Libuše Šafránková – k nedožitým 70. narozeninám
7. června by se Libuše Šafránková dožila 70. narozenin. Odešla před dvěma lety 9. června.
Vyrůstala ve Šlapanicích u Brna a v roce 1971 absolvovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Brně. Už během studií ji režisér Zdeněk Kaloč přizval k hostování v brněnském Státním divadle. Tak v Mahenově činohře – a současně i v Moskalykově dvoudílném televizním filmu – hrála po boku Marie Kurandové Barunku v dramatizaci románu Boženy Němcové BABIČKA. V Kaločově režii pak dostala příležitost vytvořit svoji Julii v Shakespearově tragédii ROMEO A JULIE. Jejím Romeem byl Alfréd Strejček.
Když jsme v loňském roce s Janou Sommerovou a Radvanem Páclem připravovali divadelní část výstavy LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ / JAK JI MÁME RÁDI ve Strahovském klášteře, dostali jsme od hudebního skladatele Miloše Štědroně, jenž se na této inscenaci podílel, tuto vzpomínku:
V roce 1971 přijala Libuše Šafránková nabídku od Otomara Krejči a stala se členkou pražského Divadla Za branou. S Otomarem Krejčou pracovala zejména na roli Niny Zarečné v Čechovově RACKOVI – a tuto svoji zkušenost považovala za svoji největší divadelní školu. Po násilném uzavření Divadla za Branou v červnu 1972 ji okamžitě – ještě spolu s Jiřím Zahajským – angažoval Jaroslav Vostrý do Činoherního klubu. A přestože tvrdé normalizační zásahy postihovaly pak téměř po dvě desetiletí i naše divadlo, alespoň jeho část setrvala, a Libuše Šafránková, která tu (s kratšími přestávkami) hrála až do roku 1995, patřila k jeho největším oporám.
V Činoherním klubu hrála v sedmnácti inscenacích. K jejím nezapomenutelným postavám patří vykutálená Checca v Goldoniho komedii POPRASK NA LAGUNĚ a služtička Cathleen v O´Neillově dramatu CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI v režii Ladislava Smočka, Nina v Čechovově RACKOVI v režii Jana Kačera, Colombina ve Vostrého TŘECH V TOM a Jenny v Havlově ŽEBRÁCKÉ OPEŘE v režii Jiřího Menzela. S režisérem Vladimírem Strniskem vytvořila postavy porodní asistentky Anny Martynovny Zmejukinové a Nevěsty v Čechovových a Brechtových SVATBÁCH a také Estelle v Sartrově S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI.
V letech 1992-1994 byla členkou Národního divadla v Praze. Po špatných zkušenostech při zkoušení Gogolovy Ženitby v Činoherním klubu v roce 1995 se rozhodla divadlo opustit. V herecké tvorbě mohla v následujících letech navázat na svoji dosavadní filmovou a televizní práci a ráda se věnovala natáčení audioknih. Na divadelní jeviště se už bohužel nevrátila. V roce 2008 se s Josefem Abrhámem podílela na pořadech věnovaných dílu Václava Havla, které v Městské knihovně v Praze připravovala Marie Valtrová.
O hereckém umění Libuše Šafránkové píše v knize SLÁVA A BÍDA HERECTVÍ profesor Jaroslav Vostrý, spoluzakladatel Činoherního klubu:
„Nespočívá umění nebo snad talent, půvab, téma herectví Libuše Šafránkové v tom, že do té míry, do jaké zůstávají tajemstvím i její nejpozoruhodnější herecké postavy, umožňuje nám prožít tajemství, kterým je člověk se všemi svými možnostmi? A prožít ho způsobem, který nás nakonec vždycky obohatí? Vzpomeňme aspoň na její slečnu Petru z televizní komedie SVATEBNÍ CESTA DO JILJÍ: Cesta je podnikána záměrně ještě před svatbou ženichem v podání Josefa Abrháma právě kvůli tomu, aby se přesvědčil, kdo je jeho vyvolená opravdu zač. A podobně to platí pro Šafránkové Jenny z divadelní i filmové verze Havlovy ŽEBRÁCKÉ OPERY, ale třeba i pro nevěrnou Janu Turkovou z filmu VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ: i u jejího jednání vždycky zůstává otázka, je-li tak mazaná, nebo – vlastně – tak nevinná.
