Jaký to vlastně je být herečka? Jak se naučíš tolik textu? Jaký to je, když vylezeš před lidi? Jak jsi na to vůbec přišla, že se chceš živit herectvím?

Pravda je taková, že na tyhle otázky ještě stále nemám odpovědi. Když jsem skončila DAMU, tak jsem tak dobrý dva tři roky do kolonky “povolání” vůbec nevěděla, co napsat. Když se mě kdokoliv zeptal, čím se živím, odpověděla jsem, že hraju. Pak zpravidla následovala otázka: “A na co?”. A to mě akorát přesvědčilo, že ještě evidentně nejsem tam, kde bych chtěla být.

Když opomenu ješitnost, tak se na to snažím pohlížet tak, že je to práce jako jakákoliv jiná. Jenže když pak točíte v 5 stupních v plavkách a předstíráte, že je vám ale příšerný vedro, tak vám dojde, že to tak úplně není. Máte modrý rty a všude husinu a přijde k vám režisér a ještě vás sprdne, co to jako je, že ve scénáři je pětatřicet stupňů a vy to máte kurva zahrát! Točila jsem taky dobrých deset hodin ve stojce na hlavě. Ten záběr byl technicky dost náročný, takže já za ten den udělala třeba 40 stojek. A v jeden moment přišla maskérka a před celým štábem mi řekla, ať zvednu ruce. Tak jsem je zvedla a ona se jen znechuceně odvrátila se slovy: “Seš nějaká potivá, ne?”.

Tak pardon?!

Každej herec sní o tom, že něco natočí, ne pivo ani zmrzku, ale pořádnej film. A ono to před pár lety přišlo! Německo-norská koprodukce a dobovka! Vybrali mě dost narychlo, takže já jen věděla, že to bude velký a že to je za poměrně dobrý peníze. Hned první den natáčení, kdy jsem čekala ve 4 ráno v mrazu na kohokoliv, kdo by se mě láskyplně ujal, se mě zeptali, jestli jsem “od keťasu” a že můžu klidně zapojit kávovary. Trošku jsem se nafoukla, ale bylo fakt brzo a já věděla, že zrovna s těmahle lidma od kafe musím být zadobře, protože tý černý tekutiny budu potřebovat ještě hodně. Zdvořile jsem něco zamumlala a čekala dál. Konečně si mě vyzvedl německý runner, který se mile představil a vzal mě do kostymérny. Protože jsem byla vybraná takhle narychlo, tak jsem nevěděla, co budu mít na sobě. Bylo tam ale tolik krásných dobových šatů! Jen jsem se modlila, aby mi nedali ty béžový. Béžová mi vůbec nejde k pleti.

Tak jsem se svlíkla a pokorně čekala za improvizovaným paravánem, až mi tu nádheru přinesou. Nestalo se nic. Dobrých deset minut jsem tam potichu stála polonahá, s husinou. Ale to nadšení mě úplně válcovalo, slovo “nepohodlí” neexistovalo! V týhle sebestředný náladě se mě najednou někdo zeptal: “Madame, are you ready, please?” Tak to není na mě, ty šaty tu nemám, tak jsem neodpověděla a byla dál zticha. “Excuse me, miss Chernodrinska, I really don’t want to interrupt you, but we are in hurry, so could you please fit in the knickers we gave you?!”. Dyť kalhotky mám! “We know, but you have to put on the COSTUME, please.”. Tak ten “kostým” byly tělové kalhotky velikosti tak 8XL, který měly tak zhruba stejně rozložitýho bobra z lidských vlasů. Když jsem si to s patřičnou nejistotou oblíkla, tak jsem zjistila, že to ochlupení se mi ve výsledku táhne od pupíku až někam do půlky zad. Žoviálně jsem se prudérní kostymérky zeptala, jestli to je všechno, nebo jestli ještě dostanu plnovous, ta mě ale stroze odbyla a podala mi župan a válenky. Toť vše. Do maskérny už jsem šla krokem nejistým, protože se mi o stehna otíraly ty chlupy, a to nebylo zrovna příjemný. Bylo pořád hrozně brzo a já si s nadějí říkala, že to přece nevadí, že budu mít hezký make-up. Tak to jsem se taky přepočítala. Byla jsem našedlá s počáteční hnilobou v koutcích vlasů. Že používaly MACa, bylo v tu chvíli naprosto vedlejší. Furt ještě jsem ale měla vlasy do pasu. Trošku se mi začínalo chtít brečet, ale když mi na vlasy vylily “schlammpaste”, tedy umělé bahno, co vypadalo jako něco mezi hlínou a hovnama, rozbrečela jsem se úplně. Ten den jsem totiž měla hrát mrtvolu (evidentně s nadměrným postmortum ochlupením). Na plac jsem šla v hluboce zanedbaném duševním stavu a když jsem si pak mimo jetím povídala s vycházející německou filmovou star o rodině, tak jsem vždycky stočila hovor na to, že ty chlupy fakt nejsou moje. Jemu to bylo na rozdíl ode mě úplně jedno. Natáčení jsem přežila, v postprodukci měli super chlupy a já skvělý téma pro psychologa. Aspoň vím, za co platím.

Oproti tomu v divadle mám různý role, vesměs se to točí okolo prostitutek, starých panen nebo obhroublých vesničanek. A to už od školy.

Pamatuju si, jak jsme na DAMU jako první ročníkovou věc zkoušeli muzikál CABARET. Dostala jsem roli oplzlé nacistické věčně na plech ožralé prostitutky, která tu a tam něco zazpívá. Výhoda byla ta, že jsem se za tu “společenskou únavu” mohla schovat a nelpět na čistých tónech, nevýhoda byla ta, že to ti diváci museli vydržet. U jedný reprízy jsem v hledišti zahlídla postarší pár, jak si usilovně zacpává uši. Vypadalo to, že je to skutečně bolí. Nevěděla jsem v tu chvíli, co mám dělat, tak jsem ještě přidala. Když už, tak už.

A tehdy jsem si uvědomila, že pracovat u kopírky má jistý bonusy. Rozhodně se na vás nekouká s tak útrpným výrazem a vy se jí pak po konci kopírování nemusíte klanět.

Když jsme o několik let později zkoušeli ZAKLETÝ DÁMY v Činoheráku, tak jsem dostala roli Marty Gottwaldové. A to byla paní, která nejen, že byla úplně blbá, ale byla i zlá, a navíc měla asi 130 kg. Já osobně jsem drobná a poměrně dobře vychovaná (mami, tati, díky!). Tak jsem takhle dva měsíce žila v hlavě s tou tupostí, až mi jeden kolega opatrně řekl: ”Sandři, děje se něco? Normálně jsi taková bystrá, a teď mám pocit, že tomu už nějakou dobu tak není, nejseš nemocná?”. Určitě by na to bryskně reagovala Sandra, Marta bohužel ne. Vypadlo ze mě tenkrát něco erudovanýho jako: “ale prdlačky”, a jelo se dál. Prostě jsem se v hlavě zabývala jenom tím, kde najít ty maloměstský tóny a jak by se asi po místnosti Marta pohybovala, a vůbec mi nedošlo, že se jí plíživě stávám. Ale pořád tomu něco chybělo. Až mi to pak konečně jednou v noci docvaklo! Potřebuju zadek! A prsa! A netrvalo dlouho a přijela garderobiérka Májka z Ostravy a přivezla mi podprsenku, kterou šije klukům do travesti show. Pořádný pevný pětky a k tomu pěknou zadnici i s nadpičníkem (to je ten špíček, co se občas udělá ve spodní části břicha), a ono to zaklaplo! Celý jsem to ještě podpořila jemným pubickým knírkem, kterej tomu všemu dodal patřičnou šťávu.

Takže ne, není to normální práce. Sice nezachraňujeme životy, ale dost často potřebujeme zachránit sami sebe. Tudíž otázka, proč jsem si vybrala TOHLE, zůstává nezodpovězená.

Možná si prostě někdy nemůžete pomoct.

Strašně ráda DOSTÁVÁM dárky. Chvíli jsem přemýšlela, jestli s tím jít ven. Trvalo to nekonečných pět vteřin!  A pak to šlo na papír. Jo, ráda dostávám dárky. Malý, velký, všechny, hlavně, ať je to překvapení!

Takhle jsem dostala KUCHAŘKU PRO CHLAPY. Bylo to k Vánocům od kluka, se kterým jsem strávila 4 roky. Byla lesklá, útlá a byla na ní cedulka z Levných knih. Jsem vychovaná ke skromnosti a taky strašně ráda vařím. A možná jsem v tomhle i trochu blbá. Každopádně jsem se nenechala odradit názvem, natož přebalem a podívala se dovnitř.

Po názvech receptů jako Černoprdelníci, Chlapský buřtguláš na chlapským pivu a Nejchlupatější knedlíky se mi navalilo a s hodně vydřeným úsměvem jsem za dárek poděkovala. Pár sekund nato jsem odešla do koupelny, kde jsem se normálně rozbrečela. Kdyby to bylo ve filmu, tak bych si sedla na vanu, plakala, pak se zadívala do zrcadla, upravila si už tak dokonalý účes a jemně utřela rozmazanou řasenku. Mezitím by se několikrát ozvalo: “Mamííííí, kde jsi???”, nebo: “Zlato, jsi v pořádku?”, otřela bych si slzy a s úsměvem se šla věnovat zbytku večera. Takhle jsem bulela na zemi, nikdo na mě nevolal a když jsem se zvedla, abych se podívala do zrcadla, zjistila jsem, že kromě nudlí u nosu mám i petržel mezi zubama. Mimochodem, tý knížce jsem poctivě dala týden, než jsem ji uložila na koš na náměstí, aby si našla skutečnýho chlapa a neotravovala mě testosteroňáckými vyhoněnými pseudorecepty.

