ROMANA WIDENKOVÁ: Vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit
Povídání o prvních rolích v Činoheráku, divadelních snech, koníčcích a plánech na prázdniny.
Ahoj Romano, brzy začneme zkoušet hru 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, jejíž téma se točí okolo nadpřirozena, duchů a strašidel? Co ty osobně? Máš s tím nějakou zkušenost?
Mám vlastní zkušenost z dětství a pak zprostředkovaně skrz kamarádku. Když jsem byla malá, rodiče koupili dům, a potom co jsme se tam nastěhovali, jsem nemohla spát, budila se uprostřed noci s pláčem a bála se. Pro moje rodiče to původně téma vůbec nebylo, ale měli úplně stejné problémy se spánkem. Začali zjišťovat, čím by to mohlo být… Táhlo se to asi dva roky. Druhou zkušenost mám skrz kamarádku, která se nastěhovala do bytu kde se děly podobné věci jako v 2:22. Slyšela zvuk těžkých bot, jako by někdo zabouchnul dveře, i když v bytě nebyl průvan a všechny okna měla zavřený. Nemohla tam vůbec spát, až se to stalo fakt neúnosný. Cítili to tam i lidi, co jsou k tomuhle tématu úplně skeptičtí. Třeba její kluk, který jí řekl, že tam prostě nevydrží a musí odtamtud pryč. Je to takovej pocit, že spíš a najednou se probudíš a připadá ti, že tam něco je, že se něco děje. Jasně, že nevidíš nikoho lítat po pokoji, ale buší ti srdce a víš, že už neusneš. Ta moje kamarádka se ani tolik nebála… strach přebilo spíš zoufalství z celé situace.
Takže na duchy věříš?
Věřím, akorát je ošemetné říkat, že přímo na duchy. Věřím, že každé místo má určitou energii a někde může být špatná, na základě toho, co se na místě v minulosti odehrálo.
Ale není to tak, že by to pro mě bylo velké téma. Sama bych to ve společnosti neotevírala, protože mám pocit, že je to něco, co lidi zbytečně rozděluje. Když člověk řekne, že na „něco“ věří, tak je hned „ezo“. Což je dneska docela trend, nazývat všechny duchovní věci, které se vymykají raciu, „EZO“.
Danny Robins, autor hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, se začal věnovat tomuhle tématu ve svých podcastech jako HAUNTED, THE BATTERSEA POLTERGEIST nebo UNCANNY. Poslouchala jsi něco z toho?
Slyšela jsem kousek epizody THE HOUSE THAT HAD TO BE SOLD podcastu HAUNTED, kde se rozebírá příběh páru, který byl inspirací k divadelní hře, kterou budeme dělat. Taky jsou to mladí lidé s malým dítětem, kteří koupili dům, do kterého se nově přestěhovali. Na začátku jsou taky skeptičtí, ale pak se tam dějou věci, které si nedokážou rozumově vysvětlit, a rozhodnou se, že v tom domě nemůžou dál žít. Ale zatím jsem to nedoposlouchala, vrátím se k tomu přes den, tohle není úplně podcast na dobrou noc.
Tvoje postava ve 2:22 se jmenuje JENNY a pochází ze silně věřící rodiny. Mohla bys nám ji trochu víc přiblížit?
JENNY je pro mě hlavně empatická a milující žena, která má v sobě dost vnitřní síly, kterou ale sama teprve objevuje. Mám pocit, že ji sledujeme ve fázi, kdy i ona sama hledá, kdo vlastně je, nebo spíš, kým by chtěla být. Myslím, že díky svému vztahu se svým mužem se vymanila ze spárů silně věřících rodičů, a tak trochu u ní vznikl pocit, že ji zachránil, a to ji automaticky staví do submisivnější polohy. V průběhu hry ale nachází vnitřní sílu, tak velkou, že překvapí všechny, ale hlavně sama sebe.
V čem bys řekla, že je ti podobná a v čem úplně jiná než ty?
Myslím, že nejvíc shledávám podobu v její empatii a vnímavosti. Je mi taky blízká ta její umanutost, ale v dobrém slova smyslu. Že si dokáže jít za svým. Ale ta její přehnaná slušnost, zdvořilost a důraz na to, jak věci budou vypadat navenek, aby všechno působilo uhlazeně, to mi tolik blízké není. Takže především na začátku hry je pro mě JENNY dost cizí člověk, ale pak se ukáže, že tam jsou rysy, které máme vlastně podobné.
Pro tebe je to v Činoheráku druhá role. První byla v inscenaci BABYBOOM, která měla premiéru v prosinci 2022. Mohla bys nám představit i tu? Jak se ti tady v Činoheráku poprvé zkoušelo?
Paradoxně jsou RYBALENKA (postava, kterou ztvárňuje Romana v BABYBOOMU) s JENNY v něčem podobné. V takové té křehkosti. Když jsem si 2:22 přečetla, tak jsem se tomu musela smát. Navíc je u obou dost zásadní téma mateřství. BABYBOOM se mi teď hraje moc hezky, ale u toho zkoušení jsem byla dlouho nervózní, tápala jsem a moc jsem nevěděla. Víc užívat jsem si to vlastně začala až těsně před premiérou. Byla to moje první role po škole, tak bylo náročné se uvolnit. Neznámý prostředí a noví lidi. Ale ty reprízy jsou moc fajn a stal se z toho takový jeden organismus, protože jsme celou dobu všichni na jevišti a je důležitý, abychom na sebe navazovali a byli napojení, což se daří. Takže si myslím, že v tomhle je to super.
Jinak je mi ale postava RYBALENKY dost vzdálená. S tou nenacházím snad ani jeden společný rys. Snad jenom to, že si myslím, že je důležité, aby se brala v potaz ekologická krize a třídilo se a tak. Kdybych ji měla definovat v pár větách, tak je to úzkostlivá žena, která se upne na určitou věc a v tom najde svoji sílu. Ale neříkám to v hanlivém slova smyslu.
Když se podíváme naopak do budoucnosti, máš nějakou vysněnou postavu, kterou by sis tady chtěla zahrát?
Teď mám takové období, kdy mám pocit, že už jsem hrozně dlouho nezkoušela nic klasického. Ráda bych si zkusila třeba Čechova nebo Dostojevského. I Shakespeara, toho mám taky hodně ráda. Jsou to pro mě všechno nadčasové texty. A nacházet v nich paralely se současností mě baví. Zároveň tam jsou krásné postavy. Třeba v IDIOTOVI bych si některou z těch děvčat zahrála hodně ráda. Nebo třeba i Molièra, MISANTROP by se mi fakt líbil.
Máš mezi režiséry nebo režisérkami někoho, s kým bys ráda pracovala?
Ráda bych třeba věděla, jak pracuje Anička Davidová, což je dcera J. A. Pitínského, jehož věci mě taky vždycky strašně bavily. A taky by mě hrozně zajímalo, jak pracuje Honza Mikulášek. Když to říkám, tak mě ale bolí břicho a jsem nervózní (smích). Ne z něj, ale kvůli tomu, jak specifický je jeho divadelní jazyk. No a samozřejmě by mi nevadilo pracovat s Thomasem Ostermeierem (smích). To by mě hodně zajímalo.
Možná až dostaneme nějaký grant od německého institutu, tak se třeba splní i to (smích).
Jo, jo, jo, Shakespeare v jeho podání to je sen (smích).
Tím by se splnilo všechno, o čem jsi mluvila.
