Zemřel Jiří Hálek

Jiří Hálek

(10. 9. 1930 – 18. 12. 2020)

Jiří Hálek se v roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček obsadil do role Rozdena v úvodním dramatu Piknik. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích a vynikající byl jako Pan Mikula v Machiavelliho Mandragoře v režii Jiřího Menzela (1965), Vrátný ve Smočkově Bludišti a vdova Outěchová ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho (1966), správce chudinského ústavu Zemljanika v Gogolově Revizorovi v režii Jana Kačera (1967), pan Hrdina ve hře Na ostří nože, kterou mu „na tělo“ napsala Alena Vostrá (1968), Simeonov-Piščik v Čechovově Višňovém sadu v režii Jana Kačera (1969), Pepýž ve Smočkově Kosmickém jaru (1970), Panglos v dramatizaci Voltairova Candida v režii Jaroslava Vostrého (1971), Berlák v Gorkého Na dně (1971), Wenzeslaus v Lenzově Vychovateli (1972), Patron Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně (1973).

Velkou oporou a jistotou Činoherního klubu byl i v nelehkých letech normalizačního útlaku: hrál Knížete K. v Dostojevského Strýčkově snu (1977), Pandolfa v komedii Jaroslava Vostrého Tři v tom (1978), krejčího Adolfa Wormsera, Ředitele věznice a Nádražáka v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku (1980), Ferdinanda Hierlingera v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa a Malíře pokojů v Hrabalově Něžném barbarovi (1981). Hlavní roli Majora v Örkényho Rodině Tótů hrál v režii Ivo Krobota (1982) a nezapomenutelný byl také jako Selsdon Mowbray v Bez roucha Michaela Frayna v režii Jiřího Menzela (1986).

Po Sametové revoluci se vrátil ke svým postavám ve znovunastudovaných hrách Ladislava Smočka a byl i fantastickým ruským mužikem Nikitou v Birinského revoluční grotesce Mumraj (1991). S jevištěm Činoherního klubu se rozloučil v roce 2002 v roli Šlajse ve Smočkově hře Jednou k ránu.

***

„(…) Já sám mám k Jirkovi specifický vztah. Naše divadlo se představilo veřejnosti v roce 1965 mou vlastní divadelní hrou ‘Piknik’. Jirka byl obsazen do role Rozdena, amerického GI, role, která jako by mu byla napsána na tělo i na duši. Tím pádem se stal prvním angažovaným hercem pozdějšího souboru ČK. Že měl v roli Rozdena rozhodný úspěch, není zde třeba rozvádět. Celý život vůbec byl na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel. Jeho vynikající studie tupého, zamindrákovaného vrátného u moci ve hře ‘Bludiště’, jeho nezapomenutelná plačtivá, ale vitální máma-čečetka Outěchová v ‘Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho’, ale i bizarní typ Pepýže v ‘Kosmickém jaru’ ukazují, že Jirka měl a vlastně stále má v sobě pozoruhodný rozsah, že jeho rejstřík je vskutku mnohostranný.

Omezil jsem se jenom na výčet jeho důležitých rolí v mých hrách, protože zde si troufám hodnotit ony jeho tehdejší výkony z pozice autora, který se domnívá, že postavám, které sám napsal, oprávněně rozumí. Je prostě faktem, že prvá uvedení zmíněných her se neobešla bez Jirky Hálka, a já mu za to při příležitosti jeho kulatého jubilea znovu vyslovuji svůj vřelý dík. Jirka byl a zůstává jedním z ‘mých’ herců.

Existuje vzácný ptáček, moc pěkný a ctěný, krásný pestrý ptáček jménem ledňáček. Myslím, že ho skoro každý zná. V některých knihách se o ledňáčkovi píše výstižně jako o létajícím drahokamu. Jirka Hálek byl takovým ledňáčkem – drahokamem jeviště. Ledňáčkem, který odlétl z jeviště v plném letu. (…)“

Úryvek z blahopřejného dopisu Ladislava Smočka k 80. narozeninám Jiřího Hálka

(Činoherní čtení září-říjen 2010)

