Milí diváci, připomínáme, že je spuštěn online předprodej na měsíc září i říjen, kde krom vašich oblíbených stálých inscenací, můžete zakoupit vstupenky i na naše novinky, kterými jsou EQUUS a OŠKLIVEC.

• Celý program naleznete na přímo zde
• Kamenná pokladna je přes prázdniny uzavřena
• Online pokladna je v provozu non-stop

DÁMSKÝ KREJČÍ / BŮH MASAKRU / KATI / OŠKLIVEC / EQUUS / AMERICKÝ BIZON / K.Š.E.F.T. / LÉDA / PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO / TRAMVAJ DO STANICE TOUHA / ZRADA / POUTNÍCI DO LHASY / BRATŘI KARAMAZOVI

Co Vás napadne jako první, když se řekne Činoherní klub?
U mne v tomto případě neexistuje žádné první ale „jedině“. Už dobrých padesát sedm let jsem v pozici člověka, který zrod Činoherního klubu způsobil. Jsem jeho jediný „způsobitel“ a tak už to zůstane. To není žádná zásluha, pouze věcný fakt. A toto zvláštní vědomí mám trvale v sobě. Zvláštní situace. Žít dvě, tři léta s nabídkou založit si vlastní divadlo. Uvažování o tom během těch dvou, tří let ale netvořilo hlavní náplň mého života. Psal jsem. Sestavoval jsem si sám pro sebe divadelní hru. Když jsem později začal brát onu nabídku v potaz, byl jsem sám a nebyl u toho nikdo další. Zvláštní stav vědomí. Sám, svobodný ve věci dobrovolného rozhodnutí. To je základ onoho zvláštního pocitu té, pro mě zvláštní situace. Byl bych vděčen, a říkám to dost důrazně, aby toto, co bylo právě řečeno, si nikdo nepletl se založením našeho divadla. Založení existujícího divadla bylo až druhou fází celé věci, která se nemohla uskutečnit bez té první, v které figuruje to mé osobní rozhodnutí. Stačilo totiž tehdy, v roce 1962, doslova málo, a já se rozhodl, že to celé pustím z hlavy a půjdu dál svou dosavadní cestou. Opakuji, stačilo málo a divadlo, které padesát pět let vnímáte jako zavedené, by zcela určitě dnes nebylo. Je to pro mne fascinující. Dodnes. Takže nebylo by. A jak by taky mohlo? Ten zvláštní duševní stav, stav dobrovolné možnosti vzniku nového divadla, byl ale silně vratký. Zatím to nebyl ani takový ten stav polo ano, polo ne.

Je dobré připomenout, že tehdy nikdo z těch, kdo později divadlo významně utvářeli, neměli o této mé možnosti ani ponětí, jelikož ti všichni žili své převážně úspěšné životy široko daleko jinde a jinak. A jak bylo řečeno, neměli o tom všem ani potuchy, neboť jsem se o tom nezmínil nikomu ani v nejmenším. Už proto, že to nebylo v mé mysli aktuální, takže nic mučivého, vzrušivého, bylo to pro mne dost okrajové, ta možnost vlastního divadla. Prostě v letech 1962-3 neexistoval žádný další jedinec, který by o této mé možnosti věděl, natožpak nějaká skupina jedinců. A opět, jak by mohla?

Miloš Hercík, který si vymyslel a stvořil útvar řízený Ministerstvem kultury – Státní divadelní studio – takové společenství divadel, kde byl už Semafor, Černé divadlo Jiřího Srnce a další scény, byl onen bůh, který měl tu moc mně osobně nabídnout, abych si založil u něho vlastní činoherní divadlo. Na to jsem tehdy neslyšel, přestože nabídku opakoval vždy po nějakém čase znovu a znovu, nabídku určenou pouze mně. Byla to jeho volba, že jsem to byl já. Tak se několikrát vyjádřil. Bylo to dost překvapivé, zvlášť když mně později vše podstatné vysvětloval podrobně, trochu jsem se i styděl, že jsem, ve vší slušnosti sice, to vše tak dlouho ignoroval.

