PŘEDSTAVUJEME: JAN A JIŘÍ DLOUZÍ
Právě oslavili osmnáctiny, přesto jsou momentálně nejmladší, kdo v Činoherním klubu hraje. Řeč je o bratrech Dlouhých, které můžete vidět v Gogolových HRÁČÍCH. Rozhovor jsme díky technologiím pořídili o prázdninách, těsně před začátkem sezóny.
Jak se vám zkouší v Činoherním klubu?
Jan: Mně se zkouší úžasně. Hrozně mě baví, jak tam všichni pracují s velkým elánem – že je to baví.
Jiří: Máme štěstí, že můžeme vidět geniální herce spolu, jak tvoří. Protože nejsem na jevišti zas tak moc, tak když zkoušíme, můžu si sednout i do hlediště a všechno sledovat. Z toho se nejvíc učím.
Překvapilo vás něco? Třeba, když po vás režisér Lukáš Brutovský chtěl zpěv?
Jan: Já se vždycky vyhýbám zpěvu. Překvapilo mě to, ale jdu do toho.
Jiří: Já se tomu nevyhýbám, já spíš lituju lidi, že mě potom musejí poslouchat. (smích) Mě hlavně překvapily scéna a kostýmy. Já jsem čekal, že to bude takový hodně–
Jan: Staromódní-
Jiří: Staromódní, ano.
Jan: Opravdu ruská klasika.
Jiří: A je to jinak.
Jan: Je to bez času…
Jiří: To bylo milé překvapení.
Jak na vás působí prostor Činoherního klubu?
Jan: Geniálně. Jak je to menší prostor, je to hrozně příjemný. A že se tam skoro každej s každým zná.
Jiří: Je to osobnější. Přijde mně to nádherný. Je to moc hezkej prostor, ve kterým se mi líbí jenom být.
Jan: A taky se mi líbí, že nás tak vzali herci a všichni kolem.
Jiří: Jo, starají se tam o nás moc hezky.
Jste spolu hodně – doma, ve škole i na divadle. Jak to vnímáte? Potřebujete si někdy od sebe odpočinout?
Jiří: Takovou potřebu já vnímám skoro 18 let… (smích) Ale ani moc nevím, jaký to je – nebýt s Janíkem, protože my jsme od sebe byli nejdýl třeba 14 dní?
Jan: Když jsi jel do Brna za svojí přítelkyní…
Jiří: To byl jenom víkend… Dlouhá doba, viď?
Jan: Mně to přišlo jako docela dlouhá doba. Mně se stejská… Ono to vždycky přijde docela spontánně; když na sebe nemáme náladu, tak se nebavíme.
Jiří: My už umíme být v pokoji dva s vědomím, že je tam jenom jeden z nás. Jsme tam jenom sami. My jsme se naučili přehlížet toho druhýho – ale v dobrým samozřejmě.
Jan: Ale někdy se na sebe těšíme, to zase jo. Po delší době. Po čtyřech dnech nebo tak.
Jiří: Třeba po týdnu.
Jan: Tak dobře – po týdnu.
Kdo z vás je starší a kdo zodpovědnější?
Jan: Na to odpovím asi jenom já.
Jiří: Tak na to odpověz ty. (pauza) Starší je Janík. A zodpovědnější jsem asi já no. (smích)
Jan: Asi jo. (smích) Mám říct tu historku, jak jsi šel vyvenčit psa bez psa?
Jiří: Ne… Řekni historku.
Jan: Brácha šel vyvenčit psa – bez psa.
Jiří: Nevím, co bych k tomu dodal. Stalo se to jednou… Janík je ten zodpovědnější. Taky mu všechno hrozně dlouho trvá. Nad vším se tak jako zastaví a všechno zkontroluje dvakrát. Dvakrát měř, jednou řež. Já do všeho jdu po hlavě.
V čem se lišíte? A plete si vás vlastně někdo?
Jan: Lišíme se v tom, kdo moc přemýšlí a kdo míň.
Jiří: A taky já jsem hezčí, chytřejší, talentovanější a skromnější a všechno tohle. Takže si myslím, že ten rozdíl je velikej. Ale jinak: ony jsou totiž dva typy lidí na světě. Lidi, který si myslí, že jsme skoro identický. A pak lidi, který by nepoznali, že jsme dvojčata. Děje se obojí. Ale většinou si lidi myslí, že vypadáme jinak. Docela podobní si jsme, když máme podobně dlouhý vlasy.
Když jsme byli jednou na dovolený a Janík si před natáčením velkýho filmu musel nechat narůst vlasy, protože je nosí krátký-
Jan: Kratší-
Jiří: A měl je podobně dlouhý jak já, všichni poznali, že jsme dvojčata.
Přemýšleli jste někdy o tom, že byste dělali něco jiného než herectví?
Jiří: Určitě! Já jsem vždycky hrozně chtěl prodávat zmrzlinu.
Jan: (potichu, napovídá) Cukrář-
Jiří: Ale nějak mi to nevyšlo. Anebo v cirkusu jsme chtěli vystupovat-
Jan: Já jsem chtěl být pilot. Já jsem toho chtěl být hodně. Vždycky všecko, co jelo v televizi nebo v čem někdo v Česku vynikal.
Jiří: Když se všichni koukali na fotbal-
Jan: Chtěl jsem hrát fotbal. Já jsem toho chtěl fakt hodně. A ostatní – kamarádi mi vždycky říkali: „Tak jdi na to herectví, to pak můžeš dělat cokoli – pilota, sportovce…“ Tak jsem šel na herectví.
Jiří: Měli jsme různý dětský sny, pak jsme začali oba hrát a teď jsme se dostali na konzervatoř.
Jan: Teď? Před 3 lety…
Jiří: No… už to bude chvilka. Spíš se teď snažíme přemýšlet hlavně o tom-
Jan: Kam se vydáme-
Jiří: Že potřebujeme hodně práce, než rovnou dělat něco jinýho.
Jan: Já teda ještě nevím, jestli to chci dělat. Ale baví mě to.
Jiří: Mě by bavilo se potápět.
Jan: Rekreačně-
Jiří: Ne, tím se můžeš živit…
Co jste naplánovali na prázdniny?
Jiří: Byli jsme s rodinou v jižních Čechách stanovat. Jako každej rok. Potom jsme byli v Rakousku v horách –
Jan: Chodit.
Jiří: Po hřebenech hor. Potom už jsme měli na chvilku rozdělený plány. Já jsem jel s kamarádama na chatu učit se. A teď jsme v Řecku na ostrově jménem Korfu. A pak už bude jen relaxace a chata a Česko.
Jan: Já zkouším.
Jiří: A Janík pracuje.
Jan: A pak zkoušíme taky ještě v Činoheráku.
Jiří: Takže já taky pracuju. Ale až ke konci srpna.
Děkujeme za rozhovor
Další články
