Ta trocha historie nikoho nezabije:
ÚNOR – premiéry a události ČK
ÚNOR – měsíc karnevalu / radostí a smíchu, / k tanci vyzval král i šašek / …
V únorových měsících 12 premiér.
Ξ
DNES
TEHDY
Ladislav Smoček – PIKNIK
27. února 1965, (obnov. prem. 15.prosince 1972) – 17. května 1979 / repríz: 116
Ξ
10 a 11.února 1971, (předpremiéra 6.2.1971) – 24.června 1973 / repríz: 68
Ξ
Milan Calábek – DOKTOR FAUST /14. a 15. února 1974 – 26.května 1974 / repríz: 11
Ξ
Anton Pavlovič Čechov: RACEK
25. února 1975 – 28. prosince 1975 / repríz: 23
Ξ
Leonid Leonov: VLK / 5. února 1976 – 10. června 1976 / repríz:14
Ξ
Carl Zuckmayer: HEJTMAN Z KOPNÍKU
12. února 1980 – 13. října 1987 repríz: 219
Ξ
Arto Seppälä: POSLEDNÍ MEJDAN /
21. února 1985 (čs. premiéra, klub Řeznická)* – 23. března 1989 / repríz: 97
* rekonstrukce ČK (1983-1986)
Ξ
Arthur Schnitzler: UTRPENÍ MLADÉHO MEDARDA / 21. a 22. února 1991 – 4. března 1992 / repríz: 32
Ξ
M. Dostojevskij: BRATŘI KARAMAZOVI /
20. února 2015 – 20. února 2023 / repríz: 69
Ξ
Jan Kačer: SVATBA POZDNÍHO LÉTA /
19. února 2016 – 18. října 2018 / repríz: 29
Ξ
Divadelní adaptace Lee Hall / Podle románu Alana Warnera: The Sopranos: SOPRANISTKY
15. února 2019 – 25. února 2020 / repríz: 30
(…)
Je jenom zákonité, že z celého tohoto úsilí vzešel divadelní soubor, který celý poměr divadelní a mimodivadelní reality naprosto obrátil. Přestal si klást otázky svých non-estetických vztahů ke skutečnosti, ale položil si otázku jednu jedinou: jak životní reálná fakta dostat na jeviště tak, aby měla zachovánu maximální volnost i maximálně věrnou podobu a přitom byla uspořádána jenom na estetickém (divadelním) principu. Toto je onen základní „netradiční“ přístup k divadlu, jemuž dal Činoherní klub jasný a pregnantní výraz. (…)
(…)
Herec se stal pro Činoherní klub mírou reality i realitou samotnou. Nepřicházel na jeviště proto, aby se především proměňoval, realizoval nějakou koncepci. Přinášel především sám sebe, svou fyzickou a psychickou tvářnost, svou jedinečnost lidské bytosti, kterou nelze nikdy zcela opracovat a vtělit v záměrný výsledek. Zůstával vždycky především skutečností nezáměrnou: syrovou, holou, nahou, iracionální. Byl sám o sobě onou autentickou realitou. Ale tato realita poměřovala realitu jinou, umělou: text. (…)
In: Jan Císař: „Život proti divadlu“/ Divadelních novinách / 1969.
David Lindsay-Abaire
KRÁLIČÍ NORA
Životní i manželská zkouška Beccy a Howieho. Jak budou dál žít?
HOST ČINOHERNÍHO KLUBU:
DIVADLO J.k.TYLA PLZEŇ
David Lindsay-Abaire: KRÁLIČÍ NORA
V hlavních rolích: Jana Ondrušková a Martin Stránský
dále hrají: Klára Kuchinková, Jana Kubátová a Matyáš Greif
Překlad: Markéta Kočí Machačíková / Režie: Adam Doležal / Dramaturgie: Zdeněk Janál / Scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak / Hudba: Petr Zeman
Hra, za kterou významný americký dramatik David Lindsay-Abaire obdržel prestižní Pulitzerovu cenu (2017). Hra, o které sám říká, že „…je až překvapivě zábavná, ovšem také trochu smutná a vážná, ale nakonec i nadějeplná.“ Hra, podle které byl natočen stejnojmenný film s Aaronem Eckhartem a Nicole Kidman, která za ztvárnění Beccy získala nominaci na Oscara.
Becca a Howie se vyrovnávají s nečekanou životní ztrátou. Jejich dosavadní život se rozpadnul, nic už nemůže být jako dřív. Dokáží se ale společně vzepřít osudu a nalézt novou motivaci k opět šťastnému životu? A je to vůbec možné?
Nenechte si ujít jediné pražské uvedení této výjimečné hry, kterou činoherní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v české premiéře. Po delším čase můžete v Praze vidět hrát Martina Stránského (Howie) a Janu Ondruškovou (Becca), spolu s nimi Janu Kubátovou, Kláru Kuchinkovou a Matyáše Greifa.
Doporučený věk: od 14 let
Premiéra: 9. září 2021 na Malé scéně DJKT / Délka inscenace: 135 minut (včetně 20 minutové přestávky) / Foto: Irena Štěrbová
premiéra 14. 3. 2025
délka představení 2:15
přestávka ano
Máme za sebou první čtenou zkoušku hry HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO. Nové převyprávění klasického dramatu Henrika Ibsena napsala britská dramatička Nina Segal. Hru uvedeme v režii Jiřího Havelky v české premiéře.
Vážení diváci, na stránce MAGAZÍN najdete číslo k předprodeji na leden 2025.
Položila jsem několik otázek představitelkám dvou ze čtyř prvních dam z autorské inscenace Tomáše Dianišky ZAKLETÉ DÁMY, která měla premiéru před Vánocemi. Romana Widenková v ní hraje Hanu Benešovou, manželku druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, kterou národ miloval a která se stala jakýmsi vzorem první dámy; Sandra Černodrinská zase Martu Gottwaldovou, manželku komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, která se marně snažila Haninu nedostižnému vzoru přiblížit – třeba tím, že si nechala šít stejné šaty…
Překvapilo tě něco na Haně Benešové?
ROMANA: Určitě mě překvapilo, že byla během první světové války ve vězení. A že se s Edvardem odloučili a neviděli se dlouhé tři roky. Jenom si psali dopisy. A taky je zajímavé, že se seznámili v Paříži; to jsem předtím nevěděla.
Co tě překvapilo na Martě Gottwaldové?
SANDRA: Překvapilo mě, jak moc obhroublá a jednodušší je v našem podání. Mně se obvykle během zkoušení postavy míchají trochu s realitou, takže jsem měla kolikrát pocit, že mě ta hloupost vyloženě prostupuje. Což, co si budeme povídat, není úplně výhodné, hlavně pro okolí.
Co je nejtěžší na tom hrát postavu, která má reálný předobraz?
ROMANA: Zezačátku mi informace a různý materiály pomohly udělat si o Haně obrázek. U prvních dam – snad kromě Olgy Havlové, kterou má většina lidí v povědomí – není k dispozici zase tolik přímých záznamů, ze kterých je možný čerpat. Takže jsme k tomu s Tomášem (Dianiškou, pozn. redakce) přistoupili volněji a úplně od začátku. Vytvořili jsme si tak trochu vlastní příběh, vlastní jazyk a je to stylizovaný, proto jsme se reálným předobrazem nemuseli nechat svazovat. Spíš nám šlo o vztahy a o ženský téma v tom. Žily sice ve stínu svých mužů, ale podle mě by bez nich ti muži nezvládli spoustu věcí ustát.
SANDRA: Nejtěžší je rozhodně balancovat na hraně uvěřitelnosti a karikatury. To bych řekla, že byla výzva. Ale stále mám pocit, že pokud tomu člověk hluboce věří, věří sám sobě, tak se nemůže nic stát.
Jak to měla Marta s Klementem?
SANDRA: Vztah s Klementem měla podle nás živočišný; určitě ho milovala, ale Bůh ví, kdyby potkala někoho charakternějšího, jestli by její život nebyl milejší. Jestli by Marta nebyla měkčí a edukovanější.
Jaký měla Hana vztah s Edvardem?
ROMANA: Jsem přesvědčená, že ho milovala. Byl mezi nimi vzájemný respekt a láska. Dokonce si kvůli němu změnila jméno z Anna na Hana. To mi přijde vtipný. Nevím samozřejmě, jak to měli oni, ale můžu říct, jakej vztah hrajeme my s Kubou Burýškem. Myslím, že ze všech dvojic v ZAKLETÝCH DÁMÁCH jde mezi Hanou a Edvardem nejvíc o lásku. Hana je podporující a stojí při něm. A už jenom to, že na něj čeká tři roky a protrpí si těžký věci, ale zůstává, o něčem svědčí. Sbližuje je taky vzájemná bolest z toho, že nemůžou mít děti.
Co tě na tvé postavě baví – a co na ZAKLETÝCH DÁMÁCH?
SANDRA: Na ZAKLETÝCH DÁMÁCH a Martě mě baví opravdu úplně všechno. Líbí se mi její fyzická proměna, líbí se mi emoční ostré střihy, které po mně Tomáš chtěl. Takovéhle divadlo mě naplňuje – je to na 150 % a má to „kule“. Tomáš je obdivuhodný autor, režisér a herec. Vyzařuje z něj klid a nadhled a laskavost, a to je v naší práci něco, čeho si velmi cením.
ROMANA: Na Haně mě baví její křehkost a zároveň síla. Udělali jsme ji tak, že je to vlastně křehká žena, která touží po rodině, po harmonii, po dětech. Ale uvnitř je natolik silná, že zvládne i ty nejtěžší zkoušky.
A co se týče ZAKLETÝCH DAM, myslím, že to bude – nebo už je – moje nejmilejší inscenace. Byl to krásný proces zkoušení, hlavně ten poslední, generálkový týden. Přišlo mi, že se tam děly až magický věci. Baví mě jazyk, kterej Tomáš zvolil, že je to zas úplně něco jinýho, než jsme doteď zkoušeli, a taky že je nás tam na jevišti tolik pohromadě. V ZAKLETÝCH DÁMÁCH jsou témata, který jsou pro mě v dnešní době strašně důležitý a je důležitý si je připomínat. To, v čem my teď tady žijem, není samozřejmost. Mám pocit, že jako Češi moc vlastenci nejsme, nemáme to ve zvyku. Ale jsou momenty, který mě dělaj pyšnou jako Češku. A v tý inscenaci si to tam tak hezky připomeneme a můžeme to prožít spolu s diváky.
Děkujeme za rozhovor
KLUB HRÁČŮ – HRÁČI NA DRUHOU
V neděli 26. ledna 2025 vás zveme na jedinečné promítání HRÁČŮ z roku 1982, v režii Ladislava Smočka. Následně se můžete těšit na besedu se zástupci obou tvůrčích týmů – jak toho původního, včetně Petra Nárožného, tak i nové inscenace pod vedením režiséra Lukáše Brutovského. Večer bude následovat představení našich současných HRÁČŮ, kteří měli premiéru v září tohoto roku. Přijďte s námi zažít divadlo, které spojuje generace. Nezmeškejte tuto skvělou příležitost podívat se na klasiku a nahlédnout do zákulisí jejího vzniku i nové podoby.
PROGRAM:
*15:00 HRÁČI (1982) – promítání
promítání záznamu a beseda s tvůrci obou inscenací;
19:30 HRÁČI (2024) – představení
*Vstupenka na projekci s besedou stojí 150 Kč a je nutné ji zakoupit zvlášť.
Ξ
HOST ČINOHERNÍHO KLUB
V pátek 24. a v sobotu 25. ledna 19.30
Kancelář Blaník / POP-UP SKEČ
K výročí sametové revoluce přijel do Činoherního klubu Tonda Blaník se svým týmem. Nyní se pro velký úspěch vrací…
Hrají: Tonda Blaník a spol.
Politicko-satirický seriál vysílaný od roku 2014. V hlavní roli vystupuje legendární lobbista Tonda Blaník (Marek Daniel), který si nebere servítky a nekompromisně řídí politické dění. Kancelář spolu s ním tvoří ještě asistent Luboš neboli „Žížala“ (Michal Dalecký) a sekretářka Lenka (Hálka Třešňáková).
Ξ
Činoherní kavárna
Úterý 21. ledna 19:30
S.O.D.A. – koncert
Sentimentální výlevy, cynická nadsázka nebo-li nekompromisní kritika.
Hrají: František Beleš a Tomáš Dalecký.
S.O.D.A. je dvojice mladíků, která prostřednictvím československých textů podbarvených melodiemi pop-folku bortí bariéry jazykové, ale i morální a reaguje na podněty jak ze svého nitra tak i ze svého okolí.
Vstupné 150 Kč / Místa v kavárně nejsou číslována.
Ξ
Pozvánky na ÚNOR
DERNIÉRA
Pondělí 3. února
Harold Pinter: ZRADA
„Nestalo se nikdy nic. Nic. Tohle je ta jediná věc, která se kdy udála.“
Překlad: František Fröhlich / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Kateřina Lojdová, Martin Finger, Ondřej Sokol.
Premiéra 7. března 2014
Ξ
DEBATA PO PŘEDSTAVENÍ
Ve čtvrtek 6. února zveme na debatu po představení ZAKLETÉ DÁMY, k dialogu tvůrčího týmu s publikem a k možnosti zeptat se na proces zkoušení, hereckou práci
a sdílet bezprostřední dojmy z právě viděného.
Ξ
ČINOHERNÍ KAVÁRNA
Neděle 16. února / 19.30
TRIALOG VE SMEČKÁCH
Talk show Vasila Fridricha v Činoherní kavárně. Trialog moderátora a dvou hostů spjatých s Činoherním klubem. Podruhé s herci Ivanou Chýlkovou a Janem Hájkem.
Ξ
BLEŠÁK ČEKÁ #
Neděle 2 února / 14.00, kde jinde než v Činoherní kavárně.
Ξ
Zájezd Činoherního klubu / Leden:
Prostějov: 13. – pondělí / Nový Jičín: 14. – úterý / Ostrava: 15. – středa
„Danny Robins: 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
„Věříš mi?” Vztahový thriller.
Překlad: Michal Zahálka / Režie: Braňo Holiček / Hrají: Romana Widenková, Markéta Stehlíková, Jan Hájek, Václav Šanda.
Ξ
Šumperk: 21. – úterý
Harold Pinter: ZRADA
„Nestalo se nikdy nic. Nic. Tohle je ta jediná věc, která se kdy udála.
Překlad: František Fröhlich / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Kateřina Lojdová, Martin Finger, Ondřej Sokol.
Ξ
Pardubice: 23. – čtvrtek
Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI
Překlad: Leoš Suchařípa / Režie: Lukáš Brutovský / Dramaturgie: Miro Dachon, Markéta Kočí Machačíková / Scéna: Pavel Borák / Kostýmy: Markéta Sládečková / Hudba: Lukáš Brutovský / Hrají: Ondřej Rychlý, Martin Finger, Vasil Fridrich, Vladimír Kratina, Jakub Burýšek, Viktor Zavadil, Jan Dlouhý, Jiří Dlouhý.
Východočeské divadlo 25. ročník GRAND Festivalu smíchu, který je soutěžní přehlídkou nejlepších divadelních komedií předešlého roku.
Ξ
Děčín: 9. – středa
Martin McDonagh: OSIŘELÝ ZÁPAD
Příběh lásky bratrů, kteří se uměním mučit jeden druhého chtějí zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Brutální a dojemná komedie.
Překlad: Ondřej Sokol / Režie: Ondřej Sokol / Hrají: Jaromír Dulava, Marek Taclík, Sandra Černodrinská, Ondřej Sokol.
Ξ
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ:
Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá: Památník ticha o.p.s. / ve spolupráci s Činoherním klubem / s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA / za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Středa 15. ledna
Divadelní Sekce Praha
Eugeniusz Szybał: P.R.S.A
Překlad: Eva Bergerová / Dramaturgie: Divadelní Sekce Praha / Režie: Radvan Pácl / Kostýmy: Divadelní Sekce Praha / Scéna: Radvan Pácl, Filip Řezníček / Hudba: Martin Rufer, Zdeněk Kašpar (Pánevní dno), Klavír: Luboš Přibyl (Pánevní dno) / Texty písní: Klára Trojanová, Jaroslav Műller alias Tlučhoř / Harmonika, zvuk a světla: Václav Spurný / Proměna, výroba: Filip Řezníček, Jaroslav Hošínský, Jan Kuna, Gabriela Hánová / Grafika: Gabriela Hánová / Produkční: Petra Opplová / Produkce: Jaroslav Novotný / Hrají: Lucie Bláhová / Romana Štruncová / Petra Opplová / Eliška Hofmanová / Klára Trojanová / Filip Řezníček, Zdeněk Třískala.
Autorská práva k dramatickému textu zastupuje Aura-Pont s.r.o. / Veslařský ostrov 62 / 147 00 Praha 4.
Představení je zadané.
Ξ
Pátek 31. ledna / 19.30
Divadelní společnost Jablonský
JÁ TO VIDÍM POZITIVNĚ
Tragikomedie na motivy frašky Friedricha Dürrenmatta Romulus Velký.
Autor a režie: Jiří Ovečka / Hudba: Libor Soukup / Světla: Ota Dosbab / Hrají: Vlasta Hanuš, Laďka Ratajová, Bětka Krninská, Adam Tomek, Josef Smrčka, Emanuel Krejcar, Pavel Körner, Martin Charvát, Michal Palaugary, Martin Peterka, Katka Heřmánková, Zuzana Svobodová, Radka Hurych Hájková, Jan Kesl, Libor Soukup, Oldřich Šetka, Pavel Moravec, Heřmánek.
Poděkování scénografce JANĚ ZBOŘILOVÉ za inspiraci při volbě scény a kostýmů.
Vzpomínka na Jiřího a Sabinu prostřednictvím inscenace JÁ TO VIDÍM POZITIVNĚ
Vzpomínka na JIŘÍHO LANGERA(1947–2020), člověka, divadelní osobnost s hlubokým smyslem pro humor; velkým scénickým a mimickým srdce.
Bohužel však přidáváme smutnou zprávu, že i jeho žena Sabina Langerová (1951 Praha– 31. 12. 2024 Jindřichův Hradec) odešla za svým manželem.
Oba dva vytvořili velmi lidské a dovedností a talentem naplněné divadlo, které odpovídalo jejich představám a představám jejích divadelních přátel, o scénické podobě obrazu lidského chování.
Kdy je člověk dostatečně starý? Starý na to, aby přestal konečně řešit, proč mu někdo neodepsal, jestli je taková košile na rande dostatečně hot nebo jestli si v životě vůbec někoho najde? Stane se někdy, že nám to začne být celý jedno?
