímavý. Pořád musíš přemýšlet, jak to udělat, aby měl člověk pocit, že s těma postavama sedí doma v obýváku.

Jak se pro tebe jako režiséra liší příprava na divadelní zkoušení a příprava na natáčení? Je to hodně rozdílná práce?

Jo, jo, je to úplně jiný proces. Bohužel dneska to není tak, že by se jedna scéna točila dva dny a dala by se zkoušet z mnoha pohledů. Při dnešním způsobu natáčení je to jeden výstřel a jeden pokus o zásah. Takže na natáčení musím být fakt připravenej, abych si tam nechal prostor třeba na práci s herci, ale tu technickou stránku věci musím mít dobře připravenou a celkově musím mít hodně jasnou představu. Kdežto na divadle je možný si vzít filmový prostředky – způsob hraní, aranžování – ale zároveň mám možnost neustále tu věc ohledávat a zkoumat, jestli to na mě působí, jak jsem chtěl, aby to na mě působilo. Je na tu práci větší klid.

Co bys řekl, že je pro tebe největší inscenační výzva ve 2:22?

Řekl bych, že největší výzva obecně tý inscenace je, aby to bylo ultrapřirozený a civilní, a zároveň to dokázalo diváka celou dobu táhnout.

Myslíš, že by ta hra mohla diváky v průběhu představení přestat bavit?

Jo, protože když si to člověk očistí od všeho kolem a představí si, jak takovej večírek probíhá, tak to z velký části budou čtyři lidi, co sedí na gauči a povídají si. A tady vlastně máme velký plochy, kdy ti lidi prostě jenom seděj a z očí do očí si říkaj nějaký věci, který jsou zásadní. Ale vzhledem k tomu, že jsme dneska obecně zvyklí, právě z tý televize, ale i z divadla, na neustálej přísun podnětů, překvapování, tak je tady potřeba diváka přimět, aby se zasoustředil, a aby mu stačili dva lidi, který si povídaj na gauči. Tak to je výzva. A druhá věc je správně vést herce a namixovat to tak, aby míra civilního hraní byla uvěřitelná. To jsou takový dvě věci: strach o to, aby se ta civilnost nezvrtla v nudu, a s tím souvisí právě to, aby to ti herci uhráli a byli v tom uvěřitelní.

Nakonec bych se ještě chtěla zeptat, jestli cítíš, že tě ta inscenace nějak obohatila? Narazil jsi při přípravě třeba na nějaké nové téma, které tě překvapilo nebo nad kterým jsi doteď tolik nepřemýšlel?

Spíš mi to prohloubilo spoustu věcí, nad kterejma jsem doteď přemejšlel. To propojení materiálního a nemateriálního světa v rámci přípravy na tu inscenaci mě přivedlo k tomu, že jsem to mnohem víc ještě zkoumal z obou dvou pohledů. Z pohledu Sama a z pohledu Jenny. A spoustu věcí mě utvrdilo v tom, ke komu z nich dvou bych se vlastně přiklonil.

V různých situacích?

V různých situacích, ale možná i v celku. Vlastně mě to dovedlo k mnohem hlubšímu pochopení obou dvou pozic těch lidí a zároveň k svýmu poznání, ke který bych se přiklonil. Jak říká Danny Robins – jestli jsem „Team Believer“ (věřících), nebo „Team Sceptic“ (skeptiků).

A víš to?

Jo, no jasně, believer. Jasnej believer. (smích)

 Děkuji za rozhovor.

 
JANA BŘEŽKOVÁ: Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí
ROZHOVOR 

JANA BŘEŽKOVÁ: Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí

Přiznám se, že tohle byl nejtěžší rozhovor, který jsem zatím dělala. Strávily jsme spolu s Janou na začátku července u ní doma víc než pět hodin; a to jsem ani nestihla položit všechny otázky, které jsem si připravila. To byla ta příjemná část, která spočívala v tom – naslouchat. Dozvěděla jsem se tolik zajímavých věcí! Nejtěžší bylo rozhodnout se a vybrat, co z toho obrovského množství materiálu použít. Pořád jsem to přeskládávala, rozšiřovala a doplňovala, až mi před pár dny došlo, že v tomhle rozhovoru nemůže být všechno, co bych si tam přála dát. Důležité je se pokusit, aby to bylo alespoň něčím výstižné.

Jana může někdy na první pohled působit lehce bláznivě. Ale když ji dobře posloucháte, zjistíte, že je to ve skutečnosti odvážná, obrovsky silná, svobodomyslná žena; velmi dobrá a vtipná pozorovatelka, která svými komentáři dokáže mnohdy přesně vystihnout podstatu. A když si stěžuje, že je vyčerpaná, říkám si – panebože, takovou energii bych chtěla mít!

Jana do Činoherního klubu nastoupila narychlo, v podstatě v generálkách Machiavelliho MANDRAGORY v režii Jiřího Menzela jako záskok za herečku, která emigrovala. A přestože zároveň působila v dalších divadlech, Činoherní klub se jí stal domovem a ztvárnila tady přes 40 rolí. Aktuálně ji můžete vidět v inscenaci DÁMSKÝ KREJČÍ. V divadle i ve filmu se věnovala kromě herectví taky kostýmní tvorbě. Byla dlouholetou partnerkou herce a režiséra Miroslava Macháčka. Z krátkého manželství s režisérem Michaelem Havasem má syna Davida.

Následující rozhovor, prosím, berte jako takové střípky nebo spíš ochutnávku – ačkoli zatím bez přesného plánu, jak naložit s tím, co jsem do něj nevybrala.

Jaké inscenace za ty roky v Činoherním klubu (bezmála 58!) jsi měla jako herečka ráda – nejradši?

HODINOVÉHO HOTELIÉRA s Oldřichem Novým. TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY, pak jsem měla ráda KREJCAROVOU OPERU od Brechta – tam jsem hrála Polly. Irena Greifová udělala neskutečný kostýmy. Neskutečný. Petr Čepek měl jako Macheath obrovský náboj. Byla k tomu původní Weillova hudba. Bylo to krásný. Mám někde schovaný dopis od Ludvíka Kundery, který to překládal. Tomu se to strašně líbilo.

No a mně se líbil MACBETH, který měl teď derniéru. Protože jsem si tam našla svůj příběh. Že jsem jako čarodějnice prostě šílená dezinformátorka. Ale celý to mělo svůj potenciál a bavilo mě to. Ondra Sokol je mimořádnej režisér. Já si myslím, že je částečně geniální. Jeho něco inspiruje a on dokáže v momentu – vždyť to znáš – přijít s totálně geniálním nápadem. Baví mě na něm, že je jako Schorm a jako bejval Kačer. Tihle režiséři tě netlačej po centimetru – to nemá smysl. Potřebuješ mít svůj prostor.

S Evaldem Schormem to bylo úžasný: ZLOČIN A TREST a ten HODINOVÝ HOTELIÉR. A s Kačerem ta jeho ruská řada. Třeba VIŠŇOVÝ SAD, to jsem si náhodou celý vymyslela, vyložila tu roli jinak. On se vždycky Kačer na zkouškách strašně vykecával s klukama. Protože v Činoheráku byl věčně věků průvan, tak jsem měla přes sebe přehozenej kabát, a pod tím kabátem jsem měla knížku a tu jsem si četla. A on si mě náhodou všimnul a zeptal se: „Co tam děláte, Janinko?“ „Nooo, já jsem jako těhotná…“ Tak jsem pak měla jako Duňaša na začátku takový polokroj, v dalším dějství nóbl městskou volnou blůzku a nakonec břicho – a v tom posledním dějství obří břicho. A on mi do něho Jaša kopal a tak. Pan režisér O. Krejča z toho byl úplně unešenej, když to viděl.

Měla jsem ráda taky VLKA od Leonida Leonova, kterýho režíroval Smoček. Ta moje role tam byla napínavá a vážná. A hrál tam Somr – a to bylo tak přesný herectví, souznění, přesný údery a smeče, za námi se odehrával skutečný tenis.

Samozřejmě mám ráda i komické role jako v DÁMSKÉM KREJČÍM, ale raději hraju civilní a charakterní role. Vždycky máš víc ráda to, v čem můžeš najít i něco pro sebe. Nikdy jsem neměla pocit, že musím stát na jevišti za každou cenu. Ale když tam vzniklo nějaký spojení, něco vzájemnýho, tak to bylo krásný a mělo to cenu. Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí.

Činoherák se proměňuje. Je ale něco, co zůstává? Co je nebo bylo jakousi jeho podstatou?

Já nevím. Myslím si, že je tam stigma. Stigma toho ponížení; původní Euforie, Inspirace a Touha 60. let jsou pryč. Ale nejenom v Činoherním klubu… Normalizace se snesla jako mrak na všechno.

Na Činoheráku mě bavilo, že byl kompaktní. To jsi jenom přišla a koukla ses, co se zrovna ten večer hraje. Většinou jsme hráli ve všem. Věděli jsme všichni o všech všechno. Kdysi jsme se nikdy nebavili o penězích. Nosili jsme z domova různé vzácnosti. Byli jsme šťastný; ale to nebylo tak, že jsme šťastný u divadla. My jsme byli šťastný, že jsme v tý skupině, která má stejnou chemii.

Ono je to možná i generační. Ty máš jiný zkušenosti. Já jsem tuhle vyprávěla o demonstracích za Havla. Sebrala jsem tenkrát Davida a vezla ho taxíkem k tetě do Karlína na hlídání. Měla jsem u sebe jeho křestní list a tisíc korun a klepala jsem se hrůzou. Říkalo se mezi lidma, že za Prahou na Zbraslavi jsou připravený tanky. A taxikář mě uklidňoval – že přece nebudou střílet do vlastních dětí, že jsou to všechno komunistický děti, ti vysokoškoláci… No, já jsem kdysi zažila tu hrůzu, viděla jsem Jana Palacha… Tenkrát jsem šla na kostýmní zkoušku, vystoupila jsem u Muzea a viděla tam frmol volajících a plačících lidí… Já jsem zažila neskutečný věci. Už od srpna 68 to bylo jako válka. Pamatuju si, že jsem jela na Malou stranu v tramvaji č. 22 kolem Národního – tam stříleli do vzduchu z nějakýho gazíku. A na každý straně mostu byla cizí vojenská hlídka. A lidi se přes Most Legií plazili po břiše… Můj život skončil, jsem si říkala…

Prostě. Když něco takovýho zažiješ, tak je to pro tebe šok. Ale prostě víš, že některý věci, který bys nepředpokládala, možný jsou. Může se stát cokoli. Lidi, kterých jsem si vážila, byly vyhozený. Ta komunistická moc byla často brutální a nepochopitelná. No a pak mi někdo o generaci mladší řekne „ale vždyť to nebylo přece zase tak hrozný“. To není pravda! Když jsi měla blbej posudek, tak jsi mohla jít akorát na hlavní nádraží prodávat pivo. Vzpomeň si na Kubišovou nebo Čáslavskou. Ty nevzali ani jako uklízečky.

Jaký je prostor Činoheráku? Co má jeho jeviště do sebe?

