Na cestě k neviditelnosti
Když člověk překládá divadelní hry, může se potkat s několika cestami, jakými se jeho práce dostává na jeviště. Asi nejčastější je ta varianta, kdy člověk něco přeloží prostě proto, že se mu to líbilo – zahrnuje to různé googlování, zdlouhavé pročítání recenzí, objednávání zbytečných textů pro strýčka příhodu anebo cestování po světě a vyhlížení.
Bývají to překlady tzv. do šuplíku, respektive do šuplíku překladatelovy agentury. V takovém případě pracuje překladatel zadarmo a jenom doufá, že se jeho vkus potká se vkusem nějakého dramaturga, režiséra, uměleckého šéfa… Krátce řečeno s vkusem nějakého divadla, které dotyčný text následně v ideálním případě uvede, a překladatel se může radovat z toho, že se jeho práce někde objeví, i ze složenky z nějakých těch tantiém.
Potom se taky může stát, že si cizojazyčný titul vyhlídne dramaturgie divadla sama od sebe a osloví překladatele, zda by hru nepřeložil. Pokud se daný text překladateli zamlouvá, je to velice milé: může na objednávku dělat cosi, co mu konvenuje, a dost možná se může vedle oněch tantiém těšit i na honorář. Nestává se to kdovíjak často, ale stává se to.
Tím nejkrásnějším a nejvzácnějším případem je ale to, co nastalo u textu Dannyho Robinse 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH. Na text jsem narazil zároveň já, jelikož mě zaujaly recenze na londýnskou inscenaci, a zároveň dramaturgyně Markéta Kočí Machačíková, jelikož byla posluchačkou Robinsových paranormálních podcastů. Snad mohu říct, že to pro nás oba byla láska na první přečtení – načež nás propojila agentura Aura-Pont a záhy jsme si plácli.
Spoustu měsíců potom trvalo, než mi nakonec z Činoherního klubu přišla zelená. Asi můžu prozradit, že se řešilo nejprve to, zda budou práva dostupná vůbec, a potom i to, zda budou dostupná finančně. V lednu tohoto roku ale padlo rozhodnutí, že tedy ano, a já se mohl pustit do práce.
A rozhodně jsem se do té práce nemusel nutit: překládal jsem hodně her, které mám hodně rád, ale je jen málo těch, jejichž dialogy by mě tak fascinovaly. A taky tak štvaly – velice brzy jsem přišel na to, že pomyslným klíčem (ba přímo generálním klíčem) k textu je koncept hyperrealističnosti. Robins píše senzačně vytříbené dialogy, ale nepíše dialogy, které by svou senzační vytříbenost stavěly na odiv. Ta chytrost nesmí být vidět: musí to vypadat, jako by právě tyhle postavy za právě těchhle okolností mluvily právě takhle. Nadto je potřeba zachovat nenápadnost drobných nápovědí, které v textu odkazují k pozdějším zvratům (ale divák by si to měl uvědomit až zpětně), a odhadnout správnou míru přibližování konkrétních britských reálií (jichž je v textu požehnaně), aniž by to ale působilo, že postavy něco nepřirozeně vysvětlují. Jak říkal už skoro před sto lety vynikající překladatel a básník Jindřich Hořejší: „Překlad nesmí českého čtenáře urážet a říkat mu každým slovem: ‚Máš pravdu, ale je to překlad.‘“ Je to vlastně cvičení v něčem, čemu se říká neviditelnost překladatele – když se mi moje práce povede dobře, vůbec si nevšimnete, že jsem nějakou práci udělal.
Odevzdáním překladu ovšem celý proces nekončí. Když pošle překladatel knížky první verzi do solidního nakladatelství, má jistotu, že dostane k ruce redaktora, který text větu po větě srovná s originálem, vychytá případné omyly a navrhne další řešení. V divadle žádná taková jistota není: v nejhorším případě se text inscenuje tak, jak leží a běží, asi nejčastěji si nějakou základní úpravu udělá inscenační tým sám. V Činoherním klubu došlo k variantě ideální: s oběma dramaturgyněmi jsme si několik týdnů vyměňovali různé verze, návrhy, nápady, společně se shodli na verzi pro první čtenou – a já měl to štěstí, že mě pak Braňo Holiček a ostatní trpěli na zkouškách ještě celý první týden, a tak jsme text společně přečetli dopodrobna a co přišlo nepřirozené tomu kterému herci, to jsme skoro vždycky vyřešili jinak.
Ona totiž ta přirozenost taky není úplně neproblematický pojem: v hovorovosti je určující něco, čemu se v sociolingvistice říká idiolekt, a ten máme každý svůj, je to jazyk každého jednotlivce. Co mi přišlo jako úplně normální výraz, to může jinému připadat nepochopitelně výstřední, a to prostě proto, že jsem v honbě za hovorovostí použil něco, co říkala moje babička, ale je dost možné, že mimo naši rodinu (nebo třeba náš kraj) se to taky neříká vůbec. A spolupracují-li na textu tvůrci z různých míst v republice, například v našem případě já coby rozený Královéhradečák a kolegyně dramaturgyně z Moravy, není vůbec snadné dohodnout se i na něčem tak banálním, jako je přijatelná míra nespisovnosti.
Moc se těším na premiéru a rád se na ní půjdu poděkovat – abyste mi rozuměli, ješita samozřejmě trochu jsem. Když si mě ale až do té děkovačky nevšimnete, bude moje ješitnost nejspokojenější. A hlavně budu rád, když se na tu naši duchařinu přijdete podívat: text je to skvělý, inscenátoři zdatní, obsazení báječné… Fakt myslím, že se máme všichni na co těšit.
Další články