Když mi bylo 12, představovala jsem si, jak ve svých 20 budu jasně vědět, kam se mám v tom životě vydat. Ve dvaceti jsem to drze odsunula na později s vědomím, že třicítka to jistí. Je mi 35. Pořád nevím, kudy mám jít. Kdybych to věděla, tak se ale okradu o ty věčný překvapení.
Tak jsem takhle šla na rande – do sauny. Jako na první rande sauna? Asi s léty ztrácím soudnost, možná je to nějaký predementní syndrom v raném stádiu blbosti. Ale zrovna jsem byla uprostřed zkoušení Marty Gottwaldové v Činoheráku a ta pani nebyla úplně “nejostřejší tužka v penále”. Zdá se, že se mi vryla pod kůži daleko víc, než jsem si v ten moment byla ochotná přiznat. Takže jsem úplně normálně v džínách dorazila do saunového světa, abych o pár minut později úplně normálně seděla v prostěradle mezi nahatýma lidma, kteří jsou venku možná stydlivý, v sauně jim ale vůbec nevadí ukázat i to, co nemají. Hned na začátku si nějaký pán začal prostírat prostěradlo na lavici vedle mě, což v praxi znamenalo, že se několikrát otočil předem i zadem ke mně tak, jak ho Bůh stvořil, aby to korunoval pořádným předklonem (vzpomínka na jeho varlata mě strašila ještě několik následujících dní). Ale nechtěla jsem být prudérní, navíc v sauně! V tu chvíli jsem si ještě víc utáhla prostěradlo kolem celýho těla, takže jsem spíš vypadala jako mumie, který někdo zapomněl obvázat hlavu. A o výrazu ve tváři ani nemluvě, protože přesně v ten moment to začalo. POT! Bože, já se potím! Pro jistotu jsem si prsty zkontrolovala, jestli nemám rozmazanou řasenku. Zdálo se, že nemám. Cajk. Ten kluk byl samozřejmě taky zpocenej, ale evidentně ho to z rovnováhy nevyvedlo. Na to, že jsme oba vypadali jako humři ve vlastní šťávě, jsme si hezky popovídali. Až tak, že to pána přestalo bavit, sbalil si varlata, prostěradlo a šel si to celý vybalit jinam.
Když už vedro začalo být nesnesitelný, tak jsem s trpělivostí sobě vlastní začala lomcovat dveřma, abych se dostala ven. Nešlo to. Začalo se mi špatně dýchat, já tady umřu! Proč musím mít takovou smůlu zrovna já? Ten hezkej kluk asi poznal, že ta úplně přehřátá pani, co se chová jako slepice, když ji chce někdo chytit do ruky, má asi fakt problém, a úplně klidně otočil tím madlem na správnou stranu a dveře od sauny mi otevřel. Gentleman je to. Ze dveří jsem vypadla, jako kdyby mě někdo vyflusnul a šla hledat eleganci do sprch… Fakt nechápu, proč tam jsou skleněný zástěny, když mi ta zástěna končí pod pupíkem?! To jsou opravdu všichni tak vysoký? Po několika kolečkách saun a potupných sprch “For tall only”, jsem se šla rychle oblíknout, vlasy schovala pod čepici a elegantně a naprosto ležérně vyšla do víru velkoměsta. A když jsem se letmo zahlédla ve výloze kavárny, zjistila jsem, že kromě tý samozřejmě rozmazaný řasenky ještě vypadám jako těsně před infarktem. Ve tváři jsem měla něco víc než ruměnec. Bylo to takový do fialova a dost flekatý. Ale ten kluk se chce vidět znova! Neuvěřitelný! Musím se ho zeptat, kolik dioptrií normálně má. No, každopádně další rande je na mně.
Saunu sice jen tak nepřekonám, ale přemýšlím, že bychom si mohli dát takový ty sparťanský závody v bahně. Ve šplhu po zemi jsem byla vždycky dobrá. Nebo aspoň pořádnej cyklovýlet v dešti nebo střevní problémy na stejný ubikaci. Musím to nějak promyslet, každopádně o tohle dobrodružství bych se byla připravila, kdybych si řekla, že už jsem dospělá a nebudu dělat kraviny.
Cesta je cíl. Tak na ní buďme opatrný. A mějme tu cestu rádi, i když je někdy pěkně na hovno.
Jinak se opět připomínám s konzultacemi pro bohyně. Stačí vyplnit formulář dole pod odkazem. První sezení je za trojku, další za osmičku, tak se nebojte na mě obrátit. KDYKOLIV.
Ta trocha historie nikoho nezabije:
LEDEN – premiéry a události ČK
Zajímavé je, na který den Nový rok připadá. Ten letošní na středu: To znamená, že byl předchozí rok příznivý, což se projeví na dostatku vína, ale špatně na tom bude úroda s medem.
Jak na Nový rok, tak po celý rok.
V lednových měsících 14 premiér.
Ξ
DNES
TEHDY
Ξ
Jakob Michael Reinhold Lenz: VYCHOVATEL
30. ledna 1972 – 26. června 1973 / repríz: 58
Ξ
Anton Pavlovič Čechov: STRÝČEK VÁŇA
25. ledna 1973 – 22. ledna 1975 / repríz: 26
Ξ
Sean O´Casey: PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY
25. ledna 1975 (obnovená premiéra) – 3. června 1991 / repríz: 559
Ξ
Bertolt Brecht: KREJCAROVÁ OPERA
15. ledna 1978 – 23. září 1980 / repríz: 71
Ξ
Alexandr Vampilov: PROVINČNÍ ANEKDOTY
23. ledna 1987 – 18. ledna 1990 / repríz: 100
Ξ
Anton Pavlovič Čechov: IVANOV
30. ledna a 1. února 1988 – 25.února 1991 / repríz: 72
Ξ
Václav Havel: AUDIENCE
10. ledna 1990 – 11. ledna 1990 / repríz: 2
Ξ
Ladislav Smoček: PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO
29. a 30. ledna 1990 – inscenace je stále na repertoáru
Ξ
Georges Feydeau: DÁMSKÝ KREJČÍ
21. ledna 2005 – inscenace je stále na repertoáru
Ξ
Christopher Hampton: NEBEZPEČNÉ VZTAHY
11. ledna 2006 – 11. listopadu 2011 / repríz: 98
Ξ
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: RODINNÁ SLAVNOST
30. ledna 2006 – 19. ledna 2012 / repríz: 62
Inscenace Rodinná slavnost vznikla jako společný původní projekt Činoherního klubu a bratislavského Divadla Aréna. V jedné režijně dramaturgické koncepci, s jedním hlavním představitelem a dvojím, českým a slovenským, obsazením. Dvě relativně samostatné inscenace jsou v průběhu reprízování doslova předurčeny k vzájemným hereckým kombinacím a příležitostné výměně.
Ξ
Miroslav Krleža: LÉDA (Manželskonemanželská povídka)
12. ledna 2010 – 22. června 2022 / repríz: 204
Ξ
Vojtěch Mašek: ČERNÝ MED
19. ledna 2018 – 21. prosince 2019 / repríz: 19
Ξ
Joshua Harmon: NEJBLIŽŠÍ
12. ledna 2024 – inscenace je stále na repertoáru
Ξ
Veškeré další informace o inscenacích najdete na webu ČK / inscenace /archiv / Historie.
V knihách: Činoherní klub 1965-2005, Činoherní klubu 2005-2015
Vostrý, Jaroslav: Činoherní klub 1965–1972. Dramaturgie v praxi Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou AMU; PETR ČEPEK: Talent a osud, Achát, 1996; Obraz a příběh: scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění Jaroslav Vostrý, Miroslav Vojtěchovský / KANT | 2008.; Scénování v době všeobecné scénovanosti: (Úvod do scénologie) Nakladatelství KANT 2012. ● Sílová, Zuzana: VĚRA GALATÍKOVÁ: obrazy ženského údělu ● Smoček, Ladislav: Činohry a záznamy / Větrné mlýny, 2002. ● Eva Petrová, Anna Fárová, Jan Rous, Věra Velemanová: LIBOR FÁRA, 1999, Nakladatel: Gema Art. ● Věra Velemanová: Vojtěch Lahoda: LIBOR FÁRA dílo, Nakladatel: GALLERY, 2006. ● Hyvnar, Jan O českém dramatickém herectví / in Herci Činoherního klubu v živlu hry (241) / edice Disk / AMU, Kant – Karel Kerlický / 2008. ● Honsová, Petra: Jiří Hálek a Jiřina Třebická / K herectví Činoherního klubu a 60 let / edice Disk velká řada – svazek 28 / Kant – Karel Kerlický 2014 / ● Harold Pinter – Narozeniny & Voltaire – Candide, Galén 2021 / zvukový záznam představení Činoherního roku CD. ● Smoček 90 – publikace k devadesátým narozeninám Ladislava Smočka ● Činoherní klub uvádí 2003 – 2022 – přehlídka amatérského divadla. ●
„Být umělcem vnímání a vnímavosti“
JAROSLAV VOSTRÝ
(24. ledna 1931)
je český dramatik, divadelní teoretik, historik, režisér, dramaturg, publicista a kritik, divadelní organizátor a pedagog. S Ladislavem Smočkem vytvořil Činoherní klub. Stal se prvním uměleckým šéfem, byl dramaturgem a režisérem až do donuceného vyhazovu z ČK v roce 1972. Po roce 1989 se vrátil do ČK. Osamostatnil ČK od Divadla na Vinohradech. V roce 1993 předal funkci ředitele a uměleckého šéfa Vladimíru Strniskovi. Stal se rektorem AMU v Praze.
(…)
Ukázala se mimo jiné velmi důležitá věc; že máme společný, specifický smysl pro vnímání komična v životě kolem nás a věru netýká se to jen, ba vůbec ne, divadelních komedií, ale lidí a věcí kolem nás. Onen specifický smysl pro naše velmi příbuzné, specifické komično, byla vlastně rozhodující živá voda naší vzájemnosti, domnívám se, našeho hodně společného chápání dalších podstatných aspektů života vůbec. Dnes je zcela zřejmé, že onen tehdejší vzájemný záblesk v našich myslích, právě ten, dal vznik budoucnosti. A ta začala několika společnými, i když ne vždy uskutečněnými projekty, které byly zamítnuty shora, už na škole. Onen moment determinoval a určil hlavně, jak se ukázalo, budoucnost tehdy velmi vzdálenou a dnes poměrně veřejně známou, o které jsme tehdy pochopitelně nemohli mít to nejmenší tušení. (…)
In: Ladislav Smoček, Přátelství, které po letech vedlo ke vzniku jednoho divadla, bylo počato onoho dne na schodech vsedě,
Sborník: Pane profesore uděláme vám scénu, 2021.
„Tak jsme se v divadélku Ve Smečkách nakonec octli sami. Budiž řečeno, že to nijak nenarušilo mé přátelství s ušlechtilým ironikem Pickem: J. R. nikdy necítil vůči Činohernímu klubu žádnou zatrpklost a nechyběl na žádné naší premiéře. Byly to právě vstřícnost Miloše Hercíka a nabídka J. R. Picka, které způsobily, že jsme nakonec mohli založit Činoherní klub. Jeho vznik tak byl od počátku vázán nikoli na nějaký formulovaný program či – jak by se dneska řeklo – koncepci, ale na osoby: na osoby, které se byly schopny bez dlouhých diskusí domluvit, protože se znaly a věděly, že je spojuje v nejdůležitějších věcech společné cítění.“
In: Jaroslav Vostrý: Činoherní klub 1965-1972 – Dramaturgie v praxi.
„Jde nám o vyzkoušení tvůrčích hereckých postupů, nechceme být divadlem, kterému říkáme autorsko-dramaturgické ani režisérské. Nemáme stálý soubor – zatím jsme tři režiséři L. Smoček a J. Kačer a já – a jednotlivé inscenace chceme obsazovat herci různých divadel nikoli tak, aby herec odpovídal typu postavy, ale takovými, kteří dávají předpoklady pro umělecké zkoumání dané postavy. Jde nám o maximální míru hereckého tvůrčího přístupu k roli“.
In: Rozhovor s Jaroslavem Vostrým, Co je to Činoherní klub, Večerní Praha 1965.
Ξ
VÁCLAV KOTVA
(20. ledna 1922 – 3. listopadu 2004)
Se stal členem Činoherního klubu 1. ledna 1966. Byl obsazen ve 24. inscenacích. V roce 1992 byl naposledy obsazen do inscenace Václav Kliment Klicpera Hadrián z Římsů / postava Jehoň, v režii Ivo Krobota.
Měl jsem jeho herectví rád. Byl to originální i vzhledově zajímavý člověk s velkým citem pro civilnost a expresní nadsázku zároveň. Byl nezaměnitelný. Měl drápek – uměl zasáhnout. Až zamrazilo, a měl udivený výraz – až odzbrojilo
In: Josef Abrhám Činoherní klub 1965 – 2005.
Ξ
JIŘÍ ZAHAJSKÝ
( 19. ledna 1939 – 19. července 2007)
Byl členem Divadla za branou, po jeho nechutném zrušení byl společně s Libuší Šafránkou přijat do souboru Činoherního klubu 1.10. 1972. Hrál ve 28 inscenacích.
Jiří Zahajský. Na DAMU jsme kamarádili – byl o rok výš u profesora Vejražky. Pak jsem za něj převzal role ve Vinohradském divadle, když odešel na vojnu do AUSu. Potom k nám přišel od Krejči. Byl jsem rád, že si spolu konečně zahrajeme. Oba jsme věčně napodobovali Vlastu Buriana, i na jevišti, když to šlo… Neuvěřitelně modré oči a nádherný hluboký hlas. A zvláštní cudnost – v tragédii i komedii. Bavilo mne se s ním na jevišti i soukromě setkávat. Na klavír mu musím vždycky zahrát melodii z filmu „Ostrov“.
In: Josef Abrhám Činoherní klub 1965 – 2005.
Vždycky jsem chtěl do Činoheráku, ale nějak nebyla směrná čísla nebo ještě mě tady nebylo potřeba a tak mě zatím na pět let zaskočilo Divadlo na Vinohradech a potom na pět let Krejčovo Divadlo za branou. Byly dobré zkušenosti. U Krejči člověk vyšel na jeviště, ještě se nenadechl a už to bylo špatně… A pak se to najednou povedlo. Stál jsem u barového pultu a přišel za mnou Leoš Suchařípa: „Vykašli se už na tu svoji důstojnost. Tamhle je Jarda, řekni mu, že chceš jít do angažmá. On tě vezme.“ Šel jsem za Jardou Vostrým a říkám mu: „Jardo,“ a on: „Jo, já tě vezmu.“
Činoherní klub pro mě znamenal všechno. A co pro mě znamená nyní? Všechno už ne. Už je to jiné divadlo. Jsou tu jiní lidé, úplně nové tváře. A tak to má být. Ať si každý divadlo utváří k obrazu svému. My jsme tu možnost měli. Spojovalo nás přátelství a zároveň potřeba tvořit. Stále jsme chodili na zkoušky, radili jeden druhému… Bylo to všeobjímající.
Měl jsem kliku, že jsem hrál různé charaktery. Od Pikniku, přes Vychovatele, Čechovovy hry, Mahenova Chrousta, s Čépou jsme hráli Vampilova. Báječně se zkouší s Láďou Smočkem, na něj nedám dopustit. (…)
In: Jiří Zahajský Činoherní klub 1965-2005.
Výběr titulu
Na konci února bude Činohernímu klubu šedesát let. Ovšem už hluboko v sezóně padesáté osmé se divadlo začalo připravovat na tu jubilejní, v jejíž polovině se momentálně nacházíme. Brainstorming ohledně její podoby napříč personálem byl soustavný, nápady se hromadily a před rokem začalo jít do tuhého – bylo třeba oddělit zrna od plev.
Dramaturgicko-režijní koncepce: první škrty
Mezi zavrženými návrhy skončila například krabice přání a stížností ve foyer, a to argumentem, že dostatečné názorové fórum představují v dnešní době sociální sítě. Postupně také vyšuměl záměr co nejvíce pracovat s číslem šedesát. Jako cena vstupenky je to málo, jako počet položek v doprovodném programu zase moc a zvýhodněné vstupné pro diváky a divačky, kteří v průběhu 60. sezóny slaví stejné výročí jsme nakonec vyhodnotili jako trochu nevkusné.
Dramaturgicko-režijní koncepce: první čtená
Okruh aktivit, událostí a předmětů se ustálil a tvůrčí tým se začal opakovaně scházet a „mluvit o tom”. Chtěli jsme se otevírat publiku, rozžívat prostor divadla i kavárny, osvěžit vizuální podobu foyer, přijít s Činoheráckým merchem, přiblížit divákům a divačkám herecký soubor a občas se podívat přes rameno na ty, kteří na stejném místě zkoušeli před námi. Naše výročí se navíc protlo s dalším zásadním jubileem – třiceti pěti lety od sametové revoluce. Zatím to ale celé trochu šustilo papírem. Každý z těchto nápadů a plánů se ovšem postupně zhmotnil v položku programovou a necelá polovina z nich už se dokonce stala položkou v archivu.
Hledání, tápání, otázky
Jak se přibližovat divácké základně? Co znamená otevřít se veřejnosti? V průběhu minulého jara jsme se shodli, že pro utužování vztahu mezi hledištěm a jevištěm je
paradoxně třeba vzdát se čas od času této binární opozice, buď zcela nebo alespoň částečně.
Dílčí premiéry
Začali jsme se potkávat na debatách, Blešácích, Trialozích, scénických čteních a koncertech. Takto utužovaný klub hráčů už bylo třeba adekvátně „odresovat”, což se podařilo v prosinci. Hráči a hráčky současné první formace visí v nově oděném foyer a brzy přibude také skupinová fotografie. V rámci dialogu s minulostí vznikly koláže dvojic, na nichž proti sobě, vedle sebe a spolu můžete vidět zástupkyně a zástupce hracího týmu současného a předchozího, na nějž nevyhnutelně a různými způsoby navazujeme.
Velké premiéry
Všechny výše zmíněné akce od počátku úvah visely na kostře podpírané čtyřmi premiérami. Chtěli jsme inscenace s velkými obsazeními (jak jen to v kontextu našeho divadla jde), v nichž bude možné se jako klub sehrávat a zároveň ukazovat, co všechno může být Činoherní klub. Zatím máme za sebou první dvě. V obou případech šlo o spolupráci s režisérem, který tu dosud nepracoval a také o námět, který je více či méně navázán na historii Činoheráku. Zářijoví HRÁČI Lukáše Brutovského nabízejí novou interpretaci textu, jehož předchozí uvedení v roce 1982 výrazně zasáhlo do dějin českého divadla. Odkazovat na tak výrazně úspěšný titul a zároveň ukazovat, kdo všechno jsou a mohou být HRÁČI a hráči, je krásně
nebezpečné. I v ZAKLETÝCH DÁMÁCH se v jistou chvíli prolne osud Činoheráku a jedné z prvních dam. Tomáš Dianiška se toho nebál a my taky ne. Herci a herečky opakovaně nabízeli, aby se na některé z repríz umístila do zákulisí kamera, zachycující zběsilé tempo převleků, přeběhů a předávek, které v rámci představení probíhají, a technická kabina hlásila nejvíce světelných a zvukových střihů co pamatuje.
