Irena Fuchsová (v divadle jí ale nikdo neřekne jinak než Irenka) pracuje v Činoherním klubu od roku 1994. Prvního června tomu bude přesně třicet let, co nastoupila. Příběhy a historky o spolupráci s herci, herečkami, režiséry a celým divadlem sdílela například ve fejetonech FUCHSOVINY, které později vyšly i souborně v knihách KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY a KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II. Irenka je jediná činoherácká nápověda a její práce pravidelně končí těsně před premiérou. Přesně v takové situaci se nacházíme v době vzniku rozhovoru, protože za pár dní odpremiérujeme inscenaci NEJBLIŽŠÍ.

Brzy oslavíte třicetileté výročí spolupráce s Činoherním klubem – to už je poměrně dlouhodobý a vyzrálý vztah. Vnímáte, že se do vás nějakým způsobem otiskl?

V kolínském divadle jsem byla od května 1968, a když kolínský MěÚ k 1.1.1993 rozpustil umělecký soubor, byl to pro mě rozvod po pětadvaceti letech, který jsem nechtěla a rok jsem se z něho dostávala.

Na jaře 1994 jsem napsala do třech divadel, která jsem si se zavřenýma očima vybrala na stránkách telefonního seznamu.

Národní divadlo mi neodpovědělo. Divadlo Na zábradlí mě chtělo jako asistentku režie k Petrovi Léblovi, ale když jsem se tam přišla představit, dostala jsem migrénu, kterou jsem nikdy před tím neměla. Měla jsem týden na rozmyšlenou, ale zavolala jsem jim hned druhý den a jejich nabídku odmítla s tím, že chci napovídat.

A druhý den mi zavolali z Činoherního klubu. Když jsem tam poprvé vstoupila dveřmi u šaten, kterými chodíme stále a nadechla se, bylo mi jako rybě, která se konečně po roce a půl na suchu znovu ponořila do vody.

Často si říkám, jak obrovské štěstí jsem měla, že jsem na jaře 1994 našla se zavřenýma očima v telefonním seznamu právě Činoherní klub!

Ptala jste se, Barunko, jestli se do mě Činoherní klub otiskl. Ano, mám v sobě tisíce otisků Činoherního klubu právě díky tomuhle štěstí! Tisíce!

A jaké výrazné změny naopak vnímáte v Činoherním klubu?

Když jsem tady v roce 1994 začala napovídat, slyšela jsem ze všech stran, že to už není ten „starej Činoherák“. Nevím, jaký byl „starej Činoherák“, ale mně se tady v devadesátkách líbilo.

S odstupem času ale musím přiznat, že se mi tady daleko víc líbilo, když kromě pana Smočka začal režírovat i Ondřej Sokol a Martin Čičvák. Když přišli noví herci a herečky.

Jako by se Činoherák nadechl a rozkvetl. Připadal mi radostnější a je radostný stále, čím dál víc. Vypadá, že ho to s námi hodně baví, určitě i proto, že ví, že i nás to baví s ním.

Činoherní klub je totiž specifický v tom, že nepřijme nikoho, kdo nemá jeho krevní skupinu. Mě přijal, stejně jako přijal desítky jiných, kteří přišli po mně a zůstali. Ono je to vlastně jednoduché. My, co tady jsme, milujeme Činoherní klub a Činoherní klub miluje nás.

Na webových stránkách divadla píšete, že se na hotové inscenace už nechodíte dívat, protože byste nepřežila, kdyby hercům vypadl text. Ale přeci jen, nemáte někdy chuť si některé inscenace přijít „zkontrolovat“ nebo se prostě jen podívat, jak se od poslední zkoušky posunuly?

Kdybych žila v Praze, určitě bych chodila.  Ale jsem tady jedna nápověda, která navíc dojíždí z Kolína. Když jedu z poslední generálky domů, je mi sice hodně smutno po partě, se kterou jsem strávila několik měsíců, po atmosféře, která se na zkouškách vytvořila, ale zároveň vím, že brzy začnu zkoušet s jinou partou, s jiným režisérem a v jiné atmosféře.

Ve volnu, které mě čeká do příští zahajovací zkoušky, se těším na svoji kolínskou pracovnu, na psaní, na pardubický rozhlas, na kolínský klid, na své kamarády a poslední dobou se nejvíc těším na vnoučka Františka.

Herců a hereček se často ptají, jestli mají nějakou vysněnou roli, vám už rukama prošlo desítky divadelních her, existuje nějaký váš vysněný text, jehož zkoušení tady v Činoheráku by vám udělalo obzvlášť radost?

Ne, žádný vysněný text nemám. Leda ten svůj!

Před dvaceti lety jsem totiž napsala hru, SVATÝ PETR. Pro Petra Nárožného. Hra prošla přes ředitele Vladimíra Procházku i přes dramaturga Romana Císaře k panu Smočkovi, což bylo mé přání. Tehdy jsem s ním zkoušela a každý den jsem čekala, že mi něco řekne, a on nic.

Počkala jsem půl roku, a když jsem se ho zeptala, vytřeštil na mě oči.

„Irenko?! Jakou hru?“ Vysvětlila jsem mu, na co se ptám, a on bezmocně pokrčil rameny. „Mám po bytě stovky her. Jenomže si vždycky pod desky zastrčím nějaký papír, a ten přikryje název hry. Irenko, to nenajdu.“

No, a já to vzala jako pokyn shůry, abych se na to vykašlala.

Vím, že si pravidelně zapisujete nejrůznější hlášky a příhody z jednotlivých zkoušení. Teď máme těsně před premiérou NEJBLIŽŠÍHO, tak by mě zajímalo – zrodilo se během zkoušení něco mimořádně bizarního, komického nebo jinak hodného zmínky?

Už dlouho si nic nezapisuju. Ne, že by nebylo, co si psát. Během každého zkoušení, i v NEJBLIŽŠÍM, se objeví situace bizarní, komické a jiné, ale nejsou publikovatelné.

Ale je pravda, že si občas něco zapíšu a po úpravách to použiju k napsání blogu, povídky nebo fejetonu.

Je na současném repertoáru nějaká inscenace, na jejíž zkoušení vzpomínáte s obzvláštní láskou?

S obzvláštní láskou vzpomínám na LINDU VISTU. Ondřej Sokol, který ji režíroval, kolegové, ale hlavně Vasil Fridrich, vědí, proč.

Ale s láskou vzpomínám na všechny inscenace!

Teď mě napadá, že jsem vlastně divadelní děvka! Miluju každou hru možná i proto, že si neumím představit, že bych jezdila z Kolína na zkoušky s nechutí. Řeknu vám, Barunko, že než jezdit s nechutí, to bych radši nejezdila.

Můžu skončit naše povídání vyznáním, že divadlo miluju a s pokorou mu sloužím?

A už jenom dodám, že divadlo je jako moje duše, nabíjí mě, inspiruje, stále mě překvapuje, a každé nové zkoušení mi přinese něco nového. Jsem šťastný člověk, který má celý život bohatý na barvy, ale díky divadlu ho má barevný maximálně.

Jakuba Burýška můžete v Činoherním klubu zatím vídat třeba jako ekologického aktivistu Štěpku, jednoho z otců, kteří netrpělivě očekávají narození dítěte v komedii BABYBOOM. V lednu bude mít premiéru trochu netradiční romantická komedie NEJBLIŽŠÍ, ve které hraje hlavní roli. O hře, o roli, o přesídlení do Prahy a dalších věcech jsme si s Kubou povídali po zkoušce v pánské šatně.

Co se ti na hře NEJBLIŽŠÍ líbilo, když sis ji přečetl?

Líbilo se mi, jak je mnohovrstevnatá. Je tam spousta humoru, ale zároveň je to o dozrávání člověka. Není to jenom o klukovi, který chce najít dalšího kluka, ale i o hledání svého postavení ve světě. O tom, jakou úlohu v něm hraje a jak si dát život do kupy a obstát, ustát třeba těžké situace, kdy přichází o přátele, připadá si nějakým způsobem vyčleněný… Jak si poradit se samotou a osamělostí je tam velkým tématem.

Ale obstojí Jordan nakonec?

Já se snažím být optimista. Někde pro něj ten pravý člověk je. Nakonec najde někoho, s kým mu bude dobře. A s kým se nebude muset pořád do něčeho stylizovat, na něco si hrát. Protože to je jeho hlavní problém. Když se Jordanovi někdo líbí, není tak uvolněný jako s holkama, s babičkou, nebo když je sám doma, vaří a kouká na seriály. Snaží se maximálně přizpůsobit, aby na toho druhého zapůsobil, aby ten člověk o něm měl jenom to nejlepší mínění a nemyslel si tohle a tamto. A najednou se v tom začne celý sám ztrácet. Myslím si, že až najde toho někoho, s kým se bude moct uvolnit a otevřít se a být sám sebou, tak by mohl najít štěstí. A já bych mu to po tom všem přál.

Když jsi text četl, tak jsi nejdřív nevěděl, že budeš hrát Jordana. Byl ti Jordan sympatický? Kamarádil by ses s někým takovým?

Kamarádil bych se s ním. Ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl s takovým typem člověka chodit nebo žít. Protože náš Jordan je trochu extrémní. Má spoustu představ a snů, což je samozřejmě do nějaké míry v pořádku. Akorát jeho komunikace s muži, pakliže se mu ten muž líbí a chce ho sbalit, je trochu patologická (ačkoli je často zdrojem humoru). Obávám se, že na to jde špatnou cestou.

V čem je ti Jordan nejbližší? Máte spolu něco společného?

Doufám, že nejsem takovej křečák jako on. Myslím, že jsme podobně citliví, oddaní, a teď to na sebe prásknu, ale svým způsobem v některých ohledech nepraktičtí… (smích) Snad na tom jsem pořád líp než on! Baví mě ty humorné části a trapasy, které se mu dějí, když není sám sebou a snaží se do něčeho stylizovat.