Já jsem se tam ze začátku hrozně bála, že jsou diváci tak blízko. A teď si vem, že jsem tam přišla původně jako záskok. Od prvního ročníku DAMU jsem hrála ve Vinohradským divadle, v Městských divadlech pražských, v Národním v DRAHOMÍŘE. (Támhle mám zrcátko od paní Vášový. Ona, když ji Švorc vyhodil, prosila, jestli by mohla něco dělat v Činoheráku. Nakonec hrála ve STRÝČKOVI VÁŇOVI chůvu.)

Já jsem prostě potřebovala mít ten odstup od diváků. Vůbec mně nevadilo, že jsem na velkým jevišti musela mluvit nahlas. Jeviště Činoheráku mě děsilo. V HODINOVÉM HOTELIÉROVI jsem byla polonahá, jeviště osvětlovalo jenom akvárium s rybičkama a doteď mám někde dopis od jednoho diváka, ve kterým mi popisuje obrys mého ňadra…

Vadilo mi to. Až pak mi Mirek Macháček jednou poradil takovou fintu: vzadu v hledišti je takovej pruh mezi přízemím a balkónem, tak abych si ho očima našla. Když se budu koukat tam, nekoukám nikomu do ksichtu ani na hlavu a působí to dobře a přirozeně. Je důležitý, když ti někdo zkušenější řekne tyhle finty; co nesmíš dělat, co můžeš, nebo co ti pomůže. Nebo u filmu třeba, jak vypadáš zepředu, zezadu, zboku.

Říkala jsem právě Markétě Stehlíkový, když v BABYBOOMU říká, že to jedno dítě zemřelo: „To je strašně důležitá informace – a tebe není slyšet.“ A ona na to, že on tam před ní mluví tiše. „Musíte mluvit tak, jako když se hádáte nad spícím dítětem. Chceš mu to nandat, ale nemůžeš probudit dítě. Nadejchni se a mluv po dechu.“ Na divadle to musí lidi slyšet i v tý poslední řadě, protože na to mají právo a přišli tam kvůli tomu.

Ale nakonec je to hlavně o tom, že jako herec vím, co chci sdělovat a není to jenom předvádění. Jakmile vím, o čem role je, když si ji najdu – třeba jako v MACBETHOVI – tak mi ta blízkost hlediště v Činoheráku vůbec nevadí. Naopak ty lidi potřebuju mít co nejblíž. Abych jim sdělila svůj pocit, nemusela při tom moc řvát a abych měla pocit, že sdílíme stejnou energii.

 Činoherák se může jevit, že byl tradičně spíš „pánský klub“. Jak jsi to vnímala ty?

Já si myslím, že to nebyl pánský klub. Myslím, že to vždycky záleželo na šéfovi a na konkrétní konstelaci. Když v PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY hrála Jiřina Jirásková, tak to pro mě nebyl pánskej klub. Předvádí se tam Abrhám, Hrzán a posléze Menzel, ale ona tam hrála prim! Když byla O´Neillova CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI, všichni byli bez sebe z chlapů. Mně se daleko víc líbila Jiřina Třebická a Líba Šafránková.

Je ale pravda, že o pánské šatně se vždycky víc mluvilo. Jednak byli režiséři zvyklí do pánský šatny chodit na pokec, a pak kluci měli spousty fanynek. Byli velice rozdílní a skvělí. A dělali v dobrých filmech, takže byli známí a okouzlující. Někteří – třeba Petr Čepek – taky dost ovlivňovali chod divadla; měli vliv a chtěli ho mít. Prostě to tak bylo. Nakonec v Dejvickém divadle je to podobně. Taky ve hře bývá pět chlapů, jedna stará a jedna mladá. To už říkal Jan Werich, že herečkama by se dala zastavit Vltava, ale rolí je málo.

Uvažuješ nad tím, že bys svoje vzpomínky třeba sepsala?

Ne, protože já si to nedovedu představit psát. Já to nemám ráda. Mirek to měl rád. Každej den mi psal dopisy. Já bych to asi po sobě nikdy nemohla číst – nebo spíš nechtěla. Prostě mi to připadá jako chtěnej důkaz něčeho. Mám pocit, že by to nebylo tak silný, jak to cítím ve skutečnosti já. Že bych to tímhle způsobem neuměla sdělit. A kdybych se k tomu přece vzepjala, tak si myslím, že bych se tím totálně vyřídila. A při odevzdání rukopisu by ze mě zbylo 20 dkg popela.

 
ROMANA WIDENKOVÁ: Vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit
ROZHOVOR 

ROMANA WIDENKOVÁ: Vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit

Ahoj Romano, brzy začneme zkoušet hru 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, jejíž téma se točí okolo nadpřirozena, duchů a strašidel? Co ty osobně? Máš s tím nějakou zkušenost?

Mám vlastní zkušenost z dětství a pak zprostředkovaně skrz kamarádku. Když jsem byla malá, rodiče koupili dům, a potom co jsme se tam nastěhovali, jsem nemohla spát, budila se uprostřed noci s pláčem a bála se. Pro moje rodiče to původně téma vůbec nebylo, ale měli úplně stejné problémy se spánkem. Začali zjišťovat, čím by to mohlo být… Táhlo se to asi dva roky. Druhou zkušenost mám skrz kamarádku, která se nastěhovala do bytu kde se děly podobné věci jako v 2:22. Slyšela zvuk těžkých bot, jako by někdo zabouchnul dveře, i když v bytě nebyl průvan a všechny okna měla zavřený. Nemohla tam vůbec spát, až se to stalo fakt neúnosný. Cítili to tam i lidi, co jsou k tomuhle tématu úplně skeptičtí. Třeba její kluk, který jí řekl, že tam prostě nevydrží a musí odtamtud pryč. Je to takovej pocit, že spíš a najednou se probudíš a připadá ti, že tam něco je, že se něco děje. Jasně, že nevidíš nikoho lítat po pokoji, ale buší ti srdce a víš, že už neusneš. Ta moje kamarádka se ani tolik nebála… strach přebilo spíš zoufalství z celé situace.

Takže na duchy věříš?

Věřím, akorát je ošemetné říkat, že přímo na duchy. Věřím, že každé místo má určitou energii a někde může být špatná, na základě toho, co se na místě v minulosti odehrálo.

Ale není to tak, že by to pro mě bylo velké téma. Sama bych to ve společnosti neotevírala, protože mám pocit, že je to něco, co lidi zbytečně rozděluje. Když člověk řekne, že na „něco“ věří, tak je hned „ezo“. Což je dneska docela trend, nazývat všechny duchovní věci, které se vymykají raciu, „EZO“.

Danny Robins, autor hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, se začal věnovat tomuhle tématu ve svých podcastech jako HAUNTED, THE BATTERSEA POLTERGEIST nebo UNCANNY. Poslouchala jsi něco z toho?

Slyšela jsem kousek epizody THE HOUSE THAT HAD TO BE SOLD podcastu HAUNTED, kde se rozebírá příběh páru, který byl inspirací k divadelní hře, kterou budeme dělat. Taky jsou to mladí lidé s malým dítětem, kteří koupili dům, do kterého se nově přestěhovali. Na začátku jsou taky skeptičtí, ale pak se tam dějou věci, které si nedokážou rozumově vysvětlit, a rozhodnou se, že v tom domě nemůžou dál žít. Ale zatím jsem to nedoposlouchala, vrátím se k tomu přes den, tohle není úplně podcast na dobrou noc.

Tvoje postava ve 2:22 se jmenuje JENNY a pochází ze silně věřící rodiny. Mohla bys nám ji trochu víc přiblížit?

JENNY je pro mě hlavně empatická a milující žena, která má v sobě dost vnitřní síly, kterou ale sama teprve objevuje. Mám pocit, že ji sledujeme ve fázi, kdy i ona sama hledá, kdo vlastně je, nebo spíš, kým by chtěla být. Myslím, že díky svému vztahu se svým mužem se vymanila ze spárů silně věřících rodičů, a tak trochu u ní vznikl pocit, že ji zachránil, a to ji automaticky staví do submisivnější polohy. V průběhu hry ale nachází vnitřní sílu, tak velkou, že překvapí všechny, ale hlavně sama sebe.

V čem bys řekla, že je ti podobná a v čem úplně jiná než ty?

Myslím, že nejvíc shledávám podobu v její empatii a vnímavosti. Je mi taky blízká ta její umanutost, ale v dobrém slova smyslu. Že si dokáže jít za svým. Ale ta její přehnaná slušnost, zdvořilost a důraz na to, jak věci budou vypadat navenek, aby všechno působilo uhlazeně, to mi tolik blízké není. Takže především na začátku hry je pro mě JENNY dost cizí člověk, ale pak se ukáže, že tam jsou rysy, které máme vlastně podobné.

Pro tebe je to v Činoheráku druhá role. První byla v inscenaci BABYBOOM, která měla premiéru v prosinci 2022. Mohla bys nám představit i tu? Jak se ti tady v Činoheráku poprvé zkoušelo?

Paradoxně jsou RYBALENKA (postava, kterou ztvárňuje Romana v BABYBOOMU) s JENNY v něčem podobné. V takové té křehkosti. Když jsem si 2:22 přečetla, tak jsem se tomu musela smát. Navíc je u obou dost zásadní téma mateřství. BABYBOOM se mi teď hraje moc hezky, ale u toho zkoušení jsem byla dlouho nervózní, tápala jsem a moc jsem nevěděla. Víc užívat jsem si to vlastně začala až těsně před premiérou. Byla to moje první role po škole, tak bylo náročné se uvolnit. Neznámý prostředí a noví lidi. Ale ty reprízy jsou moc fajn a stal se z toho takový jeden organismus, protože jsme celou dobu všichni na jevišti a je důležitý, abychom na sebe navazovali a byli napojení, což se daří. Takže si myslím, že v tomhle je to super.

Jinak je mi ale postava RYBALENKY dost vzdálená. S tou nenacházím snad ani jeden společný rys. Snad jenom to, že si myslím, že je důležité, aby se brala v potaz ekologická krize a třídilo se a tak. Kdybych ji měla definovat v pár větách, tak je to úzkostlivá žena, která se upne na určitou věc a v tom najde svoji sílu. Ale neříkám to v hanlivém slova smyslu.

Když se podíváme naopak do budoucnosti, máš nějakou vysněnou postavu, kterou by sis tady chtěla zahrát?

Teď mám takové období, kdy mám pocit, že už jsem hrozně dlouho nezkoušela nic klasického. Ráda bych si zkusila třeba Čechova nebo Dostojevského. I Shakespeara, toho mám taky hodně ráda. Jsou to pro mě všechno nadčasové texty. A nacházet v nich paralely se současností mě baví. Zároveň tam jsou krásné postavy. Třeba v IDIOTOVI bych si některou z těch děvčat zahrála hodně ráda. Nebo třeba i Molièra, MISANTROP by se mi fakt líbil.

Máš mezi režiséry nebo režisérkami někoho, s kým bys ráda pracovala?

Ráda bych třeba věděla, jak pracuje Anička Davidová, což je dcera J. A. Pitínského, jehož věci mě taky vždycky strašně bavily. A taky by mě hrozně zajímalo, jak pracuje Honza Mikulášek. Když to říkám, tak mě ale bolí břicho a jsem nervózní (smích). Ne z něj, ale kvůli tomu, jak specifický je jeho divadelní jazyk. No a samozřejmě by mi nevadilo pracovat s Thomasem Ostermeierem (smích). To by mě hodně zajímalo.