Dalším nezapomenutelným překvapením pro mě bylo, když se jeden můj kluk jel podívat na komodu do IKEA. Byl tehdy horký letní den a on mi volal, že má pro mě dárek. Tak víte co, zase jsem se viděla v bijáku, jak mu opálená, po sprše, otevírám a on mi nese krásný servírovací talíř nebo přehoz na postel INGE za 1499,- a já dělám, že ne, to přece vůbec nebylo nutný. A pak se smějem a bla bla. V reálu přijel na kole, zpocenej, na komodu se vykašlal a se slavnostním úsměvem mi předal lžíci na boty. LŽÍCI NA BOTY?! Hrozně moc jsem chtěla zůstat nad věcí. Jenže pak mi začaly cukat koutky, a místo “děkuju” jsem se slyšela říct: “To si ze mě děláš prdel?!”

Znáte takový ty holky, jak od svýho kluka dostanou letenky na Maledivy? Nebo třeba novýho Maca? A můžete mi někdo říct, jak se to jako dělá?

Vzpomínám si, jak jsem takhle chtěla udělat radost já Jemu. Jeli jsme domů, na Balkán. Ten kluk slavil narozeniny a já mu tam přichystala překvapení. Zarezervovala jsem bungalov na pláži a k tomu ještě mercedes z roku 70 cabrio. Ve Varně jsem mu v rentálu zavázala oči, posadila ho do tý káry a s křečovitým úsměvem americký hospodyňky z roku 1950 zachraptěla: “Překvapení!!!”. Ten meďák na trojku nesnesitelně řval a čtyřka za boha nešla zařadit. Mě ale jen tak něco přece nerozhází! Byl západ slunce. Krásnej. K tomu vlhkej, teplej vzduch. Prostě letní podvečer u moře. A k tomu mraky mraky komárů, který mě pronásledujou prakticky od miminka (podle mě jsem v minulým životě byla nějakej vysoce postavenej komáří kápo a teď mi to dávaj sežrat), ale i to má řešení v podobě repelentu, u kterýho se jen můžete modlit, že kromě komárů nezahubí i vás.

Dojeli jsme na místo. Na pláži bylo vyplavených milión smrdutých řas a bungalov měl na dveřích do koupelny plíseň. Z postele trčelo zrezavělé péro a v ledničce někdo zapomněl gorgonzolu, pravděpodobně tak před dvěma lety. Ten kluk dostal ještě ten večer střevní chřipku a zvracel celou noc. A o tom druhým konci jsem slíbila, že mluvit nebudu…

Byly to nekonečný tři dny, kdy jsme si měli válet šunky na pláži a přemýšlet maximálně nad tím, jestli už je čas na koktejl, oběd a sex teď anebo za chvilku. Tomu klukovi bylo tak blbě, že jsme tuhle romanťárnu zakončili návštěvou přímořské pohotovosti, kde mu v rozbořeným baráku bulharský internista s hodně provinčním přízvukem strčil prst do zadku, aby zkontroloval, jestli nemá náhodou zánět slepýho střeva. Slepáka neměl a já po týhle dovolený neměla kluka.

Takže takhle, jsem velmi skromná, nenáročná a především milá za každých okolností. Kdyby mi někdo chtěl dát dárek, může to poslat do divadla nebo letenky už dneska jdou poslat mailem. Já si mezitím budu přemýšlet nad životem a sebemrskačsky analyzovat, kde se stala chyba.

Tak jsme jeli jednou na výlet s kolegy z Činoherního klubu. Vašek Šanda i Lucie Žáčková mi kladli na srdce, ať je hlavně nejmenuju. Jsem ráda, že jsem to dodržela.

Jeli jsme se podívat do Hradce Králové na představení Hana. Byl to takový ten horký letní den, který by si zasloužil strávit někde u vody na dece. My se ale stylově oblékli a vyrazili. Nabídla jsem svoje auto, protože ráda řídím a taky jsem těm dvěma chtěla dopřát trochu pohodlí.

Mému týmu jsem samozřejmě dala jasné instrukce. I když oba bydlí na Jiřího z Poděbrad a já v Dejvicích, měli čekat na metru Zličín. Proč, na to se mě neptejte. Měla jsem dojem, že to tak nějak bude po cestě. Úplně ztracená jsem se zpozdila o 35 minut. Další zjištění, že Zličín není na cestě do Hradce, ale na tý opačný, nebudu komentovat. Prosím vás, hlavně v klidu, jedeme se přece bavit. Kdyby kdokoli cokoli, řekněte.

Road trip

Za chvíli zavřeme okýnka a pustím klimatizaci, když budeme na dálnici. Jo jo, Sandruš, jen ne moc, ať mi nenastydne hlava/uši/záda…Neboj. Pouštím klimatizaci. Pěkně na čtyřku, ať to fičí. Fičelo. Ale jenom horký vzduch. Blbost, počkáme ještě chvíli, to se rozjede. Začíná se mi potit knírek…Nerozjelo.Otevírám okýnka. Ne, neblbni, měla jsem tisíckrát zánět středního ucha. Zavírám okýnka. Knírek už má za sebou několik pořádných krůpějí potu. Znovu pouštím klimatizaci, snad se to dalo do pořádku. Vyvaluje se na mě horký vzduch. Tak nic. Začínám se cítit bezradně a ztraceně. Oční linka mi teče kolem očí, make-up se mi z tváře zvolna sesouvá na krk. Když jsme konečně dorazili na místo, kolegyni chytlo ucho, mě potkal vlk. Vaška asi obojí.

Ale jsme tu! Naproti jde ale strašnej kocourek. Bleskově jsem se poupravila, hodila PŘIROZENÝ úsměv a když se přiblížil, uvědomila jsem si, že je to manžel režisérky té hry. Blbý. A to jsem ještě nevěděla, že s námi bude trávit celý večer. Dotyčný nás usazuje a sedá si vedle mě. Knírek se zase hlásí o pozornost. Ach jo, to bude těžký. Hra mě naštěstí tak vtáhla, že jsem na chvíli na všechno zapomněla. Po představení jsem na dvorku ještě trochu oprášila small talk, bohužel se můj okruh nějak záhadně stočil na to, že se dneska strašně potím. Že by selhávaly moje balící techniky? Letenská puma je kde jako? No, asi je na čas odjet.

Po předchozí zkušenosti jsem všechny naše adresy pečlivě zadala do navigace, nejsem přece amatér. Věděli jste, že domů z Hradce můžete jet přes Pardubice? Vřele tuhle variantu doporučuju, pokud chcete dostat záchvat vzteku a propadnout čirému zoufalství. Ale protože jsem držák, dělala jsem, jakože nic a že tuhle cestu znám. Co na tom, že jsme to místo 2 hodin jeli 3,5 hodiny. Co na tom, že mi Lucie ve spánku poslintala sedačku, já si si na palubku velkoryse vylila kafe a Vašek začal koktat.

Tak zase někdy příště? Přišlo mi, že pohledy, který na mě ti dva hodili, když jsem je vyložila na Jiřáku, znamenaly příště ANI OMYLEM. No uznejte, nejeli byste se mnou? Dyť víte, že kdyby kdokoli cokoli…

Kdy je člověk dostatečně starý? Starý na to, aby přestal konečně řešit, proč mu někdo neodepsal, jestli je taková košile na rande dostatečně hot nebo jestli si v životě vůbec někoho najde? Stane se někdy, že nám to začne být celý jedno?

Když mi bylo 12, představovala jsem si, jak ve svých 20 budu jasně vědět, kam se mám v tom životě vydat. Ve dvaceti jsem to drze odsunula na později s vědomím, že třicítka to jistí. Je mi 35. Pořád nevím, kudy mám jít. Kdybych to věděla, tak se ale okradu o ty věčný překvapení.

Tak jsem takhle šla na rande – do sauny. Jako na první rande sauna? Asi s léty ztrácím soudnost, možná je to nějaký predementní syndrom v raném stádiu blbosti. Ale zrovna jsem byla uprostřed zkoušení Marty Gottwaldové v Činoheráku a ta pani nebyla úplně “nejostřejší tužka v penále”. Zdá se, že se mi vryla pod kůži daleko víc, než jsem si v ten moment byla ochotná přiznat. Takže jsem úplně normálně v džínách dorazila do saunového světa, abych o pár minut později úplně normálně seděla v prostěradle mezi nahatýma lidma, kteří jsou venku možná stydlivý, v sauně jim ale vůbec nevadí ukázat i to, co nemají. Hned na začátku si nějaký pán začal prostírat prostěradlo na lavici vedle mě, což v praxi znamenalo, že se několikrát otočil předem i zadem ke mně tak, jak ho Bůh stvořil, aby to korunoval pořádným předklonem (vzpomínka na jeho varlata mě strašila ještě několik následujících dní). Ale nechtěla jsem být prudérní, navíc v sauně! V tu chvíli jsem si ještě víc utáhla prostěradlo kolem celýho těla, takže jsem spíš vypadala jako mumie, který někdo zapomněl obvázat hlavu. A o výrazu ve tváři ani nemluvě, protože přesně v ten moment to začalo. POT! Bože, já se potím! Pro jistotu jsem si prsty zkontrolovala, jestli nemám rozmazanou řasenku. Zdálo se, že nemám. Cajk. Ten kluk byl samozřejmě taky zpocenej, ale evidentně ho to z rovnováhy nevyvedlo. Na to, že jsme oba vypadali jako humři ve vlastní šťávě, jsme si hezky popovídali. Až tak, že to pána přestalo bavit, sbalil si varlata, prostěradlo a šel si to celý vybalit jinam.

