
NĚKOLIK VĚT K PREMIÉŘE HRÁČŮ
SMOČKOVI HRÁČI V ČINOHERNÍM KLUBU
Činoherní klub zahájí svou 60. sezónu premiérou Gogolových HRÁČŮ v režii Lukáše Brutovského. V kontextu Činoherního klubu se nejedná o neznámý titul – před 42 lety tu proslulou komediální aktovku nazkoušel Ladislav Smoček.
„Úvahy o lidských možnostech a schopnostech patří k těm, které v posledních letech naše divadlo neobyčejně zajímají. Gogolovi HRÁČI se tak svým velice osobitým způsobem zařazují do dramaturgicko-inscenačního proudu Činoherního klubu,“ píše v programu k inscenaci dramaturg Vladimír Procházka. Gogolovu komedii vybrali s režisérem Ladislavem Smočkem v roce 1982 vlastně šťastnou náhodou. Jejich dlouhodobé úvahy se v tu chvíli protnuly s momentální potřebou, když z provozních důvodů nemohli začít zkoušet jiný, původně plánovaný titul. (Ladislava Smočka také inspirovala vzpomínka na inscenaci, kterou kdysi viděl v Plzni.)
Pro Činoherní klub HRÁČE nově přeložil Leoš Suchařípa. O mimořádných kvalitách překladu pro jeviště i nadčasovosti svědčí jak zmínky a pochvaly v dobových recenzích, tak především fakt, že se dodnes uvádí téměř výhradně Suchařípův překlad.
Text hry nebylo nutné pro inscenaci upravovat. (Došlo pouze k jedné nepatrné, ale významné změně – že totiž v zájmu věrohodnosti nabídne Icharev ostatním v závěru peníze do hry sám.)
Zároveň ale Smoček s herci začali krátkou aktovku, která se dřív nezřídka hrávala v jednom večeru s jinou hrou, rozvíjet a rozehrávat. Zkoušelo se dlouho a intenzivně. A podle pamětníků se od stolu na jeviště šlo až 14 dní před premiérou, kdy už herci o svých postavách věděli všechno.
„Bylo by samozřejmě možné hrát HRÁČE jako pouhou komedii o kartách, ale pochybuji, že by pak někoho zajímali. Už úvodní scéna Smočkovy inscenace však napovídá, že půjde o víc: v sále je ještě rozsvíceno, ale na jevišti už stojí hráčská trojice, vyhlížející svou oběť. Klapot kočáru ustává a kradmé pohledy jednoho hráče na druhého prozrazují, že „podnik“ může spustit svou činnost. U Gogola jde o psychologickou studii podvodníka přelstěného jinými podvodníky. U Smočka o odkrývání složitého mechanismu podvodu, který je vytvářen zcela chladně, takříkajíc vědecky, s použitím prostředků moderní psychologie.“
Jan Kolář, Scéna, 25. 3. 1983
Inscenace měla premiéru 22. listopadu 1982 (původně to mělo být 12., ale z důvodu státního smutku / úmrtí Leonida Iljiče Brežněva / to nebylo možné).
„Skutočnosť, že sa Gogoľovi HRÁČI donedávna na našich javiskách nezjavovali, sa dá vysvetliť aj istou výnimočnosťou, ktorá neposkytovala jasný kľuč k hlbšiemu pochopeniu diela. Chýbala inscenačná skúsenosť, tradície. Pražský Činoherný klub, scéna Divadla na Vinohradoch, má v objavnom inscenovaní ruskej klasiky už pevné miesto. Premiéra Gogoľových Hráčov v novembri 1982 sa stala udalosťou sezóny.“
Televízia, Bratislava, 9. 7. 1984
Zásadní bylo herecké obsazení. Představili se Josef Abrhám (Icharev), Jiří Kodet (Utěšitel), Jiří Zahajský (Švochněv), Petr Nárožný (Krugel), Josef Vondráček (Glov), Rudolf Hrušínský ml. (Glov ml.), Miroslav Středa (Zamuchryškin), Miloslav Štibich (Alexej) a Václav Kotva (Gavrjuška).
„(…) A konečně můžeme slovo Hráči — právě s tím velkým písmenem — bez obav použít jako ocenění skvělých aktérů. Neboť všichni, od představitelů velkých rolí až po epizody, se dávají plně do služeb díla, vtiskuji scénám vůni nejskvělejší herecké lahůdky v celku i detailech a znovu dokazují, že mužská část souboru Činoherního klubu (v HRÁČÍCH není ženská postava) má dnes jedinečnou úroveň.“
Jiří Strnad, Květy, Praha, 16. 12. 1982
HRÁČI v Činoherním klubu znamenali obrovský úspěch u diváků i u kritiky a zařadili se mezi ikonické inscenace divadla. Bez přehánění se také dá říct, že Smočkova inscenace měla vliv na další uvádění Gogolovy hry na českých jevištích. Dokázala, že hra „nevyčichla“, naopak. Není bez zajímavosti, že když se na jevišti Činoherního klubu 19. listopadu 1989 zakládalo Občanské fórum, bylo to právě v dekoraci HRÁČŮ, kteří se ten večer měli hrát.
Derniéra HRÁČŮ proběhla 7. června 1991; za 9 let se odehrálo 223 repríz. Záznam inscenace v roce 1983 natočila Československá televize. Byl vydán na DVD a aktuálně je ke shlédnutí také na Dramoxu.

DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ a DALŠÍ UDÁLOSTI
Beata Parkanová: MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU
V pátek 11. října zveme na debatu po představení
MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU,
k dialogu tvůrčího týmu s publikem a k možnosti zeptat se na proces zkoušení, hereckou práci a sdílet bezprostřední dojmy z právě viděného.
„Napiš brzy a už se vrať.“
Autorská inscenace filmové scenáristky a režisérky Beaty Parkanové, která vznikla přímo pro Činoherní klub,
vychází z dochované korespondence jejích prarodičů a z deníků dědečka, které si na sklonku života vedl v psychiatrické léčebně.
Zájezdy Činoherního klubu / ZÁŘÍ:
Teplice: 17. – úterý /
Sarah Page: K.Š.E.F.T.
Co koupí milující rodiče postiženému synovi ke dvacátým pátým narozeninám? Prostitutku. Následné události jsou mnohem vtipnější i vážnější, než kdokoli čekal.
Překlad: Zuzana Ščerbová / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Lucie Žáčková, Václav Šanda, Martin Finger, Sandra Černodrinská.
Trutnov: 23. – pondělí /
Tracy Letts: LINDA VISTA
„Moje rada zní: dělej to, co uděláš.“ Komedie o tom, co má v životě cenu?
Překlad: Jitka Sloupová / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková nebo Marie Sawa, Sandra Černodrinská.
Mladá Boleslav: 25. – středa /
Zuza Ferenczová: BABYBOOM
„Tvůj život se mění právě teď.“ Tragikomedie z porodnice.
Překlad: Kateřina Popiolková / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Lucie Žáčková, Jan Hájek, Markéta Stehlíková, Sandra Černodrinská, Viktor Zavadil, Romana Widenková, Jakub Burýšek.
Vracíme se ještě ke smutné události, k odchodu Jana Kačera. Prostřednictvím kritiků se osobnost a osobitost JANA KAČERA vykreslí ještě přesněji a zároveň v souvislosti s oslavou Šedesáté sezony Činoherní klubu obohatí o fakta, která nesouvisí jenom s Janem Kačerem.
Chci jenom říkat text role, tak jako bych si jej vymýšlel sám a nemohl říci nic jiného než to. /
Jan Kačer
Herec:

(…) Kačerův Burda, nejsložitější postava hry, je zatím ještě rozestavěná, je na ni příliš vidět lešení hercova intelektuálního záměru, chybí ji samozřejmost existence (…)
Sergej Machonin: Piknik, Literární noviny 3.3. 1965.