Možná až dostaneme nějaký grant od německého institutu, tak se třeba splní i to (smích).

Jo, jo, jo, Shakespeare v jeho podání to je sen (smích).

Tím by se splnilo všechno, o čem jsi mluvila.

Mám moc ráda německé divadlo, nebo vlastně i jejich kinematografii. Začala jsem kvůli tomu i oprašovat němčinu. Moc ráda tam jezdím. Vlastně evropské divadlo celkově mě přitahuje. Především Polsko a Německo, ale taky Francie. Mají strašně silnou divadelní scénu a tradici. Vždycky narazím na něco, co mě zasáhne a z toho pak delší dobu žiju.

Když už jsi zmínila tu němčinu, kterou máš jako koníček, čemu se ještě věnuješ mimo divadlo?

Ráda čtu a občas i píšu. Pak mě moc baví rozhlas… Teď jsem měla možnost tam chvilku pracovat, a to bylo moc fajn. Taky mě baví zkusit si druhou stránku při zkoušení. Udělat svůj projekt, kdy si člověk napíše svoji věc a pak ji dělá s kamarádama. Ambici režírovat nemám, ale vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit… Baví mě, když můžu něco tvořit s lidma, se kterýma jsem nějak napojená a sehraná, co se týče přemýšlení o divadle. A pak mám ráda cestování. Klidně bych cestovala ještě mnohem víc…

To jsi mi hezky nahrála na poslední otázku. Rozhovor totiž vyjde chvilku před prázdninami, tak jsem se chtěla zeptat, kam se tohle léto chystáš?

Určitě se chystám na Mallorcu. Potom asi nějaká příroda a festivaly. Jednou bych si taky chtěla projet dodávkou celou Francii a Itálii. To bohužel nejspíš tyhle prázdniny nevyjde. Zatím to mám otevřený. Doufám, že budu mít ty prázdniny i částečně pracovní, protože se mi tam možná něco rýsuje a přála bych si, aby to vyšlo. To bych byla ráda. Takže je to takový mix sportu, přírody a kultury s objevováním nových zemí. Na Mallorce jsem třeba nikdy nebyla a všichni o tom básní. Tak se na to těším!

To zní skvěle. Užij si prázdniny i zkoušení 2:22. Děkuji za rozhovor!

 

 
Příběh Romanina domu
PREMIÉRA 

Příběh Romanina domu

Nejmladší herečka Činoherního klubu, Romana Widenková, se objeví v příští premiéře hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, která se celá odehrává v domě, kde se dějí různé nevysvětlitelné a dost děsivé věci. Podobnou zkušenost zažila Romana v domě, do kterého se s rodiči přestěhovala, když byla velmi malá. Sama už si přesně nepamatuje, co se tam tehdy dělo, ale vyzpovídala pro nás svou maminku.

Beata Glombiková: Pokusím se to trochu odlehčit, i když to sranda nebyla. Koupili jsme dům, který je z roku 1928. Nic jsme o něm nevěděli, nic jsme nezjišťovali. Začali jsme ho opravovat, nejdříve spodní patro, pak až druhé, kde jsme plánovali spát. V prvním pokoji v poklidu, ale v druhém, kde měla být ložnice, jsme první noc nebyli schopni zamhouřit oka. S manželem jsme se pořád převalovali. Druhou, třetí, následující noc to samé, což nás začínalo znervózňovat. Já jsem pak už chodila spát dolů, protože tam nahoře to prostě nešlo. Až jednou muž řekl, že má pocit jako by mezi námi někdo ležel. A že má pocit jako by to byla žena.

A tak jsme začali pátrat, co všechno by to mohlo být. Zkoušeli jsme různé babské rady. Vysypávala jsem sůl do všech koutů, pak to zase zametala. Dokonce jsme zkoušeli různá vykuřovadla. Zjišťovali jsme, jestli tady třeba nejsou geopatogenní zóny. Pozvali jsme proutkaře, kteří přišli na to, že je tady silný vliv spodní vody. To znamená, že jsme natáhli měděné dráty pod koberce, ale stále to nepomáhalo. Je to hodně dávno, tak už si přesně nepamatuji, jak jsme se nakonec dopátrali k člověku, který měl jakési speciální vnímání, a ten řekl, že je to bývalá majitelka, která dům nechce opustit. Ten člověk nám pomohl, už ani přesně nevím jak, a ta dotyčná teoreticky odešla.

Nicméně ty problémy zcela neskončily. V ložnici jsme pak už spali, ale celkově byl ten dům zvláštní. Sami na sobě jsme pociťovali, že jsme hrozně nervózní, podráždění, strašně jsme se hádali, řvali po sobě, pořád jsme byli nemocní, dcera nechtěla spát v pokoji, pořád tam něco viděla, nějaké obličeje. Já jsem po ní křičela, ať si nevymýšlí, ať už spí, bylo to celé divoké.

Byly to takové vážnější věci, se kterými nám pomáhal kdekdo. My jsme se s tím opravdu trápili několik let.

Pamatuji si jednu historku, když jsem byla v domě sama a nahoře jsem něco uklízela. Měli jsme taková dvojitá okna, u kterých se jedna část otevírala ven. Měla jsem tam něco opřené, aby se větralo, když jsem převlékala v pokoji postele. A najednou slyším, že něco klaplo. To okno se jako by zvenku zavřelo. Naskočila mi husí kůže, cítila jsem studený vítr. Se vším jsem v tu chvíli práskla a utíkala dolů. Strašně jsem se tam bála být sama.

Nakonec nám právě tahle událost pomohla. A od té doby je klid. V klidu se tu spí. Podrážděnost a nervozita, co nás celou tu dobu trápila, zmizela. Od té doby jsme už byli zdraví. Opravdu to ustalo se vším všudy.

Romana Widenková: Jaký máš od té doby pohled na duchy?

Beata Glombiková: Já jsem člověk velmi otevřený, vždycky jsem byla. Nikdy jsem tyhle věci nevyhledávala, ani jsem jimi nebyla nijak fascinovaná. Když jsme koupili ten dům, tak nám bylo kolem třiceti. Dlouho jsme to popírali, i proto jsme na začátku hledali vysvětlení spíš skrze ty geopatogenní zóny. Přesouvali jsme postel různě po místnosti a pořád jsme nechtěli věřit, že by to mohlo být nějakého jiného původu. Ale opakované setkání s určitými lidmi, kteří mají toto vnímání, nás přesvědčilo, že ty naše problémy budou mít asi i jiný důvod.

 
SANDRA ČERNODRINSKÁ: Na jevišti se občas kochám, jak ostatní hrajou, a zapomenu, že tam jsem taky
ROZHOVOR 

SANDRA ČERNODRINSKÁ: Na jevišti se občas kochám, jak ostatní hrajou, a zapomenu, že tam jsem taky

V Činoherním klubu toho nemá vůbec málo: hraje Julii v K.Š.E.F.T.U., Anitu v LINDA VISTĚ, Katku v BABYBOOMU, Girleen v OSIŘELÉM ZÁPADU a nejnověji ji můžete vidět jako Zaru v KONSENTU. Kromě toho je autorkou SANDŘINA BLOKU a každý měsíc s nadsázkou sobě vlastní píše o strastech a slastech ze života herečky. Má šarm, je upřímná a bezprostřední a vlastně neznám nikoho, kdo by ji neměl rád a koho by si nezískala svým smyslem pro humor.

Se Sandrou jsme si povídaly u kávy.

Tvoje postava v KONSENTU – Zara – je herečka. Jak moc je ti osobně blízká a sympatická?

Blízká mi je asi nejvíc tím, jak na sebe ráda poutá pozornost. To se mi občas taky stane. Ale jinak je vlastně spíš vzdálená. Já jsem se snažila vycházet z toho, co vidím okolo sebe. Což je trochu nebezpečný. Je to dost tenkej led, musím říct, brát si od lidí jejich charakteristický znaky. Některý se v tom možná můžou poznat…

Herečky?

Herečky, no. Zara je mi jako každá postava, kterou hraju, sympatická. Jinak by se to prostě nedalo hrát. Je taková nespoutaná a jako jediná z KONSENTU mi přijde hravější. To mě na ní baví, že mám pocit, že si v ní můžu dovolit hodně věcí.

Je to výhoda, že takovou postavu a její prostředí dobře znáš? Nesvádí ta role k zapadnutí do nějaké škatulky?

Škatulky svádí vždycky. Podle mě se to může stát, ať je to herečka, nebo má ta postava úplně jiný zaměstnání. Přijde mi super, že si můžu sama ze sebe prostě vystřelit, můžu si vystřelit z toho světa. A dát si tam nadsázku, která je hrozně v životě důležitá. Takže v tom je výhodný hrát takovou postavu. A samozřejmě je to i v něčem jednodušší. Jak se v tom světě pohybuju pořád, tak nemusím chodit někam daleko zkoumat lidi.

Pro právníky ve hře je herečka exotická, pro nás od divadla naopak je asi její pohled nejpochopitelnější – co pro tebe na tom bylo nejtěžší?

Tentokrát to je role za odměnu, musím říct. Takže nevím, já jsem se tam moc netrápila. Fakt ne. Pro mě je asi nejtěžší, aby to nesklouzávalo k parodii. To je takový moje téma; umím to přeťápnout, když chci. To je pro mě nejtěžší na každý takový postavě, která je trochu víc – jak to říct – exponovaná.

Jaké jsou v KONSENTU ženské role? Máš pocit, že jsou „ne zrovna vedlejší“?

(smích) To je její replika! Přijde mi, že vedlejší role většinou dělají ty hlavní. Já to vždycky tak vnímám: jasně, je tam ústřední pár, okolo kterýho se všechno motá, ale zároveň, kdyby tam nebyly ty ostatní role – a záměrně neříkám vedlejší – tak by vlastně oni neměli co hrát.

A jak to vnímáš obecně? Jaké jsou z tvé zkušenosti příležitosti pro herečky v divadle?

Já jsem asi spokojená. Nějak netrpím představama, že bych měla mít už dávno Thálii a hrát samý hlavní role. Když je to ta „hauptka“, jak se říká, ono je to taky dost zavazující. Někdy je fajn si zahrát něco, co je menší, kdy člověk nemá pocit zodpovědnosti za celý představení. A myslím si, že obecně u nás v Činoheráku to není vůbec špatný. Řekla bych, že je dobře, že každá máme poměrně dost příležitostí.

Zara v KONSENTU mluví o tom, že zkouší Médeu. Chtěla bys ji hrát? Nebo jinou opravdu velkou roli? Máš nějakou vysněnou?

Já nemám vysněnou roli. Mě by bavilo hrát někoho na úplným okraji společnosti, nebo třeba někoho, kdo je transgender. Nějakou roli, která je jako trochu „jinak“. Ale Médeu nebo Elektru nebo tyhle velký rozervaný role… Samozřejmě bych si je ráda zahrála a zkusila to, ale není to něco, co bych potřebovala k životu.

Co je pro tebe nejdůležitější na zkoušení? Hra, role, nebo s kým budeš zkoušet a kde?

Prostředí. Aby tam byl klid. Aby tam bylo milo. Abychom si ty věci přáli a navzájem si fandili. Nemám ráda postranní hry a spodní proudy, který se občas dějou. Mám ráda, když je to rovný a přátelský prostředí, a potom je mi úplně jedno, co hraju.