A určitě je mi nejbližší v tom, co je spojené s mým přechodem do Prahy. Po dvanácti letech jsem opustil město, ve kterém jsem od patnácti let žil a snažil jsem se si tam vybudovat zázemí a jistotu. Najednou je potřeba začít úplně od začátku. Tam jsem měl blízko k rodině. Samozřejmě už tu mám kamarády a vždycky se najde někdo, s kým můžu volný čas trávit, ale ještě se v tom necítím úplně dobře. Pojí se s tím určitá osamělost; člověk se cítí sám. Ne že by nezapadl. Spíš je to takový ten pocit: „Co budu dělat?“ V Ostravě jsem měl hodně práce. Když jsem nebyl v divadle, načítal jsem audioknihy. Tady mám najednou volné odpoledne… Mám rád svůj klid. Ale já jsem velmi společenský, takže o osamělých večerech nejsem úplně šťastný. Naštěstí jich není tolik.

Bylo rozhodnutí jít z Ostravy do Prahy těžké?

Ne. Já jsem do Bezručů šel s tím, že jim budu naprosto oddaný. A skutečně jsem to tam miloval. A mám to divadlo moc rád doposud. Ale v jednu chvíli jsem začal toužit po změně. Podle mě je to zdravé. Samozřejmě je spousta herců, kteří zůstanou celý život v jednom angažmá. Ale já jsem po té změně prahnul. A prahnul jsem taky po hlavním městě. A pak přišla nabídka z Činoheráku. A to je prostě vysněná štace. Něco, co se neodmítá. Hrozně si toho vážím. A nechci, aby to vyznělo blbě, ale jsem hrdý na to, že můžu pracovat v Činoherním klubu.

Takže ta nabídka přišla až po tom, co sis říkal, že bys něco takového podniknul?

Ano! Já jsem dokonce do pár divadel psal. Chtěl jsem, aby o mně věděli.

A přišli se podívat…

Přesně tak. Když jsme s Bezruči hostovali v Praze. Ale rozhodně mě nenapadlo psát sem! To mi přišlo nemožný!

NEJBLIŽŠÍ není tvoje první inscenace v Činoherním klubu. Jak se tady cítíš?

Moc dobře. Jsem v tomto kolektivu šťastný. Je hrozně tvůrčí a přátelský, a tak to mám rád. Jsem nerad pod tlakem, nebo když je někdo zlej a někam mě tlačí. Jak už jsem jednou někomu říkal – po zlým ze mě ještě nikdo nic dobrýho nedostal. Já potřebuju cítit podporu a slyšet zdravou chválu, která mě nakopne. Víc mě to posouvá. A taky si říkám, proč bych se měl emočně otvírat někomu, kdo mě zraní.

Velmi se mi líbí i ten prostor tady. Jsem rád, že mám to štěstí a můžu pracovat v takhle komorním divadle, kde je to tak blízko k divákům. Mě to hrozně baví a láká. A učím se zas úplně novým věcem. Těší mě taky třeba, když na zkoušku přijde občas Martin (Finger, umělecký šéf Činoherního klubu, pozn. red.). Sice se pořád teprve poznáváme, ale už mě má prokouklýho: „Tak, Kubo, to už je berlička, tady tohle nemusíš dělat. Nepomáhej si!“ A navede tě, jak to zkusit jinak. A prostě se od něj učíš novým věcem, novýmu přemýšlení, používat nové prostředky. Věřím, že nejsem na špatné cestě. Ale tento jeho přínos a jeho nastavení vnímám jako velmi cenný.

Role Jordana je opravdu – hlavně rozsahem – obrovská. Co je pro tebe na ní lehké a co naopak náročné?

Asi nejlehčí je naučit se text! (smích) Často teď vzpomínám na to, když jsem zkoušel s Terezou Říhovou MECHANICKÝ POMERANČ, který je navíc psaný ve specifickém fiktivním jazyce týnů. To člověk ani nevěděl, o čem mluví. Takže když mě občas popadnou strachy, že se tady tu roli nenaučím, říkám si: „Vždyť to ani zdaleka není MECHANICKÝ POMERANČ!“

Těžké jsou pro mě střihy a vstupy do jednotlivých situací, kdy je potřeba se z jedné situace a emoce střihnout najednou do úplně jiné situace, kde musím být v úplně jiném rozpoložení. Řešit a reagovat na něco jiného. Druhá půlka pak je náročná taky ve vývoji té postavy – Jordan si musí spoustu věcí uvědomit a rozhodnout se některým z nich čelit – tam nás čeká ještě náročný hledání, kdy se člověk musí pokusit v sobě otevřít nové pomyslné dveře a pokusit se nahlédnout někam uvnitř sebe, kde to není vždycky úplně příjemné.

Jak se připravuješ? Kromě toho, že se učíš text, přemýšlíš nad tím, jsi na zkouškách…

Zůstáváme tady často s Terezou ještě po zkoušce. Hodně čerpáme z našich dosavadních zkušeností. Přemýšlíme, jak jsme určité životní fáze každý prožíval, co jsme dělali, jakým způsobem jsme reagovali, co se odehrávalo v nás. A snažíme se dopídit k tomu, co z toho je pro Jordana nejvýhodnější, abychom se dostali k jádru – proč. Proč to tak je, nebo co to v něm dělá. Aby to nebylo jenom po povrchu, ale abychom se dobrali jeho podstaty.

Hrál jsi někdy gaye?

Ne! Nebo teda jednou jsem v představení #NEJSEMRASISTA, které u Bezručů dělal Braňo Holiček, hrál homofoba, který se nakonec s jiným chlapem začal líbat. Ale byla to jedna z mnoha situací, malá postava na velké ploše. Takže jsem byl překvapený a potěšený, když přišla takhle obsáhlá a zajímavá role.

Hra NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie, která je specifická tím, že ji vnímáme pohledem muže, který hledá muže. Není vlastně žádným způsobem provokativní, spíš to je – zvlášť v kontextu českého divadla – neobvyklé. Vidíš tam nějaký rozdíl oproti tomu, kdyby byl Jordan heterosexuál?

Vlastně ne. Je to člověk jako každý jiný, jenom se mu nelíbí opačné pohlaví. Samozřejmě se v té hře otevírají i otázky homosexuality, jak se homosexuálové cítí, co prožívají a jestli to mají těžší. Ale mnohem víc jde o obecné otázky a o přechod z jedné životní etapy do druhé, a to je společné všem. Osamění a životní změny, když se člověk třeba odstěhuje za prací – jako já – nebo ho naopak opustí ti nejbližší – jako Jordana –, to všechno můžou prožívat obě pohlaví, bez ohledu na sexuální orientaci a věk.

Jak vyjadřuješ lásku svým blízkým?

Já jsem velmi haptický člověk, jestli to je to správné slovo. Rád se objímám a vyjadřuju lásku přes dotek, objetí, pusy a tak. A mám rád, když se mi to dostává i od mých přátel. S rodinou jsme v kontaktu skoro denně. S mámou si buď píšeme nebo voláme a vždycky si řekneme, že se milujeme a že na sebe myslíme. Někdo to tak třeba nemá, ale já to k životu potřebuju. Chci být milovaný a tu lásku a podporu cítit. A já se je taky snažím rodině, ale i přátelům dávat. Chci, aby věděli, že jsem tady pro ně a že je mám rád. Že mi na nich záleží.

Co je pro tebe nejkrásnějším vyznáním lásky?

Pokud se jedná o rodinu, tak jsem nejšťastnější, pokud máme společný čas. To stačí, když si prostě s našima sedneme v obýváku, přijdou za náma ještě babičky s dědou a povídáme si. Jsme pospolu, jeden pro druhého. Dáme si štamprli dědovy slivovice a u toho si povídáme. Pro mě jsou vyznáním lásky ty chvíle, které jsou naše a kdy se člověk cítí opravdu šťastný a milovaný. A vlastně v tu chvíli si to ani nemusíme říkat, ale člověk to cítí.

A co se týče druhé polovičky, tak obyčejné „miluji tě“ je nejvíc. Uslyšet to ve správný čas od správného člověka, když jste spolu jeden pro druhého, a tak nějak to vyplyne… tak to s tebou něco udělá, zachvěješ se, máš motýlky v břiše, pookřeješ, podlomí se ti kolena… Každý to má jinak. I takové obyčejné chycení se za ruku v divadle nebo kině je… A dost! (smích)

A napsal jsi někdy někomu vyznání? Podobně jako ve hře Jordan píše email, přestože je to něco, co by se spíš patřilo říct?

Myslím si, že jsem určitě někdy něco takového napsal. Ale taky jsem to řekl.

Měl jsi odvahu, kterou Jordan nemá?

Jo. Když to tak člověk cítí a je o tom v tu chvíli přesvědčený, tak to řekne. Nevidím důvod, proč ne.

Markéta Kočí Machačíková je členkou souboru Činoherního klubu od roku 2019, kdy s Ondřejem Sokolem nazkoušela K.Š.E.F.T. Kromě dramaturgické práce v mnoha regionálních divadlech spolupracuje také s Českým rozhlasem a Českou televizí. V době vzniku rozhovoru zkouší s režisérkou Terezou Říhovou inscenaci NEJBLIŽŠÍ, která bude mít v lednu českou premiéru.

***

Dramaturgie, potažmo pracovní náplň dramaturga či dramaturgyně, může mít pro mnoho lidí „mimo obor“ dost nejasné kontury. Liší se to navíc i divadlo od divadla. Co přesně znamená být dramaturgyní Činoherního klubu?

Kolik máme času? (smích) V krátkosti jsem u všech inscenací od jejich počátku a ve všech jejich fázích. Kde zpravidla nejsem, jsou jedině představení po premiéře (výjimku tvoří debaty po představení, tam mě potkáte).

Práce dramaturga zahrnuje širokou škálu činností, přizpůsobuje se situaci a nikdy není stejná – na každé inscenaci je potřeba něco jiného. Bývá to spolupráce na výběru tématu, titulu; výběr překladu, redakce překladu, úpravy textu, škrty; na zkouškách pak dramaturg nejvíc funguje jako režisérovy druhé oči – zná režisérovu představu a vidí, jestli se mu ji daří realizovat; dramaturg hlídá interpretaci, tvar inscenace, rytmus, návaznosti, divácký zážitek – je vlastně první divák; pro diváka „nejhmatatelnější“ část dramaturgické práce jsou pak texty k inscenaci – píše anotace, program k inscenaci apod.

