Hledání, bloudění a nové obzory
Před dvěma lety v září měla premiéru inscenace OŠKLIVEC. Stalo se tak po covidové pauze, pod novým uměleckým vedením Martina Fingera. Všechna divadla a živé umění celkově se v té době snažilo navázat tam, kde před pandemií skončilo, hledalo původní i nové diváky, a v Činoherním klubu to znamenalo postupnou obměnu, která stále trvá. Týká se nejen nových členek a členů souboru, ale i celkového směřování a uvažování nad dramaturgií. Osobně se domnívám, že v obecném slova smyslu by nikdy neměla skončit. Pokud se jakékoliv divadlo přestane, metaforicky řečeno, rozhlížet kolem sebe, pochybovat, klást si otázky a vést dialog uvnitř vlastního týmu i s diváctvem a kritikou, odsuzuje samo sebe k životu na periferii umělecké obce. Jsou to ostrá slova od někoho, kdo ještě ani zcela neopustil půdu vysoké školy? Možná. Samozřejmě si uvědomuji, jak specifické nároky klade současná doba na divadlo. Zároveň si nemyslím, že se jedná o tlak, který divadlu škodí, protože málokteré médium tvoří silnějšího protivníka například umělé inteligenci nebo internetu. Záznamy představení se sice zejména s nucenou pandemickou izolací zlepšily, autentický zážitek z divadelního spolubytí ale nikdy nahradit nemohou. Divadlo potřebuje ŽIVÝ kontakt mezi skutečnými lidskými těly, která sdílí společný čas a prostor. Vydýchané prostory, nadšený potlesk, vibrující telefony a špitající dvojice, to všechno patří k divadelnímu zážitku. Nemá cenu si stýskat nad vším, co se změnilo. Na místě je snaha hledat. Bez zbytečné ambice konkrétních výsledků.
Na podzim roku 2023 už má Činoherák kromě uměleckého vedení i nového ředitele, Tomáše Suchánka, a na repertoáru dalších šest nových inscenací. Na jejich tvorbě se podíleli jak stálice Činoherního klubu, tak nová jména, uváděly se texty klasické i české premiéry. Ve většině z nich se navíc daří otevírat témata, která v posledních letech hýbou společností. V OŠKLIVCI režiséra Braňa Holička se mimo jiné řeší palčivá témata jako sebe-identita, originalita nebo pojetí krásy. K inscenaci navíc vznikla poměrně dynamická scénografie, která se během představení stává výrazným hráčem, skoro protivníkem protagonisty Letteho. Vojta Kotek potvrdil svou pozici stálého hosta a Marta Dancingerová se s touto inscenací stala členkou pevného jádra souboru, kam už předtím patřili jejich kolegové Václav Šanda a pochopitelně Martin Finger. Podobně zásadně vnímám i MACBETHA v režii Ondřeje Sokola, ačkoliv se po roce na repertoáru dočkala letos na jaře derniéry. V početném obsazení (jemuž navíc dominovali naši „domácí“: Lucie Žáčková + Martin Finger) se objevili mimo jiné mladí absolventi DAMU Petr Matyáš Cibulka a Marek Frňka, na prkna divadla se teprve podruhé v jeho historii dostal William Shakespeare. Nejvýrazněji mi ale utkvěla vizuální stránka inscenace, v níž se zásadně pracovalo se symbolikou a propojováním historizující a současné estetiky, když se například někteří oháněli mečem, jiní zbraněmi s tlumičem. Osobně mám pocit, že Činoherní klub volí v tomto směru většinou realističtější scénografii a kostýmy, a jakýkoliv krok stranou je proto osvěžující. Režisér David Šiktanc, jehož VEČER NA PSÍCH DOSTIZÍCH měl premiéru nedlouho po MACBETHOVI, šel snad ještě dál, v inscenaci se totiž odehrává výrazná přestavba, u níž je přechod od realistické výtvarné výpovědi k té metaforické zcela zřetelný. Hrát se může stále stejně civilně, ale všechno, co pětici herců na scéně obklopuje, vytváří ironický komentář k jejich chápání mezilidských vztahů a stereotypního uvažování. A BABYBOOM Ondřeje Sokola, v němž se poprvé představila Romana Widenková, která se mezitím stala členkou souboru, je scénograficky doslova rozsekán. Publikum má možnost sledovat několik různých prostor, v nichž občas akce probíhají paralelně. Kategorii klasických a kanonických látek zastupuje režisér Martin Čičvák se svým zpracováním KOČKY NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE. Podtitul „žánr: rodinná oslava“ a děsivě nadčasové zpodobení rodinných vztahů (a zejména jejich absence) připomíná, proč je dnes Tennessee Williams podobně relevantní jako před sedmdesáti lety, kdy psal.
Inscenace LINDA VISTA a KONSENT naopak výrazně staví na tradici Činoherního klubu ve smyslu civilnosti. Při sledování představení jsem měla v obou případech pocit, že se přede mnou odvíjí příběh právě tady a teď, že každá reakce je skutečná, nikoliv pečlivě nazkoušená. Šimon Dominik navíc přispívá KONSENTEM do diskuze o sexuálním násilí, jehož chápání, vnímání a častá banalizace snad konečně dochází revize. Inscenace zároveň připomíná, jak kafkovsky nesmyslná a komplikovaná může být cesta ke spravedlivému trestu pro pachatele. Nominace Ondřeje Rychlého na Thálii za jeho výkon právě v KONSENTU stojí proti některým poměrně kriticky hodnotícím reflexím. Právě tohle rozkročení může ukazovat, jak moc je důležité se podobnými tématy na divadle zabývat a vytvářet tak prostor pro konfrontaci názorů. Nemluvě o síle, kterou má mladý ansámbl, sklízející úspěchy za hereckou souhru. Přitom se tu setkává domácí i hostující herectvo. V LINDĚ VISTĚ se naopak jedná téměř výhradně o činoherácké obsazení, jemuž dominuje Vasil Fridrich v roli rozvedeného, zoufalého a v mnoha směrech naivního Wheelera.
Braňo Holiček pomyslnou novou éru zahájil, zároveň je režisérem nejnovější, zářijové premiéry inscenace 2:22 DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH. Text Dannyho Robinse uvádíme v české premiéře a jedná se o velmi specifický divadelní zážitek. Položme si totiž otázku, jak často se stává, že nejintenzivnější emocí, kterou v nás divadelní představení vyvolá, je strach? Skoro se zdá, že horor nebo thriller jsou žánry těžko proveditelné na divadelním jevišti, pokud s nimi záměrně nepracujeme jako s parodií. Evidentně to možné je… Kromě toho se v něm opět představuje kvarteto herců, kteří se počítají do jádra hereckého souboru; kromě těch už dříve zmíněných se jedná o Jana Hájka a Markétu Stehlíkovou.
Od předminulého roku existují v Činoheráku ještě pravidelně pořádané debaty po představení, kde dochází k okamžitým reflexím viděného, jichž se účastní diváctvo i tvůrčí týmy. Činoherní klub navíc za nedlouho oslaví 60. sezónu, v jejímž rámci se opět bude pokoušet ohledávat a klást si otázku: Co vlastně znamená Činoherní klub v roce 2023, 2024 či 2025? Je vzrušující podílet se na hledání odpovědi.
Další články