Hra KONSENT mimo jiné přináší otázky etiky a morálky v práci i v osobním životě. Čím se řídí tvůj vnitřní kompas?

Nedělám nic, co bych nechtěla, aby někdo dělal mně. A svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhýho. Tím se řídím asi celej život.

Podléháš nějakým stereotypům a jak s nimi bojuješ?

Stereotypům v životě? Taková dobrá ukázka stereotypizace je třeba matka s dítětem na hřišti. Což vlastně první tři roky, co si budem povídat, jsme dělaly všechny. Byly jsme tam furt, protože co jinýho, když dítě ještě nechodí do školky. A občas jsem se zamýšlela nad tím, jestli a jak moc jsem dobrá máma. Když jsem se porovnávala s těma ostatníma. Když jsem se třeba dívala na ty krabičky se svačinou, co měly ostatní připravený. Já jsem chaotik a moc nemám ve věcech systém a věčně něco někde zapomínám. Nemyslím si, že tím to dítě trpí. Ale bylo období, kdy jsem byla lehká oběť tý stereotypizace, protože jsem se necítila psychicky úplně šťastná.

A co se týče dalších stereotypů – rozčiluje mě, když mi někdo říká „no jo, ty jseš ta herečka“, nebo „když jseš herečka, tak bys měla přece tohle a tohle“, „tak ti přece nevadí někde bejt nahatá“. To mě třeba úplně vytáčí. Je mi líto těch lidí, že to takhle mají. Ale přijde mi absolutně zbytečný někomu něco vyvracet.

Pomsta, nebo odpuštění? Co obvykle volíš?

Moje bulharská žilka by řekla pomsta, moje česká říká odpuštění.

Dokážeš zuřit a řvát v osobním životě?

Bohužel jo. Ale snažím se a fakt si myslím, že jsem se hodně posunula. Snažím se dřív přemýšlet než mluvit. I když někdy to nejde, protože jsem prostě impulzivní. Už to se mnou ale není tak náročný, jak to bylo dřív. Jsem trochu takovej malej Napoleon: občas potřebuju mít pravdu a mít věci po svým. Zároveň si myslím, že mám velkou empatii, takže se snažím bejt klidnější.

Ale zase, když jsi herečka a máš zkušenost s takovými emocemi…?

Je to výhoda, ale zároveň level těch nervů je úplně někde jinde než třeba u ostatních lidí. Je to vlastně i dost sebedestruktivní, řekla bych. V normálním životě to moc výhodný není. Já považuju svůj život mimo divadlo za ten hlavní, a tak se v něm snažím chovat tak, aby mě to nevyčerpávalo. Aby to nebylo na úkor mě samotný. A v divadle se mi líbí, když lidi jdou na dřeň, ale zase vocaď pocaď. Mám ráda to, co říká Diderot, a vychází z něj i Stanislavskij, že „hercovy slzy kanou z mozku“. Něčím si projdeš, ale pak už je to řízený, kontrolovaný a vědomý.

A jak to má Zara?

Ta to nemá řízený.

Asi víc žije divadlem než čímkoli jiným…

Jo! Já si myslím, že to má hodně ráda. Že má ráda pozornost a že se ráda hodně načančá a podle mě bude takovej ten typ, co sedí hodiny a hodiny v divadelním klubu a rozebírá svoji postavu. A hrozně se jako řeší. Myslím si, že je ochotná během zkoušení se absolutně převtělit.

Možná je to trochu tím, že je svobodná a nemá děti.

Taky si myslím. Ty děti tě pak prostě uzemní. Tam už potom nemáš moc manévrovací prostor na nějaký svoje dojmologie.

Jací jsou tví kolegové v KONSENTU?

Skvělí jsou. Je to, řekla bych, mladá progresivní parta. Přemýšlela jsem nad tím, že od dob DAMU jsem nebyla na jevišti s tolika stejně starýma lidma. A je to vlastně hrozně fajn – tohle znovu zažít.

Když zrovna nehraješ, chodíš se dívat na kolegy do hlediště. V jakých scénách je sleduješ nejraději?

Obecně se mi často stává, že pozoruju kolegy; a i na jevišti se občas kochám, jak ostatní hrajou, a pak zapomenu, že tam jsem taky a že bych měla hrát. Mně se nejvíc líbí hromadný scény, jakmile jich je tam víc. Protože můžu pozorovat takový mraveniště. Baví mě seznámení Zary a Tima, tam jsme všichni kromě Liz a Lady. Ale ze všeho nejvíc mě baví ten zrod. Když se přijdu podívat na začátku zkoušení, a pak nějakou dobu ne. A potom vidím tu změnu, to, jak se tvoří ty postavy. To je hrozně inspirující.

Co tě na KONSENTU nejvíc baví?

Baví mě ta jinakost, pro mě to není zatěžkaný představení, protože to samozřejmě vidím, jak říká Zara, „z perspektivy své postavy“. Baví mě nejvíc každá ta složka. Hrozně se mi líbí hudba, líbila se mi režie, líbí se mi, jak to hrajou ostatní, líbí se mi kostýmy, líbí se mi scéna (ve finále – ze začátku to vypadalo, že budeme všichni zvracet z těch šprušlí, ale jakmile to Karel Čapek upravil, tak je to bezvadný). Celý se mi to líbí. Je to hrozně osvěžující, když člověk dělá něco, co má rád a co se mu líbí. A myslím si, že mě by hrozně ubíjelo pracovat někde v kanceláři, protože bych z toho neměla tady ten svěží dobrý pocit. I když kdoví.

 
VOJTĚCH KOTEK: Já tuhle práci miluju
ROZHOVOR 

VOJTĚCH KOTEK: Já tuhle práci miluju

Nepřehlédnete ho v titulní roli oblíbeného OŠKLIVCE. Ale to ani v na pohled nenápadnější roli Tima v tragikomedii KONSENT, kterou jsme v Činoherním klubu odpremiérovali na konci března.

Tento rozhovor jsme s Vojtou vedli právě před druhou reprízou KONSENTU.

Co se ti na KONSENTU nejvíc líbí, co tě na něm baví?

Pro mě je to věc, kterou jsem vlastně nikdy nedělal. Je to absolutně současná, společensky aktuální hra. Jsem ve věku, ve kterým jsou ty postavy. A mezilidský vztahy, který jsou tam vyobrazený a o kterých je to především, se mě teď osobně dotýkají. Ústřední pár má malý dítě. Je to přerod do dospělosti se vším všudy. To je asi první, co mě napadá, že mě na tom nejvíc baví.

Pak se mi samozřejmě líbí taky to, v jaký partě jsme se herecky sešli. Martin Finger (pozn. umělecký šéf Činoherního klubu) po tom zkoušení řekl, že je to divadlo, který ho baví a který do Činoheráku patří. A z toho mám radost.

Jsou za námi představení KONSENTU, na kterých byli diváci (generálky, premiéry, první repríza). Jakou cítíš z hlediště odezvu?

Pokaždý trošičku jinou. Myslím si, že to je celkem běžnej jev – teda v Činoheráku. Záleží na tom, jaký lidi se ten večer sejdou, a doslova spoluvytvoří to představení. Zní to jako fráze, ale mám čím dál tím víc pocit, že v Činoheráku to platí absolutně. Během zkoušení se vždycky stane, že se z toho třeba humor ne vytratí, ale přestanete se s režisérem smát situacím, kterým jste se smáli, když se to četlo poprvé. A díky divákům se to tam najednou zase vrací.

Mám taky pocit, že jsou v KONSENTU místa, který diváky rozdělujou. Protože ta hra v sobě humor má, ale je to drama. A jsou tam situace, ve kterých to zatuhne. Některý lidi to přečtou okamžitě, některým to hned nedochází. Je to strašně zajímavý. Při jedné generálce jsme to hráli pro několik mladejch studentek a studentů, který byli skvělí v tom, že hru svejma bezprostředníma reakcema komentovali. A myslím tím někdy i slovně. Někdy se jenom ozvalo „Aaaa…“ – takovej ten hrozivej nádech při zvratu. Na jiné repríze se zase lidi smáli na úplně nečekaným místě. Ale je potřeba ten smích rozlišovat: kdy jsou pobavení, a kdy používají smích jako určitej ventil, kdy smích pochází z absurdity tý situace, kterou zrovna hrajem a do který se ty postavy dostaly. Protože každá z těch postav prochází několika zvraty a žádná z nich neskončí tak, jak začala.

Hraješ postavu Tima, který je podobně jako Lette v OŠKLIVCI spíš outsider a, jak jsi to nazval sám na tiskovce, „otloukánek“. Jak bys ho představil divákům?

Tim je státní zástupce, a už to samo o sobě ho staví na opačnej pól oproti těm ostatním – advokátům, který hájí obviněný. A Tim většinou, jak říká, žaluje. A to je svým způsobem určující. My jsme měli zkoušku, na které byl právník. Vysvětloval nám, o co přesně v právu a u soudu jde, a mluvil právě i o tom, že státní zástupci jsou i jinak nastavený. Nechci to hodnotit, že jsou to „ti slušnější“ právníci, tak to úplně není. Ale je to jinej výchozí bod. A možná to ho trochu předurčuje bejt v tý partě takovej otloukánek. Není to nejúspěšnější právník. Je skvělej, ale není top. Navíc v tý partě s ním trošku zametají, a on, jak je introvertní a není úplně průbojnej, tak si myslím, že si nechává i spoustu věcí líbit. Mluví o něm za jeho zády, že smrdí. Že vypadá jako gay, ale není gay. A že si nemůže najít ženskou. Úplně mu nerozumí, ale vlastně ho nepokládají ani za konkurenta, nebo soupeře. Což je velmi zvláštní výchozí pozice, ze který on se potom v průběhu hry nějakým způsobem snaží vymanit. Možná i to, jak mu nevěří a sráží ho, je odrazovej můstek pro to se projevit a udělat věci, který by od něj nejspíš nečekali.

Jaká je to pro tebe zkušenost chodit na jeviště na jednotlivé scény oproti třeba Lettemu v OŠKLIVCI, kdy jsi na jevišti pořád?

Většinu věcí tady v Činoheráku jsem odehrál tak, že jsem chodil jenom na určitý scény. Pro mě je spíš OŠKLIVEC taková výjimka, že jsem tam od začátku do konce a mám „hauptku“. Ale je to samozřejmě něco úplně jinýho.

Člověk musí malinko jít s tempem a dynamikou toho představení. Často z šatny vcházíš do rozjetý situace. A potřebuješ do toho třeba vletět a tady se musíš předem nějakým způsobem nastartovat. Já – aspoň teď ze začátku – dělám klidně i takový cvičení, že tady běhám po schodech nahoru a dolů, abych byl zadejchanej a vletěl do toho s nějakým fyzickým vypětím.

Úměrně velká výzva – jako odehrát velkou roli, ve které je od začátku do konce na jevišti – je pro herce udělat na malým prostoru něco, co je zapamatovatelný a co pomůže celku. To je hlavní premisa, kterou jsem si vždycky říkal, když jsem hrál menší role: pomoct tomu představení a sloužit mu tak, jak je zapotřebí. To se snažím dělat i tady. Ale že by to byla větší pohodička, to určitě říct nemůžu.

