Divadelní sezóna je v plném proudu, většina z nás už zkouší, snaží se zapamatovat texty a chytit výrazy v obličejích lidí. Já se například budím s tím, že se snažím přijít na to, kdo jsem a kdo budu celý den, jak se na zkouškách převtělím a jestli vůbec. Takže si pro dnešek trochu oddychnu a vrátím se trochu do svého léta. To jsem totiž ve větší míře strávila v Řecku. Mám spoustu zážitků a taky postřehů, o které bych se s vámi ráda podělila. Je to přeci jen kolébka divadla a také krásná země plná hlasitých lidí, uřvaných cvrčků a velkých pavouků. A pavouci, ti jsou ochi ochi.

1. Nemusíte se urážet pokaždé, když Řek zvýší hlas. Řekové jsou hluční, takže se stačí urazit ráno a po zbytek dne s tím krásně vydržíte.

2. V řečtině slovo „ne“ znamená „ano“. „Ne“ je „ochi“. Takže pokud vám někdo při vstupu do restaurace s úsměvem říká, že ne, nemají rybu, a ne, určitě si nemůžete sednout, začněte hledat místo a těšit se na všechny ty ropušnice, olihně a spoustu olivového oleje.

3. Když chcete být krásní na pláži, vyberte si pláž, kde je vstup do moře jemný a písečný. Já jsem tam naposledy klopýtala v plavkách a žabkách dolů ze skalnatého svahu, abych skočila šipku do tyrkysového moře. Znáte to – letmý úsměv, ladná šipka a jako Bond girl vylezete z moře. Neohrožená a přísně svůdná. Realita byla taková, že cestou dolů se mi ty gumový žabky neustále vyzouvaly, plavky mi padaly a když jsem zpocená dorazila konečně dolů, tak jsem zakopla a s hlasitým “woooooow!” a patřičným šklebem spadla do vody. K šipce měl tenhle placák hodně daleko a co se týká sex appealu, tak ten mě taky obešel velkým obloukem.

4. Když už jste v tom moři, tak se také po nějaké době potřebujete dostat na souš. A to vám řeknu je snad ještě horší než ta cesta dolů. Nejenže pod vodou jsou všude mořští ježci, ale také jsou ty skály pěkně ostré. Já mám doteď jizvy na kolenou a panickou ataku, kdykoliv vidím trochu kamení před sebou.

5. Ty památky tam vydržely doteď tak dlouho, protože v těch padesáti stupních dřív umřete, než se tam dostanete! Já nevím, já jsem se z bytu v tolika stupních dostala jen z obýváku na chodbu ke klice na dveřích, dál jsem se neodvážila. Musím říct, že nikdy v životě jsem neměla větší touhu požádat klimatizaci o ruku.

6. Pokud si v restauraci objednáte „fušku”, přinesou vám mušli vleklé konzistence zalitou v oleji, která chutná jako koncentrovaný jodizol s cibulí. Já miluju jídlo a jen máloco mě odradí, ale za tohle bych i zaplatila, aby to odnesli.

7. Když se s Řekem bavíte o jídle, je jasné, že kromě knedlíků pochází všechno z téhle země. Ale my zase máme pochoutkáč, a co je víc?

8. Když se s Řekem bavíte o literatuře, je jasné, že všechno začalo tam.

9. Když se s Řekem vlastně bavíte o čemkoliv, je jasné, že za tím stojí starověké Řecko.

10. Na ostrovech je často jediným stromem středně vzrostlá mrkev, proto nezapomeňte na slunečník.

Mohla bych pokračovat, ale ráda vám dám prostor k vlastním dobrodružstvím. Já si teď zavřu oči a vybavím si ty krásné mramorové skály a tyrkysovou vodu… a bez zbytečného klopýtání se prachobyčejně zasním.

Nedávno se na KONSENT přijela z Londýna podívat Nina Raine. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nebyla sama autorka!

Odjakživa mívám pocit, že spisovatelé jsou buď mrtví, nebo absolutně nedostupní. Ti živí se ukrývají někde v cizině v bunkru, protože se jmenujou Salman Rushdie a je na ně vypsaná fatwa nebo se v televizi podivně vyjadřují k genderovým otázkám jako J. K. Rowling, a pak zase zmizí z mediálního dohledu. Popřípadě sedí doma u svého stolečku a u otevřeného okna píšou sloupek do New York Times, kouří u toho cigaretu, koušou se do rtu a mají na sobě lodičky od Manola Blahnika. Jako Carrie Bradshaw.

