Milá Sandro
SANDŘIN BLOK 

Milá Sandro

Postřehy herečky Sandry Černodrinské.

Milá Sandro,

známe se už dlouho a já jsem k tobě ne vždycky byla upřímná. Ale ani ty ke mně, to se musí nechat. Ale pojďme to vzít od začátku, ať se z té situace máme možnost vymotat a najít nějaký společný průsečík.

Celé to začalo, když ses narodila, pamatuješ si to? V břichu u mámy jste byly dvě. Takže to občas nebylo úplně jednoduché, protože každá si chtěla vybojovat ten svůj prostor a místo toho jste se musely, chtě nechtě, objímat, mačkat se ve stísněném prostoru a mít v sobě zaklíněné ruce a nohy. Někdy ses nemohla v klidu ani najíst, aniž by ti ta druhá nemlaskala do ucha.

A pak se stala ta velká věc. Víš která? Pak se stal svět! A najednou to začala být jízda. Každý nádech a výdech byl prosycen novými věcmi, novými zážitky, schopnostmi a celou škálou emocí. Vzpomínáš si, jak jsi brečela, že si tvoje sestra rozrazila obočí? A víš, že jsi nebrečela kvůli tomu, že bys sdílela její bolest, ale kvůli tomu, že jsi chtěla, stejně jako ona, mít obočí zelené od dezinfekce? A taky že jsi ho pak nakonec měla, jasná věc. Když se rozbrečela jedna, plakala i druhá. Když se jedna radovala, smála se i druhá. Pouto, které máte, je neuvěřitelně silné, i když to někdy bolí. Samy sobě zrcadlem, cenzurou, ale i bezbřehou oporou.

Úplně si vybavuju, jak ti někde ve školce došlo, že se ti líbí kluci. Že je s nimi větší sranda a že když tě Tomáš chytne za ruku, tak to vůbec není nepříjemný, naopak. Jenže tví rodiče byli filutové a nechali tě ostříhat na kluka a věnovat se sportovní gymnastice. Takže žádá randíčka, žádné večírky, hospody už vůbec a pěkně každý víkend hrabat listí na chalupě. Neměla jsi je za to ráda, ale dneska už víš, že umět posekat dříví a postarat se o rodinu není vůbec k zahození. A večírky jsou a budou a stejně vždycky končí podobně.

“To jsou ty dvojčata! Holky, poznáte se v zrcadle? Máte stejnýho kluka a určitě se měníte, že jo? Počkejte, co děláte večer…nechcete do trojky?” Potřeba zapadnout mezi lidi se často měnila v potřebu uzavřít se do sebe. Hodně často si slýchávala, jaká jsi a jaká bys měla být. Co děláš špatně a že toho moc neumíš. Že jsi hlasitá a moc se směješ. Že býváš někdy smutná a že se rouháš. Že moc mluvíš. Že mluvíš málo. Že bys měla už dávno být někde a ty jsi stále nikde.

Já jsem tady v těch chvílích měla být pro tebe…ale nebyla. Nebyla jsem schopná tě obejmout a nedat tě. Neuměla jsem tě v té době vyslechnout a nesoudit. Podívat se do očí a upřímně se usmát. Pohladit tě a usnout a nic za to nechtít. Takže jsi často nevěděla, kudy jít a někdy ses zastavila uprostřed cesty a stála a koukala do prázdna, než tě přemohla únava. Těšila ses na chvíli, kdy tě zase bude bavit svět, který tě vždycky tak fascinoval. A my se na nějakou dobu odloučily. Byla jsi na mě naštvaná a já se ti nedivím, ale měla jsi mi to říct. Možná by ta propast mezi námi byla menší.

Jenže nic netrvá věčně a obě jsme se rozhodly, že nebudeme ztrácet čas zlobou, že není úplně výhodné se neustále obracet do minulosti a že možná ten život je vlastně příliš krásnej na to, abychom to nebyly schopné vidět.

A za to já ti děkuju. Děkuju, že jsi. Děkuju, že i přes všechny ups and downs to vždycky spolu nějak zvládnem. A věřím, že ta cesta, po které teď jdeme, je ta správná. I když zabloudit můžeš vždycky, ale důležitý je, se umět zase vrátit na hlavní.

Mám tě ráda,

tvoje já.