Tim je právník, Lette vývojář – oba jsou intelektuálové. Co to pro tebe znamená? Je ti to blízké?

Každej herec je svým způsobem typově obsazovanej do něčeho, co mu lidi můžou uvěřit. Mně se role „neomalenců“ a „buranů“ – a teď to nemyslím nijak zle – vyhýbají. Jednou mně Bohdalka řekla, že já to dělat nemůžu, protože na to mám moc bystrý oči. A něco na tom asi je. A je mi samozřejmě bližší hrát postavy jako Lette nebo Tim, protože se spíš považuju za někoho, kdo je nějakým způsobem přemejšlivej, trošku introvertní a lehce klidnej. Samozřejmě – umím se nasrat – to neříkám. Ale nejsem bouřlivák, co do něčeho vletí a okamžitě na sebe strhne pozornost. Spíš jsem ta tichá voda, která mele břehy, když už to takhle mám říct. Je to i něco, co v těch rolích trochu hledám. Kdy můžu vyjít ze sebe. Což je tady v Činoheráku častá připomínka, třeba od Martina Fingera: „Buď víc za Vojtu, buď víc za Sandru, buď víc za Martu…“ Člověk v sobě hledá autenticitu, autentický motivace a konkrétní věci, který si dokáže za těma situacema představit a který chce nějakým způsobem přenést. A pomáhá, když to může brát ze sebe.

Přemýšlel jsi někdy o tom, co bys dělal, kdybys nebyl herec, režisér, u filmu, u divadla?

Vždycky, když se mě na to někdo zeptal v rozhovoru. Protože já jsem s tím vším začal tak brzo, že jsem ani neměl úplně prostor si to nějak líp rozmyslet. Ale čím jsem starší, tím víc bych si asi dovedl představit, že mám někde nějaký políčko, který si obdělávám a koukám se na to, jak jsem na jaře zasel a na podzim sklízím. A mám čistou hlavu. Samozřejmě tak to nikdy není a všechno má svoje, ale to je asi jediný, co si dovedu představit. Já jsem rád, že dělám tuhle práci, kterou dělám. Já ji miluju. A vlastně mně do života přináší samý dobrý věci, i když má svoje jasný negativa. Ty mě zase posouvají dál tím, že se s nima učím žít. A to by měla každá práce.

Litoval jsi někdy nějakého svého rozhodnutí, že jsi ho neudělal třeba včas?

Jsou situace v životě, kdy si člověk říká, že měl něco říct, nebo udělat dřív… Ale vlastně si říkám, že to zpětně stejně nemá smysl řešit. Ty věci jsou tak, jak jsou. A možná se tím, že jsem něco neudělal, jenom dřív odkrylo něco, co by se stejně jednou stalo. A snažím se tím moc netrápit. Protože já se snažím – myslím tím jak v práci, tak v osobním životě – věci dělat naplno a vědomě a chci se k nim stavět čelem a brát je tak, jak jsou, a dělat je v tu chvíli nejlíp, jak umím. A výsledek je prostě výsledek toho, co jsem v tu chvíli nejlíp věděl. Někdy si člověk zpětně něco uvědomí líp, ale čas se prostě vracet nedá.

Jakou scénu máš v KONSENTU nejraději?

Myslím si, že divácky nejpůsobivější a pro nás asi nejzajímavější scéna je vánoční večírek. Což je scéna těsně před přestávkou, ve který se věci opravdu začnou obnažovat a lámat. To představení tam nabírá spád a skončí to lehkým cliffhangerem, kdy si člověk říká – „ty brďo, co se tam bude dál dít?“ I když nemám v tý scéně tak velkej prostor herecky, baví mě být její součástí. Ta hra je napsaná tak, že všechny ty postavy jsou inteligentní a neustále si o všem, co se tam děje, něco myslí a mají na to nějakej názor. A to, že nemáte repliku, neznamená, že nehrajete.

A taky mám rád scénu, kterou máme s Martou Dancingerovou. To je scéna, který říkáme „poltergeist“ nebo „duch“. A to je právě taková zvláštní věc, kterou tam ten Tim má. Ačkoli je to člověk velmi racionální, tak cejtí ve svým bytě nějaký nadpřirozeno, který se mu tam vkrádá. Který tam jako nad ním visí a je z toho nesvůj. A možná taky ne, možná si to celý vymyslel.

Právě prostřednictvím Tima a jeho poltergeista se v KONSENTU objevuje návaznost a narážky na inscenaci hry Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, kterou chystáme na začátek září. Věříš na duchy ty sám?

Já se snažím si to nepřipouštět. Ale je to takový můj alibismus, abych se pak doma nebál. Takže dělám jako, že nejsou.

 
ONDŘEJ RYCHLÝ: V životě by mě nenapadlo, že budu hrát zrovna Eda
ROZHOVOR 

ONDŘEJ RYCHLÝ: V životě by mě nenapadlo, že budu hrát zrovna Eda

Ondřej Rychlý, talentovaný herec a muzikant, hraje v Činoherním klubu Alana Stranga v sugestivním psychologickém dramatu Petera Shaffera EQUUS. V novince – tragikomedii KONSENT – se představí v roli úspěšného advokáta, který nemá ve zvyku prohrávat, u soudu ani v životě. S Ondrou jsme se k rozhovoru sešli před zkouškou na baru v ještě prázdném divadle.

Proč jsi řekl „ano“ na KONSENT?

Protože je to Činoherní klub, divadlo mýmu srdci velmi blízké. A já to přijal od divadla jako dar, že mi dalo takovej nádhernej hereckej úkol.

Přečetl sis hru dřív, než jsi nabídku přijal, nebo ne?

Vůbec ne. Sešel jsem se na chodbě s Martinem Fingerem (pozn. umělecký šéf Činoherního klubu), prohodili jsme spolu čtyři věty a bylo to jasný. Řekl jsem rovnou, že ano. Mám v něj velkou důvěru, a tak jsem věděl, že to se mnou bude rezonovat.

A když sis KONSENT přečetl, napadlo tě, že budeš hrát Eda?

Vůbec ne! To by mě v životě nenapadlo. Já převážně – a Vojta Kotek si ze mě teď kvůli tomu dělá srandu – hraju pořád mladé naivní postavy, který jsou vláčený emocema, prince atd. Takže by mě nenapadlo, že budu hrát tak vyzrálou postavu, jako je Ed. Ne, že by se tedy také nedokázal nechat strhnout tím, co cítí. Byl jsem překvapený, že jsem po Alanovi z inscenace EQUUS dostal další takovou velkou hereckou příležitost.

Je ti něčím blízký, když říkáš, že to není úplně postava, kterou bys čekal, že budeš hrát?

Já se prostě nemůžu nabažit toho, že je to velmi rychle uvažující inteligentní postava. Pálí mu to a umí se vyargumentovat z jakýkoli hádky. Umí velmi pevně stát za svými názory.

Eda v KONSENTU sledujeme jako diváci patrně nejvíc. Je skoro ve všech scénách. Zároveň to není postava, které by diváci celou dobu fandili. Co je pro tebe na tom nejtěžší?

Hned ze začátku jsme právě zjistili, že síla té hry je mimo jiné v tom, že se tam sympatie diváků přelévají. Ve chvíli, kdy si divák vytvoří na nějakou postavu názor, tak hned v další scéně ho může okamžitě změnit. To je na tom krásný a zároveň i těžký, protože my vlastně musíme přesně vědět, jak bychom na diváky měli ideálně v těch situacích působit, a tak to pak hrát. A to mě strašně baví. Ale nejtěžší je pro mě paradoxně hrát situace, kde jsme všichni jako přátelé spolu a kde se zdánlivě nic neděje.

Ta hra staví trochu proti sobě do určitého srovnání postavy Eda a Tima. Což tě vlastně dostává do srovnání s Vojtou Kotkem, který má možná z hlediska diváků o něco sympatičtější roli. Jak tohle vnímáš?

Vznikla nám tam díky tomu nádherná dynamika. My tím, že se už s Vojtou známe dýl a troufám si říct, že se máme rádi, si z toho děláme velkou legraci. Vzniká nám tam určitej boj a děláme si pomyslné čárky. Je to úsměvný se takhle střetnout a my se tím celou dobu bavíme.

Ed je obhájce muže obžalovaného ze znásilnění. Nacházíš nějakou paralelu mezi herectvím a advokacií? Ta postava je jiná než ty, ale ty, když ji hraješ, tak musíš zastávat její úhel pohledu…

Herectví je hodně o empatii, o tom, do někoho se vcítit. A při tomhle zkoušení jsem zjistil, že advokacie je o trochu jiný empatii. Práce obhájce nespočívá nutně v tom vcítit se do člověka, kterého zastupuje. Ale spíš do těch porotců. Musí je přesvědčit a dostat na svoji stranu. V tom to samozřejmě divadlu podobný je, protože je to boj o sympatie. Tak to funguje v anglosaském právním systému – common law. Co jsem pochopil, tak naši advokáti si to nemůžou a nesmějí dovolit. Tam ale platí, že čím je ten advokát větší herec, tím vlastně líp.

Ve hře vedeš křížový výslech svědkyně, je ti to příjemný – být tak manipulativní?

Jako hereckej úkol to příjemný je. Protože mně je vždycky příjemnější bejt tahoun dané situace, nebo mít to pod kontrolou. Takže já bych nechtěl bejt na straně Lady Jelínkový. Dělá mi dobře, že já si určuju tempo a to, kam to půjde.

Jak moc třeba řešíš, že někdo má názory postavy za tvoje vlastní? Když si tě ztotožňuje s tvou postavou?

To já neřeším. To je problém toho, kdo si mě s tou postavou ztotožňuje a kdo, kdyby chtěl vědět, jak to je, se může přijít zeptat. Ale zažívám spíš to – a neustále mě to překvapuje –, že za mnou lidi chodí, ať jim pomůžu s nějakou zlomeninou nebo bolavýma zádama nebo něčím. Fakt mají pocit, že když jsem hrál doktora – jednou! –, tak prostě budu opravdový doktor a navěky. Měl bych strach po tomhle představení, kdyby měli lidi ten pocit. Ale myslím si, že Ed je tak radikálně jinej člověk než já, že si to snad nikdo nepomyslí.

Co se ti na hře KONSENT líbí nejvíc?

Vypíchnul bych to přelévání sympatií. To mě hodně zaujalo, už když jsem to četl. Že fakt nevím, komu fandit, nebo naopak jsou proti sobě dvě strany, a já oběma vlastně rozumím. Takže vidím, jak jsou křehký pravdy, kdy každej má tu svoji. Taky mě na hře baví ta šestice mladejch lidí, kamarádů. Je to i o přátelství. A nehledě na temný témata, který tam samozřejmě jsou velmi důležitý, tak nad tím vším je, že ti přátelé tady pro sebe navzájem jsou. Jako opory, i když každý může mít na věc jiný názor. A to je vlastně hrozně hezký.

Co si pamatuješ z prvního čtení KONSENTU, co bys chtěl, aby diváci ideálně taky zažili, až to uvidí?

Z prvního čtení jsem měl pocit takovýho krásnýho přítomnýho okamžiku. Mně přišlo, že kdyby se nám to podařilo, tak ten divák opravdu může bejt jako u nás v obýváku. Sledovat hádky, který díky tomu, že naše postavy dělají práci, kterou dělají, neprobíhají tak, jak je to úplně běžný.