Miloš ovšem tehdy nevěděl, že založit si vlastní divadlo nebyl nikdy, ani na vteřinu, můj sen. A nejen to. Celý život jsem zásadně odmítal a do této chvíle odmítám, abych se stal šéfrežisérem, šéfem či ředitelem čehokoliv, a to smrtelně vážně, bez sebemenšího kompromisu, jak dokázal můj život. Protože reálných nabídek v tomto smyslu, včetně první scény, nebylo málo. Přijetí takového postu by byla pro mé psaní zhouba. Nicméně na skvělých šéfech mi nesmírně záleželo. A ty skvělé opravdu uctívám. Skvělý šéf to je alfa omega jím vedené divadelní instituce. Málokdy to bývá režisér. V té době jsem pociťoval v sobě sílící potřebu převážně psát a až v druhé řadě režírovat hry jiných autorů. Kdybych vládl svému vlastnímu divadlu nebo i kamennému divadlu, dával bych tomu určitě vše, co ve mně je, učil se zvládat veškeré aspekty divadla, celou tu náročnou strukturu jeho řízení – a nenapsal bych, jak se bezpečně znám, ani řádku. Nevznikla by žádná další moje hra. Proto chybělo ono nepatrné málo a já bych onu nedozírně skvělou příležitost nechal plavat a nevzniklo by žádné nové divadlo, protože jsem o tom věděl jen já, osloven jsem byl jen já. Dal bych prostě přednost jít si nadále svou solitérní cestou s ambicí a nutkáním komponovat vlastní divadelní útvary o nás, lidech ve vesmíru na této zeměkouli. A nemít hru (Piknik), zcela určitě by se tak stalo.

Nemít hotovou hru Piknik, na milion procent bych nabídku Miloše Hercíka nepřijal a šel bych si dál svou dosavadní cestou. Činoherní klub vznikl jen a jen proto, že existující hra byla kladným katalyzátorem a že vznikla možnost ji inscenovat. A dále. Milošova nabídka by i tak nepřicházela v úvahu, kdyby Miloš neprojevoval svůj zájem opakovaně. Stalo se, že počátkem roku 1963 mě ve své kanceláři hlouběji seznámil s tím, o co mu jde, jeho velkorysost neměla, jak se i zdálo, hranic. Protože hra, kterou si vyžádal k přečtení, na něj podle jeho slov silně zapůsobila, nabízel mi různá divadla, tedy budovy, kterými tehdy disponoval, mezi jinými i divadlo Paravan v ulici Ve Smečkách, které dohodou končilo a kde by se hra dala uvést.

Když jsem řekl, že s radostí svou hru budu režírovat, ale že kámen úrazu je v tom, že rozhodně nechci a nebudu šéfovat, okamžitě odpověděl, že mám naprosto volnou ruku ve všem a že si můžu přivést kohokoliv, kdo by celý útvar postavil na nohy a umělecky vedl do budoucnosti. To vše po několikahodinové schůzce způsobilo nejen opravdovou chuť, ale bylo i varováním, abych si dál nezahrával a nezahazoval nesmírně nadějnou šanci a možnost uvést svou hru s perspektivou v budoucnosti si zkoušet další své divadelní artefakty, svobodně a v přátelském a sebevědomém prostředí.

Začal jsem ihned v duchu urychleně hledat budoucího šéfa pro budoucí divadlo. Několik málo kolegů, ba i blízký kamarád se pár vteřin mihli mou myslí, ale všem cosi chybělo, něco nebylo v souladu s mou duševní potřebou, něco prostě dle mě pro onu budoucí činnost neměli. To něco, co ale měl, a to jsem věděl hned, Jaroslav, tedy dnes profesor Vostrý, tehdy již vynikající, uznávaný teatrolog, můj blízký přítel a spolupracovník již od samého začátku na škole (DAMU). Jaroslav byl v té době šéfredaktorem časopisu Divadlo, který zdědil coby polomrtvou publikaci a proměnil v moderní revue evropského formátu. Když si, i když zredukovaně, zvolím něco, co jsme od přírody měli společného, tak to byl skoro totožný smysl pro směšné v životě. Už jen to bylo podstatné. Navíc Jaroslav sledoval intenzívně moji činnost. I po škole jsme byli v úzkém styku. Ale přes to, když jsem Jaroslavovi onu zásadní otázku položil, hned po té, co jsem mu jako prvnímu sdělil, jaká možnost se už delší dobu naskýtá, nesliboval jsem si nic moc. I proto, že po absolutoriu neodešel jako dramaturg k nějakému divadlu, ale volil post šéfredaktora. K mému velkému údivu ale Jaroslav okamžitě a bez váhání se svou novou budoucností souhlasil. A to byla ona šťastná vteřina zrodu divadla. Kdyby z pochopitelných důvodů odmítl, je nanejvýš nepravděpodobné, že by se mi chtělo dál hledat ideálního šéfa nebo že bych slevil ze svých nároků nebo zradil svou zásadu a zkusil šéfovat své divadlo sám. To se ale nestalo. Divadlo jsme tedy založili my dva. O název Činoherní klub jsme se podělili. Já jsem autorem slova klub, Jaroslav je autorem slova Činoherní.