 
Pojď si
SANDŘIN BLOK 

Pojď si

Kolik z vás bylo alespoň jednou na castingu?
Myslím, že na světě není herec nebo herečka, který by si to užíval. Stojíte před klientem, často člověkem, který s herectvím nemá vůbec nic společného až na fakt, že se mu kdysi líbila ta…no ta s těma…pihama…no Vica! Kerekes!

Nedávno mi jeden kolega řekl, že na 1000 pokusů vychází 1 úspěšný. V podstatě to znamená, že pokud nic, tak aspoň na vlastním pohřbu byste mohli být za hvězdu.

A jak že casting probíhá v praxi? Každý totiž ví, jak by tu mičudu přihrál…

Sandro, prosím tě, hlavně dělej, že ti o to nejde. Oká, jasně že je mi těch 150 tisíc za reklamu fuk. Komu by nebylo.

Oblékni se tak, jako by ti na tom nezáleželo. Ehm… takže tepláky?

Moc se neprojevuj. Aha, takže… jakoby?

Proč si proboha nedala víc najevo, že o to máš zájem? No…

Proč sis nevzala něco elegantnějšího? Mi na tom mělo nezáležet, nebo?

Co to máš s vlasama?
Culík?
Máš něco s hlasem?
Ukaž nehty.
Svolila bys k tomu, že budou vidět tvoje prsa?
Nejsi nějaká malinká?
Hlavně neříkej svůj věk, to nikoho nezajímá.

Kolik že jí je?
Skvělá.
Ta nám to neprodá.
Ukaž ji z profilu.
Dáme vědět.
Sundala by sis ten svetr?
My se vám ozvem.
Je namalovaná?
Není trochu drzá?
My se ozvem.

Podle svých výpočtů jsem někde mezi 1004-1006 castingem. To znamená, že jsem to asi prošvihla! Doprdele, jde to anulovat a začít odznovu? Existuje nějaká varianta, jak se vrátit k číslu 999? Anebo, Viktore, tvá teorie nefunguje!

Tak asi zkusím tu další instanci: štěstí, pojď si.

 
Valentýn, nudle a diskrétnost
SANDŘIN BLOK 

Valentýn, nudle a diskrétnost

14. únor – svátek zamilovaných. Pamatuju si, že už od základky jsem zoufale toužila dostat „Valentýnku”. Většinou jsem ten den napjatě čekala ve třídě a trochu podezíravě pokukovala po komkoliv, kdo se ke mně přiblížil blíž než na dva metry a nedejbože třeba ještě držel něco v ruce. Napjatě jsem vystřihla ten nejsvůdnější pohled, strašně zrudla, málem se udusila vlastní slinou, aby se pak ve finále ukázalo, že dotyčný má v ruce pytlík od svačiny a že potřebuje okolo mě projít, protože stojím u odpadkového koše. Ale jak čas plynul, tak musím říct, že se toho od základky změnilo hodně. Třeba například, že už mě pár let rodiče nestříhají na Jágra nebo že už jsem několikrát v životě slyšela i něco jinýho než: „Budem kamarádi?”

Nicméně, pokud patříte k těm nezadaným, mám pro vás pár tipů, jak zvládnout rande. Nebojte se nic, je to zaručeně a stoprocentně úspěšné. Vezmu to ze své heterosexuální zkušenosti, ale za „muže” můžete dosadit cokoliv, co vás přitahuje (vyjma dětí, zvířat apod.).

1.    Pokud potkáte muže, který se vám představí svým jménem, oslovujte ho naschvál celý večer jinak, vzbudíte tak dojem lehkosti a sebevědomí.

2.    Pijte víno, jak jste zvyklá, když se vám začne plést jazyk, je to v pořádku. Muži mají rádi, když hovor plyne a neváznou slova. Jen si dejte pozor, abyste neusnula na stole, s tím už se pak moc nedá pracovat.

3.    Těsně předtím, než nastoupíte do taxíku, je dobré několikrát hodit mobil na zem. Ukazujete tak svou zranitelnost a tím pádem podporujete mužovu naprostou nepostradatelnost.