Zkouší se ti s ostatníma dobře?

Zkouší se mi krásně, svobodně. Mám úžasné a zatraceně talentované kolegy. Nechci, aby to skončilo, protože jsme si, myslím, všichni strašně sedli, i když jsme se s některými třeba vůbec neznali. Krásně na sebe slyšíme a na zkouškách panuje obrovská vzájemná důvěra a podpora.

Musíš jako muž překonávat v životě nějaké stereotypy? Třeba v rodině? Že existují nějaké představy o tom, co bys jako muž „měl“.

Já mám v sobě furt takový zvláštní nastavení, že jako muž bych měl bejt živitelem. Tím, kterej vydělává peníze, a moje žena by měla bejt v jeskyni a starat se o oheň. Ale vím, že ta žena (pozn. herečka a zpěvačka Tereza Rychlá) je tak moc šikovná a chce se realizovat, takže se o ten oheň budu hrdě dělit. Stejně tak jako o domácnost, o péči o děti, o finance.

A na začátku to pro tebe bylo přirozený?

Měli jsme na to téma i velmi věcné debaty, že já jsem absolutně připravenej se postarat. Ale když se žena chce realizovat a je tak úspěšná, je to samozřejmě hloupost jí stát jakkoli v cestě. A je to jedině dobře, že je možný se o to takhle dělit.

A okolí to nějak řeší, nebo ne?

Všichni nás v tom podporují. Bez toho by to ani nešlo. Maminky často hlídají. Taky máme báječné sousedy, kteří nám velmi pomáhají, a my se jim to snažíme vracet a navzájem si hlídáme děti. Nám tohle nastavení maximálně vyhovuje. Je potřeba se občerstvovat i mimo domov, abychom si doma mohli pořád něco dávat.

Kdo u vás doma určuje, jak bude otočená pohovka? Máte takové spory?

Naštěstí – a je to neuvěřitelný – my máme od počátku absolutně identickej vkus a cítění. Když jsme třeba vybírali nějakou barvu a ukázali nám padesát odstínů různejch barev, tak jsme oba dali prst na stejnej odstín. Takže my tenhle problém nemáme. Ale jsme si vědomi toho, že je to vzácné, a vážíme si toho.

Co je pro tebe nejdůležitější v partnerství?

Vzájemná důvěra a respektování toho druhýho a jeho prostoru a hranic. Každej člověk je prostě nějakej a je potřeba nechtít ho měnit, a naopak přijmout ho takovýho, jakej je. Dopřát si to mít se opravdu rádi takoví, jaký jsme. Tak to je podle mě jedna z těch důležitých věcí, která mě takhle v půl desátý ráno napadá.

Stalo se ti někdy něco, co bys nikdy neřekl, že se ti stane?

Mockrát. Octl jsem se na místech, kde jsem si myslel, že se nikdy neoctnu. Staly se mi věci, který bych nečekal, že se mi stanou. Ale vím, že pro mě ty zkušenosti byly vždycky velká škola a formovalo mě to, takže bych neměnil.

A udělal jsi někdy něco, co sis myslel, že bys nikdy neudělal?

Ano. Taky. Ale můžou to bejt výzvy v tom dobrým. První, co mě teď napadá, je, že jsem režíroval svýho tátu (pozn. herec Petr Rychlý, řeč je o inscenaci S PRAVDOU VEN v Divadle Kalich). Nejdřív jsem tu nabídku tátovi ze strachu o náš vztah odmítl. A pak jsem díky své ženě, která mi vysvětlila, že je to velkorysá nabídka, která se neodmítá, do toho šel. A krásně jsme to spolu zvládli.

 
MARTIN FINGER: Možná se mě osud rozhodl začít šetřit
ROZHOVOR 

MARTIN FINGER: Možná se mě osud rozhodl začít šetřit

Scházíme se při příležitosti blížící se derniéry inscenace MACBETH, která proběhne 31. května. Premiéru měla u nás teprve před rokem. Proč se divadlo rozhodlo inscenaci stáhnout po tak krátké době?

Ten hlavní důvod, proč končí, je ekonomicko-organizační. Vzhledem k tomu, kolik je ve hře postav a hostujících herců, nejsme schopni dávat dohromady hrací termíny. Třeba teď v březnu MACBETHA nehrajeme vůbec. Taky je ta hra velmi nákladná. I kdybychom vždycky měli prodáno až po strop, tak jsme pořád ve velkém mínusu, což si divadlo v naší velmi kritické finanční situaci dovolit prostě nemůže.

Krom toho zkoušení provázely těžkosti, v den premiéry ještě nebylo hotovo tak, jak bychom chtěli. Současně ale dlužno říct, že za ten rok reprízování jsme toho spoustu dohnali. Zaznamenal jsem od mnoha diváků velmi pozitivní ohlasy. Tito diváci byli inscenací opravdu zasaženi, někteří to viděli dokonce vícekrát, což je pro mě z uměleckého hlediska určitá satisfakce, protože zkoušení bylo pro všechny hodně náročné.

Čím je pro tebe jako pro herce a uměleckého šéfa divadla tato inscenace výjimečná?

Klasika a Shakespeare. Když jsem působil v divadle Komedie, tak jsme se postupně propracovávali k tomu, abychom jako už vyhraný soubor uvedli Shakespeara. Moc jsem se na to těšil. Nakonec jsme to ale bohužel nestihli, protože Komedie skončila dřív. A pak jsem se ocitnul v Činoherním klubu a přišel okamžik, kdy jsme s Ondrou Sokolem řešili podobnou otázku. Nejdříve byla řeč o klasice obecně. Hodně jsme mluvili o Čechovovi, kterého Ondřej chtěl dělat a dlouho to vypadalo, že bude. Pak si to rozmyslel, a řekl Shakespeare. Tam se taky vystřídaly asi tři tituly. Naše rozhovory trvaly přibližně dva roky. Jednoho dne ale Ondřej přišel a řekl MACBETH. Já jsem si myslel, že si to po čtrnácti dnech zase rozmyslí, ale to už se nestalo. Takže to skončilo u MACBETHA a já jsem chtěl, abychom si to v tom specifiku Činoherního klubu vyzkoušeli. Zajímalo mě, jak se s tím vypořádá Ondra Sokol, a vzrušovala mě představa, že to bude úplně jiné než na velkých jevištích.

Sám jsi v rozhovoru k premiéře zmiňoval, že herecká tvorba nekončí uvedením premiéry. Proto bych se chtěla zeptat, kam ses ty za ten rok posunul? Našel jsi, ať už v té postavě nebo v celé hře, něco nového?

MACBETH má v sobě spoustu tajemství. A ty když se příliš dovysvětlí, kouzlo pomine. Nedávno jsem se díval na svoje poznámky, co jsem si napsal, když jsem si tu hru důkladněji četl před tím, než jsme začali zkoušet. Tehdy jsem se dost věnoval všem nadpřirozeným věcem kolem čarodějnic. Přemýšlel jsem, co s tím uděláme, aby to nebylo jen přibližné čarování. Částečně jsem si existenci těch našich čarodějnic vysvětlil, ale stejně to zůstalo dílem tajemství, protože je to tak holt napsané. Prostě se zjeví čarodějnice, vyřknou tvůj osud a zase zmizí. A ty nevíš – stalo se to? Nestalo? Zdálo se mi to, nebo nezdálo? A ono se to začne naplňovat, ale jinak, než si myslíš. Najednou jsi nasměrován k činům, protože ti je někdo vnuknul. Není to jen taková pohádka. Pro mě je to o tom, že ti někdo nebo něco nasadí do hlavy myšlenku a ty s ní od té chvíle pracuješ jako s fixní ideou.

Během toho ročního reprízování jsem také dokázal daleko víc proniknout do rozporuplnosti, která v postavě Macbetha je. Ono se totiž v té hře všechno děje strašně rychle. Nejdříve je Macbeth hrdina, pak se mu zjeví čarodějnice a řeknou „ty budeš král“ a najednou už se mluví o vraždění. To pro mě bylo opravdu strašně rychlý. A k tomu, abych se s tím sžil, mi ten rok hodně pomohl. Pravdivost a uvěřitelnost jednání je v Macbethovi něco, co tam pořád hledám. Povedlo se mi při mé náročnosti k sobě samému jen asi na dvou reprízách zahrát to tak, že jsem mohl být i docela spokojený. Vícekrát to ale byly jen dílčí radosti z nějakého monologu nebo situace, která se povedla, a to ostatní byly úkoly do příště, co musím zlepšit. Inscenace jako celek i herečtí kolegové se ovšem za ten rok také veskrze posunuli.

Jak bys zhodnotil svůj život s Macbethem? Dokázal sis i v takové postavě najít něco blízkého pro tebe osobně?

Ne. Já jsem úplně jinej typ člověka. Já mám naopak rád, když jsem v pozadí, což je vtipný, když dělám toto povolání a teď ještě uměleckého šéfa. Ale slovy Spejbla a Hurvínka mám fakt rád „klid, ticho a černou kávu“. A ty role mi pomáhají, že se vždycky za nějakou schovám a tam se vyřádím. Nicméně jsem introvert a „peace maker“. Takže Macbethův způsob řešení věcí mi blízký není. A sakra – komu by měl být! Jsem člověk, co se umí porvat, ale vždycky v obraně nebo za někoho slabšího, to se pak nedám. Já ale nejsem ten, co si začíná, nejsem duší válečník, nechci řešit lidské neshody násilím. Samozřejmě nemůžeme srovnávat dnešní dobu a dobu Shakespeara, i když ono se vlastně nic moc nezměnilo. Pořád jsou tu lidi, co věci neumí řešit jinak než násilím. V tom se ale s Macbethem, ani s těmi ostatními, nikdy nemůžu sejít.

Na druhou stranu je na Shakespearovi krásný, že podrobuje své postavy ve jménu divadelního jazyka vnitřnímu rozboru. V normálním světě by tato postava asi takhle neuvažovala, že by se sama tak zpochybňovala a rozpitvávala motivy toho, co dělá a proč to dělá. A to je přesah – poselství, které má ta hra dát divákovi pro jeho uvažování nad světem a nad člověkem.

Lákalo by tě si v budoucnu zahrát ještě jinou shakespearovskou roli?

Já jsem nikdy neměl žádnou vytouženou roli. Nicméně spousta kolegů kolem mě je vždycky měli, takže jsem svou hlavu už před mnoha lety nakonec donutil, abych uměle vydoloval nějakou vysněnou postavu. Nebylo to tedy v podstatě spontánní, ale dospěl jsem k jediné, která je zrovna od Shakespeara a jmenuje se král Lear. Tenkrát mě to možná napadlo, protože jsem si říkal: „To je za tak strašně dlouho, že mě do té doby něco možná spontánně trkne, a když ne, ani Lear vlastně není špatnej.“ Já jsem vždycky bral role, jak ke mně přicházely, a musím říct, že jsem na ně měl štěstí. Takže jsem ani neměl důvod někde nečinně sedět a říkat si: „Tohle bych si chtěl zahrát.“ Na to jsem vlastně nikdy neměl čas.

Dokážeš si představit, že by se v Činoheráku v nejbližší době uváděla nějaká další Shakespearova hra?