Kromě práce na inscenaci v Činoherním klubu vedu rozhovory s herečkami a herci, autory, členy týmu a přispívám do tohohle magazínu, účastním se porad, vyřizuju spoustu náležitostí s divadelními agenturami a někdy taky třeba asistuju fotografovi při focení vizuálu…

Pokud jste ještě nepřeskočili na další otázku a zajímá vás to blíž, doporučuju si přečíst tady na stránkách magazínu čtyřdílný článek JAK VZNIKÁ INSCENACE, který jsem napsala ke zkoušení inscenace KONSENT.

Máš pocit, že se Činoherák od tvého příchodu nějak proměnil?

Rozhodně se proměnil; divadlo se mění pořád. Nedokážu posoudit, jak moc jsou některé změny patrné navenek, nebo jestli je pociťují i ostatní. Za mě spolu všichni napříč divadlem hlavně víc a otevřeněji mluvíme. Ne že bychom v tom neměli rezervy. A do plánování a celého procesu přípravy inscenací se nám taky podařilo dostat do značné míry větší pravidelnost a řád.

A jak ses na zdejších změnách podílela ty? Co by Činoherní klub neměl nebo nebyl bez Markéty Kočí Machačíkové?

Je těžké ten podíl nějak vymezit. Divadlo je kolektivní záležitost. Podílím se v divadle na spoustě věcí. Navíc už samotná práce dramaturga na inscenaci je navenek v podstatě neviditelná a ve výsledném tvaru se v ideálním případě rozpustí. Dokonce se říká, že to, jak je dramaturg důležitý, se pozná, až když chybí.

Ráda bych ale věřila, že funguju jako tmelící prvek. Dokážu, myslím, dobře naslouchat a mluvit s různými lidmi, chápat různé úhly pohledu i celek, a díky tomu řešit situace a spojovat.

Momentálně zkoušíte s Terezou Říhovou inscenaci NEJBLIŽŠÍ. Tereza je první ženou-režisérkou, která v Činoheráku působí. Tvůrčí tým tak ve velkých uvozovkách vede ženské duo. Vnímáš na zkouškách nebo celkově v procesu vzniku inscenace nějaká specifika?

S každým režisérem nebo režisérkou jsou spolupráce a zkoušení jiné. A nejde úplně o to, jestli je to muž nebo žena. Se všemi je potřeba navázat vztah, napojit se na ně, zjistit, jak se na věci dívají, co potřebují, v čem jim můžu pomoct… Abych byla úplně upřímná, miluju všechny režiséry, se kterými jsem v Činoherním klubu zatím pracovala: Ondřeje Sokola, Martina Čičváka, Braňa Holička, Davida Šiktance, Šimona Dominika. A Tereza Říhová není výjimkou. Líbí se mi, jak je energická, a rozumíme si. Neřekla bych, že se nějak specificky projevuje to, že jsme obě ženy.

Máš ze současného repertoáru nějakou inscenaci (ať už svou nebo „cizí“), o níž bys řekla, že je tvoje oblíbená?

Mám ráda všechny inscenace, na kterých jsem pracovala. Myslím, že to částečně souvisí i s tou profesí; je důležité jim všem věnovat lásku, důvěru a péči bez ohledu na to, že nejsou – a nemůžou být – dokonalé a jenom podle mých představ. Mám to asi podobně, jak o tom jednou mluvil Ondřej Sokol – jsou to všechno tak trochu moje děti.

Ale nechci se té otázce vyhnout. Mojí srdeční záležitostí je 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH. Ten text jsem pro nás objevila já. Nestává se běžně, že by se text hry takhle naprosto trefil nejen do potřeb a mých představ dramaturga o hledaném titulu, ale zároveň do mého osobního diváckého vkusu. Říkala jsem si, že je to hravé a že by to Braňa mohlo taky bavit. Všichni v týmu jsme pak udělali opravdu hodně pro to, abychom tu hru vůbec mohli v Činoherním klubu uvést. Z toho, že se to povedlo, mám vážně velkou radost!

A chci zmínit ještě jednu inscenaci, kterou mám opravdu ráda a která zastává mezi ostatními taky trochu speciální místo, a to je KONSENT. Byla to vynikající práce, hodně nového jsem se naučila. Jsem hrdá na výsledek a výkony všech herců mě vždycky dostanou, i když jsem to viděla už tolikrát… A tetelila jsem se blahem, když KONSENT viděla jeho autorka Nina Raine a o naší inscenaci řekla, že je flawless! To je nejvíc!

Je naopak inscenace, k níž ze svého dramaturgického pohledu pociťuješ spíš antipatie?

K žádné inscenaci na repertoáru antipatie nepociťuji. Z pohledu dramaturga mám výhrady vůči textu hry BABYBOOM a byla jsem proti jeho uvedení. Nicméně zpracování v režii Ondřeje Sokola text nesmírně pozdvihlo a udělalo z průměrné hry dobrou inscenaci.

Máš obrovské zkušenosti především z překladů prózy. Jaké rozdíly a specifika spatřuješ v překladu dramatického textu?

Zas takový rozdíl to nakonec být nemusí, protože z těch 140 knížek, které jsem přeložil, je 62 grafických románů. A jazyk komiksů je až na vzácné výjimky jazykem dialogů a ty musí být stejně jako na divadle přeloženy pregnantně a hutně, aby se vešly do komiksové bubliny. Na rozdíl od divadla se tu ale žádná replika nesmí škrtnout, text je pevně svázaný s grafickou stránkou díla.

Na druhou stranu některé prvky překladu pro divadlo jsou opravdu unikátní. Překladatel musí počítat s tím, že jeho text si bude po svém interpretovat a dotvářet mnoho lidí – dramaturg, režisér, samotní herci. Že herec dodává textu další rozměr svými gesty i tónem hlasu. Proto musí překladatel dramatu dbát na eufonickou stránku věci, na rytmus textu, jeho spád, na to, aby se mu neřetězily souhlásky. A hlavně musí počítat s neúprosnou linearitou textu – zatímco čtenář se může kdykoli vrátit o pár stránek dál, aby si osvěžil souvislosti, divák v divadle tuhle možnost nemá. Stejně tak si nemůže během představení dohledávat reálie, pokud nepochopí napoprvé, nepochopí většinou už nikdy – a daná informace tam tedy vlastně byla zbytečně.

Přistupuješ k dramatickému textu jinak? Je těžké překládat současný text, který je z 99 % tvořený dialogy a určený k tomu, že se bude říkat živě nahlas?

Jinak bych překládal divadelní hru určenou k publikaci a jinak pro jevištní uvedení. Jak říkával Jan Zábrana, pro překladatele jsou důležité jen dvě věci: pochopit a umět. V tomto případě přečíst text vyloženě analyticky, pochopit motivace postav a umět převést jejich řeč těmi prostředky, které mi čeština dává k dispozici. (Angličtina třeba nemá zdrobněliny – to ale neznamená, že by o ně diváci měli být ochuzeni.)

U každé hry pečlivě zvažuju (zvažuji?) stylistické naladění textu, tedy nakolik se postavy budou vyjadřovat spisovně či nespisovně. Není to úplná maličkost – co mi projde u pražského publika (a nejen pražského, zkrátka tam, kde se mluví českým interdialektem), už drhne třeba v Brně. A nejde tu předem říct, jaký přístup je správný, třeba Pellarovi překládali Albeeho hru KDOPAK BY SE KAFKY BÁL obecnou češtinou, zatímco Jiří Josek o pár desítek let později češtinou hovorovou, tedy podstatně spisovněji. A to už se ta hra jmenovala KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ – jak vidíš, problémy s reáliemi se leckdy řeší už v názvu.

Ale zpátky k tvojí otázce: překládat dialogy je radost, překládat dialogy je za odměnu. Pravdu má Bulat Okudžava, když zpívá: „Každý píše to, co slyšel, / slyšel sebe dýchat tiše, /jak to slyšel, tak to píše, / beze snah se zalíbit.“

Jak se vyrovnáváš jako překladatel s tím, že nad výslednou podobou textu, jak ho diváci uslyší z jeviště, nemáš tak docela kontrolu?

Literární překladatel má, pravda, kontrolu nad textem absolutní. V odpovědném redaktorovi má sparingpartnera a záchrannou síť, ale nakonec má poslední slovo vždy on, protože to on nese svou kůži na trh. Divadlo je médium kolaborativní a překlad je jen jednou z mnoha složek dané inscenace. Dramaturgové a režiséři tu citlivě, tu méně citlivě v překladu škrtají; s ohledem na své publikum mění tonalitu textu (ony koncovky na -ej i vulgarity), no a poslední slovo mívají oni a herci: když si myslí, že má zaznít „Byla v tom žena“, ani František Fröhlich, překladatel a mimochodem i někdejší dramaturg Činoherního klubu, si neprosadí „Byla v tom ženská.“

Úkorně to neberu, jen mi je to někdy líto – hra má obvykle kolem padesáti šedesáti stránek, pokud se z nich škrtne patnáct, divák prostě o některé fasety textu přijde.

Jak se ti líbí hra NEJBLIŽŠÍ? Hledal sis k ní cestu? A je pro překladatele důležité, aby se mu text, který překládá, líbil?

NEJBLIŽŠÍ je romantická komedie se spodními podtóny, která dovedně balancuje mezi sentimentalitou a humorem. Je to hra, kterou napsal mileniál pro jiné mileniály, v tom od postav hry cítím jistý generační odstup – a našemu hlavnímu hrdinovi Jordanovi bych nejradši vzkázal „klid, to bude dobrý“.

