Zkoušení (3. díl)
V minulých dvou dílech jsem se snažila postihnout, co obvykle obnáší přípravy inscenace, než se začne zkoušet. A to z mého pohledu dramaturga, který se soustředí především na text (téma, interpretaci i např. praktičtější stránky věci, jako úpravy a formátování textu, psaní anotace na web).
Co je potřeba k tomu na tomto místě doplnit – souběžně probíhá i příprava scény a kostýmů. Režisér/ka se domlouvá s výtvarníky/výtvarnicemi scény a kostýmů a společně přijdou se základním řešením a představí ho vedení divadla (řediteli, uměleckému šéfovi, vedoucímu produkce a dalším) na tzv. explikační poradě (explikačce). Tam je potřeba si potvrdit koncepci a vyjasnit časové a finanční limity, aby tvůrčí tým mohl návrhy dále podrobně rozpracovat, zvolit, co se bude nakupovat a co vyrábět atd. Domluví se taky termín odevzdání návrhů, kdy se předají na tzv. předávací poradě (předávačce) vedoucímu produkce, aby se všechno mohlo předat do výroby dílnám a případně krejčovnám. (Zpravidla větší divadla mají dílny a krejčovny svoje; divadla jako Činoherní klub poptávají výrobu u jiných divadel a externích dílen, švadlen apod.) Termíny explikačních a předávacích porad obvykle předcházejí začátku zkoušení s herci (ve velkých divadlech a u velkých inscenací kvůli vytížení výroby klidně i o mnoho měsíců).
Konečně se tedy dostáváme k samotnému zkoušení. Délka zkoušení může být různá v závislosti na prostoru, který je na zkoušky vyhrazen, a času herců a režiséra (případně dalších lidí a složek, které musejí být přítomny na většině zkoušek). Taky se nemusí zkoušet v kuse, je to ale žádoucí. Většinou je třeba vyhradit zkoušení minimálně 6 až 8 týdnů; zkouší se obvykle 5 dnů v týdnu od 10 h do 14 h (jedna zkouška má tedy 4 hodiny). Je ale možné mít po domluvě zkoušky delší, nebo i zkoušky odpolední a večerní (bývají spíš výjimečně, protože herci často večer hrají). Rozvržení a rozpis zkoušek, tzv. ferman, plánuje a podle potřeby mění režisér s inspicientem/inspicientkou, takže ne všichni herci musí být na každé zkoušce. Na čtených zkouškách na začátku (cca první týden) a na hlavních a generálních zkouškách na konci (cca poslední týden) to tak ale v podstatě vždycky je.
Úplně první zkoušce se říká „první čtená“, případně „zahajovačka“. Všichni, kdo spolu budeme pracovat, se na ní seznámíme. První čtená probíhá tak, že si text hry poprvé přečteme nahlas, režisér/ka řekne něco o svých představách, kam by zkoušení a inscenace měla směřovat, a výtvarníci/výtvarnice ukážou návrhy scény (popřípadě modýlek scény) a kostýmů. Někdy je součástí první čtené taky dramaturgický úvod, kdy dramaturg může říct něco o hře, o autorovi, zasadí hru do kontextu apod. V Činoherním klubu toto spíš průběžně probíráme na dalších čtených zkouškách, neorganizovaně.
Na první čtenou navazují další čtené zkoušky. Jejich počet bývá různý podle toho, o jaký text se jedná (jestli vyžaduje důkladnější čtení a rozbor) a jakým způsobem režisér/ka zkouší. Postupně a pečlivě čteme text po menších částech, bavíme se o tématech, rozebíráme situace a postavy a jejich možné motivace. V případě KONSENTU jsme četli, pokud se dobře pamatuju, zhruba 2 týdny. Například Ondřej Sokol rád zůstává u stolu ještě déle, dokud je to únosné.
Po čtených zkouškách následují zkoušky v prostoru v tzv. náznaku – z praktikáblů, židlí a dalších zástupných prvků prozatímně naznačeném prostoru. V Činoherním klubu už to znamená přesun na jeviště, protože zkušebna je malá a většinou se zkoušení inscenací nepřekrývá, navíc se dopoledne nehraje. Takto probíhá velká část zkoušek. Postupně se zkouší jednotlivé scény v prostoru, rozehrávají se a propracovávají situace, které jsme probírali u stolu, zkoušejí se různé varianty a postupně se přidávají rekvizity. A herci si při tom osvojují text. Důležitá v této fázi je nápověda – v Činoheráku máme Irenku Fuchsovou, která sleduje pozorně text a napovídá na všech zkouškách u všech zkoušení. Ale není to vůbec tak lehká práce, jak by se mohlo na první pohled zdát; musí třeba vytušit, kdy herec dělá pauzu a kdy se skutečně ztratil…
Přibližně 2 týdny před premiérou se odehraje technická a svícená zkouška: postaví se kompletní scéna, která se potom svítí – režisér a výtvarník scény procházejí s osvětlovačem všechna světelná prostředí a změny. Na svícené zkoušce nebývají herci; hodí se však figuranti, kteří se můžou postavit a projít po jevišti. Ve stejnou dobu se dělá taky kostýmní, neboli oblíkaná, zkouška, kde se zkouší různé varianty kostýmů. Po těchto zkouškách, na kterých se vše ověří, už se scéna a kostýmy jen dolaďují. V ideálním případě se ve scéně a v kostýmech zkouší až do premiéry.
Posledních 4 až 5 zkoušek před premiérou bývá označováno jako generálky, nebo generálkový týden. (Ve skutečnosti jsou to 1. a 2. hlavní zkouška, 1. a 2. generálka; někdy bývá poslední zkouška před premiérou veřejná, ta se pak vzhledem k přítomnosti diváků blíží více představení, ale pořád se může např. zastavit, vrátit nějaká scéna apod.) Na těchto zkouškách už jsou všechny složky; scéna stojí, světlo svítí, zvuk a hudba hrají, herci se líčí a oblékají do kostýmů. V rámci každé z hlavních zkoušek by se měla projet celá hra, nebo půlka, v rámci generálních zkoušek nejlíp celá hra tak, jak se bude hrát před diváky. Po projetí se dávají připomínky (sejdeme se v sále a říkáme si k tomu s herci – většinou mluvíme my, kteří jsme to viděli z hlediště, tzn. režisér, dramaturg –, co konkrétně se povedlo a nepovedlo, na jaké věci je potřeba si dávat pozor atd.). Případně se zvlášť zkouší některá místa, opravují světla apod.
Po poslední generálce nás čeká nějakých 29 hodin do premiéry…
A k tomu, co v tom zbývajícím čase děláme, jaké tradice se v divadle ctí, co se děje po premiéře, se dostanu zase příště. Taky se vrátím k některým konkrétním okamžikům zkoušení KONSENTU, které by vás mohly zajímat.
Další články