Já rozhodně tato dvířka z vlastní iniciativy otevírat nebudu. Jestli s tím nějaký oslovený režisér přijde, tak to pak uvidíme, ale vzhledem k tomu, že Shakespeara považuji za velmi výjimečnou věc, tak mi to teď prozatím stačilo. Budeme mít jednu zkušenost za sebou i se všemi hořkostmi i radostmi. To chci ještě jednou zdůraznit, že přes všechny těžkosti, které nás při zkoušení potkaly a kvůli kterým ta inscenace nevystoupala do výšin, které jsem si já představoval, tak i přesto nabyla takové podoby a takových kvalit, že si to své místo vydobyla. A to je dobrá zpráva tady pro nás.

Teď už MACBETHOVI zbývají jen dvě poslední reprízy. Proč by si je diváci neměli nechat ujít?

To se mi vždycky těžko posuzuje, když jsem na jevišti. Ten pohled z hlediště a jeviště je vždycky jiný. V čem jsou ale asi společné, je sdílení emotivních zážitků. Schválně teď mluvím o emocích, i když divadlo je i o rozumové analýze. Náš MACBETH v současné konstelaci silné emoce vzbuzuje. Ještě před premiérou jsem měl takovou představu, že bych chtěl, aby ta inscenace nechala na konci diváky sedět se spadlou čelistí, neschopné po takovém nářezu zatleskat. Protože ta hra je o takových hrůzách, dotýká se samotné esence zla, že to diváky nemůže nechat chladnými. Nemůžou se na inscenaci MACBETHA dívat jen s intelektuálním nadhledem. A jak už jsem říkal, mnoho diváků to za ten rok nedělalo a odcházeli s tou spadlou bradou. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě režie Ondřeje Sokola, ale obzvlášť chci v tomto případě vyzdvihnout hudbu Milana Pastyříka.

Co ti bude po derniéře MACBETHA nejvíce chybět?

Nejsem, co se derniér týká, příliš sentimentální typ, ale chvíli mi samozřejmě ta postava bude chybět. Přece jen jsem s ním nestrávil takový čas, jaký bych chtěl, jaký je u jiných rolí běžný. Ale u této bylo holt určeno někde ve vesmíru, že to bude jen rok. Ale zase musím říct, že mám pocit, že jsem během toho zkoušení minimálně o tři roky zestárnul, protože to byly fakt strašně náročné tři měsíce. Tak se mě možná ten osud rozhodl začít šetřit a ukončí to. S žádnou jinou rolí se mi momentálně neděje, že bych po polovině seděl o pauze v šatně a byl totálně vyčerpanej. Cítím se vždycky, jako bych vážil tunu.

 
MARTA DANCINGEROVÁ: KONSENT je přesně to, co by se právě teď mělo uvádět
ROZHOVOR 

MARTA DANCINGEROVÁ: KONSENT je přesně to, co by se právě teď mělo uvádět

Hvězdu televizních seriálů KUKAČKY a ZLATÁ LABUŤ a současně autorku knih NESMĚLÍ a NIKOLAS A TAJEMSTVÍ SNOZEMĚ můžete v Činoherním klubu právě vidět jako Lady Macduff v MACBETHOVI a jako Fanny (v trojroli) v populární satirické komedii OŠKLIVEC. Od konce března zazáří Marta Dancingerová v jedné z hlavních rolí inscenace tragikomedie britské dramatičky Niny Raine KONSENT (CONSENT). O zkoušení a především volně nad tématy KONSENTU jsme si povídaly v Činoherní kavárně. 

Na začátku je v KONSENTU potřeba vybudovat přátelské bezpečné prostředí. Hodně scén se odehrává u Kitty a Eda doma a zvou si tam přátele. Jak se ti s ostatními zkouší? Jak se ti s nimi tvoří domov?

V KONSENTU je úplně skvělá parta. Mně se se všema zkouší moc dobře. Některý znám hodně dlouho, některý znám kratší dobu. Ale všichni jsme vlastně stejně starý a ti lidi jsou bohatý na spoustu schopností a talentů. A já se mám furt kým inspirovat. 

Co je pro tebe domov?

Potřebuju, aby to bylo bezpečný prostředí, kde se třeba neřeší práce. Aby nebyl vzduch zanesenej pracovníma starostma, který řeším přes den. Jak mám v současnosti opravdu hodně práce, tak chci doma řešit úplně běžný věci. Kde jsou rukavice, jestli jsem nenašla autíčko z lega, jestli chybí jogurt. Najednou začínám u těchto všedních věcí odpočívat. Samozřejmě taky někdy řešíme, co se děje v práci, ale už je to moje volba: když do tý diskuze chci vstoupit. To je teď pro mě asi to nejdůležitější, co od domova chci. 

Tvoje postava – Kitty – je ve většině scén. Prochází tou hrou od začátku, a přitom se ke slovu a ke svému příběhu dostane až relativně pozdě. Drží v sobě hodně věcí a dlouho se to v ní střádá, než k něčemu dojde. Rozumíš jí?

Jo, já to mám docela podobně. Myslím, že spousta z nás žen jsme takoví „držáci“; nechceme zbytečně dělat rozruch. Já jsem člověk, který opravdu nerad věci řeší. Dokážu si je dlouho nosit v sobě a přecházet, protože mně se jakoby nechce kazit vzduch. Já vlastně ani v konfliktu nevydržím moc dlouho. Někdy si říkám, že jsem jako mýdlo, že jsem taková samočisticí. Spoustu věcí si dokážu vyřešit sama. Ale ona je tam taková tenká hranice; protože pak člověk samozřejmě zjistí, že si úplně všechno nevyřešil, že zas tak samočisticí není. A ono se to nahromadí. V tomhle Kitty chápu. Protože já si vždycky radši vyberu radost nebo spokojenost, než abych šla do konfliktu. V čemž se teda rozcházíme s mým partnerem (pozn. herec Marek Pospíchal), ten to má naopak. Když něco vyvstane, tak to musí okamžitě vyřešit. 

Co můžeš o Kitty prozradit dalšího?

Líbí se mi, že je to člověk, kterej se nedere do popředí. Ona je takovej tichej, silnej pozorovatel. A myslím si, že jako postava strašně lidi překvapí. Ona v první půli dost pozoruje situace a je zvláštní, jak se pak ve druhé půlce dozvíme, co všechno si z toho pro sebe vzala. Je to takový ten člověk, který vypadá, že žije docela obyčejný život a vlastně si ho nenechá ničím nabourat. Na první pohled si o ní můžou všichni myslet, že ona by nebyla nějakých velkých nebo z klidného života vybočujících věcí schopná. Ale vlastně to v ní všechno je od začátku. Což mě na ní baví.

Jaké téma KONSENTU je pro tebe téma? O čem KONSENT je?

Pro mě tam asi nejvíc trčí téma odpuštění. Ale vlastně čím víc do toho vstupuju, tak si myslím, že je to prostě o hrozně silné lásce. Ty páry se milujou navzdory tomu, že žijou v době a v prostředí, kde se city tolik nenosí. Jsou jiný témata, který hýbou jejich sociální vrstvou. Podle mě v jednoduchosti ta hra je fakt o lásce a odpuštění.   

Čím tě hra KONSENT oslovila?

Říkala jsem to i na jedný zkoušce, že jsem nedávno viděla film NEJHORŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ a ta hra mi ho připomněla. Ten film mi připadá úplně úchvatnej a byla jsem z něj úplně unešená. Protože pod minimalismem dost běžných, všedních dialogů se skrývají hutný a hluboký věci. A mně se to tak líbí. Nedávno jsme tady měli pandemii, kulturu nikdo tolik nepotřeboval. Před rokem začala válka na Ukrajině. Kultura prostě není to, co by všichni chtěli navštěvovat a dávat za to peníze. Tak si říkám, co by mělo divadlo vlastně ukazovat? Měli bychom ukázat, že máme na scénu za půl milionu? (Tím nechci nikoho snižovat, jsou komerční divadla, který jsou zvyklý takhle pracovat…) Já si myslím, že právě tenhle minimalismus a hloubku vztahů, citů by divadlo mělo ukazovat. A strašně se mi líbí, že Činoherák tuhle hru vybral, protože pro mě splňuje přesně to, co by se právě teď mělo uvádět.  

Kitty říká Edovi: „Nikdy nebudeš vědět, jaký to je, dokud se to nestane tobě.“ Do jaké míry to platí? 

Asi to hodně souvisí s věkem. V nějakým období – od 15 do 25 – byly věci, který jsem si opravdu potřebovala prožít. Potřebovala jsem si prožít, jaký to je, když utratím všechny peníze, a nemám na jízdenku domů; nebo rozbiju někomu nějakou věc, a musím ji zaplatit; nebo někomu zlomím srdce, a za rok se to stane úplně stejně mně. V určitým věku si člověk v tom ten čumák vymáchat musí. Jsou to cenný zkušenosti, který potom v dospělosti třeba někomu chybí. Ale nemyslím si, že by si všichni museli všechno zkusit. Tenhle názor s Kitty nesdílím. Je to asi právě tím, že ona to v sobě tak dlouho dusí.

A možná to taky souvisí s tím, že ona je empatická, tudíž si různé situace a pozice v nich i dovede představit, zatímco on ne…

To je asi pravda. Protože on je prostě tak precizní a musí mít ve všem pravdu, že pokud se to nestane jemu, tak to prostě neuzná.

V KONSENTU je podstatné, že je to o obyčejných lidech. Že se někomu, kdo sice je uvědomělý, stane něco, s čím vůbec nepočítá, nemyslí si ani, že by toho byl schopný, má pocit, že se to děje jenom jiným lidem. 

V tom je ta hra právě dobrá, že se dotýká obyčejných lidí. Třeba žen, který mají v podvědomí nějakou křivdu, kterou dlouho nevytáhnou, protože prostě nechtějí dělat problém. Hrozně si hlídají, aby nebyly za hysterický holky, který to přehánějí. Ale o to to potom může být fatálnější. 

Umíš říkat „ne“?

Už docela asi jo. Ale zatím se mi to spíš nevyplácí. Já to občas zkusím, asi blbě, nebo já nevím, ale poslední dobou jsem dostala dost nepěkný vazby na to, že jsem řekla ne. Říkám si, co je špatně. Lidi jsou možná moc zvyklí, že jsem vždycky říkala ano. A nejspíš jsem je překvapila tím, že začínám zaujímat jiný postoj.  

Hru KONSENT jsme vybrali nejen proto, že skvěle a z různých úhlů nahlíží aktuální témata, ale taky vztahy mezi postavami jsou komplexní, nezjednodušené a všechny postavy staví před herce zajímavé a dobré úkoly. Jak to vnímáš při obsazování jako herečka – je dostatek zajímavých rolí pro ženy?

Slovy mé postavy – „kdyby král Lear byla žena, tak by všichni řekli, že má rozhozený hormony“. Tak asi tak. Chlapům se odpouští mnohem víc emocí… Určitě to je tak – a to říkám bez jakékoli záště –, že dobrých rolí pro chlapy je mnohem víc. Nevím, jestli je to v divadle tím, že je víc dramatiků než dramatiček?

A srovnávalas to někdy? Říkala sis – tenhle má víc lepších rolí, protože je chlap?

Nikdy jsem neměla pocit, že závidím chlapovi jeho roli. To ne.

