Jiří Hálek

(10. 9. 1930 – 18. 12. 2020)

Jiří Hálek se v roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček obsadil do role Rozdena v úvodním dramatu Piknik. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích a vynikající byl jako Pan Mikula v Machiavelliho Mandragoře v režii Jiřího Menzela (1965), Vrátný ve Smočkově Bludišti a vdova Outěchová ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho (1966), správce chudinského ústavu Zemljanika v Gogolově Revizorovi v režii Jana Kačera (1967), pan Hrdina ve hře Na ostří nože, kterou mu „na tělo“ napsala Alena Vostrá (1968), Simeonov-Piščik v Čechovově Višňovém sadu v režii Jana Kačera (1969), Pepýž ve Smočkově Kosmickém jaru (1970), Panglos v dramatizaci Voltairova Candida v režii Jaroslava Vostrého (1971), Berlák v Gorkého Na dně (1971), Wenzeslaus v Lenzově Vychovateli (1972), Patron Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně (1973).

Velkou oporou a jistotou Činoherního klubu byl i v nelehkých letech normalizačního útlaku: hrál Knížete K. v Dostojevského Strýčkově snu (1977), Pandolfa v komedii Jaroslava Vostrého Tři v tom (1978), krejčího Adolfa Wormsera, Ředitele věznice a Nádražáka v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku (1980), Ferdinanda Hierlingera v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa a Malíře pokojů v Hrabalově Něžném barbarovi (1981). Hlavní roli Majora v Örkényho Rodině Tótů hrál v režii Ivo Krobota (1982) a nezapomenutelný byl také jako Selsdon Mowbray v Bez roucha Michaela Frayna v režii Jiřího Menzela (1986).

Po Sametové revoluci se vrátil ke svým postavám ve znovunastudovaných hrách Ladislava Smočka a byl i fantastickým ruským mužikem Nikitou v Birinského revoluční grotesce Mumraj (1991). S jevištěm Činoherního klubu se rozloučil v roce 2002 v roli Šlajse ve Smočkově hře Jednou k ránu.

 

***

„(…) Já sám mám k Jirkovi specifický vztah. Naše divadlo se představilo veřejnosti v roce 1965 mou vlastní divadelní hrou ‘Piknik’. Jirka byl obsazen do role Rozdena, amerického GI, role, která jako by mu byla napsána na tělo i na duši. Tím pádem se stal prvním angažovaným hercem pozdějšího souboru ČK. Že měl v roli Rozdena rozhodný úspěch, není zde třeba rozvádět. Celý život vůbec byl na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel. Jeho vynikající studie tupého, zamindrákovaného vrátného u moci ve hře ‘Bludiště’, jeho nezapomenutelná plačtivá, ale vitální máma-čečetka Outěchová v ‘Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho’, ale i bizarní typ Pepýže v ‘Kosmickém jaru’ ukazují, že Jirka měl a vlastně stále má v sobě pozoruhodný rozsah, že jeho rejstřík je vskutku mnohostranný.

Omezil jsem se jenom na výčet jeho důležitých rolí v mých hrách, protože zde si troufám hodnotit ony jeho tehdejší výkony z pozice autora, který se domnívá, že postavám, které sám napsal, oprávněně rozumí. Je prostě faktem, že prvá uvedení zmíněných her se neobešla bez Jirky Hálka, a já mu za to při příležitosti jeho kulatého jubilea znovu vyslovuji svůj vřelý dík. Jirka byl a zůstává jedním z ‘mých’ herců.

