OSOBNOSTI / LISTOPAD
JIŘINA TŘEBICKÁ
(1. listopadu 1930 Praha – 23. ledna 2005 Praha)
herečka Činoherního klubu v letech 1965 – 1991
„Já pořád cituju Soničku Marmeladovou ze Zločinu a trestu. Ona ji hrála takovým způsobem, že oči přecházely. Tam byla scéna zdůrazněná dramatizací Jardy a Aleny Vostrých. Starej Marmeladov přišel: ‘Plivni na svého nehodného otce.ʼ Když plivla, byla bita, že plivla na otce, a když neplivla, tak byla bita, že neposlechla… Ale to zanikne, když to nehraje takovejhle tvor, jako byla Jiřina.“
Pavel Landovský / Činoherní čtení, březen 2005
Jiřina Třebická byla herečka.
Být hercem nebo herečkou v tomto hlubokém smyslu, ve smyslu velkého daru, kteří jiní nemají, znamená být bezbranný. Bezbrannost tu ale neznamená pasivitu, nebojovnost. Jiřinka dovedla být velmi bojovná. Znamená to vydanost sebemenšímu podnětu, krajní citlivost, senzitivitu, obnažené nervy.
Bezbrannost není možná správné slovo. Trvalá nechráněnost, tak by se to snad řeklo líp.
Jako by taky nebyla uchráněna ničeho.
Jaroslav Vostrý
„V Kosmické jaru jsem si znovu uvědomil, jaká je to úžasná herečka. Spojila v té roli obě své krajní, nejzákladnější polohy: schopnost zaujmout krásou duševního prožitku, být neobyčejně jímavá, a na druhé straně to, že dovedla být nesmírně komická. Měla tam jednu větu, kdy si pohrávala se sebevraždou, s tím, že se v koupelně zabije, a tu větu s pohledem na Aleše pronášela tak, že diváci úplně ztuhli, co bude… Načež prudce střihla: ‘Nevěřte mně, jenom koketuji.ʼ“
Ladislav Smoček
Petra Honsové „Jiří Hálek a Jiřina Třebická. K herectví Činoherního klubu a 60. let“
„Výrazné tmavé oči, subtilní až křehká postava, mimořádné hlasové možnosti – od ostrých, dryáčnických tónů přes zralý, příjemný alt až po hlásek dívčí až holčičí… Pro jednu herečku ‘výbava’ ojedinělá. Tak jsem ji poprvé viděl někdy v roce 1963 mezi dveřmi Divadla Petra Bezruče v Ostravě pár minut před koncem Langerovy ‘Periferie’ při dopoledním představení pro školy. Byl to pro mne jednoznačně mimořádný objev a potěšení, že někdo někde ‘funguje’ tak, jak já jsem se teprve fungovat chystal… A potom jsme se najednou setkali v Činoherním klubu a hrávali po dlouhá léta spolu leccos (Chroust, Poprask na laguně, Na dně, Na koho to slovo padne, Zločin a trest, Bouře). Ale hlavně v ‘Cestě dlouhého dne do noci’: komplikovaný vztah matky a syna v dramatických situacích. Pamatuji si, kdy jsme sami dva stáli proti sobě na jevišti a víc než dialog nás vzájemně zajímalo, co si ten druhý myslí. Text jsme vyslovili, až když jsme museli. Byl to napínavý šerm ostrých rapírů, kdy zásahy přicházely nečekaně a bolestně. Obě postavy měly co skrývat a vzájemně se podezírat i usvědčovat (matčina narkomanie způsobená nemocí, tajená tuberkulóza syna Edmunda). Byla to vzrušující milimetrová improvizace uvnitř pevného a režisérem Smočkem skvěle nalezeného výkladu. To, že to Jiřinka nejen snášela, ale že mi to i sama s chutí vracela, bylo úžasné. Protože to totiž vůbec nebylo a není běžné…“
Josef Abrhám / Činoherní klub 1965 – 2005