(…) Racionální zdůvodnění svých činů provádí člověk obyčejně až dodatečně. Tak je tomu ostatně i ve Zločinu a trestu. Raskolnikov přemýšlí o tom, proč vraždil, až po činu. A tak jsme o tom prostě jen mluvili, jen tak, ze záliby. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že se nám podaří dát Činoherní klub dohromady. Pak jsem viděl Schormův film Každý den odvahu a v tu chvíli mi bylo jasné, že jediný možný Raskolnikov je Honza Kačer. Důvodů bylo několik. Obě ty postavy mají přece jen něco společného. V obou v nich jako v mladých lidech dřímají nějaké skryté možnosti, které se chtějí za každou cenu projevit. Hrdina Schormova filmu jen tak bloumá po světě – nemůže se totiž uplatnit. A takoví jsou všichni hrdinové Dostojevského. (…)
Jana Zvoníčková: Z rozhovoru s Jaroslavem Vostrým, Svět sovětů / 15.6. 1966.
(…) Jan Kačer posazuje Raskolnikova do nervní polohy člověka hořícího psychickým napětím myšlenky, fyzicky drceného horečnou obrazností. Vědomí viny a obrany viny vede ho od výbuchů k nenávistné zatrpklosti. Senzitivní pohyby, psychologická gesta, filmově detailní mimika, to jsou prostředky, jimiž herec dosahuje v prostorovém omezení, na nepatrnou vzdálenost od diváka oné bezprostřední, autentické studie rozeklaného, hluboce citové zasaženého člověka. (…)
Jaroslav Gillar: Acta scaenographica 3.10. 1966
Režisér:

Přemýšlím nad strojem už chvíli, jakou ideu nebo koncepci má nebo jaký problém řeší Kačerova inscenace Camusových Spravedlivých v Činoherním klubu, a nemohu na nic přijít. Místo ideji se mi vybavují představy.
Sergej Machonin: Prvních pět, Literární noviny 29.1. 1966
Albeeho hře Stalo se v Zoo předchází v Činoherním klubu ve Smečkách Schormův a Špátův otřesný dokumentární snímek Zrcadlení. Vzniká tak nezvyklý celek představení složeného z filmu a divadelní inscenace, nicméně celek působivý, protože svými oběma složkami se vzájemně doplňují. Zrcadlení je totiž filmové zamyšlení se nad posledními věcmi člověka, jakési dokumentaristické zafilosofování nad životem i smrtí.
„Co je na světě nebezpečný? Samota. Naděje je to poslední, co v člověku umírá.“ Jen dvě z myšlenek, které vyslovují anonymní účastníci Schormova Špátova filmového dramatu. Tvoří však přímou myšlenkovou vazbu z Albeeho Stalo se v ZOO. Příběh téhle hry je totiž příběhem lidské samoty a ztráty naděje, tedy toho posledního, co v člověku umírá (…)
Albee v Činoherním klubu, Mladá fronta 9.10 1965.
Ve hře Na koho to slovo padne (režie Jan Kačer) ostře kontrastují scény bleskových, neohrabaných a groteskně zuřivých potyček s jemnějším tempem, které dává scénám v kavárně jejich prazvláštní atmosféru, těkavou i podrobně organizovanou, takže si jako ve snu uvědomujeme prolínání světla a prostoru, skladbu zvuku: výbuchy smíchu, písničku, náhlé zálivy ticha.
Hra ukazuje různé vtípky a situace, které si vymýšlí skupina přátel v kavárně, aby se šířila zmatek, sklíčenost mezi solidnějším občanstvem. To reprezentuje hlavně host ve středních letech /Pavel Landovský ve strašlivém obleku, kterého – podobně jako mnoho lidí v Británii – dohání k šílenství pouhý pohled na mladé lidi a který považuje jejich oblečení, jejich způsoby, ba dokonce jejich samotnou existenci, za osobní urážku.
Hilary Spurlingová: Výšiny, z kterých jímá závrať, The Spectator 06 1970
Citace:
Alena Vostrá / Na koho to slovo padne
Medik / JOSEF ABRHÁM: „Co nechceš, aby ti činili jiní, čiň ty jim,“ po chvíli pokračuje: „Blbost musí bejt trestaná.“

(…) Touto interpretací, která vychází z jednotlivých hereckých typů a využívá velice přesně jejich možností, modeluje režisér Jan Kačer představení, které svou drsností někdy až mrazí a jehož humor obsahuje i nemilosrdnou analytickou krutost. Je to přitom analýza jakési obludné tuposti a omezenosti, jež sebe sama považuje za míru hodnot, a je o to víc nebezpečná, oč více má nad těmito hodnotami moci.
Gogolův Revizor v Činoherním klubu je tedy představení nesporně pozoruhodné, které na diváka útočí svou záměrnou syrovosti a zahrnuje ho snad až nadměrným množstvím point.
Zdeněk Roubíček: Novátorský Revizor, Mladá fronta 31.4. 1967
Kdybych měl jednoznačně říci, čím je vskutku pro mne poslední inscenace Čechova v Činoherním klubu nejsoučasnější, odpověděl bych, že tímto věděním. V tom hemžení, snažení, bloudění, řečnění a počínání všech postav Kačerova Višňového sadu je trvale obsažen právě onen neklid, jenž všechny kamsi žene a k čemusi nutí. Ale cokoliv ti lidé dělají, je jalové, nemá to pevné jádro, protože se to jaksi míjí s realitou. Potom na konci přichází opuštěný Firs. Obyčejně je jeho poslední výstup loučením s krásou, s rozbitým domovem, s minulým životem. Ale v Činoherním klubu je především kontrastem k předešlému pachtění, je moudrostí člověka, jenž zůstal věrný sám sobě.(…)
Tohle Kačerův a Očáskův Firs vyslovuje v celé prostotě i složitosti poznání, že dobře zemřít znamená dobře žít tam, kde jsme se rozhodli naplnit svůj osud. A kde jsme jej naplnit museli, ve skutečnosti, jež nám patřila.
Jan Císař: O tom, co hledáme, Divadelní noviny / 14.1. 1970

Dramatik
No a Jan Kačer prostě hraje sám sebe, vcelku přiznaně, však si to z výše svých let a zkušeností může dovolit. Do svých promluv vkládá emoci a ryzí upřímnost. Je svůj jako vždy, a to i ve své hořkosti, stěžování si a nedůslednosti. Zaujímá postoj osamělého starého vlka, který, jak sám říká, dnešnímu světu nerozumí. Řekla bych, že psaní her není úplně jeho doména, ale i tak zůstává impozantní figurou českého divadla.
Jana Machalická: Lyrikova pozdní hra / LD 1.3. 2016


