SANDRA ČERNODRINSKÁ: Na jevišti se občas kochám, jak ostatní hrajou, a zapomenu, že tam jsem taky
V Činoherním klubu toho nemá vůbec málo: hraje Julii v K.Š.E.F.T.U., Anitu v LINDA VISTĚ, Katku v BABYBOOMU, Girleen v OSIŘELÉM ZÁPADU a nejnověji ji můžete vidět jako Zaru v KONSENTU. Kromě toho je autorkou SANDŘINA BLOKU a každý měsíc s nadsázkou sobě vlastní píše o strastech a slastech ze života herečky. Má šarm, je upřímná a bezprostřední a vlastně neznám nikoho, kdo by ji neměl rád a koho by si nezískala svým smyslem pro humor.
Se Sandrou jsme si povídaly u kávy.
Tvoje postava v KONSENTU – Zara – je herečka. Jak moc je ti osobně blízká a sympatická?
Blízká mi je asi nejvíc tím, jak na sebe ráda poutá pozornost. To se mi občas taky stane. Ale jinak je vlastně spíš vzdálená. Já jsem se snažila vycházet z toho, co vidím okolo sebe. Což je trochu nebezpečný. Je to dost tenkej led, musím říct, brát si od lidí jejich charakteristický znaky. Některý se v tom možná můžou poznat…
Herečky?
Herečky, no. Zara je mi jako každá postava, kterou hraju, sympatická. Jinak by se to prostě nedalo hrát. Je taková nespoutaná a jako jediná z KONSENTU mi přijde hravější. To mě na ní baví, že mám pocit, že si v ní můžu dovolit hodně věcí.
Je to výhoda, že takovou postavu a její prostředí dobře znáš? Nesvádí ta role k zapadnutí do nějaké škatulky?
Škatulky svádí vždycky. Podle mě se to může stát, ať je to herečka, nebo má ta postava úplně jiný zaměstnání. Přijde mi super, že si můžu sama ze sebe prostě vystřelit, můžu si vystřelit z toho světa. A dát si tam nadsázku, která je hrozně v životě důležitá. Takže v tom je výhodný hrát takovou postavu. A samozřejmě je to i v něčem jednodušší. Jak se v tom světě pohybuju pořád, tak nemusím chodit někam daleko zkoumat lidi.
Pro právníky ve hře je herečka exotická, pro nás od divadla naopak je asi její pohled nejpochopitelnější – co pro tebe na tom bylo nejtěžší?
Tentokrát to je role za odměnu, musím říct. Takže nevím, já jsem se tam moc netrápila. Fakt ne. Pro mě je asi nejtěžší, aby to nesklouzávalo k parodii. To je takový moje téma; umím to přeťápnout, když chci. To je pro mě nejtěžší na každý takový postavě, která je trochu víc – jak to říct – exponovaná.
Jaké jsou v KONSENTU ženské role? Máš pocit, že jsou „ne zrovna vedlejší“?
(smích) To je její replika! Přijde mi, že vedlejší role většinou dělají ty hlavní. Já to vždycky tak vnímám: jasně, je tam ústřední pár, okolo kterýho se všechno motá, ale zároveň, kdyby tam nebyly ty ostatní role – a záměrně neříkám vedlejší – tak by vlastně oni neměli co hrát.
A jak to vnímáš obecně? Jaké jsou z tvé zkušenosti příležitosti pro herečky v divadle?
Já jsem asi spokojená. Nějak netrpím představama, že bych měla mít už dávno Thálii a hrát samý hlavní role. Když je to ta „hauptka“, jak se říká, ono je to taky dost zavazující. Někdy je fajn si zahrát něco, co je menší, kdy člověk nemá pocit zodpovědnosti za celý představení. A myslím si, že obecně u nás v Činoheráku to není vůbec špatný. Řekla bych, že je dobře, že každá máme poměrně dost příležitostí.
Zara v KONSENTU mluví o tom, že zkouší Médeu. Chtěla bys ji hrát? Nebo jinou opravdu velkou roli? Máš nějakou vysněnou?
Já nemám vysněnou roli. Mě by bavilo hrát někoho na úplným okraji společnosti, nebo třeba někoho, kdo je transgender. Nějakou roli, která je jako trochu „jinak“. Ale Médeu nebo Elektru nebo tyhle velký rozervaný role… Samozřejmě bych si je ráda zahrála a zkusila to, ale není to něco, co bych potřebovala k životu.
Co je pro tebe nejdůležitější na zkoušení? Hra, role, nebo s kým budeš zkoušet a kde?
Prostředí. Aby tam byl klid. Aby tam bylo milo. Abychom si ty věci přáli a navzájem si fandili. Nemám ráda postranní hry a spodní proudy, který se občas dějou. Mám ráda, když je to rovný a přátelský prostředí, a potom je mi úplně jedno, co hraju.
Hra KONSENT mimo jiné přináší otázky etiky a morálky v práci i v osobním životě. Čím se řídí tvůj vnitřní kompas?
Nedělám nic, co bych nechtěla, aby někdo dělal mně. A svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhýho. Tím se řídím asi celej život.
Podléháš nějakým stereotypům a jak s nimi bojuješ?