4.   Kolem půl čtvrté ráno je nejlepší čas psát smsky. Normálně si k tomu dejte decinku a napište, co cítíte. Muži jsou rádi v tuto dobu zvaní k vám domů. Mně se osvědčila věta typu:       „Nechceš se stavit? Budem diskrétní.” Sice nevím, co bych s tím člověkem takhle nadraná dělala a už vůbec nevím, co znamená slovo diskrétní, ale vy si s tím určitě poradíte líp.

5.    Na rande si objednejte jídlo, které je smyslné. Jako třeba vietnamskou polévku phô ga se spoustou cibule, nebo jestli máte bílou košili, dejte si špagety s červenou omáčkou. Pokud chcete být trochu víc odvážná, jděte do rýže. Ta skvěle funguje, když něco vyprávíte a máte plnou pusu.

6.    Určitě nic nepokazíte, když několikrát za večer spadnete z barové židle. Za prvé tím vyjadřujete svou nespoutanost a frivolnost, za druhé aspoň vyzkoušíte jeho reflexy.

7.    Doma se nebojte experimentů. Oblečte si něco svůdného – já mám ráda kamaše a tričko po taťkovi. A klidně rozjeďte nějaký pěkný tanec. Když se u toho praštíte o roh postele do holeně, bude to jedině pro vaše dobro. Opět muži ukážete, jak je nenahraditelný.

8.    Jestli se vám v noci chvěje chřípí a chrápete, muž z toho vyčte, že jste vášnivá. Marná snaha, oni to prostě mají rádi.

9.    Po společně strávené noci se ho namísto „jak se vyspal” zeptejte: „My jsme něco…?” Tak v něm utvrdíte pocit, že byl nezapomenutelný.

10.  Když vám řekne: „Miluju tě,” vždycky odpovězte: „Díky.” Vzbudíte tak v partnerovi daleko větší touhy. A bude vědět, že jste jedinečná.

Být femme fatale je těžký. Kdekdo by si mohl říct, že je to spíš výhoda, ale ne, není. Je to obrovské břímě, je to služba společnosti, dar od Boha, se kterým se vyrovnávám každičký den. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, mám i webové stránky a pořádám semináře o bohyních. Cena záleží na vás, ale začínáme od 10 tis. za jednu lekci. Kromě cenných rad nabízím i kurz padání, jezení makových koláčků tak, aby vám zůstalo, co nejvíc máku v zubech, a také vedu kurz psaní svůdných sms. Nebojte se na mě obrátit.

 
Tajemství loňského laku
SANDŘIN BLOK 

Tajemství loňského laku

Kolik je hodin? Sedím na gauči a třesou se mi ruce. Jen pouhé pomyšlení na onu záležitost ve mně probouzí žaludeční neurózu. Bojím se, že to přijde znovu. Že to udeří v tu nejméně vhodnou chvíli. Zase a znova. Nádech a výdech. A znovu nádech. Aspoň, že v tom nejsem sama. První krok je přiznat si to, druhý začít s tím konečně něco dělat. Jen já a Lucie Žáčková ví. A víme toho hodně.

Psal se rok 2019. Premiéra. V dámské šatně vše probíhalo v lehce chaotickém a nervózním duchu, když najednou Lucie vyřkla tu větu. Větu, která mě probouzí ze sna a nedá mi znova usnout. Větu, která se mi vpila do všech pórů mého bytí.

Od té doby se objevuje vždy jednou za čas přesně v 19:25. Minulý týden už to bylo téměř nesnesitelné, a proto jsem se rozhodla, že už nemůžu dál, že musím konečně ulevit svému svědomí a začít mluvit. Neví se to zcela jistě, v kuloárech se však někteří – a nebudu jmenovat, protože Vašek s Kubou by si to nepřáli – vyjádřili, že mají údajně stejnou nebo alespoň podobnou zkušenost.

Dobře, už jsem připravená, pro jistotu si beru několik žvýkaček najednou, sice se mi díky tomu přestaly klepat ruce, ale začala jsem slintat. Je možné, že tyhle vedlejší účinky budou trvat do konce života?

„Sandruško, kolik je hodin?”

„Devatenáct dvacet pět.”

„Doprdele, musím si ještě NALAKOVAT NEHTY!”

Zpomalený záběr, kroutím hlavou v nesouhlasném gestu… „Luciééé, NÉÉÉ!!!”. Stále ve slow motion se snažím Lucii odehnat od stolku s laky, snažím se jí vytrhnout červený lak z rukou, když v tom…: „Uf, tak jsem to stihla.”

