Josef Somr – nedožité devadesátiny
Drahá, velevážená skříni!
Zdravím tvé stoleté trvání, které vždy směřovalo k světlým ideálům dobra a spravedlnosti.
Tvá němá výzva k plodné práci neztratila v průběhu sta let na své intenzitě
a živila (slzí) v generacích našeho rodu optimistickou víru v lepší zítřek,
vštěpujíc v nás ideály dobra a sociálního uvědomění!
Vidím Josefa Somra – skvělého, v každém okamžiku zajímavého moravského „jazzmana“. Jeho interpretace postav inspirovala a provokovala všechny kolem něj. Vždycky pro mě bylo vzrušující se s ním utkat a zblízka zkoumat
jeho oči, hlas, duši. Vrcholem byla závěrečná scéna v O´Neillově CESTĚ DLOUHÉHO DNE DO NOCI, kdy jsme vedle sebe seděli hodinu na dvou židlích a vedli dialog otce a syna, vyhrocený k smrtelné nenávisti a k tragikomické směšnosti. Ve Smočkově vynikajícím pojetí nebylo nutné hrát někoho jiného. Tyronovy a Edmundovy osudy, jejich fatální trápení jsme od pana O´Neilla osobně přijali a před diváky „vydávali za své“. Účinek byl pro nás i pro diváky často ohromující. Tohle nám, Josefe, nikdo nevezeme.
Josef Abrhám / Činoherní klub 1965-2005
„Od prvního setkání se Somrem muselo být každému jasné, že je to rozený herec, který dovede puzení k hraní a herectví objevovat také ve svých postavách: měl ho v sobě jak Lexa, tak Goldberg a Porfirij. Obraz degenerace (velkého?) herectví vytvořil v roli starého Tyrona ze Smočkovy inscenace O´Neillovy CESTY DLOUHÉHO DNE DO NOCI (1978); i v ní se z herectví klubala jeho šaškovská podstata, kterou uměl předvést z obojí její strany už rok předtím v Macháčkově inscenaci Andrejevovy hry TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY. Ze všech jmenovaných Somrových kreací bylo zřejmé, že jde o někoho, pro koho je jeho puzení hrát totožné s nutkáním něco vytvořit; patří k těm hercům, kteří své herectví uplatňují jen na jevišti nebo před kamerou či rozhlasovým mikrofonem a pro které jsou všechny herecké převleky a masky o to přirozenější potřebou, oč citlivější duše se pod nimi tají.
(…) Jako by Somr dokazoval, že herecké puzení k převlekům a maskám, kterým je tak bohatě nadán, obsahuje také hledání různých způsobů obrany před vnějším světem, ve kterém si člověk může vždycky znovu připadat ohrožený jako venkovan v neznámém velkoměstě. Proto se raději sám vyzývavě vydává všanc publiku na místě, pro které byl stvořený a které mu patří – ale i v tomto případě raději s nasazenou maskou.
Jaroslav Vostrý v knize O hercích a herectví
Další články
