Spolupráce s Institutem Cervantes
Spolupracovat se španělským kulturním Institutem Cervantes jsem začala už nějaký ten pátek zpátky. Ještě před mým nástupem do Činoherního klubu. Konkrétně během covidu na jaře roku 2021. Do Institutu chvíli předtím nastoupil nový ambiciózní kulturní manažer s velkým zájmem o divadlo, Jesús Clavero Rodríguez, a rozhodl se, že paralelně odstartuje dva cykly scénických čtení: klasických španělských a latinskoamerických her a současné dramatiky z této oblasti. Já jsem byla oslovena, jestli bych se nezhostila dramaturgie a asistence režie druhé zmíněné linie, tedy výběru a příprav současných textů. Zrovna jsem dostudovala magisterské studium v Madridu a končila dramaturgii na DAMU, takže to pro mě byla krásná příležitost, jak využít všechny nabyté znalosti. Co víc jsem si mohla přát.
Začátky celého projektu ale vůbec nebyly jednoduché, jak jinak než kvůli covidu. Původní myšlenka, že autoři textů, tedy Španělé nebo Latinoameričané, budou zváni do Prahy a sami budou režírovat české herce, nebyla v době zavřených hranic zcela realizovatelná. Takže jsme první hru, HIMMELWEG od Juana Mayorgy, zkoušeli přes Zoom. Asi si dovedete představit všechny možné komplikace, co nás potkaly. Až poslední zkoušku jsme se s herci setkali osobně (samozřejmě až potom, co jsme si všichni udělali test s negativním výsledkem) a režiséra ze Španělska jsme měli na drátě. Pamatuju si, jak jsem před pódiem v sálu Institutu Cervantes pobíhala s iPadem a různě ho nakláněla, aby režisér viděl, co se děje na scéně, kterou v životě nepoznal naživo. Uf. Všichni ale prokázali obrovskou trpělivost a odhodlání vytvořit i v těchto podmínkách plnohodnotný tvar. Velmi nápomocný byl při zkoušení i překladatel hry, pan Jiří Kasl, který se mnou střídavě tlumočil slova režiséra hercům a naopak. Vzhledem k tomu, že se tehdy nesměly pořádat společenské akce, museli jsme i samotné scénické čtení přenášet z prázdného sálu přes Zoom. Už si přesně nepamatuji, kolik lidí se připojilo, ale středně velkou kavárnu by to číslo určitě zaplnilo. Všichni herci podali úžasný výkon a beseda s autorem po představení se taky vydařila. To nás nakoplo, abychom se nevzdali a dál v cyklu pokračovali, i když jsme nevěděli, jak dlouho budou covidová opatření ještě trvat.
Další scénické čtení, které se uskutečnilo v prosinci 2021, pro mě bylo speciální, protože se četl můj překlad hry KARNEVAL, kterou napsala Paloma Pedrero a sama ji režírovala. Z toho, že uvidím svůj překlad na jevišti a setkám se s autorkou, jsem měla velkou radost. Ačkoli už v té době neplatila omezení pro cestování, autorka bohužel nemohla do Prahy dorazit, a tak jsme opět zkoušeli přes Zoom. Tentokrát jsme se však už naštěstí mohli scházet s herci osobně a online se k nám připojovala pouze ona. Ani tak to ale nebylo jednoduché. Bylo znát, že je režisérka nervózní, protože nemůže být na místě fyzicky přítomná, má režírovat věc v cizím jazyce s herci, jejichž jazykem nemluví, a v prostoru, který nikdy nenavštívila. I když jsem se snažila všechno tlumočit, občas vznikala nedorozumění. Někdy jsem měla pocit, že autorka můj překlad hry zpochybňuje, což mě logicky dost znervózňovalo. Já jsem si ale za svým překladem stála, protože jsem na něm pracovala skoro rok a měla ho schválený Anežkou Charvátovou! Herci si ale zkoušení užívali, protože našim „přestřelkám“ ve španělštině nerozuměli, a tak do toho všeho vnášeli pohodu a hravost. Troufám si říct, že výsledek byl nakonec velmi povedený. Herci se pohybovali po scéně, používali rekvizity, měnili kostýmy, make-up – věci, co nejsou pro scénická čtení zcela běžné. Takže nakonec byla spokojená autorka i já a snad i všichni ostatní zúčastnění a diváci (tentokrát už jsme sál mohli otevřít :-).