Mám moc ráda německé divadlo, nebo vlastně i jejich kinematografii. Začala jsem kvůli tomu i oprašovat němčinu. Moc ráda tam jezdím. Vlastně evropské divadlo celkově mě přitahuje. Především Polsko a Německo, ale taky Francie. Mají strašně silnou divadelní scénu a tradici. Vždycky narazím na něco, co mě zasáhne a z toho pak delší dobu žiju.
Když už jsi zmínila tu němčinu, kterou máš jako koníček, čemu se ještě věnuješ mimo divadlo?
Ráda čtu a občas i píšu. Pak mě moc baví rozhlas… Teď jsem měla možnost tam chvilku pracovat, a to bylo moc fajn. Taky mě baví zkusit si druhou stránku při zkoušení. Udělat svůj projekt, kdy si člověk napíše svoji věc a pak ji dělá s kamarádama. Ambici režírovat nemám, ale vždycky mám spoustu nápadů, které mám potřebu sdělit… Baví mě, když můžu něco tvořit s lidma, se kterýma jsem nějak napojená a sehraná, co se týče přemýšlení o divadle. A pak mám ráda cestování. Klidně bych cestovala ještě mnohem víc…
To jsi mi hezky nahrála na poslední otázku. Rozhovor totiž vyjde chvilku před prázdninami, tak jsem se chtěla zeptat, kam se tohle léto chystáš?
Určitě se chystám na Mallorcu. Potom asi nějaká příroda a festivaly. Jednou bych si taky chtěla projet dodávkou celou Francii a Itálii. To bohužel nejspíš tyhle prázdniny nevyjde. Zatím to mám otevřený. Doufám, že budu mít ty prázdniny i částečně pracovní, protože se mi tam možná něco rýsuje a přála bych si, aby to vyšlo. To bych byla ráda. Takže je to takový mix sportu, přírody a kultury s objevováním nových zemí. Na Mallorce jsem třeba nikdy nebyla a všichni o tom básní. Tak se na to těším!
To zní skvěle. Užij si prázdniny i zkoušení 2:22. Děkuji za rozhovor!
Příběh Romanina domu
Nejmladší herečka Činoherního klubu, Romana Widenková, se objeví v příští premiéře hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, která se celá odehrává v domě, kde se dějí různé nevysvětlitelné a dost děsivé věci. Podobnou zkušenost zažila Romana v domě, do kterého se s rodiči přestěhovala, když byla velmi malá. Sama už si přesně nepamatuje, co se tam tehdy dělo, ale vyzpovídala pro nás svou maminku.
Beata Glombiková: Pokusím se to trochu odlehčit, i když to sranda nebyla. Koupili jsme dům, který je z roku 1928. Nic jsme o něm nevěděli, nic jsme nezjišťovali. Začali jsme ho opravovat, nejdříve spodní patro, pak až druhé, kde jsme plánovali spát. V prvním pokoji v poklidu, ale v druhém, kde měla být ložnice, jsme první noc nebyli schopni zamhouřit oka. S manželem jsme se pořád převalovali. Druhou, třetí, následující noc to samé, což nás začínalo znervózňovat. Já jsem pak už chodila spát dolů, protože tam nahoře to prostě nešlo. Až jednou muž řekl, že má pocit jako by mezi námi někdo ležel. A že má pocit jako by to byla žena.
A tak jsme začali pátrat, co všechno by to mohlo být. Zkoušeli jsme různé babské rady. Vysypávala jsem sůl do všech koutů, pak to zase zametala. Dokonce jsme zkoušeli různá vykuřovadla. Zjišťovali jsme, jestli tady třeba nejsou geopatogenní zóny. Pozvali jsme proutkaře, kteří přišli na to, že je tady silný vliv spodní vody. To znamená, že jsme natáhli měděné dráty pod koberce, ale stále to nepomáhalo. Je to hodně dávno, tak už si přesně nepamatuji, jak jsme se nakonec dopátrali k člověku, který měl jakési speciální vnímání, a ten řekl, že je to bývalá majitelka, která dům nechce opustit. Ten člověk nám pomohl, už ani přesně nevím jak, a ta dotyčná teoreticky odešla.
Nicméně ty problémy zcela neskončily. V ložnici jsme pak už spali, ale celkově byl ten dům zvláštní. Sami na sobě jsme pociťovali, že jsme hrozně nervózní, podráždění, strašně jsme se hádali, řvali po sobě, pořád jsme byli nemocní, dcera nechtěla spát v pokoji, pořád tam něco viděla, nějaké obličeje. Já jsem po ní křičela, ať si nevymýšlí, ať už spí, bylo to celé divoké.
Byly to takové vážnější věci, se kterými nám pomáhal kdekdo. My jsme se s tím opravdu trápili několik let.
Pamatuji si jednu historku, když jsem byla v domě sama a nahoře jsem něco uklízela. Měli jsme taková dvojitá okna, u kterých se jedna část otevírala ven. Měla jsem tam něco opřené, aby se větralo, když jsem převlékala v pokoji postele. A najednou slyším, že něco klaplo. To okno se jako by zvenku zavřelo. Naskočila mi husí kůže, cítila jsem studený vítr. Se vším jsem v tu chvíli práskla a utíkala dolů. Strašně jsem se tam bála být sama.
Nakonec nám právě tahle událost pomohla. A od té doby je klid. V klidu se tu spí. Podrážděnost a nervozita, co nás celou tu dobu trápila, zmizela. Od té doby jsme už byli zdraví. Opravdu to ustalo se vším všudy.
Romana Widenková: Jaký máš od té doby pohled na duchy?
Beata Glombiková: Já jsem člověk velmi otevřený, vždycky jsem byla. Nikdy jsem tyhle věci nevyhledávala, ani jsem jimi nebyla nijak fascinovaná. Když jsme koupili ten dům, tak nám bylo kolem třiceti. Dlouho jsme to popírali, i proto jsme na začátku hledali vysvětlení spíš skrze ty geopatogenní zóny. Přesouvali jsme postel různě po místnosti a pořád jsme nechtěli věřit, že by to mohlo být nějakého jiného původu. Ale opakované setkání s určitými lidmi, kteří mají toto vnímání, nás přesvědčilo, že ty naše problémy budou mít asi i jiný důvod.
Dobrá práce (4. díl)
Dostáváme se k poslednímu dílu mého textu, ve kterém se snažím pojmout a shrnout, jak vzniká divadelní inscenace. Když jsem nad tím tak přemýšlela, z hlediska faktů by už nejspíš čtvrté pokračování nebylo potřeba. V minulém díle jsem se dobrala až k premiéře; a v tom prvním jsem se zmiňovala o tom, že premiérou se to pro nás, co sedáváme v hledišti, když tam ještě nejsou diváci, vlastně uzavírá.
Ale jsem tady – a před sebou mám prázdnou stránku, na které kmitá kurzor. A nerada bych vás obrala o trochu divadelních tradic a pověr. Nejvíc se jich váže k premiéře. Říká se, že je třeba, aby se na poslední generálce něco pokazilo, aby se premiéra podařila. A taky, že když se povede premiéra, první repríza nikdy ne. Jestli je to pravidlo, upřímně nevím, ale věří se na to. Má to jistě svoje racionální vysvětlení – v naladění celého týmu, jeho přílišné jistotě, nebo naopak nervozitě a v očekávání. Navíc dokud inscenaci nevidí diváci, není hotová – protože divadlo vzniká až při komunikaci, která probíhá mezi jevištěm a hledištěm během představení. (A na každé repríze je potřeba, aby se „to“ stalo znovu. Tady a teď. A třeba se ta energie s jiným publikem přelévá trochu jinak.)
