Příběh Romanina domu
Nejmladší herečka Činoherního klubu, Romana Widenková, se objeví v příští premiéře hry 2:22 – DUCHAŘSKÝ PŘÍBĚH, která se celá odehrává v domě, kde se dějí různé nevysvětlitelné a dost děsivé věci. Podobnou zkušenost zažila Romana v domě, do kterého se s rodiči přestěhovala, když byla velmi malá. Sama už si přesně nepamatuje, co se tam tehdy dělo, ale vyzpovídala pro nás svou maminku.
Beata Glombiková: Pokusím se to trochu odlehčit, i když to sranda nebyla. Koupili jsme dům, který je z roku 1928. Nic jsme o něm nevěděli, nic jsme nezjišťovali. Začali jsme ho opravovat, nejdříve spodní patro, pak až druhé, kde jsme plánovali spát. V prvním pokoji v poklidu, ale v druhém, kde měla být ložnice, jsme první noc nebyli schopni zamhouřit oka. S manželem jsme se pořád převalovali. Druhou, třetí, následující noc to samé, což nás začínalo znervózňovat. Já jsem pak už chodila spát dolů, protože tam nahoře to prostě nešlo. Až jednou muž řekl, že má pocit jako by mezi námi někdo ležel. A že má pocit jako by to byla žena.
A tak jsme začali pátrat, co všechno by to mohlo být. Zkoušeli jsme různé babské rady. Vysypávala jsem sůl do všech koutů, pak to zase zametala. Dokonce jsme zkoušeli různá vykuřovadla. Zjišťovali jsme, jestli tady třeba nejsou geopatogenní zóny. Pozvali jsme proutkaře, kteří přišli na to, že je tady silný vliv spodní vody. To znamená, že jsme natáhli měděné dráty pod koberce, ale stále to nepomáhalo. Je to hodně dávno, tak už si přesně nepamatuji, jak jsme se nakonec dopátrali k člověku, který měl jakési speciální vnímání, a ten řekl, že je to bývalá majitelka, která dům nechce opustit. Ten člověk nám pomohl, už ani přesně nevím jak, a ta dotyčná teoreticky odešla.
Nicméně ty problémy zcela neskončily. V ložnici jsme pak už spali, ale celkově byl ten dům zvláštní. Sami na sobě jsme pociťovali, že jsme hrozně nervózní, podráždění, strašně jsme se hádali, řvali po sobě, pořád jsme byli nemocní, dcera nechtěla spát v pokoji, pořád tam něco viděla, nějaké obličeje. Já jsem po ní křičela, ať si nevymýšlí, ať už spí, bylo to celé divoké.
Byly to takové vážnější věci, se kterými nám pomáhal kdekdo. My jsme se s tím opravdu trápili několik let.
Pamatuji si jednu historku, když jsem byla v domě sama a nahoře jsem něco uklízela. Měli jsme taková dvojitá okna, u kterých se jedna část otevírala ven. Měla jsem tam něco opřené, aby se větralo, když jsem převlékala v pokoji postele. A najednou slyším, že něco klaplo. To okno se jako by zvenku zavřelo. Naskočila mi husí kůže, cítila jsem studený vítr. Se vším jsem v tu chvíli práskla a utíkala dolů. Strašně jsem se tam bála být sama.
Nakonec nám právě tahle událost pomohla. A od té doby je klid. V klidu se tu spí. Podrážděnost a nervozita, co nás celou tu dobu trápila, zmizela. Od té doby jsme už byli zdraví. Opravdu to ustalo se vším všudy.
Romana Widenková: Jaký máš od té doby pohled na duchy?
Beata Glombiková: Já jsem člověk velmi otevřený, vždycky jsem byla. Nikdy jsem tyhle věci nevyhledávala, ani jsem jimi nebyla nijak fascinovaná. Když jsme koupili ten dům, tak nám bylo kolem třiceti. Dlouho jsme to popírali, i proto jsme na začátku hledali vysvětlení spíš skrze ty geopatogenní zóny. Přesouvali jsme postel různě po místnosti a pořád jsme nechtěli věřit, že by to mohlo být nějakého jiného původu. Ale opakované setkání s určitými lidmi, kteří mají toto vnímání, nás přesvědčilo, že ty naše problémy budou mít asi i jiný důvod.
Další články