Miloš Hercík mě v létě roku 1963 okamžitě angažoval, abych připravoval inscenaci hry Piknik, Jaroslav začal připravovat předání měsíčníku Divadlo a hlavně stvořil záhy vnitřní strukturu budoucí scény. Podařilo se mu to skvěle. Žádné programové prohlášení jsme nechtěli, ale věděli jsme, jaké divadlo utvářet nechceme a co naopak chceme, zejména ve spolupráci s herci. Měli jsme navíc svobodu. To jsme cítili, že ji máme. I doba byla příznivá, jak nejbližší léta ukázala.
Z celého mého povídání vyplývá, že duševní stav, duševní postoj hrál v celém procesu rozhodující roli. Vůbec význam – duševní význam mnoha dalších situací – fascinace, kde pouhá vteřina v mysli dokáže později způsobit něco významného, důležitého ba i osudového, je nedílnou součástí mého já. Pro sebe to odedávna nazývám – Tázání po „vteřině zrodu“, někdy je vhodnější užít slova Pátrání. Pátrání po „vteřině zrodu“. Toto tázání je ve mně odedávna, snad již od dětství, a fascinuje mě to. Je to jeden z duševních rysů mého já. Je to moje. A když se zeptáte, co mě první napadne, když slyším slovo Činoherní klub, tak bych sice dokázal odpovědět lakonicky, ale mně to nedá. Činoherní klub se stal od mých třiatřiceti let, kdy v roce 1965 pro veřejnost oficiálně vznikl, mou součástí, nedílnou duševní součástí mého života, mé duše, pokud nějakou mám, a že jsem to způsobil, mě skutečně fascinuje. Mám na to právo. Moment vzniku, tázání po tom. Pátrání po vteřině zrodu, která způsobila něco pro vás důležitého.

Kdo měl možnost číst publikaci divadelní fakulty AMU, vydanou u příležitosti kulatých narozenin Jaroslava Vostrého „Pane profesore uděláme vám scénu“, najde tam i můj příspěvek „Přátelství, které vzniklo na schodech“. Snažím se v něm dobrat „vteřiny vzniku“ našeho celoživotního přátelství, které nakonec o třináct let později mělo zásadní význam pro založení Činoherního klubu. Jsou věci, kde se snažím postihnout vždy – ten pravěký impuls. Přesněji, prvňoučký impuls. Moje hra Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho by nevznikla, kdybych jednoho dne, cestou z mého podnájemnického domova, letmo nespatřil dceru bytné pod rozkvetlým kaštanem zamilovaně, jak se mi zdálo, hovořit natěsno s mužem, který rovněž vřele jí hleděl do očí. – „Tak a dostaneš výpověď“ mihlo se mi hlavou věcně. Žádná výpověď nepřišla, ale bez tohoto zahlédnutí, této „vteřiny vzniku“ spatření těch dvou pod kaštanem, hra o Burkem by zaručeně nevznikla. V Kosmickém jaru, jiné mé hře, postava Aleš hledí na procházející ženu a říká si – „Půjde ona vlevo nebo vpravo“ – to je odraz toho, co je ve mně, co hýbe mou myslí. Zkrátka a dobře. Jsou mrňavé impulzy, z kterých pojdou věci velké. V případě Činoherního klubu jsem na začátku byl v pozici ano, ne. Jen já. Ale vteřina zrodu se nakonec udála a Činoherní klub je padesát pět let na světě.