Stereotypům v životě? Taková dobrá ukázka stereotypizace je třeba matka s dítětem na hřišti. Což vlastně první tři roky, co si budem povídat, jsme dělaly všechny. Byly jsme tam furt, protože co jinýho, když dítě ještě nechodí do školky. A občas jsem se zamýšlela nad tím, jestli a jak moc jsem dobrá máma. Když jsem se porovnávala s těma ostatníma. Když jsem se třeba dívala na ty krabičky se svačinou, co měly ostatní připravený. Já jsem chaotik a moc nemám ve věcech systém a věčně něco někde zapomínám. Nemyslím si, že tím to dítě trpí. Ale bylo období, kdy jsem byla lehká oběť tý stereotypizace, protože jsem se necítila psychicky úplně šťastná.
A co se týče dalších stereotypů – rozčiluje mě, když mi někdo říká „no jo, ty jseš ta herečka“, nebo „když jseš herečka, tak bys měla přece tohle a tohle“, „tak ti přece nevadí někde bejt nahatá“. To mě třeba úplně vytáčí. Je mi líto těch lidí, že to takhle mají. Ale přijde mi absolutně zbytečný někomu něco vyvracet.
Pomsta, nebo odpuštění? Co obvykle volíš?
Moje bulharská žilka by řekla pomsta, moje česká říká odpuštění.
Dokážeš zuřit a řvát v osobním životě?
Bohužel jo. Ale snažím se a fakt si myslím, že jsem se hodně posunula. Snažím se dřív přemýšlet než mluvit. I když někdy to nejde, protože jsem prostě impulzivní. Už to se mnou ale není tak náročný, jak to bylo dřív. Jsem trochu takovej malej Napoleon: občas potřebuju mít pravdu a mít věci po svým. Zároveň si myslím, že mám velkou empatii, takže se snažím bejt klidnější.
Ale zase, když jsi herečka a máš zkušenost s takovými emocemi…?
Je to výhoda, ale zároveň level těch nervů je úplně někde jinde než třeba u ostatních lidí. Je to vlastně i dost sebedestruktivní, řekla bych. V normálním životě to moc výhodný není. Já považuju svůj život mimo divadlo za ten hlavní, a tak se v něm snažím chovat tak, aby mě to nevyčerpávalo. Aby to nebylo na úkor mě samotný. A v divadle se mi líbí, když lidi jdou na dřeň, ale zase vocaď pocaď. Mám ráda to, co říká Diderot, a vychází z něj i Stanislavskij, že „hercovy slzy kanou z mozku“. Něčím si projdeš, ale pak už je to řízený, kontrolovaný a vědomý.
A jak to má Zara?
Ta to nemá řízený.
Asi víc žije divadlem než čímkoli jiným…
Jo! Já si myslím, že to má hodně ráda. Že má ráda pozornost a že se ráda hodně načančá a podle mě bude takovej ten typ, co sedí hodiny a hodiny v divadelním klubu a rozebírá svoji postavu. A hrozně se jako řeší. Myslím si, že je ochotná během zkoušení se absolutně převtělit.
Možná je to trochu tím, že je svobodná a nemá děti.
Taky si myslím. Ty děti tě pak prostě uzemní. Tam už potom nemáš moc manévrovací prostor na nějaký svoje dojmologie.
Jací jsou tví kolegové v KONSENTU?
Skvělí jsou. Je to, řekla bych, mladá progresivní parta. Přemýšlela jsem nad tím, že od dob DAMU jsem nebyla na jevišti s tolika stejně starýma lidma. A je to vlastně hrozně fajn – tohle znovu zažít.
Když zrovna nehraješ, chodíš se dívat na kolegy do hlediště. V jakých scénách je sleduješ nejraději?
Obecně se mi často stává, že pozoruju kolegy; a i na jevišti se občas kochám, jak ostatní hrajou, a pak zapomenu, že tam jsem taky a že bych měla hrát. Mně se nejvíc líbí hromadný scény, jakmile jich je tam víc. Protože můžu pozorovat takový mraveniště. Baví mě seznámení Zary a Tima, tam jsme všichni kromě Liz a Lady. Ale ze všeho nejvíc mě baví ten zrod. Když se přijdu podívat na začátku zkoušení, a pak nějakou dobu ne. A potom vidím tu změnu, to, jak se tvoří ty postavy. To je hrozně inspirující.
Co tě na KONSENTU nejvíc baví?
Baví mě ta jinakost, pro mě to není zatěžkaný představení, protože to samozřejmě vidím, jak říká Zara, „z perspektivy své postavy“. Baví mě nejvíc každá ta složka. Hrozně se mi líbí hudba, líbila se mi režie, líbí se mi, jak to hrajou ostatní, líbí se mi kostýmy, líbí se mi scéna (ve finále – ze začátku to vypadalo, že budeme všichni zvracet z těch šprušlí, ale jakmile to Karel Čapek upravil, tak je to bezvadný). Celý se mi to líbí. Je to hrozně osvěžující, když člověk dělá něco, co má rád a co se mu líbí. A myslím si, že mě by hrozně ubíjelo pracovat někde v kanceláři, protože bych z toho neměla tady ten svěží dobrý pocit. I když kdoví.
Další články
