ŠEDESÁTÁ SEZÓNA ČINOHERNÍHO KLUBU
Ta trocha historie nikoho nezabije:
ÚNOR – premiéry a události ČK
ÚNOR – měsíc karnevalu / radostí a smíchu, / k tanci vyzval král i šašek / …
V lednových měsících 11 premiér.
Ξ
DNES
TEHDY
Ladislav Smoček – PIKNIK
27. února 1965, (obnov. prem. 15.prosince 1972) – 17. května 1979 / repríz: 116
Ξ
repríz: 68
Ξ
Milan Calábek – DOKTOR FAUST /14. a 15. února 1974 – 26.května 1974 / repríz: 11
Ξ
Anton Pavlovič Čechov: RACEK
25. února 1975 – 28. prosince 1975 / repríz: 23
Ξ
Leonid Leonov: VLK / 5. února 1976 – 10. června 1976 / repríz:14
Ξ
Carl Zuckmayer: HEJTMAN Z KOPNÍKU
12. února 1980 – 13. října 1987 repríz: 219
Ξ
Arto Seppälä: POSLEDNÍ MEJDAN /
21. února 1985 (čs. premiéra, klub Řeznická)* – 23. března 1989 / repríz: 97
* rekonstrukce ČK (1983-1986)
Ξ
Arthur Schnitzler: UTRPENÍ MLADÉHO MEDARDA / 21. a 22. února 1991 – 4. března 1992 / repríz: 32
Ξ
M. Dostojevskij: BRATŘI KARAMAZOVI /
20. února 2015 – 20. února 2023 / repríz: 69
Ξ
Jan Kačer: SVATBA POZDNÍHO LÉTA /
19. února 2016 – 18. října 2018 / repríz: 29
Ξ
Divadelní adaptace Lee Hall / Podle románu Alana Warnera: The Sopranos: SOPRANISTKY
15. února 2019 – 25. února 2020 / repríz: 30
(…)
Je jenom zákonité, že z celého tohoto úsilí vzešel divadelní soubor, který celý poměr divadelní a mimodivadelní reality naprosto obrátil. Přestal si klást otázky svých non-estetických vztahů ke skutečnosti, ale položil si otázku jednu jedinou: jak životní reálná fakta dostat na jeviště tak, aby měla zachovánu maximální volnost i maximálně věrnou podobu a přitom byla uspořádána jenom na estetickém (divadelním) principu. Toto je onen základní „netradiční“ přístup k divadlu, jemuž dal Činoherní klub jasný a pregnantní výraz. (…)
(…)
Herec se stal pro Činoherní klub mírou reality i realitou samotnou. Nepřicházel na jeviště proto, aby se především proměňoval, realizoval nějakou koncepci. Přinášel především sám sebe, svou fyzickou a psychickou tvářnost, svou jedinečnost lidské bytosti, kterou nelze nikdy zcela opracovat a vtělit v záměrný výsledek. Zůstával vždycky především skutečností nezáměrnou: syrovou, holou, nahou, iracionální. Byl sám o sobě onou autentickou realitou. Ale tato realita poměřovala realitu jinou, umělou: text. (…)
In: Jan Císař: „Život proti divadlu“/ Divadelních novinách / 1969.
Další články
