Zvažuju a otevírám oči
Reflektuju. Zvažuju. Zavírám oči. Audio hraje. Otevírám mysl. Jedny dveře zamčený, další nemají kliku. Třetí neexistují. Schodiště, propadlo, temná chodba, dvakrát doleva, jednou doprava, pozor tady je tma a tobogán. Hvězdičky, kousek měsíce, hodně slunce a pár vln. Běžím, utíkám, nic mě nemůže zastavit. Otevírám oči. Jsem tu. Jsem ve snu.
Někdy kolem projde okolo Noční Můra. Je to smradlavá bába, co brázdí noční oblohu na hmoždíři. Hodně se u toho chechtá. Vydává zvuk podobný mrouskajícím se kočkám a rackům na obloze. Jindy se na kus řeči zastaví Půlnoční Běs. Vysokej pán s obludně hlubokým hlasem, místo nohou má pletací jehly a pohybuje se těkavě. Někdy na něj v noci křičím, ale nemám hlas. Nejde ho zahnat jen tak. A pak je tu Krasoň. Popsala bych ho jako opáleného Anthony Kiedise, kteý nebere drogy, ale surfuje. Už z dálky se na mě usmívá a při západu slunce se mu blyští oči o mořskou hladinu.
A to je zrovna ten, kterej se zhmotnil jednou večer v Činoherní kavárně. Se všemi milovanými kolegy jsme přečetli asi 18 textů, který jsem v průběhu času napsala. Bylo to dojemný, vtipný, stresující a neuvěřitelně křehký! Všem se nám klepaly ruce i hlas. Když čtete věci, které jste sami napsali, je to o dost jiné, než když hrajete ve hře, kterou napsal někdo jiný.
Možná si říkáte, že bych se nemusela tak prožívat, jenže sebemrskačství je moje nejoblíbenější disciplína. Takže! V rámci absolutní vnitřní hysterie jsem po celým tomhle krásným večeru dostala takovou migrénu, že jsem měla pocit, jako by mi někdo mlátil půl dne mlátil hlavou o futra. Mžitky před očima mi ukazovaly, že svět je plný zářivých hvězdiček a tělo mě bolelo tak, jako bych strávila týden v ostravských dolech. Spisovatelka ze mě asi nebude, to by fyzicky nešlo! Leda bych se vždycky před čtením nadopovala lexaurinem a pak tam levitovala a mdle se usmívala na lidi okolo sebe. Možná je to tím, že mě na prahu pětatřicátých narozenin chytla krize středního věku. Netušila jsem, kolik problémů umím vygenerovat v hlavě během chvilky! Kolik vrásek musím mít, než půjdu na botox? Mám se přihlásit na kurz UX design, i když v podstatě nerozeznám počítač od walkmana? Kolik špeků na břiše je tak akorát a proč jsem do prdele pořád tak unavená? Jak může být člověk sám k sobě tak neempatický a zlý? Proč mě nikdo nenaučil, že bych k sobě měla být v první řadě laskavá?
Dala jsem si tak několik předsevzetí. Pokud budete chtít, inspirujte se. Uvidíme, kdo to vydrží dýl.
- Nelituj se.
- Nelituj toho, že se nemůžeš litovat.
- Ne každý tě musí mít rád, ne každého musíš mít ráda ty.
- Nejez o půlnoci, bolí tě pak bříško.
- Ne každý kluk, se kterým se vídáš, musí být láska až za hrob. Neboj se být trapná. Víceméně.
- Timothée Chalamet je právě nezadaný, takže ještě pořád můžete jet do Chorvatska na dovču.
- Přestaň se bránit technologiím. S kalkulačkou se tátovi opravdu nedovoláš.
- Slovo “šláftrunk” musel vymyslet úplný debil. Proto si ho nikdy nedávej.
- Nestyď se za to, že na svýho syna zavoláš místo “Vinďo” “Víno”! Jsou horší věci na světě.
- Nauč se konečně rozdíl mezi slovy empatický a apatický. A klidně rozjeď rošambo a začni je používat.
Zvažuju. Zavírám oči. Audio hraje. Otevírám oči. Tobogán, dvakrát doleva, jednou doprava…Tak kdo dneska? Že by?
Další články