Nakonec je ale myslím mnohem důležitější, jestli text člověka zajímá, než jestli se mu líbí.  V tomhle případě: jestli se mu povede zařídit, aby Kiki byla v češtině stejně sebestředně nesnesitelná jako v angličtině, aby Jordan působil jako ťunťa, ale spíš sympaticky. Jestli dokáže nadávkovat slovní vatu podobně jako v originále, ale ve snesitelné míře (v touze po autenticitě, po tom kýženém mimetickém efektu, dnes mnozí anglosaští autoři třeba zcela záměrně zaplevelují repliky slovíčkem „like“, ale jako nemůžete mít ve větách furt samé jako, jestli mi jako rozumíte?).

Každý divadelní překlad je cvičení v empatii, pokus zabydlet se v postavách, které nejsou vy. Je to svým způsobem herecký výkon, na jehož konci masku odložíte a začnete se poohlížet pro jiné hře. Pár jich vyhlídnutých mám, teď aby se zalíbily aspoň jednomu dramaturgovi.

Režisérka Tereza Říhová pochází z Prahy. Kromě divadelní režie na JAMU v Brně vystudovala taky na Univerzitě Palackého v Olomouci obor Teorie a dějiny dramatických umění a Speciální pedagogiku. Úspěšně hostuje v divadlech napříč Českou republikou. V Praze máte příležitost vidět její inscenace ČERNÁ VODA ve Studiu Ypsilon a OPPERMANOVI v Divadle X10. V Činoherním klubu s Terezou právě zkoušíme inscenaci hry Joshuy Harmona NEJBLIŽŠÍ, která bude mít v lednu českou premiéru.

Co tě baví na hře NEJBLIŽŠÍ (SIGNIFICANT OTHER)?

To, že hlavní postava Jordan Berman jsme v podstatě my všichni. A že nezáleží na tom, jestli je člověk heterosexuál, homosexuál, bisexuál (tady by se samozřejmě dalo pokračovat dále), jestli jsme single nebo ne, z jaké pocházíme rodiny, jakého jsme vyznání nebo jestli je nám třicet nebo osmdesát… Ale že touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli. A že ten recept, jak toho dosáhnout, není univerzální a aplikovatelný na kohokoli. Každý má svou vlastní životní cestu, kterou si musí projít. A občas je některá kapitola z té dlouhé knihy složitější než jiná. A jen nikdy nevíme, kdy skončí.

O čem pro tebe hra je nejvíc?

Že v určité fázi musí člověk dospět a přijmout změny, které postupem času přicházejí. A není to dáno jen tím, že si najdete práci nebo vlastní byt, ale především, že převezmete zodpovědnost za svůj život. Protože stejně jako nemůžete žít životy ostatních, nikdo nebude žít ten váš. A jak zazní z úst jedné postavy hry: „A naučíš se poznat chvíle, který jsou o tobě a který o tobě nejsou.“

Co z prvního přečtení textu chceš přenést do inscenace?

Když se zpětně zamyslím, co se mě nejvíce dotklo, když jsem si text přečetla poprvé… tak pocit osamění. Samota může být přínosná věc. Ale při osamění se člověk dostává do stavu, který již není příjemný.

V čem spočívá hlavní inscenační výzva?

Ze začátku to byla pro mne otázka prostoru. Ve hře se neustále mění prostředí, kdy se ostrým střihem přechází z jednoho místa na druhé. A těch prostředí je tam opravdu mnoho. A je tedy potřeba vymyslet, aby inscenace s každým přechodem tzv. „nespadla“.

Co se textu týče, tak pokud teď pominu téma, tak formou je napsán jako lehká komedie, kterou se společně s herci na zkouškách snažíme více prohloubit. S tím jde ruku v ruce i jiný styl herectví, než pro jaký je hra napsána. A zkombinovat všechny tyto prvky, žánr, styl bude další etapa, která nás teď ve zkoušení čeká. Pořád ale u toho nesmíme zapomínat na to, že je to komedie, tedy je potřeba zachovat lehkost a nadhled.

Jak se ti zkouší s herečkami a herci?

Všichni Krabíci* se nebojí zkoušet, objevovat a hledat různé varianty a možnosti. Nespokojí se s prvním náhozem a nejdou ihned po výsledku. Přinášejí, diskutují a spoluvytvářejí již od začátku zkoušení. Je to příjemný proces, ve kterém se herci dopředu nerecenzují a hlavně si vzájemně důvěřují. Pro mne se jedná o tvůrčí proces, kde je mi herec partnerem, kdy si vzájemně nasloucháme a můžeme si vyměňovat názory a nápady.

*Termín ze seriálu PŘÁTELÉ, který pojmenovává celou skupinu (autorkou přirovnání je herečka Marta Dancingerová).

Může to znít neuvěřitelně, ale jsi vlastně historicky první režisérka, která v Činoherním klubu připravuje inscenaci. Jak to vnímáš? Znamená to něco?

Popravdě tohle asi neřeším. Nemyslím to tak, že nevnímám v českém divadle rozdíl mezi tím, když jsi muž-režisér nebo žena-režisérka, ale nepřemýšlím nějak navíc nad tím, že něco „prolamuji“. Ani se tím necítím speciálně svázaná. Asi ani nechci. Myslím, že pak by mě to zbytečně blokovalo. Ten rozdíl tu je, ale ve výsledku jste oba dva režiséři. A oba musíte tu práci odvést stejnou. Můj závazek je hlavně směrem k hercům, tvůrčímu týmu, divadlu a divákům.

Jaké to je pracovat v Činoherním klubu? Pociťuješ díky svým zkušenostem nějaký rozdíl oproti jiným divadlům?

Tak v každém divadle je to trochu jiné, ať už směřováním, nastavením vedení nebo herců atd… Činoherní klub je pro mne synonymem hereckého divadla, ve kterém se ale také přemýšlí a nejde zde pouze o jednoduchou zábavu. Je divadlem, které se soustředí na téma. Zároveň je to jedno z divadel, kde je příjemné tvůrčí prostředí, vede se dialog nad společnou prací, lidé se tu respektují a nevytvářejí se zde zbytečné tlaky a ega jednotlivců se nederou do popředí. A to jsou asi jedny z největších kvalit, kterých si cením. Divadlo je prací, ať už se nám to pojmenování líbí nebo ne, živí nás. A zde to není pouhé „chození do práce“, ale radost.

Na co se můžou diváci těšit?

Možná bych zopakovala část z odpovědi u první otázky. V postavě Jordana Bermana se může nalézt každý divák. Všichni zažíváme trapné chvilky, momenty sebeprožívání, očekávání a zklamání. Máme touhy, které si vysníme bez ohledu na realitu. A také všichni prahneme po štěstí.

Diváky bych ráda pozvala na inscenaci, kde je vážné téma zabaleno v komediálním žánru, který nám dovoluje se na všechny strasti podívat s nadhledem a humorem. Zkrátka je dobré se někdy nebrat tak vážně.

A také bych je ráda pozvala na sedm výborných herců v čele s Jakubem Burýškem, který za celou dobu nesleze z jeviště. No tak dobře, jen jednou. Ale to bude zrovna přestávka.

Kolik rozhovorů s herci jste četli za poslední měsíc? Kolik rozhovorů s herci za poslední měsíc vyšlo na internetu a v novinách? Leckdo by řekl, že zbytečně moc. Někdo by možná snesl ještě o jeden, dva navíc. Jenomže aby se každý večer odehrálo představení, musí svou práci odvést ještě mnoho dalších lidí v mnoha jiných profesích. A právě jim se bude v příštích měsících věnovat tato rubrika krátkých otázek ze zákulisí. Ať příště všichni víme nejen, kdo v tom hrál, ale taky kdo vybral titul, kdo termín představení nebo třeba kdo to svítil.

***

S ohledem na vaši profesi, co považujete za váš největší přínos Činohernímu klubu? Co by bez vás Činoherní klub neměl/nebyl?

Myslím, že jsem v divadle stále docela krátký čas na to, aby bylo možné spatřit nějaké hodnotné přínosy. Ale pevně věřím, že v jubilejní šedesáté sezóně, která nás od září čeká, se vše projeví. Moc se na to těším!

Jaká je vaše oblíbená inscenace z repertoáru Činoherního klubu? Proč?

KATI. Volbou inscenace s početným hereckým obsazením se snažím minimalizovat počet herců, kterým by mohlo být líto, že jsem nevybral inscenaci, ve které hrají právě oni. Taky si možná šplhnu u uměleckého šéfa Martina Fingera a režiséra inscenace Ondřeje Sokola… Ale moc rád mám taky TRAMVAJ DO STANICE TOUHA pana Smočka a z novějších inscenací třeba KONSENT. Z herecké souhry v téhle inscenaci mám velkou radost!

Bonusová otázka: Je naopak nějaká inscenace, ke které z hlediska své profese pociťujete spíše antipatie?

KATI. Hraje v nich docela hodně herců, takže nás to stojí majlant…

„Vždycky říkám svoji univerzální odpověď, že v rámci zachování nějaký svý příčetnosti, protože se lehce umím dostat do určitejch stavů, se snažím spíš nevěřit. Mám to tak, že to hodně zlehčuju. Ale že bych vyloženě nevěřila, nebo to úplně zpochybňovala, to ne. Zachovávám si vůči tomu opatrnost,“ odpovídá na otázku, jestli na duchy věří, nebo je spíš skeptik Markéta Stehlíková.

Můžete ji běžně vídat na televizních obrazovkách jako Karlu v seriálu ULICE. Kromě snad Zuzany v DÁMSKÉM KREJČÍM, slibují všechny role, které v současnosti v Činoherním klubu hraje, moment překvapení. Ať už je to sestřička Lesana v BABYBOOMU, Jules v LINDA VISTA nebo nejnověji Lauren v 2:22 – DUCHAŘSKÉM PŘÍBĚHU – věřte, že rozhodně stojí za to Markétu vidět ve všech – a možná právě v tomhle pořadí.

Povídaly jsme si na samém konci zkoušení po veřejné generálce 2:22 u nás dole na baru, když už se všichni ostatní rozprchli.

Kdy jsi byla naposledy vzhůru ve 2:22?