LADISLAV SMOČEK
režisér a zakladatel Činoherního klubu

(text vyšel v programu na sezónu 2020/21)

V inscenaci OŠKLIVEC hraješ několik rolí, které se jmenují Fanny: především Letteho manželku a bohatou starou dámu. Liší se pro Tebe nějak práce na nich?
Práce na roli je vždycky stejná. Střídá se mi to, ve které se zrovna cítím líp nebo jistější. Jeden týden mám pocit, že jdu dobrým směrem ve Fanny-manželce a ve Fanny-staré dámě vůbec. Druhý týden je to naopak. Pořád hledám. Těžké jsou zatím obě, hlavně když se v některých scénách neustále prolínají.

Letteho žena říká, že ho vždycky obdivovala za to, jak se dokáže se svou ošklivostí vypořádat. Jak s tím, že má ošklivého muže, bojuje?
Myslím, že Letteho žena je takový prostý člověk, který má velký dar v tom, že umí přijímat věci tak, jak jsou. Vytvořila si vlastní taktiku, jak se na svého muže moc nedívat, a s tím se naučila žít. Je to tragikomické, ale mě to přijde krásné. O co míň miluje jeho tělo, o to víc miluje jeho srdce. Dává-li to takto smysl…

Je pro tebe důležité, jak věci a lidi kolem Tebe vypadají?
Mám ráda hezké věci. Jsem marnivá ženská a ráda si například kupuju oblečení. Často rozkliknu na mobilu nějakou reklamu, která se mi tam podbízí. Je to hrozné. Uvědomuju si to a snažím se s tím něco dělat. Ale že by mi záleželo na tom, jak lidi kolem mě vypadají, tak to ne. Ani jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Miluju na lidech jejich jedinečnost, to, jak je každý osobitý.

Vzhled může být u ženy citlivé téma, musíš se s tím jako herečka někdy potýkat?
Nikdy jsme naštěstí neslyšela nějaký verdikt producentů nebo castingových režisérů nad mým zevnějškem. Ale s čím se učím pracovat, protože se mi to v minulosti několikrát vymstilo, je líčení, především na natáčení. Mám docela výrazný obličej a když není maskérka dostatečně citlivá, tak mi to na kameře opravdu nelichotí. To je pak náročná práce, když člověk není ve své kůži a když to navíc ještě třeba úplně nekoresponduje s tím, co hraje.

Když se podíváš do zrcadla, co vidíš? Sleduješ, že se s rolemi měníš? Je vůbec něco stálého?
Sleduju změnu vzhledu v souvislosti s mateřstvím. Vypadám teď po čtyřech letech prostě jinak, než když jsem si přivezla miminko z porodnice. Ty vnitřní zkušenosti se na obličeji odráží. A je to krásný jev, myslím si, i když to třeba není vždycky lichotivé – mám na mysli vrásky – je to prostě přirozené a krásné. Líbí se mi například, když ženy umí stárnout, přiznat si svůj věk a být na to pyšné.

Jak se Ti zkouší s Braněm Holičkem? Je něco, co bys chtěla na zkoušení OŠKLIVCE vyzdvihnout?
Braňo nás na začátku zkoušení upozornil na to, že má zkušenosti především s autorským divadlem a že bude vyžadovat na zkouškách naši tvůrčí iniciativu nejen v rozmezí našich rolí, ale i v rámci celé inscenace. A tenhle způsob práce je mi moc blízký. Vyhovuje mi to víc, než když přijde režisér s úplně jasnou představou, kterou se snaží na herce implantovat.

Setkala ses někdy s tím, že po Tobě chtěl někdo změnu vzhledu kvůli roli? Byla bys ke změně zevnějšku ochotná přistoupit?
To bych si vyloženě přála. Strašně ráda měním vlasy a vždycky jsem to tak dělala. Teď se to tolik dělat nedá, když je roztočený seriál s nějakou délkou vlasů apod. Ale měnila bych hned. Ráda v tom experimentuji.

