PRODUKČNÍ JAN TRČ
ROZHOVORY ZE ZÁKULISÍ 

PRODUKČNÍ JAN TRČ

9. 2. 2025 / Text: Barbora Sedláková / Foto: Pavel Nesvadba


PRODUKČNÍ JAN TRČ



Honza se stal členem Činoherního klubu teprve před rokem, ale za tu dobu se už stihl významně podílet na jeho chodu. Z malé kanceláře, kde ho obklopují krabice s merchem komunikuje s grafikem, fotografem, dramaturgyněmi, obchodním oddělením, uměleckým šéfem, ekonomkou i ředitelem. V rozhovoru jsme se bavili mimo jiné o tom, co ho po nástupu k nám nejvíce překvapilo nebo o neobvyklých produkčních úkolech.

V Činoherním klubu jsi sice teprve rok, ale s prací divadelního produkčního už máš zkušenost. Má tahle pozice v Činoheráku nějaká specifika?

V podstatě se to zase tolik neliší. I tady platí, že člověk musí být připraven na všechno, protože povaha úkolů je poměrně různorodá a slovo „nemožné” neexistuje.

S ohledem na to, co jsi o Činoheráku předtím věděl, překvapilo tě něco, když jsi se stal součástí týmu a poznal ho zevnitř?

Že těch lidí, kteří se o provoz starají, není zase tolik. Ačkoli jsou samozřejmě i větší divadla než Činoherní klub, troufám si říct, že udržet tu mašinérii v chodu stojí i tak spoustu úsilí a je obdivuhodné, jak to všichni zúčastnění zvládají.

Tvoje pracovní povinnosti hodně souvisí s aktivitami spojenými s jubilejní 60. sezónou. Na čem všem jsi se za dobu svého působení tady podílel?

Ty jo, už teď se těžko vzpomíná, a to je za námi teprve půl sezóny! Ještě na konci té minulé jsme třeba začali jednat o proměně foyer, takže to byl takový první velký úkol. Obecně jsem nějakým způsobem namočený ve spoustě věcech, které jsou teď kolem divadla vidět – hodně komunikuji s grafikem Filipem Blažkem, protože divadlo od září najelo na novou vizuální identitu a spoustu věcí je potřeba průběžně vychytávat a připravovat. V poslední době to byl hlavně nový merch, k němuž teda také vedla dlouhá cesta. Doslova, protože jsem si musel udělat výlet do několika vzorkoven, v rámci rešerše pak třeba měřil tkaničky sobě a všem svým spolubydlícím nebo absolvoval mnoho debat o tom, zda raději pánské a dámské verze textilu nebo jen unisex. Ale povedlo se, snad ke všeobecné spokojenosti. Tak uf!

Hodně času taky trávíme ve třech, společně s Markétou Kočí Machačíkovou, nad doprovodným programem, který třeba na podzim až tak doprovodný nebyl, protože v jeho rámci jsme v hledišti přivítali návštěvu z Hradu…

No, to byla velká legrace! Martin Finger se sem snažil dostat pana prezidenta už delší dobu, tak jsem rád, že se to nakonec 17. listopadu v rámci oslav 35. výročí revoluce povedlo. Akorát to znamenalo spletitě se domlouvat s Hradem, aby všechno proběhlo hladce. Když jsem pak musel řešit, že nám delegace navzdory předchozímu ujišťování zabrala všechna parkovací místa a další auta s účinkujícími už byla na cestě, tak jsem se Ve Smečkách trochu zapotil. Pana prezidenta každopádně následně zlynčovala Kancelář Blaník, tak bylo dobře. Ale jinak to byla samozřejmě radost, zvládli jsme celý den bez ztráty kytičky a rád na to vzpomínám.

Co z toho všeho, o čem jsme se zatím bavili, dalo nejvíc práce?

To foyer a výstava k 60. sezóně. Nešlo nutně o to, že by to stálo největší úsilí mě, je v tom práce mnoha a mnoha, ale mojí povinností bylo zajistit, že všechno bude včas připraveno, což bylo vzhledem k rozsahu dost stresující. Obecně je nejnáročnější dávat pozor na to, aby se na nic nezapomnělo a stalo se to včas.

A na co z toho jsi nejvíc pyšný?

Na to, že se přes všechny porodní bolesti ta 60. sezóna vylupuje a je! Ale nemělo by zapadnout, že je to kolektivní práce, já jsem často takový prostředník, tmelivo mezi jednotlivými složkami.

V úvodu jsem zmínila, že tvoje pracovní aktivity jsou dost různorodé, co nejbizarnějšího jsi v rámci produkční práce v Činoherním klubu dělal?

Když jsem například potřeboval vyslat do světa k polepení cedule, které máme ve foyer, a zjistil, že sice materiál mám, ale ne v požadovaných formátech, tak to byla trochu patálie. Jelikož to bylo potřeba rychle vyřešit a nebylo v tu chvíli nic lepšího po ruce, tak jsem prostě vzal kuchyňský nůž a začal tvrdé panely opracovávat takhle. Člověk zkrátka musí udělat, co je třeba – často bez ohledu na metodu!

Máš nějakou inscenaci, která ti je v Činoheráku obzvlášť blízká?

Mám rád OŠKLIVCE, také ale rád vzpomínám na debatu, jíž jsme vedli po NEJBLIŽŠÍCH. Zvláštní vztah mám ale hlavně k inscenacím, které zatím vznikly v průběhu 60. sezóny. HRÁČI, respektive ZAKLETÉ DÁMY byly mé první pracovní inscenace tady v Činoheráku – když člověk třeba běhá po městě a řeší, kde sehnat a vyrobit diapozitivy, když nikdo neví a nikdo nemá, zaryje se to pod kůži. Věřím, že podobně to budu mít také se dvěma zbývajícími inscenacemi, HEDOU a KOMUNOU. Nebo s ČAJEM V POPELNÍKU, který nás čeká na konci února.

DĚKUJEME ZA ROZHOVOR

 



Další články