Já taky!

Už nějakou dobu do psaní taky dělám, takže tak trochu vím, o čem mluvím. Samozřejmě jsem při něm vyzkoušela všechny možné způsoby, polohy i outfity. Zjistila jsem, že lodičky na trase školka-domov-divadlo nejsou tím nejlepším obutím, nemluvě o tom, že jsem celou zimu šetřila, takže vlněné fusky od babičky byly základ mého domácího outfitu. Cigaretu u psaní také nezvládám, nejen že u toho vypadám jako pubertální chlapec, který se těší, že udělá něco na truc rodičům, ale většinou se pak mohutně zakuckám, takže dám místo ní zavděk obyčejné vodě. Glamour šel jednoduše stranou a já se zabydlela v poměrně fádním modelu – stůl, židle, kafe, fusky.

Ale abych se vrátila k Nině – jak jí, mezi námi děvčaty, přátelsky říkám. Dobře, ona o tom neví, je to mezi mnou a mnou. Nina nejen že byla živá, ale ona byla i velmi milá! Po představení ji Vojta Kotek přivedl na jeviště, dostala květinu, potlesk, a pak už stála na baru s pivem v ruce a bavila se s námi, jako bychom byli staří známí. Vyzařoval z ní klid a vyrovnanost – pro mě vlastnosti, které lidem vyloženě závidím, protože já jsem všechno, jen ne klidná a vyrovnaná. Zeptala jsem se jí, jak dlouho tuhle hru psala. Čekala jsem odpověď ve stylu „osvítila mě myšlenka a přes noc byla hra hotová“. Ona si ale jen tak odfrkla a řekla: „Oh God, it took me five bloody years.“ P Ě T LET! Ona je člověk! Kdybych nemusela ten večer brzy domů, asi bych ji objala a pozvala ji ještě na jedno. A pak domů na pozdní večeři. A asi bychom si povídaly o psech, lakovaly si nehty a šly příšerně pozdě spát. Sandro, ovládej se.

Kouzlo Niny

Nina mluvila také o tom, že postavy v téhle hře jsou inspirované skutečnými lidmi okolo ní. Na premiéře se prý několik z jejích kamarádů ve hře poznalo. Rozladilo je, že použila některé věci z jejich soukromí – třeba to, že byli někomu nevěrní. Ona ta nevěra nebývá úplně milé téma. Pro nikoho, že. Ale to už je licence autora. Může si přece tak trochu dělat co chce, ne? Jako já teď. Ovšem já na nikoho nic nepropálím, nebojte se.

Večer s Ninou Raine byl v něčem vážně kouzelný. Nevím, jestli z toho měli stejný pocit i ostatní, ale já jsem byla nadšená a vnitřně trochu rozechvělá. Třeba se nám v budoucnu v Činoherním klubu bude dařit víc takových setkání! Jen jsem teda zvědavá, kdy pozvu na pivo Čechova.

Vždycky mi slovo „derniéra“ znělo jako něco, na co se dá něco pověsit. Zmokl ti kabát? Pověs ho na derniéru. Na co se věší závěsy? No, přece na derniéru! A my teď na derniéru kolíčkama připneme představení MACBETH.

Věděli jste třeba, že se nesmí během zkoušení říkat, že zkoušíme „Macbetha“, ale správně se má používat „Skotskou hru“? Protože jinak někdo umře. Prej.

Nemyslím si, že by to někdo z nás vůbec chtěl pokoušet. A pak po měsíci práce začala válka na Ukrajině. Pamatuju si to ticho a prázdno, které jsme najednou zažívali. Celé divadlo se jevilo jako nepodstatné. Nikdo nevěděl, jestli má smysl pokračovat. Nakonec jsme se ale rozhodli jet dál. Právě navzdory válce. Protože ta hra měla co říct. Vypráví o zlu a o tom, jak člověka pohltí moc a postupně ho zničí zevnitř. Jak to zlo prorůstá jako plíseň a nakonec zbyde jen hnusná pachuť. A to zlo dál plodí zlo.