Co se Ti líbí na Vojtovi Kotkovi?
Jirka Mádl.

V roce 2007 se v Berlíně uskutečnila premiéra Vaší hry OŠKLIVEC. V Činoherním klubu nyní připravujeme její uvedení. Mohly bychom se Vás zeptat, jak hra vznikla?
Myšlenka té hry je velmi jednoduchá. Existuje klišé, že po plastických operacích jsou lidé ošklivější než předtím. Většinou to tak taky je. Já jsem přemýšlel o tom, co by se vlastně stalo, kdyby se to, co do krásy plastická chirurgie slibuje, naplnilo. Letteho příběh se organicky vyvinul z téhle počáteční myšlenky.

Hru ve Vašem domovském divadle, v berlínské Schaubühne, režíroval Benedict Andrews. V čem byla jeho inscenace blízká Vaší představě? A jak jste vnímal přijetí ze strany diváků?
Benedict Andrews je můj velmi dobrý přítel, byl jedním z prvních, kdo hru četli. Velmi brzy jsme tedy o textu mluvili. Mimo to jsem se účastnil inscenace taky jako dramaturg, to znamená, že jsem se od začátku podílel na zkouškách. Benedict je chytrý režisér, v jehož inscenacích je precizní práce s herečkami a herci na textu v rovnováze s vizuálně-výtvarným řešením. V téhle produkci se naprosto spoléhal na vynikající herce a na text.
Šlo o to, uvést do pohybu mechaniku komedie. Proto byla inscenace v celku abstraktní, ale v detailu velmi konkrétní. OŠKLIVEC je pravděpodobně moje první skutečná komedie, nebyl jsem na silnou reakci publika zvyklý. Smích, jako přímá reakce na repliky herců, pro mě byl novou zkušeností, která ve mně zůstala jako něco velmi důležitého.

V OŠKLIVCI se úspěšný výzkumný pracovník rozhodne podstoupit plastickou operaci, aby se zbavil svého (údajně) „katastrofálního“, obličeje, kvůli kterému (údajně) nemůže prezentovat na kongresu svůj konektor. V úvodu hry zároveň píšete, že dle Vás není třeba, aby se ve tvářích herců cokoli nápadně měnilo. Co Vás vedlo k této scénické poznámce? A zůstávaly tváře hereckých postav ve Vaší inscenaci skutečně nezměněny?
Na obličejích herců se nic neměnilo. Ostatně, ani v žádné jiné inscenaci, kterou jsem viděl. V divadle existuje rčení: „Krále hrají vždy ti druzí.“ Herec se stává králem tím, že s ním spoluhráči jako s králem jednají. Ošklivce taky vždycky dělají ti druzí. A to nejen na divadle, ale i ve skutečném životě. Proto si myslím, že je to obsahově správné, že se Letteho obličej nemění.

Když jste hru začal psát, věděl jste, jak skončí – jaký bude její konec? Přemýšlel jste nad tím, že by skončila jinak?
Od začátku jsem chtěl, aby na konci Lette vedl sám se sebou narcistní dialog. Jiný konec jsem nikdy nezvažoval.

Hra je psaná pro čtyři herce, postav je více, nejsou v ní prakticky žádné scénické poznámky, výrazně graduje. Také Vaše další texty jsou z hlediska struktury velice propracované. Dáváte si sám při psaní nějaká omezení – hranice?
Divadlo je umění realizovatelného. Proto často může být smysluplné hranice poznat. Někdy člověk z nedostatku udělá estetickou kvalitu. Někdy hranice poznat musíme, abychom je překročili. Ovšem v tomto případě (stejně jako v mnoha jiných mých hrách) nemá obsazení do vícero rolí nic společného s ekonomickým tlakem. Jde o tu hru s rolemi. Podobně jako v případě Letteho je i identita dalších postav věcí společenské dohody. Člověk může změnit to, kým je, podle toho, kým být chce, a podle toho, jakou identitu mu druzí přisoudí.
Půjdu-li na jeviště a řeknu: Jsem medvěd, diváci přijmou, že jsem medvěd, i když nebudu mít srst ani drápy. Tady se v procesu herecké hry zviditelňuje něco, co ta hra tematizuje, totiž to, že identita je sociální konstrukt. Jeviště je místo, kde člověk dělá, jako by byl někdo jiný. A proto se výborně hodí k tomu, aby tematizovalo vztah mezi zdáním a bytím.