Od ledna začínáme s Jiřím Havelkou ostřit Hedu Gablerovou a na jaře se téměř celý soubor s několika hosty a Ondřejem Sokolem ocitne v komuně.
Děkovačka
Na konci února bude Činohernímu klubu šedesát let. Oslavy jsou v plném proudu a 27. 2. 2025 to bude na den přesně. Velká výročí bývají kořeněna nostalgií a vzletnými slovy, až občas pro samé dochucování nejde rozeznat, co to člověk vlastně zakouší. V takových momentech je možná dobré si připomínat často používanou větu, že divadlo se vždycky děje teď a tady. Celý divadelní archiv nejen Činoherního klubu obsahuje nosiče marně usilující o fixaci dílčích teď a tady. Před lety se možná někdo v hledišti smál tak, až slzel, v některé z příštích sezón bude třeba kdosi v sedačce proti pláči bojovat hýkavým smíchem. Jediný zásadní je ale prchavý moment, kdy stojíte na děkovačce a z jeviště vidíte dojaté plačící diváky a divačky (co na tom, že se jedná o rodinné příslušníky inscenačního týmu).
Ξ
JAK SE ZRODILA MYŠLENKA NA PRVNÍ DÁMY V ČINOHERÁKU
Na otázku „Co bylo prvním impulzem pro téma prvních dam?“ odpovídá historik a publicista Pavel Carbol, který je také předseda Společnosti Edvarda Beneše.
Téma dam, řečených prvních, se zrodilo u piva daleko od Činoheráku. Při diskuzi s ředitelem Činoherního klubu, Tomášem Suchánkem, o těžkých politických tématech jsme to vzali přes naše prezidenty. A já k tomu dodal, že jsem pro Dobré ráno ČT dělal téma prvních dam, protože lidi zajímají prezidenti a ty jejich dámy jsou vlastně tak trochu oběti toho jejich prezidentování. Pak jsem přidal k dobru pár perliček o našich prvních dámách s tím, že některé jsou velmi zajímavé a možná i více než samotní prezidenti. A Tomáš zkušeně zavětřil, jakožto divadelní ohař, možnost mít na prknech unikátní kus!
Druhé sezení nad prvními dámami už bylo v Praze. Bylo bez piva, s čajem, zato se ho s námi už účastnil autor a režisér Tomáš Dianiška. Tam už se začalo rodit téma budoucích ZAKLETÝCH DAM. Prokecali jsme dostatek času, aby byly zmíněny všechny podstatné souvislosti, fakta a střípky ze života všech československých a českých prvních dam. A bylo vyhráno. Vznikla divadelní hra, kde některé „Prezidentky“ laskavý divák jistě milerád pozná…
Ξ
VÝZVA KE SPOLUPRÁCI:
STAŇTE SE AUTOREM ČI AUTORKOU ČINOHERNÍHO KLUBU
Před téměř 60 lety – 27. února 1965 se v Činoherním klubu odehrála historicky první premiéra. Inscenaci PIKNIK podle své vlastní divadelní hry režíroval jeden ze zakladatelů divadla Ladislav Smoček.
U příležitosti jubilejních oslav bychom si téma pikniku rádi připomněli, a to s vaší tvůrčí pomocí! Zajímá vás tvůrčí psaní? Chtěli jste si vždycky vyzkoušet napsat krátkou divadelní hru? Rádi byste viděli herce a herečky Činoherního klubu v rolích, které jim sami napíšete? Pak nastává vaše chvíle!
Na jaře 2025 budou v jedinečném uvedení a přímo před živým publikem v krátkých skečích ožívat texty, jejichž autory a autorkami můžete být právě vy.
Aby se vaše divadelní hra mohla zařadit do výběru, musí splňovat následující požadavky:
• Každý autor či autorka může poslat jen jeden text.
• Text musí být původní a dosud nikde neuvedený a nepublikovaný.
• V textu se musí objevit téma či motiv pikniku.
• Text musí obsahovat 2-4 postavy.
• Rozsah textu se musí pohybovat mezi 3-5 normostranami.
• DEADLINE: 20. ÚNORA 2025
Vítězné texty vybere umělecký šéf Martin Finger společně s dramaturgyněmi Markétou Kočí Machačíkovou a Barborou Sedlákovou. Autoři či autorky vítězných textů budou mít možnost účastnit se samotného představení se souborem Činoherního klubu, vstupovat do dění a před diváky a divačkami tak svůj text případně i spolurežírovat. Kromě toho obdrží také speciální edici našeho merche.
Texty s výše požadovanými náležitostmi můžete posílat na emailové adresy: marketa.machacikova@cinoherniklub.cz nebo barbora.sedlakova@cinoherniklub.cz do 20. února 2025.
Chcete světu ukázat, že jste divadelní nadšenec? Nebo máte někoho takového ve svém okolí? Přijďte si pro náš nový merch! Vyslyšeli jsme vaše přání a máme pro vás stylové mikiny a trička, které nejen že skvěle vypadají, ale také vám umožní nosit kousek našeho divadla stále s sebou.
FANTASTICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ MAJORA BROWNA
Napínavá honba za tajemnou Mystery …
Činoherní klub uvádí
Přehlídku amatérských divadelních souborů
pořádá
Památník ticha o.p.s. /
ve spolupráci s Činoherním klubem /
s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA /
za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
ĎBZ (Divadlo bez záruky, Praha)
a
SUD (Suchdolský divadelní spolek)
Scénář: Chaloupkovi podle G. K. Chestertona / Režie: Lenka Chaloupková / Hudba: podle Paul Rubense upravily Lenka Chaloupková a Veronika Holečková /
Hrají:
David Slížek, Pavel Tomášek, Pavla Šamlotová, Martin Rumler, Jaroslava Tomášková, Gábina Sanderson, Gábina Ledererová, Veronika Gajdošíková, Petr Bláha, Jan Mráček.
Napínavá honba za tajemnou Mystery, která poodhalí mnohé ze života londýnských výstředníků počátku 20. století a ukáže, že stát se lepším člověkem je mnohdy větší dobrodružství než sám obeplout na plachetnici celý svět. Součástí představení je stínohra a doprovází jej živá hudba.
premiéra 16. 2. 2025
Premiéry máme za sebou a chtěli bychom poděkovat všem, kteří s námi prožili tyto nezapomenutelné dva večery. Pokud jste si atmosféru premiér nemohli vychutnat osobně, nahlédněte do ní alespoň prostřednictvím fotografií od našeho dvorního fotografa, Pavla Nesvadby.
S.O.D.A.
Sentimentální výlevy, cynická nadsázka nebo-li nekompromisní kritika.
S.O.D.A. je dvojice mladíků, která prostřednictvím československých textů podbarvených melodiemi pop-folku bortí bariéry jazykové, ale i morální a reaguje na podněty jak ze svého nitra tak i ze svého okolí.
Kdy: 21. ledna od 19:30
Kde: v Činoherní kavárně
Hrají: František Beleš a Tomáš Dalecký
Vstupné 150 Kč
Místa v kavárně nejsou číslována
NA DEN PŘESNĚ 60 – Vojta Kotek s kapelou TH!S
Vojta Kotek s kapelou TH!S zahrají Činohernímu klubu k šedesátým narozeninám.
Kapela TH!S
Pražsko – Tišicko – Karlštejnsko – Dobříšská root-rocková kapela TH!S přestala po X letech coverování zevlit (kdo vidí konsekvenci s kapelou Zevláky, není vedle jak ta jedle) a rozhodla se začít dělat vlastní SH!T. Pořád je to ale stejná parta orto-hovad toužících po smrti proudem z elektrických kytar během hraní pořádnejch H!TS. Takže eat TH!S madafakas! (zdroj: Bandzone)
Hrají: Jan Melíšek, Ondřej Vyoral, Josef Černý a Vojtěch Kotek
Kdy: 27. února ve 20:00
Kde: v sále i ve foyer Činoherního klubu
Vstupné: 390 Kč
premiéra 27. 2. 2025
Právě jsme zahájili předprodej na ÚNOR 2025. Co všechno nás tento měsíc čeká?
Pokud hledáte originální a nezapomenutelný dárek pro milovníky kultury, máme pro vás perfektní tip! Připravili jsme vánoční balíček, který potěší nejen srdce, ale i duši každého divadelního nadšence. Tento balíček za cenu 1450 Kč obsahuje několik skvělých překvapení.
V neděli 26. ledna 2025 vás zveme na jedinečné promítání HRÁČŮ z roku 1982, v režii Ladislava Smočka. Následně se můžete těšit na besedu se zástupci obou tvůrčích týmů – jak toho původního, včetně Petra Nárožného, tak i nové inscenace pod vedením režiséra Lukáše Brutovského. Večer bude následovat představení našich současných HRÁČŮ, kteří měli premiéru v září tohoto roku. Přijďte s námi zažít divadlo, které spojuje generace. Nezmeškejte tuto skvělou příležitost podívat se na klasiku a nahlédnout do zákulisí jejího vzniku i nové podoby.
Před námi je už jen pár dní do poslední premiéry tohoto roku a není tak divu, že máme všichni napilno. Přesto nás tato vytíženost neodradila od toho, abychom vám nabídli exkluzivní nahlédnutí do zákulisí příprav a zkoušek inscenace ZAKLETÉ DÁMY, jejíž premiéry se uskuteční 13. a 14. prosince 2024.
Nina Segal
HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO
15. 6. ne 19:30
21. 6. so 19:30
"Nevěřím. Znovu." Inspirováno Ibsenem.
Do Norska na natáčení filmové adaptace Hedy Gablerové přijíždí americká herečka, bývalá teenagerská hvězda, kterou si do titulní role obsadil svérázný režisér.
Je to kýžená změna a šance ukázat, že je skutečná herečka? Nebo je za tím jen snaha utéct a schovat se před problémy a před světem? Co jsou ti Norové zač? Kdo hraje Ejlerta? A jaký film se vlastně točí?
HEDA: ŘEKL MI, AŤ –
JORGEN: NO A? TO JAKO UDĚLÁŠ VŠECHNO, CO TI ŘEKNE?
HEDA: NE. ALE – TOČILI JSME NAOSTRO –
Nové převyprávění klasického dramatu Henrika Ibsena napsala britská dramatička Nina Segal. Její hra HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO (SHOOTING HEDDA GABLER) měla premiéru v září 2023 v Rose Theatre v Londýně.
Činoherní klub uvádí hru v režii Jiřího Havelky s Martou Dancingerovou v titulní roli v české premiéře.
„HAVELKOVI SE S POMOCÍ MODERNIZOVANÉHO IBSENA A PRVOTŘÍDNÍHO SOUBORU PODAŘILO VYTVOŘIT VTIPNÉ A ZÁROVEŇ MRAZIVÉ DRAMA.“
– Tomáš Maca, seznamzpravy.cz
„VÝJIMEČNÝ TEXT, NA POMEZÍ ADAPTACE IBSENOVA DRAMATU A AUTORSKÉ FANTAZIE VYCHÁZEJÍCÍ Z AKTUÁLNÍCH REÁLIÍ, PODNĚCUJE K VÝRAZNÝM HERECKÝM KREACÍM, TYPICKÝM PRO ČINOHERNÍ KLUB V MINULOSTI.“
– Marcela Magdová, Aktuálně.cz
„DÍKY TEXTU NINY SEGAL, PROMYŠLENÉ REŽII A SILNÝM HERECKÝM VÝKONŮM SE PODAŘILO VYTVOŘIT INSCENACI, KTERÁ PROPOJUJE TRADICI S EXPERIMENTEM, MINULOST SE SOUČASNOSTÍ. DALŠÍ DŮKAZ, ŽE ČINOHERNÍ KLUB JE I PO 60 LETECH V NEJLEPŠÍ FORMĚ.“
– Josef Meszáros, scena.cz
Upozornění: V inscenaci se v souladu s uměleckým záměrem na jevišti kouří a střílí.
Prosíme rodiče, aby vzhledem k sexuálně explicitnímu obsahu a vulgarismům zvážili návštěvu svých nezletilých dětí.
Heda
Marta Dancingerová
Jorgen
Viktor Zavadil
Tea
Romana Widenková
Ejlert
Jan Grundman
Henrik
Jan Hájek
Berta
Lucie Žáčková
překlad
Markéta Kočí Machačíková
režie
Jiří Havelka
dramaturgie
Markéta Kočí Machačíková
Barbora Sedláková
scéna
Dáda Němeček
kostýmy
Sára Voříšková
hudba
Milan Pastyřík
Josef Münzberger
děkujeme
Jens Nielsen
premiéra 28. 2. 2025
délka představení 1:45 představení bez přestávky
inspice
Jana Kohoutová
nápověda při zkouškách
Irena Fuchsová
světla
Milan Pastyřík
Petr Taclík
Petr Olša
zvuk
Josef Münzberger
Petr Taclík
Radek Šebele
Milan Pastyřík
rekvizity
Jan Janák
Eva Střihavková
masky
Zuzana Báťková
Lucie Lukešová
Vendula Odvárková
garderoba
Veronika Čejková
Kateřina Forejtová
Martina Brouzdová
Martina Kšírová
stavby
Tomáš Olejník
Tomáš Madar
Martin Voves
Jindřich Herbst
Kryštof Lubomírský
Martin Valko
Vánoční verze oblíbeného pořadu Báry Grafnetrové, tentokrát s hostem Václavem Vydrou, oblíbeným filmovým a divadelním hercem se smyslem pro humor a koňákem se srdcem pro koně.
Vstupné 250 Kč
Rezervace míst na tel: 602 451 380
Se svým Víceméně vánočním koncertem, přichází MATY LO !!
Proč první dámy? Co tě nakonec přesvědčilo se tématem zabývat?
Vždycky mě zajímá, když mají postavy, o kterých píšu, dramatický osud nebo se jim stal v životě velký zvrat. Aby bylo o čem hrát. Protože dělat hru o tom, jak se někomu daří, je hrozná nuda; jak se někomu jenom nedaří a trpí, zase hrozná depka. Na to se nikdo moc nechce koukat. Takže mi jde o to, aby měly postavy rozmanitej život. Já to potom scuknu, všechno nepodstatný se škrtne a zůstane jenom to zábavný ve smyslu – zajímavý.
Jsi rád, když mají postavy reálné předobrazy?
Dělám obojí. Když je to čistě fikce, pak většinou na základě bláznivýho námětu jako třeba cestování v čase. Nebo jdu do žánrů jako sci-fi nebo horor. A potom mám tuhle svou dramaturgickou linku, kdy píšu podle skutečných událostí, a to mě baví. Znamená to, že si můžu o postavách něco načíst a něco se dozvědět. A můžu poučit i diváka nebo mu ukázat postavu, která je známá, v jiným světle a říct mu o ní, co do té doby nevěděl.
Ve hře ZAKLETÉ DÁMY vystupují první dámy čtyři, i když ve skutečnosti jich bylo víc. Jak ses rozmýšlel, kterým z nich dát prostor?
V první řadě jsem se právě rozmýšlel podle toho, jestli měly v životě nějaký konflikt, který musely řešit. Problém, který má váhu života. Protože dramatická postava musí řešit zásadní životní problém, abychom na to chtěli koukat. Podle toho jsem volil. Aby byly výrazný, něco zažily.
A je třeba některá z těch ostatních dam, která se ti tam nevešla, a z nějakého důvodu tě to mrzí?
Takhle jsem o tom neuvažoval. Spíš v našem prostředí už tisíc let funguje magický číslo tři a z tohohle hlediska tam máme vlastně o jednu postavu navíc. Dramatický díla, na kterých jsme vyrostli a který důvěrně známe po generace, vždycky využívají číslo tři. Ať už v počtu postav, opakování, stavbě gagu… Měl jsem strach, aby toho nebylo moc, a přemýšlel jsem, jak to skloubit, aby to divák dokázal „uvnímat“.
Celkově se jedná o obrovské množství materiálu, se kterým jsi musel pracovat – prostudovat ho. A nikdy ani není možné přečíst a vědět úplně všechno. Máš pocit, že je skoro povinnost tam některé věci mít? Nebo se snažíš nemyslet na to, že publikum má určitá očekávání, když je tam například Olga Havlová?
S očekáváním jsem pracoval na samém začátku, když jsem dámy vybíral. Právě o Olze Havlové jsem věděl, že by tam být měla, protože byla jednou z nejoblíbenějších prvních dam. Zároveň jsem s ní měl takový trochu osobní problém. Co já můžu ještě vyštrachat, když o ní vzniklo několik knížek, ona sama psala a už žila v době, kdy jsme věděli všechno možný, protože fungoval bulvár? Dokonce o ní vzniklo divadelní představení Divadla Letí OLGA (HORRORY Z HRÁDEČKU). Nevěděl jsem, jak diváka překvapit, tak jsem nakonec zvolil její hodně intimní problém – dilema, který musela řešit. A rozhodl jsem se neukazovat celý její život ve velkým oblouku. Předpokládám, že diváci Činoherního klubu Olgu moc dobře znají, takže je nemám co poučovat.
Překvapilo tě něco z toho, na co jsi narazil při pátrání po osudech těch žen?
Asi každému z nás se v životě děje něco zajímavýho, ale tím, že ony byly všechny manželkami vrcholných politiků, tak se to o nich zaznamenalo. A víme to i my, desítky let po jejich smrti. Překvapilo mě třeba, že Viera Husáková se svým manželem asi neměli úplně idylický manželství. Přitom to pro oba bylo až druhý manželství a „nemuseli“ se brát. Ani si spolu moc nepovídali, protože on byl takovej bručoun.
Marta Gottwaldová zase pocházela podle některých zdrojů z dost pochybných poměrů. Jako mladá dívka byla služebnou a tehdy se ta práce mnohdy slučovala s jakýmsi druhem prostituce, nebo jak tomu říct. Bralo se samo sebou, že musela mladého pána v domácnosti zaučit.
A Hana Benešová se dokázala nevidět se svým mužem tři roky. Během první světové války a po ní byl tak zasekanej prací někde ve Francii, že se neviděli. A ona ho přesto dál věrně milovala. To si v dnešní době už ani nedokážeme představit.