Nebylo to jednoduché zkoušení, nebylo jednoduché to hrát, zvlášť pro Martina Fingera (Macbeth) a Lucii Žáčkovou (Lady Macbeth), ale zvládli jsme to všichni se ctí. Jenže každá hra má nějakou expiraci. A u MACBETHA ten čas nadešel teď.

V téhle inscenaci se nás potkalo téměř 14 na jevišti. To už je solidní počet lidí na Činoherní klub. Máte trochu pocit, jako byste se ocitli ve staré skříni a hráli si na sardinky. Jenže když se setkají podobně naladění lidé se stejným smyslem pro humor, tak se i ta tlačenice dá vydržet. Musím říct, že i přes všechny ty okolnosti jsme si užili strašné srandy. Třeba když Marek Taclík měl říct: „Hle, chrámový rorýs!“ a vypadlo z něj: „Hle, chrámový korýš!“ Nebo když jsem já jako čarodějnice ve tmě na jevišti zakopla a při rozsvícení se sbírala ze země a dělala, jako by se vůbec nic nestalo. A co teprve, když se pod Lucií Žáčkovou propadl kovový stolek, kterému upadlo kolečko a ona letěla po zádech dál. Já ji viděla ve zpomaleném záběru jako v Matrixu. Pak jsem uslyšela zadunění a uviděla Luciiny vyděšené oči. Zadržela jsem tedy kolegiálně smích, podala jí ruku a nějak jí pomohla se sesbírat. No co, standardní Shakespeare.

Ondra Sokol obsadil také tři výjimečné dětské herce, kteří se alternovali. Desetiletí caparti, co mě dostali svojí profesionalitou a pracovním zápřahem. Já jsem třeba ráda, když si ráno udělám kafe, vypiju ho a u toho si oblíknu správně ponožky, nezapomenu se učesat (což stejně většinou zapomenu) a doběhnu včas na zkoušku se správným textem v ruce (což se mi také často nepodaří). Tak kluci to mají trochu jinak: ráno dabing, pak škola, potom kroužek keramiky, rozhlas a večer „předstávko“. Klobouk dolů, hoši.

Sokol obsadil i mýho nejoblíbenějšího kolegu: silikonové miminko vytvořené uměleckým maskérem Rendou Stejskalem. Bylo jako živé. Kůže, vlásky, pupeční šňůra, prstíky… občas jsem měla pocit, že snad i doopravdy čůrá. Můžu být vlastně ráda, že jsem se nerozkojila.

Takže konec dobrý, všechno dobrý… nebo jak se to říká.

Já se jdu trochu zamyslet sama nad sebou. Bude mě to stát hodně čokoládových bonbónů, nějakou tu skleničku vína a přítele na telefonu.

Tak, MACBETHE, sbohem!

P.S. Já jdu na ty bonbóny.

Odmalička se bojím duchů. Vždycky jsem si představovala, jak zpod postele vyleze smrtka s kosou. Někdy starší dáma, jindy muž, vlastně to mohl být úplně kdokoliv, ale vždycky byl strašidelný!!!

Na duchy se tak snažím spíš nevěřit, protože jen pomyšlení na něco, co spadá do kategorie paranormální jevy, mě pokaždé vykolejí. A začít koktat zrovna, když mám v Činoherním klubu hezké role, se mi nechce. Zajímavé je, že právě teď mně slovník mého rozkodrcaného počítače urputně opravuje slovo nevěřit na duchy na věřit. Náhoda?

Spojený malíčky

Pamatuju si, jak jsme na začátku milénia s holkama hltaly Bravíčko. Rubrika Láska, sex a trápení byla naprostý top. Ty příběhy byly tak opravdové! Jenže ten časák byl o dost víc! Obsahoval třeba i návody, jak vyvolávat duchy. A tak jsme si jednou na škole v přírodě otevřely chipsy a fantu, nalakovaly nehty na modro a spojily malíčky: „Dnes jsme se potkaly, abychom vyvolaly ducha dědečka Milouška. Dědo, jestli jsi tady, pohni závěsem.” Backstreet boys v pozadí jako by přestali hrát a záclona se hýbla! „Holky, věděly jste, že kamarádka mý kamarádky, teda spíš její ségra, takhle jednou taky vyvolávala duchy a ráno se probudila s modřinama na krku?”, tehdy jsem totiž do duchů už nějakou dobu dělala. Zavřely jsme okno a se zatajeným dechem to zkusily ještě dvakrát, závěs už se nepohnul. Nebo pohnul a já si toho nevšimla? Bezpečnější bylo vrátit se k příběhům o penisech. Ty nám taky přišly strašidelný, ale přeci jen o něco míň než mrtvej děda, co hýbe záclonou.