To ti řeknu úplně přesně. Zrovna minulej tejden, kdy jsem byla na jedný premiéře. Říkala jsem si, že musím jít domů brzo, protože jsem ráno točila. Ale byl to hezký večírek, tak až kolem toho času jsem šla domů. A ještě jsem se přesně tomu smála a říkám si: „Á, ponocuju.“

Jsi spíš noční tvor?

Jo. Já hrozně ráda spím ráno, což je s dítětem samozřejmě náročnější. A večer vydržím dlouho. Myslím, že mám i bystřejší hlavu. Ráno mi prostě dlouho trvá, než se proberu.

Co tě nejvíc baví na hře 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH?

Když jsem ji poprvé četla, eliminovala jsem přítomnost duchů a šla jsem po lince vztahů. Obecně mě v životě i ve hrách strašně baví mezilidský vztahy. Je mi příjemný se v tom nimrat. A tady se mi hrozně líbilo, jak je vystavěná ústřední dvojice. Myslím si, že spousta lidí se s tím dokáže ztotožnit. S někým žiješ, někoho si vezmeš, jdete stejnou cestou. A někde v průběhu tý cesty se to může změnit a může se úplně běžně stát, že jeden sejde, nebo jde jenom trošičku jinou cestou. A tam je pro mě ten zajímavej moment – jak se s tím ty lidi vypořádají. Tady v tý hře je to stěžejní.

Jak se ti zkoušelo?

Strašně hezky. A troufám si říct, že poprvý v životě jsem měla klid. I moje rodina to poměrně oceňovala. Většinou si ze mě dělají legraci, že jsem hysterická, když zkouším, a že s nima doma bydlí jiná paní. Vlastně nejsem schopná říct, čím to bylo. Braňo Holiček je jako režisér velmi klidnej, velmi empatickej, takže nechává prostor pro tvorbu. A do toho se mi nějak zázračně stalo, že jsem si věřila a nezpochybňovala se. Nevím, jestli to přichází s blížící se čtyřicítkou. Dneska poprvý v životě se mi stalo před tou veřejnou generálkou, že jsem začala mít strach a sama sebe jsem vzápětí překvapila, protože jsem si řekla „já už to do tý premiéry nějak došvihám, to bude dobrý“.

V LINDA VISTA hraješ životní koučku a tady psychiatričku. Obě jsou to profesionálky, které řeší problémy druhých, ale zároveň mají svoje vlastní. Je ti to blízký?

Taky jsem se tomu smála, že je to další role někoho, kdo se zaobírá mezilidskýma vztahama, ale když se na toho člověka podíváš, tak to není úplně zářnej příklad někoho, kdo je srovnanej. Je mi to nesmírně blízký. Myslím téma péče o duši. Sama chodím na terapie, velmi ráda. Dokonce si troufám tvrdit, že by to mělo bejt součástí duševní hygieny kterýhokoli herce. Mně to pomáhá v běžným životě a myslím si, že i v práci. Mám úplně famózní koučku, která je mimo všechny tady ty škatulky. Je naopak vyrovnanej člověk a dává mi v životě pevnou půdu pod nohama. Pro to zkoušení je prima, že to prostředí znám a vím, jak fungujou terapie a tak. Umím z toho čerpat a není to pak takový to zaběhlý klišé, že tam někdo prostě sedí v bílým a poslouchá a je v zenu.

Co tě nejvíc zaujalo na Lauren?

Pro herečku je to super postava, má mnoho vrstev. Má spoustu poloh, ve kterých ji divák může vidět, protože během večera prochází různejma změnama. Dá si pár drinků. Má svoje trauma. Má ho částečně zpracovaný i proto, že se zabývá traumaty jiných lidí. V jeden moment je mi jí taky nesmírně líto. A myslím si, že je to člověk, kterej říká pravdu. Sice jí to někdy trvá, ale když na to potom dojde, pojmenovává ty věci tak, jak jsou. Když máš v životě lidi jako Lauren, tak je to vždycky náročný. Protože když ti někdo říká pravdu, tak to častokrát bolí.

A ona sama si pravdu dokáže přiznat?

Když vycházím z toho, co je zač, myslím, že kdyby si tu pravdu připustila, musí se z toho zbláznit. Myslím si, že žije v takovým vakuu. Že si ten život nějak nalinkovala. A to, co dělá – a teď ji obhajuju – nedělá proto, že je primárně zlá nebo svině. Ona si to přebarvuje jinejma věcma a dává si šíleně moc pracovních povinností, aby nemusela myslet na to, že jí život tak nějak proklouzl mezi prsty.

Jaká témata z psychologie a z oblasti duševního zdraví tě zajímají? Říkala jsi, že posloucháš podcasty…

Nejvíc mezilidský vztahy. Určitě partnerství; to mi dává velkej smysl se tím zabývat. Nikdo nemáme návod na to, jak to dělat dobře. Když přijde v životě nějaká situace, se kterou si nevíš rady, tak já mám u sebe ověřený, že je fajn se poradit s někým jiným, než jsou kámoši. Protože někdo, kdo má nezúčastněnej pohled, ti třeba otevře obzory, nebo ti ukáže, jakou jinou cestou se dát. A tím, že mám dítě, tak poslouchám taky podcasty o výchově. I když mý dceři je 10. Tak si myslím, že některý období jsem prošvihla, a teď už s tím moc nenadělám. Ale jsou občas situace, kdy nevím, jak něco komunikovat, a nechci to dělat primárně tak, jak jsem zvyklá, jak mě vychovali rodiče.

Z čeho máš strach? Máš nějaké osobní obavy a strachy?

No, já mám nesmírných strachů. Moje máma asi tím, jak mě opatrovala, mě možná nevědomky vychovala ve strachu z některejch věcí a v obezřetnosti. Mám strach z takovejch těch klasickejch věcí jako drogy, alkohol. Mám k tomu velkej respekt, protože vím, že to může člověka do jistý míry poznamenat. Bojím se toho, dostat se do stavu, kdy se nekontroluju. Mám strach v rámci výchovy, že udělám někde nějaký fatální chyby. Ale to je strach, se kterým jsem se naučila žít a pracovat. Občas mám strach z některých lidí. Děsí mě manipulace. A častokrát se s tím potkávám. V divadelním a obecně v uměleckým světě myslím, že spoustu lidí je tak jako na hraně.

Co tě naopak vyrovnává a pomáhá se uklidnit?

Chůze. Když se procházím – a poslouchám podcasty. To mě hrozně baví, když mám čas pro sebe si to srovnat. Pomáhá mi ta terapie. Nesmírně. Vždycky si dělám legraci, že když se vracím z terapie, tak mám pocit, že bych mohla skály lámat. Takovou mám jistotu.

Jak často chodíš?

Snažím se chodit aspoň jednou za 14 dní ale tak, aby to nenarušovalo práci. Je to vtipný; i když mám pocit, že nemám co řešit, vždycky se otevře něco, co je potřeba prozkoumat.

Co tě nejvíc inspiruje? Film, literatura…

Filmy mě určitě inspirujou. Ráda chodím do kina – sama. Nebo s Vaškem Šandou, to je taky dobrý. Hudba na mě působí blahodárně. Dokonce vždycky, když zkouším, mám svůj playlist. Je sestavenej podle toho, co máme za hudbu v představení. Mám to naposlouchaný, vrací mě to na jeviště. A pak mám songy na ráno před zkouškou, abych se trochu probrala. A když mi to vyjde, snažím se číst. Většinou přes rok je to náročnější, ale v létě vypínám. Teď jsem přečetla asi sedm knih a mám z toho strašnou radost.

A jaké máš ráda příběhy? Se šťastným koncem?

Se šťastným koncem ne. Vlastně asi nejvíc mám ráda příběhy, který kopírujou život. Kde jsou hezký věci, ale zároveň jsou tam i věci, který jsou nehezký, kotrmelce. Mám ráda příběhy, se kterýma se dokážu ztotožnit.

A jsou uvěřitelný…

Jasně. Pro mě je to strašně důležitý, že je v nich pravda. A i když tvořím, nebo hledám klíč k roli, tak je tohle pro mě vlastně alfa a omega. Že si dokážu ty situace vybavit v reálným životě, najít někoho, kdo něco takovýho zažil, a snažím se si to pojmenovat. Musí to být konkrétní. Jinak mám pocit, že člověk pak sklouzává k obecnosti, a to je škoda.

Z žánrů máš ráda i horory nebo thrillery?

Thrillery jo. Horory ráda nemám, protože se strašně lekám. Tak tomu se vyhejbám. Teď mě samozřejmě Vašek dotáhl na horor, kterej mě ale překvapil. Je mimořádně dobrej. Jmenuje se MLUV SE MNOU. Brala jsem to v rámci zkoušení jako pracovní materiál. Strašlivě jsem se bála. Myslím, že ještě v půlce filmu jsem ho fakt proklínala a řešila, jestli půjdu domů, nebo ne. Nakonec to bylo skvělý. Ale že bych to vyhledávala… Mimochodem, mě v hororech a thrillerech mnohem víc děsí lidi. Nebojím se tolik duchů nebo nějakýho imaginárního zla, jako se bojím konkrétního člověka, kterej na mě jde s mačetou.

Co je pro tebe důležitý u kolegů, se kterými zkoušíš a hraješ?

Pro mě je asi nejdůležitější, když stojím na jevišti a vím, že jsem tam s lidma, kterým v tu chvíli věřím. A věřím jim v tom, že ať se během času, kterej tam spolu trávíme, stane cokoli, že se navzájem na sebe můžeme spolehnout. To znamená, že jseš bystrej, že posloucháš toho kolegu, že vnímáš, a když se něco stane a je to jinak, než bys chtěl, člověk na to zareaguje. Je to důvěra a je to o tom, že je tam někdo doopravdy přítomnej. Během zkoušení to poznáš, ty lidi si osaháš, a pak při reprízách zjistíš, co si s kým můžeš dovolit.