Mě vždycky překvapí to jiný plynutí času. Třeba když v historických románech někdo jede na výlet. Anna Karenina jede do lázní a stráví tam tři měsíce. Dřív měli lidi mnohem delší dovolenou, ten život byl pomalejší. Takže tři roky někoho nevidíš a furt mu píšeš, jak ho miluješ. Pak ho uvidíš – a opravdu se máte rádi. To je na dnešní poměry neobvyklý. Ale takhle se opravdu žilo a je zajímavý to sledovat – a ukázat.
Co bylo pro tebe při psaní nejtěžší?
Aby to nebylo moc dlouhý. Protože cítím, že současný divadlo to vyžaduje. Mám rád styl, kterej je údernej a dokáže toho na malé ploše hodně říct. Nejtěžší bylo najít to gró – vytáhnout opravdu jenom to nejnutnější a celý to zhustit jako masox.
Býváš autorem textů, které režíruješ. Je těžké v sobě ty dvě role skloubit nebo naopak oddělit?
Ono to neprobíhá najednou. Nejdřív píšu. Během toho si samozřejmě dokážu představit a už se mi rodí v hlavě, jak by to na jevišti mohlo vypadat. Potom, když režíruju, už to nepřepisuju. Důvěřuju autorovi, kterej to napsal. A mám výhodu, že mi každé slovo, každá věta prošly pod rukama, takže tomu textu rozumím a nemusím ho složitě analyzovat. O co tomu autorovi šlo, vím docela přesně. Na zkouškách samotných můžu díky tomu jako režisér vycházet víc z herců. Nemusím se tolik snažit text hledat a vyložit, ale spíš čekám, co přinesou. Můžu se na práci s nimi víc soustředit. Mám pocit, že je pak ta režie víc spontánní; nechám se překvapovat.
Pracoval jsi v mnoha divadlech napříč Českou republikou. Pozoruješ v Činoherním klubu nějaké specifikum?
Vlastně ano. Mám pocit, že se tady pěstuje činohra, která je hrozně autentická. Až mě to překvapilo, že to funguje. Asi je to tou tradicí; odvždy se tady dělá něco, co bych nazval prostě autentickým herectvím. Je to samozřejmě způsobený i tím, že je to malý divadlo a diváci jsou blízko. Ale v takových divadlech jsem už taky dělal a většinou inscenace dopadla o dost stylizovaněji. Herci u mě obvykle víc „hrajou“ a je to vidět, že hrajou, i když takovým způsobem, že to nevadí. Zatímco v Činoheráku mám pocit, že by to vadilo, že by to byl najednou jiný typ divadla. Herci tady mě naučili tomu s radostí podlehnout. Že tomu věřím, že se to takhle dá hrát a nemusí to být čistej stroječek, na jakej já jsem zvyklej, kde každej ví, co má dělat. Stojí to na autenticitě; je na tom hrozně zábavný sledovat právě chybu nebo to, že to není úplně přesný. S tím pracuju poprvý.
Často pracuješ s popkulturními odkazy. Co pro tebe vyvstalo jako největší inspirace tentokrát?
Je to styl vyprávění hry. Není to klasicky – chronologicky – vyprávěný příběh. Ale myslím si, že se v tom divák snadno zorientuje. Pro mě poprvý tenhle styl zpopularizoval Quentin Tarrantino v PULP FICTION. Situace se různě střídají a divák musí dávat pozor, co se děje a kde se zrovna nacházíme. Když se přišlo na to, že se takhle dají točit filmy, vzniklo jich víc: 21 GRAMŮ, BABEL, HODINY… Nepotřebuješ ten příběh vidět popořadě od začátku do konce, jak se stal, ale můžeš využívat různý flashbacky, hyperboly a zkratky. Myslím, že v ZAKLETÝCH DÁMÁCH nejsou odkazy na popkulturu ani tak vevnitř v situacích, ale spočívají spíš právě v samotném stylu vyprávění.
Proč ses nakonec rozhodl pojmenovat hru ZAKLETÉ DÁMY?
Nejdřív jsme to pracovně nazývali PRVNÍ DÁMY. A mně to přišlo moc konzervativní. ZAKLETÉ DÁMY v sobě mají tajemství, nějakou pohádku, magii. Zakletí si spojujeme s pohádkovým vyprávěním nebo s žánrem fantasy. Chtěl jsem to posunout. A vím, že v Činoheráku se nepěstujou úplně konzervativní hry, tak by to nemuselo vadit.
Je to koneckonců první divadlo, který jsem navštívil, když jsem přišel před 20 lety do Prahy. A tehdy mně to přišlo docela drsný – to jsem viděl OSIŘELÝ ZÁPAD a čuměl jsem, co se všechno dá vytvořit na divadle. Takže jsem se nechtěl držet u zdi. Ale nemyslím si, že je to nějak extravagantní název. Spíš to rovnou divákovi napovídá, že se na to má dívat s nadhledem a že to není zas až tak vážný a realistický, jak by se mohlo zdát.
Děkujeme za rozhovor
Dokufikce z Hradu a Hrádečku.
Režie: Tomáš Dianiška / Dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková, Barbora Sedláková / Výprava: Lenka Hollá / Hudba: Matej Kristián Lišiak / Inspice: Jana Kohoutová / Nápověda při zkouškách: Irena Fuchsová / Hrají: Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Sandra Černodrinská, Romana Widenková, Vasil Fridrich, Václav Šanda, Jakub Burýšek, Jindřich Herbst.
Bylo nebylo, v jedné malé republice – flíčku na mapě Evropy – žily v průběhu 20. století čtyři dámy. A každá z nich měla tajemství… Romana Widenková jako Hana Benešová. Sandra Černodrinská jako Marta Gottwaldová. Markéta Stehlíková jako Viera Husáková. Lucie Žáčková jako Olga Havlová.
pátek 13. prosince I. premiéra
sobota 14. prosince II. premiéra
ČINOHERNÍ KAVÁRNA
Institut Cervantes v Praze a Činoherní klub vás zvou na další ze série scénických čtení v Činoherní kavárně. Tentokrát uvedeme vítězný text souboje dramatiků La batalla 2023 s názvem JEN METR OD TEBE, jehož autorem je režisér a dramatik Antonio Castro Guijosa.
*Ve středu 11. prosince od 18:00 v Činoherní kavárně.
Překlad: Kateřina Popiolková / Režie: Klára Vosecká /
Hrají: Lada Jelínková, Marie-Luisa Purkrábková, Jindřiška Hanušová, Lucia Čižinská, Kajetán Písařovic.
Příběh o traumatu a o tom, co znamená s ním žít a snažit se ho překonat.
Hra originální formou vnitřního dialogu hlavní hrdinky a chóru předkládá problém depersonalizace po prožitém traumatu, při kterém postižený vnímá své tělo, myšlenky, emoce nebo senzorické podněty jako nevlastní, cizí, vzdálené či nereálné. Příběh sexuálního zneužívání v dětství se dotýká hlubokých osobních traumat a toho, jak s nimi žít, když si uvědomíme, že je nikdy nemůžeme vymazat, ale pouze je pochopit.
*Vstup volný. Doporučujeme rezervaci.
POZVÁNKA NA LEDEN:
KLUB HRÁČŮ – HRÁČI NA DRUHOU
V neděli 26. ledna 2025 vás zveme na jedinečné promítání HRÁČŮ z roku 1982, v režii Ladislava Smočka. Následně se můžete těšit na besedu se zástupci obou tvůrčích týmů – jak toho původního, včetně Petra Nárožného, tak i nové inscenace pod vedením režiséra Lukáše Brutovského. Večer bude následovat představení našich současných HRÁČŮ, kteří měli premiéru v září tohoto roku. Přijďte s námi zažít divadlo, které spojuje generace. Nezmeškejte tuto skvělou příležitost podívat se na klasiku a nahlédnout do zákulisí jejího vzniku i nové podoby.
*15:00 HRÁČI (1982) – promítání
promítání záznamu a beseda s tvůrci obou inscenací;
19:30 HRÁČI (2024) – představení
*Vstupenka na projekci s besedou stojí 150 Kč a je nutné ji zakoupit zvlášť.
Ξ
HOST ČINOHERNÍHO KLUB
V pátek 24. a v sobotu 25. ledna 19.30
Pop-up skeč
Hrají: Tonda Blaník a spol.
Krátký skeč
K výročí sametové revoluce přijel do Činoherního klubu Tonda Blaník se svým týmem. Nyní se pro velký úspěch vrací…
Kancelář Blaník
Politicko-satirický seriál vysílaný od roku 2014. V hlavní roli vystupuje legendární lobbista Tonda Blaník (Marek Daniel), který si nebere servítky a nekompromisně řídí politické dění. Kancelář spolu s ním tvoří ještě asistent Luboš neboli „Žížala“ (Michal Dalecký) a sekretářka Lenka (Hálka Třešňáková).
Ξ
Změna obsazení:
Tennessee Williams: TRAMVAJ DO STANICE TOUHA
(režie Ladislav Smoček, premiéra 12.října 2024)
role Steva na místo Mojmíra Maděriče bude hrát Martin Finger již od 21. prosince 2011.
Ξ
V pátek 24. ledna 19.30 a v sobotu 25. ledna 19.30 se ruší představení BŮH MASAKRU
Ξ
Zájezd Činoherního klubu / Prosinec:
Třebíč: 18. – středa /
Danny Robins: 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH
„Věříš mi?” Vztahový thriller.
Překlad: Michal Zahálka / Režie: Braňo Holiček / Hrají: Romana Widenková, Markéta Stehlíková, Jan Hájek, Václav Šanda.
Ξ
Východočeské divadlo bude od 21. do 28. ledna 2025 hostit jubilejní 25. ročník GRAND Festivalu smíchu, který je soutěžní přehlídkou nejlepších divadelních komedií předešlého roku.
Činoherní klubu byl pozván inscenací:
Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI
Překlad: Leoš Suchařípa / Režie: Lukáš Brutovský / Dramaturgie: Miro Dachon, Markéta Kočí Machačíková / Scéna: Pavel Borák / Kostýmy: Markéta Sládečková / Hudba: Lukáš Brutovský / Hrají: Ondřej Rychlý, Martin Finger, Vasil Fridrich, Vladimír Kratina, Jakub Burýšek, Viktor Zavadil, Jan Dlouhý, Jiří Dlouhý.
Ξ
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ: Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá: Památník ticha o.p.s. / ve spolupráci s Činoherním klubem / s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA / za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Pozvánka na LEDEN:
Jiří Langer
(1947 Praha – 2020 Jindřichův Hradec)
Vůdčí osobnost, režisér a herec pražského divadla Lampa Veleobce sdružených obcí baráčníků, které hrálo Na Rychtě v Nerudově ul., od roku 1982 do 1989 výrazná osobnost divadla. Po přestěhování do Jindřichova Hradce, spolu s manželkou Sabinou (dramaturgyní, bývalou ředitelkou pražského Divadla v Řeznické) režírovali v divadelním společenství Divadelní společnosti Jablonský.
Chtěli bychom vejít ve známost; 31. ledna 2025 Divadelní společenství Jablonský z Jindřichova Hradce Vás zve na své představení Jiří Ovečka: Já to vidím pozitivně. Tragikomedie na motivy frašky Friedricha Dürrenmatta do Činoherního klubu / ČK uvádí. Při té příležitosti bychom vzpomenuli na Jirku za přítomnosti jeho ženy. Jste srdečně zváni.
Vždyť, Jiří – svou osobitostí –, vždy vytvářel se svými přáteli, vždy svobodné a zajímavé společenství, ať prostřednictvím svým kulturních aktivit anebo jen tak na scénický POKEC!
Divadelní společnost Jablonský
JÁ TO VIDÍM POZITIVNĚ
Tragikomedie na motivy frašky Friedricha Dürrenmatta Romulus Velký.
Autor a režie: Jiří Ovečka / Hudba: Libor Soukup / Světla: Ota Dosbab / Hrají: Vlasta Hanuš, Laďka Ratajová, Bětka Krninská, Adam Tomek, Josef Smrčka, Emanuel Krejcar, Pavel Körner, Martin Charvát, Michal Palaugary, Martin Peterka, Katka Heřmánková, Zuzana Svobodová, Radka Hurych Hájková, Jan Kesl, Libor Soukup, Oldřich Šetka, Pavel Moravec, Heřmánek.
Poděkování scénografce JANĚ ZBOŘILOVÉ za inspiraci při volbě scény a kostýmů.
Tak jako každou zimu se opět zamýšlím nad možnostmi tepelných zdrojů. Energie jsou dražší a dražší a já se ptám – nedá se to vyřešit i jinak? Odstěhovat se do teplých krajů je sice fajn, ale asi bych musela nejíst od září až do Vánoc, abych to zvládla zaplatit. Asi by mě to stálo místo v divadle a rozhodně bych natočila maximálně tak pivo spálenýmu turistovi v plážovým baru. Nehledě na to, že OSPOD by asi taky neměl radost, kdyby moje dítě místo jedniček ve škole sbíralo chaluhy na pláži.
Další možnost je pustit si horský sluníčko, pozdravit nahlas solárko a pak se zabalit do všech přikrývek, co máme doma. A poslední, v poměru k ostatním možnostem výhodnější, je přímotop lidský. Najít si dostatečně dobrýho kamaráda, který tu a tam pomůže s ohřevem… Nemusí se tam přikládat jako do kotle a může to být o dost zábavnější.
Jenže kromě sebevědomí to chce i notnou dávku odvahy vyjít ze svý komfortní zóny a porozhlédnout se okolo. Takže jsem si založila Tinder. Spoustu lidí tvrdí, že tak našli svého životního partnera. Já jsem po 15 minutách scrollování chlapských obličejů zjistila, že nedokážu nad lidmi přemýšlet jako nad zbožím a že stejně jako dobrý boty i toho kluka si potřebuju prvně ošahat. Tinder jsem smazala a řekla si, že to přece musí jít i normálně.
Tak jsem šla na rande. Čas a místo bylo domluvený, mělo to být takový jako neformální pivo. Po 45 minutách převlíkání a česání nesmyslů na hlavě jsem usoudila, že obyčejný černý šaty a vlasy v drdolu budou stačit. Navoněla jsem se strašně drahým parfémem, kterej mi prvních 15 minut způsobuje akutní sennou rýmu. Když jsem se konečně dopčíkala ke kabátu, vypadala jsem, jako bych ryla nosem po šmirgl papíru. Nevadí. Nedbalá elegance a přirozenost je teď v kurzu. Vyšla jsem slavnostně před barák, přemítajíc si v hlavě témata ke small talkům. Někde jsem četla, že je důležitý po tom partnerovi vždycky opakovat jeho poslední slova:
On: „Víš, Sandro, dneska jsem spal jen dvě hodiny.“
Já: „Dvě hodiny, mmmm.“
On: „Jsem rád, že jsem dorazil.“
Já: „Dorazil.“
On: „Jak se máš?“
Já: „Máš.“
Došlo mi, že tohle asi není úplně pro mě a že zvolím zlatou střední a moji osvědčenou cestu. Budu vtipná a hezká a nepřeženu to s vínem. Nedávno jsem se jednoho mladýho sommeliéra ptala, jaký víno má rád a že je super, jak vytříbený chutě má, a úplně mu zatajila, že jsem hodinu předtím s kamarádkou vylemtala frankovku za kilo.
No, ale já konečně zahnala v hlavě pochybnosti a stála před smluveným místem.
Po 10 minutách jsem se lehounce připomněla, že už tu čekám a jestli třeba není náhodou na cestě. Přišla mi odpověď: „Dám jedno a jedu.“
„A kam?“ A byla jsem si stoprocentně jistá, že nonšalantně odpoví: „Za tebou, přece.“ Místo toho mi po dalších zmrzlých 10 minutách přišlo: „Domů.“
A pak už ticho po pěšině.
Tak jsem se na tom podpatku otočila a šla. Domů. Tam jsem se zkusila zamyslet, co se za tak krátkou chvíli stihlo pokazit, ale vzhledem k tomu, že to přemýšlení dost trvá a stojí ještě víc, tak jsem se rozhodla to dál neřešit.
Příště prostě nepřijdu já.
Anebo moment… jasně, že přijdu, jinak bych neměla, co psát.
Ta trocha historie nikoho nezabije:
Prosinec – premiéry a události ČK
Prosincové nebe hledá právě Tebe. Posílá Ti zimní čas, vločky, perníčky i mráz.
V prosincových měsících 19 premiér.
DNES
TEHDY
Ξ
„Všichni přemýšlejí o lidstvu a nikdo nemyslí na člověka / všichni mluví o knihách a nikdo neumí říci poctivé slovo / všichni volají po sbratření národů a nikdo neumí podat ruku / všichni mluví o lásce a žádný již neví co znamenají slova: Dobrý den nebo Dobrou noc“. – Jiří Kolář
Ξ
Pátá inscenace Činoherního klubu, třetí inscenace v první samostatné sezoně ČK.
Niccolò Machiavelli: MANDRAGORA
19. prosinec 1965 – 26. června 1976 /repríz: 617
Ξ
Alena Vostrá: NA KOHO TO SLOVO PADNE
4. prosinec 1966 – 31. března 1973/ repríz: 204
Ξ
Harold Pinter: NAROZENINY
7. prosince 1967 – 21. června 1973 / repríz: 135
Ξ
Alena Vostrá: NA OSTŘÍ NOŽE
4. prosince 1968 – 17. října 1972 / repríz: 78
Ξ
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: LES
(rekonstrukce ČK – Klicperovo divadlo, Kobylisy-Praha 8)
17. a 18. prosince 1984 – 8. května 1986 / repríz: 47
Ξ
Eurípidés: ORESTÉS
19. prosince 1991 – 14. června 1993 / repríz: 29
Ξ
Woody Allen-Jürgen Fischer: SEX NOCI SVATOJÁNSKÉ
20. prosince 1993 – 16. června 2009 / repríz: 300
Ξ
Josef Štolba: VODNÍ DRUŽSTVO
16. a 19. prosince 1994 – 20. června 2009 / repríz: 296
Ξ
Henrik Ibsen: HEDA GABLEROVÁ, 16. prosince 1996 (14.10. 1999-obnovená premiéra) – 23. prosince 2003 / repríz: 79 * Václav Štech: TŘETÍ ZVONĚNÍ, 10. prosince 1997 – 10. března 2003 / repríz:140.