Víte, co asi udělá pátá čerstvá vrstva červeného laku na nehtech? Začne se rozlévat všude okolo, barvit dlaně a kostýmy! Začne ulpívat na kolezích, když si v letmém objetí přejeme „zlom vaz”. A pokud v lepším případě stihne zaschnout, začne se odlupovat, dopadat na nic netušící diváky, drolit se pod podpatky a klouzat pod polobotkami. V roce 1924 nechal pád po laku dokonce herečku Ofélii Čižmárovou doživotně o holi!

Nádech. Výdech. Je 6:20 ráno. Mám celý den volno. Jdu si nalakovat nehty v bezpečí domova. Mám na to celý den, snad to zvládnu. Proč si dávat laťku vysoko, když ji můžu dole překročit?

 
Jak (ne)přežít zimu
SANDŘIN BLOK 

Jak (ne)přežít zimu

Letos poprvé přestávám bojovat s nespravedlností geografický polohy. Chystám se náležitě si užít zimní období. Dospěla jsem, zmoudřela… znáte to. Letos si zimu užiju ve stylu romantických filmů – dívka sedí zachumlaná v hebkém teplém domácím oblečení od Ralpha Laurena, na nohou SEXY vlněné ponožky (ne ty moje zežmolkované z vlny deseti barev). Zamyšleně kouká, jak sněhové vločky padají na střechy okolních domů, v ruce knihu a čaj se skořicí. Celé to voní čerstvou kávou, luxusem a kašmírovou dekou.

V reálu si sednout k oknu nemůžu, protože pod oknem mám čtyřicetileté vafky, takže bych si spálila zadek, po vlně mám ekzém a kromě čaje v ruce většinou žmoulám posmrkanej kapesník. Jakýkoliv náznak dobrý nálady se odstěhuje s ptáky do teplých krajů a zimu obvykle prostě „promručim“.

Ovšem zachraňuje mě následující:

Čeká mě u nás v divadle zkoušení nové hry. Jaká role to bude, to zatím nevím. Možná alkoholička / stará panna / prostitutka, možná ne.

Doma budeme mít celkem tři psy. Můj řecký přítel přijíždí s patnáctiletým voříškem a čtyřměsíční nalezenkyní.

Zapojila jsem se i do pomoci pro kočičí útulek. Naše inspicientka shání už řadu let domov pro opuštěné, týrané a nemocné kočky. Bohužel na místě, kde byl dosud útulek, se bude stavět, takže musíme napnout všechny síly a pomoct najít nový prostor.

Nudit se určitě nebudu. To ale neznamená, že na mě nespadne podzimní blues. Co filmový hrdinky vytrhává z chmurný nostalgie? Zamilují se! Pak chodí na romantické večeře, jezdí na luxusní horské chaty, pijou červené víno a ochmatávají se před krbem. A pak se něco stane. Milostný trojúhelník přinejmenším o pěti lidech. A to celý se pak řeší ve sněhový vánici a v kalhotkách. Obávám se, že kdybych cokoliv řešila u nás před barákem v kalhotkách, naši milující sousedi by mě rovnou poslali do Bohnic.

Takže jak přežít zimu? Netflix? Pravidelné cvičení? Solárko? Nevím. Vlastně na to nemám odpověď. Ale co takhle zimu prostě přijmout? Užít si tu páru od pusy a štiplavý studený ruce. Těšit se na tváře ošlehaný větrem a horké kakao. Užít si ticho, klid a spící krajinu. Vykašlat se na dospělost a vrátit se zpátky do dětství. Teple se obléknout, šlápnout do louže, sníst trochu sněhu a pak se doma v teple podívat na pohádku. Hlavně nic neřešit a už vůbec ne venku a v kalhotkách!

 
Bond girl, ochi ochi a krvavé koleno
SANDŘIN BLOK 

Bond girl, ochi ochi a krvavé koleno

Divadelní sezóna je v plném proudu, většina z nás už zkouší, snaží se zapamatovat texty a chytit výrazy v obličejích lidí. Já se například budím s tím, že se snažím přijít na to, kdo jsem a kdo budu celý den, jak se na zkouškách převtělím a jestli vůbec. Takže si pro dnešek trochu oddychnu a vrátím se trochu do svého léta. To jsem totiž ve větší míře strávila v Řecku. Mám spoustu zážitků a taky postřehů, o které bych se s vámi ráda podělila. Je to přeci jen kolébka divadla a také krásná země plná hlasitých lidí, uřvaných cvrčků a velkých pavouků. A pavouci, ti jsou ochi ochi.