Mluvím o půvabu v souvislosti s talentem či tématem. A nerovná se opravdu herecký půvab hereckému talentu i hereckému tématu? Byla už řeč o komplikované identitě Popelky Libuše Šafránkové, která může být jak klukovsky zdatnou ‘malou holkou’, tak myslivcem nebo princeznou. Tuto identitu zaručuje identita její herecké představitelky, kterou ovšem nebudeme hledat v hereččině charakteru – o něm se mluvilo v divadle i v psychologii nejvíc v souvislosti s měšťanským obrazem světa –, ale právě v talentu, půvabu či tématu, které z tohoto hlediska splývají: Z hlediska dané osobnosti (z hlediska člověka Libuše Šafránkové) jde totiž o nezaměnitelně individuální přístup ke světu a k životu, který se může v životě projevovat různě, ale který za předpokladu skutečné herecké příležitosti nás při svém hereckém uplatnění nakonec vždycky potěší; a to také a právě proto, že je to jaksi z principu přístup TVOŘIVÝ.“
„U Libuše Šafránkové jsem si vždycky cenil, jak nenásilně uměla vstřebat mé představy a obohatit je svou vlastní fantazií. (…) Vletěla do Činoherního klubu jako kometa. Měla boží talent,“
vyslovil dramatik a režisér Činoherního klubu Ladislav Smoček.
Josef Abrhám napsal do knihy ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005 o ženě svého srdce:
„Znal jsem ji jen trochu z filmu, ani u Krejči jsem ji neviděl. Až když přišla k nám. Jaroslav Vostrý režíroval ZLATÝ KOČÁR. Nakoukl jsem jednou z balkonu na kousek zkoušky, kde hrála ta nová – Šafránková. Docela mne vyvedlo z míry, že ta holka nedělala chyby. Tak s touhle hrát nebude žádná legrace. Poprvé jsme se potkaly v POPRASKU NA LAGUNĚ. Řekʼ jsem si, tady je laťka vysoko, a abych to srovnal, přišel jsem na jeviště po rukou! Odezva nic moc, spíš všichni trnuli, abych neupadʼ. Tak jsem to škrtʼ. Po slovech – abych si nezadal – jsem jí posílal při zkouškách nic neříkající repliky – ať se ukáže, když je tak dobrá. Moje provokace prohlédla a hrála na mne, slečna Libuše, to samé… RACEK. Byl pro mne hlavolam. Nemohl jsem se do té role trefit. Naopak Líba nemusela hrát nic. Vešla, chodila, mluvila, dívala se, mlčela, plakala a zase se smála – všechno jí vycházelo. Mně nevycházelo skoro nic. Byl jsem až moc zoufalý Treplev. Ale také jsme spolu hráli v CHROUSTOVI, v KÁTĚ KABANOVÉ a nakonec v ŽEBRÁCKÉ OPEŘE. Duel na život a na smrt mezi Jenny a Macheathem se vzdáleně podobal komické verzi toho, co jsme před lety vykoumali a vyzkoušeli v POPRASKU NA LAGUNĚ. Dobré věci se mají opakovat.“
„Někteří herci mají ten dar, že přinášejí nejdůležitější sdělení mimo text. Svým myšlením, které je vidět, inteligencí, stavem duše. To je to, co mi připadá nejvýznamnější. Dar, který se nedá naučit,“ napsala Libuše Šafránková do almanachu ke století českého filmu.
Další články