Když už vedro začalo být nesnesitelný, tak jsem s trpělivostí sobě vlastní začala lomcovat dveřma, abych se dostala ven. Nešlo to. Začalo se mi špatně dýchat, já tady umřu! Proč musím mít takovou smůlu zrovna já? Ten hezkej kluk asi poznal, že ta úplně přehřátá pani, co se chová jako slepice, když ji chce někdo chytit do ruky, má asi fakt problém, a úplně klidně otočil tím madlem na správnou stranu a dveře od sauny mi otevřel. Gentleman je to. Ze dveří jsem vypadla, jako kdyby mě někdo vyflusnul a šla hledat eleganci do sprch… Fakt nechápu, proč tam jsou skleněný zástěny, když mi ta zástěna končí pod pupíkem?! To jsou opravdu všichni tak vysoký? Po několika kolečkách saun a potupných sprch “For tall only”, jsem se šla rychle oblíknout, vlasy schovala pod čepici a elegantně a naprosto ležérně vyšla do víru velkoměsta. A když jsem se letmo zahlédla ve výloze kavárny, zjistila jsem, že kromě tý samozřejmě rozmazaný řasenky ještě vypadám jako těsně před infarktem. Ve tváři jsem měla něco víc než ruměnec. Bylo to takový do fialova a dost flekatý. Ale ten kluk se chce vidět znova! Neuvěřitelný! Musím se ho zeptat, kolik dioptrií normálně má. No, každopádně další rande je na mně.

Saunu sice jen tak nepřekonám, ale přemýšlím, že bychom si mohli dát takový ty sparťanský závody v bahně. Ve šplhu po zemi jsem byla vždycky dobrá. Nebo aspoň pořádnej cyklovýlet v dešti nebo střevní problémy na stejný ubikaci. Musím to nějak promyslet, každopádně o tohle dobrodružství bych se byla připravila, kdybych si řekla, že už jsem dospělá a nebudu dělat kraviny.

Cesta je cíl. Tak na ní buďme opatrný. A mějme tu cestu rádi, i když je někdy pěkně na hovno.

Jinak se opět připomínám s konzultacemi pro bohyně. Stačí vyplnit formulář dole pod odkazem. První sezení je za trojku, další za osmičku, tak se nebojte na mě obrátit. KDYKOLIV.

Tak jako každou zimu se opět zamýšlím nad možnostmi tepelných zdrojů. Energie jsou dražší a dražší a já se ptám – nedá se to vyřešit i jinak? Odstěhovat se do teplých krajů je sice fajn, ale asi bych musela nejíst od září až do Vánoc, abych to zvládla zaplatit. Asi by mě to stálo místo v divadle a rozhodně bych natočila maximálně tak pivo spálenýmu turistovi v plážovým baru. Nehledě na to, že OSPOD by asi taky neměl radost, kdyby moje dítě místo jedniček ve škole sbíralo chaluhy na pláži.

Další možnost je pustit si horský sluníčko, pozdravit nahlas solárko a pak se zabalit do všech přikrývek, co máme doma. A poslední, v poměru k ostatním možnostem výhodnější, je přímotop lidský. Najít si dostatečně dobrýho kamaráda, který tu a tam pomůže s ohřevem… Nemusí se tam přikládat jako do kotle a může to být o dost zábavnější.

Jenže kromě sebevědomí to chce i notnou dávku odvahy vyjít ze svý komfortní zóny a porozhlédnout se okolo. Takže jsem si založila Tinder. Spoustu lidí tvrdí, že tak našli svého životního partnera. Já jsem po 15 minutách scrollování chlapských obličejů zjistila, že nedokážu nad lidmi přemýšlet jako nad zbožím a že stejně jako dobrý boty i toho kluka si potřebuju prvně ošahat. Tinder jsem smazala a řekla si, že to přece musí jít i normálně.

Tak jsem šla na rande. Čas a místo bylo domluvený, mělo to být takový jako neformální pivo. Po 45 minutách převlíkání a česání nesmyslů na hlavě jsem usoudila, že obyčejný černý šaty a vlasy v drdolu budou stačit. Navoněla jsem se strašně drahým parfémem, kterej mi prvních 15 minut způsobuje akutní sennou rýmu. Když jsem se konečně dopčíkala ke kabátu, vypadala jsem, jako bych ryla nosem po šmirgl papíru. Nevadí. Nedbalá elegance a přirozenost je teď v kurzu. Vyšla jsem slavnostně před barák, přemítajíc si v hlavě témata ke small talkům. Někde jsem četla, že je důležitý po tom partnerovi vždycky opakovat jeho poslední slova:

On: „Víš, Sandro, dneska jsem spal jen dvě hodiny.“
Já: „Dvě hodiny, mmmm.“
On: „Jsem rád, že jsem dorazil.“
Já: „Dorazil.“
On: „Jak se máš?“
Já: „Máš.“

Došlo mi, že tohle asi není úplně pro mě a že zvolím zlatou střední a moji osvědčenou cestu. Budu vtipná a hezká a nepřeženu to s vínem. Nedávno jsem se jednoho mladýho sommeliéra ptala, jaký víno má rád a že je super, jak vytříbený chutě má, a úplně mu zatajila, že jsem hodinu předtím s kamarádkou vylemtala frankovku za kilo.

No, ale já konečně zahnala v hlavě pochybnosti a stála před smluveným místem.
Po 10 minutách jsem se lehounce připomněla, že už tu čekám a jestli třeba není náhodou na cestě. Přišla mi odpověď: „Dám jedno a jedu.“
„A kam?“ A byla jsem si stoprocentně jistá, že nonšalantně odpoví: „Za tebou, přece.“ Místo toho mi po dalších zmrzlých 10 minutách přišlo: „Domů.“
A pak už ticho po pěšině.

Tak jsem se na tom podpatku otočila a šla. Domů. Tam jsem se zkusila zamyslet, co se za tak krátkou chvíli stihlo pokazit, ale vzhledem k tomu, že to přemýšlení dost trvá a stojí ještě víc, tak jsem se rozhodla to dál neřešit.

Příště prostě nepřijdu já.

Anebo moment… jasně, že přijdu, jinak bych neměla, co psát.

Jsem typický vysrabovač. Hodně mluvím o tom, co bych chtěla, ale jak přijde na věc, tak mám tendence se cukat a dávat hlavu do písku. Tentokrát jsem zase někde vyprávěla, jak strašně potřebuju do Barcelony, kde jsem byla kdysi dávno se ségrou. Podbarvila jsem celý to žvástání výrazy typu “reunion, kdy jindy než teď, je to město mýho srdce” a bla bla. Hodně jsem to tenkrát prožívala.

Ségra toho asi měla plný zuby a normálně koupila letenky! Okamžitě, jak mi to volala, mě polil studený pot a chřípí se mi začalo nekontrolovatelně třást. Chvíli jsem měla chuť zalézt pod postel a vylézt až s medvědama na jaře, ale pak mi došlo, že je mi pětatřicet a že tohle už se nehodí. Šla jsem si lehnout na gauč. Naštěstí mě ségra zná a ví, že potřebuju jen chvíli času, abych se mohla začít těšit. Po měsíci jsem byla dobrá!

Tak jsme vyrazily! Jen my dvě! Twin’s reunion! Barcelona baby!

Viola má migrénu a já to se svým entuziasmem trochu přepálila už na začátku. Cítila jsem všeobjímající lásku. Měla jsem chuť obejmout všechny a všechno. Stewarda! Paní, co seděla vedle mě a při spánku jí tekla slina. Dokonce bych nejradši objala i náš kufr. Naštěstí to všichni dali s grácií. A ten kufr, ten nepraktickej kufr, jsme prostě musely vzít. Jako sice všechno lowcost, ale co kdyby ty štekle a šnorchl někdo z nás nutně potřeboval?  A co teprve ty dva trenčkoty, náhradní brýle a skládací sušák? No a co, že jedem jen na 4 dny? Tvoje bába nic nepotřebuje, my jo! Cestou v letadle se mi z trvalého úsměvu začalo dělat až trochu nevolno, ale co už, mně nic nevadí! Dneska ne! Jen pro informaci, ségra tuhle moji sluníčkovou fázi celou prospala. Je skvělej parťák na cesty.

Když jsme dorazily, vzaly jsme si taxíka, který nás za zhruba 900 korun hodil do čtvrti, kde jsme měly zaplacený Airbnb. Viola vybrala “skutečně autentický kout Barcelony”… Když jsme to řekly taxikáři, tak jen pozvedl obočí a významně se na nás podíval se slovy, že to je “bastante peligroso”, tedy dost nebezpečný. Prosim vás, klídeček… jako my budeme v pohodě, jsme přece holky z Dejvic.