1. Nemusíte se urážet pokaždé, když Řek zvýší hlas. Řekové jsou hluční, takže se stačí urazit ráno a po zbytek dne s tím krásně vydržíte.

2. V řečtině slovo „ne“ znamená „ano“. „Ne“ je „ochi“. Takže pokud vám někdo při vstupu do restaurace s úsměvem říká, že ne, nemají rybu, a ne, určitě si nemůžete sednout, začněte hledat místo a těšit se na všechny ty ropušnice, olihně a spoustu olivového oleje.

3. Když chcete být krásní na pláži, vyberte si pláž, kde je vstup do moře jemný a písečný. Já jsem tam naposledy klopýtala v plavkách a žabkách dolů ze skalnatého svahu, abych skočila šipku do tyrkysového moře. Znáte to – letmý úsměv, ladná šipka a jako Bond girl vylezete z moře. Neohrožená a přísně svůdná. Realita byla taková, že cestou dolů se mi ty gumový žabky neustále vyzouvaly, plavky mi padaly a když jsem zpocená dorazila konečně dolů, tak jsem zakopla a s hlasitým “woooooow!” a patřičným šklebem spadla do vody. K šipce měl tenhle placák hodně daleko a co se týká sex appealu, tak ten mě taky obešel velkým obloukem.

4. Když už jste v tom moři, tak se také po nějaké době potřebujete dostat na souš. A to vám řeknu je snad ještě horší než ta cesta dolů. Nejenže pod vodou jsou všude mořští ježci, ale také jsou ty skály pěkně ostré. Já mám doteď jizvy na kolenou a panickou ataku, kdykoliv vidím trochu kamení před sebou.

5. Ty památky tam vydržely doteď tak dlouho, protože v těch padesáti stupních dřív umřete, než se tam dostanete! Já nevím, já jsem se z bytu v tolika stupních dostala jen z obýváku na chodbu ke klice na dveřích, dál jsem se neodvážila. Musím říct, že nikdy v životě jsem neměla větší touhu požádat klimatizaci o ruku.

6. Pokud si v restauraci objednáte „fušku”, přinesou vám mušli vleklé konzistence zalitou v oleji, která chutná jako koncentrovaný jodizol s cibulí. Já miluju jídlo a jen máloco mě odradí, ale za tohle bych i zaplatila, aby to odnesli.

7. Když se s Řekem bavíte o jídle, je jasné, že kromě knedlíků pochází všechno z téhle země. Ale my zase máme pochoutkáč, a co je víc?

8. Když se s Řekem bavíte o literatuře, je jasné, že všechno začalo tam.

9. Když se s Řekem vlastně bavíte o čemkoliv, je jasné, že za tím stojí starověké Řecko.

10. Na ostrovech je často jediným stromem středně vzrostlá mrkev, proto nezapomeňte na slunečník.

Mohla bych pokračovat, ale ráda vám dám prostor k vlastním dobrodružstvím. Já si teď zavřu oči a vybavím si ty krásné mramorové skály a tyrkysovou vodu… a bez zbytečného klopýtání se prachobyčejně zasním.

 
Nina, pivo a Blahnik
SANDŘIN BLOK 

Nina, pivo a Blahnik

Nedávno se na KONSENT přijela z Londýna podívat Nina Raine. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nebyla sama autorka!

Odjakživa mívám pocit, že spisovatelé jsou buď mrtví, nebo absolutně nedostupní. Ti živí se ukrývají někde v cizině v bunkru, protože se jmenujou Salman Rushdie a je na ně vypsaná fatwa nebo se v televizi podivně vyjadřují k genderovým otázkám jako J. K. Rowling, a pak zase zmizí z mediálního dohledu. Popřípadě sedí doma u svého stolečku a u otevřeného okna píšou sloupek do New York Times, kouří u toho cigaretu, koušou se do rtu a mají na sobě lodičky od Manola Blahnika. Jako Carrie Bradshaw.

Já taky!

