více

Kudy vedla Tvoje cesta k Alanovi?
Martin Čičvák mi dal naprostou svobodu v tom, jak roli Alana tvořit. Bavili jsme se o něm, jaký je a co má za sebou. Proč je tady v té situaci uzavřený a proč se teď trochu otevře. Pracoval jsem se svými zkušenostmi ze života. S těmi temnějšími. I se zkušenostmi z psychoterapie. Tím, jak je Alan vrstevnatý, je nesmírně inspirativní a já jsem si mohl vyzkoušet každou zkoušku sáhnout někam jinam. I do poloh, které mi nebyly vždy příjemné. Vlastně doteď se ten „můj“ Alan stále mění.

Objevil jsi při zkoušení té role v sobě nebo o sobě něco, co jsi nevěděl nebo na co jsi už zapomněl? Je nějaká stopa, která po Alanovi zůstane ve Tvém životě?
Znovu mě překvapilo, jak je ten princip pořád stejný. I když do toho jdu na sto procent, tak stejně mám pořád pochybnosti. Mám pocit, že jsem falešný a vždycky to musím skrze zkoušení udělat velký oblouk. Musel jsem vybalancovat zvláštní střídání období obrovské zranitelnosti a pokory a období obrovského sebevědomí, protože v Alanovi se tohle všechno láme.

A jestli je nějaká stopa, která po Alanovi zůstane? To zkoušení bylo pro mě ohromně intenzivní právě tím, že jsem si musel sáhnout do poloh, které mi byly neznámé. Ale je to vlastně krásný skok do neznáma a velká zkušenost – třeba i v tom začít důvěřovat novým kolegům v novém prostoru a při práci na takové temné látce. Vím, že to představení bude každý večer jiné a mám štěstí, že si můžu ten příběh prožít na vlastní kůži celý.

Přemýšlím o tom spíš takhle, ne vysloveně o Alanovi. V člověku je spousta věcí, které jsou temnější, ale někdy je potřeba je opravdu přijmout, aby byl člověk šťastný, a říct si, že to prostě tak je. A to je jedno z témat, nad kterými mě Alan donutil přemýšlet. Že i když jsou některé stavy třeba nepříjemné a člověk není úplně rád, že se tak cítí nebo že se takhle staví k určitým situacím, tak je to stejně z něho, je to on – a je nutné a zdravé to přijmout.

Inscenační tradice Equuse počítá s nahotou, sexuálně explicitními scénami. Byl jsi na to připravený?
Nejdřív jsem si to přečetl v textu. Věděl jsem, že Daniel Radcliffe se samozřejmě v té londýnské inscenaci svlékal. Martin dokonce při čtených zkouškách velmi důrazně s vtipem četl tyto scénické poznámky, abychom to všichni věděli. Já jsem za ním pak přišel a říkal jsem, že s tím mám trochu problém. To bylo na začátku zkoušení. Ale překvapivě v jeho průběhu, když jsem se přestal stydět, jsem se dostal do fáze, že jsem za Martinem přišel s tím, že pokud mi teď řekne, že mám být nahý, tak budu. A on mi řekl, že nakonec to není nutné a že by to naopak inscenaci uškodilo, a s tím jsem souhlasil.

Je nějaká scéna, na kterou se Ty osobně v průběhu představení těšíš?
To představení jsem začal hrát tak, že si vůbec nepřipouštím, že přijde nějaká další scéna. Snažím se být absolutně v přítomnosti, v té scéně, která právě je, a vůbec nemyslím na to, co bude. A tak by to mělo být – zjistil jsem, že takhle je to pro mě správně. Nestresuju se a nedávám do té situace, ve které jsem, to, co tam nepatří. Jsem prostě tam. A nechávám se unášet tím příběhem a napojuji se na energii Pavla Kikinčuka, který hraje Alanova doktora. A to je krásná zkušenost. To nejlepší na divadle je, když máte takovou příležitost, kdy nesedíte v šatně, ale prožijete si celý ten příběh a nemáte ani vteřinu na to myslet na cokoliv jiného. To na divadle miluju.

Měl jste z role doktora Dysarta radost?
Samozřejmě, že měl. Když jsem ale zjistil, kolik textu se budu muset naučit a vzhledem k tomu, že jsem s přibývajícími léty trochu zpohodlněl, tak se k mé radosti ze zajímavé a skvěle napsané role, přidružil i pocit odpovědnosti.

Doktor Dysart se potýká s pochybnostmi ohledně smyslu své práce? Míváte někdy pochybnosti o sobě a své práci?
Ano, a docela často. Navíc se domnívám, že pokud člověk o sobě pochybnosti přestane mít, je to začátek jeho konce. Moc sebejistí a suverénní lidé ve mně příliš sympatií nevzbuzují.

Je Vám postava doktora Dysarta něčím blízká?
Abych pravdu řekl, tak ano. Myslím si, že způsob života, kterým žije Dysart má s mým způsobem života něco společného. Jezdím totiž také rád do Řecka na dovolenou a podnikám tam, stejně jako on „ty opatrné výlety ve vypůjčeném fiatu a vozím s sebou necesér narvaný endiaronem“.