Ξ
Bernard-Marie Koltès: NÁVRAT DO POUŠTĚ
11. prosince 2000 (česká premiéra), 26. června 2005 / repríz: 84
Ξ
Zoltán Egressy: PORTUGÁLIE
21. prosince 2001 – 17. června 2008 / repríz: 77
Ξ
Luigi Chiarelli: MASKA A TVÁŘ, 11. prosince 2002 – 3.února 2020 / repríz: 283 * Fjodor Sologub: ĎÁBLOVA HOUPAČKA, 18. prosince 2003 – 15. června 2004 / repríz: 17 *
Yasmina Reza: BŮH MASAKRU, 16. prosince 2008 – inscenace je stále na repertoáru * Martin McDonagh: KATI, 6. prosince 2016 – inscenace je stále na repertoáru * Peter Parnell: FAJNMEN (Qed), 11. prosince 2017 – 20. prosince 2019 / repríz: 31 * Zuza Ferenczová: BABYBOOM, 9. prosince 2022 – inscenace je stále na repertoáru *
Ξ
Veškeré další informace o inscenacích najdete na webu ČK / inscenace /archiv / Historie.
V knihách: Činoherní klub 1965-2005, Činoherní klubu 2005-2015
Vostrý, Jaroslav: Činoherní klub 1965–1972. Dramaturgie v praxi Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou AMU; PETR ČEPEK: Talent a osud, Achát, 1996; Obraz a příběh: scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění Jaroslav Vostrý, Miroslav Vojtěchovský / KANT | 2008.; Scénování v době všeobecné scénovanosti: (Úvod do scénologie) Nakladatelství KANT 2012. ● Sílová, Zuzana: VĚRA GALATÍKOVÁ: obrazy ženského údělu ● Smoček, Ladislav: Činohry a záznamy / Větrné mlýny, 2002. ● Eva Petrová, Anna Fárová, Jan Rous, Věra Velemanová: LIBOR FÁRA, 1999, Nakladatel: Gema Art. ● Věra Velemanová: Vojtěch Lahoda: LIBOR FÁRA dílo, Nakladatel: GALLERY, 2006. ● Hyvnar, Jan O českém dramatickém herectví / in Herci Činoherního klubu v živlu hry (241) / edice Disk / AMU, Kant – Karel Kerlický / 2008. ● Honsová, Petra: Jiří Hálek a Jiřina Třebická / K herectví Činoherního klubu a 60 let / edice Disk velká řada – svazek 28 / Kant – Karel Kerlický 2014 / ● Harold Pinter – Narozeniny & Voltaire – Candide, Galén 2021 / zvukový záznam představení Činoherního roku CD. ● Smoček 90 – publikace k devadesátým narozeninám Ladislava Smočka ● Činoherní klub uvádí 2003 – 2022 – přehlídka amatérského divadla. ●
JIŘÍ HÁLEK
(10. září 1930 – 18. prosince 2020)
V roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích.
Ahoj, Činoheráku milej, zdravím Tě v roce Tvých čtyřicátých narozenin s radostí a dojetím. V roce 1964 až 65, kdy jsi vznikal a mně bylo dopřáno být přitom, se mi splnil můj „herecký sen“. To setkání nadaných, nadšených mladých lidí (Čepek s Hrzánem mně od začátku říkali „dědku“), pravda, bylo mi už 34 let, zatímco většině kolegů o deset méně. Ta ochota a samozřejmost věnovat se společné práci od vidím do nevidím a divadlo na prvním místě. (…) – Text Jiřího Hálka v knize Činoherní klub 1965-2005.
(…) Posedlost, totožná v tomto případě s fanatickou věrností ideji bez ohledu na cokoli, řídila i jednání Hálkova filosofa optimismu Panglose z divadelní verze Voltairova ‘Candida’ (1971): Hálkův Panglos byl schopen dokazovat svou nebezpečnou tezi i zkázou celého světa včetně sebe samého. Umanutost byla však i význačným rysem učitele Wenzeslause, jak ho Hálek hrál v adaptaci Lenzova ‘Vychovatele’ (1972). Neodolatelná komičnost nezbavovala fanatismus těchto Hálkových postav zmrazující hrozivosti, kterou by chování tupého vrátného ze Smočkova ‘Bludiště’ nevybavil ani dvoumetrový hromotluk. – Úryvek z knihy Jaroslava Vostrého O hercích a herectví / KANT – Karel Kerlický, 2014)
(…) Já sám mám k Jirkovi specifický vztah. Naše divadlo se představilo veřejnosti v roce 1965 mou vlastní divadelní hrou ‘Piknik’. Jirka byl obsazen do role Rozdena, amerického GI, role, která jako by mu byla napsána na tělo i na duši. Tím pádem se stal prvním angažovaným hercem pozdějšího souboru ČK. Že měl v roli Rozdena rozhodný úspěch, není zde třeba rozvádět. Celý život vůbec byl na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel. Jeho vynikající studie tupého, zamindrákovaného vrátného u moci ve hře ‘Bludiště’, jeho nezapomenutelná plačtivá, ale vitální máma-čečetka Outěchová v ‘Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho’, ale i bizarní typ Pepýže v ‘Kosmickém jaru’ ukazují, že Jirka měl a vlastně stále má v sobě pozoruhodný rozsah, že jeho rejstřík je vskutku mnohostranný. – Úryvek z blahopřejného dopisu Ladislava Smočka k 80. narozeninám Jiřího Hálka / Činoherní čtení září-říjen 2010.
Jiří Hálek se v roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček obsadil do role Rozdena v úvodním dramatu Piknik. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích a vynikající byl jako Pan Mikula v Machiavelliho Mandragoře v režii Jiřího Menzela (1965), Vrátný ve Smočkově Bludišti a vdova Outěchová ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho (1966), správce chudinského ústavu Zemljanika v Gogolově Revizorovi v režii Jana Kačera (1967), pan Hrdina ve hře Na ostří nože, kterou mu „na tělo“ napsala Alena Vostrá (1968), Simeonov-Piščik v Čechovově Višňovém sadu v režii Jana Kačera (1969), Pepýž ve Smočkově Kosmickém jaru (1970), Panglos v dramatizaci Voltairova Candida v režii Jaroslava Vostrého (1971), Berlák v Gorkého Na dně (1971), Wenzeslaus v Lenzově Vychovateli (1972), Patron Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně (1973). Velkou oporou a jistotou Činoherního klubu byl i v nelehkých letech normalizačního útlaku: hrál Knížete K. v Dostojevského Strýčkově snu (1977), Pandolfa v komedii Jaroslava Vostrého Tři v tom (1978), krejčího Adolfa Wormsera, Ředitele věznice a Nádražáka v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku (1980), Ferdinanda Hierlingera v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa a Malíře pokojů v Hrabalově Něžném barbarovi (1981). Hlavní roli Majora v Örkényho Rodině Tótů hrál v režii Ivo Krobota (1982) a nezapomenutelný byl také jako Selsdon Mowbray v Bez roucha Michaela Frayna v režii Jiřího Menzela (1986). Po Sametové revoluci se vrátil ke svým postavám ve znovunastudovaných hrách Ladislava Smočka a byl i fantastickým ruským mužikem Nikitou v Birinského revoluční grotesce Mumraj (1991). S jevištěm Činoherního klubu se rozloučil v roce 2002 v roli Šlajse ve Smočkově hře Jednou k ránu.
Ξ
JOSEF ABRHÁM
(14. prosince 1939 – 16. května 2022)
V Činoherním klubu od jeho založení v roce 1965 až do roku 1995. Hrál ve třiceti inscenacích.
(…)
V klubu se dobrovolně setkávají lidi, kteří mají o něco zájem, které spojuje podobný nebo společný pohled na něco, co je baví, zajímá a čemu věří. Je to společenství rovnocenných zájemců, kteří se vzájemně respektují, tolerují a inspirují. Jako v jazzklubu zahraje každý své sólo a pak všichni společně na stejné téma, a mají radost, když to druhému jde. A protože každý má talent, má také každý svoje sebevědomí a jistotu a necítí tak potřebu na druhého žárlit nebo mu závidět. A taky takoví členové musí mít dobrou povahu a umět být na sebe navzájem hodní… Tohle možná měli zakladatelé na mysli, když zvolili slovo ‘klub’. Seskupení takto vybraných členů klubu bylo předpokladem a zárukou toho pohledu na divadlo, které zakladatelé měli na mysli.“ – Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005.
(…) Velice slušný chlapec. Velmi kultivovaný. Takový, který samozřejmě umí na piano a umí anglicky. Má ‘kindrštube’. Ale ve kterém něco hraje, ve kterém je nějaká energie, která se chce projevit, i když na druhou stranu má tendenci se schovat. (…)“ – Jaroslav Vostrý ve filmu Josef Abrhám (ČT – cyklus Neobyčejné životy, 2009)
(…) ‘Kindrštube’, výchova, to září z člověka. On je antiburan. (…)“ – Ladislav Smoček (tamtéž)
(…) Jeho výmysl byl právě v tom, že se nesnažil zapírat sám sebe, ale naopak – ne se exhibovat – prostě ze svého osudu vyvozovat obecné závěry, umělecký záměr. Čili s ním pracovat bylo velké dobrodružství. – Jan Kačer (tamtéž)
„S ním se hezky dělá. On má tu inteligenci, že dovede pochopit, o čem to je. Pepa má ten dar, který je vzácný, že ví, co říká.“ – Jiří Menzel v knize Neobyčejné života
Josef Abrhám byl nezaměnitelným členem ansámblu Činoherního klubu od jeho založení v roce 1965 do roku 1995. Hrál ve třiceti inscenacích. K jeho nezapomenutelným hereckým postavám patřili Pan Mulligan v O’Casseyho PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY, Medik ve hře Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE, Poštmistr v Gogolově REVIZOROVI, Trofimov v Čechovově VIŠŇOVÉM SADU, Aldoráďan ve Voltairově CANDIDOVI, Herec v Gorkého NA DNĚ, Ivan Vojnický v Čechovově STRÝČKU VÁŇOVI, Toffolo v Goldoniho POPRASKU NA LAGUNĚ, Edmund Tyrone v O’Neillově CESTĚ DLOUHÉHO DNE DO NOCI, Capitano v komedii Jaroslava Vostrého TŘI V TOM, Icharev v Gogolových HRÁČÍCH, Frederick Fellowes ve Fraynově BEZ ROUCHA, Vaněk v AUDIENCI a Macheath v ŽEBRÁCKÉ OPEŘE Václava Havla. V roce 2020 získal CENU THÁLIE za celoživotní mistrovství v činohře.
Trofimov:
Lidstvo jde kupředu, zdokonaluje své síly. Všechno, co je dneska pro ně nedostižné, bude jednou důvěrně známé a pochopitelné, ale jak říkám, musí se pracovat, ze všech sil pomáhat těm, kdo hledají pravdu.
Anton Pavlovič Čechov: VIŠŇOVÝ SAD
Vaněk:
A máte dojem –pokud jde o mé zaměstnání tady v pivovaře –že je nějak ohroženo? (Pauza) Nenaléhají, abych byl propuštěn? (pauza) Anebo nevyčítají vám, že jste mě sem vzal?
Václav Havel: AUDIENCE
Ξ
Vladimír Pucholt
(* 30. prosince 1942 Praha)
V Činoherním klubu byl od jeho samotného založení v roce 1965. V roce 1968 emigroval a stal významným dětským lékařem. I přes tuto skutečnost, byla jeho lidská osobnost a osobitost hlubokým vlivem a přínosem pro dalším vývoji Činoherního klubu. Hrál ve čtyřech inscenacích.
„Když jsem šel na školu, tak mi pan Pešek říkal, že škola mě pravděpodobně připraví o moji trhlost a že tu trhlost budu hledat možná desetiletí, možná celý život a možná, že už ji vůbec nenajdu. A pravda je, že metody ve škole se tomu blížily. Vy všichni jste nějakým způsobem deformovaní a my z vás nejdříve musíme udělat normální lidi, naučíme vás normálně chodit, normálně mluvit. Přitom na DAMU přijde každý rok řada originálních lidí – to jsou samorosty. A stačilo by je jenom jednoduchým způsobem upravit a budou z nich velmi osobití lidé, kteří jsou na našem jevišti potřeba, nic takového univerzálního. Ale oni je nacpou do formiček a to, co přečuhuje, ořežou. Po čtyřech letech to vyndají a diví se, že je to zmetek. Já bych se nedivil.“ – Vladimir Pucholt, Sešity pro mladou literaturu, č. 1 / 1966
Víte, když je člověk nahoře, tak nabídek na kšefty má spousty, protože lidi ho chtějí vidět. Dostává nabídky mizerné, ale relativně dobře placené. Jenže na takových nabídkách bude živ možná půl roku, možná rok, možná i dva roky. A jak si na to zvykne, tak nenávratně zmizí. To je nebezpečná věc – dělat jenom pro peníze. Rozrušuje to a ničí osobnost člověka. Člověk pevných morálních principů nebere takové nabídky, o nichž ví, že jsou podprůměrné a mizerné. Je to hanba.
SEAN O’CASEY: PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY / HALIBUD, režie Jiří Krejčík, 19. 6. 1965 * ALBERT CAMUS: SPRAVEDLIVÍ / VOJNOV, režie Jan Kačer, 20. 11. 1965 * LADISLAV SMOČEK: Ladislav Smoček BLUDIŠTĚ a PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO / BURKE, režie Ladislav Smoček, 9. 3. 1966 * NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL: REVIZOR, CHLESTAKOV, úředník z Petěrburgu, režie Jan Kačer, 23. 5. 1967.
Je deset hodin ráno 17. listopadu, do budovy Činoherního klubu postupně přichází personální zázemí – dole v sále začíná zkoušet Kancelář Blaník, k ruce jim jsou technici, rekvizitáři, kostymérky a maskérky. Nahoře v kavárně si za stolem postupně pročítají a opakují texty Eva Salzmannová, Martin Finger a Tomáš Krejčíř. Mezi oběma skupinami se míhají tajemnice divadla, oba produkční, obě dramaturgyně i jednočlenné obchodní oddělení. Židle ze skladu se nosí do kavárny, stříhají se trikolory, přenášejí prodlužovačky, aranžují lakýrky Tondy Blaníka. Guláš už je nachystaný, zatím se ve velkém pije káva.
Je dvanáct hodin, přípravy gradují. Ze čtení se v Činoherní kavárně stává scénické čtení –chystají se světla a zvuk, stoly jsou odstrčeny ke krajům a vzniká provizorní hlediště. Ve foyer divadla si Tondova kancelář zkušebně prozpěvuje píseň Tři čuníci.
Jsou dvě hodiny, za třicet minut se do kavárny začnou pouštět první diváci a divačky. Herecká trojice si dává poslední kávu a cigárko. Dramaturgická dvojice si připravuje seznam rezervací a přístavků. V divadle se stále pilně zkouší.
Je půl třetí, přichází první sametové publikum, známí, kamarádi. Židle nestačí, místo nezbývá, teplota stoupá. Těsně před startem je napětí nejintenzivnější. Do první řady se usazuje Pavel Kohout s doprovodem.
Ve tři hodiny promlouvá k prasknutí naplněné kavárně režisér scénického čtení Jiří Pokorný. Zhasnout. Pustit hudbu. A čte se. Úryvky z knihy LETOROSTY SAMOMLUV, v níž Pavel Kohout na pozadí dějinných událostí 20. století popisuje své vlastní životní peripetie, vrcholí v roce 2022. Mezitím se ocitáme v porodnici, v kavárně plné Němců, na sjezdu československých spisovatelů nebo ve výslechové místnosti s Miladou Horákovou. Autor sám o sobě píše ve třetí osobě a častuje se přezdívkou PaKo. Herecké trio se při čtení co chvíli na PaKa obrací, ten je na oplátku soustředěně sleduje.
Jsou čtyři hodiny, potlesk směřuje nejen hercům, herečce, režisérovi, ale i Pavlu Kohoutovi, který se z první řady uklání. Mezitím dole i nahoře v divadle přibyla skupina mužů v oblecích se psem. Rozmisťují se po prostoru, čekají na čísi příjezd. Horní prostor se rychle mění z auditoria zpět na kavárnu a zvenčí přicházejí další návštěvníci a návštěvnice. Dole vrcholí přípravy. V hereckých šatnách je nachystané šampaňské, v kuchyni guláš.
Je za pět minut pět. Divadelní sál je plný včetně míst na stání, do divadla přichází nejprve premiér Petr Fiala a za chvíli také prezident Petr Pavel. Oba u vchodu vítá umělecký šéf Martin Finger a ředitel Tomáš Suchánek. Publikum se vzrušeně otáčí, někdo fotí a natáčí, státníci zdraví okolo sedící spoluobčany a spoluobčanky.
Je pět hodin a na jeviště Činoherního klubu vstupuje člověk, který má společně se svým týmem – asistentkou Lenkou, asistentem Žížalou a několika známými – na svědomí politický vývoj republiky od sametové revoluce až téměř po současnost. Nebýt lobbisty Antonína Blaníka, kdoví, jak by to s naší českou zemí celé dopadlo. Kromě toho, že Občanské fórum by nemělo svůj název, rozvodová schůzka Václava Klause a Vladimíra Mečiara by se neodehrála v Brně, Miloš Zeman by se nestal prezidentem a v průběhu covidu bychom měli po celou dobu jen jednoho ministra zdravotnictví, přišli bychom především o národního prasáka, mamánka a oportunistu. Zvolení obou Petrů se sice odehrálo bez přímého zásahu Tondovy kanceláře, přesto poskytl oběma politikům trochu konstruktivní kritiky.
Je půl šesté, divadlo aplauduje, Kancelář Blaník se klaní, Lenka dělá v rámci děkovačky provaz ze stoje. Ve foyer už na diváky a divačky čeká guláš, v herecké šatně se nalévá šampaňské a vznikají fotografie, na kterých si přiťukávají Tonda Blaník, Petr Pavel, Petr Fiala, Martin Finger a Tomáš Suchánek. První várka guláše došla, nese se další. V divadle se střídá publikum, v sále probíhá zvuková zkouška. V zákulisí se to hemží techniky, rekvizitáři a nejrůznějšími herečkami, herci, hudebnicemi a hudebníky. Nahoře u pokladny se při odchodu z divadla fotí prezident Pavel s několika návštěvníky a návštěvnicemi. Společně s ním odchází také ochranka a pes. S Bárou Hrzánovou ovšem přichází jiný pes.
Je devět hodin. Koncert Báry Hrzánové a kapely Condurango je v plném proudu. Dveře do sálu jsou otevřeny, atmosféra je uvolněná, na jevišti se kromě hudebníků nachází také zmíněný pes, hudební produkce ho, zdá se, nevzrušuje, sedí zády k publiku. Mezi vystupující přichází Martin Finger se dvěma skleničkami šampaňského a z Báry Hrzánové se stává kmotra nového Činoherního kalendáře plného hereckých osobností minulosti i současnosti.