Už nějakou dobu do psaní taky dělám, takže tak trochu vím, o čem mluvím. Samozřejmě jsem při něm vyzkoušela všechny možné způsoby, polohy i outfity. Zjistila jsem, že lodičky na trase školka-domov-divadlo nejsou tím nejlepším obutím, nemluvě o tom, že jsem celou zimu šetřila, takže vlněné fusky od babičky byly základ mého domácího outfitu. Cigaretu u psaní také nezvládám, nejen že u toho vypadám jako pubertální chlapec, který se těší, že udělá něco na truc rodičům, ale většinou se pak mohutně zakuckám, takže dám místo ní zavděk obyčejné vodě. Glamour šel jednoduše stranou a já se zabydlela v poměrně fádním modelu – stůl, židle, kafe, fusky.

Ale abych se vrátila k Nině – jak jí, mezi námi děvčaty, přátelsky říkám. Dobře, ona o tom neví, je to mezi mnou a mnou. Nina nejen že byla živá, ale ona byla i velmi milá! Po představení ji Vojta Kotek přivedl na jeviště, dostala květinu, potlesk, a pak už stála na baru s pivem v ruce a bavila se s námi, jako bychom byli staří známí. Vyzařoval z ní klid a vyrovnanost – pro mě vlastnosti, které lidem vyloženě závidím, protože já jsem všechno, jen ne klidná a vyrovnaná. Zeptala jsem se jí, jak dlouho tuhle hru psala. Čekala jsem odpověď ve stylu „osvítila mě myšlenka a přes noc byla hra hotová“. Ona si ale jen tak odfrkla a řekla: „Oh God, it took me five bloody years.“ P Ě T LET! Ona je člověk! Kdybych nemusela ten večer brzy domů, asi bych ji objala a pozvala ji ještě na jedno. A pak domů na pozdní večeři. A asi bychom si povídaly o psech, lakovaly si nehty a šly příšerně pozdě spát. Sandro, ovládej se.

Kouzlo Niny

Nina mluvila také o tom, že postavy v téhle hře jsou inspirované skutečnými lidmi okolo ní. Na premiéře se prý několik z jejích kamarádů ve hře poznalo. Rozladilo je, že použila některé věci z jejich soukromí – třeba to, že byli někomu nevěrní. Ona ta nevěra nebývá úplně milé téma. Pro nikoho, že. Ale to už je licence autora. Může si přece tak trochu dělat co chce, ne? Jako já teď. Ovšem já na nikoho nic nepropálím, nebojte se.

Večer s Ninou Raine byl v něčem vážně kouzelný. Nevím, jestli z toho měli stejný pocit i ostatní, ale já jsem byla nadšená a vnitřně trochu rozechvělá. Třeba se nám v budoucnu v Činoherním klubu bude dařit víc takových setkání! Jen jsem teda zvědavá, kdy pozvu na pivo Čechova.

 
Kolíčky, bonbóny a sbohem
SANDŘIN BLOK 

Kolíčky, bonbóny a sbohem

Vždycky mi slovo „derniéra“ znělo jako něco, na co se dá něco pověsit. Zmokl ti kabát? Pověs ho na derniéru. Na co se věší závěsy? No, přece na derniéru! A my teď na derniéru kolíčkama připneme představení MACBETH.

Věděli jste třeba, že se nesmí během zkoušení říkat, že zkoušíme „Macbetha“, ale správně se má používat „Skotskou hru“? Protože jinak někdo umře. Prej.

Nemyslím si, že by to někdo z nás vůbec chtěl pokoušet. A pak po měsíci práce začala válka na Ukrajině. Pamatuju si to ticho a prázdno, které jsme najednou zažívali. Celé divadlo se jevilo jako nepodstatné. Nikdo nevěděl, jestli má smysl pokračovat. Nakonec jsme se ale rozhodli jet dál. Právě navzdory válce. Protože ta hra měla co říct. Vypráví o zlu a o tom, jak člověka pohltí moc a postupně ho zničí zevnitř. Jak to zlo prorůstá jako plíseň a nakonec zbyde jen hnusná pachuť. A to zlo dál plodí zlo.

Nebylo to jednoduché zkoušení, nebylo jednoduché to hrát, zvlášť pro Martina Fingera (Macbeth) a Lucii Žáčkovou (Lady Macbeth), ale zvládli jsme to všichni se ctí. Jenže každá hra má nějakou expiraci. A u MACBETHA ten čas nadešel teď.

