Martin McDonagh
KATI (Hangmen)

NEJBLIŽSÍ UVEDENÍ

24. 10. so 19:30

zrušeno

21. 11. so 19:30

Dnes byl zrušen trest smrti. Co my sakra teď budeme dělat?!

Ondřej Sokol v roce 2016 přeložil a režíroval v Činoherním klubu už čtvrtou divadelní hru Martina McDonagha. Hru HANGMEN uvedlo jako první Roayl Court Theatre v Londýně. Hra se odehrává v Anglii v době, kdy byl zrušen trest smrti. – A kati měli problém…

Ačkoliv je příběh KATŮ fikcí, hra vychází z reálných faktů. Britský parlament schválil v roce 1965 zrušení trestu smrti za vraždu. Za velezradu, špionáž, násilné pirátství a žhářství v královských loděnicích se ale stále mohlo popravovat. Absolutní zákaz trestu smrti Británie přijala až v roce 1998.

Harry Wade neexistoval, postava je ale pojmenovaná podle popravčích Stephena Wadea a Harryho Allena. Allen vedl 41 poprav, včetně poslední popravy v Británii v roce 1964. Tak jako McDonaghův Harry nosil motýlka. Albert Pierrepoint opravdu žil a za 33 let popravil 400 lidí. Přesto nevěřil, že má trest smrti odstrašující funkci. Pierrepoint a několik dalších katů napsalo memoáry. Jak Allen, tak Pierrepoint vedli vlastní hospodu.

V rozhovoru pro New York Times Martin McDonagh řekl, že se hra původně měla odehrávat v Londýně, ale nakonec ji zasadil do průmyslového městečka Oldham poblíž Manchesteru. „Když jsem nějak nasál severoanglický přízvuk, vytrysklo to ze mě jako kdysi mé irské hry.“ V deníku The Guardian pak hovořil o tom, že jeho touhou bylo prostřednictvím hry proniknout do Anglie, která se teprve vzpamatovávala z dozvuků 2. světové války.

S 60. léty KATY spojuje dramatická inspirace Ortonovými šibeničními fraškami a Pinterovými tajuplnými gaunery. „Pinterovy rané hry prostupuje neustálá hrozba a zachycují zvláštní napětí mezi každodenní Anglií a temnotou, která často číhá hned pod povrchem,“ uvedl také McDonagh. „Tohle napětí v Anglii počátkem 60. let určitě bylo. Na jedné straně se vynořili Beatles, zároveň ale přetrvávaly viktoriánské praktiky a popravy lidí, někdy i nevinných. Chtěl jsem tohle napětí prozkoumat. Je správné zabít zlého člověka, a někdy možná i dobrého? A co to udělá s člověkem, který musí popravu vykonat? Může se od svých činů distancovat? Nijak to s ním nezamává? Nijak ho to nepoznamená?“

„Došel jsem k závěru, že popravy nic neřeší, a jsou jen překonaným pozůstatkem primitivní touhy po pomstě, která si to usnadní a předá zodpovědnost za pomstu někomu jinému… Problém trestu smrti vždycky spočíval v tom, že ho nikdo nechtěl pro všechny, ale nikdo už se nedokázal shodnout, komu by to mělo projít.“

Z autobiografie A. Pierrepointa