POZNÁMKY ZE ZÁKULISÍ: ZKOUŠENÍ 60. SEZÓNY
Výběr titulu
Na konci února bude Činohernímu klubu šedesát let. Ovšem už hluboko v sezóně padesáté osmé se divadlo začalo připravovat na tu jubilejní, v jejíž polovině se momentálně nacházíme. Brainstorming ohledně její podoby napříč personálem byl soustavný, nápady se hromadily a před rokem začalo jít do tuhého – bylo třeba oddělit zrna od plev.
Dramaturgicko-režijní koncepce: první škrty
Mezi zavrženými návrhy skončila například krabice přání a stížností ve foyer, a to argumentem, že dostatečné názorové fórum představují v dnešní době sociální sítě. Postupně také vyšuměl záměr co nejvíce pracovat s číslem šedesát. Jako cena vstupenky je to málo, jako počet položek v doprovodném programu zase moc a zvýhodněné vstupné pro diváky a divačky, kteří v průběhu 60. sezóny slaví stejné výročí jsme nakonec vyhodnotili jako trochu nevkusné.
Dramaturgicko-režijní koncepce: první čtená
Okruh aktivit, událostí a předmětů se ustálil a tvůrčí tým se začal opakovaně scházet a „mluvit o tom”. Chtěli jsme se otevírat publiku, rozžívat prostor divadla i kavárny, osvěžit vizuální podobu foyer, přijít s Činoheráckým merchem, přiblížit divákům a divačkám herecký soubor a občas se podívat přes rameno na ty, kteří na stejném místě zkoušeli před námi. Naše výročí se navíc protlo s dalším zásadním jubileem – třiceti pěti lety od sametové revoluce. Zatím to ale celé trochu šustilo papírem. Každý z těchto nápadů a plánů se ovšem postupně zhmotnil v položku programovou a necelá polovina z nich už se dokonce stala položkou v archivu.
Hledání, tápání, otázky
Jak se přibližovat divácké základně? Co znamená otevřít se veřejnosti? V průběhu minulého jara jsme se shodli, že pro utužování vztahu mezi hledištěm a jevištěm je
paradoxně třeba vzdát se čas od času této binární opozice, buď zcela nebo alespoň částečně.
Dílčí premiéry
Začali jsme se potkávat na debatách, Blešácích, Trialozích, scénických čteních a koncertech. Takto utužovaný klub hráčů už bylo třeba adekvátně „odresovat”, což se podařilo v prosinci. Hráči a hráčky současné první formace visí v nově oděném foyer a brzy přibude také skupinová fotografie. V rámci dialogu s minulostí vznikly koláže dvojic, na nichž proti sobě, vedle sebe a spolu můžete vidět zástupkyně a zástupce hracího týmu současného a předchozího, na nějž nevyhnutelně a různými způsoby navazujeme.
Velké premiéry
Všechny výše zmíněné akce od počátku úvah visely na kostře podpírané čtyřmi premiérami. Chtěli jsme inscenace s velkými obsazeními (jak jen to v kontextu našeho divadla jde), v nichž bude možné se jako klub sehrávat a zároveň ukazovat, co všechno může být Činoherní klub. Zatím máme za sebou první dvě. V obou případech šlo o spolupráci s režisérem, který tu dosud nepracoval a také o námět, který je více či méně navázán na historii Činoheráku. Zářijoví HRÁČI Lukáše Brutovského nabízejí novou interpretaci textu, jehož předchozí uvedení v roce 1982 výrazně zasáhlo do dějin českého divadla. Odkazovat na tak výrazně úspěšný titul a zároveň ukazovat, kdo všechno jsou a mohou být HRÁČI a hráči, je krásně
nebezpečné. I v ZAKLETÝCH DÁMÁCH se v jistou chvíli prolne osud Činoheráku a jedné z prvních dam. Tomáš Dianiška se toho nebál a my taky ne. Herci a herečky opakovaně nabízeli, aby se na některé z repríz umístila do zákulisí kamera, zachycující zběsilé tempo převleků, přeběhů a předávek, které v rámci představení probíhají, a technická kabina hlásila nejvíce světelných a zvukových střihů co pamatuje.
Od ledna začínáme s Jiřím Havelkou ostřit Hedu Gablerovou a na jaře se téměř celý soubor s několika hosty a Ondřejem Sokolem ocitne v komuně.
Děkovačka
Na konci února bude Činohernímu klubu šedesát let. Oslavy jsou v plném proudu a 27. 2. 2025 to bude na den přesně. Velká výročí bývají kořeněna nostalgií a vzletnými slovy, až občas pro samé dochucování nejde rozeznat, co to člověk vlastně zakouší. V takových momentech je možná dobré si připomínat často používanou větu, že divadlo se vždycky děje teď a tady. Celý divadelní archiv nejen Činoherního klubu obsahuje nosiče marně usilující o fixaci dílčích teď a tady. Před lety se možná někdo v hledišti smál tak, až slzel, v některé z příštích sezón bude třeba kdosi v sedačce proti pláči bojovat hýkavým smíchem. Jediný zásadní je ale prchavý moment, kdy stojíte na děkovačce a z jeviště vidíte dojaté plačící diváky a divačky (co na tom, že se jedná o rodinné příslušníky inscenačního týmu).
Ξ
JAK SE ZRODILA MYŠLENKA NA PRVNÍ DÁMY V ČINOHERÁKU
Na otázku „Co bylo prvním impulzem pro téma prvních dam?“ odpovídá historik a publicista Pavel Carbol, který je také předseda Společnosti Edvarda Beneše.
Téma dam, řečených prvních, se zrodilo u piva daleko od Činoheráku. Při diskuzi s ředitelem Činoherního klubu, Tomášem Suchánkem, o těžkých politických tématech jsme to vzali přes naše prezidenty. A já k tomu dodal, že jsem pro Dobré ráno ČT dělal téma prvních dam, protože lidi zajímají prezidenti a ty jejich dámy jsou vlastně tak trochu oběti toho jejich prezidentování. Pak jsem přidal k dobru pár perliček o našich prvních dámách s tím, že některé jsou velmi zajímavé a možná i více než samotní prezidenti. A Tomáš zkušeně zavětřil, jakožto divadelní ohař, možnost mít na prknech unikátní kus!
Druhé sezení nad prvními dámami už bylo v Praze. Bylo bez piva, s čajem, zato se ho s námi už účastnil autor a režisér Tomáš Dianiška. Tam už se začalo rodit téma budoucích ZAKLETÝCH DAM. Prokecali jsme dostatek času, aby byly zmíněny všechny podstatné souvislosti, fakta a střípky ze života všech československých a českých prvních dam. A bylo vyhráno. Vznikla divadelní hra, kde některé „Prezidentky“ laskavý divák jistě milerád pozná…
Ξ
Další články