V téhle inscenaci se nás potkalo téměř 14 na jevišti. To už je solidní počet lidí na Činoherní klub. Máte trochu pocit, jako byste se ocitli ve staré skříni a hráli si na sardinky. Jenže když se setkají podobně naladění lidé se stejným smyslem pro humor, tak se i ta tlačenice dá vydržet. Musím říct, že i přes všechny ty okolnosti jsme si užili strašné srandy. Třeba když Marek Taclík měl říct: „Hle, chrámový rorýs!“ a vypadlo z něj: „Hle, chrámový korýš!“ Nebo když jsem já jako čarodějnice ve tmě na jevišti zakopla a při rozsvícení se sbírala ze země a dělala, jako by se vůbec nic nestalo. A co teprve, když se pod Lucií Žáčkovou propadl kovový stolek, kterému upadlo kolečko a ona letěla po zádech dál. Já ji viděla ve zpomaleném záběru jako v Matrixu. Pak jsem uslyšela zadunění a uviděla Luciiny vyděšené oči. Zadržela jsem tedy kolegiálně smích, podala jí ruku a nějak jí pomohla se sesbírat. No co, standardní Shakespeare.

Ondra Sokol obsadil také tři výjimečné dětské herce, kteří se alternovali. Desetiletí caparti, co mě dostali svojí profesionalitou a pracovním zápřahem. Já jsem třeba ráda, když si ráno udělám kafe, vypiju ho a u toho si oblíknu správně ponožky, nezapomenu se učesat (což stejně většinou zapomenu) a doběhnu včas na zkoušku se správným textem v ruce (což se mi také často nepodaří). Tak kluci to mají trochu jinak: ráno dabing, pak škola, potom kroužek keramiky, rozhlas a večer „předstávko“. Klobouk dolů, hoši.

Sokol obsadil i mýho nejoblíbenějšího kolegu: silikonové miminko vytvořené uměleckým maskérem Rendou Stejskalem. Bylo jako živé. Kůže, vlásky, pupeční šňůra, prstíky… občas jsem měla pocit, že snad i doopravdy čůrá. Můžu být vlastně ráda, že jsem se nerozkojila.

Takže konec dobrý, všechno dobrý… nebo jak se to říká.

Já se jdu trochu zamyslet sama nad sebou. Bude mě to stát hodně čokoládových bonbónů, nějakou tu skleničku vína a přítele na telefonu.

Tak, MACBETHE, sbohem!

P.S. Já jdu na ty bonbóny.

 
Duch, nehty a babička
SANDŘIN BLOK 

Duch, nehty a babička

Odmalička se bojím duchů. Vždycky jsem si představovala, jak zpod postele vyleze smrtka s kosou. Někdy starší dáma, jindy muž, vlastně to mohl být úplně kdokoliv, ale vždycky byl strašidelný!!!

Na duchy se tak snažím spíš nevěřit, protože jen pomyšlení na něco, co spadá do kategorie paranormální jevy, mě pokaždé vykolejí. A začít koktat zrovna, když mám v Činoherním klubu hezké role, se mi nechce. Zajímavé je, že právě teď mně slovník mého rozkodrcaného počítače urputně opravuje slovo nevěřit na duchy na věřit. Náhoda?

Spojený malíčky

Pamatuju si, jak jsme na začátku milénia s holkama hltaly Bravíčko. Rubrika Láska, sex a trápení byla naprostý top. Ty příběhy byly tak opravdové! Jenže ten časák byl o dost víc! Obsahoval třeba i návody, jak vyvolávat duchy. A tak jsme si jednou na škole v přírodě otevřely chipsy a fantu, nalakovaly nehty na modro a spojily malíčky: „Dnes jsme se potkaly, abychom vyvolaly ducha dědečka Milouška. Dědo, jestli jsi tady, pohni závěsem.” Backstreet boys v pozadí jako by přestali hrát a záclona se hýbla! „Holky, věděly jste, že kamarádka mý kamarádky, teda spíš její ségra, takhle jednou taky vyvolávala duchy a ráno se probudila s modřinama na krku?”, tehdy jsem totiž do duchů už nějakou dobu dělala. Zavřely jsme okno a se zatajeným dechem to zkusily ještě dvakrát, závěs už se nepohnul. Nebo pohnul a já si toho nevšimla? Bezpečnější bylo vrátit se k příběhům o penisech. Ty nám taky přišly strašidelný, ale přeci jen o něco míň než mrtvej děda, co hýbe záclonou.