Jak vnímáte sám sebe? Připadáte si krásný nebo ošklivý? Měl jste někdy problém se sebepřijetím nebo se zapadnutím do společnosti?
Stále se zabývám otázkou, jaký je vztah mezi naším vzezřením a naším charakterem. Je člověk brutální, když má brutální vizáž? Nebo má brutální vizáž, protože je to brutální člověk? Nebo ty dvě věci spolu vůbec nesouvisí? Jaké společenské šance mají lidé na základě svého vzhledu? A k jakým šancím se nikdy nedostanou? Proč vydělávají velcí lidé víc než malí? Atd… Můj vlastní vzhled se, jako u každého člověka, neustále mění a jednoho dne vymizí.

Vážení diváci, právě v tuto chvíli jsme spustili online předprodej na měsíc září, kde mimo vašich oblíbených stálých inscenací, naleznete i novinku EQUUS a OŠKLIVEC.

Celý program naleznete na našich webových stránkách → zde ←

Kamenná pokladna je otevřena vždy pondělí – pátek vždy od 15h do 18h a bude otevřena do soboty 26. června. Od 27. června bude přes prázdniny uzavřena.

Online pokladna bude v provozu během celých prázdnin.

více

Kudy vedla Tvoje cesta k Alanovi?
Martin Čičvák mi dal naprostou svobodu v tom, jak roli Alana tvořit. Bavili jsme se o něm, jaký je a co má za sebou. Proč je tady v té situaci uzavřený a proč se teď trochu otevře. Pracoval jsem se svými zkušenostmi ze života. S těmi temnějšími. I se zkušenostmi z psychoterapie. Tím, jak je Alan vrstevnatý, je nesmírně inspirativní a já jsem si mohl vyzkoušet každou zkoušku sáhnout někam jinam. I do poloh, které mi nebyly vždy příjemné. Vlastně doteď se ten „můj“ Alan stále mění.

Objevil jsi při zkoušení té role v sobě nebo o sobě něco, co jsi nevěděl nebo na co jsi už zapomněl? Je nějaká stopa, která po Alanovi zůstane ve Tvém životě?
Znovu mě překvapilo, jak je ten princip pořád stejný. I když do toho jdu na sto procent, tak stejně mám pořád pochybnosti. Mám pocit, že jsem falešný a vždycky to musím skrze zkoušení udělat velký oblouk. Musel jsem vybalancovat zvláštní střídání období obrovské zranitelnosti a pokory a období obrovského sebevědomí, protože v Alanovi se tohle všechno láme.

A jestli je nějaká stopa, která po Alanovi zůstane? To zkoušení bylo pro mě ohromně intenzivní právě tím, že jsem si musel sáhnout do poloh, které mi byly neznámé. Ale je to vlastně krásný skok do neznáma a velká zkušenost – třeba i v tom začít důvěřovat novým kolegům v novém prostoru a při práci na takové temné látce. Vím, že to představení bude každý večer jiné a mám štěstí, že si můžu ten příběh prožít na vlastní kůži celý.

Přemýšlím o tom spíš takhle, ne vysloveně o Alanovi. V člověku je spousta věcí, které jsou temnější, ale někdy je potřeba je opravdu přijmout, aby byl člověk šťastný, a říct si, že to prostě tak je. A to je jedno z témat, nad kterými mě Alan donutil přemýšlet. Že i když jsou některé stavy třeba nepříjemné a člověk není úplně rád, že se tak cítí nebo že se takhle staví k určitým situacím, tak je to stejně z něho, je to on – a je nutné a zdravé to přijmout.