Viole migréna nepolevuje, ba dokonce mám pocit, že po týhle informaci začala vidět záblesky. Já furt držim. Jakmile jsme vjeli do naší ulice, úsměv mi začal lehce tuhnout a chřípí se opět začalo hlásit ke slovu. Když jsme vystoupily, řidič se na nás podíval, jako by to mělo být naposled a rychle odjel. Stály jsme tam na rohu omšelé ulice plné řeznictví, kde ve výlohách prodávali jehněčí hlavy, smrdělo to tam močí, a říkaly si, že doma pod postelí je to přeci jen o trochu lepší. Jakmile Viole polevila migréna, dostala jsem panickou ataku. S pocitem, že už se nikdy v životě nenadechnu jsme po 30 minutách čekání konečně poznaly Claudii a Briana, učitele jógy, u kterých jsme se ubytovaly. Ve skutečnosti to byl Abdul a Samir a v bytě bylo kromě nás i několik osamělých podivínů a společensky unavených párů. Ale pokoje se daly zamykat a koupelnu jsme měly hned vedle. Usnuly jsme s pocitem relativního bezpečí.

K ránu mě probudily hlasité rány, chrchlání a trvalé splachování. Ano, ta koupelna za zdí hned vedle naší postele byla sdílená. Nevadí, nejsme přece žádný frfni. Jen když někdo šel na záchod, tak jsem si pro jistotu zacpala uši. Člověk nikdy neví.

Celé dny jsme stejně trávily venku, kde bylo oproti podzimní Praze asi o dvacet stupňů víc. Viola si krásně držela režim, který má nastavený se synem a to sice: snídaně, do školky, obídek, spinkání, svačinka, hry, večeře, vyčůrat a dobrou! Pro hradčanskou kobru s úplně přehozeným režimem docela fuška. Zatímco Vildě se pokojně na pláži střídaly odpolední mikrospánky jeden za druhým, mně kapaly sliny po vysokých kudrnatých Španělech.

Nicméně po dvou dnech se náš režim ustálil a já se začala normálně přezouvat a chodit spát “po o”. A že jsme si ty obídky uměly užít. Neochutnaly jsme snad jen písek na Barcelonetě, jinak to máme všechno za sebou. A kluky jsem nechala ladem, asi by to tentokrát byla spíš komplikace.

Koukám teď na mraky z letadla a říkám si, jak je fajn mít někoho, kdo vám vyndá hlavu z písku, objedná to nejhorší ubytování a pak se s vámi prochechtá až do odletu domů. Buřte, díky!

P.S.: Letíme zpátky ověšené jako vánoční stromečky, já mám na sobě dvoje kalhoty, tílko, mikinu, bomber, trenčkot a dvoje ponožky. Druhý boty mám zaklíněný v kabelce hned vedle jamon serrano a olivovýho oleje. Možná příště ten šnorchl nechám doma. Ať žije lowcost!

P.P.S.: Viola už zase chrápe. No jo, je po o.

„Večer jsme se dívali s manželem na televizi, už to je dost divné. A on najednou vstal, vypnul televizi, zhasnul a šel spát. A já tam seděla potmě a brečela jako kráva.“ Brigitte Buc

V poslední době horlivě analyzuji svůj život. Přemílám, obracím naruby, otáčím o 180 stupňů a upřímně závidím lidem, kteří jsou schopni zamilovat se třeba do lustru. Má to své nepopiratelné výhody – například víte, že pokud je technicky v pořádku, žhavá jiskra tam bude vždycky. Taky víte, že se díky vám alespoň jednou denně celý rozzáří. A kdykoliv vám ukáže světlo, klidně i na konci tunelu. Navíc je nenáročný na údržbu a často stačí jeden na celý život.

Co mám já

No, takže jsem single. Nemám lustr, zato mám chameleoní syndrom. O co jde?

Jedná se o syndrom, při kterém kromě neustále váhavého, houpavého pohybu plného pochybností používám hojně mimikry. Můžu být vysoká dlouhonohá mulatka, Miss Nevada, nebo taky česká dojička krav. V praxi to znamená, že pro svého partnera ve snaze, aby mě miloval, udělám nemožné. Klidně budu řídit Transportera, naštípu dříví a večer povedu něžnou intelektuální debatu u earl greye. A aby toho nebylo málo – po hádkách ráda vařím, a to ve velkém. Osm hlavních chodů a tři dezerty? Žádný problém. Vegetariánské, masové, veganské? Neuč orla létat! Odpalované, listové, kynuté? Pojď mi hop!

Jen tak nějak téměř vždycky zapomenu na sebe. Na tu holku, která dokáže být velmi laskavá a pečující, ale uvnitř je to křehká skleněnka zrcadlící úplně všechno – úspěchy, křivdy i ponížení.

V lednici mám prosecco, olivy a okoralý parmezán. Hrdá výbava single pětatřicítky. Proč já? Proč on? Proč to zase nevyšlo? Ale proč se celý den zabývat něčím, co stejně nevyřeším? Možná je čas vzít tu skleněnku za ruku, říct jí, že ji mám ráda a popřát jí hezký den. Nadechnout se nosem, vydechnout pusou a uvědomit si, že to tady celé má smysl a že by byla škoda nechat si život protéct mezi prsty. A až přijde čas, objeví se PAN BOŽSKÝ, nebo méně božský, prostě ON, a já budu vědět, že mám zase na chvíli pro koho vařit. A tentokrát i bez hádek.

Během prázdnin jsem přišla na několik velmi podnětných věcí z osobního života, o které bych se s vámi ráda podělila. Myslím si, že aspiruju na jednoho z nejlepších cestovních delegátů. Letos jsem se rozhodla, že dovolenou strávíme dobrodružně. Můj kluk má super káru, takže jsme se domluvili, že vezmeme děti a vyrazíme žlutým bleskem značky Volkswagen Transporter na Balkán. Přicházím s pár poznatky, doufám, že i vám otevřou oči.

• Svačina – hladový děti a hladovej kluk, to není nejlepší cestovní kombinace. Takže doporučuju se pořádně zásobit jídlem. Já jsem začala dvě kila řízků smažit v jedenáct večer před odjezdem. A než jsem namazala všechny housky a rozkrájela všechnu zeleninu, bylo půl druhý a já si říkala, jaký všechny výhody mají ty hnusný bagety na pumpě.

• Zavazadla – jestli chcete od rána naštvat svýho partnera, spolehlivě to zvládnete tím, že k autu dorazíte ověšeni taškama, kuframa, termotaškama a flaškama s vodou, kabelkama, náhradníma brýlema na řetízku, paddle boardem, čtyřma čepicema, jedním kloboukem, obří kosmetickou taštičkou, nafukovacím krokodýlem a piknikovými skleničkami na prosecco. Miláčku, já nechala doma etui! Takže pět pater nahoru a najednou zjistíte, že ta zimní bunda by přeci jen byla dobrá, pro každý případ. Takže se dostavíte k autu opět v dost nedůstojném stavu. Ale nebojte, chlapi jsou odolnější, než se zdá.
• Cestovní itinerář – důležitý je mít nějakej plán. Kór když cestujete s dětmi. Já obvykle nepoužívám navigaci, protože mi přece nikdo nebude říkat, kudy mám jet. Takže často potom jedem přes okresky, polní cesty a cizí dvorky. No co, aspoň je to zajímavější.
• Stín – když dojedete na místo, zkontrolujte, jestli je v okolí strom nebo alespoň mírně vzrostlý keř. Já jsem se toho hodně držela a když jsme dorazili k moři, tak jsem zjistila, že jediná rostlina, která by mohla produkovat trochu stínu, je to uschlý bodláčí tam vpravo. Jako takhle, kdyby venku nebylo 41,5 stupně, tak by mi to vlastně nevadilo. Jenomže můj kluk bral antibiotika, jeho dcera byla úplně bleďounká a já úplně nechtěla mít pořád zpocenýho kníra. Přeci jen jsem trošku dáma.
• Repelent – zjistila jsem, že ani kouzelný romantický světýlka, ani super teleskopický pochromovaný opékače buřtů s koženou rukojetí, ani lepidlo se třpytkama nenahradí jednu magickou lahvičku s přeškrtnutým komárem na etiketě. První noc jsme spali v zastaralým maďarským kempu, kde jsem myslela, že blízkost řeky, bude romantickou výhodou. Komáři si to evidentně mysleli taky, takže se toho nebáli a poctili nás svojí přítomností. A to v hojném počtu. Kolem třetí ráno jsem se málem proškrábala k samý podstatě svýho bytí a kolem pátý jsem to už definitivně vzdala a viděla zcela jasně nápis na hrobě: Zde leží tragicky zesnulá ta a ta, která se stala potravou pro maďarské paprikové komáry. Strašný. V sedm jsem zjistila, že jsem stále naživu, takže jsme okamžitě utemovali všechny okna, narvali děti do sedaček a opuchlý jeli vstříc lepším zítřkům.
• Bulgaristán – zásadní pravidlo pro přežití: nesrovnávat. V Bulharsku bude vždycky všechno jinak. Naruby, opatlaný, tvrdý, krásný, smradlavý a líbezný. Ale nesmíte začít srovnávat s Chorvatskem nebo Provence. Protože pak si to neužijete. Doporučuju se touhle zemí projíst, propít a užít.
• Čas – dejte tomu čas. Já jsem se nejdřív dva dny opět sžívala se svými bulharskými kořeny, pak jsem další tři dny strávila vysvětlováním kulturních rozdílů, daších pět dnů střídala omluvy s opalováním a pak jsme najednou museli jet domů.