Pouštíte si role k tělu? Projevuje se na Vás nějak, když zkoušíte novou roli?
Pokud to jen trochu jde – tak si role k tělu nepřipouštím, jinak bych se asi zbláznil nejen já, ale i moje manželka. Snad jednou se tak stalo, když jsem se učil roli šišlavého Kamila Champsboisyho z komedie Brouk v hlavě. Učil jsem se ji tak vehementně, až to ode mne odposlouchala tehdy ještě pětiletá dcera Kamila. Po dvou týdnech jsme dostali zprávu od její učitelky z mateřské školky, že by měla navštívit logopeda.

Zkoušelo se nezvykle dlouho, ale přerušovaně. Měl jste někdy během té doby pochybnosti, jestli inscenaci zdárně dozkoušíme?
Ano, byly chvíle, že měl. Teď jsme to konečně snad zdárně dozkoušeli, ale ještě není jisté, s ohledem na přibývající čísla koronaviru, jestli to budeme hrát…

Máte jako herec nějaké rituály?
Asi Vás zklamu, ale vlastně nemám. Snad až na ten premiérový „zlom vaz“.

Jak se k tobě Shafferova hra Equus dostala?
Byl to jeden z mých prvních zážitků z divadla, když mi bylo patnáct. Hráli to v divadle v Košicích. A to byl důvod, proč jsem se do něj zamiloval. Patnáctiletý člověk má z divadla úplně jiný zážitek. Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.

více

Zkoušení hry Mariuse von Mayenburga OŠKLIVEC se blíží ke konci.

režie / Braňo Holiček

Lette / Vojtěch Kotek

Karlmann / Václav Šanda

Fanny / Marta Dancingerová

Scheffler / Martin Finger

Premiéra inscenace proběhne, až to bude možné.

více

V sobotu 21. listopadu 2020 vysílá Česká televize na programu ČT Art řadu záznamů divadelních inscenací: první z nich budou ve 20:15 Gogolovi HRÁČI, které v Činoherním klubu v roce 1982 režíroval Ladislav Smoček. V inscenaci hrají Josef Abrhám, Jiří Zahajský, Jiří Kodet, Petr Nárožný, Josef Vondráček, Rudolf Hrušínský ml., Miroslav Středa, Miloslav Štibich a Václav Kotva.

Ve 22:15 následuje záznam hry Jeffa Barona NÁVŠTĚVY U PANA GREENA, což byla inscenace agentury ADF, kterou režíroval Vladimír Michálek v roce 2011 a v níž hrají Stanislav Zindulka a Matěj Hádek.

Milí diváci, na základě nařízení vlády České republiky přerušujeme provoz našeho divadla a nemůžeme odehrát naplánovaná představení od 14. října do 29. listopadu 2020.

Tato představení překládáme na prosincové termíny, nebo je zcela rušíme následovně:

více

Milí diváci, v sobotu 10. října jsme vám hráli zatím naposledy. Přišlo vás mnohem více, než jsme čekali, jako byste se přišli s divadlem rozloučit. Atmosféra toho představení byla báječná, na konci se tleskalo vstoje a dlouho.

Jsou chvíle, kdy člověk pochybuje o smyslu svého povolání, a jsou chvíle, které mu naopak smysl dávají. Ujišťují vás, že bez něj by bylo na světě placatěji, nudněji, hloupěji. Že umění není jenom „volnočasová aktivita“, ale že naopak často dokáže dodat ostatním aktivitám smysl a pomáhá se v nich orientovat.

Jak my v tomhle divadle nemáme rádi velká slova. A jak přitom ta o majáku české kultury sedí! Rádi se k nim symbolicky připojujeme, děkujeme vám za trpělivost, kterou se svým, v poslední době tak „nespolehlivým“, divadlem máte a velmi, velmi se těšíme na další setkání jeviště s hledištěm.

Váš Činoherní klub

P.S.

V této souvislosti bych chtěl poděkovat i amatérskému souboru „Strop je nahoře, podlaha dole“, který se s inscenací „Projevy z řad pracující inteligence“ v neděli 11. října velmi důstojně a s plným sálem rozloučil – věřme jen krátký čas – s projektem přehlídky amatérských divadel „ČK uvádí:“. Děkujeme. A těšíme na další představení této přehlídky, která v našem divadle existuje od roku 2003 a která od roku 2007 vzniká s finanční podporou Ministerstva kulturu ČR.

Činoherní klub uvádí

V prostorách našeho divadla si nyní můžete vzít -zdarma- program na sezónu 2020/21, který jsme připravili speciálně pro vás, diváky. Najdete v něm souhrn aktuálního repertoáru, úvodní slovo ředitele, uměleckého šéfa a dramaturga. Povídání Ladislava Smočka o Činoherním klubu, rozhovor s Martinem Fingerem a Ondřejem Sokolem, informace k plánovaným inscenacím pro novou sezónu, a to vše obohaceno o spoustu skvělých fotografií a ilustrací.