„Pan Jiří Hálek. Hrál na tom jevišti ještě dřív, než Činoherák vznikl. Ve Smočkově ‘Pikniku’. Viděl jsem ho tam poprvé v životě. Překvapilo mě, jak ten pán se projevoval civilně. Myslel jsem, že se tam baví s kolegy soukromě (byla to zkouška), ale byl to Smočkův text. Ten první mi – aniž by o tom věděl, předvedl, co a jak se v tom intimním prostoru dá dělat. Herectví pana Hálka mi bylo blízké. Vždycky byl cudný a zároveň vnitřně nabitý silou a energií, kterou dokázal v pravý čas a překvapivě projevit. V komediálních nadsázkách byl nepřekonatelný. Bravurní hlasové rejstříky až do expresivních fistulí, byly spolehlivým vrcholem jeho komických kreací. Noblesní kolega a vzácný člověk. Rozuměl jsem si s ním vždycky.“

Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005

„(…) Posedlost, totožná v tomto případě s fanatickou věrností ideji bez ohledu na cokoli, řídila i jednání Hálkova filosofa optimismu Panglose z divadelní verze Voltairova ‘Candida’ (1971): Hálkův Panglos byl schopen dokazovat svou nebezpečnou tezi i zkázou celého světa včetně sebe samého. Umanutost byla však i význačným rysem učitele Wenzeslause, jak ho Hálek hrál v adaptaci Lenzova ‘Vychovatele’ (1972). Neodolatelná komičnost nezbavovala fanatismus těchto Hálkových postav zmrazující hrozivosti, kterou by chování tupého vrátného ze Smočkova ‘Bludiště’ nevybavil ani dvoumetrový hromotluk.

Byl to právě protiklad malé postavy a zřetelné síly, který činil jeho dogmatického intelektuála či na první pohled ubohého človíčka v uniformě socialistického vrátného s pistolí u boku symbolem strašného nebezpečí obsaženého v každé posedlosti domnělým posláním nebo ideou. Popsaný způsob tematizace souvisel jistě s hercovou skrytě vášnivou povahou, projevující se i ‘posedlostí’, s jakou se chápal každé postavy, která mu poskytovala skutečnou hereckou příležitost. Vyplýval ale i z jeho zkušeností s podstatou nacistické i komunistické ideologie: důsledky plynoucí z praxe režimů, které se těmito ideologiemi řídily, měl možnost zažívat na vlastní kůži od svých devíti roků, kdy se Čechy a Moravy staly Hitlerovým protektorátem.“

Úryvek z knihy Jaroslava Vostrého O hercích a herectví

(druhé, rozšířené vydání; KANT – Karel Kerlický, 2014)

***

Zároveň se zprávou, že Jiří odešel se mi vybavil verš Vrchlického

Co listí náhle sváto.

Tichý, skromný, nezlomený, cudný jako ušlechtilý, starý Cyrano, křehký a vzácný přišel se svojí zprávou. Žádná vichřice, žádná bouře, žádná podlost nesrazila ho z vrcholu stromu, kam patřil, poctivě unaven a oslněn světlem, vnesl svoji lásku do vyšší dimenze.

Je to nádherné, Jiří, být listem – záložkou v knize, kterou čtou, listují v ní a obdivují ji naši vnukové a vnučky.

Co listí náhle sváto.

Jan Kačer (20. 12. 2020)

Milý pane Jiří Hálku,

vždy si Vás budu připomínat jako rytíře noblesy a taktu a velkého zušlechťovatele herectví… S Vaším odchodem, co naplat, se dál nezadržitelně vyprazdňuje herecká klenotnice Činoherního klubu. Uvědomuji si to tím silněji a intenzivněji, čím déle ve mně zůstávají – tu víc, tu méně, přece však stále vybavitelné – mnohé z Vašich rolí.

Hovořím-li o vybavitelnosti role, ba někdy dokonce detailu, nechce se mi ani uvěřit, že od svých patnácti let během nemilosrdné pomíjivosti času (a toho jevištního zvlášť!) například stále slýchám zupáckou dikci Vašeho kafkovsko-totalitního Vrátného – obludného zaprcatělého primitiva z Bludiště, kterého vídám dřepět před vchodem „kamsi, odkud není návratu“, s tahací harmonikou… Naposledy jste sehrál s obvyklou lehkostí a bravurou obscénně obmyslného Šlajse, groteskní postavičku z hry Jednou k ránu Ladislava Smočka…

Pane Jiří, neloučím se a v tomto započatém výčtu rolí si budu dál pamětí z duše rád listovat. VDĚČNÝ DÍK! Mějte se moc krásně!

Roman Císař (21. 12. 2020)