PRÁZDNINY V BULGARISTÁNU
Během prázdnin jsem přišla na několik velmi podnětných věcí z osobního života, o které bych se s vámi ráda podělila. Myslím si, že aspiruju na jednoho z nejlepších cestovních delegátů. Letos jsem se rozhodla, že dovolenou strávíme dobrodružně. Můj kluk má super káru, takže jsme se domluvili, že vezmeme děti a vyrazíme žlutým bleskem značky Volkswagen Transporter na Balkán. Přicházím s pár poznatky, doufám, že i vám otevřou oči.
- Svačina – hladový děti a hladovej kluk, to není nejlepší cestovní kombinace. Takže doporučuju se pořádně zásobit jídlem. Já jsem začala dvě kila řízků smažit v jedenáct večer před odjezdem. A než jsem namazala všechny housky a rozkrájela všechnu zeleninu, bylo půl druhý a já si říkala, jaký všechny výhody mají ty hnusný bagety na pumpě.
- Zavazadla – jestli chcete od rána naštvat svýho partnera, spolehlivě to zvládnete tím, že k autu dorazíte ověšeni taškama, kuframa, termotaškama a flaškama s vodou, kabelkama, náhradníma brýlema na řetízku, paddle boardem, čtyřma čepicema, jedním kloboukem, obří kosmetickou taštičkou, nafukovacím krokodýlem a piknikovými skleničkami na prosecco. Miláčku, já nechala doma etui! Takže pět pater nahoru a najednou zjistíte, že ta zimní bunda by přeci jen byla dobrá, pro každý případ. Takže se dostavíte k autu opět v dost nedůstojném stavu. Ale nebojte, chlapi jsou odolnější, než se zdá.
- Cestovní itinerář – důležitý je mít nějakej plán. Kór když cestujete s dětmi. Já obvykle nepoužívám navigaci, protože mi přece nikdo nebude říkat, kudy mám jet. Takže často potom jedem přes okresky, polní cesty a cizí dvorky. No co, aspoň je to zajímavější.
- Stín – když dojedete na místo, zkontrolujte, jestli je v okolí strom nebo alespoň mírně vzrostlý keř. Já jsem se toho hodně držela a když jsme dorazili k moři, tak jsem zjistila, že jediná rostlina, která by mohla produkovat trochu stínu, je to uschlý bodláčí tam vpravo. Jako takhle, kdyby venku nebylo 41,5 stupně, tak by mi to vlastně nevadilo. Jenomže můj kluk bral antibiotika, jeho dcera byla úplně bleďounká a já úplně nechtěla mít pořád zpocenýho kníra. Přeci jen jsem trošku dáma.
- Repelent – zjistila jsem, že ani kouzelný romantický světýlka, ani super teleskopický pochromovaný opékače buřtů s koženou rukojetí, ani lepidlo se třpytkama nenahradí jednu magickou lahvičku s přeškrtnutým komárem na etiketě. První noc jsme spali v zastaralým maďarským kempu, kde jsem myslela, že blízkost řeky, bude romantickou výhodou. Komáři si to evidentně mysleli taky, takže se toho nebáli a poctili nás svojí přítomností. A to v hojném počtu. Kolem třetí ráno jsem se málem proškrábala k samý podstatě svýho bytí a kolem pátý jsem to už definitivně vzdala a viděla zcela jasně nápis na hrobě: Zde leží tragicky zesnulá ta a ta, která se stala potravou pro maďarské paprikové komáry. Strašný. V sedm jsem zjistila, že jsem stále naživu, takže jsme okamžitě utemovali všechny okna, narvali děti do sedaček a opuchlý jeli vstříc lepším zítřkům.
- Bulgaristán – zásadní pravidlo pro přežití: nesrovnávat. V Bulharsku bude vždycky všechno jinak. Naruby, opatlaný, tvrdý, krásný, smradlavý a líbezný. Ale nesmíte začít srovnávat s Chorvatskem nebo Provence. Protože pak si to neužijete. Doporučuju se touhle zemí projíst, propít a užít.
- Čas – dejte tomu čas. Já jsem se nejdřív dva dny opět sžívala se svými bulharskými kořeny, pak jsem další tři dny strávila vysvětlováním kulturních rozdílů, daších pět dnů střídala omluvy s opalováním a pak jsme najednou museli jet domů.
Nebojte se, děti jsou gumový a omyvatelný. Prázdniny v autě jsou skvělá příležitost k tomu se stmelit. Máme spoustu skvělejch zážitků, který i když nebyly úplně na Instagram, tak nám zanechaly spoustu vzpomínek. Na cestu zpátky jsem vyfoukla krokodýla, uvařila kafe a do opálených praciček strčila pořádnej sendvič. A už se nemůžu dočkat, až vyrazíme zas.

ŠEDESÁTÁ SEZÓNA ČINOHERNÍHO KLUBU
Milí diváci,
Činoherní klub společně s Vámi, diváky, v letošní sezóně 2024/25 oslavujeme šedesátou sezónu své existence. Jak jistě víte, divadelní sezóna začíná měsícem září a končí červnem. V Magazínu na webu ČK si tak připomene historii i současnost prostřednictvím jednotlivých měsíců, tak jak šly jdou až do června 2025.
Ta trocha historie nikoho nezabije:
Poznámka na úvod:
Státní divadelní studio (SDS) byl – řečeno tehdejším termínem – velmi zvláštní „provozovatel“ divadel, jenž vznikl ze zrušeného Státního zájezdového divadla (Vesnické divadlo), aby umožnil existenci „nezávislejších“ souborů, které se draly do života – a přitom je ovšem měl i pod jakýmsi dohledem. V podstatě ovšem zrod SDS ukazuje sílu hnutí, které přes všechny rozdíly v mnoha individuálních tendencích bylo spojeno stejnou vůlí odporu k podobě divadla, již si vynutil rok 1948. Což se samozřejmě týkalo všech jeho komponentů a subsystémů, včetně vnímání, které začalo po divácích požadovat pochopení a porozumění pro imaginativní inscenační postoj a využití nezvyklých scénických (jevištních) postupů.
SDS vzniklo 1.8. 1962 / první ředitel Miloš Hercík – ten nabídl Ladislavovi Smočkovi prostory budoucího Činoherního klubu a Ladislav Smoček požádal o spolupráci svého spolužáka z DAMU Jaroslava Vostrého a společně vytvořili název Činoherní klub –. / Ještě v té době tam hrálo divadlo Paravan do 30.6. 1965.; dramaturgem Paravanu se stal 1.8. 1964 Jaroslav Vostrý, jeho režiséry: Ladislav Smoček a Jan Kačer a scénografem Luboš Hrůza (1.4. 1965).
Premiéra:
Ladislav Smoček Piknik, režie Ladislav Smoček
27. února 1965
Činoherní klub byl ustanoven pod Státním divadelním studiem
1. srpna 1965
První samostatná sezona Činoherního klubu 1965/66
Uměleckým vedoucím a dramaturgem se stal Jaroslav Vostrý
Ladislav Smoček:
(…) My bychom, i když to zní trochu dogmaticky, chtěli ukazovat opak: že chování lidí vytváří systém.
Jaroslav Vostrý
Objevování hereckých možností je podle našeho názoru,
objevováním „možností“ člověka …
a o ně přece v divadelním umění jde.
ZÁŘÍ – premiéry a události ČK
Stejně jako u října v češtině jeho název pochází od říje. / Září, na léto jde stáří.
DNES:
Šedesátou sezónu Činoherního klubu otevíráme premiérou hry Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI / 7. a 8. září 2024.
„Neriskovat, to dovede každý.“ Hazardní groteska.
Překlad: Leoš Suchařípa / Režie: Lukáš Brutovský / Hrají: Ondřej Rychlý, Jan Hájek, Martin Finger, Vasil Fridrich, Vladimír Kratina, Jakub Burýšek, Viktor Zavadil, Jan Dlouhý, Jiří Dlouhý.
Ξ
TEHDY:
Leonid Andrejev: TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY
27. září 1977 – 23. června 1982 / repríz: 106.

Ξ
Ladislav Smoček: SMYČKA – BLUDIŠTĚ
25. a 26. září 1990 – 11. ledna 1991 / repríz: 16

Ξ
Lev Birinskij: MUMRAJ
26. září 1991 – 11. září 1993 / repríz: 81

Ξ
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: FIGAROVA SVATBA / 19. a 20. září 1994 – 29. ledna 1998 / repríz: 92.
Ξ
Jean Paul Sartre: S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI
27. a 28. září 1994 – 23. dubna 1997 / repríz: 88
Překlad: Antonín Jaroslav Liem / Úprava a režie: Vladimír Strnisko / Scéna: Ivan Hudák / Kostýmy: Simona Vachálková / Asistentka režie: Kateřina Kyselá / Hrají: Michal Dlouhý nebo Pavel Kikinčuk, Dana Syslová, Libuše Šafránková, Viktor Limr.

Ξ
William Shakespeare: ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY
16. září 1997 – 12. června 1999 / repríz: 61
Překlad. Martin Hilský / Režie: Michal Lang / Dramaturgie: Markéta Bláhová / Výprava: Klára Čulíková / Hudba: Vladimír Franz / Asistentka režie: Kateřina Kyselá / Hrají: Michal Dlouhý, Petra Špalková, Jiří Zahajský, Jan Skopeček, Kamil Halbich, Marek Taclík, Robert Jašków, Stanislav Zindulka, Monika Krejčí, Ivan Řezáč, Jindřich Bonaventura, Hynek Čermák, Tomáš Pavelka, Martin Sitta, Stanislav Šticha.

Ξ
Gordon Smith: VINCENT
Činoherní Miniklub – obnovená premiéra
27. září 2001 – 9. prosince 2004 / repríz: 21
Překlad, úprava, režie: Ota Ornest / Scéna: Ivo Žídek / Kostýmy: Iva Brádková / Hudba: Zdeněk Zdeněk / Hraje: Ondřej Vetchý.