Existuje vzácný ptáček, moc pěkný a ctěný, krásný pestrý ptáček jménem ledňáček. Myslím, že ho skoro každý zná. V některých knihách se o ledňáčkovi píše výstižně jako o létajícím drahokamu. Jirka Hálek byl takovým ledňáčkem – drahokamem jeviště. Ledňáčkem, který odlétl z jeviště v plném letu. (…)“

Úryvek z blahopřejného dopisu Ladislava Smočka k 80. narozeninám Jiřího Hálka

(Činoherní čtení září-říjen 2010)

 

 

„Pan Jiří Hálek. Hrál na tom jevišti ještě dřív, než Činoherák vznikl. Ve Smočkově ‘Pikniku’. Viděl jsem ho tam poprvé v životě. Překvapilo mě, jak ten pán se projevoval civilně. Myslel jsem, že se tam baví s kolegy soukromě (byla to zkouška), ale byl to Smočkův text. Ten první mi – aniž by o tom věděl, předvedl, co a jak se v tom intimním prostoru dá dělat. Herectví pana Hálka mi bylo blízké. Vždycky byl cudný a zároveň vnitřně nabitý silou a energií, kterou dokázal v pravý čas a překvapivě projevit. V komediálních nadsázkách byl nepřekonatelný. Bravurní hlasové rejstříky až do expresivních fistulí, byly spolehlivým vrcholem jeho komických kreací. Noblesní kolega a vzácný člověk. Rozuměl jsem si s ním vždycky.“

Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005

 

 

„(…) Posedlost, totožná v tomto případě s fanatickou věrností ideji bez ohledu na cokoli, řídila i jednání Hálkova filosofa optimismu Panglose z divadelní verze Voltairova ‘Candida’ (1971): Hálkův Panglos byl schopen dokazovat svou nebezpečnou tezi i zkázou celého světa včetně sebe samého. Umanutost byla však i význačným rysem učitele Wenzeslause, jak ho Hálek hrál v adaptaci Lenzova ‘Vychovatele’ (1972). Neodolatelná komičnost nezbavovala fanatismus těchto Hálkových postav zmrazující hrozivosti, kterou by chování tupého vrátného ze Smočkova ‘Bludiště’ nevybavil ani dvoumetrový hromotluk.

Byl to právě protiklad malé postavy a zřetelné síly, který činil jeho dogmatického intelektuála či na první pohled ubohého človíčka v uniformě socialistického vrátného s pistolí u boku symbolem strašného nebezpečí obsaženého v každé posedlosti domnělým posláním nebo ideou. Popsaný způsob tematizace souvisel jistě s hercovou skrytě vášnivou povahou, projevující se i ‘posedlostí’, s jakou se chápal každé postavy, která mu poskytovala skutečnou hereckou příležitost. Vyplýval ale i z jeho zkušeností s podstatou nacistické i komunistické ideologie: důsledky plynoucí z praxe režimů, které se těmito ideologiemi řídily, měl možnost zažívat na vlastní kůži od svých devíti roků, kdy se Čechy a Moravy staly Hitlerovým protektorátem.“

Úryvek z knihy Jaroslava Vostrého O hercích a herectví

(druhé, rozšířené vydání; KANT – Karel Kerlický, 2014)

 

***

Ahoj, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. V roce 1964 až 65, kdy jsi vznikal a mně bylo dopřáno být přitom, se mi splnil můj „herecký sen“. To setkání nadaných, nadšených mladých lidí (Čepek s Hrzánem mně od začátku říkali „dědku“), pravda, bylo mi už 34 let, zatímco většině kolegů o deset méně. Ta ochota a samozřejmost věnovat se společné práci od vidím do nevidím a divadlo na prvním místě. Že jsme měli co říct, pod vedením Ladislava Smočka, Jana Kačera a Jaroslava Vostrého (last but not least) bez velkých programových prohlášení, se ukázalo hned při zahájení naší práce. Vznikalo divadlo, v němž se herec necítil být zaměstnancem plnícím své pracovní povinnosti, ale spolutvůrcem, jehož názor nebyl jen respektován, ale přímo vyžadován a vítán.