KARNEVAL jsem zkoušela už zároveň s mým angažmá v Činoherním klubu. Byl to můj první rok v divadle a nedlouho po mém nástupu jsme se s vedením a kolegy také dostali k tématu scénických čtení. V divadle se ještě předtím, než jsem do něj nastoupila, několik věcí realizovalo, a ambicí bylo v budoucnu pokračovat. Tak se mi v hlavě zrodila myšlenka – co kdybychom propojili scénická čtení Institutu Cervantes, kde nemají specificky divadelní prostor, s naší scénou? V Činoherní kavárně máme ideální místo – podium, reflektory, příjemné posezení pro diváky. Navrhla jsem to Jesúsovi a velmi rychle a jednoduše jsme se dohodli. Krom poskytnutí činoheráckého prostoru jsme se domluvili, že budeme do čtení obsazovat i naše herce. Ideální. Vzájemná spolupráce byla na světě.
Jako první jsme v rámci tohoto nového modelu nazkoušeli hru ARCHIMÉDŮV ZÁKON od Josepa Marii Miró v překladu Romany Rédlové. Poprvé taky na celé zkoušení dorazil i autor-režisér a byl to opravdu zážitek! Jeho energie, zápal, poznatky a naprosto výjimečné režijní vedení ohromilo mě i herce. Zkoušení bylo intenzivní, protože tady byl autor jen na pár dní, ale o to koncentrovanější a efektivnější. Premiéru měl i prostor Činoherní kavárny, který se potvrdil být jako dělaný pro tento typ akcí.
Hned jsme tedy začali chystat další čtení, opět text od Juana Mayorgy. Jednalo se o úplně novou hru GOLEM (hra měla premiéru v roce 2022 v Madridu), kterou do češtiny opět přeložil Jiří Kasl. Nejdříve to vypadalo, že Juan Mayorga přijede do Prahy hru zrežírovat osobně. V té době ale zrovna obdržel prestižní španělskou cenu „Premio Princesa de Asturias de las Letras“ za svou dramatickou tvorbu, a tak napsal, že do Prahy rád přijede a scénické čtení zhlédne, ale na režírování nemá kapacitu. Pamatuju si, jak mi tehdy do schránky dorazil email od Jesúse, jestli bych to tedy nechtěla režírovat já. Já? Opravdu? Ano! Režie, kterou jsem na DAMU taky studovala, mi už nějakou dobu chyběla a tohle byla nabídka s velkým „N“. Hned jsem do Institutu odpověděla a pustila se do příprav. To jsem ale teprve začala zjišťovat, jak extrémně komplikovaný, filozoficko-poetický text to je, a že režírovat to vůbec nebude jednoduché. Juan Mayorga je znám tím, že klade ve svých textech důraz na řeč, slova, jejich význam, a v GOLEMOVI celou tuto jazykovou tematiku učinil hlavním tématem. Několik hodin jsem se sama i s herci pokoušela dešifrovat příběhy postavy, které celý tento propracovaný filozofický text nesly na svých bedrech. Do jisté míry se nám to snad povedlo a divákům jsme příběh a téma zprostředkovali, i když věřím, že Juan Mayorga se svou inteligencí a smyslem pro detail ve hře schoval i spoustu dalších vrstev. Bez přehánění můžu říct, že to byla jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem se v dramatické tvorbě setkala, ale určitě mělo cenu se s tím poprat. Velkým zadostiučiněním pro mě i herce bylo, když nám Juan Mayorga, který se na to opravdu přijel do Prahy podívat, práci pochválil a sám vyjádřil pochybnost nad tím, jestli to s tou intelektuální komplexností nepřehnal 😀