Ξ
John Millington Synge: HRDINA ZÁPADU
10. září 2007 – 12. dubna 2011 / repríz: 51

Překlad: Martin Hilský / Režie: Ondřej Sokol / Dramaturgie: Roman Císař a Vladimír Procházka / Scéna: Adam Pitra / Kostýmy: Katarína Hollá / Hudba: skupina Shannon / Jazyková spolupráce: Ada Fryntová / Hrají: Jaroslav Plesl, Michal Pavlata, Vladimír Kratina, Kateřina Lojdová, Matěj Dadák, Ivana Wojtylová, Otmar Brancuzský, Marek Taclík. Markéta Stehlíková, Marika Šoposká, Ida Sovová, Stanislav Štícha.

Cena Alfréda Radoka
Inscenace roku 2007 / Hrdina západu
Mužský herecký výkon roku: Jaroslav Plesl za postavu Christyho Mahona /
Nominace: Kateřina Lojdová za postavu Margarety Flahertyové
Ivana Wojtylová za postavu vdovy Quinové /
Režisér Ondřej Sokol získal Cenu Sazky a Divadelních novin za sezonu 2007/2008 v oboru činohra
Cenu Thálie 2007 / Nominace:
Kateřina Lojdová za postavu Margarety Flahertyové a
Vladimír Kratina za postavu Michaela Jamese.
Divadelních novin Inscenace roku 2007:
Inscenace Hrdiny západu se – spolu s inscenacemi Černá díra (Dejvické divadlo) a Proces (Divadlo Komedie) – umístila na prvním místě.
Ξ
Milan Kundera: PTÁKOVINA
19. září 2008 – 25. listopadu 2019 / repríz: 150

Režie: Ladislav Smoček / Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka / Scéna: Luboš Hrůza / Kostýmy: Simona Rybáková /
Hrají: Jaromír Dulava, Ondřej Vetchý pak Martin Finger, Lucie Žáčková / Zuzana Stavná,Marika Procházková, Lenka Skopalová, Braňo Holiček / David Šír pak Václav Šanda, Jana Břežková, Pavel Kikinčuk, Milan Riehs pak Stanislav Zindulka a pak Jaroslav Těšitel, Petr Meissel, Nela Boudová pak Lada Jelínková, Stanislav Štícha, Jiří Moudrý, Jakub Moudrý, Matěj Nechvátal, David Novák, Václav Pflanzer, Michal Polák, Adam Pospíšil, Šimon Stiburek, Jonáš Zbořil, Daniel Pešl.
Cena Alfréda Radoka
Mužský herecký výkon roku 2008: Jaromír Dulava za postavu Předsedy /
Na předních místech v anketě Cen Alfréda Radoka se umístili také Ondřej Vetchý (Ředitel), Marika Procházková (Růžena) a Luboš Hrůza (autor scény) /
ČINOHERNÍ KLUB byl v rámci Cen Alfréda Radoka vyhlášen Divadlem roku 2008
Ξ
Marina Carr: U KOČIČÍ BAŽINY / 14. září 2009 – 28. listopadu 2012 / repríz: 46 * David Mamet: GLENGARRY GLEN ROSS /obnovená premiéra 13. září 2012 – 12. listopadu 2016 / repríz: 51 * Sarah Page. K.Š.E.F.T. /7. září 2019 – inscenace je stále na repertoáru * Marius von Mayenburg: OŠKLIVEC / 21. září 2021- inscenace je stále na repertoáru * Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI / 7. a 8. září 2024 inscenace je stále na repertoáru.
Ξ
„Smích je boží milost v člověku.“ / Ladislav Smoček

V pátek 2. září 2022 proběhla vernisáž výstavy SMOČEK 90, věnovaná dramatikovi, režisérovi a spoluzakladateli Činoherního klubu Ladislavu Smočkovi k jeho devadesátým narozeninám. Ten samý večer se na jevišti odehrála hra Ladislava Smočka PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO. Na místě nechybělo ani spoustu gratulantů a gratulací. A i my ještě jednou přejeme všechno nejlepší.
ΞΞΞΞΞΞΞ
Veškeré další informace o inscenacích najdete na webu ČK / inscenace /archiv / Historie.
V knihách: Činoherní klub 1965-2005, Činoherní klubu 2005-2015
Vostrý, Jaroslav: Činoherní klub 1965–1972. Dramaturgie v praxi Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou AMU; PETR ČEPEK: Talent a osud, Achát, 1996; Obraz a příběh: scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění Jaroslav Vostrý, Miroslav Vojtěchovský / KANT | 2008.; Scénování v době všeobecné scénovanosti: (Úvod do scénologie)
Nakladatelství KANT 2012. ● Sílová, Zuzana: VĚRA GALATÍKOVÁ: obrazy ženského údělu ● Smoček, Ladislav: Činohry a záznamy / Větrné mlýny, 2002. ● Eva Petrová, Anna Fárová, Jan Rous, Věra Velemanová: LIBOR FÁRA, 1999, Nakladatel: Gema Art. ● Věra Velemanová: Vojtěch Lahoda: LIBOR FÁRA dílo, Nakladatel: GALLERY, 2006. ● Hyvnar, Jan O českém dramatickém herectví / in Herci Činoherního klubu v živlu hry (241) / edice Disk / AMU, Kant – Karel Kerlický / 2008. ● Honsová, Petra: Jiří Hálek a Jiřina Třebická / K herectví Činoherního klubu a 60 let / edice Disk velká řada – svazek 28 / Kant – Karel Kerlický 2014 / ● Harold Pinter – Narozeniny & Voltaire – Candide, Galén 2021 / zvukový záznam představení Činoherního roku CD. ● Smoček 90 – publikace k devadesátým narozeninám Ladislava Smočka ● Činoherní klub uvádí 2003 – 2022 – přehlídka amatérského divadla.

OSOBNOSTI / září
PETR ČEPEK
(16. září 1940-20. září 1994). Herec ČK od listopadu 1965 do roku 1994. Uplynulo už třicet let od odchodu Petra Čepka. Prostřednictvím rolí a jeho slova si ho připomeňme, právě v době oslav Činoherního klubu..
Měl jsem to štěstí zažít šedesátá léta, tu dobu, kdy se, jak říkám, všude vznášel duch Alfréda Radoka. Máša, Smoček, Vláčil, Herz, ti všichni chtěli pracovat jen s dokonalým herectvím, na rozdíl třeba od Miloše Formana. Na zelené louce vznikl Činoherní klub, neměl žádné návaznosti, nebyl zatížen tradicemi. Bohužel v té době trval velice krátce. / Petr Čepek
ALEXEJ VOJNOV; Albert Camus: Spravedliví (režie Jan Kačer, 1965) * 2. LIGUR Niccolò Machiavelli: Mandragora (režie Jiří Menzel, 1965) * 3. RAZUMICHIN Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest (režie Evald Schorm, 1966) *4. PIEROT Alena Vostrá: Na koho to slovo padne (režie Jan Kačer, 1966) * 5. ČÍŠNÍK Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (režie Jan Kačer, 1967) * 6. POŠTMISTR Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (režie Jan Kačer, 1967) * 7. McCANN Harold Pinter: Narozeniny (režie Jaroslav Vostrý, 1967) * 8. PETE Edward Bond: Spaseni (režie Ladislav Smoček, 1968) * 9. KILIÁN Alena Vostrá: Na ostří nože (režie Jan Kačer, 1968) * 10. JEPICHODOV Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad (režie Jan Kačer, 1969) * 11. MUDR. RADOSTA Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1970) *12. DON ISSACHAR Voltaire: Candide (režie Jaroslav Vostrý, 1971) * 13. POPEL Maxim Gorkij: Na dně (režie Jan Kačer, 1971) * 14. LÄUFFER Jakob Michael Reinhold Lenz: Vychovatel (režie Jaroslav Vostrý, 1972) * 15. ALFRÉD BESANO Leonid Andrejev: Ten, který dostává políčky (režie Miroslav Macháček, 1977) * 16. JAMES TYRONE MLADŠÍ Eugene O´Neill: Cesta dlouhého dne do noci (režie Ladislav Smoček, 1978). * 17. HORATIO Jaroslav Vostrý: Tři v tom (režie Jiří Menzel, 1978) * 18. OSKAR Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (režie Ladislav Smoček, 1981) * 19. VLADIMÍR Bohumil Hrabal: Něžný barbar (režie Ivo Krobot, 1981) * 20. OKTÁVIO Alfred de Musset: Marianniny rozmary (režie Ivo Krobot, 1983) * 21. GENNADIJ NEŠŤASTLIVEC Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les (režie Ladislav Smoček, 1984) * 22. IVAN MICHAJLOVIČ JAŤ Anton Pavlovič Čechov, Bertolt Brecht: Svatby (režie Vladimír Strnisko, 1985) * 23. ŽENICH Anton Pavlovič Čechov, Bertolt Brecht: Svatby (režie Vladimír Strnisko, 1985). 24. LLOYD DALLAS Michael Frayn: Bez roucha (režie Jiří Menzel, 1986). * 25. ANČUGIN Alexandr Vampilov: Provinční anekdoty / Dvacet minut s andělem (režie Ivo Kobot, 1987 *26 JARIN John Millington Synge, Ladislav Smoček: Krásné vyhlídky (režie Ladislav Smoček, 1987) * 27. DE FLORES Thomas Middleton – William Rowley: Pitvora (režie Vladimír Kelbl, 1989) * 28. ČLEN STOLNÍ SPOLEČNOSTI, ZÁSTUPCE FIRMY ADLER, BURZIÁN, OCHUTNÁVAČ KONOPÁSEK, STARÝ CIKÁN, VESNIČAN Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (režie Ivo Krobot, 1989) * 29. ČLOVĚK Ladislav Smoček: Smyčka (režie Ladislav Smoček, 1990) * 30. DĚRNOV Lev Birinskij: Mumraj (režie Ladislav Smoček, 1991) * 31. JOHN GABRIEL BORKMAN Henrik Ibsen: John Gabriel Borkman (režie Jan Nebeský, 1993).