Doba mezi koncem poslední generálky a začátkem premiéry se obvykle podivně táhne – alespoň, jak to vnímám já. Vždycky mi přijde, jako by čas stál na místě, nemůžu se na nic pořádně soustředit, protože moje myšlenky neustále odbíhají dopředu k premiérovému večeru. Tahle doba bývá taky dobou hájení – když o někom víte, že má večer premiéru, zpravidla po něm nic zásadního nechcete, protože tušíte, v jakém se nachází rozpoložení. Každý se samozřejmě připravuje jinak a má jiné rituály (někdo možná rozptýlení vítá). Stále se – alespoň u nás v Činoherním klubu – udržuje tradice zlomvazek. Zlomvazky jsou drobné dárečky, které v tom bezčasí připravujeme a večer si je navzájem dáváme. Většinou zlomvazky souvisí nějak se hrou, kterou zkoušíme, vycházejí z nějakého vtipného detailu, repliky, postavy; nebo se dají sníst (typicky čokoládové bonbóny). Když se večer potkáme, spolu se zlomvazkou se taky vzájemně „pokopeme“ – k premiéře se přeje „zlom vaz“ a odpovídá se na to nejčastěji „čert tě vem“.
Premiérové publikum bývá trochu nestandardní (liší se od publika na dalších reprízách a může reagovat odlišně); je složené převážně z rodinných příslušníků, kamarádů, divadelníků (tedy lidí, kteří nám spíš fandí) – a z kritiků. Dobré načasování premiéry a dobrý výkop v tom smyslu, aby si o tom pak lidi mezi sebou řekli, je docela důležitý.
Pomyslným završením práce na inscenaci před tím, než se začne reprízovat a „žít vlastním životem“, je premiérová děkovačka, na které se v našich končinách děkují kromě herců i ostatní členové inscenačního týmu (to jsou ti, které na fotkách s kytkami možná nepoznáváte – režisér/ka, dramaturg/yně, výtvarníci/e scény a kostýmů, autor/ka hudby, případně další). Minulou reprízu KONSENTU viděla sama autorka Nina Raine, a když ji pak herci vytáhli na děkovačku, byla zaskočená a trochu nesvá. Později mi říkala, že v Londýně se autor/ka ani režisér/ka obvykle nechodí klanět ani na premiéře, tak na to vůbec není zvyklá.
Měřítek, podle kterých můžeme posuzovat, jestli je inscenace dobrá a úspěšná, je víc. Nejdůležitější pro divadlo jsou, troufám si tvrdit, diváci. Když je plné hlediště (v ideálním případě) a my poskytneme těm lidem zážitek, o kterém můžou přemýšlet, mluvit a podělit se o něj s blízkými. Tam je zpětná vazba bezprostřední a okamžitá.
Určitým měřítkem pak můžou být i recenze a ohlasy kritiků. Je velká otázka, jakou mají vlastně výpovědní hodnotu a váhu, protože recenzenti obvykle věnují inscenaci pouze jeden večer a mají (podle média, do kterého přispívají) značně omezený rozsah, na kterém se k inscenaci vyjadřují. Nedokážu úplně posoudit, jaký vliv může mít recenze na potenciální diváky (jestli může být názor recenzenta důvodem, proč na představení jít, nebo ne, protože pokud tohoto konkrétního autora nečtou pravidelně, postrádají referenční rámec, podle kterého se mohou zorientovat). Dovnitř do divadla recenze obvykle zásadní zpětnou vazbou nebývá.
Podle čeho tedy naši práci hodnotím já? Dobře odvedená práce na inscenaci je pro mě, když vím, že jsem udělala poctivě všechno, co jsem mohla a co bylo v mých silách. A podobně i ostatní. Věřím tomu, že v tom případě se nám to vrátí. Taky pro mě bývá důležité, že jsem se dozvěděla a naučila něco nového a strávila ten čas příprav a zkoušení smysluplně společnou tvorbou. No a pak mi záleží na tom, co mi k tomu řeknou lidi, kterých si vážím a u kterých vím, z jaké perspektivy se na inscenaci dívají. Z toho si pak můžu něco vzít, protože vím, že je to upřímné, i kdyby to nebylo úplně pozitivní.
Nejraději na své práci – myslím, že už jsem se o tom zmiňovala – mám to, že je pestrá a pokaždé jiná. Pokaždé se do hloubky věnujeme jinému tématu, problému, pokaždé v trochu jiné partě. A pokaždé je to určitý proces, který má svůj vyměřený čas – začátek a konec.
Spolupráce s Institutem Cervantes
Spolupracovat se španělským kulturním Institutem Cervantes jsem začala už nějaký ten pátek zpátky. Ještě před mým nástupem do Činoherního klubu. Konkrétně během covidu na jaře roku 2021. Do Institutu chvíli předtím nastoupil nový ambiciózní kulturní manažer s velkým zájmem o divadlo, Jesús Clavero Rodríguez, a rozhodl se, že paralelně odstartuje dva cykly scénických čtení: klasických španělských a latinskoamerických her a současné dramatiky z této oblasti. Já jsem byla oslovena, jestli bych se nezhostila dramaturgie a asistence režie druhé zmíněné linie, tedy výběru a příprav současných textů. Zrovna jsem dostudovala magisterské studium v Madridu a končila dramaturgii na DAMU, takže to pro mě byla krásná příležitost, jak využít všechny nabyté znalosti. Co víc jsem si mohla přát.
Začátky celého projektu ale vůbec nebyly jednoduché, jak jinak než kvůli covidu. Původní myšlenka, že autoři textů, tedy Španělé nebo Latinoameričané, budou zváni do Prahy a sami budou režírovat české herce, nebyla v době zavřených hranic zcela realizovatelná. Takže jsme první hru, HIMMELWEG od Juana Mayorgy, zkoušeli přes Zoom. Asi si dovedete představit všechny možné komplikace, co nás potkaly. Až poslední zkoušku jsme se s herci setkali osobně (samozřejmě až potom, co jsme si všichni udělali test s negativním výsledkem) a režiséra ze Španělska jsme měli na drátě. Pamatuju si, jak jsem před pódiem v sálu Institutu Cervantes pobíhala s iPadem a různě ho nakláněla, aby režisér viděl, co se děje na scéně, kterou v životě nepoznal naživo. Uf. Všichni ale prokázali obrovskou trpělivost a odhodlání vytvořit i v těchto podmínkách plnohodnotný tvar. Velmi nápomocný byl při zkoušení i překladatel hry, pan Jiří Kasl, který se mnou střídavě tlumočil slova režiséra hercům a naopak. Vzhledem k tomu, že se tehdy nesměly pořádat společenské akce, museli jsme i samotné scénické čtení přenášet z prázdného sálu přes Zoom. Už si přesně nepamatuji, kolik lidí se připojilo, ale středně velkou kavárnu by to číslo určitě zaplnilo. Všichni herci podali úžasný výkon a beseda s autorem po představení se taky vydařila. To nás nakoplo, abychom se nevzdali a dál v cyklu pokračovali, i když jsme nevěděli, jak dlouho budou covidová opatření ještě trvat.
