Tajemství loňského laku
Kolik je hodin? Sedím na gauči a třesou se mi ruce. Jen pouhé pomyšlení na onu záležitost ve mně probouzí žaludeční neurózu. Bojím se, že to přijde znovu. Že to udeří v tu nejméně vhodnou chvíli. Zase a znova. Nádech a výdech. A znovu nádech. Aspoň, že v tom nejsem sama. První krok je přiznat si to, druhý začít s tím konečně něco dělat. Jen já a Lucie Žáčková ví. A víme toho hodně.
Psal se rok 2019. Premiéra. V dámské šatně vše probíhalo v lehce chaotickém a nervózním duchu, když najednou Lucie vyřkla tu větu. Větu, která mě probouzí ze sna a nedá mi znova usnout. Větu, která se mi vpila do všech pórů mého bytí.
Od té doby se objevuje vždy jednou za čas přesně v 19:25. Minulý týden už to bylo téměř nesnesitelné, a proto jsem se rozhodla, že už nemůžu dál, že musím konečně ulevit svému svědomí a začít mluvit. Neví se to zcela jistě, v kuloárech se však někteří – a nebudu jmenovat, protože Vašek s Kubou by si to nepřáli – vyjádřili, že mají údajně stejnou nebo alespoň podobnou zkušenost.
Dobře, už jsem připravená, pro jistotu si beru několik žvýkaček najednou, sice se mi díky tomu přestaly klepat ruce, ale začala jsem slintat. Je možné, že tyhle vedlejší účinky budou trvat do konce života?
„Sandruško, kolik je hodin?”
„Devatenáct dvacet pět.”
„Doprdele, musím si ještě NALAKOVAT NEHTY!”
Zpomalený záběr, kroutím hlavou v nesouhlasném gestu… „Luciééé, NÉÉÉ!!!”. Stále ve slow motion se snažím Lucii odehnat od stolku s laky, snažím se jí vytrhnout červený lak z rukou, když v tom…: „Uf, tak jsem to stihla.”
Víte, co asi udělá pátá čerstvá vrstva červeného laku na nehtech? Začne se rozlévat všude okolo, barvit dlaně a kostýmy! Začne ulpívat na kolezích, když si v letmém objetí přejeme „zlom vaz”. A pokud v lepším případě stihne zaschnout, začne se odlupovat, dopadat na nic netušící diváky, drolit se pod podpatky a klouzat pod polobotkami. V roce 1924 nechal pád po laku dokonce herečku Ofélii Čižmárovou doživotně o holi!
Nádech. Výdech. Je 6:20 ráno. Mám celý den volno. Jdu si nalakovat nehty v bezpečí domova. Mám na to celý den, snad to zvládnu. Proč si dávat laťku vysoko, když ji můžu dole překročit?
Další články