Třeba v UJETÝ RUCE jsme měli místo, kde moje postava měla ukázat prsa a zvedala si tričko. Byla jsem totálně v rukou Martina Fingera, kdy to zastaví a já stáhnu triko zpátky. Dělal to pokaždý jinak, někdy mě opravdu nechal vycukat, ale mohla jsem mu věřit. A s Ondrou Sokolem to pro mě byl taky obrovskej klid. V UJETÝ RUCE se děly různý technický příkoří a on byl neskutečně pohotovej. Takže jsem věděla, že kdyby se cokoli stalo – a já občas zamrznu – tak Ondra byl vždycky ten, kterej to okamžitě zachránil. Takže jsem se cejtila být tak jako opečovávaná.

Vyhledáváš spíš nové věci, nebo se raději vracíš ke starým? Nebo nevím, jestli se to vůbec dá takhle říct a srovnávat, ale zkoušíš radši novou hru, s novýma lidma…?

S tím já bojuju. To souvisí i s těma strachama. Podvědomě radši volím bezpečnější cestu – jdu do zkoušení s někým, s kým už jsem pracovala. Protože už si dokážu představit, co by mě mohlo čekat. Ale jednou za čas se přistihnu, že si sama sobě dám challenge – pojď vykročit do toho prázdna, abys překonala svůj strach. A ono to třeba něco hodí. Já jsem vykročila do prázdna už tím, že po dlouhý době dělám s jiným režisérem, než je Ondřej Sokol. Což jsem zjistila, že je pro mě najednou nesmírně inspirující. Abych to uvedla správně, pro mě oba – Braňo i Ondřej – jsou fantastičtí režiséři, kteří jsou velmi empatický a velmi citlivý. Dávají herci neskutečný pocit bezpečí a svobody a mají podobný principy v tom, jak pracujou. Když jsem věděla, že to bude Braňo, tak jsem si říkala, že ho vlastně znám; pamatuju si ho ze školy a viděla jsem nějaký jeho inscenace v Ypsilonce. Takže jsem se chlácholila tím, že by mohl bejt podobná krevní skupina jako Ondřej. A taky jsem šla do prostředí, který znám. Znám kolegy. Vlastně jedinej s kým jsem do tý doby nezkoušela byl Vašek. Ale my se kamarádíme a o svejch životech toho víme strašně moc, tak jsem se na to těšila. A potvrdilo se mi, že i on je z těch lidí, na který se taky můžu na jevišti spolehnout.

Jaký máš vztah ke strašidelným příběhům? Bojíš se rád?

Nevyhledávám to. Zkoušel jsem se třeba sám koukat na STRANGER THINGS na Netflixu. Všichni to chválili; já viděl asi tři díly, ale pak jsem se začal bát. Manželka se se mnou dívat nechtěla, takže jsem to dál nedal. Horor bych si rozhodně sám nepustil. Nebojím se rád. Myslím, že se bojím zbytečně moc v rámci normálního života, takže si nepotřebuju ještě přidávat strach uměle.

Na jedné z prvních zkoušek 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH jsme se bavili o tom, jestli věříme na duchy. Jak to máš ty?

Já na duchy věřím, protože si myslím, že to, co vidíme konvenčním, materialistickým pohledem na svět, není celá pravda. Nemyslím si, že jsou duchové omezení jenom na bezhlavé rytíře nebo někoho, kdo nás straší, ale věřím, že existuje jinej svět, než je ten náš hmotnej, a citlivější lidi jsou schopný ho vnímat. Nebo se objeví okolnosti, za kterých se ten nehmotnej svět manifestuje v tom hmotným. Určitě existují bytosti, který nemají hmotný tělo.

Ty osobně s tím máš nějakou zkušenost?

Nemám. Já jsem hodně racionálně založenej, ale všechny vědecký studie, který se snaží nějakým způsobem proniknout do toho, jestli existuje i něco jinýho než náš mozek a jeho realita, se vždycky dostanou do bodu, ve kterým nejsou schopný odpovědět na spoustu otázek. A já si myslím, že právě v tý neschopnosti odpovědět pomocí konvenční vědy je důkaz, že musí existovat i něco jinýho. Myslím si, že když někdo něco vidí a jiný to nevidí, tak to neznamená, že to neexistuje. Celej svět kolem nás je podle mě důkazem, že se spousta věcí nedá vysvětlit, a proto věřím, že je tady ještě něco jinýho.

Takže jsi nikdy nezažil, že by tě strašil duch?

Takhle… přestěhovali jsme se do domu, co má 250 let, a tam se ze začátku stávalo, že dcera měla šílený noční můry, během kterých vypadala, že je úplně vzhůru, komunikovala se mnou, ale popisovala věci, který s tím domem vůbec nesouvisely. Říkala, čeho se bojí, co nás ohrožuje, že musíme utýct a podobně. A mluvila se mnou jako s cizím člověkem, což bylo strašně děsivý. Objevovalo se to vždycky ve stejnej čas kolem půl jedenáctý, sedala si pod jeden obraz, co máme v obýváku, a bylo hrozně těžký ji z toho stavu probrat. Přešlo to vždycky po nějakých pěti, šesti minutách jako lusknutím prstu. A já viděl, že je to zase ona.

Tenhle fakt má mnoho vysvětlení. Dětskej psycholog nebo psychiatr řekne, že je to nějakou vývojovou fází a tím, že mozek není schopnej dostatečně zpracovávat podněty, který získává v průběhu dne. A když je večer třídí, tak z toho vzniká jiná realita. Ve smyslu toho, co jsem říkal v předchozí odpovědi, jsem přesvědčenej o tom, že když ona vidí nějaký věci a my ne, neznamená to, že ty věci neexistují. Takže to může bejt někde přesně napůl.

Jako buddhista jsem měl na návštěvě velmi pokročilýho buddhistickýho lamu (tibetský duchovní učitel buddhismu, pozn. red.), který v rámci toho domu udělal rituál, a pak to přestalo. Může to bejt náhoda, ale nevylučuju, že by to mohla být kombinace obojího. Ten dětskej mozek mohl bejt zahlcenej, oslabenej, a tím pádem senzitivnější na určitý vjemy.

Takže je vtipný, že ses ptala, jestli mám nějaký zážitek, já řekl ne, a teď docházím k tomu, že ten zážitek vlastně mám. (smích)

Proměnilo se u tebe nějak vnímání nadpřirozena v průběhu života?

Jo, dost výrazně. Často si vzpomínám, že když jsem byl malej, tak jsem chtěl tarotový karty, který jsem si vykládal a četl. Taky jsem si četl o meditaci a podobnejch věcech, který úplně nepříslušely malým dětem. Měl jsem takové zvláštní zájmy.

Neměl jsi k tomu podněty třeba z rodiny?

Moc ne. Oba rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní, máma je statik a táta stavař, oba jsou inženýři… Nikdo mě k tomu nevedl. Nějak jsem si to našel sám. A pak jsem měl období, kdy jsem to úplně opustil. Vzýval jsem český sdružení Sisyfos (Český klub skeptiků, pozn. red.) a myslel jsem, že hned jak to půjde, tak tam podám přihlášku. Byl jsem přesvědčenej, že všechno se dá vysvětlit vědou a pozorováním. Ale teď se čím dál víc přikláním k tomu, že to vůbec není pravda.

Před dvěma lety jsem konvertoval k buddhismu, který mě oslovil právě svojí silnou logickou základnou, která se vyvíjela 2,5 tisíce let. Ve filozofii buddhismu je všechno odůvodněný logikou, ale ta logika je ověřená jiným způsobem než ta západní. A otevírá se třeba kvantový fyzice. Ta je zajímavá právě tím, že popírá tady ten náš hmotnej svět, jak ho vnímáme, a mnohem víc se začíná vztahovat k nějaký spiritualitě a vpouští do konvenční vědy náhled něčeho, co nás přesahuje. A já jsem přesvědčenej, že existuje něco, co nás přesahuje v týhle konkrétní, aktuální podobě světa.

Bylo právě téma nadpřirozena to, co tě zaujalo na 2:22?

Ani ne. Za prvé si myslím, že je ta hra skvěle napsaná. A to, co mě na ní strašně zaujalo, je střet těch dvou pohledů na svět – jednoho naprosto racionálního, skeptickýho, a druhýho, kterej připouští existenci něčeho, co nás přesahuje. Ve výsledku ta hra není tolik o tom, jestli v tom domě straší nebo ne, nebo jestli duchové existujou nebo ne. A to mi na tom přišlo strašně zajímavý.

Tohle celý se řeší na půdorysu běžnýho manželskýho vztahu. Klade si to otázku, jaký to je žít s někým, u koho máš pocit, že mu úplně hráblo, protože věří něčemu, co není vědecky podložitelný. A naopak. Je to pro mě zajímavý právě i kvůli tomu mýmu osobnímu odklonu od absolutně racionálního pohledu na svět. Je mi jasný, že si spoustu lidí za mými zády musí ťukat na čelo a říkat si „to je ten buddhista“, „ezo blbec“. Jsou to většinou lidi, co o tom vůbec nic neví.

U nás buddhismus není tolik rozšířený. Zajímalo by mě, jak ses k němu dostal ty? Jestli právě skrz vědecké zkoumání, zájem o spiritualitu nebo jinou náhodou?

Je to kombinace. Složitější příběh, kterej vyústil v to, že jsem narazil na nějakou filozofii, se kterou jsem byl najednou schopnej se naprosto identifikovat a splynout. Albert Einstein řekl, že jestli existuje nějaká víra pro 21. století, tak je to buddhismus. Nepopiratelně. To je největší propagátor buddhismu mezi vědci.

Buddhismus má vlastně strašně blízko k teorii relativity a k tomu, na co přišel Einstein. Ten říká, že to, jak věci vidíme, je závislý na určitých podmínkách, a ve chvíli, kdy se začnou pohybovat rychlostí světla, přestane existovat čas, a tím pádem zmizí všechny věci jako koncepty, který jsme si tady vytvořili. A to se strašně podobá tomu, co tvrdí buddhismus, kterej říká, že vědomí, který je nad myšlenkami, co tvoří mozek, nezná hranic. V tomhle bodě dochází k propojení něčeho, co 2,5 tisíce let někdo zkoumal a vyvíjel, s někým, kdo to srozumitelně pojmenoval pro západní svět. A to je to, co mě na tom chytlo. Najednou mi věci do sebe začaly zapadávat a začaly mi dávat smysl, takže takhle jsem se k tomu dostal. Skrze tu filozofickou a logickou část. Ne skrze víru.