Další scénické čtení, které se uskutečnilo v prosinci 2021, pro mě bylo speciální, protože se četl můj překlad hry KARNEVAL, kterou napsala Paloma Pedrero a sama ji režírovala. Z toho, že uvidím svůj překlad na jevišti a setkám se s autorkou, jsem měla velkou radost. Ačkoli už v té době neplatila omezení pro cestování, autorka bohužel nemohla do Prahy dorazit, a tak jsme opět zkoušeli přes Zoom. Tentokrát jsme se však už naštěstí mohli scházet s herci osobně a online se k nám připojovala pouze ona. Ani tak to ale nebylo jednoduché. Bylo znát, že je režisérka nervózní, protože nemůže být na místě fyzicky přítomná, má režírovat věc v cizím jazyce s herci, jejichž jazykem nemluví, a v prostoru, který nikdy nenavštívila. I když jsem se snažila všechno tlumočit, občas vznikala nedorozumění. Někdy jsem měla pocit, že autorka můj překlad hry zpochybňuje, což mě logicky dost znervózňovalo. Já jsem si ale za svým překladem stála, protože jsem na něm pracovala skoro rok a měla ho schválený Anežkou Charvátovou! Herci si ale zkoušení užívali, protože našim „přestřelkám“ ve španělštině nerozuměli, a tak do toho všeho vnášeli pohodu a hravost. Troufám si říct, že výsledek byl nakonec velmi povedený. Herci se pohybovali po scéně, používali rekvizity, měnili kostýmy, make-up – věci, co nejsou pro scénická čtení zcela běžné. Takže nakonec byla spokojená autorka i já a snad i všichni ostatní zúčastnění a diváci (tentokrát už jsme sál mohli otevřít :-).
KARNEVAL jsem zkoušela už zároveň s mým angažmá v Činoherním klubu. Byl to můj první rok v divadle a nedlouho po mém nástupu jsme se s vedením a kolegy také dostali k tématu scénických čtení. V divadle se ještě předtím, než jsem do něj nastoupila, několik věcí realizovalo, a ambicí bylo v budoucnu pokračovat. Tak se mi v hlavě zrodila myšlenka – co kdybychom propojili scénická čtení Institutu Cervantes, kde nemají specificky divadelní prostor, s naší scénou? V Činoherní kavárně máme ideální místo – podium, reflektory, příjemné posezení pro diváky. Navrhla jsem to Jesúsovi a velmi rychle a jednoduše jsme se dohodli. Krom poskytnutí činoheráckého prostoru jsme se domluvili, že budeme do čtení obsazovat i naše herce. Ideální. Vzájemná spolupráce byla na světě.
Jako první jsme v rámci tohoto nového modelu nazkoušeli hru ARCHIMÉDŮV ZÁKON od Josepa Marii Miró v překladu Romany Rédlové. Poprvé taky na celé zkoušení dorazil i autor-režisér a byl to opravdu zážitek! Jeho energie, zápal, poznatky a naprosto výjimečné režijní vedení ohromilo mě i herce. Zkoušení bylo intenzivní, protože tady byl autor jen na pár dní, ale o to koncentrovanější a efektivnější. Premiéru měl i prostor Činoherní kavárny, který se potvrdil být jako dělaný pro tento typ akcí.
Hned jsme tedy začali chystat další čtení, opět text od Juana Mayorgy. Jednalo se o úplně novou hru GOLEM (hra měla premiéru v roce 2022 v Madridu), kterou do češtiny opět přeložil Jiří Kasl. Nejdříve to vypadalo, že Juan Mayorga přijede do Prahy hru zrežírovat osobně. V té době ale zrovna obdržel prestižní španělskou cenu „Premio Princesa de Asturias de las Letras“ za svou dramatickou tvorbu, a tak napsal, že do Prahy rád přijede a scénické čtení zhlédne, ale na režírování nemá kapacitu. Pamatuju si, jak mi tehdy do schránky dorazil email od Jesúse, jestli bych to tedy nechtěla režírovat já. Já? Opravdu? Ano! Režie, kterou jsem na DAMU taky studovala, mi už nějakou dobu chyběla a tohle byla nabídka s velkým „N“. Hned jsem do Institutu odpověděla a pustila se do příprav. To jsem ale teprve začala zjišťovat, jak extrémně komplikovaný, filozoficko-poetický text to je, a že režírovat to vůbec nebude jednoduché. Juan Mayorga je znám tím, že klade ve svých textech důraz na řeč, slova, jejich význam, a v GOLEMOVI celou tuto jazykovou tematiku učinil hlavním tématem. Několik hodin jsem se sama i s herci pokoušela dešifrovat příběhy postavy, které celý tento propracovaný filozofický text nesly na svých bedrech. Do jisté míry se nám to snad povedlo a divákům jsme příběh a téma zprostředkovali, i když věřím, že Juan Mayorga se svou inteligencí a smyslem pro detail ve hře schoval i spoustu dalších vrstev. Bez přehánění můžu říct, že to byla jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem se v dramatické tvorbě setkala, ale určitě mělo cenu se s tím poprat. Velkým zadostiučiněním pro mě i herce bylo, když nám Juan Mayorga, který se na to opravdu přijel do Prahy podívat, práci pochválil a sám vyjádřil pochybnost nad tím, jestli to s tou intelektuální komplexností nepřehnal 😀
Poslední dva texty jsme přinesli na scénu v tomto roce. Na začátku roku jsme poprvé zpracovávali text latinskoamerického, konkrétně chilského, autora Marca Antonia de la Parry. Hra MONOGAMIE je z roku 2000, a ačkoli ji do češtiny přeložil Miloslav Uličný už před nějakou dobou, stále se neobjevila na žádném českém jevišti. Tím líp pro nás a naše scénické čtení, pro které se hodila náramně. Rozhovor dvou bratrů – o platnosti monogamie – se totiž odehrává v baru. Celá Činoherní kavárna se tak stala dějištěm, a dokonce i já jsem dostala miniroličku servírky, která pánům ke stolu každou chvilku přinášela další drinky. Nevím, čím to bylo, asi jmény Martina Fingera a Jana Hájka, že kavárna při tomto čtení praskala ve švech. Diváci seděli na parapetech, stáli všude po prostoru, až jsme si říkali, jestli se všichni vejdou. Atmosféru to ale tvořilo úžasnou. Autor hry k nám bohužel z pochopitelných důvodů z Chile nedorazil, takže hru režíroval Jiří Š. Hájek, který s herci naprosto přesně vystihl notu textu a přispěl k enormnímu úspěchu tohoto čtení.
Zatím poslední hru jsme četli v dubnu. Jednalo se o hru RITA od Marty Buchaca ve zbrusu novém překladu Blanky Stárkové. Text vyhrál v listopadu minulého roku diváckou cenu v souboji čtyř španělských dramatiků v divadle Komedie. Tím si získal nárok být co nejdříve přeložen do češtiny (v souboji dramatiků se prezentovaly jen fragmenty). Autorka Marta Buchaca, se kterou jsem se během soutěže setkala, k nám bohužel z pracovních důvodů nemohla dorazit, ale byla moc ráda, že se u nás její hra realizuje. Režírovala ji mladá a mimořádně talentovaná režisérka Kateřina Volánková, a to v součinnosti se mnou, protože ji během zkoušení přepadly nečekané zdravotní obtíže a na poslední chvíli jsme museli trošku zaimprovizovat. Naštěstí jsme ale měli skvělé herecké obsazení, které se situací vůbec nenechalo rozhodit, a naopak přicházelo s vlastními nápady a řešeními.
Když píšu tyto řádky, a i sama pro sebe si rekapituluji poslední dva roky, co cyklus běží, musím uznat, že jsem na celý projekt hrdá. Největší zásluhu na něm má určitě Jesús Clavero Rodríguez, který s nápadem přišel a celou dobu do něj vkládá spoustu energie a entuziazmu. Pro mě naše spolupráce bohužel končí, protože uzavírám svou kapitolu v Činoherním klubu a stěhuji se, alespoň na nějakou dobu, do zahraničí. Jsem moc vděčná, že jsem mohla být součástí tohoto projektu a snad i svým dílem přispěla k jeho úspěšné realizaci. Poznala jsem spoustu skvělých a talentovaných lidí, přečetla hromadu krásných španělských a latinskoamerických textů (doufám, že se tato dramatika bude dostávat do českých divadel víc a víc, protože má rozhodně co nabídnout!), jednu hru jsem si zrežírovala, dokonce jsem si zahrála, překládala jsem… Jak jsem říkala na začátku – splněný sen pro čerstvou absolventku DAMU se zájmem o španělskou kulturu. A tak se teď nebojím štafetu předat své dlouholeté kamarádce, překladatelce a tlumočnici Anežce Lipusové, která bude v započaté práci určitě pokračovat se stejnou láskou a energií.