Je deset hodin. Hudba utichá, technici a hudebníci sklízejí aparaturu, divadlo se pomalu vyprazdňuje. Někteří a některé kupují kalendář a nechávají si podepsat přítomné herce a herečky. Personálnímu zázemí Činoherního klubu pomalu končí celodenní směna.
Je dvanáct hodin a Činoherní kavárna zavírá. Dole ve foyer zůstává pár zaměstnanců divadla, kteří s obrovskou úlevou slaví třicet pět let svobody a úspěšný Činoherní den. Navzájem si děkují a vyměňují historky z uplynulých čtrnácti hodin.
Je jedna hodina ráno 18. listopadu, jedna dramaturgyně a jeden produkční zapalují svíčku na Národní třídě.
Ξ
Jsem prostý divák …
(…)
Nebudu se zabývat inscenacemi, které mne zvlášť zaujaly, ani režiséry, jejichž jména se zapsala do dějin kultury, ani herci. Jsem prostý divák, vděčný za každé dobré představení. Chci se zmínit o společenském profilu činoheráckého souboru. Po vzletných sezonách konce šedesátých let přišel útlum. Nějaký čas po srpnové okupaci v roce 1968 mohl ještě pokračovat trend nastolený od vzniku divadla. Bohužel záhy, když se soudruzi vypořádali s čistkami mezi sebou, přišla doba šera a šedi, která smetla mnoho nadaných a otevřených hlav i v oblasti divadla. To postihlo i vůdčí osobnosti Činoheráku. Odrazilo se to i na inscenacích a náladě souboru, v němž sice zůstali i nadále výrazní jedinci, ale nemohli dál rozvíjet své talenty. Pokud je mi známo, ani v těchto časech „normalizace“ se soubor neuchýlil k podbízení tehdejším politickým drábům, ani nedokazoval předstíranou loajalitu, ani si nezajišťoval přežití visící na vlásku ušmudlanou angažovaností. Po čase útlumu se objevila světýlka k únosnějším zítřkům. Nikdy jsem nezaznamenal vyslovené propadáky. Naopak v osmdesátých letech vyběhnutí z kotelního smradu a dus na na bidýlko bylo vítaným zpestřením topičova života. Přišel listopad 1989. Podpora bitých studentů a odpor vůči násilníkům v řadách strážců pořádku opanovaly celé divadlo. Památného 19. listopadu 1989 – v neděli večer – bylo vyhlášeno a ustanoveno právě na jevišti této scény Občanské fórum, které sehrálo tak významnou roli v následujících dnech a měsících. Dobře si pamatuji na náladu přítomných, když dramatik Václav Havel svou ráčkující dikcí přečetl základní prohlášení. Potlesk, souhlas, ale i nepřiznaná nejistota, zda před divadlem nehlídkují auta plná estébáků připravená zasáhnout a odvézt přítomné do podzemních cel na Barťáku. Nic takového se díkybohu neudálo. Bez nadsázky lze konstatovat, že tento den se zlatým písmem zapsal do dějin divadla i do dějin celé společnosti. Po prvních letech, kdy občané dávali přednost sledování převratných politických a společenských změn, zájem o divadla uvadl. Postupem let se konal návrat diváků. Vedle stálic, které přežily doby dobré i špatné, stanuli tu i někteří staří osvědčení harcovníci a přišla nová generace režisérů i herců. Světlo světa spatřily nové zajímavé inscenace. Divadlo dostalo svou tvář a v lecčems se snaží navázat na počátky. Přesto je jiné. Na můj vkus některé inscenace jsou příliš syrové a jdou po kraji vlny cool. To je ovšem jen můj nesměrodatný dojem. Nicméně stojí za to nadále sledovat, co se tu děje. Činoherák uhájil své místo v nevídaném počtu současných pražských divadel. Rád zajdu do Činoheráku. I když musí divák absolvovat nepříjemný úsek ulice Ve Smečkách – odporný výdobytek špatně pochopené svobody –, stane-li na prahu divadla, ocitne se v prostředí osvobozeném od té vší hlušiny duchovně a lidsky znetvořeného pražského centra okolo Václaváku. Tím více ocení nejedno dobré představení. Mezi diváky patřím i já.
Václav Malý, biskup / Činoherák žije / Činoherní klub 2005-20215
JÁ TO VIDÍM POZITIVNĚ
Tragikomedie na motivy frašky Friedricha Dürrenmatta Romulus Velký.
Činoherní klub uvádí
Přehlídku amatérských divadelních souborů
pořádá
Památník ticha o.p.s. /
ve spolupráci s Činoherním klubem /
s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA /
za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Divadelní společnost Jablonský
„Žádný společenský systém nedokázal věčně růst (to by tu byl dodnes) a doba krize/kolapsu je něčím, co mají civilizace společné.“
Autor a režie: Jiří Ovečka / Hudba: Libor Soukup / Světla: Ota Dosbab / Hrají: Vlasta Hanuš, Laďka Ratajová, Bětka Krninská, Adam Tomek, Josef Smrčka, Emanuel Krejcar, Pavel Körner, Martin Charvát, Michal Palaugary, Martin Peterka, Katka Heřmánková, Zuzana Svobodová, Radka Hurych Hájková, Jan Kesl, Libor Soukup, Oldřich Šetka, Pavel Moravec, Heřmánek. Poděkování scénografce JANĚ ZBOŘILOVÉ za inspiraci při volbě scény a kostýmů.
POZVÁNKA
premiéra 31. 1. 2025
Vážení diváci, na stránce MAGAZÍN najdete číslo k předprodeji na prosinec 2024.
Věděli jste, že celý příští rok můžete mít Činoherní klub doma? Nebo klidně i v kanceláři? Představujeme vám náš jedinečný kalendář na rok 2025 s tvářemi Činoherního klubu
Právě jsme spustili předprodej na LEDEN 2025.
Děkujeme všem, kteří společně s námi oslavili 17. listopadu 35 svobody a zúčastnili se našeho pestrého programu.
Vážení diváci, na stránce MAGAZÍN najdete číslo k předprodeji na listopad 2024.
Není úplně běžné, že děláme rozhovor se scénografkou, tak se na úvod chci zeptat spíš obecněji. Ty jsi u nás v Činoherním klubu vytvořila kostýmy k inscenacím Braňa Holička OŠKLIVEC a 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH; v jiných divadlech zase děláš třeba jen scénu. U ZAKLETÝCH DAM jsi napsaná pod výpravou jako takovou – takže vytváříš scénu i kostýmy.
Jakým způsobem pracuješ raději?
Na první dobrou řeknu, že mi nejvíc vyhovuje dělat výpravu kompletní. Protože nemusím dělat tolik kompromisů a mám pocit, že ten koncept je pak takový kompaktnější. Záleží ale samozřejmě i na velikosti produkce. U velkých inscenací to skoro ani není možné. Na druhou stranu bývá někdy ale docela osvěžující pracovat na společné koncepci s dalším výtvarníkem. A když si ten tým sedne, bývá to nejen zábava, ale i dost obohacující zkušenost. Takže vlastně obojí má něco do sebe.
Jak moc se do výtvarné stránky inscenace vlastně propisuje režisérova či režisérčina představa? Není to tak, že koncept sjednocuje a zceluje?
To rozhodně je, ale ta míra je u každého úplně jinde, takže se to těžko nějak zobecňuje…
Jakou roli ve tvém rozhodování a představách hraje výše rozpočtu – prostředky, které na danou inscenaci máš k dispozici? Už se ti stalo, že jsi pracovala s takovým rozpočtem, že jsi mohla udělat, cokoli tě napadlo?
Výše rozpočtu hraje roli až v té další fázi, ale je to role bohužel dost podstatná. To, že menší rozpočet vyžaduje kreativnější řešení, ve skutečnosti nefunguje, ale je to věc, kterou se v našem divadelním prostředí snaží scénografům namluvit už ve škole. Samozřejmě se dá vymyslet výprava za různých podmínek. Hodněkrát jsem už dělala inscenace s rozpočtem v hodnotě jednoho iPhonu (a to nepřeháním), ale není to podle mě udržitelná situace v profesionálním divadle. To je na delší debatu.
Rozpočet, který by mě v ničem neomezoval jsem ještě nezažila, ale zažil ho vlastně vůbec někdo?
Kterou fázi scénografické práce si nejvíc užíváš a kterou naopak míváš ráda za sebou?
Nejradši mám ty úplně první schůzky s režisérem nad konceptem. To je ještě všechno dovolený a všechno možný. 😊
Mám taky dost ráda generálky, protože už se všichni soustředí jen na výsledek a baví mě ta lehká nervozita, která to pohání vpřed. Naopak fakt nemám ráda večer před technickou zkouškou, kdy se všechny prvky poprvé postaví na jevišti… pořád ještě před ní špatně spím.
Z čeho máš strach?
Že se to tam nevejde. 🙂
Chodíš na svoje inscenace i po premiéře? Říkáš si někdy, že bys něco ještě změnila, doupravila?
Raději moc ne… Právě z tohohle důvodu.
S Tomášem Dianiškou pracuješ opakovaně a jsi už taková jeho dvorní scénografka. Jak vaše spolupráce prapůvodně vznikla?
Já myslím, že jsme se potkali poprvé při zkoušení inscenace SVRBÍ v A studiu Rubín. To byla velká sranda. Tam tehdy Tomáš hrál. A pak už to nějak tak vyšlo, že když přišel z Liberce na Palmovku, začali jsme dělat spolu.
Je to tak, že už si některé věci nemusíte říkat?
Spíš už si říkáme „ne to jako tam a tam“. Buď v nějakým filmu, nebo v nějaký jiný inscenaci, nebo v něčem, co jsme dělali spolu… To, že se poučíme z minula, se nám taky občas stává. 🙂
Na kterou společnou inscenaci ráda vzpomínáš?
Určitě na 294 STATEČNÝCH v Divadle pod Palmovkou. To je moje srdeční téma a taky to bylo poprvé na velký scéně a mohli jsme si dovolit větší věci. A taky TRANSKY, BODY, VTEŘINY v Divadle Petra Bezruče – to bylo skvělý zkoušení. I díky tomu, že to bylo v Ostravě a tím pádem o moc intenzivnější. Tam se stal takovej ten zázrak, jak to v generálkách najednou všechno zaklapne.
V ZAKLETÝCH DÁMÁCH se vystřídá velká spousta prostředí a střihem se proměňuje i doba (děj se odehrává v průběhu téměř celého 20. století). Z čeho vycházíš? Na co se můžeme těšit?
Bude tam asi víc převleků a střihů v prostředích, než jsme normálně zvyklí. Kostýmy ani scéna nejsou nijak dokumentární a popisné, i když vypadají velmi realisticky. Spíš jsem se snažila jednotlivé postavy kostýmem pojmenovat nějak obecně jako typ člověka než konkrétní osobnost.
A jak Tomáš rád říká, bylo by fajn, kdyby si i diváci během představení všimli, kolik práce se zároveň odehrává jak na jevišti, tak v zákulisí.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
Honza působí v Činoherním klubu přes třicet let. Ačkoliv se během té doby několikrát objevil i na jevišti, divákům zůstává většinou skryt. Společně s kolegyní Evou Střihavkovou ale během představení mají funkci ne nepodobnou depu formule 1. Každá cigareta, sklenička, soška nebo puška, kterou vidíme na scéně, leží nejprve před představením nachystaná na skříňce v rekvizitárně. V rámci jedné inscenace jsou to desítky předmětů. V Činoherní kavárně jsme si s Honzou povídali třeba o rozsahu jeho práce, neoblíbených rekvizitách nebo gumových rukách. V průběhu našeho dialogu zazněla i věta, kterou bych chtěla celý rozhovor zarámovat, ačkoliv plně doceněna bude nejspíš až po dočtení:Poblej ty knížky co nejvíc, ale bacha ať potom nejsou poblitý.
V jakém roce a s jakou inscenací jsi do Činoherního klubu nastoupil?
Nastoupil jsem 15. března 1993 v 16:00 hodin. Měl jsem těsně po státnicích na architektuře a dva měsíce na to si najít práci. V té době se restituovalo, architekti byli na roztrhání, denně jsem měl ve schránce deset nabídek, ale mně se do toho pořád nějak nechtělo skočit. No a tehdy mi můj kamarád, který tady dělal civilku nabídnul – že jim vypadl kulisák – jestli nechci třeba deset dní vypomoct, než najdou někoho novýho. Takže jsem nastoupil na deset dní no a… V březnu to bylo třicet jedna let.
A první hra – ta byla šílená – byl to JOHN GABRIEL BORKMAN, dělal to Jan Nebeský a hlavní roli měl Čepek. Ten z nás byl hrozně zoufalej a my z něho taky, protože tam bylo strašně moc přestaveb a my dělali pořád nějaký chyby. On nám Čepek vždycky vynadal, ale pak nás pozval na panáka.
U profese rekvizitář mají možná diváci a divačky hrubou představu o tom, co tahle práce obnáší během představení, to ale asi není všechno, co máte s kolegyní Evou Střihavkovou na starosti…
Co se týče představení a jeviště, řekl bych že je to tak zhruba patnáct, dvacet procent veškeré naší práce. Taková spíš třešnička. Když se dělá nová premiéra, tak máme za úkol sehnat, případně vyrobit rekvizity – pokud je možné je vyrobit. A pak, když se to rozjede, tak největší a permanentní stres je udržovat ty skupiny předmětů funkční a neporušený. Máme třeba patnáct, dvacet inscenací, v každé je 150 rekvizit, což znamená žonglování se stovkama rekvizit, které prostě musíš udržovat v kondici na další představení. No a když přijdou nějací atomoví herci, tak ty věci se ničí, shoří, rozšlapou, snědí… Já jsem šel do rekvizit po šesti letech, kdy jsem byl šéfem techniky, protože jsem si myslel, že toho mají míň. A to jsem teda šlápnul vedle.
Naopak ale musím říct, že když dostaneme zadání vytvořit rekvizitu, která nikdy nikde nebyla, tak to je pro mě důvod, proč to dělám, to mě baví ze všeho nejvíc. Třeba když pan režisér Smoček dělal SVATBU POZDNÍHO LÉTA, tak tam byl svatební dort, který nevěsta zuřivě zničila a on se potom měl sám uvést do původního stavu. Což byl docela oříšek.
A jak to fungovalo?
Udělali jsem maketu dortu, která měla uvnitř taková tři teleskopická pouzdra na deštníky, to ta herečka v rámci ničení splácla a zpátky se to pak nafouklo tlakovou láhví, která byla schovaná pod stolem. Nejdéle trvalo přijít na součástku, která ten celý dort zvedne do původní polohy. Nakonec to vyhrály takové ty veterinářské rukavice, které si natahuješ až po rameno. Svázal jsem tři k sobě a tlaková láhev je nafoukla. Pan Smoček byl s výsledkem spokojen, já už tolik ne. Spíš jsem se tomu smál a všichni herci se mnou, protože to nevypadlo úplně přesvědčivě.
Součástí merche Činoheráku jsou nově i pohledy s hláškami – tzv. memy. Na jednom z nich se rekvizitář snaží zabránit suvenýrůchtivým divákům, aby si domů odnesli buchty z BURKEHO. Platí to pořád? Chtějí diváci rekvizity domů? O co jsi musel nejvíc bojovat?
Buchty už berou spíš jenom tehdy, když vyloženě spadnou z forbíny až do hlediště. Musím říct, že je to čím dál tím míň. Vždycky se někdo najde, kdo si takhle něco v zápalu nebo z nadšení vezme (těžko říct, co s tím pak doma dělá) a nám to chybí.
Ale v UJETÉ RUCE to byl větší problém. Byl tam kufr s gumovýma useknutýma rukama, ale to byly jen takový lacinější atrapy. Pak tam ale byla jedinečná speciálně vyrobená a nenahraditelná ruka – i s chlupama – která zůstala po představení na jevišti a nějaký divák si ji jednou odnesl. A my jsme na to přišli až před dalším představením, rozhodně nebyl čas nějakou podobnou vyrobit. Takže jsme volali do muzea voskových figurín a tam nám vyšli vstříc a zapůjčili nám ochotně dvě ruce. Jedna byla profesora Einsteina a druhá byla Nicolase Cage. Pak se sice vyrobila nová, ale ten večer nás zachránili.
Na jevišti se objevují i tzv. spotřební rekvizity – v TRAMVAJI máme meloun, v K.Š.E.F.T.u sušenky, v DUCHOVI dokonce celé vařené jídlo. Zajímalo by mě, jestli je nějaký typ rekvizit, nebo třeba i něco úplně konkrétního, co nerad vidíš na seznamu rekvizit, když se připravuje nová inscenace?
Určitě. Za prvé jsou to věci, které se z podstaty rozbíjejí. Skleničky a hrníčky jsou ještě dobrý, ale když se jedná třeba o sádrovou sošku nebo podobné věci, tak to potom vyžaduje třeba i výjezdy za Prahu, pokud je třeba pořídit nové. Já to navíc vozím na zádech v MHD, protože nemám řidičák. Pak jsem vždycky opatrný, když se jedná o výbušniny, pyrotechniku, popravy různého druhu. U těch zbraní to totiž můžeš ovlivnit jenom částečně – když je třeba špatný náboj nebo blbá rozbuška, tak to nebouchne a oni na tebe řvou a ty za to nemůžeš. No a potom nezanedbatelná věc jsou rozměry výpravy a rekvizit. Protože my jsem tady opravdu hodně prťaví a mám pocit, že na to moc lidí nedbá nebo nevěří. Takže jsem takoví hodně přehlcení, žijeme tady jak v raketoplánu.
Rekvizitárna se hemží kromě stávajících rekvizit i relikviemi, které pamatují inscenace už dávno odderniérované. Jaké speciality nebo grály se tam momentálně ukrývají?
Momentálně právě kvůli nedostatku místa schovávám spíš jenom věci, které vím, že by byly těžko nahraditelné.
Takže je to spíš praktická sbírka?
Ano. Ale jinak si schovávám spíš takové artefakty než rekvizity. Třeba mám schovanou zlomenou karabinu, která nevydržela a praskla pod Vašíkem Šandou v KATECH. Oni ho tam věší, a tehdy se to s ním utrhlo, spadnul a my jsem se na jeviště plížili po břiše, abychom zjistili, jestli dýchá nebo to jenom hraje. Nebo mám prasklou žárovku, od které jsme tady hořeli během představení.
Někteří režiséři mají občas tendenci obsazovat do vedlejších a menších rolí i členy a členky zázemí – zahrál sis někdy?