Inscenační tradice Equuse počítá s nahotou, sexuálně explicitními scénami. Byl jsi na to připravený?
Nejdřív jsem si to přečetl v textu. Věděl jsem, že Daniel Radcliffe se samozřejmě v té londýnské inscenaci svlékal. Martin dokonce při čtených zkouškách velmi důrazně s vtipem četl tyto scénické poznámky, abychom to všichni věděli. Já jsem za ním pak přišel a říkal jsem, že s tím mám trochu problém. To bylo na začátku zkoušení. Ale překvapivě v jeho průběhu, když jsem se přestal stydět, jsem se dostal do fáze, že jsem za Martinem přišel s tím, že pokud mi teď řekne, že mám být nahý, tak budu. A on mi řekl, že nakonec to není nutné a že by to naopak inscenaci uškodilo, a s tím jsem souhlasil.

Je nějaká scéna, na kterou se Ty osobně v průběhu představení těšíš?
To představení jsem začal hrát tak, že si vůbec nepřipouštím, že přijde nějaká další scéna. Snažím se být absolutně v přítomnosti, v té scéně, která právě je, a vůbec nemyslím na to, co bude. A tak by to mělo být – zjistil jsem, že takhle je to pro mě správně. Nestresuju se a nedávám do té situace, ve které jsem, to, co tam nepatří. Jsem prostě tam. A nechávám se unášet tím příběhem a napojuji se na energii Pavla Kikinčuka, který hraje Alanova doktora. A to je krásná zkušenost. To nejlepší na divadle je, když máte takovou příležitost, kdy nesedíte v šatně, ale prožijete si celý ten příběh a nemáte ani vteřinu na to myslet na cokoliv jiného. To na divadle miluju.

Měl jste z role doktora Dysarta radost?
Samozřejmě, že měl. Když jsem ale zjistil, kolik textu se budu muset naučit a vzhledem k tomu, že jsem s přibývajícími léty trochu zpohodlněl, tak se k mé radosti ze zajímavé a skvěle napsané role, přidružil i pocit odpovědnosti.

Doktor Dysart se potýká s pochybnostmi ohledně smyslu své práce? Míváte někdy pochybnosti o sobě a své práci?
Ano, a docela často. Navíc se domnívám, že pokud člověk o sobě pochybnosti přestane mít, je to začátek jeho konce. Moc sebejistí a suverénní lidé ve mně příliš sympatií nevzbuzují.

Je Vám postava doktora Dysarta něčím blízká?
Abych pravdu řekl, tak ano. Myslím si, že způsob života, kterým žije Dysart má s mým způsobem života něco společného. Jezdím totiž také rád do Řecka na dovolenou a podnikám tam, stejně jako on „ty opatrné výlety ve vypůjčeném fiatu a vozím s sebou necesér narvaný endiaronem“.

Pouštíte si role k tělu? Projevuje se na Vás nějak, když zkoušíte novou roli?
Pokud to jen trochu jde – tak si role k tělu nepřipouštím, jinak bych se asi zbláznil nejen já, ale i moje manželka. Snad jednou se tak stalo, když jsem se učil roli šišlavého Kamila Champsboisyho z komedie Brouk v hlavě. Učil jsem se ji tak vehementně, až to ode mne odposlouchala tehdy ještě pětiletá dcera Kamila. Po dvou týdnech jsme dostali zprávu od její učitelky z mateřské školky, že by měla navštívit logopeda.

Zkoušelo se nezvykle dlouho, ale přerušovaně. Měl jste někdy během té doby pochybnosti, jestli inscenaci zdárně dozkoušíme?
Ano, byly chvíle, že měl. Teď jsme to konečně snad zdárně dozkoušeli, ale ještě není jisté, s ohledem na přibývající čísla koronaviru, jestli to budeme hrát…

Máte jako herec nějaké rituály?
Asi Vás zklamu, ale vlastně nemám. Snad až na ten premiérový „zlom vaz“.

Jak se k tobě Shafferova hra Equus dostala?
Byl to jeden z mých prvních zážitků z divadla, když mi bylo patnáct. Hráli to v divadle v Košicích. A to byl důvod, proč jsem se do něj zamiloval. Patnáctiletý člověk má z divadla úplně jiný zážitek. Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.

více

Zkoušení hry Mariuse von Mayenburga OŠKLIVEC se blíží ke konci.

režie / Braňo Holiček

Lette / Vojtěch Kotek

Karlmann / Václav Šanda

Fanny / Marta Dancingerová

Scheffler / Martin Finger

Premiéra inscenace proběhne, až to bude možné.

více