Nebojte se, děti jsou gumový a omyvatelný. Prázdniny v autě jsou skvělá příležitost k tomu se stmelit. Máme spoustu skvělejch zážitků, který i když nebyly úplně na Instagram, tak nám zanechaly spoustu vzpomínek. Na cestu zpátky jsem vyfoukla krokodýla, uvařila kafe a do opálených praciček strčila pořádnej sendvič. A už se nemůžu dočkat, až vyrazíme zas.

Reflektuju. Zvažuju. Zavírám oči. Audio hraje. Otevírám mysl. Jedny dveře zamčený, další nemají kliku. Třetí neexistují. Schodiště, propadlo, temná chodba, dvakrát doleva, jednou doprava, pozor tady je tma a tobogán. Hvězdičky, kousek měsíce, hodně slunce a pár vln. Běžím, utíkám, nic mě nemůže zastavit. Otevírám oči. Jsem tu. Jsem ve snu.

Někdy kolem projde okolo Noční Můra. Je to smradlavá bába, co brázdí noční oblohu na hmoždíři. Hodně se u toho chechtá. Vydává zvuk podobný mrouskajícím se kočkám a rackům na obloze. Jindy se na kus řeči zastaví Půlnoční Běs. Vysokej pán s obludně hlubokým hlasem, místo nohou má pletací jehly a pohybuje se těkavě. Někdy na něj v noci křičím, ale nemám hlas. Nejde ho zahnat jen tak. A pak je tu Krasoň. Popsala bych ho jako opáleného Anthony Kiedise, kteý nebere drogy, ale surfuje. Už z dálky se na mě usmívá a při západu slunce se mu blyští oči o mořskou hladinu.

A to je zrovna ten, kterej se zhmotnil jednou večer v Činoherní kavárně. Se všemi milovanými kolegy jsme přečetli asi 18 textů, který jsem v průběhu času napsala. Bylo to dojemný, vtipný, stresující a neuvěřitelně křehký! Všem se nám klepaly ruce i hlas. Když čtete věci, které jste sami napsali, je to o dost jiné, než když hrajete ve hře, kterou napsal někdo jiný.

Možná si říkáte, že bych se nemusela tak prožívat, jenže sebemrskačství je moje nejoblíbenější disciplína. Takže! V rámci absolutní vnitřní hysterie jsem po celým tomhle krásným večeru dostala takovou migrénu, že jsem měla pocit, jako by mi někdo mlátil půl dne mlátil hlavou o futra. Mžitky před očima mi ukazovaly, že svět je plný zářivých hvězdiček a tělo mě bolelo tak, jako bych strávila týden v ostravských dolech. Spisovatelka ze mě asi nebude, to by fyzicky nešlo! Leda bych se vždycky před čtením nadopovala lexaurinem a pak tam levitovala a mdle se usmívala na lidi okolo sebe. Možná je to tím, že mě na prahu pětatřicátých narozenin chytla krize středního věku. Netušila jsem, kolik problémů umím vygenerovat v hlavě během chvilky! Kolik vrásek musím mít, než půjdu na botox? Mám se přihlásit na kurz UX design, i když v podstatě nerozeznám počítač od walkmana? Kolik špeků na břiše je tak akorát a proč jsem do prdele pořád tak unavená? Jak může být člověk sám k sobě tak neempatický a zlý? Proč mě nikdo nenaučil, že bych k sobě měla být v první řadě laskavá?

Dala jsem si tak několik předsevzetí. Pokud budete chtít, inspirujte se. Uvidíme, kdo to vydrží dýl.

• Nelituj se.
• Nelituj toho, že se nemůžeš litovat.
• Ne každý tě musí mít rád, ne každého musíš mít ráda ty.
• Nejez o půlnoci, bolí tě pak bříško.
• Ne každý kluk, se kterým se vídáš, musí být láska až za hrob. Neboj se být trapná. Víceméně.
• Timothée Chalamet je právě nezadaný, takže ještě pořád můžete jet do Chorvatska na dovču.
• Přestaň se bránit technologiím. S kalkulačkou se tátovi opravdu nedovoláš.
• Slovo “šláftrunk” musel vymyslet úplný debil. Proto si ho nikdy nedávej.
• Nestyď se za to, že na svýho syna zavoláš místo “Vinďo” “Víno”! Jsou horší věci na světě.
• Nauč se konečně rozdíl mezi slovy empatický a apatický. A klidně rozjeď rošambo a začni je používat.

Zvažuju. Zavírám oči. Audio hraje. Otevírám oči. Tobogán, dvakrát doleva, jednou doprava…Tak kdo dneska? Že by?

Srdečně vás zveme na netradiční vydání SANDŘINA BLOKU
– stand-up verzi textů Sandry Černodrinské
– herečky, mámy, nenapravitelné kobry a mistra ve faux pas v podání kolegů z Činoherního klubu.
Burýšek, Dancingerová, Zavadil a další na ní nenechají nit suchou.
S láskou, samozřejmě.
Smích prý prodlužuje život.
Tak přijďte v neděli 7.4.2024 v 18:00 do Činoherní kavárny.

Milá Sandro,

známe se už dlouho a já jsem k tobě ne vždycky byla upřímná. Ale ani ty ke mně, to se musí nechat. Ale pojďme to vzít od začátku, ať se z té situace máme možnost vymotat a najít nějaký společný průsečík.

Celé to začalo, když ses narodila, pamatuješ si to? V břichu u mámy jste byly dvě. Takže to občas nebylo úplně jednoduché, protože každá si chtěla vybojovat ten svůj prostor a místo toho jste se musely, chtě nechtě, objímat, mačkat se ve stísněném prostoru a mít v sobě zaklíněné ruce a nohy. Někdy ses nemohla v klidu ani najíst, aniž by ti ta druhá nemlaskala do ucha.

A pak se stala ta velká věc. Víš která? Pak se stal svět! A najednou to začala být jízda. Každý nádech a výdech byl prosycen novými věcmi, novými zážitky, schopnostmi a celou škálou emocí. Vzpomínáš si, jak jsi brečela, že si tvoje sestra rozrazila obočí? A víš, že jsi nebrečela kvůli tomu, že bys sdílela její bolest, ale kvůli tomu, že jsi chtěla, stejně jako ona, mít obočí zelené od dezinfekce? A taky že jsi ho pak nakonec měla, jasná věc. Když se rozbrečela jedna, plakala i druhá. Když se jedna radovala, smála se i druhá. Pouto, které máte, je neuvěřitelně silné, i když to někdy bolí. Samy sobě zrcadlem, cenzurou, ale i bezbřehou oporou.

Úplně si vybavuju, jak ti někde ve školce došlo, že se ti líbí kluci. Že je s nimi větší sranda a že když tě Tomáš chytne za ruku, tak to vůbec není nepříjemný, naopak. Jenže tví rodiče byli filutové a nechali tě ostříhat na kluka a věnovat se sportovní gymnastice. Takže žádá randíčka, žádné večírky, hospody už vůbec a pěkně každý víkend hrabat listí na chalupě. Neměla jsi je za to ráda, ale dneska už víš, že umět posekat dříví a postarat se o rodinu není vůbec k zahození. A večírky jsou a budou a stejně vždycky končí podobně.

“To jsou ty dvojčata! Holky, poznáte se v zrcadle? Máte stejnýho kluka a určitě se měníte, že jo? Počkejte, co děláte večer…nechcete do trojky?” Potřeba zapadnout mezi lidi se často měnila v potřebu uzavřít se do sebe. Hodně často si slýchávala, jaká jsi a jaká bys měla být. Co děláš špatně a že toho moc neumíš. Že jsi hlasitá a moc se směješ. Že býváš někdy smutná a že se rouháš. Že moc mluvíš. Že mluvíš málo. Že bys měla už dávno být někde a ty jsi stále nikde.

Já jsem tady v těch chvílích měla být pro tebe…ale nebyla. Nebyla jsem schopná tě obejmout a nedat tě. Neuměla jsem tě v té době vyslechnout a nesoudit. Podívat se do očí a upřímně se usmát. Pohladit tě a usnout a nic za to nechtít. Takže jsi často nevěděla, kudy jít a někdy ses zastavila uprostřed cesty a stála a koukala do prázdna, než tě přemohla únava. Těšila ses na chvíli, kdy tě zase bude bavit svět, který tě vždycky tak fascinoval. A my se na nějakou dobu odloučily. Byla jsi na mě naštvaná a já se ti nedivím, ale měla jsi mi to říct. Možná by ta propast mezi námi byla menší.

Jenže nic netrvá věčně a obě jsme se rozhodly, že nebudeme ztrácet čas zlobou, že není úplně výhodné se neustále obracet do minulosti a že možná ten život je vlastně příliš krásnej na to, abychom to nebyly schopné vidět.

A za to já ti děkuju. Děkuju, že jsi. Děkuju, že i přes všechny ups and downs to vždycky spolu nějak zvládnem. A věřím, že ta cesta, po které teď jdeme, je ta správná. I když zabloudit můžeš vždycky, ale důležitý je, se umět zase vrátit na hlavní.

Mám tě ráda,

tvoje já.

Kolik z vás bylo alespoň jednou na castingu?
Myslím, že na světě není herec nebo herečka, který by si to užíval. Stojíte před klientem, často člověkem, který s herectvím nemá vůbec nic společného až na fakt, že se mu kdysi líbila ta…no ta s těma…pihama…no Vica! Kerekes!