Děkuji všem. Ráda se v budoucnu přijdu podívat na další horké novinky španělské dramatiky!
Divadelní prázdniny a další události
DIVADELNÍ PRÁZDNINY
Vážení a milí diváci, od 1. července do 31. srpna potrvají v Činoherním klubu divadelní prázdniny. Novou divadelní sezonu 2023/2024 zahájíme 8. září.
Vstupenky na září lze zakoupit od 5. června. 21. srpna bude zahájen předprodej na měsíc říjen.
PREMIÉRA
17. května zavítala do Činoherního klubu na představení KONSENT autorka hry, britská divadelní režisérka a dramatička, Nina Raine.
FESTIVAL
20. září budeme na Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni hrát inscenaci hry Zuzy Ferenczové BABYBOOM.
DEBATA
19. září se po představení hry Sarah Page K.Š.E.F.T. uskuteční debata s tvůrci inscenace.
DERNIÉRA
20. února 2023 jsme naposledy hráli inscenaci dramatizace románu F. M. Dostojevského BRATŘI KARAMAZOVI. Po osmi letech a 69 reprízách jsme se z provozních důvodů museli s inscenací rozloučit bez derniéry. Režisér Martin Čičvák k této své inscenaci napsal:
„Asi nejsem jediný, kdo knihu BRATŘI KARAMAZOVI považuje za nejzásadnější dílo. Ovšem pro mne osobně byla naše inscenace – v přetavení knihy do Juraje, Martina, Honzy, Michala, Igora a Matěje – naprosto esenciální. Jako bychom znovu objevili filozofii Činoherního klubu. Filozofii herectví, filozofii vyprávění příběhu, filozofii permanentní války (nejen s Otcem), filozofii Sexu. Pro mne OPUS MAGNUM. Love Them All!“
VÝROČÍ
Do 23. června je v Respiriu Hudební akademie múzických umění na Malostranském náměstí otevřena výstava ROZMARNÉ CESTY JIŘÍHO MENZELA, uspořádaná k jeho nedožitým 85. narozeninám. Součástí oslav byly i Vzpomínkové večery Jiřího Menzela, spojené s charitativní dražbou ve prospěch Nadačního fondu Jiřího Menzela.
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ
V neděli 17. září bude na našem jevišti v rámci přehlídky „ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ“ hrát DS Karel Čapek z Děčína komedii Karla Gassauera CASANOVA NA DUCHCOVSKÉM ZÁMKU. V překladu Josefa Balvína a v režii Karly Vázlerové vystoupí Vít Vejražka, Ludmila Panenková, Tomáš Milata a Jana Benešová.
Celoroční přehlídka amatérských souborů „ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ“ je příležitostí zvát neprofesionální herce, soubory a divadelníky z Prahy, Čech, Moravy a Slezska. Činoherní klub se stává prostorem, kde jednou nebo dvakrát za měsíc může být divák přítomen setkání s lidskou činností ze záliby a může prožít její proměnu v divadelní zážitek. Od roku 2007 se přehlídka uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Nina, pivo a Blahnik
Nedávno se na KONSENT přijela z Londýna podívat Nina Raine. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nebyla sama autorka!
Odjakživa mívám pocit, že spisovatelé jsou buď mrtví, nebo absolutně nedostupní. Ti živí se ukrývají někde v cizině v bunkru, protože se jmenujou Salman Rushdie a je na ně vypsaná fatwa nebo se v televizi podivně vyjadřují k genderovým otázkám jako J. K. Rowling, a pak zase zmizí z mediálního dohledu. Popřípadě sedí doma u svého stolečku a u otevřeného okna píšou sloupek do New York Times, kouří u toho cigaretu, koušou se do rtu a mají na sobě lodičky od Manola Blahnika. Jako Carrie Bradshaw.
Já taky!
Už nějakou dobu do psaní taky dělám, takže tak trochu vím, o čem mluvím. Samozřejmě jsem při něm vyzkoušela všechny možné způsoby, polohy i outfity. Zjistila jsem, že lodičky na trase školka-domov-divadlo nejsou tím nejlepším obutím, nemluvě o tom, že jsem celou zimu šetřila, takže vlněné fusky od babičky byly základ mého domácího outfitu. Cigaretu u psaní také nezvládám, nejen že u toho vypadám jako pubertální chlapec, který se těší, že udělá něco na truc rodičům, ale většinou se pak mohutně zakuckám, takže dám místo ní zavděk obyčejné vodě. Glamour šel jednoduše stranou a já se zabydlela v poměrně fádním modelu – stůl, židle, kafe, fusky.
Ale abych se vrátila k Nině – jak jí, mezi námi děvčaty, přátelsky říkám. Dobře, ona o tom neví, je to mezi mnou a mnou. Nina nejen že byla živá, ale ona byla i velmi milá! Po představení ji Vojta Kotek přivedl na jeviště, dostala květinu, potlesk, a pak už stála na baru s pivem v ruce a bavila se s námi, jako bychom byli staří známí. Vyzařoval z ní klid a vyrovnanost – pro mě vlastnosti, které lidem vyloženě závidím, protože já jsem všechno, jen ne klidná a vyrovnaná. Zeptala jsem se jí, jak dlouho tuhle hru psala. Čekala jsem odpověď ve stylu „osvítila mě myšlenka a přes noc byla hra hotová“. Ona si ale jen tak odfrkla a řekla: „Oh God, it took me five bloody years.“ P Ě T LET! Ona je člověk! Kdybych nemusela ten večer brzy domů, asi bych ji objala a pozvala ji ještě na jedno. A pak domů na pozdní večeři. A asi bychom si povídaly o psech, lakovaly si nehty a šly příšerně pozdě spát. Sandro, ovládej se.
Kouzlo Niny
Nina mluvila také o tom, že postavy v téhle hře jsou inspirované skutečnými lidmi okolo ní. Na premiéře se prý několik z jejích kamarádů ve hře poznalo. Rozladilo je, že použila některé věci z jejich soukromí – třeba to, že byli někomu nevěrní. Ona ta nevěra nebývá úplně milé téma. Pro nikoho, že. Ale to už je licence autora. Může si přece tak trochu dělat co chce, ne? Jako já teď. Ovšem já na nikoho nic nepropálím, nebojte se.
Večer s Ninou Raine byl v něčem vážně kouzelný. Nevím, jestli z toho měli stejný pocit i ostatní, ale já jsem byla nadšená a vnitřně trochu rozechvělá. Třeba se nám v budoucnu v Činoherním klubu bude dařit víc takových setkání! Jen jsem teda zvědavá, kdy pozvu na pivo Čechova.
Libuše Šafránková – k nedožitým 70. narozeninám
7. června by se Libuše Šafránková dožila 70. narozenin. Odešla před dvěma lety 9. června.
Vyrůstala ve Šlapanicích u Brna a v roce 1971 absolvovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Brně. Už během studií ji režisér Zdeněk Kaloč přizval k hostování v brněnském Státním divadle. Tak v Mahenově činohře – a současně i v Moskalykově dvoudílném televizním filmu – hrála po boku Marie Kurandové Barunku v dramatizaci románu Boženy Němcové BABIČKA. V Kaločově režii pak dostala příležitost vytvořit svoji Julii v Shakespearově tragédii ROMEO A JULIE. Jejím Romeem byl Alfréd Strejček.