Babi?

Od té doby, co jsme vyvolávaly duchy podle návodu z Bravíčka, uplynulo moře času. Navštěvovat mě ale nepřestali. Jsou teda shovívaví, přicházejí ve snech. Nemusím tak řešit, že si k nám při večeři sedne mrtvej strejda, ale i tak to někdy bývá náročné. Jeden ze snů, který se mi opakuje už několik let, je ten, že chodím po Dejvicích a hledám babičku, která zemřela před dvaceti lety. Vidím ji v oblíbených pepitových kalhotech a kašmírovém svetru, jak si v klidu kráčí ulicemi a nakupuje zeleninu. Já ji doženu a říkám: „Kdes byla celou tu dobu? Já tě hledám!“ Ona se na chvilku otočí. „Takže tys neumřela?“ Podívá se na mě a trpělivě mi vysvětlí, že se s dědou jen přestěhovali o dva činžáky dál. A já se ráno probudím s tím, že se vlastně nic neděje, protože babička s dědou jsou v pohodě. O to větší je pak zklamání, že to zase byl jen sen. I tak je ale hezké je potkat.

Až budu velká, tak se nebudu bát vůbec. Ani duchů, ani kadeřnic (o tom někdy příště), ba dokonce ani soli na vajíčkách (tohle radši rozvádět nebudu). Nebudu se bát smrti, protože jestli něco, tak minimálně potkám pár známých, které jsem dlouho neviděla. Mimochodem vrčící počítač mě pro změnu opět opravil. Tvrdí mi, že jsem ty známé, o kterých píšu, že jsem je neviděla, viděla. Takže, jak říká jeden hollywoodský režisér: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou.“

V době, kdy vychází tenhle článek, vrcholí přípravy na naše nové představení KONSENT. Světe div se, já si opět nepamatuju text. A Dancingerová se furt odbourává. 

Zkoušení je vždycky taková alchymie. Vezmete pár herců, vložíte do jednoho hrnce, přidáte nějaké koření, sůl, pepř, škrtnete sirkou a děj se vůle Boží. Někdy se to vaří moc, někdy se to naopak táhne, že se ptáte: „A kdy už to bude?!“ Někdy se některá ze složek rozhodne, že zkysne nebo se rozvaří. A to pak máte zaděláno na problém. Určitě je jednodušší stokrát uvařit boeuf bourguignon než nazkoušet jednu divadelní hru. V tomhle případě si ale přijdu jako správně oloupaná mrkev, kterou umístili do vývaru, kde vyloženě chce být. 

A víte co? Jsem velmi zvědavá na vaše reakce! Jestli jsme schopni vám předat myšlenky, se kterými se už tři měsíce potýkáme, jestli jsme natolik autentičtí, že nám to uvěříte a jestli vás to ke všemu bude i bavit. Každopádně bude radost vám tuhle polévku servírovat. Tak uvidíte, jestli vám bude chybět maggi. 

A abych nezapomněla, ode dneška se přesouváme do online světa. Ten bohužel nevoní, nesmrdí, jen se vznáší ve vzduchoprázdnu plném dat a informací. Vždycky mě hřála u srdce myšlenka, byť jen na jediného člověka, který drží v ruce bulletin Činoherního klubu a usmívá se nad mým textem. Třeba v metru, třeba na záchodě. Nebo z toho vyrobí vlaštovku a pošle ji někam do světa. Nebo text zapomene v hodobóžovým kabátu a najde ho příští sezónu, až jej zase ponese do čistírny. Teď bude, kdo ví jestli, jako každý v metru koukat do mobilu. Lehce nahrbený. Možná to prolétne jen tak zběžně, možná se trošku začte. Jediné, co si opakuju jako slova útěchy, je, že trochu ušetříme na materiálu. Že toho papíru nebude tolik. Ale stejně… čtete mě?