Jak vnímáš, že je to ve společnosti s hranicemi toho, co je mezi lidmi přípustné, možná stále nesprávně tolerované? Mám na mysli především sexistické komentáře, obtěžování, třeba v práci?  

Teď asi budu vstupovat na hrozně tenký led. My herci máme posunuté hranice sami k sobě. Když spolu třeba zkoušíme takovou vztahovku jako KONSENT, je úplně normální, že se budeme vzájemně dotýkat nebo některý hranice překračovat. Ale to k té práci patří a je to vědomý. Ale většinou jsou kolegové – a netýká se to jenom mužů – ohleduplný a inteligentní bytosti, který toho nevyužívají. Lidi mají pocit, že je to strašně promiskuitní prostředí. Ale já mám kamarádky i v jiných sférách a z toho, co mi vyprávějí, myslím naopak, že někde v kanceláři, kde se to napětí dlouho buduje, protože nikdo správně nesmí překročit pracovní konvence, je to daleko horší a spíš to pak někde křísne. My jsme v tomhle v divadle kolikrát mnohem otevřenější. Jo, taky to může křísnout, ale pak je to většinou velký – fatální a není to o drobných avantýrách a nemístných poznámkách. 

Setkala ses někdy sama nebo zblízka s chováním, které šlo za hranu? 

Když je člověk populární, nebo začne být víc známej, tak někdy lidi směrem k němu hranice překračujou. S tím mám různý zkušenosti. Záleží, z čeho ho nebo ji lidi znají; jestli je to třeba seriál (a objevuje se tam často), ale hlavně s jakou postavou si ho nebo ji spojují. Mně třeba vadí přístup některých novinářů na společenských akcích, když mi začnou automaticky tykat. Nebo teď se mi stalo na tiskovce k seriálu ZLATÁ LABUŤ, že mě jeden novinář prostě chytl za kabelku a takovým jako fórem se mě zeptal, co mám vevnitř. Bylo to proto, že v prvním dílu hraju zlodějku, která si tam strká šperky. Ale člověk si to s tím automaticky nespojí, točil to před půl rokem, nedojde mu hned, že to je vážně myšlený jenom jako fór… Jsou to většinou drobnosti, který se mě dotýkají. Když mi někdo leze do mé bubliny, to je mi nepříjemný.

Ale umíš se ozvat?

No, moc ne. 

A co bys třeba poradila někomu, kdo se dostane do nějaké nepříjemné situace?

Někomu, kdo se cejtí nějak zneužitej? Asi o tom mluvit. Myslím si, že je dobrý, když má každý nějakého svého důvěrníka. Nemusí to být nutně hned terapeut. Ale my ženy máme většinou dost výhodu v tom, že máme kamarádky. A umíme si v tom nějakou tu pomoc a podporu poskytnout. Tak já bych se nebála o tom s někým mluvit. A když o tom člověk bude mluvit, po čase zjistí, jestli je to hluboká bolest, která se má řešit dál s někým povolanějším. Anebo to opravdu byla jenom nějaká blbá, ale neškodná chvilková záležitost, která vlastně sama přešla. 

V poslední době se téma konsentu (tj. srozumitelně vyjádřeného souhlasu se sexuálním stykem), sexualizovaného násilí a obtěžování stále častěji objevuje ve veřejné debatě. Myslíš, že se o tom mluví dost? 

Ono se o tom dost mluví, ale myslím, že na špatných místech. Mluví se o tom mezi lidma, kteří se k tomu už docela umí postavit. Podle mě by se o tom mělo mluvit hlavně mezi dětma a dospívajícíma lidma. Nevím, jak to teď vypadá na školách, ale co si pamatuju, s náma o tom nikdo nemluvil. Sexualitu nám nikdo nikdy nevysvětloval. A já si myslím, že i doma to chybí; že rodiče doufají, že se to jejich děti nějak dozví, třeba z televize. Je dobře, že se o tom víc mluví, ale teď je potřeba to líp zacílit.

 

 
Elizaveta Maximová & Ondřej Novák
PŘEDSTAVUJEME 

Elizaveta Maximová & Ondřej Novák

Představujeme vám herce Elizavetu Maximovou a Ondřeje Nováka, které čeká na jevišti Činoherního klubu premiéra v tragikomedii KONSENT. (Ondřej už tedy párkrát zaskočil roli Třetího vraha v MACBETHOVI.) Oba jste už jistě někde viděli. Oba se objevují možná o něco častěji ve filmech a v televizi než na divadle. Oba hrají v několika – převážně pražských – divadlech. Přesto se donedávna neznali…  

V KONSENTU hrajete pár. Jak byste představili Rachel, Jakea a jejich rodinu?

Liz: Rachel je úspěšná advokátka, perfekcionistka, workoholička a zároveň matka dvou dětí a manželka charismatického a úspěšného Jakea. Je pro ni důležité působit na svoje okolí jako vítěz, který má v životě všechno. A to za každou cenu.

Ondra: Je to rodina dvou mladých úspěšných právníků, kterým se daří skloubit kariéru s rodinným životem. Mají dvě děti do tří let. I když děj KONSENTU se přímo dětí netýká, tak o ně někde v pozadí jde. A konkrétně u Jakea a Rachel si na zkouškách často ujasňujeme, jak kdo z nich k dětem přistupuje. Na začátku hry vypadají jako dokonalá rodina, záhy se to ale mění.

Na co se můžou diváci těšit? 

Ondra: Určitě se můžou těšit na skvěle napsanou hru. Na věrohodné postavy a vztahy – věřím, že i v tom, jak to bude herecky provedeno. Hodně diváků tam asi narazí na problémy, které řeší nebo řešili oni sami nebo jejich známí. Ale tím nechci říct, že by to byla hra o problémech. Je to vtipná a kousavá hra o pracovních, přátelských a partnerských vztazích a o tom, co bublá pod jejich povrchem, o empatii a hraní si na bohy. 

Liz: Je to skvělá současná tragikomedie o mladých, ambiciózních právnících, kteří zkoumají otázky spravedlnosti, pravdy, souhlasu a vlastních hranic nejen u soudu, ale především ve vlastních partnerských životech a vztazích.

Co byste chtěli – vy jako Ondřej a Liz – aby o vás všichni věděli? 

Ondra: Já mám obecně jako herec pocit, že pro to, aby někdo pochopil správně moji práci, vlastně není potřeba, aby o mně jako o osobě cokoli věděl. Naopak se někdy zamýšlím nad tím, jestli to není ke škodě, když lidi něco vědí. Už jenom, když znají civilní jméno herce, může se jim plést, kdo je postava a kdo je herec. Takže bych řekl – nic.

Jaká je Liz jako partnerka na jevišti?

Ondra: My jsme se neznali. Vlastně vůbec. To se mi často nestává, že bych se s někým, kdo hraje moji partnerku nebo manželku, seznámil na první zkoušce. Ale z tohohle setkání mám radost. Liz je skvělá herečka a partnerka na jevišti. Teď jsme si k sobě začali hledat cestu i přes haptickou povahu vztahu, v čemž mi hodně pomáhá.  

Jaký je Ondra?

Liz: Ondra je velice citlivý a vnímavý herecký partner. I když jsme na začátku zkoušení a teprve se navzájem poznáváme, baví mě způsob jeho uvažování, jeho připomínky a nápady, proto si každou zkoušku s ním upřímně užívám!

Jste na volné noze a hrajete ve více divadlech. Nechybí vám domovské divadlo? 

Ondra: To je zvláštní. Já jsem byl jednou v angažmá, ale ani tak jsem si nepřipadal doma. Možná proto, že jsme byly dva soubory v jednom divadle, takže jsem měl svůj stůl v šatně, ale zase jsem si tam nic nemohl nechávat. Protože jiný kolega tam přišel hrát druhý den dopolední představení. Spíš než hledání domova mi moje divadelní putování evokuje setkávání s přáteli. Vlastně nejde úplně o to, kde to je a jak často, ale o to, že vím, že přicházím někam, kde jsou lidi, které rád uvidím. A v tu chvíli se cítím doma. A nehraje roli, že jsem v pondělí večer doma jinde než v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Je to pokaždé jiná rodina. Vím, že mi s nimi bude na jevišti dobře. 

Liz: Volná noha má mnoho svých pro i proti. Myslím, že mám velké štěstí na lidi a jsem vděčná, že mohu hostovat v Dejvickém divadle, ve Studiu DVA a nově i v Činoherním klubu. A v tomto souhlasím s Ondrou – opravdu záleží především na lidech, protože právě ti vytvářejí pocit domova, i když jste v práci.

Pamatujete si, kdy jste byli poprvé v Činoherním klubu?

Ondra: Určitě to bylo na gymplu. Pamatuju si, že jsem sem hodně chodil a kupoval si lístky na stání. Tenkrát byly za nějakých 50 Kč (pozn. cena lístků na stání se nezměnila). Ale co to bylo úplně poprvé? Je pravděpodobné, že to bylo PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO. Protože to byla – a dodneška je – živoucí legenda. 

Liz: Poprvé to bylo při studiu na DAMU. Pamatuji si, že jsem byla naprosto uchvácená výkonem Lucie Žáčkové v inscenaci TRAMVAJ DO STANICE TOUHA. A od té doby do Činoherního klubu chodím pravidelně.

Co vás jako první napadne, když se řekne Činoherní klub?

Liz: Silný herecký soubor.

Ondra: První mi naskočí černobílé fotografie. (Teď je to i tím, že přicházíme foyerem, kde je na zdech výstava k devadesátinám pana Smočka.) Vybavím si ty černobílé fotografie, na kterých je třeba – Petr Čepek. Ten je jeden z prvních herců, kteří se mi vybaví vzápětí, když na ty fotografie zaostřím. 

Jaká je vaše nejoblíbenější inscenace v Činoherním klubu? Co stojí zato vidět?

Liz: TRAMVAJ DO STANICE TOUHA. Už po mnoho let. 

Ondra: Ještě jsem neviděl všechno, ale z toho, co jsem viděl, bych určitě doporučoval LINDA VISTU. Protože ta mě hodně překvapila – tématem i zpracováním. Taková svěží, moderní hra o věcech, které minimálně zprostředkovaně zná asi kdokoli z nás.

Má to tady v Činoherním klubu pro tebe nějaká specifika?

Ondra: Rozhodně ano. Já hraju převážně na malých divadlech, dokonce na mnohem menších, než je Činoherní klub, takže samotný prostor mě tolik nezaskočil. Ale s čím už jsem trochu bojoval, když jsem si tady párkrát zahrál v MACBETHOVI, je velký respekt a velká odpovědnost vůči tomu, co Činoherní klub znamená. Kdo všechno tu v minulosti hrál a dodnes hraje. Já to hodně vnímám. I když už jsem v divadlech s významnou historií hrál, tak to, že tady můžu zkoušet a hrát, je pro mě něco velkého.   

Co děláte, když nehrajete, nebo právě teď nezkoušíte v Činoherním klubu?

Liz: Momentálně často chodím do bazénu a do sauny. A nejraději chodím sama do kina na odpolední promítání.

Ondra: Třeba chodím do divadla. Řekl bych, že víc než průměrný herec. Zhruba polovinu večerů, kdy nehraju, strávím v divadle jako divák. Protože mě to pořád hodně baví a pořád mám dlouhý seznam inscenací, které chci vidět.