Když jsme v loňském roce s Janou Sommerovou a Radvanem Páclem připravovali divadelní část výstavy LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ / JAK JI MÁME RÁDI ve Strahovském klášteře, dostali jsme od hudebního skladatele Miloše Štědroně, jenž se na této inscenaci podílel, tuto vzpomínku:
V roce 1971 přijala Libuše Šafránková nabídku od Otomara Krejči a stala se členkou pražského Divadla Za branou. S Otomarem Krejčou pracovala zejména na roli Niny Zarečné v Čechovově RACKOVI – a tuto svoji zkušenost považovala za svoji největší divadelní školu. Po násilném uzavření Divadla za Branou v červnu 1972 ji okamžitě – ještě spolu s Jiřím Zahajským – angažoval Jaroslav Vostrý do Činoherního klubu. A přestože tvrdé normalizační zásahy postihovaly pak téměř po dvě desetiletí i naše divadlo, alespoň jeho část setrvala, a Libuše Šafránková, která tu (s kratšími přestávkami) hrála až do roku 1995, patřila k jeho největším oporám.
V Činoherním klubu hrála v sedmnácti inscenacích. K jejím nezapomenutelným postavám patří vykutálená Checca v Goldoniho komedii POPRASK NA LAGUNĚ a služtička Cathleen v O´Neillově dramatu CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI v režii Ladislava Smočka, Nina v Čechovově RACKOVI v režii Jana Kačera, Colombina ve Vostrého TŘECH V TOM a Jenny v Havlově ŽEBRÁCKÉ OPEŘE v režii Jiřího Menzela. S režisérem Vladimírem Strniskem vytvořila postavy porodní asistentky Anny Martynovny Zmejukinové a Nevěsty v Čechovových a Brechtových SVATBÁCH a také Estelle v Sartrově S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI.
V letech 1992-1994 byla členkou Národního divadla v Praze. Po špatných zkušenostech při zkoušení Gogolovy Ženitby v Činoherním klubu v roce 1995 se rozhodla divadlo opustit. V herecké tvorbě mohla v následujících letech navázat na svoji dosavadní filmovou a televizní práci a ráda se věnovala natáčení audioknih. Na divadelní jeviště se už bohužel nevrátila. V roce 2008 se s Josefem Abrhámem podílela na pořadech věnovaných dílu Václava Havla, které v Městské knihovně v Praze připravovala Marie Valtrová.
O hereckém umění Libuše Šafránkové píše v knize SLÁVA A BÍDA HERECTVÍ profesor Jaroslav Vostrý, spoluzakladatel Činoherního klubu:
„Nespočívá umění nebo snad talent, půvab, téma herectví Libuše Šafránkové v tom, že do té míry, do jaké zůstávají tajemstvím i její nejpozoruhodnější herecké postavy, umožňuje nám prožít tajemství, kterým je člověk se všemi svými možnostmi? A prožít ho způsobem, který nás nakonec vždycky obohatí? Vzpomeňme aspoň na její slečnu Petru z televizní komedie SVATEBNÍ CESTA DO JILJÍ: Cesta je podnikána záměrně ještě před svatbou ženichem v podání Josefa Abrháma právě kvůli tomu, aby se přesvědčil, kdo je jeho vyvolená opravdu zač. A podobně to platí pro Šafránkové Jenny z divadelní i filmové verze Havlovy ŽEBRÁCKÉ OPERY, ale třeba i pro nevěrnou Janu Turkovou z filmu VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ: i u jejího jednání vždycky zůstává otázka, je-li tak mazaná, nebo – vlastně – tak nevinná.
Mluvím o půvabu v souvislosti s talentem či tématem. A nerovná se opravdu herecký půvab hereckému talentu i hereckému tématu? Byla už řeč o komplikované identitě Popelky Libuše Šafránkové, která může být jak klukovsky zdatnou ‘malou holkou’, tak myslivcem nebo princeznou. Tuto identitu zaručuje identita její herecké představitelky, kterou ovšem nebudeme hledat v hereččině charakteru – o něm se mluvilo v divadle i v psychologii nejvíc v souvislosti s měšťanským obrazem světa –, ale právě v talentu, půvabu či tématu, které z tohoto hlediska splývají: Z hlediska dané osobnosti (z hlediska člověka Libuše Šafránkové) jde totiž o nezaměnitelně individuální přístup ke světu a k životu, který se může v životě projevovat různě, ale který za předpokladu skutečné herecké příležitosti nás při svém hereckém uplatnění nakonec vždycky potěší; a to také a právě proto, že je to jaksi z principu přístup TVOŘIVÝ.“
„U Libuše Šafránkové jsem si vždycky cenil, jak nenásilně uměla vstřebat mé představy a obohatit je svou vlastní fantazií. (…) Vletěla do Činoherního klubu jako kometa. Měla boží talent,“
vyslovil dramatik a režisér Činoherního klubu Ladislav Smoček.
Josef Abrhám napsal do knihy ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005 o ženě svého srdce:
„Znal jsem ji jen trochu z filmu, ani u Krejči jsem ji neviděl. Až když přišla k nám. Jaroslav Vostrý režíroval ZLATÝ KOČÁR. Nakoukl jsem jednou z balkonu na kousek zkoušky, kde hrála ta nová – Šafránková. Docela mne vyvedlo z míry, že ta holka nedělala chyby. Tak s touhle hrát nebude žádná legrace. Poprvé jsme se potkaly v POPRASKU NA LAGUNĚ. Řekʼ jsem si, tady je laťka vysoko, a abych to srovnal, přišel jsem na jeviště po rukou! Odezva nic moc, spíš všichni trnuli, abych neupadʼ. Tak jsem to škrtʼ. Po slovech – abych si nezadal – jsem jí posílal při zkouškách nic neříkající repliky – ať se ukáže, když je tak dobrá. Moje provokace prohlédla a hrála na mne, slečna Libuše, to samé… RACEK. Byl pro mne hlavolam. Nemohl jsem se do té role trefit. Naopak Líba nemusela hrát nic. Vešla, chodila, mluvila, dívala se, mlčela, plakala a zase se smála – všechno jí vycházelo. Mně nevycházelo skoro nic. Byl jsem až moc zoufalý Treplev. Ale také jsme spolu hráli v CHROUSTOVI, v KÁTĚ KABANOVÉ a nakonec v ŽEBRÁCKÉ OPEŘE. Duel na život a na smrt mezi Jenny a Macheathem se vzdáleně podobal komické verzi toho, co jsme před lety vykoumali a vyzkoušeli v POPRASKU NA LAGUNĚ. Dobré věci se mají opakovat.“
„Někteří herci mají ten dar, že přinášejí nejdůležitější sdělení mimo text. Svým myšlením, které je vidět, inteligencí, stavem duše. To je to, co mi připadá nejvýznamnější. Dar, který se nedá naučit,“ napsala Libuše Šafránková do almanachu ke století českého filmu.
Věra Galatíková
Věra Galatíková se narodila 19. srpna 1938. Vystudovala pedagogickou školu v Kroměříži a herectví na JAMU. Hrála ve Východočeském divadle v Pardubicích a v roce 1967 se stala členkou Činoherního klubu. Na začátku normalizace, která hrozila zrušením našeho divadla, odešla za Ladislavem Frejem do Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou). Od roku 1980 hrála v Městských divadlech pražských, hostovala v Lyře Pragensis, v roce 1994 vstoupila do angažmá v Národním divadle a hostovala v Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo). Byla pedagožkou herectví na pražské DAMU. V roce 1997 se v inscenaci Williamsova SKLENĚNÉHO ZVĚŘINCE vrátila v roli Matky na naše jeviště.