Mnohokrát. Poprvé to bylo úplně krátce po nástupu – asi tři, čtyři dny – na zájezdě v Litvínově. Vím určitě, že kdybych věděl, že bude v rámci práce hrozit, že budu stát na jevišti, tak bych nenastoupil, protože jsem prostě stydlivý člověk. Nicméně jsem se tam ocitl – v inscenaci OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE a dopadlo to tak, že jsem rozesmál celý lazaretní vůz a pak celé divadlo. Bylo to velmi vtipné a velmi trapné.
Záměrně?
Ne, vůbec ne. Já mám totiž tu neblahou vlastnost, že když jsem na jevišti, tak mi připadá úplně všechno vtipný – podívám se a pán v první řadě má neskutečně vtipný boty, tak uhnu pohledem a tam má nějaká paní vtipný brejle, takže za chvíli už nemám tím pohledem kam uhnout. No a tam se stalo, že Jana Švandová a paní Jakoubková dělaly sestřičky, my jsem jim leželi hlavama na břiše a ony nám ty hlavy obvazovaly. No a paní Jakoubkové v tom břiše začalo kručet a když se to několikrát opakovalo, tak jsem se už prostě rozesmál nahlas, se mnou rozesmál celý lazaretní vůz a posléze celé litvínovské divadlo.
Takže raněného jsi pak už nehrál?
Hrál, pak ještě mockrát, ale naučil jsem se ty věci nevnímat. A vlastně když jdu na jeviště, nechávám Janáka v portále. Klidně se tam vyskytnu, ale pod podmínkou, že nebudu nic říkat. Protože to už se mi taky stalo. Většinou jsem hrál buď davové scény nebo mrtvoly. Mrtvého čeledína rozpáraného kancem, mrtvého Oldu Víznera – ale taky jsem třeba zaskakoval číšníka v NEBEZPEČNÝCH VZTAZÍCH. Tam jsem řekl asi jedno slovo, což se ještě dalo. Pak jsem měl mluvit v KOČIČÍ BAŽINĚ, ale tam tu moji roli naštěstí vyškrtli. Měl jsem tam mít jenom jednu větu – Narodila se nám tři krásná telátka. A v inscenaci IVANOV jsem měl roli sluhy Gavrily a říkal jsem tam větu To je ale nuda, což mělo velký úspěch. V rámci těch představení jsem se na jevišti vyskytoval vícekrát, pořád jsem tam něco nosil, klepaly se mi ruce, až cinkaly skleničky.
Máš nějakou inscenaci, která ti obzvlášť utkvěla v paměti z hlediska tvé profese – výroby, přípravy nebo obsluhy rekvizit?
Vybavuju si ĎÁBLOVU HOUPAČKU, to dělal Roman Polák a tam bylo spousta přestaveb, spousta obrazů, spousta rekvizit, věšelo se tam, střílelo a kydala se tam bramborová kaše. A byl to chaos. Ono se to nehrálo moc dlouho a pochybuju, že to někdy proběhlo úplně bez problémů. Byl to takový rekvizitářský čtvrtý kruh dantovského pekla.
No a pak OSIŘELÝ ZÁPAD, který miluju a nenávidím stejnou měrou. Miluju ho jako divák, ale pro nás je to rekvizitářská státnice – střelba, výbuchy…
(ukázka technických poznámek pro rekvizitáře k průběhu představení ĎÁBLOVA HOUPAČKA)
A nakonec – co oblíbená inscenace, nemusí být ani aktuální, vybral bys jednu?
Jednoznačně PAN POLŠTÁŘ. Nejen, že jsem dělal ilustrace do programu, ale to zkoušení, ten výsledek… Taky jsem tam hrál mučeného a ve scéně, kdy probíhá mučení jakoby ve vedlejší místnosti, jsem místo herců křičel v zákulisí já. Vždycky jsem měl hrnec a v danou chvíli vykoukla Markéta (inspicientka Markéta Řezáčová, pozn. red.) a řekla: řvěte.
Když se to zkoušelo, přišel jsem jednou domů z práce, šel jsem si zakouřit a najednou se mi úplně roztřásla brada a úplně bezdůvodně jsem se rozbrečel. To bylo tak očistný. Já brečel asi po třiceti letech, a měl jsem pocit, jako bych otevřel okna v zabedněným pokoji.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
Režie: Tomáš Dianiška / Dramaturgie: Markéta Kočí Machačíková, Barbora Sedláková / Výprava: Lenka Hollá / Hudba: Matej Kristián Lišiak / Inspice: Jana Kohoutová / Nápověda při zkouškách: Irena Fuchsová / Hrají: Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Sandra Černodrinská, Romana Widenková, Vasil Fridrich, Václav Šanda, Jakub Burýšek, Jindřich Herbst.
Bylo nebylo, v jedné malé republice – flíčku na mapě Evropy – žily v průběhu 20. století čtyři dámy. A každá z nich měla tajemství… Romana Widenková jako Hana Benešová. Sandra Černodrinská jako Marta Gottwaldová. Markéta Stehlíková jako Viera Husáková. Lucie Žáčková jako Olga Havlová.
28. října 2024 uděloval prezident České republiky Petr Pavel ocenění osobnostem české kultury a umění.
Gratulujeme k Řádu Bílého lva občanské skupiny 3. třídy
Jiřímu Kyliánovi,
který se v Činoherním klubu v roce 1966 jako choreograf podílel na inscenaci hry Aleny Vostré NA KOHO TO SLOVO PADNE
Gratulujeme k Medaili za zásluhy 1. stupně o stát v oblasti kultury, výchovy a školství:
Jaroslavu Vostrému,
šéfredaktorovi časopisu Divadlo, spoluzakladateli Činoherního klubu, prvnímu uměleckému šéfovi ČK (1965-1972), řediteli ČK (1990-1993), dramaturgovi a režisérovi, překladateli, divadelnímu teoretikovi a pedagogovi.
Blahopřejeme k Medaili za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění:
Ondřeji Vetchému,
členovi Činoherního klubu od roku 1986,
divadelnímu, filmovému a televiznímu herci, pedagogovi, celoživotnímu iniciátorovi, účastníku a podporovateli řady společensko-prospěšných aktivit.
a
Daniele Kolářové,
která hraje v Činoherním klubu v inscenaci
Beaty Parkanové MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU,
divadelní, filmové a televizní herečce, činné rovněž v charitativní oblasti.
Ξ
TŘICÁTY PÁTÝ.
Činoherní klub se už druhým rokem zapojuje do Týdne svobody – projektu, který zaštiťuje nezisková organizace „Děkujeme, že můžem“. V jeho rámci budou mezi 11. a 17. listopadem probíhat kulturní a vzdělávací akce spojené s tematikou svobody, demokracie a aktuálních společenských výzev.
V Činoherním klubu se připojíme hned třikrát. Nejprve v pátek 15. listopadu poprvé uvedeme v Činoherní kavárně TRIALOG VE SMEČKÁCH, talk show Vasila Fridricha, který si do každého dílu pozve dva hosty spjaté s Činoherním klubem. V sobotu večer bude možné vidět naši nejnovější inscenaci HRÁČI a v neděli 17. listopadu se v rámci samotné oslavy 35. výročí Sametové revoluce můžete těšit na nadupaný divadelně-literárně-hudební program.
Přijďte společně s námi 15., 16., a 17. listopadu
oslavit 35 let svobody!
Ξ
17. LISTOPAD V ČINOHERNÍM KLUB:
ČINOHERNÍ KAVÁRNA / 15.00:
Pavel Kohout / LETOROSTY SAMOMLUV
Scénické čtení z knihy Pavla Kohouta.
Režie: Jiří Pokorný/ Čtou: Eva Salzmannová, Martin Finger, Tomáš Krejčíř.
Scénické čtení úryvků z knihy Letorosty samomluv básníka, prozaika, dramatika a jednoho z tvůrců Charty 77 Pavla Kohouta.
LETOROSTY SAMOMLUV
Ve svém čtyřiadevadesátém roce se autor několika desítek divadelních her, románů, memoárománů a filmových scénářů Pavel Kohout rozhodne pod „anonymním pseudonymem“ Pako naskočit znovu do nekončícího štafetového závodu – už se čtvrtou generací literátů a čtenářů doma i ve světě. Zvolí k tomu náročnou „svěrací kazajku“ dramatických i anekdotických monologů, které se vážou ke každému z roků jeho života, a esemeskově stručných poznámek, které doplňují každý text a současně mapují lidský, občanský, umělecký i osobní stav autora LETOROSTŮ SAMOMLUV v dané době.
ČINOHERNÍ KLUB / 17.00:
Kancelář Blaník / SAMETOVÝ DÍL KANCELÁŘE BLANÍK
Pop-up skeč– K výročí sametové revoluce přijede Činoherní klub zkontrolovat Tonda Blaník se svým týmem.
Hrají: Tonda Blaník a soubor Činoherního klubu
Politicko-satirický seriál internetové televize Stream.cz vysílaný od roku 2014. V hlavní roli vystupuje legendární lobbista Tonda Blaník (Marek Daniel), který si nebere servítky a nekompromisně řídí politické dění. Kancelář spolu s ním tvoří ještě asistent Luboš neboli „Žížala“ (Michal Dalecký) a sekretářka Lenka (Hálka Třešňáková).
ČINOHERNÍ KLUB / 20.30
BÁRA HRZÁNOVÁ & CONDURANGO
Koncert k 35. výročí sametové revoluce
Hrají: Bára Hrzánová & Condurango
V rámci 60. sezóny zařazujeme do programu Činoherního klubu a Činoherní kavárny sérii koncertů, které odehrají současní nebo bývalí umělci napojení na Činoherní klub. Jako první uslyšíte Báru Hrzánovou s kapelou Condurango. Bára účinkovala v Činoherním klubu ve čtyřech inscenacích – v roce 2000 v NÁVRATU DO POUŠTĚ v režii Romana Poláka, Martin Čičvák ji obsadil nejprve roku 2001 do PROCESU Alexandra Vasiljeviče Suchovo-Kobylina a později do MISANTROPA. Představila se také v ČEKÁNÍ NA GODOTA Juraje Herze.
Bára Hrzánová & Condurango /
Originální latinsko-americká hudba z Budějic.
Kapelu Condurango založili počátkem 80. let na DAMU herečka Bára Hrzánová a Pavel Anděl, ke kterým se později připojili Vladimír Kosík a Ivo Novák a v roce 1986 také Miloš Šikola. Postupem času se kapela rozšířila o mladou krev v podobě Antonína Holuba, Matyáše Mejzra a Nicholase Roye Arthofera, ale také o legendárního akordeonistu Mária Biháriho. Hudba Báry Hrzánové a Ivoše Nováka rozeznívá nejen Bářiny autorské texty, ale také díla známých spisovatelů a básníků od Lorcy přes Morgensterna či Tolkiena až po Otokara Březinu. Nyní se Condurango vrací na hudební scénu po šestileté pauze v plné síle, s novým repertoárem i nezaměnitelnou energií, kterou rozdává posluchačům všech generací.
Ξ
Zájezdy Činoherního klubu / Listopad:
Nymburk: 5. – úterý /
Marius von Mayenburg: OŠKLIVEC
„Celý život jsem od svého obličeje nic nežádal. S tím je konec.“ Satirická komedie.
Překlad: Kateřina Bohadlová / Režie: Braňo Holiček / Hrají: Vojtěch Kotek, Marta Dancingerová, Martin Finger, Václav Šanda.
Kutná Hora: 13. – středa /
Beata Parkanová: MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU
„Napiš brzy a už se vrať.“
Režie: Beata Parkanová / Hrají: Daniela Kolářová, Lucie Žáčková, Romana Widenková, Martin Finger.
Ξ
11. října proběhla první debata sezóně 2024/25 mezi diváky, herci a tvůrci inscenace MILÁ EVIČKO, MILÝ LUĎKU.
Děkujeme za hojnou účast a věříme, že se našich debat účastníte stále v dobrých a příjemných počtech.
Ξ
ČINOHERNÍ KLUB UVÁDÍ:
Přehlídku amatérských divadelních souborů pořádá: Památník ticha o.p.s. / ve spolupráci s Činoherním klubem /
s odbornou garancí NIPOS-ARTAMA / za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Neděle 3. listopadu / 19.30
Divadlo SoLiTEAter
Rajiv Joseph: STRÁŽCI TÁDŽ MAHALU
„To my dostáváme úkoly, které nikdo jiný nechce.“
Překlad: Jakub Škorpil / Režie: Libor Ulovec / Hrají: Václav Bartůšek a Jakub Charvát.
Píše se rok 1648, Ágra, Indie. Přátelé Humájún a Bábur, strážci císařské gardy, mají pochybné privilegium hlídat u Tádž Mahalu noc předtím, než bude za úsvitu slavnostně odhalen jako nejkrásnější stavba světa. Událost, která otřese jejich hodnotami, přátelstvím a možná i životy.
Drama oceněné cenou Obie jako nejlepší americká hra 2016.
Inscenace byla uvedena v hlavním programu Jiráskova Hronova 2024.
(www.soliteater.cz).
Neděle 24. listopadu / 19.30
Kytlický ochotnický spolek / Kytlice
Václav Kliment Klicpera / KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST
Úprava a texty písní: Emil František Burian / Režie, výprava, dramaturgie: Helena Albertová / Text závěrečné písně: Alida Horváthová / Režijní spolupráce: Andrea Landovská, Petr Kubát, Vítek Vejražka / Asistentka výprava: Lida Baslová / Hudební spolupráce – orchestr: Marie Šťastná, Štěpán Skopový, Anna Bartošová / Výtvarník plakátu: Vítek Vejražka / Produkce: Šárka Krejčová / Nápověda: Andrea Landovská / Hrají: Vítek Vejražka, Alida Horváthová, Alena Roenschein, Tomáš Milata Viktor Fatka, Karel Krejčí, Přemek Chlad, Petr Kubát nebo Zdeněk Novák, Šárka Krejčová, Lída Baslová, Olinka Koderová, Katka Trylčová, Viera Gutová, Jana Kostolná, Nada Rabová, Jarka Skopová.
Ξ
Úryvek z rozhovoru s Jaroslavem Vostrým O scénování a mimování / Jiří G. Růžička A2 / 08/2022:
Činoherní klub vznikl v polovině šedesátých let možná i trochu náhodou. Jakou jste měl o jeho budoucnosti představu a jak vznikal kolektiv herců a režisérů, kteří pak výrazně ovlivnili nejen divadlo, ale i film?
Řadou náhod se obvykle uskutečňuje to, co muselo přijít. I bláznivé nápady a tajná přání. Ale hlavně je třeba vyvinout vlastní, a dokonce úporné úsilí a nebát se rizika. Jaká byla původní představa? Té odpovídaly přicházející inscenace: Smočkův Piknik a Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Menzelova Mandragora, Schormův Zločin a trest, který jsem zdramatizoval společně se svou ženou Alenou Vostrou, Na koho to slovo padne a Revizor v režii Jana Kačera nebo Narozeniny, které jsem inscenoval já. Tato představení z prvního tříletí vytvořila pevný základ, ze kterého se divadlo mohlo vyvíjet dál. Piknik, Burke, Alenino Slovo existovaly předem. A jak se formoval ansámbl? Také jsme o sobě věděli už předem. Jen musel přijít ten pravý čas. O tom, jestli se taková věc povede, anebo nepovede, rozhodují dobové podmínky. Tady šlo o podmínky šedesátých let.
Čím vysvětlit tehdejší obrovské kulturní vzepětí?
Něco se lámalo v celém euroamerickém prostoru. Nějaká energie, pozitivní i negativní, se chtěla projevit. A u nás v té době nastala krize režimu, se kterou přišlo přání svobody a pocit nároku na svobodu, kterým znejistělý režim nebyl schopný rázně čelit, protože si nemohl dovolit původní stalinistickou brutalitu. Začala se hlásit o slovo nová generace a byli tu ještě lidé z první republiky i ti, kteří měli důležité slovo po květnu 1945. Únor 1948 jim je vzal, a teď se ho znovu – byť opatrně – mohli ujmout. Šlo o zadrženou energii, která se teď mohla projevit. Protrhávaly se hráze. Krajně surové přerušení vývoje, založeného na vyspělosti české kultury, vývoje, který začal někdy v devadesátých letech 19. století a dostal mocný impuls založením první republiky, nastalo za normalizace. To, co přišlo po listopadu s klausovským neoliberalismem, rozhodně nebylo příznivé pro obnovení kulturní kontinuity.
Proč k navázání na předchozí úspěchy nedošlo? Mohl za to nezájem vládní politiky a s tím spojené podfinancování kultury? Únava z rychlého zahlcení kulturního prostoru? Nebo už nebylo proč či proti čemu tvořit?
Ukázalo se, že vstát z mrtvých není zas tak snadné – i když v daném organismu ještě neodumřelo vše. A specificky české vydání thatcherismu tomu rozhodně nepomohlo. Chyběl dostatek protilátek, které v zemi jeho původu nechybějí, protože jde o velkou, kontinuálně se rozvíjející kulturu s nějakým základem. A tenhle základ měl být u nás zničen a na tom zničení se pracovalo už příliš dlouhou dobu. Takový základ brání i tomu, aby mocenské nahrazování kultury kulturním průmyslem zasáhlo její hlubší vrstvy. Hlubší zdroje tvořivosti se obejdou bez viditelného vnějšího podnětu – jejich důvodem je život a jeho obrana i rozvíjení za všech okolností. Základ, o který jde, ovšem potřebuje i příslušné instituce s jistým trváním – například nakladatelství. Československý spisovatel, Odeon, Mladá fronta najednou zmizely ze světa. A za Československým spisovatelem stála tradice nakladatelství Borový i Topič a za Odeonem Družstevní práce. Zničit takové nakladatelství znamená zničit celou síť kulturně-ekonomických vztahů, bez kterých se úspěšná nakladatelská produkce neobejde.
Stav domu – architektonické památky – na Národní třídě, kde Družstevní práce a Odeon sídlily, představuje přímo symbol. Dům u Topičů je skvěle udržovaný a sídlí tam banka. To, co se stalo ke konci roku 1989, byl šok, jehož obsah jako by nebyl čas vstřebat, a vedle úleku, který se dostavil po okamžiku nadšení, v něm byly přítomny i zcela falešné naděje – viz přesvědčení tak mimořádného intelektuála, jakým byl Pavel Tigrid, že nějaké ministerstvo kultury není v současné situaci třeba. Umění je a bude vždycky nepovinné, ale kultura by měla být povinná. Demokracie se bez ní totiž neobejde, stává se bez ní jakousi parodií sebe samé.
(…)
Talk show Báry Grafnetrové !
Hudebně zábavný večer s hostem Janou Švandovou, divadelní a filmovou herečkou mnoha tváří. Příběhy o životě, divadle i z natáčení filmů.