Nedávno mi jeden kolega řekl, že na 1000 pokusů vychází 1 úspěšný. V podstatě to znamená, že pokud nic, tak aspoň na vlastním pohřbu byste mohli být za hvězdu.

A jak že casting probíhá v praxi? Každý totiž ví, jak by tu mičudu přihrál…

Sandro, prosím tě, hlavně dělej, že ti o to nejde. Oká, jasně že je mi těch 150 tisíc za reklamu fuk. Komu by nebylo.

Oblékni se tak, jako by ti na tom nezáleželo. Ehm… takže tepláky?

Moc se neprojevuj. Aha, takže… jakoby?

Proč si proboha nedala víc najevo, že o to máš zájem? No…

Proč sis nevzala něco elegantnějšího? Mi na tom mělo nezáležet, nebo?

Co to máš s vlasama?
Culík?
Máš něco s hlasem?
Ukaž nehty.
Svolila bys k tomu, že budou vidět tvoje prsa?
Nejsi nějaká malinká?
Hlavně neříkej svůj věk, to nikoho nezajímá.

Kolik že jí je?
Skvělá.
Ta nám to neprodá.
Ukaž ji z profilu.
Dáme vědět.
Sundala by sis ten svetr?
My se vám ozvem.
Je namalovaná?
Není trochu drzá?
My se ozvem.

Podle svých výpočtů jsem někde mezi 1004-1006 castingem. To znamená, že jsem to asi prošvihla! Doprdele, jde to anulovat a začít odznovu? Existuje nějaká varianta, jak se vrátit k číslu 999? Anebo, Viktore, tvá teorie nefunguje!

Tak asi zkusím tu další instanci: štěstí, pojď si.

14. únor – svátek zamilovaných. Pamatuju si, že už od základky jsem zoufale toužila dostat „Valentýnku”. Většinou jsem ten den napjatě čekala ve třídě a trochu podezíravě pokukovala po komkoliv, kdo se ke mně přiblížil blíž než na dva metry a nedejbože třeba ještě držel něco v ruce. Napjatě jsem vystřihla ten nejsvůdnější pohled, strašně zrudla, málem se udusila vlastní slinou, aby se pak ve finále ukázalo, že dotyčný má v ruce pytlík od svačiny a že potřebuje okolo mě projít, protože stojím u odpadkového koše. Ale jak čas plynul, tak musím říct, že se toho od základky změnilo hodně. Třeba například, že už mě pár let rodiče nestříhají na Jágra nebo že už jsem několikrát v životě slyšela i něco jinýho než: „Budem kamarádi?”

Nicméně, pokud patříte k těm nezadaným, mám pro vás pár tipů, jak zvládnout rande. Nebojte se nic, je to zaručeně a stoprocentně úspěšné. Vezmu to ze své heterosexuální zkušenosti, ale za „muže” můžete dosadit cokoliv, co vás přitahuje (vyjma dětí, zvířat apod.).

1.    Pokud potkáte muže, který se vám představí svým jménem, oslovujte ho naschvál celý večer jinak, vzbudíte tak dojem lehkosti a sebevědomí.

2.    Pijte víno, jak jste zvyklá, když se vám začne plést jazyk, je to v pořádku. Muži mají rádi, když hovor plyne a neváznou slova. Jen si dejte pozor, abyste neusnula na stole, s tím už se pak moc nedá pracovat.

3.    Těsně předtím, než nastoupíte do taxíku, je dobré několikrát hodit mobil na zem. Ukazujete tak svou zranitelnost a tím pádem podporujete mužovu naprostou nepostradatelnost.

4.   Kolem půl čtvrté ráno je nejlepší čas psát smsky. Normálně si k tomu dejte decinku a napište, co cítíte. Muži jsou rádi v tuto dobu zvaní k vám domů. Mně se osvědčila věta typu:       „Nechceš se stavit? Budem diskrétní.” Sice nevím, co bych s tím člověkem takhle nadraná dělala a už vůbec nevím, co znamená slovo diskrétní, ale vy si s tím určitě poradíte líp.

5.    Na rande si objednejte jídlo, které je smyslné. Jako třeba vietnamskou polévku phô ga se spoustou cibule, nebo jestli máte bílou košili, dejte si špagety s červenou omáčkou. Pokud chcete být trochu víc odvážná, jděte do rýže. Ta skvěle funguje, když něco vyprávíte a máte plnou pusu.

6.    Určitě nic nepokazíte, když několikrát za večer spadnete z barové židle. Za prvé tím vyjadřujete svou nespoutanost a frivolnost, za druhé aspoň vyzkoušíte jeho reflexy.

7.    Doma se nebojte experimentů. Oblečte si něco svůdného – já mám ráda kamaše a tričko po taťkovi. A klidně rozjeďte nějaký pěkný tanec. Když se u toho praštíte o roh postele do holeně, bude to jedině pro vaše dobro. Opět muži ukážete, jak je nenahraditelný.

8.    Jestli se vám v noci chvěje chřípí a chrápete, muž z toho vyčte, že jste vášnivá. Marná snaha, oni to prostě mají rádi.

9.    Po společně strávené noci se ho namísto „jak se vyspal” zeptejte: „My jsme něco…?” Tak v něm utvrdíte pocit, že byl nezapomenutelný.

10.  Když vám řekne: „Miluju tě,” vždycky odpovězte: „Díky.” Vzbudíte tak v partnerovi daleko větší touhy. A bude vědět, že jste jedinečná.

Být femme fatale je těžký. Kdekdo by si mohl říct, že je to spíš výhoda, ale ne, není. Je to obrovské břímě, je to služba společnosti, dar od Boha, se kterým se vyrovnávám každičký den. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, mám i webové stránky a pořádám semináře o bohyních. Cena záleží na vás, ale začínáme od 10 tis. za jednu lekci. Kromě cenných rad nabízím i kurz padání, jezení makových koláčků tak, aby vám zůstalo, co nejvíc máku v zubech, a také vedu kurz psaní svůdných sms. Nebojte se na mě obrátit.

Kolik je hodin? Sedím na gauči a třesou se mi ruce. Jen pouhé pomyšlení na onu záležitost ve mně probouzí žaludeční neurózu. Bojím se, že to přijde znovu. Že to udeří v tu nejméně vhodnou chvíli. Zase a znova. Nádech a výdech. A znovu nádech. Aspoň, že v tom nejsem sama. První krok je přiznat si to, druhý začít s tím konečně něco dělat. Jen já a Lucie Žáčková ví. A víme toho hodně.

Psal se rok 2019. Premiéra. V dámské šatně vše probíhalo v lehce chaotickém a nervózním duchu, když najednou Lucie vyřkla tu větu. Větu, která mě probouzí ze sna a nedá mi znova usnout. Větu, která se mi vpila do všech pórů mého bytí.

Od té doby se objevuje vždy jednou za čas přesně v 19:25. Minulý týden už to bylo téměř nesnesitelné, a proto jsem se rozhodla, že už nemůžu dál, že musím konečně ulevit svému svědomí a začít mluvit. Neví se to zcela jistě, v kuloárech se však někteří – a nebudu jmenovat, protože Vašek s Kubou by si to nepřáli – vyjádřili, že mají údajně stejnou nebo alespoň podobnou zkušenost.

Dobře, už jsem připravená, pro jistotu si beru několik žvýkaček najednou, sice se mi díky tomu přestaly klepat ruce, ale začala jsem slintat. Je možné, že tyhle vedlejší účinky budou trvat do konce života?

„Sandruško, kolik je hodin?”

„Devatenáct dvacet pět.”

„Doprdele, musím si ještě NALAKOVAT NEHTY!”

Zpomalený záběr, kroutím hlavou v nesouhlasném gestu… „Luciééé, NÉÉÉ!!!”. Stále ve slow motion se snažím Lucii odehnat od stolku s laky, snažím se jí vytrhnout červený lak z rukou, když v tom…: „Uf, tak jsem to stihla.”

Víte, co asi udělá pátá čerstvá vrstva červeného laku na nehtech? Začne se rozlévat všude okolo, barvit dlaně a kostýmy! Začne ulpívat na kolezích, když si v letmém objetí přejeme „zlom vaz”. A pokud v lepším případě stihne zaschnout, začne se odlupovat, dopadat na nic netušící diváky, drolit se pod podpatky a klouzat pod polobotkami. V roce 1924 nechal pád po laku dokonce herečku Ofélii Čižmárovou doživotně o holi!

Nádech. Výdech. Je 6:20 ráno. Mám celý den volno. Jdu si nalakovat nehty v bezpečí domova. Mám na to celý den, snad to zvládnu. Proč si dávat laťku vysoko, když ji můžu dole překročit?

Letos poprvé přestávám bojovat s nespravedlností geografický polohy. Chystám se náležitě si užít zimní období. Dospěla jsem, zmoudřela… znáte to. Letos si zimu užiju ve stylu romantických filmů – dívka sedí zachumlaná v hebkém teplém domácím oblečení od Ralpha Laurena, na nohou SEXY vlněné ponožky (ne ty moje zežmolkované z vlny deseti barev). Zamyšleně kouká, jak sněhové vločky padají na střechy okolních domů, v ruce knihu a čaj se skořicí. Celé to voní čerstvou kávou, luxusem a kašmírovou dekou.