Když se v 60. letech stala členkou ansámblu Činoherního klubu, hrála Velkovévodkyni v Camusových SPRAVEDLIVÝCH, Sostratu v Machiavelliho MANDRAGOŘE, Mary v Bondově hře SPASENI a Gábinku ve hře Aleny Vostré NA OSTŘÍ NOŽE.
Profesor Jaroslav Vostrý, tehdejší umělecký šéf ČK, o ní napsal v knize O HERCÍCH A HERECTVÍ:
„Věra Galatíková (1938-2007), bruneta s velkýma hnědýma očima a výraznými rysy asociujícími vášeň. Zralá ženská krása této herečky, podepřená velkou citlivostí a citovostí, ji přímo předurčovala k rolím královen a tragických milovnic, ale i ustaraných manželek. Kolik si ovšem zejména těch prvních stačila v průběhu své další kariéry – i vlivem zvláštních dobových okolností – zahrát? V paměti zůstává hlavně její Lenora z Vláčilova filmu ÚDOLÍ VČEL (1967) či vynikající Raněvská z Kačerovy inscenace Čechovova VIŠŇOVÉHO SADU (1969).“
Čechovův VIŠŇOVÝ SAD v překladu Leoše Suchařípy, výpravě Libora Fáry a v režii Jana Kačera patřil k vynikajícím inscenacím Činoherního klubu a získal neobyčejně silný ohlas i na zahraničních zájezdech v Itálii a ve Finsku.
V roce 1970 italský kritik Masimo Dursi na adresu nezvykle mladé herečky v roli Raněvské poznamenal:
„Ljubov je skutečně krásná, její krása je sotva trochu unavená, zato doslova vyzývavá. Konečně lze pochopit stesk milence, který ji volá zpět. A její neklidná, neuspokojená nálada, které režisér přisuzuje erotické zabarvení, jež se kolem ní šíří, téměř strhává hrubého, neuhlazeného, tvrdohlavého a něžného Lopachina, pokouší i Trofimova…“
O složitém vztahu a kontaktu dvou jevištních postav, z nichž Raněvská je spolumajitelkou zadluženého panství a Trofimov bývalým domácím učitelem jejího tragicky zesnulého synka, píše ve své vzpomínce Josef Abrhám:
„VIŠŇOVÝ SAD – Raněvská s Trofimovem. Razantní a suverénní dáma budící u Trofimova obdiv i skličující nedosažitelnost. Deptala mne – Trofimova a zasahovala tak, že chvílemi až mizela hranice mezi hraním a autentickými urážkami, až ʽPéťa spadʼ ze schodů…ʼ“
Kritik Zdeněk Hořínek v časopise Divadlo zaznamenal atmosféru jejich dialogu ve 3. jednání:
„Bolestná životní zkušenost Raněvské má však i svou kladnou stránku: vypěstovala v ní schopnost účasti na starostech a strastech druhých. Mnoho trpěla, ale též mnoho milovala. To ji, hříšnici, příznivě odlišuje od Trofimova s ʽčistýma rukamaʼ a přísnými úsudky o lidech, to ji nutí vrátit se do Paříže k člověku, který ji okradl a opustil, ale který ji teď potřebuje: ʽTváříte se přísně, Péťo, ale co má člověk dělat, příteli, co mám dělat, je nemocný, je sám, nešťastný, a kdo se tam o něho postará, kdo ho bude varovat před chybným krokem, kdo mu včas podá lék? A proč bych to zapírala, proč, mám ho ráda, je to tak. Miluju ho, miluju… Je to kámen na mém krku, táhne mě ke dnu, ale já ten kámen miluju a nemůžu bez něho žít.ʼ“
A finský recenzent Heikki Eteläpää pro nás zachytil i osudový okamžik po dražbě rodinného panství, k němuž náležel i nádherný višňový sad, vzpomínaný i ve starých kronikách:
„Ze své náladovosti je Raněvská probuzená jednou tak, že si skutečně uvědomuje svoji situaci, je to na konci třetího jednání: ʽKdo koupil?ʼ – ʽJá jsem koupil.ʼ V tom momentě stojí nehnutě uprostřed místnosti, zvedne oči a prohlíží si pomalu stěny. Je to chvíle pravdy, realizovaná čistě a střízlivě krásně. V tom momentě se zdá, že se všechno zastaví v oné neustále ʽběžícíʼ živé a dobře členěné inscenaci. V tomto momentě Raněvská, která je sestrou madame Bovaryové, se rozloučí se svým domovem a višňovým sadem a všechno je hotové. Proto nejsou zapotřebí posmutnělé obřady v posledním jednání. Život jde stejně dál. Bůh ví, kde a jaký, ale zde to už nebude.“
Do roku 1972 hrála Věra Galatíková ještě i v Lenzově VYCHOVATELI, v Gorkého NA DNĚ a ve Voltairově CANDIDOVI. O těchto a mnoha dalších hereččiných postavách píše Zuzana Sílová v knize VĚRA GALATÍKOVÁ / OBRAZY ŽENSKÉHO ÚDĚLU, která vyšla v roce 1997 v nakladatelství Achát:
„Voltairova CANDIDA si zdramatizoval spolu Janem Czivišem a Alenou Vostrou režisér inscenace Jaroslav Vostrý. V ironicky traktovaném putování naivního mladíka Candida (hrál ho Jiří Hrzán) světem, který mu připravuje jedno zklamání a dokonce neštěstí za druhým, byla Věra stařenou, která Candida spolu s jeho milou Kunigundou jistý čas provází, a intrikánskou markýzou, která mladíka připraví o peníze a ještě udá, takže je uvězněn.“
V knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005 Věra Galatíková také uvedla:
„Činoherní klub – společenství lidí tak různých, a přesto si tak blízkých. Úcta k práci kolegů, pýcha, že v čele divadla jsou silné osobnosti Vostrý, Smoček, Kačer, Suchařípa, Fröhlich. Domluvená banda lidí často těžko zvladatelných, ale oni si ti chytří chlapci s námi vždycky poradili. Nikdy předtím, ani potom jsem takový pocit sounáležitosti nezažila.“
Miloslav Štibich
25. srpna by Miloslav Štibich oslavil 95. narozeniny. Byl inspicientem a hercem Činoherního klubu od sklonku 60. let až do konce svého života v roce 1992.
Patřil ke „zpěvohře Činoherního klubu“ autorské dvojice Petra Skoumala a Jana Vodňanského, jejichž představení S ÚSMĚVEM IDIOTA, HURÁ NA BASTILU a S ÚSMĚVEM DONKICHOTA tak silně přitahovaly diváky v těžkých posrpnových letech, jež nám přinesla okupace našeho státu v roce 1968.
Petr Skoumal o tom píše v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005:
„Já bych chtěl vděčně vzpomenout na Mílu Štibicha, jehož herectví – neherectví se nám velice hodilo. A později z členů Činoherního klubu i na Táňu Fischerovou, Leoše Suchařípu a nezapomenutelného inspicienta pana Nováka jako němého fízla v baloňáku, který svým příchodem zmrazil vždy život na jevišti i kolegy fízly v hledišti.“
Miloslav Štibich hrál i v repertoárových inscenacích Činoherního klubu a vždy byla radost jej vidět a slyšet, vnímat báječně živou expresivitu v jeho tváři i hlase. „Existoval“ na jevišti s vlastním názorem, s čistým a upřímným komediantským kouzlem dokázal vyjevit směšné i vážné rysy svých postav. Po léta se po scéně pohyboval s nezaměnitelnou kolébavou chůzí, jež mu působily nemocné klouby.
