Nina, pivo a Blahnik
Nedávno se na KONSENT přijela z Londýna podívat Nina Raine. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nebyla sama autorka!
Odjakživa mívám pocit, že spisovatelé jsou buď mrtví, nebo absolutně nedostupní. Ti živí se ukrývají někde v cizině v bunkru, protože se jmenujou Salman Rushdie a je na ně vypsaná fatwa nebo se v televizi podivně vyjadřují k genderovým otázkám jako J. K. Rowling, a pak zase zmizí z mediálního dohledu. Popřípadě sedí doma u svého stolečku a u otevřeného okna píšou sloupek do New York Times, kouří u toho cigaretu, koušou se do rtu a mají na sobě lodičky od Manola Blahnika. Jako Carrie Bradshaw.
Já taky!
Už nějakou dobu do psaní taky dělám, takže tak trochu vím, o čem mluvím. Samozřejmě jsem při něm vyzkoušela všechny možné způsoby, polohy i outfity. Zjistila jsem, že lodičky na trase školka-domov-divadlo nejsou tím nejlepším obutím, nemluvě o tom, že jsem celou zimu šetřila, takže vlněné fusky od babičky byly základ mého domácího outfitu. Cigaretu u psaní také nezvládám, nejen že u toho vypadám jako pubertální chlapec, který se těší, že udělá něco na truc rodičům, ale většinou se pak mohutně zakuckám, takže dám místo ní zavděk obyčejné vodě. Glamour šel jednoduše stranou a já se zabydlela v poměrně fádním modelu – stůl, židle, kafe, fusky.
Ale abych se vrátila k Nině – jak jí, mezi námi děvčaty, přátelsky říkám. Dobře, ona o tom neví, je to mezi mnou a mnou. Nina nejen že byla živá, ale ona byla i velmi milá! Po představení ji Vojta Kotek přivedl na jeviště, dostala květinu, potlesk, a pak už stála na baru s pivem v ruce a bavila se s námi, jako bychom byli staří známí. Vyzařoval z ní klid a vyrovnanost – pro mě vlastnosti, které lidem vyloženě závidím, protože já jsem všechno, jen ne klidná a vyrovnaná. Zeptala jsem se jí, jak dlouho tuhle hru psala. Čekala jsem odpověď ve stylu „osvítila mě myšlenka a přes noc byla hra hotová“. Ona si ale jen tak odfrkla a řekla: „Oh God, it took me five bloody years.“ P Ě T LET! Ona je člověk! Kdybych nemusela ten večer brzy domů, asi bych ji objala a pozvala ji ještě na jedno. A pak domů na pozdní večeři. A asi bychom si povídaly o psech, lakovaly si nehty a šly příšerně pozdě spát. Sandro, ovládej se.
Kouzlo Niny
Nina mluvila také o tom, že postavy v téhle hře jsou inspirované skutečnými lidmi okolo ní. Na premiéře se prý několik z jejích kamarádů ve hře poznalo. Rozladilo je, že použila některé věci z jejich soukromí – třeba to, že byli někomu nevěrní. Ona ta nevěra nebývá úplně milé téma. Pro nikoho, že. Ale to už je licence autora. Může si přece tak trochu dělat co chce, ne? Jako já teď. Ovšem já na nikoho nic nepropálím, nebojte se.
Večer s Ninou Raine byl v něčem vážně kouzelný. Nevím, jestli z toho měli stejný pocit i ostatní, ale já jsem byla nadšená a vnitřně trochu rozechvělá. Třeba se nám v budoucnu v Činoherním klubu bude dařit víc takových setkání! Jen jsem teda zvědavá, kdy pozvu na pivo Čechova.
Další články
