Odmalička se bojím duchů. Vždycky jsem si představovala, jak zpod postele vyleze smrtka s kosou. Někdy starší dáma, jindy muž, vlastně to mohl být úplně kdokoliv, ale vždycky byl strašidelný!!!

Na duchy se tak snažím spíš nevěřit, protože jen pomyšlení na něco, co spadá do kategorie paranormální jevy, mě pokaždé vykolejí. A začít koktat zrovna, když mám v Činoherním klubu hezké role, se mi nechce. Zajímavé je, že právě teď mně slovník mého rozkodrcaného počítače urputně opravuje slovo nevěřit na duchy na věřit. Náhoda?

Spojený malíčky

Pamatuju si, jak jsme na začátku milénia s holkama hltaly Bravíčko. Rubrika Láska, sex a trápení byla naprostý top. Ty příběhy byly tak opravdové! Jenže ten časák byl o dost víc! Obsahoval třeba i návody, jak vyvolávat duchy. A tak jsme si jednou na škole v přírodě otevřely chipsy a fantu, nalakovaly nehty na modro a spojily malíčky: „Dnes jsme se potkaly, abychom vyvolaly ducha dědečka Milouška. Dědo, jestli jsi tady, pohni závěsem.” Backstreet boys v pozadí jako by přestali hrát a záclona se hýbla! „Holky, věděly jste, že kamarádka mý kamarádky, teda spíš její ségra, takhle jednou taky vyvolávala duchy a ráno se probudila s modřinama na krku?”, tehdy jsem totiž do duchů už nějakou dobu dělala. Zavřely jsme okno a se zatajeným dechem to zkusily ještě dvakrát, závěs už se nepohnul. Nebo pohnul a já si toho nevšimla? Bezpečnější bylo vrátit se k příběhům o penisech. Ty nám taky přišly strašidelný, ale přeci jen o něco míň než mrtvej děda, co hýbe záclonou.

Babi?

Od té doby, co jsme vyvolávaly duchy podle návodu z Bravíčka, uplynulo moře času. Navštěvovat mě ale nepřestali. Jsou teda shovívaví, přicházejí ve snech. Nemusím tak řešit, že si k nám při večeři sedne mrtvej strejda, ale i tak to někdy bývá náročné. Jeden ze snů, který se mi opakuje už několik let, je ten, že chodím po Dejvicích a hledám babičku, která zemřela před dvaceti lety. Vidím ji v oblíbených pepitových kalhotech a kašmírovém svetru, jak si v klidu kráčí ulicemi a nakupuje zeleninu. Já ji doženu a říkám: „Kdes byla celou tu dobu? Já tě hledám!“ Ona se na chvilku otočí. „Takže tys neumřela?“ Podívá se na mě a trpělivě mi vysvětlí, že se s dědou jen přestěhovali o dva činžáky dál. A já se ráno probudím s tím, že se vlastně nic neděje, protože babička s dědou jsou v pohodě. O to větší je pak zklamání, že to zase byl jen sen. I tak je ale hezké je potkat.

Až budu velká, tak se nebudu bát vůbec. Ani duchů, ani kadeřnic (o tom někdy příště), ba dokonce ani soli na vajíčkách (tohle radši rozvádět nebudu). Nebudu se bát smrti, protože jestli něco, tak minimálně potkám pár známých, které jsem dlouho neviděla. Mimochodem vrčící počítač mě pro změnu opět opravil. Tvrdí mi, že jsem ty známé, o kterých píšu, že jsem je neviděla, viděla. Takže, jak říká jeden hollywoodský režisér: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou.“

V době, kdy vychází tenhle článek, vrcholí přípravy na naše nové představení KONSENT. Světe div se, já si opět nepamatuju text. A Dancingerová se furt odbourává. 

Zkoušení je vždycky taková alchymie. Vezmete pár herců, vložíte do jednoho hrnce, přidáte nějaké koření, sůl, pepř, škrtnete sirkou a děj se vůle Boží. Někdy se to vaří moc, někdy se to naopak táhne, že se ptáte: „A kdy už to bude?!“ Někdy se některá ze složek rozhodne, že zkysne nebo se rozvaří. A to pak máte zaděláno na problém. Určitě je jednodušší stokrát uvařit boeuf bourguignon než nazkoušet jednu divadelní hru. V tomhle případě si ale přijdu jako správně oloupaná mrkev, kterou umístili do vývaru, kde vyloženě chce být. 

A víte co? Jsem velmi zvědavá na vaše reakce! Jestli jsme schopni vám předat myšlenky, se kterými se už tři měsíce potýkáme, jestli jsme natolik autentičtí, že nám to uvěříte a jestli vás to ke všemu bude i bavit. Každopádně bude radost vám tuhle polévku servírovat. Tak uvidíte, jestli vám bude chybět maggi. 

A abych nezapomněla, ode dneška se přesouváme do online světa. Ten bohužel nevoní, nesmrdí, jen se vznáší ve vzduchoprázdnu plném dat a informací. Vždycky mě hřála u srdce myšlenka, byť jen na jediného člověka, který drží v ruce bulletin Činoherního klubu a usmívá se nad mým textem. Třeba v metru, třeba na záchodě. Nebo z toho vyrobí vlaštovku a pošle ji někam do světa. Nebo text zapomene v hodobóžovým kabátu a najde ho příští sezónu, až jej zase ponese do čistírny. Teď bude, kdo ví jestli, jako každý v metru koukat do mobilu. Lehce nahrbený. Možná to prolétne jen tak zběžně, možná se trošku začte. Jediné, co si opakuju jako slova útěchy, je, že trochu ušetříme na materiálu. Že toho papíru nebude tolik. Ale stejně… čtete mě?