Vstupenky přímo na místě v den konání akce.
Rezervace – Tel: 602 451 380
Jsem typický vysrabovač. Hodně mluvím o tom, co bych chtěla, ale jak přijde na věc, tak mám tendence se cukat a dávat hlavu do písku. Tentokrát jsem zase někde vyprávěla, jak strašně potřebuju do Barcelony, kde jsem byla kdysi dávno se ségrou. Podbarvila jsem celý to žvástání výrazy typu “reunion, kdy jindy než teď, je to město mýho srdce” a bla bla. Hodně jsem to tenkrát prožívala.
Ségra toho asi měla plný zuby a normálně koupila letenky! Okamžitě, jak mi to volala, mě polil studený pot a chřípí se mi začalo nekontrolovatelně třást. Chvíli jsem měla chuť zalézt pod postel a vylézt až s medvědama na jaře, ale pak mi došlo, že je mi pětatřicet a že tohle už se nehodí. Šla jsem si lehnout na gauč. Naštěstí mě ségra zná a ví, že potřebuju jen chvíli času, abych se mohla začít těšit. Po měsíci jsem byla dobrá!
Tak jsme vyrazily! Jen my dvě! Twin’s reunion! Barcelona baby!
Viola má migrénu a já to se svým entuziasmem trochu přepálila už na začátku. Cítila jsem všeobjímající lásku. Měla jsem chuť obejmout všechny a všechno. Stewarda! Paní, co seděla vedle mě a při spánku jí tekla slina. Dokonce bych nejradši objala i náš kufr. Naštěstí to všichni dali s grácií. A ten kufr, ten nepraktickej kufr, jsme prostě musely vzít. Jako sice všechno lowcost, ale co kdyby ty štekle a šnorchl někdo z nás nutně potřeboval? A co teprve ty dva trenčkoty, náhradní brýle a skládací sušák? No a co, že jedem jen na 4 dny? Tvoje bába nic nepotřebuje, my jo! Cestou v letadle se mi z trvalého úsměvu začalo dělat až trochu nevolno, ale co už, mně nic nevadí! Dneska ne! Jen pro informaci, ségra tuhle moji sluníčkovou fázi celou prospala. Je skvělej parťák na cesty.
Když jsme dorazily, vzaly jsme si taxíka, který nás za zhruba 900 korun hodil do čtvrti, kde jsme měly zaplacený Airbnb. Viola vybrala “skutečně autentický kout Barcelony”… Když jsme to řekly taxikáři, tak jen pozvedl obočí a významně se na nás podíval se slovy, že to je “bastante peligroso”, tedy dost nebezpečný. Prosim vás, klídeček… jako my budeme v pohodě, jsme přece holky z Dejvic.
Viole migréna nepolevuje, ba dokonce mám pocit, že po týhle informaci začala vidět záblesky. Já furt držim. Jakmile jsme vjeli do naší ulice, úsměv mi začal lehce tuhnout a chřípí se opět začalo hlásit ke slovu. Když jsme vystoupily, řidič se na nás podíval, jako by to mělo být naposled a rychle odjel. Stály jsme tam na rohu omšelé ulice plné řeznictví, kde ve výlohách prodávali jehněčí hlavy, smrdělo to tam močí, a říkaly si, že doma pod postelí je to přeci jen o trochu lepší. Jakmile Viole polevila migréna, dostala jsem panickou ataku. S pocitem, že už se nikdy v životě nenadechnu jsme po 30 minutách čekání konečně poznaly Claudii a Briana, učitele jógy, u kterých jsme se ubytovaly. Ve skutečnosti to byl Abdul a Samir a v bytě bylo kromě nás i několik osamělých podivínů a společensky unavených párů. Ale pokoje se daly zamykat a koupelnu jsme měly hned vedle. Usnuly jsme s pocitem relativního bezpečí.
K ránu mě probudily hlasité rány, chrchlání a trvalé splachování. Ano, ta koupelna za zdí hned vedle naší postele byla sdílená. Nevadí, nejsme přece žádný frfni. Jen když někdo šel na záchod, tak jsem si pro jistotu zacpala uši. Člověk nikdy neví.
Celé dny jsme stejně trávily venku, kde bylo oproti podzimní Praze asi o dvacet stupňů víc. Viola si krásně držela režim, který má nastavený se synem a to sice: snídaně, do školky, obídek, spinkání, svačinka, hry, večeře, vyčůrat a dobrou! Pro hradčanskou kobru s úplně přehozeným režimem docela fuška. Zatímco Vildě se pokojně na pláži střídaly odpolední mikrospánky jeden za druhým, mně kapaly sliny po vysokých kudrnatých Španělech.
Nicméně po dvou dnech se náš režim ustálil a já se začala normálně přezouvat a chodit spát “po o”. A že jsme si ty obídky uměly užít. Neochutnaly jsme snad jen písek na Barcelonetě, jinak to máme všechno za sebou. A kluky jsem nechala ladem, asi by to tentokrát byla spíš komplikace.
Koukám teď na mraky z letadla a říkám si, jak je fajn mít někoho, kdo vám vyndá hlavu z písku, objedná to nejhorší ubytování a pak se s vámi prochechtá až do odletu domů. Buřte, díky!
P.S.: Letíme zpátky ověšené jako vánoční stromečky, já mám na sobě dvoje kalhoty, tílko, mikinu, bomber, trenčkot a dvoje ponožky. Druhý boty mám zaklíněný v kabelce hned vedle jamon serrano a olivovýho oleje. Možná příště ten šnorchl nechám doma. Ať žije lowcost!
P.P.S.: Viola už zase chrápe. No jo, je po o.
Přátelé, kamarádi, přítelkyně, kamarádky Činoherního klubu, v sobotu 2. listopadu se už podruhé bude v odpoledních a večerních hodinách konat v Činoherní kavárně BLEŠÁK ČÉKÁ.
Činoherní klub se už druhým rokem zapojuje do Týdne svobody – projektu, který zaštiťuje nezisková organizace Díky, že můžem. V jeho rámci budou mezi 11. a 17. listopadem probíhat kulturní a vzdělávací akce spojené s tematikou svobody, demokracie a aktuálních společenských výzev.
V pondělí 7. října 2024 proběhla první čtená zkouška hry ZAKLETÉ DÁMY. Původní hru pro Činoherní klub napsal a režíruje Tomáš Dianiška.
Tomáš Dianiška
ZAKLETÉ DÁMY
29. 5. čt 19:00
8. 6. ne 19:30
10. 6. út 19:30
"Na to, že jsi soudružka prezidentová, zůstáváš skrytá, skromná, to je pěkné." Dokufikce z Hradu a Hrádečku.
Bylo nebylo, v jedné malé republice – flíčku na mapě Evropy – žily v průběhu 20. století čtyři dámy. A každá z nich měla tajemství… Co se dělo za zavřenými dveřmi? Co tajila Hana Benešová, co neříkala Marta Gottwaldová, o co se tajně pokoušela Viera Husáková a co pokoušelo Olgu Havlovou?
Romana Widenková jako Hana Benešová.
Sandra Černodrinská jako Marta Gottwaldová.
Markéta Stehlíková jako Viera Husáková.
Lucie Žáčková jako Olga Havlová.
Čtyři aktovky propletené do sebe. Kvarteto osudů žen, které stály ve stínu prezidentů. Čtyři osobnosti s vlastními příběhy. Kvarteto princezen zakletých samotnými princi.
OLGA: V TOMHLE STÁTĚ JE MOŽNÝ VŠECHNO.
Původní hru – dokufikci volně na motivy příběhů československých prvních dam – pro Činoherní klub napsal a režíruje Tomáš Dianiška. Ke spolupráci říká:
„Mám pocit, že tady se pěstuje činohra, která je hrozně autentická. Až mě překvapilo, že to funguje. (…) Herci tady mě naučili tomu s radostí podlehnout. Že tomu věřím, že se to takhle dá hrát a nemusí to být čistej stroječek, na jakej já jsem zvyklej. Stojí to na autenticitě; je na tom hrozně zábavný sledovat právě chybu nebo to, že to není úplně přesný. S tím pracuju poprvý.“
Jméno Tomáš Dianiška je nejvíce spjaté s Divadlem pod Palmovkou, ale jako autor i režisér pravidelně spolupracuje s nejrůznějšími divadly po celé republice (mj. ŠPINARKA v Divadle Petra Bezruče, BURIAN v Divadle F. X. Šaldy v Liberci nebo TĚLO TAJNÉ AGENTKY v Klicperově divadle v Hradci Králové). Za svou dramatickou tvorbu byl několikrát oceněn odbornou divadelní obcí – v Cenách divadelní kritiky zvítězily v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra jeho texty hned několikrát (roku 2019 to byly TRANSKY, BODY, VTEŘINY; v roce 2020 294 STATEČNÝCH, o rok později ŠPINARKA a v roce 2023 TĚLO TAJNÉ AGENTKY). Tomáš pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a loni debutoval také jako filmový režisér snímkem LÍTÁ V TOM.
GOTTWALD: TADY ZŮSTAT NEMŮŽETE, V JEDNOM KUSE SEM CHODÍ ČETNÍCI. PODEZÍRAJÍ MĚ, ŽE CHCI ROZBÍT DEMOKRACII.
MARTA: A CHCEŠ?
Hra ZAKLETÉ DÁMY vznikla přímo pro Činoherní klub a na míru našim hercům, Tomáš v ní zpracoval osudy čtyř prvních dam. Jedná se o fikci; jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi však není čistě náhodná.
Děkujeme Ladislavu Stýblovi za poznámky během psaní textu.
Děkujeme Adamu Dvořákovi za kávu na zkoušky.
Děkujeme Baru Součkové (Flora ve vlasech) za vyrobení věnečku na focení vizuálu inscenace.
Olga Havlová, Soňa
Lucie Žáčková
Viera Husáková, Anastasia
Markéta Stehlíková
Marta Gottwaldová, Ošetřovatelka
Sandra Černodrinská
Hana Benešová, Krejčová
Romana Widenková
Klement Gottwald, Jan Kašpar
Vasil Fridrich
Gustáv Husák, Vladimír Haškovec
Václav Šanda
Václav Havel, Edvard Beneš
Jakub Burýšek
StBák
Jindřich Herbst
režie
Tomáš Dianiška
dramaturgie
Markéta Kočí Machačíková
Barbora Sedláková
výprava
Lenka Hollá
hudba
Matej Kristián Lišiak
Děkujeme:
Adam Dvořák,
Ladislav Stýblo,
Pavel Carbol,
Baru Součková
délka představení 2:30
přestávka ano
inspice
Jana Kohoutová
nápověda při zkouškách
Irena Fuchsová
světla
Milan Pastyřík
Petr Taclík
Petr Olša
zvuk
Radek Šebele
Josef Münzberger
Milan Pastyřík
Petr Taclík
rekvizity
Jan Janák
Eva Střihavková
masky
Zuzana Báťková
Lucie Lukešová
Vendula Odvárková
garderoba
Veronika Čejková
Martina Brouzdová
Martina Kšírová
stavby
Tomáš Olejník
Tomáš Madar
Martin Voves
Jindřich Herbst
Kryštof Lubomírský
Martin Valko
Ta trocha historie nikoho nezabije:
Listopad – premiéry a události ČK
Listopade, listopade, / už ti mlha světlo krade, / poslední list plachtí k zemi. / Mráz přijíždí se saněmi, / já však chodím raději / k škole vonnou alejí.
V listopadových měsících 20 premiér.
DNES:
Ξ
TEHDY
Ξ
Albert Camus: SPRAVEDLIVÍ
20. listopadu 1965 – 6. dubna 1968 / repríz: 67
Ξ
Jan Vodňanský, Petr Skoumal: S ÚSMĚVEM DONKICHOTA
20. listopadu 1970 – 25. dubna1974 / repríz: 68
Ξ
Jozef Gregor-Tajovský: ŽENSKÝ ZÁKON / 24. listopadu 1976 – 16. května 1978 * Helena Albertová: PARÁDNÍ POKOJ / 29. listopadu 1976 – 13. října 1978.
Ξ
Jaroslav Vostrý: TŘI V TOM
16. listopadu 1978 – 16. října 1985 (derniéra Klicperovo divadlo Praha 8-Kobylisy) / repríz: 459
Na motivy komedie dell´arte sestavil Jaroslav Vostrý a secvičil Jiří Menzel, který byl tak laskavý a podepsal i autorství této komedie. Jaroslav Vostrý byl v letech 1973-1990 pro Činoherní klub zakázaným autorem.
Režie: Jiří Menzel / Výprava a kostýmy: Jiří Benda (poradce při úpravě dekorace: Libor Fára) / Dramaturgie a příprava programu: Věra Kubíčková / Hrají: Josef Abrhám, Petr Čepek, Veronika Freimanová, Jiří Hálek nebo Josef Vondráček, Rudolf Hrušínský ml. Jiří Kodet, Jiřina Krejčíková, Libuše Šafránková nebo Jana Švandová, Miloslav Štibich nebo Václav Kotva, Oldřich Vízner, Jiří Zahajský.
Ξ
Bohumil Hrabal: NĚŽNÝ BARBAR
5. listopadu 1981 – 22. listopadu 1990 / repríz: 253
Divadelní adaptace. Václav Nývlt / Úprava a režie: Ivo Krobot / Dramaturgie: Vladimír Procházka / Výprava: Libor Fára / Hudba: Jiří Bulis / Pohybová spolupráce: Ctibor Turba / Hrají: Petr Čepek, Jiří Císler, Jiří Zahajský, Jiřina Třebická, Rudolf Hrušínský ml., Veronika Freimanová nebo Lenka Skopalová, Nina Divíšková, Miloslav Štibich, Josef Vondráček, Eva Jakoubková, Václav Kotva,Petr Nárožný, Jiří Hálek, Miroslav Jabůrek, John Bok, Radvan Pácl, Stanislav Štícha.
Ξ
Nikolaj Vasiljevič Gogol: HRÁČI
22. listopadu 1982 – 7. června 1991 / repríz: 223
Ξ
Alfred de Musset: MARIANNINY ROZMARY / 28. listopadu 1983 – 23. června 1986 / repríz 57
Ξ
Informace: Poslední premiéra před první zásadní rekonstrukcí všech prostor Činoherního klubu od roku 1965. Činoherní klub hrál od 1. ledna 1984 do listopadu 1986 v Klicperově divadle Praha 8- Kobylisy (dnes Salesiánské divadlo).
Ξ
Sam Shepard: PRAVÝ ZÁPAD
22. a 23. listopadu 1990 – 18. května 1993 (čs. premiéra) / repríz: 64
Překlad: Jitka Sloupová / Režie: Jan Nebeský / Dramaturgie: Jaroslav Vostrý, Vladimír Procházka / Scéna a kostýmy: Martin Víšek / Hrají: David Prachař, Petr Čepek, Vladimír Kratina nebo Vladimír Čech, Jiřina Třebická později Zdena Hadrbolcová.
Ξ
Molière: LAKOMEC
14. listopad 1992 – 23. června 2000 / repríz: 228
Ξ
Luigi: Pirandello: NAHÉ ODÍVATI
23. listopadu 1993 – 26. ledna 1996 / repríz: 51
Překlad. Alena Hartmanová / Režie: Ladislav Smoček / Dramaturgie: Vladimír Procházka / Scéna: Karel Glogr / Kostýmy: Jarmila Konečná / Asistent režie: Tomáš Roreček / Hrají: Nela Boudová, Michal Dlouhý, Jaromír Dulava, Leoš Suchařípa, Rudolf Hrušínský ml., Nina Divíšková, Lubica Ferencová.
Ξ
Ladislav Smoček: KOSMICKÉ JARO
27. listopad 1995 – 5. května 2002 / repríz: 42
Ξ
Francis Beaumont – John Fletcher: KRÁL NEKRÁL / 6. a 7. listopadu 1998 – 15. června 1999 repríz: 20
Ξ
Edward Albee: KOZA ANEB KDO JE SYLVIE?
Společný projekt: Činoherního klubu a Divadla Aréna / Bratislava / Slovenská republika
29. listopad 2004 – 12. května 2014 / repríz: 68
Ξ
Molière: AMFITRYON / 29. listopadu 2006 – 13. ledna 2008 / repríz: 20 * Anton Pavlovič Čechov: IVANOV /1. listopadu 2007 – 3. prosince 2009 / repríz: 31
Ξ
Martin Čičvák: KUKURA
4. listopadu 2011 – 24. ledna 2015 / repríz: 53
Ξ
Bernard Shaw: PANÍ WARRENOVÁ / 6. listopadu 2014 – 14. listopadu 2017 / repríz 39 * Martin Čičvák: URNA NA PRÁZDNÉM JEVIŠTI / 2. listopadu 2016 – 9. června 2020 / repríz: 41
Tracy Letts: LINDA VISTA / 21. listopadu 2021 – inscenace je stále na repertoáru.
Ξ
ΞΞΞΞΞΞΞ
Veškeré další informace o inscenacích najdete na webu ČK / inscenace /archiv / Historie.
V knihách: Činoherní klub 1965-2005, Činoherní klubu 2005-2015.
Vostrý, Jaroslav: Činoherní klub 1965–1972. Dramaturgie v praxi Divadelní ústav ve spolupráci s Divadelní fakultou AMU; PETR ČEPEK: Talent a osud, Achát, 1996; Obraz a příběh: scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění Jaroslav Vostrý, Miroslav Vojtěchovský / KANT | 2008.; Scénování v době všeobecné scénovanosti: (Úvod do scénologie)
Nakladatelství KANT 2012. ● Sílová, Zuzana: VĚRA GALATÍKOVÁ: obrazy ženského údělu ● Smoček, Ladislav: Činohry a záznamy / Větrné mlýny, 2002. ● Eva Petrová, Anna Fárová, Jan Rous, Věra Velemanová: LIBOR FÁRA, 1999, Nakladatel: Gema Art. ● Věra Velemanová: Vojtěch Lahoda: LIBOR FÁRA dílo, Nakladatel: GALLERY, 2006. ● Hyvnar, Jan O českém dramatickém herectví / in Herci Činoherního klubu v živlu hry (241) / edice Disk / AMU, Kant – Karel Kerlický / 2008. ● Honsová, Petra: Jiří Hálek a Jiřina Třebická / K herectví Činoherního klubu a 60 let / edice Disk velká řada – svazek 28 / Kant – Karel Kerlický 2014 / ● Harold Pinter – Narozeniny & Voltaire – Candide, Galén 2021 / zvukový záznam představení Činoherního roku CD. ● Smoček 90 – publikace k devadesátým narozeninám Ladislava Smočka ● Činoherní klub uvádí 2003 – 2022 – přehlídka amatérského divadla.