Za osobní štěstí považuji, že jsem začal práci v Činoheráku s vynikajícím člověkem, umělcem, režisérem Láďou Smočkem, Jeho práce s námi na Pikniku byla vzrušujícím dobrodružstvím, hledáním co nejpřesnějšího vyjádření situací, stavů, nálad – existence člověka v džungli vztahů a bytí. Smoček byl naprosto vědoucím „kormidelníkem“ našeho zkoumání a dobírání se pravdy. Mezi jeho zásluhy patří nesporně i obsazení Mirka Macháčka do role Smila. Jejich setkání byl koncert a veliká škola pro mne. Zapomínal jsem na trému a rozpaky před zkušenými kolegy a byl jsem uchvácen hledáním a nalézáním. Pane Smočku, pane Macháčku, moc děkuji – to se nedá zapomenout. Opravdu ne, přestože – jak Činoheráku, dobře víš – následovaly další Smočkovy inscenace, ve kterých jsem měl krásnou práci – Bludiště, Burke, Strýčkův sen, Mumraj a další a další. Také za to dík!

Je typické pro Činoherní klub, že vedle Smočka si rovnocenně našli své místo i další režisérské osobnosti, které svým úhlem nazírání, svou tvorbou obohatily paletu inscenací našeho divadla. Mezi ně nesporně patří Jan Kačer, nejen se svým Revizorem. Rád vzpomínám na zahajovací zkoušku Revizora, kdy Kačer sugestivně líčil ruské dálavy, širé ruské stepy a širokou ruskou duši s její zvláštní melancholií a připravoval nám tak paradoxní startovací dráhu pro svůj výklad hry. Dlouho a s velkým úspěchem jsme ji hráli doma i v zahraničí. Ve Švédsku jsme s Kačerem a Vláďou Pucholtem předváděli etudu – „Chlestakov a Zemljanika“ – co nejméně slov a snaha o fyzické vyjádření situace a vzájemného vztahu. Kačer nás před diváky režíroval, naváděl a ponoukal k velké radosti diváků, naší, i své vlastní. Etuda vyzněla na každé repríze jinak. Výrazně se to všechno později zúročilo při spolupráci s Olegem Tabakovem. Hráli jsme si, bavili jsme se a byla to tvůrčí práce. Hledali a našli jsme k sobě cestu. Štěstí!

Ale ještě jedno štěstí jsme, Činoheráčku, při Tvém narození měli. Na svět Ti energicky pomáhal a naším prvním šéfem se stal Jaroslav Vostrý. Nebudu se rozepisovat o tom, jak jsem si ho vážil a vážím, pro jeho teoretické i praktické znalosti, pro jeho schopnost rozprávět s námi o divadelní práci a jejích problémech. Domnívám se, že to byla právě jeho osobnost s darem velké rozvahy, kolegiality a schopnosti vcítit se do odborných i lidských problémů divadelní party, která na dlouhou dobu umožnila bezkonfliktní spoluexistenci silných i rozdílných uměleckých osobností. Jsem rád, že jsem s ním mohl spolupracovat na Candidovi, na Vychovateli a dalších hrách. Snad není příliš neskromné, u příležitosti tohoto vzpomínání přiznat se, jak mě těšilo naše rozvíjející se přátelství, které trvá dodnes. Díky, Jaroslave!

A tak, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. S dojetím o to větším, že mnozí, kteří s námi spolutvořili Činoherní klub už mezi námi nejsou. Přišli noví, mladí, plni síly a Ti, jak doufám a jak už je vidět na jejich práci, potáhnou tu Thespidovu káru úspěšně dál.

Tobě k Tvému jubileu a jim do budoucí práce, přeju ze srdce ZLOMTE VAZ!!!

Váš Jirka Hálek

(text Jiřího Hálka v knize Činoherní klub 1965-2005)

 

***

O životních osudech a hereckých postavách Jiřího Hálka hovoří kniha Petry Honsové Jiří Hálek a Jiřina Třebická / K herectví Činoherního klubu a 60. let. Knihu vydal KANT – Karel Kerlický v roce 2014.

 

 
 

v minulosti

2000
Ladislav Smoček
JEDNOU K RÁNU

Šlajs

1995
Ladislav Smoček
KOSMICKÉ JARO

Pepýž

1992
Molière
LAKOMEC

Mistr Jakub

1991
Euripidés
ORESTÉS

Posel

1991
Lev Birinskij
MUMRAJ

Nikita

1990
Ladislav Smoček
BLUDIŠTĚ

Vrátný

1989
Bohumil Hrabal
OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE

Člen stolní společnosti, Gumovej král, Burzián, Básník, Profesor francouzské literatury atd.