Když se třeba bavíme o nirváně – nějakým nezatíženým bytím, osvobozené, probuzené mysli, o tom, čeho dosáhl Buddha – to je stav, ve kterém viděl skutečnou podstatu světa. Buddhismus, stejně jako Einstein a spousta jinejch kvantovej vědců, říká, že skutečná podstata světa není taková, jak se jeví, ale že existují dvě reality. Jedna je absolutní a ta druhá je relativní. Relativní je ta, kterou žijeme, a absolutní je ta, co je ta skutečná pravda. V buddhistickém pojetí v absolutní realitě vlastně nic neexistuje, protože žádná věc nemá samostatně existující podstatu. To znamená, že například židle je židle jenom ve chvíli, kdy se spojej všechny podmínky a okolnosti, který jsou potřeba k tomu, aby židle vznikla. Ale židle jako taková nemá žádnou esenci. Když začneme rozebírat jednu židli a odstraníme jednu nohu, tak to bude židle se třema nohama. Když odstraníme dvě nohy, tak je to ještě pořád židle? Nebo už zmizela židle? A když ji budeme rozebírat dál až na nějaký subatomární částice, tak nikde nenajdeme „židli“. Židle je prostě jenom koncept.

A celý buddhismus, nebo jeho velká část, je založená na týhle logice. A to mě hrozně oslovilo. Čím víc jsem do toho pronikal, tak jsem viděl, jak má ta filozofická nebo logická část mnoho implikací dál do spirituality. Protože, stejně jako u židle, ani v nás neexistuje žádné „já“. Navíc vědci nejsou schopní zjistit, jestli mozek produkuje vědomí, nebo je tomu naopak. Takže očividně na tohle odpověď není. Jestli je tedy vědomí něco, co dokáže samostatně existovat, a my přijmeme, že žádné „já“ v nás neexistuje, tak zbyde jen to vědomí, který nemá počátek ani konec, a tím se dostáváme k podstatě buddhismu. Tedy k tomu, že vědomí musí být nějakým způsobem schopný se přesouvat mezi časem a prostorem a objevovat se v různejch tělech, což je reinkarnace a tak dále. Ale je to vlastně celý založený na logice.

V sezoně 2019/2020 jsi v Činoheráku režíroval hru OŠKLIVEC – jedná se o úplně jiný typ textu, je prakticky bez scénických poznámek, tři ze čtyř herců hrají minimálně dvě postavy; naopak 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH obsahuje ve scénických poznámkách (skoro filmově) velice přesný a podrobný popis nejen scény, ale i akce a dialogy jsou hyperrealistické. Dokázal bys říct, který z těch textů je ti bližší? A v čem se liší jejich zkoušení?

Je to fakt něco úplně jinýho. 2:22 mě teď strašně baví. Bavili jsme se o tom mnohokrát během zkoušení, že je ten text zajímavý tím, že nemá vůbec žádnou stylizaci. A to je vlastně super stylizace. Protože na divadle se většinou používají prostředky, který jsou výsostně divadelní. A tady se používají prostředky, který jsou spíš filmový. Je to pokus o velmi výraznej realismus, kterej se vlastně může stát stylizací. A na OŠKLIVCI mě zase bavilo to, že tam byla možnost k tomu přistoupit, jak budeme chtít. Bylo třeba najít klíč k tý stylizaci. A ve 2:22 je klíč v podstatě jasnej, prostě to musí působit, jako bychom odstranili čtvrtou stěnu a sledovali čtyři lidi v průběhu jednoho večírku ve skoro reálným čase, a to mně na tom přišlo hrozně zajímavý. Je to pro mě další oblast ke zkoumání a taky jsem nikdy nedělal hyperrealistickou hru. Vždycky jsme museli hledat tu nadstavbu a tady nadstavba žádná není, a to je vlastně ta nadstavba, takže to mi na tom přišlo super.

Řekl bys, že máš ke 2:22 blízko právě i kvůli tomu, že hodně točíš?

Možná jo. Ono to totiž dává prostor k hledání jiných věcí. Zkoumání toho, co je úplně civilní jednání na jevišti a zároveň tak, aby to chytali diváci. Je to neustálý přemýšlení nad tím, co by ta postava dělala, kdyby se ta situace odehrávala ve skutečnosti. Otevírá to jinej šuplík, do kterýho člověk musí hrabat. To mě baví. A možná to s tím natáčením souvisí, ale ten rozdíl je v tom, že je to pořád na divadle, což je lákavý a zajímavý. Pořád musíš přemýšlet, jak to udělat, aby měl člověk pocit, že s těma postavama sedí doma v obýváku.

Jak se pro tebe jako režiséra liší příprava na divadelní zkoušení a příprava na natáčení? Je to hodně rozdílná práce?

Jo, jo, je to úplně jiný proces. Bohužel dneska to není tak, že by se jedna scéna točila dva dny a dala by se zkoušet z mnoha pohledů. Při dnešním způsobu natáčení je to jeden výstřel a jeden pokus o zásah. Takže na natáčení musím být fakt připravenej, abych si tam nechal prostor třeba na práci s herci, ale tu technickou stránku věci musím mít dobře připravenou a celkově musím mít hodně jasnou představu. Kdežto na divadle je možný si vzít filmový prostředky – způsob hraní, aranžování – ale zároveň mám možnost neustále tu věc ohledávat a zkoumat, jestli to na mě působí, jak jsem chtěl, aby to na mě působilo. Je na tu práci větší klid.

Co bys řekl, že je pro tebe největší inscenační výzva ve 2:22?

Řekl bych, že největší výzva obecně tý inscenace je, aby to bylo ultrapřirozený a civilní, a zároveň to dokázalo diváka celou dobu táhnout.

Myslíš, že by ta hra mohla diváky v průběhu představení přestat bavit?

Jo, protože když si to člověk očistí od všeho kolem a představí si, jak takovej večírek probíhá, tak to z velký části budou čtyři lidi, co sedí na gauči a povídají si. A tady vlastně máme velký plochy, kdy ti lidi prostě jenom seděj a z očí do očí si říkaj nějaký věci, který jsou zásadní. Ale vzhledem k tomu, že jsme dneska obecně zvyklí, právě z tý televize, ale i z divadla, na neustálej přísun podnětů, překvapování, tak je tady potřeba diváka přimět, aby se zasoustředil, a aby mu stačili dva lidi, který si povídaj na gauči. Tak to je výzva. A druhá věc je správně vést herce a namixovat to tak, aby míra civilního hraní byla uvěřitelná. To jsou takový dvě věci: strach o to, aby se ta civilnost nezvrtla v nudu, a s tím souvisí právě to, aby to ti herci uhráli a byli v tom uvěřitelní.

Nakonec bych se ještě chtěla zeptat, jestli cítíš, že tě ta inscenace nějak obohatila? Narazil jsi při přípravě třeba na nějaké nové téma, které tě překvapilo nebo nad kterým jsi doteď tolik nepřemýšlel?

Spíš mi to prohloubilo spoustu věcí, nad kterejma jsem doteď přemejšlel. To propojení materiálního a nemateriálního světa v rámci přípravy na tu inscenaci mě přivedlo k tomu, že jsem to mnohem víc ještě zkoumal z obou dvou pohledů. Z pohledu Sama a z pohledu Jenny. A spoustu věcí mě utvrdilo v tom, ke komu z nich dvou bych se vlastně přiklonil.

V různých situacích?

V různých situacích, ale možná i v celku. Vlastně mě to dovedlo k mnohem hlubšímu pochopení obou dvou pozic těch lidí a zároveň k svýmu poznání, ke který bych se přiklonil. Jak říká Danny Robins – jestli jsem „Team Believer“ (věřících), nebo „Team Sceptic“ (skeptiků).

A víš to?

Jo, no jasně, believer. Jasnej believer. (smích)

 Děkuji za rozhovor.

Přiznám se, že tohle byl nejtěžší rozhovor, který jsem zatím dělala. Strávily jsme spolu s Janou na začátku července u ní doma víc než pět hodin; a to jsem ani nestihla položit všechny otázky, které jsem si připravila. To byla ta příjemná část, která spočívala v tom – naslouchat. Dozvěděla jsem se tolik zajímavých věcí! Nejtěžší bylo rozhodnout se a vybrat, co z toho obrovského množství materiálu použít. Pořád jsem to přeskládávala, rozšiřovala a doplňovala, až mi před pár dny došlo, že v tomhle rozhovoru nemůže být všechno, co bych si tam přála dát. Důležité je se pokusit, aby to bylo alespoň něčím výstižné.

Jana může někdy na první pohled působit lehce bláznivě. Ale když ji dobře posloucháte, zjistíte, že je to ve skutečnosti odvážná, obrovsky silná, svobodomyslná žena; velmi dobrá a vtipná pozorovatelka, která svými komentáři dokáže mnohdy přesně vystihnout podstatu. A když si stěžuje, že je vyčerpaná, říkám si – panebože, takovou energii bych chtěla mít!

Jana do Činoherního klubu nastoupila narychlo, v podstatě v generálkách Machiavelliho MANDRAGORY v režii Jiřího Menzela jako záskok za herečku, která emigrovala. A přestože zároveň působila v dalších divadlech, Činoherní klub se jí stal domovem a ztvárnila tady přes 40 rolí. Aktuálně ji můžete vidět v inscenaci DÁMSKÝ KREJČÍ. V divadle i ve filmu se věnovala kromě herectví taky kostýmní tvorbě. Byla dlouholetou partnerkou herce a režiséra Miroslava Macháčka. Z krátkého manželství s režisérem Michaelem Havasem má syna Davida.

Následující rozhovor, prosím, berte jako takové střípky nebo spíš ochutnávku – ačkoli zatím bez přesného plánu, jak naložit s tím, co jsem do něj nevybrala.