FRANTIŠEK FRÖHLICH

(13. května 1934-13. července 2014) byl český překladatel ze severských jazyků (z dánštiny, norštiny a švédštiny) a angličtiny. Dramaturg Činoherního klubu 1970-1973 a 1992-1994.
Překlady her v ČK: Henrik Ibsen: HEDA GABLEROVÁ (režie Ladislav Smoček, 1996 ob. 1999), Harold Pinter: ZRADA (režie Ondřej Sokol, 2014).
(…) Jako pro diváka bylo tohle divadlo pro mě zjevení, a to hned v dvojím smyslu. Kdo byl zvyklý na takové to herectví na druhou, které mimochodem přežívá v neotřesitelně pevném provozním zdraví dodnes, uviděl Ve Smečkách něco úplně jiného: divadlo, které neznamenalo osvětové seznámení s divadelní hrou, ať už klasickou nebo současnou, divadlo, které strhovalo, protože bylo autentické, nedělalo z diváků pitomce, ale respektovalo jejich inteligenci, a dalo se mu věřit. To za prvé. A za druhé – což s tou první věcí pochopitelně souvisí – tu byl postupně se rozrůstající repertoár nového divadla, především původní hry a nové dramatizace, ale i nově přečtení klasikové (jako třeba Mandragora nebo Revizor). Jako dnes vzpomínám na nevěřícný úžas z Bludiště, z Na koho to slovo padne nebo z Narozenin: i takhle se dá dělat divadlo, říkal jsem si. Pokusit se tyto dvě věci shrnout do jednoho celkového pocitu není tak obtížné: z jeviště divadélka Ve Smečkách na diváka dýchla svoboda.(…)
František Fröhlich v knize Činoherní klub 1965-2005
PETR SKOUMAL

(7. března 1938-28. září 2014). Činoherního klubu v letech 1967-1974. Hudební skladatel (scénická hudba k 24 inscenacím ČK), dramaturg, režisér, herec.
„Sedával jsem na zkouškách v Činoherním klubu ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného, často mě to bavilo víc než pak samotný výsledek. Je to moje nejcennější divadelní zkušenost.” / Petr Skoumal
„V mém životě byla jediná instituce, která mi poskytla nějaký čas stálý plat, a byl to právě Činoherní klub. Chtěl bych mu za to dodatečně poděkovat, zejména pak jeho tehdejšímu šéfovi Jaroslavu Vostrému, který pro mě vymyslel hezkou funkci hudebního dramaturga.“ / Petr Skoumal v knize Činoherní klub 1965-2005
ZDENĚK HOŘÍNEK

(15. listopadu1931-20. září. 2014). Teatrolog, kritik, pedagog a herec. Zdeněk Hořínek psal o Činoherním klubu od jeho založení až k dnešku: počínaje studií „Činoherní klub 1965-66“, přes ohlédnutí za historií našeho divadla s názvem „Chodit do Činoherního klubu…“, které napsal do knihy Činoherní klub 1965-2005, až k poslední recenzi na inscenaci Ortonovy Klíčové dírky v Divadelních novinách v prosinci loňského roku.

BEATA PARKANOVÁ: Věděla jsem, že mám poklad
Jak vznikla myšlenka na autorskou inscenaci na základě dopisů tvých prarodičů?
S Martinem Fingerem jsme četli dopisy Evičky a Luďka na křtu básnické sbírky ŠTĚSTÍ JISTĚ PŘIJDE mojí kamarádky – básnířky Marie Šťastné. Ona ty dopisy znala. Když jsem je totiž dostala od babičky a od dědy, jedno léto jsem strávila tím, že jsem je přepsala. A protože mi přišlo, že je to taková poezie, dala jsem to tehdy Marii přečíst. Jen tak pro radost. A ona si na mě vzpomněla, když na křest své sbírky dávala dohromady program. Vybrala si dopisy, které se jí nejvíc líbily, a my jsme je potom s Martinem Fingerem proškrtali a četli jsme je tam jenom tak z papíru. Lidi na to krásně reagovali: šli s tím ve smíchu, v dojetí, v napětí…
Když se potom otevřela možnost, že bych se mohla věnovat divadelní režii, Martin to zachytil a dal mi prostor v Činoherním klubu. Bylo přirozené, že jsme si vzpomněli na hluboký zážitek ze čtení těch dopisů a chtěli jsme je dělat.
Lákalo tě už dřív – zkusit si divadlo?
Nebylo to něco, co by bylo nepomyslitelné. Já jsem se hlásila na režii na DAMU na katedru alternativního a loutkového divadla, když ji vedl pan Schmid. Ale protože mě mezitím vzali na katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU, už jsem na přijímačky nešla. Pak jsem jako studentka několik let pracovala externě pro Divadelní noviny. Dělala jsem pro ně rozhovory; tehdy jsem byla třikrát týdně v divadle a jezdili jsme i po oblastech. Takže nějaké námluvy s divadlem probíhaly, ale pak si mě úplně snědl film. Když mě trochu uvolnil, přišlo mi přirozené – a nemyslím to namyšleně –, že se porozhlédnu i po divadle.