1989
Thomas Middleton - William Rowley
PITVORA

Alibus, žárlivý doktor

1988
Elias Canetti
DŮM

Vrchní stavební rada Požehnaný, otec nevěstin

1987
Alexandr Vampilov
DVACET MINUT S ANDĚLEM (PROVINČNÍ ANEKDOTY)

Bazilský

1986
Michael Frayn
BEZ ROUCHA

Selsdon Mowbray

1984
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij
LES

Vosmibratov

1983
Michal Lázňovský
"Dobrodružství"

Otec

1982
István Örkény
RODINA TÓTŮ

Major

1981
Bohumil Hrabal
NĚŽNÝ BARBAR

Malíř pokojů

1981
Ödön von Horváth
POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA

Hierlinger Ferdinand

1980
Carl Zuckmayer
HEJTMAN Z KOPNÍKU

Adolf Wormser, Ředitel věznice, Nádražák

1978
Jaroslav Vostrý
TŘI V TOM

Pandolfo

1978
Bertolt Brecht
KREJCAROVÁ OPERA

Jakob

1977
Leonid Andrejev
TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY

Briquet, ředitel cirkusu

1977
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
STRÝČKŮV SEN

Kníže K.

1976
Jozef Gregor Tajovský
ŽENSKÝ ZÁKON

Děda

1976
Leonid Leonov
VLK

Lavrentij Sandukov, její otec

1975
Ivan Bukovčan
NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ

Fischl, obchodník dřívím

1975
Sean O'Casey
PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY

Pán a lékař

1974
Jiří Mahen
CHROUST

Beran, sazeč

1973
Carlo Goldoni
POPRASK NA LAGUNĚ

Patron Fortunato

1972
Leonid Leonov
ZLATÝ KOČÁR

Karejev

1971
Maxim Gorkij
NA DNĚ

Berlák

1971
Voltaire
CANDIDE

Panglos

1970
Ladislav Smoček
KOSMICKÉ JARO

Pepýž

1970
Jakob Michael Reinhold Lenz
VYCHOVATEL

Wenzeslaus, vesnický učitel

1969
Anton Pavlovič Čechov
VIŠŇOVÝ SAD

Simeonov-Piščik

1968
Alena Vostrá
NA OSTŘÍ NOŽE

Hrdina

1967
Nikolaj Vasiljevič Gogol
REVIZOR

Správce chudinského ústavu

1966
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
ZLOČIN A TREST

Lebezjatnikov

1966
Ladislav Smoček
PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO

Bytná

1966
Ladislav Smoček
BLUDIŠTĚ

Vrátný

1965
Niccolò Machiavelli
MANDRAGORA

Pan Mikula

1965
Sean O'Casey
PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY

Lékař

1965
Ladislav Smoček
PIKNIK

Rozden




 
Harold Pinter: NAROZENINY & Voltaire: CANDIDE

Harold Pinter
NAROZENINY & Voltaire
CANDIDE

Nakladatelství Galén a Činoherní klub vydávají 4CD s audiozáznamy dvou divadelních inscenací Činoherního klubu v režii Jaroslava Vostrého z let 1967 a 1971.
více
Únorová skládačka

Únorová skládačka

Vážení a milí diváci, přestože v únoru 2021 pro Vás nemůžeme hrát, přinášíme Vám skládačku na únor. Najdete v ní pozvánku na novou inscenaci Shafferovy hry EQUUS a na dramatizaci románu Takise Würgera STELLA. Ke Stelle tu promlouvá herečka Barbora Bočková, představitelka titulní postavy. Vzpomínku jsme věnovali vynikajícímu herci Činoherního klubu Jiřímu Hálkovi. Srdečně blahopřejeme spoluzakladateli a spolutvůrci našeho divadla …
více
Zemřel Jiří Hálek

Zemřel Jiří Hálek

Jiří Hálek (10. 9. 1930 – 18. 12. 2020) Jiří Hálek se v roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček obsadil do role Rozdena v úvodním dramatu Piknik.
více