„Pokud jde o Jiřinu Třebickou, mělo její herectví vždy cosi společného s uměním klaunů. Ne náhodou ji také zval ke spolupráci Ctibor Turba (1944), jeden z nejvýznamnějších pěstitelů klaunské pantomimy, u kterého mohla využít i své původní taneční školení. Jako ženský klaun se skvěle uplatnila v Andrejevově hře Ten, který dostává políčky (také v Činoherním klubu, kde ji r. 1977 inscenoval Miroslav Macháček). Cosi klaunského jako by měl v sobě celý její herecký zjev a projev. Proto – ale nejen proto – ji kolegové přirovnávali k Giuliettě Masinové (1921-1994).“
Jaroslav Vostrý / O hercích a herectví
ALBERT CAMUS: SPRAVEDLIVÍ / Velkovévodkyně, režie Jan Kačer; 20. 11. 1965 * NICCOLO MACHIAVELLI: MANDRAGORA, Paní, režie Jiří Menzel, 19. 12. 1965 * LADISLAV SMOČEK: BLUDIŠTĚ, Druhá dáma, režie Ladislav Smoček, 9. 3. 1966 * M. DOSTOJEVSKIJ: ZLOČIN A TREST, Soňa, režie Evald Schorm, 20. 4. 1966 * ALENA VOSTRÁ: NA KOHO TO SLOVO PADNE, Margit, režie Jan Kačer, 4. 12. 1966 * HAROLD PINTER: NAROZENIN, Meg Bolesová, režie Jaroslav Vostrý, 7. 12. 1967 * ALENA VOSTRÁ: NA OSTŘÍ NOŽE; Paní Hrdinová, režie Jaroslav Vostrý, 4. 12. 1968 * LADISLAV SMOČEK: KOSMICKÉ JARO, Chřestecká, režie Ladislav Smoček, 15. 3. 1970 * VOLTAIR: CANDIDE, Paquetta, Dáma, režie Jaroslav Vostrý, 10. 2. 1971 * MAXIM GORKIJ: NA DNĚ, Nasťa, režie Jan Kačer, 3. 10. 1971 * LEONID ANDREJEV: ZLATÝ KOČÁR, Marie Ščelkanovová, režie Jaroslav Vostrý, 8. 10. 1972 * CARLO GOLDONI: POPRASK NA LAGUNĚ, Paní Libera, režie Ladislav Smoček, 27. 6. 1973 * JIŘÍ MAHEN: CHROUST, Paní Lincová, režie Ladislav Smoček, 3. 6. 1974 * P. ČECHOV: RACEK, Polina, režie Jan Kačer, 25. 2. 1975 * IVAN BUKOVČAN: NEŽ KOHOUT ZAZPÍVÁ, Babjaková, porodní bába, režie Jan Matějovský, 11. 6 . 1975 * G. TAJOVSKÝ: ŽENSKÝ ZÁKON, Mara, režie Pavel Rímský, 24. 11. 1976 * LEONID ANDREJEV: TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY, Tilly, hudební klaun * režie Miroslav Macháček, 27. 9. 1977 * BERTOLT BRECHT: KREJCAROVÁ OPERA, Celia Peachumová, režie Evžen Sokolovský, 15. 1. 1978 * EUGENE O’NEIL: CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI, Mary Tyronová, režie Ladislav Smoček, 10. 10. 1978 * N. OSTROVSKIJ: BOUŘE, Marfa Ignatěvna Kabanová, režie Ivo Krobot, 1. 7. 1980 * ÖDÖN VON HORVÁTH: POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA, Babička, režie Ladislav Smoček, 15. 4. 1981 * BOHUMIL HRABAL: NĚŽNÝ BARBAR, Marie, režie Ivo Krobot, 5. 11. 1981 * ALFRED DE MUSSET: MARIANNINY ROZMARY, Hermie, režie Ivo Krobot, 28. 11. 1983 * ARTO SEPPÄLÄ: POSLEDNÍ MEJDAN, Salme Räsänenová, režie Ivo Krobot, 21. 2. 1985 * ALEXANDR VAMPILOV: PROVINČNÍ ANEKDOTY, Vasjuta, režie Ivo Krobot, 23. 1. 1987 * KRÁSNÉ VYHLÍDKY: JOHN M. SYNGE: DRÁTENICKÁ SVATBA, Mary Byrneová, režie Ladislav Smoček, 29. 5. 1987 * ELIAS CANETTI: DŮM, Gilzová, majitelka domu, režie Ladislav Smoček, 27. 6. 1988 * LADISLAV SMOČEK: BLUDIŠTĚ, Druhá dám, režie Ladislav Smoček, 25. 9. 1990 * SAM SHEPARD – PRAVÝ ZÁPAD, Máma, režie Jan Nebeský, 22. 11. 1990.
Další články
