TI, KTEŘÍ NÁS OPUSTILI

Večer věnovaný Nině Divíškové, Libuši Šafránkové, Josefu Abrhámovi, Janu Vodňanskému, Jiřímu Hálkovi a Jiřímu Menzelovi

Neděle 18. září 2022 v 19.30 hodin

Vstupenky můžete zakoupit zde

Vážení a milí diváci, dovolte, abychom Vás pozvali na večer věnovaný osobnostem Činoherního klubu, které nás v minulých dvou letech opustily.
Vzpomeneme na ně prostřednictvím záznamů z inscenací, ve kterých hrály. Zahraje nám k tomu Big Band Vyšší odborné školy a Konzervatoře Jaroslava Ježka pod vedením jazzmana Milana Svobody.

*

„Bylo toho hodně o společném názoru na život, na divadlo… Pamatuju si slova Evalda Schorma: ‘Domluvit se můžou jen předem domluvení.’ Asi jsme v jedné chvíli tak nějak ‘předem domluvení’ byli. Věděli jsme, že nesmíme lhát, ani jeden druhému, ani divákům. A diváci to asi z nás cítili. A cítili možná i to, že ‘každý z nás táhne svůj kříž’ stejně jako oni, každý, stejně jako oni, řeší ty obyčejné, lidské pochyby, selhání, radosti i trápení, stres z politiky, stres z obyčejného každodenního života, starost o děti – o obživu, všichni jsme se cítili stejně ohrožení. A stalo se, že ti v hledišti nás začali asi mít za to rádi.“

Nina Divíšková v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

„Činoherní klub je neměnná a ničím nezaměnitelná hodnota, která se nemůže vyprášit z paměti ani z těla. Hodnota, kterou má člověk pod kůží a ať přijde kamkoliv, pokud žije, nese si ji s sebou a na jejím základě je schopen dalšího vývoje a existování.
Když to má člověk shrnout do jedné věty, ona vnitřní svoboda je úhelným bodem, od nějž se odvíjí vše ostatní.“

Libuše Šafránková v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

„Řadu let se kdekdo pokouší pojmenovat, v čem spočíval ‘styl’ Činoherního klubu, v čem byl ‘odlišný’. Nebylo to v pilnosti, jistě existovala řada divadel pilnějších. Nebylo to v experimentech vyhledávat ‘objevné’ a provokativní výklady, nebylo to divadlo avantgardní… Možná, že klíč k odpovědi je skryt v samotném názvu – Činoherní klub.

V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhýmu jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní… Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‘klub’. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“

Josef Abrhám v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

„V dokonalé úctě a s úsměvem idiota se klaní ‘for ever’ – na věčné časy a nikdy jinak“
Jan Vodňanský

„Ahoj, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. V roce 1964 až 65, kdy jsi vznikal a mně bylo dopřáno být při tom, se mi splnil můj ‘herecký sen’. To setkání nadaných, nadšených mladých lidí (Čepek s Hrzánem mně od začátku říkali ‘dědku’), pravda, bylo mi už 34 let, zatímco většině kolegů o deset méně. Ta ochota a samozřejmost věnovat se společné práci od vidím do nevidím, a divadlo na prvním místě. Že jsme měli co říct, pod vedením Ladislava Smočka, Jana Kačera a Jaroslava Vostrého (last but not least) bez velkých programových prohlášení, se ukázalo hned při zahájení naší práce. Vznikalo divadlo, v němž se herec necítil být zaměstnancem plnícím své pracovní povinnosti, ale spolutvůrcem, jehož názor nebyl jen respektován, ale přímo vyžadován a vítán.“

Jiří Hálek v knize ČINOHERNÍ KLUB 1965-2005

„Byl jsem na tohle divadlo pyšný. Sám jsem mohl poznat tu intimní blízkost jeviště s hledištěm na vlastní kůži z obou stran a prožil tu velice šťastné chvíle.“

Jiří Menzel