Dohromady hrál v pětadvaceti inscenacích: Korobkina v Gogolově REVIZOROVI, Jakuba ve Voltairově CANDIDOVI, Vacka ve Smočkově KOSMICKÉM JARU, Doktora ve Vostrého TŘECH V TOM, vynikajícího Starostu Obermüllera, Dozorce Lorenze a Pasového komisaře v Zuckmayerově HEJTMANOVI Z KOPNÍKU, Alexeje v Gogolových HRÁČÍCH, Dmitrije Kosycha v Čechovově IVANOVOVI, sluhu Lollia v Middletonově a Rowleyho PITVOŘE a vězeňského dozorce Harolda v Havlově ŽEBRÁCKÉ OPEŘE.
Josef Abrhám o něm do publikace o Činoherním klubu napsal:
„Měli jsme na sebe slabost. Přes jazz, přes humor – na jevišti i soukromě. Byl moje vrba. U něj jsem si ověřoval, co mohu ʽpustitʼ, co bylo moc nebo akorát. Na jevišti jsme se hecovali, kolik kdo vydrží. Nikdy jsme nic neopakovali stejně. Byly to naše soukromé milimetrové radosti. U klavíru jsme řádili hodiny, nosil mi pak led na krvavé prsty i klávesy. Ten jazz jsem mu nakonec zahrál i u jeho rakve… Na magneťáku, protože slovo jsem ze sebe nedostal.“
*
Před kamerou se Miloslav Štibich poprvé objevil v epizodní roli strážníka ve filmu LUCIE A ZÁZRAKY. Byl oblíbeným hercem režiséra Jiřího Menzela, který v něm našel ideálního představitele bodrých a dobrosrdečných tatíků a venkovských chlapíků. Jeho nejznámější postavou se stal předseda Kalina v komedii VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ a kovářský mistr Bernádek, člen správní rady pivovaru, v komedii POSTŘIŽINY. Od počátku 80. let řadu jeho rolí rozšířili režiséři Hynek Bočan, Karel Kachyňa a Karel Smyczek.
P.S.
Jaroslav Vostrý píše v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-1972 / DRAMATURGIE V PRAXI o prvních letech našeho divadla, kdy byl Miloslav Štibich rekvizitářem a šéfem kulisáků:
„Pokud jde o inspicienty, měli jsme vůbec štěstí: vynikající divadelník Jindřich Tuláček patřil k těm, kterého si herci po výstupu ptají, jaké to dneska bylo, a jsou šťastní, když je pochválil. Zkouškami žili i všichni pánové z techniky: zvukaři osvětlovači Richard Bouška, Milan Jelínek, Stašek Ulenfeld, ve Štibichově partě stavěčů Roman Babinec (a podobné to později bylo s Františkem Koutským, Janem Karlínem, se Štibichovým bratrem Jiřím, který potom dělal inspicienta, garderobiérkou Zdenou Koutskou, později Bouškovou, s jejím milým a suchým humorem)… Nezmiňuji se o tom jen jaksi v rámci vzpomínek: ti všichni spoluvytvářeli ducha divadla, jinak řečeno, tu atmosféru uvědomělé spolupráce a spolupodílnictví na jevištním výsledku, které se pak – samozřejmě nezávisle na Činoherním klubu – staly (pod heslem tzv. Mitbestimmung) vyhlášeným dobovým ideálem západoněmeckého divadla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.“
—
Pozn.: Mitbestimmungstheater: Participativní divadlo je modelem demokratického řízení divadla, v němž jsou členové souboru a technický personál zapojeni do rozhodovacích procesů jako divadelní kolektiv. Zejména v demokratizačních koncepcích v západoněmeckých divadlech na počátku 70. let se uplatnil v Schaubühne am Hallesches Ufer, a ve frankfurtských divadlech Schauspiel Frankfurt a Theater am Turm.
Obousměrný dialog v debatách po představení
Nápad pořádat debaty, či chcete-li besedy po představení, vznikl už při zkoušení OŠKLIVCE, tedy vlastně před dvěma lety, na popud Markéty Kočí Machačíkové a Martina Fingera. Zpočátku šlo jen o abstraktní koncept, o němž jsme přesně nevěděli, jak by měl vypadat. Bude se jednat o jakýsi veřejný rozhovor s herci v kavárně? O zcela neformální povídání ve foyer? Jak by měla být debata vedena? Bude prostor pro jakýkoliv dotaz od kohokoliv nebo si prostě jen připravím sérii dotazů, které „vystřílím“, a rozejdeme se? Vzhledem k tomu, že podobně jako divadelní představení ani besedu s diváky nelze skutečně „vyzkoušet“ bez diváků, doufala jsem minulý rok v dubnu, že po OŠKLIVCI zůstane alespoň pár lidí v hledišti. A v ideálním případě se někdo osmělí a v průběhu debaty vstoupí mezi mé otázky svou vlastní. A stalo se! Když se herci, společně s Markétou jako dramaturgyní, posadili v civilu zpátky mezi nás, vzniklo asi půl hodinové povídání, v němž se poměrně rychle setřely role moderátor-respondent-dotazovatel a z napjatého očekávání v sále se stal přirozený rozhovor mezi několika stranami.
Kromě OŠKLIVCE se zatím debatovalo po EQUUSOVI, MACBETHOVI, VEČERU NA PSÍCH DOSTIZÍCH, KONSENTU, KOČCE NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE a BABYBOOMU. Pokaždé cítím proměnu atmosféry, a tak vím, že na začátku jsme nervózní všichni. Herci vzadu neví, kdy a kam si mají jít sednout, případně co se od nich bude očekávat. Diváci mají strach, aby po nich někdo nechtěl okamžitou frontální interakci, a já se modlím, aby alespoň někdo chtěl odpovídat, nebo ještě lépe, klást dotazy. Znovu a znovu si musím připomínat, že to nebude a ani nemá být stejné a nelze měřit „úspěch“ jednoho večera porovnáváním s tím druhým. Na MACBETHOVI nás byla hrstka, o to víc do hloubky šly moje i divácké dotazy. U KONSENTU se nám podařilo do rozhovoru zapojit právníka Ivo Suchomela a dotazy se tak mnohem víc týkaly spíše samotného tématu inscenace než konkrétního provedení. Naopak na KOČCE a na PSECH bylo skoro plno, sedělo se téměř hodinu a tázali se i herci diváků. Chvíli jsem měla pocit, že se mi to celé vymyká z rukou, protože se v sále začaly tvořit dva a více proudů rozhovorů, jak režisér Martin Čičvák dovysvětlovával svou odpověď, zatímco paní v první řadě se už ptala herce Vladimíra Kratiny. Ale když pak diváci odcházeli a děkovali za možnost se takové besedy zúčastnit, když děkovali i herci, teprve tehdy mi opravdu došlo, jak právě nekonzistentnost, různorodost a nepředvídatelnost tvoří a bude tvořit genia loci našich debat. Nikdy si nedovolím přijít bez otázky a doufat, že se to prostě nějak stane, musím na druhou stranu počítat s ním, že jich třeba většinu ani nestihnu položit, protože se na podobnou věc zeptá divák či divačka, případně se celý večer začne ubírat zcela jiným směrem, než bych čekala.
Čím dál tím víc přestávám mít ten pocit, že se něco vymyká z rukou. Ve chvíli, kdy začínám cítit, že vlak malinko nabírá na rychlosti, prostě se zabořím do sedačky a pozorně sleduju, kam vlastně dojedeme, snad se jenom snažím hlídat, abychom přitom nevykolejili.