Jak vnímáš rozdíl práce v divadle a u filmu?
Já to vůbec neporovnávám. Po umělecké stránce mi to přijde neporovnatelné. Co se týče praktických věcí, film je tisíckrát víc běh na dlouho trať. Od momentu, kdy napíšu scénář, po to, než jdu točit, uběhne klidně pět let, než na film seženeme peníze. Pak ho ještě točíme a stříháme a, než je premiéra, určitě uplyne další rok, dva. Od nějaké mé ideje a nadšení pro věc po to, než film uvidí první divák je pět, šest let standardní doba. V tom je pro mě divadlo zázrak. V létě jsem se věnovala skládání textu a v březnu to uvidím zahrané. To je neskutečný rozdíl.
U filmu je moje práce víc analytická – dlouho jednotlivé složky rozkládám, dlouho čekám, a pak je pořád „přilepuju“ k sobě. Nejdřív mám scénář, pak casting, pak kostýmy, pak lokace, pak se točí, pak se stříhá, pak až mám hudbu. Divadelní práce je taková syntetická – všechny složky dávám do kupy a směřuji k výslednému tvaru, o kterém vím, kdy bude vidět.
Baví tě to v divadle?
Dělám to prvně, tak zvažuju, jestli pro herce dostatečně funguju, jak by potřebovali. Ale jinak mě to baví moc. Samozřejmě u filmu se cítím jistější; dá-li Bůh, tak budu točit čtvrtý celovečerák. Tam už vím, co si můžu říct, co nemůžu, co si můžu dovolit po hercích chtít, co kdy můžu chtít, aby uměli. Z uměleckého hlediska je to křehké stejně. U divadla si to teprve osahávám a učím se s tím zacházet, taky mám kolem sebe nové lidi v zázemí.
Co je pro tebe nejtěžší?
Nevím, jestli se to už v této fázi dá říct. Měsíc před premiérou, kdy děláme tenhle rozhovor, je nejtěžší asi, abych tomu dostála jako dobrá režisérka.
Je něco, čeho ses bála, a nakonec to třeba není žádná potíž?
Bála jsem se, jestli s herci vejdeme do tvůrčího dialogu, jestli budu přesvědčivá, že divadlo vidím. Společně pracujeme, s každým jsme si našli jiný vztah, ale věřím, že v tom dialogu jsme.
I ve své filmové tvorbě vycházíš do značné míry ze svého života a ze své rodiny. V inscenaci MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU texty napsali de facto tvoji prarodiče. Jak s tím nakládáš? Není to příliš intimní záležitost?
Co se týče dopisů a deníků, já bych to tak dobře jako autorka prostě nenapsala. Zrovna konkrétně tady jsem věděla, že mám poklad. A dostala jsem ho vědomě od babičky. Takže hádám, že když to babička dala někomu v rodině, kdo se profiluje jako spisovatelka a filmařka, tak věděla, jak s tím bude naloženo. Nemám rozpaky, že by se to nesmělo zveřejnit.
Mohlo se stát, že by ty dopisy a deníky byly jalové. Ale jsou tak strašně přesné a intenzivní v tom, kdo je která postava, jak oba absolutně rozličně používají slova, slovosled, češtinu k tomu, aby vyjádřili intenzitu, emocionalitu, svou zkušenost, svůj vztah… A přitom sdílejí společný prostor – narážejí v něm o sebe. Mám pocit, že kdyby to člověk psal vědomě jako literaturu, ve které chce, aby do sebe prostřednictvím dopisů narazily dvě osobnosti, že by to takhle stejně nikdy nenapsal. Koneckonců ty „nesmyslné“ slovosledy dávají hercům zabrat.
Stejně tak je k nezaplacení, když dostaneš záznam postupné psychiatrické poruchy v denících. Cítila jsem spíš zodpovědnost, abych s tímhle „materiálem“, který můžeš zpracovat jen jednou, dobře naložila a napoprvé ho trefila přesně.
Jak se ti s tím – jak říkáš „materiálem“ – pracovalo?
Těžce. S humorem říkám, že skládat ty dopisy a deníky bylo to nejtěžší, co jsem kdy psala. Když píšu scénář, mám nějakou ideu – a podle ní volím slova, kterými ji popíšu, a přenesu do obrazu. Tady jsem měla slova a potřebovala jsem za to dosadit ideu a najít obraz. Byl to vlastně opačný postup, než jak obvykle pracuju. Fakt jsem se tím hrozně protrápila. Taky je potřeba říct, že materiálu bylo neuvěřitelné množství. Dopisů je kolem 120 stran A4 a v denících je mimo jiné pomalu přepsaná celá Bible.
Kdy jsi to od babičky dostala?
Dopisy jsem dostala, myslím, ještě když byl děda naživu. Babička věděla, že si to ráda přečtu. A dědovy deníky z blázince jsem dostala, když děda zemřel. Babička je sbalila do tašky a dala mi je se slovy: „Na, tohle se tobě bude líbit.“
Četlas je hned?
Ne. Po smrti dědy bylo období, kdy jsem na ty deníky nemohla sáhnout. Asi jsem se i bála. Ne toho, co se dočtu. Ale je to křehká věc. Vstup do neznáma. A tam se člověk vždycky bojí. Dopisy jsem sama přepisovala. Ale o přepsání deníků jsem poprosila svou blízkou přítelkyni – právě tu Marii Šťastnou, o které už byla řeč. Protože míra bolesti, kterou jsme s dědou v tom stavu zažili, pro mě byla za hranou snesitelnosti.
Uvažovala jsi vůbec o tom, že bys ten materiál zpracovala jiným způsobem? Například do klasického dialogu, že bys to použila jenom jako výchozí inspirační materiál, a napsala hru sama?
Pro mě to je dialog! Já jsem brzo poznala, že tam žádné moje slovo nepatří. Máme tam pár „zcizováků“ a takových milých narážek pro oživení, ale tím, že je to poskládané jenom z původních materiálů, je to nějakým způsobem krystalické.
Je těžké pracovat s herci, když znáš předobrazy postav?
Na to jsem zvyklá od filmu. Když Jenovéfa Boková v mém debutu – ve CHVILKÁCH hraje jako kdyby mě, tak chvíli máš tendenci herce vést, nebo postavu vysvětlovat tak, jak reaguješ ty. Potom se z předobrazu skutečného člověka stane postava. Ale neumíš to odstřihnout hned. Chvíli říkáš „babička“ a po čase začneš říkat „Eva“ nebo: „Ale to by Luděk neudělal.“ Nevyčítám si to, ani si to nezakazuju. Ostatně hercům při práci na postavě pomáhá, když se můžou chytit něčeho konkrétního. Nehrají moji babičku a mého dědu, ale hrají Evu a Luďka.
Jak se ti s herci pracuje na divadle? Ve filmu máš do značné míry výsledek ve svých rukou ty. V divadle mají nad výsledkem mnohem větší moc herci…
Souvisí to s rozdílem mezi divadlem a filmem, o kterém jsem mluvila. Jak bude vypadat film, držím do posledního momentu jenom já ve své hlavě, a všechny skládám k tomu. V divadle to budou herci hrát a vlastně ukazovat divákům, jak inscenace vypadá. Jsou zodpovědní za výsledek a jeho případné proměny, ale ideálně to musí udělat vždycky stejně dobře, po smyslu. A já jim musím při zkoušení poskytnout všechno pro to, aby pochopili situace a věděli proč.
Když to přeženu, když u filmu herci úplně přesně nerozumí tomu, co hrají, tak to tolik nevadí. Koneckonců ani není vždycky čas, aby si na všechno přišli, nebo je to technická záležitost – je to potřeba kvůli kameře a podobně. Když řeknu dejme tomu „jdi doprava“ a Martin mě poslechne, ví, že já to mám v hlavě a je to moje věc, kam to pak střihnu, nebo jestli přes to dám hudbu. V divadle potřebuju, aby na to přišel, proč má doprava jít. Aby to pak věděl, cítil a znal. A uměl to zopakovat, až bude hrát a já u toho nebudu. Je to tedy pro mě jiná práce s trpělivostí; musím být při zkoušení extrémně trpělivá.
O čem je pro tebe nejvíc MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU v tuto chvíli?
O tom, jak krásné a těžké je, když člověku na někom záleží. Pojmy jako láska a milovat a smrt jsou spíš tajemství, a když tam budou, tak je to dobře. Ale myslím, že máme dvě postavy, kterým na sobě od prvního okamžiku záleží. A za to „záleží“ se schová, že někdy v dobrém a někdy ve zlém. Někdy jim na sobě záleží tak, že si tím ubližují, někdy si tím pomáhají. Ale nikdy jim nepřestane, co spolu jsou, na sobě záležet. A to je ještě něco jiného než milovat. Třeba se i chvíli v tom celoživotním vztahu nemilují, ale vždycky jim na sobě záleží.
Co pro tebe znamenají dopisy obecně? Píšeš dopisy?
Jsem ročník 1985, takže já jsem ještě zvládla dospívat bez mobilů. Když jsi někoho potkala na táboře, nebo ses v létě s někým seznámila na chalupě, tak se pak psaly dopisy. Takže já jsem dopisů napsala jako holka hrozně moc. Ale i později, v dospělých vztazích, když jsem potřebovala tomu druhému člověku říct něco důležitého, napsala jsem to. Aby si to mohl přečíst, aby to měl u sebe. Takový dopis nepošleš, ale necháš ho doma na stole nebo na ledničce. Když dávám dárky k Vánocům, ráda k nim píšu na kartičky vzkazy. Ještě teď dost ráda něco napíšu. Mám pocit, že to víc platí. A zůstává.
Podstatná část MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU se odehrává v 50. letech 20. století. Společenské situace se ale dopisy dotýkají pouze okrajově a nepřímo. Zmiňují se jen okolnosti, které mají dopad na každodenní život Evy a Luďka. Uvažovala jsi o tom přidat tam vnější svět ještě jinak, než jak se jeví z dopisů?
Přestože dopisy – a z dnešního pohledu možná i deníky – jsou dobové datem vzniku, tak to, proč má smysl je dělat na divadle, je, že v sobě mají absolutně nadčasové téma. Ta dobová konkrétnost je milá, že to je v něčem usazené a neplave to, ale pro samotné téma toho víc potřeba není a působilo by to rušivě.
Ve hře hlavně Evička hodně cestuje po celé Moravě. Jaký máš vztah k místům, o kterých je řeč?
Cestuje se tam hlavně mezi Prahou, Jihlavou a Velkým Meziříčím. A to jsou všechno místa, ke kterým je vázaná moje rodina. Děda pocházel z Prahy, babička z Jihlavy a společně se potom přestěhovali do Velkého Meziříčí, kde se narodila moje máma a kde jsem vyrůstala i já. Takže já mám za těmi místy konkrétní představu. A doufám, že to na všech těch místech zahrajeme.
Vztah k prarodičům se ti tedy nejvíc pojí s Velkým Meziříčím?
Ano. Oni tam prožili celý život. Pro lidi, kteří Velké Meziříčí neznají, z těch dopisů z obecného hlediska plyne, co to znamenalo zařídit si v té době jako mladý manželský pár na malém městě rodinu a život.
Kde je pro tebe domov?
Já to mám s domovem složitější. Jsem z Velkého Meziříčí, potom jsme se stěhovali do Jihlavy, pak jsem se stěhovala do Prahy, na chalupu jsem jezdila na vesnici… Byla jsem taková hodně přemisťovaná.
Jak k tobě přicházejí témata, kterými se zabýváš, nebo podle čeho si je vybíráš?
Musím si vymýšlet práci, kterou se uživím. Takže kdyby to ke mně nepřicházelo, tak to musím donutit přijít. Ale většinou přirozeně, jak stárnu, přicházejí nová témata, která jsem odžila, ale vlastně je potřebuju zpracovat. Ve filmové práci mě teď čeká odhlédnutí ke komediálnímu seriálu. Najednou si to řeklo, že by to chtělo nějakou komedii.
Zaujala tě divadelní práce natolik, že máš chuť pustit se do něčeho dalšího?
Práce na divadle mě baví. Ale u mě je otázka – protože nejsem „vyučená“ divadelní režisérka – jak by mi to šlo s cizím textem, od jiného autora nebo autorky, než jsem já. Nevím, jestli jsem univerzální divadelní režisérka. Nejde ani tak o to, jestli by mě divadelní hry bavily, ale jestli bych je na jevišti uviděla. Za svými slovy svět vidím. Za slovy babičky a dědy to bylo náročné, ale pořád to byla slova, která se nějak vážou ke mně. U jiných autorů by se vidělo. Musela bych si to pečlivě rozmyslet.
Nechci to zakřiknout, ale měla by mě příští rok další divadelní režie čekat a přibýt by měl taky rozhlas. Je to příjemné, nebýt upnutá jenom na film. Člověk má pak veselejší mysl a tvůrčí náladu, protože není tak strašně soustředěný jenom na jedno. A netrýzní se, když to vyjde, nebo nevyjde.