V reálu si sednout k oknu nemůžu, protože pod oknem mám čtyřicetileté vafky, takže bych si spálila zadek, po vlně mám ekzém a kromě čaje v ruce většinou žmoulám posmrkanej kapesník. Jakýkoliv náznak dobrý nálady se odstěhuje s ptáky do teplých krajů a zimu obvykle prostě „promručim“.

Ovšem zachraňuje mě následující:

Čeká mě u nás v divadle zkoušení nové hry. Jaká role to bude, to zatím nevím. Možná alkoholička / stará panna / prostitutka, možná ne.

Doma budeme mít celkem tři psy. Můj řecký přítel přijíždí s patnáctiletým voříškem a čtyřměsíční nalezenkyní.

Zapojila jsem se i do pomoci pro kočičí útulek. Naše inspicientka shání už řadu let domov pro opuštěné, týrané a nemocné kočky. Bohužel na místě, kde byl dosud útulek, se bude stavět, takže musíme napnout všechny síly a pomoct najít nový prostor.

Nudit se určitě nebudu. To ale neznamená, že na mě nespadne podzimní blues. Co filmový hrdinky vytrhává z chmurný nostalgie? Zamilují se! Pak chodí na romantické večeře, jezdí na luxusní horské chaty, pijou červené víno a ochmatávají se před krbem. A pak se něco stane. Milostný trojúhelník přinejmenším o pěti lidech. A to celý se pak řeší ve sněhový vánici a v kalhotkách. Obávám se, že kdybych cokoliv řešila u nás před barákem v kalhotkách, naši milující sousedi by mě rovnou poslali do Bohnic.

Takže jak přežít zimu? Netflix? Pravidelné cvičení? Solárko? Nevím. Vlastně na to nemám odpověď. Ale co takhle zimu prostě přijmout? Užít si tu páru od pusy a štiplavý studený ruce. Těšit se na tváře ošlehaný větrem a horké kakao. Užít si ticho, klid a spící krajinu. Vykašlat se na dospělost a vrátit se zpátky do dětství. Teple se obléknout, šlápnout do louže, sníst trochu sněhu a pak se doma v teple podívat na pohádku. Hlavně nic neřešit a už vůbec ne venku a v kalhotkách!

Divadelní sezóna je v plném proudu, většina z nás už zkouší, snaží se zapamatovat texty a chytit výrazy v obličejích lidí. Já se například budím s tím, že se snažím přijít na to, kdo jsem a kdo budu celý den, jak se na zkouškách převtělím a jestli vůbec. Takže si pro dnešek trochu oddychnu a vrátím se trochu do svého léta. To jsem totiž ve větší míře strávila v Řecku. Mám spoustu zážitků a taky postřehů, o které bych se s vámi ráda podělila. Je to přeci jen kolébka divadla a také krásná země plná hlasitých lidí, uřvaných cvrčků a velkých pavouků. A pavouci, ti jsou ochi ochi.

1. Nemusíte se urážet pokaždé, když Řek zvýší hlas. Řekové jsou hluční, takže se stačí urazit ráno a po zbytek dne s tím krásně vydržíte.

2. V řečtině slovo „ne“ znamená „ano“. „Ne“ je „ochi“. Takže pokud vám někdo při vstupu do restaurace s úsměvem říká, že ne, nemají rybu, a ne, určitě si nemůžete sednout, začněte hledat místo a těšit se na všechny ty ropušnice, olihně a spoustu olivového oleje.

3. Když chcete být krásní na pláži, vyberte si pláž, kde je vstup do moře jemný a písečný. Já jsem tam naposledy klopýtala v plavkách a žabkách dolů ze skalnatého svahu, abych skočila šipku do tyrkysového moře. Znáte to – letmý úsměv, ladná šipka a jako Bond girl vylezete z moře. Neohrožená a přísně svůdná. Realita byla taková, že cestou dolů se mi ty gumový žabky neustále vyzouvaly, plavky mi padaly a když jsem zpocená dorazila konečně dolů, tak jsem zakopla a s hlasitým “woooooow!” a patřičným šklebem spadla do vody. K šipce měl tenhle placák hodně daleko a co se týká sex appealu, tak ten mě taky obešel velkým obloukem.

4. Když už jste v tom moři, tak se také po nějaké době potřebujete dostat na souš. A to vám řeknu je snad ještě horší než ta cesta dolů. Nejenže pod vodou jsou všude mořští ježci, ale také jsou ty skály pěkně ostré. Já mám doteď jizvy na kolenou a panickou ataku, kdykoliv vidím trochu kamení před sebou.

5. Ty památky tam vydržely doteď tak dlouho, protože v těch padesáti stupních dřív umřete, než se tam dostanete! Já nevím, já jsem se z bytu v tolika stupních dostala jen z obýváku na chodbu ke klice na dveřích, dál jsem se neodvážila. Musím říct, že nikdy v životě jsem neměla větší touhu požádat klimatizaci o ruku.

6. Pokud si v restauraci objednáte „fušku”, přinesou vám mušli vleklé konzistence zalitou v oleji, která chutná jako koncentrovaný jodizol s cibulí. Já miluju jídlo a jen máloco mě odradí, ale za tohle bych i zaplatila, aby to odnesli.

7. Když se s Řekem bavíte o jídle, je jasné, že kromě knedlíků pochází všechno z téhle země. Ale my zase máme pochoutkáč, a co je víc?

8. Když se s Řekem bavíte o literatuře, je jasné, že všechno začalo tam.

9. Když se s Řekem vlastně bavíte o čemkoliv, je jasné, že za tím stojí starověké Řecko.

10. Na ostrovech je často jediným stromem středně vzrostlá mrkev, proto nezapomeňte na slunečník.

Mohla bych pokračovat, ale ráda vám dám prostor k vlastním dobrodružstvím. Já si teď zavřu oči a vybavím si ty krásné mramorové skály a tyrkysovou vodu… a bez zbytečného klopýtání se prachobyčejně zasním.

Nedávno se na KONSENT přijela z Londýna podívat Nina Raine. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nebyla sama autorka!

Odjakživa mívám pocit, že spisovatelé jsou buď mrtví, nebo absolutně nedostupní. Ti živí se ukrývají někde v cizině v bunkru, protože se jmenujou Salman Rushdie a je na ně vypsaná fatwa nebo se v televizi podivně vyjadřují k genderovým otázkám jako J. K. Rowling, a pak zase zmizí z mediálního dohledu. Popřípadě sedí doma u svého stolečku a u otevřeného okna píšou sloupek do New York Times, kouří u toho cigaretu, koušou se do rtu a mají na sobě lodičky od Manola Blahnika. Jako Carrie Bradshaw.

Já taky!

Už nějakou dobu do psaní taky dělám, takže tak trochu vím, o čem mluvím. Samozřejmě jsem při něm vyzkoušela všechny možné způsoby, polohy i outfity. Zjistila jsem, že lodičky na trase školka-domov-divadlo nejsou tím nejlepším obutím, nemluvě o tom, že jsem celou zimu šetřila, takže vlněné fusky od babičky byly základ mého domácího outfitu. Cigaretu u psaní také nezvládám, nejen že u toho vypadám jako pubertální chlapec, který se těší, že udělá něco na truc rodičům, ale většinou se pak mohutně zakuckám, takže dám místo ní zavděk obyčejné vodě. Glamour šel jednoduše stranou a já se zabydlela v poměrně fádním modelu – stůl, židle, kafe, fusky.

Ale abych se vrátila k Nině – jak jí, mezi námi děvčaty, přátelsky říkám. Dobře, ona o tom neví, je to mezi mnou a mnou. Nina nejen že byla živá, ale ona byla i velmi milá! Po představení ji Vojta Kotek přivedl na jeviště, dostala květinu, potlesk, a pak už stála na baru s pivem v ruce a bavila se s námi, jako bychom byli staří známí. Vyzařoval z ní klid a vyrovnanost – pro mě vlastnosti, které lidem vyloženě závidím, protože já jsem všechno, jen ne klidná a vyrovnaná. Zeptala jsem se jí, jak dlouho tuhle hru psala. Čekala jsem odpověď ve stylu „osvítila mě myšlenka a přes noc byla hra hotová“. Ona si ale jen tak odfrkla a řekla: „Oh God, it took me five bloody years.“ P Ě T LET! Ona je člověk! Kdybych nemusela ten večer brzy domů, asi bych ji objala a pozvala ji ještě na jedno. A pak domů na pozdní večeři. A asi bychom si povídaly o psech, lakovaly si nehty a šly příšerně pozdě spát. Sandro, ovládej se.

Kouzlo Niny

Nina mluvila také o tom, že postavy v téhle hře jsou inspirované skutečnými lidmi okolo ní. Na premiéře se prý několik z jejích kamarádů ve hře poznalo. Rozladilo je, že použila některé věci z jejich soukromí – třeba to, že byli někomu nevěrní. Ona ta nevěra nebývá úplně milé téma. Pro nikoho, že. Ale to už je licence autora. Může si přece tak trochu dělat co chce, ne? Jako já teď. Ovšem já na nikoho nic nepropálím, nebojte se.

Večer s Ninou Raine byl v něčem vážně kouzelný. Nevím, jestli z toho měli stejný pocit i ostatní, ale já jsem byla nadšená a vnitřně trochu rozechvělá. Třeba se nám v budoucnu v Činoherním klubu bude dařit víc takových setkání! Jen jsem teda zvědavá, kdy pozvu na pivo Čechova.