Jaké inscenace za ty roky v Činoherním klubu (bezmála 58!) jsi měla jako herečka ráda – nejradši?

HODINOVÉHO HOTELIÉRA s Oldřichem Novým. TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY, pak jsem měla ráda KREJCAROVOU OPERU od Brechta – tam jsem hrála Polly. Irena Greifová udělala neskutečný kostýmy. Neskutečný. Petr Čepek měl jako Macheath obrovský náboj. Byla k tomu původní Weillova hudba. Bylo to krásný. Mám někde schovaný dopis od Ludvíka Kundery, který to překládal. Tomu se to strašně líbilo.

No a mně se líbil MACBETH, který měl teď derniéru. Protože jsem si tam našla svůj příběh. Že jsem jako čarodějnice prostě šílená dezinformátorka. Ale celý to mělo svůj potenciál a bavilo mě to. Ondra Sokol je mimořádnej režisér. Já si myslím, že je částečně geniální. Jeho něco inspiruje a on dokáže v momentu – vždyť to znáš – přijít s totálně geniálním nápadem. Baví mě na něm, že je jako Schorm a jako bejval Kačer. Tihle režiséři tě netlačej po centimetru – to nemá smysl. Potřebuješ mít svůj prostor.

S Evaldem Schormem to bylo úžasný: ZLOČIN A TREST a ten HODINOVÝ HOTELIÉR. A s Kačerem ta jeho ruská řada. Třeba VIŠŇOVÝ SAD, to jsem si náhodou celý vymyslela, vyložila tu roli jinak. On se vždycky Kačer na zkouškách strašně vykecával s klukama. Protože v Činoheráku byl věčně věků průvan, tak jsem měla přes sebe přehozenej kabát, a pod tím kabátem jsem měla knížku a tu jsem si četla. A on si mě náhodou všimnul a zeptal se: „Co tam děláte, Janinko?“ „Nooo, já jsem jako těhotná…“ Tak jsem pak měla jako Duňaša na začátku takový polokroj, v dalším dějství nóbl městskou volnou blůzku a nakonec břicho – a v tom posledním dějství obří břicho. A on mi do něho Jaša kopal a tak. Pan režisér O. Krejča z toho byl úplně unešenej, když to viděl.

Měla jsem ráda taky VLKA od Leonida Leonova, kterýho režíroval Smoček. Ta moje role tam byla napínavá a vážná. A hrál tam Somr – a to bylo tak přesný herectví, souznění, přesný údery a smeče, za námi se odehrával skutečný tenis.

Samozřejmě mám ráda i komické role jako v DÁMSKÉM KREJČÍM, ale raději hraju civilní a charakterní role. Vždycky máš víc ráda to, v čem můžeš najít i něco pro sebe. Nikdy jsem neměla pocit, že musím stát na jevišti za každou cenu. Ale když tam vzniklo nějaký spojení, něco vzájemnýho, tak to bylo krásný a mělo to cenu. Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí.

Činoherák se proměňuje. Je ale něco, co zůstává? Co je nebo bylo jakousi jeho podstatou?

Já nevím. Myslím si, že je tam stigma. Stigma toho ponížení; původní Euforie, Inspirace a Touha 60. let jsou pryč. Ale nejenom v Činoherním klubu… Normalizace se snesla jako mrak na všechno.

Na Činoheráku mě bavilo, že byl kompaktní. To jsi jenom přišla a koukla ses, co se zrovna ten večer hraje. Většinou jsme hráli ve všem. Věděli jsme všichni o všech všechno. Kdysi jsme se nikdy nebavili o penězích. Nosili jsme z domova různé vzácnosti. Byli jsme šťastný; ale to nebylo tak, že jsme šťastný u divadla. My jsme byli šťastný, že jsme v tý skupině, která má stejnou chemii.

Ono je to možná i generační. Ty máš jiný zkušenosti. Já jsem tuhle vyprávěla o demonstracích za Havla. Sebrala jsem tenkrát Davida a vezla ho taxíkem k tetě do Karlína na hlídání. Měla jsem u sebe jeho křestní list a tisíc korun a klepala jsem se hrůzou. Říkalo se mezi lidma, že za Prahou na Zbraslavi jsou připravený tanky. A taxikář mě uklidňoval – že přece nebudou střílet do vlastních dětí, že jsou to všechno komunistický děti, ti vysokoškoláci… No, já jsem kdysi zažila tu hrůzu, viděla jsem Jana Palacha… Tenkrát jsem šla na kostýmní zkoušku, vystoupila jsem u Muzea a viděla tam frmol volajících a plačících lidí… Já jsem zažila neskutečný věci. Už od srpna 68 to bylo jako válka. Pamatuju si, že jsem jela na Malou stranu v tramvaji č. 22 kolem Národního – tam stříleli do vzduchu z nějakýho gazíku. A na každý straně mostu byla cizí vojenská hlídka. A lidi se přes Most Legií plazili po břiše… Můj život skončil, jsem si říkala…

Prostě. Když něco takovýho zažiješ, tak je to pro tebe šok. Ale prostě víš, že některý věci, který bys nepředpokládala, možný jsou. Může se stát cokoli. Lidi, kterých jsem si vážila, byly vyhozený. Ta komunistická moc byla často brutální a nepochopitelná. No a pak mi někdo o generaci mladší řekne „ale vždyť to nebylo přece zase tak hrozný“. To není pravda! Když jsi měla blbej posudek, tak jsi mohla jít akorát na hlavní nádraží prodávat pivo. Vzpomeň si na Kubišovou nebo Čáslavskou. Ty nevzali ani jako uklízečky.

Jaký je prostor Činoheráku? Co má jeho jeviště do sebe?

Já jsem se tam ze začátku hrozně bála, že jsou diváci tak blízko. A teď si vem, že jsem tam přišla původně jako záskok. Od prvního ročníku DAMU jsem hrála ve Vinohradským divadle, v Městských divadlech pražských, v Národním v DRAHOMÍŘE. (Támhle mám zrcátko od paní Vášový. Ona, když ji Švorc vyhodil, prosila, jestli by mohla něco dělat v Činoheráku. Nakonec hrála ve STRÝČKOVI VÁŇOVI chůvu.)

Já jsem prostě potřebovala mít ten odstup od diváků. Vůbec mně nevadilo, že jsem na velkým jevišti musela mluvit nahlas. Jeviště Činoheráku mě děsilo. V HODINOVÉM HOTELIÉROVI jsem byla polonahá, jeviště osvětlovalo jenom akvárium s rybičkama a doteď mám někde dopis od jednoho diváka, ve kterým mi popisuje obrys mého ňadra…

Vadilo mi to. Až pak mi Mirek Macháček jednou poradil takovou fintu: vzadu v hledišti je takovej pruh mezi přízemím a balkónem, tak abych si ho očima našla. Když se budu koukat tam, nekoukám nikomu do ksichtu ani na hlavu a působí to dobře a přirozeně. Je důležitý, když ti někdo zkušenější řekne tyhle finty; co nesmíš dělat, co můžeš, nebo co ti pomůže. Nebo u filmu třeba, jak vypadáš zepředu, zezadu, zboku.

Říkala jsem právě Markétě Stehlíkový, když v BABYBOOMU říká, že to jedno dítě zemřelo: „To je strašně důležitá informace – a tebe není slyšet.“ A ona na to, že on tam před ní mluví tiše. „Musíte mluvit tak, jako když se hádáte nad spícím dítětem. Chceš mu to nandat, ale nemůžeš probudit dítě. Nadejchni se a mluv po dechu.“ Na divadle to musí lidi slyšet i v tý poslední řadě, protože na to mají právo a přišli tam kvůli tomu.

Ale nakonec je to hlavně o tom, že jako herec vím, co chci sdělovat a není to jenom předvádění. Jakmile vím, o čem role je, když si ji najdu – třeba jako v MACBETHOVI – tak mi ta blízkost hlediště v Činoheráku vůbec nevadí. Naopak ty lidi potřebuju mít co nejblíž. Abych jim sdělila svůj pocit, nemusela při tom moc řvát a abych měla pocit, že sdílíme stejnou energii.

 Činoherák se může jevit, že byl tradičně spíš „pánský klub“. Jak jsi to vnímala ty?

Já si myslím, že to nebyl pánský klub. Myslím, že to vždycky záleželo na šéfovi a na konkrétní konstelaci. Když v PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY hrála Jiřina Jirásková, tak to pro mě nebyl pánskej klub. Předvádí se tam Abrhám, Hrzán a posléze Menzel, ale ona tam hrála prim! Když byla O´Neillova CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI, všichni byli bez sebe z chlapů. Mně se daleko víc líbila Jiřina Třebická a Líba Šafránková.

Je ale pravda, že o pánské šatně se vždycky víc mluvilo. Jednak byli režiséři zvyklí do pánský šatny chodit na pokec, a pak kluci měli spousty fanynek. Byli velice rozdílní a skvělí. A dělali v dobrých filmech, takže byli známí a okouzlující. Někteří – třeba Petr Čepek – taky dost ovlivňovali chod divadla; měli vliv a chtěli ho mít. Prostě to tak bylo. Nakonec v Dejvickém divadle je to podobně. Taky ve hře bývá pět chlapů, jedna stará a jedna mladá. To už říkal Jan Werich, že herečkama by se dala zastavit Vltava, ale rolí je málo.

Uvažuješ nad tím, že bys svoje vzpomínky třeba sepsala?

Ne, protože já si to nedovedu představit psát. Já to nemám ráda. Mirek to měl rád. Každej den mi psal dopisy. Já bych to asi po sobě nikdy nemohla číst – nebo spíš nechtěla. Prostě mi to připadá jako chtěnej důkaz něčeho. Mám pocit, že by to nebylo tak silný, jak to cítím ve skutečnosti já. Že bych to tímhle způsobem neuměla sdělit. A kdybych se k tomu přece vzepjala, tak si myslím, že bych se tím totálně vyřídila. A při odevzdání rukopisu by ze mě zbylo 20 dkg popela.