OSVĚTLOVAČ, ZVUKAŘ A HUDEBNÍ SKLADATEL MILAN PASTYŘÍK
V Činoherním klubu působí od roku 1996 a když si rozkliknete na webu divadla libovolnou inscenaci z aktuálního repertoáru nebo nahlédnete do programu zjistíte, že jméno Milan Pastyřík je u každé z nich uvedeno pod světlem i zvukem. K některým z nich navíc složil i hudbu, mezi jinými třeba i k poslední premiérované – MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU. V jaké fázi zkoušení přichází do procesu hudební skladatel a kdy se zapojují světla a zvuk? A co všechno obnáší večerní směna osvětlovače-zvukaře v Činoherním klubu?
***
V Činoherním klubu už nějakou dobu působíš, je nějaká inscenace, z minulosti i současného repertoáru, která je/byla pro tebe v souvislosti s tvojí profesí z jakéhokoliv důvodu speciální nebo nezapomenutelná?
Začínal jsem v Činoheráku jako kulisák a můj první den v divadle se hrálo VODNÍ DRUŽSTVO, kde kulisáci vystupovali na jevišti, a dokonce měli všichni tři mluvit – unisono. Když mi po stavbě dekorace kolegové řekli, abych si oblékl kostým rolníka a naučil se rychle text, chtěl jsem utéct. V hlavní roli byl pan Petr Nárožný a s námi měl „dialog“ pan Stanislav Zindulka (většinou jsme koukali skrz něj), no a jak jsem šel na jeviště, popadla mě čirá hrůza. Postupně jsem se však vyprofiloval na velmi slušného rolníka a za nějakých 5 let jsem se naučil i těch 8 vět.
Ze světelného prostředí, kam jsem přešel z rolnického, si vybavuji například inscenaci JEDNOU K RÁNU, kde po nás pan režisér Smoček chtěl světelně ztvárnit přílet UFOunů a my se opravdu snažili, ale on pořád smutně říkal: „ale takhle to tenkrát nebylo“.
Na hudební složce inscenací jsi nejčastěji spolupracoval s Ondřejem Sokolem (ZRADA, KATI, LINDA VISTA, MACBETH, BABYBOOM), jak tahle spolupráce probíhá? Liší se nějak zásadně třeba od způsobu práce Braňa Holička nebo Beaty Parkanové, se kterými jsi v poslední době taky pracoval?
Ondřejovi jsem vděčný, že mi tuto příležitost před lety dal, já už měl tou dobou kytaru na hřebíku a byl smutný, že už v žádné kapele nebudu a že jsem s hudbou skončil. A najednou mě Ondra oslovil 14 dní před premiérou ZRADY, jestli si nechci k tomu udělat hudbu (Jan Muchow neměl čas, tímto mu děkuji). A tak začalo 13 bezesných a probdělých nocí s kytárou z hřebíku a rozhozeným trávením a Ondřejovo producentské vedení mě dokopalo k mé první scénické hudbě.
Spolupráce s Braňem a Beátou je jiná v tom, že jsem starší než oni, takže si na ně můžu víc dovolit a jsem drzý, než mi připomenou, kdo je tady režisér a já odcházím se sklopenýma ušima a pláčem do kabiny.
V jaké fázi zkoušení se zapojují do procesu světla a zvuk? Býváš na zkouškách od začátku?
Na první čtené bývám jen v případě, že dělám hudbu, jinak se jako osvětlovači a zvukaři snažíme dělat, že v divadle vůbec nejsme, ať po nás nikdo nic nechce. Ale pak přijde první světelná zkouška, kde se poprvé střetneme se scénografem a režisérem a jejich představou, jak by to mělo vypadat a musíme je posadit na zem, například jim říct, že chodit s kovovou lampou zapojenou v zásuvce v bazénu s vodou je blbost, pokud nemají v zásobě dost stejně vypadajících hereček.
Stejně jako v případě herců a hereček je pro tvoji práci specifické to, že neopouštíš inscenaci s poslední zkouškou, respektive premiérou, ale musíš být na každé repríze (případně někdo z kolegů). Jak často jsi večer v Činoheráku a co všechno směna obnáší?
Jako každý smrtelník i osvětlovači a zvukaři musí chodit do práce a vydělávat na bazén. Večer v divadle obnáší to, že sleduješ, kam se inscenace vyvíjí, jestli dobrým nebo špatným směrem, pak to na baru probíráš s herci, kteří na tebe koukají, co to meleš a z který díry přijel tvůj autobus. Takže tvůrčí a inspirativní prostředí.
Herců se často ptají, jestli mají nějakou vysněnou roli nebo divadelní hru, kterou by chtěli hrát. Máš ty nějaký titul nebo autora, ke kterému víš, že by tě lákalo dělat hudbu? Případně režiséra nebo režisérku s kterými bys chtěl spolupracovat?
Já jsem otevřený všem režisérům, kteří se jmenují Ondřej nebo Braňo nebo alespoň začínají na B, ale nebráním se i jiným jménům. A co se autorů týká, chtěl jsem vždy zkusit Shakespeara, a to se stalo u MACBETHA, tam zase neměl čas Ivan Acher, tímto mu děkuji, takže já jsem vlastně takový náhradník, Renegade (to byl ale velkej frajer).