Vždycky mi slovo „derniéra“ znělo jako něco, na co se dá něco pověsit. Zmokl ti kabát? Pověs ho na derniéru. Na co se věší závěsy? No, přece na derniéru! A my teď na derniéru kolíčkama připneme představení MACBETH.

Věděli jste třeba, že se nesmí během zkoušení říkat, že zkoušíme „Macbetha“, ale správně se má používat „Skotskou hru“? Protože jinak někdo umře. Prej.

Nemyslím si, že by to někdo z nás vůbec chtěl pokoušet. A pak po měsíci práce začala válka na Ukrajině. Pamatuju si to ticho a prázdno, které jsme najednou zažívali. Celé divadlo se jevilo jako nepodstatné. Nikdo nevěděl, jestli má smysl pokračovat. Nakonec jsme se ale rozhodli jet dál. Právě navzdory válce. Protože ta hra měla co říct. Vypráví o zlu a o tom, jak člověka pohltí moc a postupně ho zničí zevnitř. Jak to zlo prorůstá jako plíseň a nakonec zbyde jen hnusná pachuť. A to zlo dál plodí zlo.

Nebylo to jednoduché zkoušení, nebylo jednoduché to hrát, zvlášť pro Martina Fingera (Macbeth) a Lucii Žáčkovou (Lady Macbeth), ale zvládli jsme to všichni se ctí. Jenže každá hra má nějakou expiraci. A u MACBETHA ten čas nadešel teď.

V téhle inscenaci se nás potkalo téměř 14 na jevišti. To už je solidní počet lidí na Činoherní klub. Máte trochu pocit, jako byste se ocitli ve staré skříni a hráli si na sardinky. Jenže když se setkají podobně naladění lidé se stejným smyslem pro humor, tak se i ta tlačenice dá vydržet. Musím říct, že i přes všechny ty okolnosti jsme si užili strašné srandy. Třeba když Marek Taclík měl říct: „Hle, chrámový rorýs!“ a vypadlo z něj: „Hle, chrámový korýš!“ Nebo když jsem já jako čarodějnice ve tmě na jevišti zakopla a při rozsvícení se sbírala ze země a dělala, jako by se vůbec nic nestalo. A co teprve, když se pod Lucií Žáčkovou propadl kovový stolek, kterému upadlo kolečko a ona letěla po zádech dál. Já ji viděla ve zpomaleném záběru jako v Matrixu. Pak jsem uslyšela zadunění a uviděla Luciiny vyděšené oči. Zadržela jsem tedy kolegiálně smích, podala jí ruku a nějak jí pomohla se sesbírat. No co, standardní Shakespeare.

Ondra Sokol obsadil také tři výjimečné dětské herce, kteří se alternovali. Desetiletí caparti, co mě dostali svojí profesionalitou a pracovním zápřahem. Já jsem třeba ráda, když si ráno udělám kafe, vypiju ho a u toho si oblíknu správně ponožky, nezapomenu se učesat (což stejně většinou zapomenu) a doběhnu včas na zkoušku se správným textem v ruce (což se mi také často nepodaří). Tak kluci to mají trochu jinak: ráno dabing, pak škola, potom kroužek keramiky, rozhlas a večer „předstávko“. Klobouk dolů, hoši.

Sokol obsadil i mýho nejoblíbenějšího kolegu: silikonové miminko vytvořené uměleckým maskérem Rendou Stejskalem. Bylo jako živé. Kůže, vlásky, pupeční šňůra, prstíky… občas jsem měla pocit, že snad i doopravdy čůrá. Můžu být vlastně ráda, že jsem se nerozkojila.

Takže konec dobrý, všechno dobrý… nebo jak se to říká.

Já se jdu trochu zamyslet sama nad sebou. Bude mě to stát hodně čokoládových bonbónů, nějakou tu skleničku vína a přítele na telefonu.

Tak, MACBETHE, sbohem!

P.S. Já jdu na ty bonbóny.

Odmalička se bojím duchů. Vždycky jsem si představovala, jak zpod postele vyleze smrtka s kosou. Někdy starší dáma, jindy muž, vlastně to mohl být úplně kdokoliv, ale vždycky byl strašidelný!!!

Na duchy se tak snažím spíš nevěřit, protože jen pomyšlení na něco, co spadá do kategorie paranormální jevy, mě pokaždé vykolejí. A začít koktat zrovna, když mám v Činoherním klubu hezké role, se mi nechce. Zajímavé je, že právě teď mně slovník mého rozkodrcaného počítače urputně opravuje slovo nevěřit na duchy na věřit. Náhoda?

Spojený malíčky

Pamatuju si, jak jsme na začátku milénia s holkama hltaly Bravíčko. Rubrika Láska, sex a trápení byla naprostý top. Ty příběhy byly tak opravdové! Jenže ten časák byl o dost víc! Obsahoval třeba i návody, jak vyvolávat duchy. A tak jsme si jednou na škole v přírodě otevřely chipsy a fantu, nalakovaly nehty na modro a spojily malíčky: „Dnes jsme se potkaly, abychom vyvolaly ducha dědečka Milouška. Dědo, jestli jsi tady, pohni závěsem.” Backstreet boys v pozadí jako by přestali hrát a záclona se hýbla! „Holky, věděly jste, že kamarádka mý kamarádky, teda spíš její ségra, takhle jednou taky vyvolávala duchy a ráno se probudila s modřinama na krku?”, tehdy jsem totiž do duchů už nějakou dobu dělala. Zavřely jsme okno a se zatajeným dechem to zkusily ještě dvakrát, závěs už se nepohnul. Nebo pohnul a já si toho nevšimla? Bezpečnější bylo vrátit se k příběhům o penisech. Ty nám taky přišly strašidelný, ale přeci jen o něco míň než mrtvej děda, co hýbe záclonou.

Babi?

Od té doby, co jsme vyvolávaly duchy podle návodu z Bravíčka, uplynulo moře času. Navštěvovat mě ale nepřestali. Jsou teda shovívaví, přicházejí ve snech. Nemusím tak řešit, že si k nám při večeři sedne mrtvej strejda, ale i tak to někdy bývá náročné. Jeden ze snů, který se mi opakuje už několik let, je ten, že chodím po Dejvicích a hledám babičku, která zemřela před dvaceti lety. Vidím ji v oblíbených pepitových kalhotech a kašmírovém svetru, jak si v klidu kráčí ulicemi a nakupuje zeleninu. Já ji doženu a říkám: „Kdes byla celou tu dobu? Já tě hledám!“ Ona se na chvilku otočí. „Takže tys neumřela?“ Podívá se na mě a trpělivě mi vysvětlí, že se s dědou jen přestěhovali o dva činžáky dál. A já se ráno probudím s tím, že se vlastně nic neděje, protože babička s dědou jsou v pohodě. O to větší je pak zklamání, že to zase byl jen sen. I tak je ale hezké je potkat.

Až budu velká, tak se nebudu bát vůbec. Ani duchů, ani kadeřnic (o tom někdy příště), ba dokonce ani soli na vajíčkách (tohle radši rozvádět nebudu). Nebudu se bát smrti, protože jestli něco, tak minimálně potkám pár známých, které jsem dlouho neviděla. Mimochodem vrčící počítač mě pro změnu opět opravil. Tvrdí mi, že jsem ty známé, o kterých píšu, že jsem je neviděla, viděla. Takže, jak říká jeden hollywoodský režisér: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou.“

V době, kdy vychází tenhle článek, vrcholí přípravy na naše nové představení KONSENT. Světe div se, já si opět nepamatuju text. A Dancingerová se furt odbourává. 

Zkoušení je vždycky taková alchymie. Vezmete pár herců, vložíte do jednoho hrnce, přidáte nějaké koření, sůl, pepř, škrtnete sirkou a děj se vůle Boží. Někdy se to vaří moc, někdy se to naopak táhne, že se ptáte: „A kdy už to bude?!“ Někdy se některá ze složek rozhodne, že zkysne nebo se rozvaří. A to pak máte zaděláno na problém. Určitě je jednodušší stokrát uvařit boeuf bourguignon než nazkoušet jednu divadelní hru. V tomhle případě si ale přijdu jako správně oloupaná mrkev, kterou umístili do vývaru, kde vyloženě chce být. 

A víte co? Jsem velmi zvědavá na vaše reakce! Jestli jsme schopni vám předat myšlenky, se kterými se už tři měsíce potýkáme, jestli jsme natolik autentičtí, že nám to uvěříte a jestli vás to ke všemu bude i bavit. Každopádně bude radost vám tuhle polévku servírovat. Tak uvidíte, jestli vám bude chybět maggi. 

A abych nezapomněla, ode dneška se přesouváme do online světa. Ten bohužel nevoní, nesmrdí, jen se vznáší ve vzduchoprázdnu plném dat a informací. Vždycky mě hřála u srdce myšlenka, byť jen na jediného člověka, který drží v ruce bulletin Činoherního klubu a usmívá se nad mým textem. Třeba v metru, třeba na záchodě. Nebo z toho vyrobí vlaštovku a pošle ji někam do světa. Nebo text zapomene v hodobóžovým kabátu a najde ho příští sezónu, až jej zase ponese do čistírny. Teď bude, kdo ví jestli, jako každý v metru koukat do mobilu. Lehce nahrbený. Možná to prolétne jen tak zběžně, možná se trošku začte. Jediné, co si opakuju jako slova útěchy, je, že trochu ušetříme na materiálu. Že toho papíru nebude tolik. Ale stejně… čtete mě?