Babi?

Od té doby, co jsme vyvolávaly duchy podle návodu z Bravíčka, uplynulo moře času. Navštěvovat mě ale nepřestali. Jsou teda shovívaví, přicházejí ve snech. Nemusím tak řešit, že si k nám při večeři sedne mrtvej strejda, ale i tak to někdy bývá náročné. Jeden ze snů, který se mi opakuje už několik let, je ten, že chodím po Dejvicích a hledám babičku, která zemřela před dvaceti lety. Vidím ji v oblíbených pepitových kalhotech a kašmírovém svetru, jak si v klidu kráčí ulicemi a nakupuje zeleninu. Já ji doženu a říkám: „Kdes byla celou tu dobu? Já tě hledám!“ Ona se na chvilku otočí. „Takže tys neumřela?“ Podívá se na mě a trpělivě mi vysvětlí, že se s dědou jen přestěhovali o dva činžáky dál. A já se ráno probudím s tím, že se vlastně nic neděje, protože babička s dědou jsou v pohodě. O to větší je pak zklamání, že to zase byl jen sen. I tak je ale hezké je potkat.

Až budu velká, tak se nebudu bát vůbec. Ani duchů, ani kadeřnic (o tom někdy příště), ba dokonce ani soli na vajíčkách (tohle radši rozvádět nebudu). Nebudu se bát smrti, protože jestli něco, tak minimálně potkám pár známých, které jsem dlouho neviděla. Mimochodem vrčící počítač mě pro změnu opět opravil. Tvrdí mi, že jsem ty známé, o kterých píšu, že jsem je neviděla, viděla. Takže, jak říká jeden hollywoodský režisér: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou.“

 
Onlajnu a vývaru zdar!
SANDŘIN BLOK 

Onlajnu a vývaru zdar!

V době, kdy vychází tenhle článek, vrcholí přípravy na naše nové představení KONSENT. Světe div se, já si opět nepamatuju text. A Dancingerová se furt odbourává. 

Zkoušení je vždycky taková alchymie. Vezmete pár herců, vložíte do jednoho hrnce, přidáte nějaké koření, sůl, pepř, škrtnete sirkou a děj se vůle Boží. Někdy se to vaří moc, někdy se to naopak táhne, že se ptáte: „A kdy už to bude?!“ Někdy se některá ze složek rozhodne, že zkysne nebo se rozvaří. A to pak máte zaděláno na problém. Určitě je jednodušší stokrát uvařit boeuf bourguignon než nazkoušet jednu divadelní hru. V tomhle případě si ale přijdu jako správně oloupaná mrkev, kterou umístili do vývaru, kde vyloženě chce být. 

A víte co? Jsem velmi zvědavá na vaše reakce! Jestli jsme schopni vám předat myšlenky, se kterými se už tři měsíce potýkáme, jestli jsme natolik autentičtí, že nám to uvěříte a jestli vás to ke všemu bude i bavit. Každopádně bude radost vám tuhle polévku servírovat. Tak uvidíte, jestli vám bude chybět maggi. 

A abych nezapomněla, ode dneška se přesouváme do online světa. Ten bohužel nevoní, nesmrdí, jen se vznáší ve vzduchoprázdnu plném dat a informací. Vždycky mě hřála u srdce myšlenka, byť jen na jediného člověka, který drží v ruce bulletin Činoherního klubu a usmívá se nad mým textem. Třeba v metru, třeba na záchodě. Nebo z toho vyrobí vlaštovku a pošle ji někam do světa. Nebo text zapomene v hodobóžovým kabátu a najde ho příští sezónu, až jej zase ponese do čistírny. Teď bude, kdo ví jestli, jako každý v metru koukat do mobilu. Lehce nahrbený. Možná to prolétne jen tak zběžně, možná se trošku začte. Jediné, co si opakuju jako slova útěchy, je, že trochu ušetříme na materiálu. Že toho papíru nebude tolik. Ale stejně… čtete mě?