Nikolaj Vasiljevič Gogol / HRÁČI
V úterý 9. dubna jsme začali s režisérem Lukášem Brutovským zkoušet Gogolovy HRÁČE. Pokud je vám titul v souvislosti s Činoherním klubem povědomý, není to náhoda. Jednalo se o proslulou inscenaci v režii Ladislava Smočka z roku 1982, na jejíž záznam se můžete podívat na Dramoxu.
Nová inscenace HRÁČŮ (překlad Leoš Suchařípa) otevře hned na začátku září naši 60. sezónu.
V hlavních rolích uvidíte:
Ondřeje Rychlého, Jana Hájka, Martina Fingera a Vasila Fridricha.
A dále:
Vladimíra Kratinu, Jakuba Burýšeka, Viktora Zavadila, Jiřího a Jana Dlouhých.

100. repríza
100. repríza/ 14. června 2024
Sarah Page / K.Š.E.F.T.
Překlad: Zuzana Ščerbová / Režie: Ondřej Sokol / Dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková / Scéna: Adam Pitra / Kostýmy: Katarína Hollá / Hudba: Ivan Acher.
Hrají: Lucie Žáčková, Václav Šanda, Martin Finger, Sandra Černodrinská.
Premiéra 7. 9. 2019
Zájezdy Činoherního klubu
Květen:
Nový Jičín 14. a 15. / Marius von Mayenburg / OŠKLIVEC
Zahájení festivalu:
26. / 19.00 / DK Poklad / Nina Raine / KONSENT
16. ročník divadelního festivalu Dream Factory / Ostrava
POD KŮŽÍ / SYROVĚ …/ INTIMNĚ …/ NA DOTEK …
Tábor 29. / Danny Robins / 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
***
Červen:
Třinec / 05., Ostrava / 06., Nový Jičín / 07. / Zuza Ferenczová / BABYBOOM
Jablonec nad Nisou / 18. / Danny Robins / 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
Činoherní klub uvádí
Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá: Památník ticha o.p.s. / ve spolupráci s Činoherním klubem / s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA / za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Divadelní Sekce Praha
Eugeniusz Szybał / P.R.S.A.
Je to až komické, jak se hledají tři generace. Je to i smutné, když se náhodou najdou.
Režie: Radvan Pácl / Hrají: Lucie Bláhová, Romana Štruncová, Petra Opplová, Eliška Hofmanová, Klára Trojanová, Filip Řezníček nebo Zdeněk Třískala.
I. a II. premiéra
Host Činoherního klubu
Divadlo Šumperk
Tomáš Syrovátka / OSUD ZMIZELÉHO
Režie: Filip Nuckolls / Dramaturgie: Michael Sodomka / Scéna: Lukáš Kuchinka / Kostýmy: Lucie Špalková / Hudba: Daniel Fikejz / Hrají: Ondřej Král, Petr Klimeš, j. h., Jan Hönig, Eliška Navrátilová, Adam Joura, Ladislava Jančíková, Olga Kaštická, René Šmotek, Hana Vozino, Vít Pištěcký, j. h., Alexandr Stankuš, Petr Komínek.
Jméno Hubert Habermann je na Šumpersku i za hranicemi regionu notoricky známé. Stopa tohoto bludovského mlynáře se ztrácí v divokých dnech na konci druhé světové války. Jeho zmizení na jaře 1945 je v očích veřejnosti dodnes zahaleno řadou domněnek a nejasností.
OLDstars
Duncan Macmillan / VŠECHNY BÁJEČNÉ VĚCI
Monodrama o hledání důvodů, proč žít…
Režijní vedení: Tomáš Staněk / Hraje: Daniel Krejčík

Zvažuju a otevírám oči
Reflektuju. Zvažuju. Zavírám oči. Audio hraje. Otevírám mysl. Jedny dveře zamčený, další nemají kliku. Třetí neexistují. Schodiště, propadlo, temná chodba, dvakrát doleva, jednou doprava, pozor tady je tma a tobogán. Hvězdičky, kousek měsíce, hodně slunce a pár vln. Běžím, utíkám, nic mě nemůže zastavit. Otevírám oči. Jsem tu. Jsem ve snu.
Někdy kolem projde okolo Noční Můra. Je to smradlavá bába, co brázdí noční oblohu na hmoždíři. Hodně se u toho chechtá. Vydává zvuk podobný mrouskajícím se kočkám a rackům na obloze. Jindy se na kus řeči zastaví Půlnoční Běs. Vysokej pán s obludně hlubokým hlasem, místo nohou má pletací jehly a pohybuje se těkavě. Někdy na něj v noci křičím, ale nemám hlas. Nejde ho zahnat jen tak. A pak je tu Krasoň. Popsala bych ho jako opáleného Anthony Kiedise, kteý nebere drogy, ale surfuje. Už z dálky se na mě usmívá a při západu slunce se mu blyští oči o mořskou hladinu.
A to je zrovna ten, kterej se zhmotnil jednou večer v Činoherní kavárně. Se všemi milovanými kolegy jsme přečetli asi 18 textů, který jsem v průběhu času napsala. Bylo to dojemný, vtipný, stresující a neuvěřitelně křehký! Všem se nám klepaly ruce i hlas. Když čtete věci, které jste sami napsali, je to o dost jiné, než když hrajete ve hře, kterou napsal někdo jiný.
Možná si říkáte, že bych se nemusela tak prožívat, jenže sebemrskačství je moje nejoblíbenější disciplína. Takže! V rámci absolutní vnitřní hysterie jsem po celým tomhle krásným večeru dostala takovou migrénu, že jsem měla pocit, jako by mi někdo mlátil půl dne mlátil hlavou o futra. Mžitky před očima mi ukazovaly, že svět je plný zářivých hvězdiček a tělo mě bolelo tak, jako bych strávila týden v ostravských dolech. Spisovatelka ze mě asi nebude, to by fyzicky nešlo! Leda bych se vždycky před čtením nadopovala lexaurinem a pak tam levitovala a mdle se usmívala na lidi okolo sebe. Možná je to tím, že mě na prahu pětatřicátých narozenin chytla krize středního věku. Netušila jsem, kolik problémů umím vygenerovat v hlavě během chvilky! Kolik vrásek musím mít, než půjdu na botox? Mám se přihlásit na kurz UX design, i když v podstatě nerozeznám počítač od walkmana? Kolik špeků na břiše je tak akorát a proč jsem do prdele pořád tak unavená? Jak může být člověk sám k sobě tak neempatický a zlý? Proč mě nikdo nenaučil, že bych k sobě měla být v první řadě laskavá?
Dala jsem si tak několik předsevzetí. Pokud budete chtít, inspirujte se. Uvidíme, kdo to vydrží dýl.
- Nelituj se.
- Nelituj toho, že se nemůžeš litovat.
- Ne každý tě musí mít rád, ne každého musíš mít ráda ty.
- Nejez o půlnoci, bolí tě pak bříško.
- Ne každý kluk, se kterým se vídáš, musí být láska až za hrob. Neboj se být trapná. Víceméně.
- Timothée Chalamet je právě nezadaný, takže ještě pořád můžete jet do Chorvatska na dovču.
- Přestaň se bránit technologiím. S kalkulačkou se tátovi opravdu nedovoláš.
- Slovo “šláftrunk” musel vymyslet úplný debil. Proto si ho nikdy nedávej.
- Nestyď se za to, že na svýho syna zavoláš místo “Vinďo” “Víno”! Jsou horší věci na světě.
- Nauč se konečně rozdíl mezi slovy empatický a apatický. A klidně rozjeď rošambo a začni je používat.
Zvažuju. Zavírám oči. Audio hraje. Otevírám oči. Tobogán, dvakrát doleva, jednou doprava…Tak kdo dneska? Že by?