Poslední dva texty jsme přinesli na scénu v tomto roce. Na začátku roku jsme poprvé zpracovávali text latinskoamerického, konkrétně chilského, autora Marca Antonia de la Parry. Hra MONOGAMIE je z roku 2000, a ačkoli ji do češtiny přeložil Miloslav Uličný už před nějakou dobou, stále se neobjevila na žádném českém jevišti. Tím líp pro nás a naše scénické čtení, pro které se hodila náramně. Rozhovor dvou bratrů – o platnosti monogamie – se totiž odehrává v baru. Celá Činoherní kavárna se tak stala dějištěm, a dokonce i já jsem dostala miniroličku servírky, která pánům ke stolu každou chvilku přinášela další drinky. Nevím, čím to bylo, asi jmény Martina Fingera a Jana Hájka, že kavárna při tomto čtení praskala ve švech. Diváci seděli na parapetech, stáli všude po prostoru, až jsme si říkali, jestli se všichni vejdou. Atmosféru to ale tvořilo úžasnou. Autor hry k nám bohužel z pochopitelných důvodů z Chile nedorazil, takže hru režíroval Jiří Š. Hájek, který s herci naprosto přesně vystihl notu textu a přispěl k enormnímu úspěchu tohoto čtení.
Zatím poslední hru jsme četli v dubnu. Jednalo se o hru RITA od Marty Buchaca ve zbrusu novém překladu Blanky Stárkové. Text vyhrál v listopadu minulého roku diváckou cenu v souboji čtyř španělských dramatiků v divadle Komedie. Tím si získal nárok být co nejdříve přeložen do češtiny (v souboji dramatiků se prezentovaly jen fragmenty). Autorka Marta Buchaca, se kterou jsem se během soutěže setkala, k nám bohužel z pracovních důvodů nemohla dorazit, ale byla moc ráda, že se u nás její hra realizuje. Režírovala ji mladá a mimořádně talentovaná režisérka Kateřina Volánková, a to v součinnosti se mnou, protože ji během zkoušení přepadly nečekané zdravotní obtíže a na poslední chvíli jsme museli trošku zaimprovizovat. Naštěstí jsme ale měli skvělé herecké obsazení, které se situací vůbec nenechalo rozhodit, a naopak přicházelo s vlastními nápady a řešeními.
Když píšu tyto řádky, a i sama pro sebe si rekapituluji poslední dva roky, co cyklus běží, musím uznat, že jsem na celý projekt hrdá. Největší zásluhu na něm má určitě Jesús Clavero Rodríguez, který s nápadem přišel a celou dobu do něj vkládá spoustu energie a entuziazmu. Pro mě naše spolupráce bohužel končí, protože uzavírám svou kapitolu v Činoherním klubu a stěhuji se, alespoň na nějakou dobu, do zahraničí. Jsem moc vděčná, že jsem mohla být součástí tohoto projektu a snad i svým dílem přispěla k jeho úspěšné realizaci. Poznala jsem spoustu skvělých a talentovaných lidí, přečetla hromadu krásných španělských a latinskoamerických textů (doufám, že se tato dramatika bude dostávat do českých divadel víc a víc, protože má rozhodně co nabídnout!), jednu hru jsem si zrežírovala, dokonce jsem si zahrála, překládala jsem… Jak jsem říkala na začátku – splněný sen pro čerstvou absolventku DAMU se zájmem o španělskou kulturu. A tak se teď nebojím štafetu předat své dlouholeté kamarádce, překladatelce a tlumočnici Anežce Lipusové, která bude v započaté práci určitě pokračovat se stejnou láskou a energií.
Děkuji všem. Ráda se v budoucnu přijdu podívat na další horké novinky španělské dramatiky!
Další články
