Nechme se překvapit. A pak znovu.
Ve spojení s Činoherním klubem se často mluví o geniu loci. Je ho plné foyer i sál. Občas se myslím tohle fluidum přeceňuje, zároveň jsem už ale byla svědkyní momentů, při nichž jako by se divadlo probralo k životu a převzalo iniciativu. Děje se to pochopitelně při představeních, což ale můžu reflektovat pouze jako divačka. Ale od doby, co pravidelně sedávám na nejrůznějších částech scény při debatách, získávám nové obzory. S pohledem do hlediště cítím jakousi převahu, ale hlavně zodpovědnost, snažím se co nejvíce vnímat náladu panující ten který večer v sále. Předem mívám většinou specifická očekávání vzhledem k představení, po němž se má zrovna besedovat. Záleží na tématu, o němž se hraje, na složení a velikosti hereckého ansámblu, přítomnosti nebo nepřítomnosti režiséra a dramaturgyň. Těsně před začátkem debaty si vždycky zběžně přepočítám, kolik diváků a divaček se vrátilo na svá místa. A chtě nechtě docházím k ukvapeným závěrům.
Z jednoho takového mě rychle vyléčil večer na konci května, kdy se debatovalo po představení KOČKA NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE. Z herectva zůstali téměř všichni, na jevišti se mnou seděli i obě dramaturgyně a režisér. Hlediště bylo plné zhruba z poloviny. Hra Tennesseeho Williamse není žádná řachanda, v připravených otázkách jsem se tedy po vzoru textové předlohy snažila jít trochu víc do hloubky. Na úvod jsem ale měla připravenou jednu lehčí, aby se dialog snáze rozběhl. Martin Čičvák píše na webu k inscenaci o neuróze, kterou pociťuje protagonista Brick, hraný Janem Hájkem, a říká, že ji do jisté míry sdílí on a celá naše novodobá společnost. Režisérova úvaha končí slovy: „Budeme analyzovat, co nás dělá tak intenzivně nespokojenými, nevyrovnanými. Buď nazkoušíme KOČKU NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE, a uleví se nám, nebo budeme muset na sedm let do Tibetu.“ Po otázce, zda se tvůrčímu týmu, nebo alespoň režiséru Čičvákovi ulevilo, jsem čekala asi ledacos, přeci jen to bylo myšleno tak trochu jako vtip, navíc jsme se všichni teprve rétoricky rozehřívali. Tedy všichni ne. Martin Čičvák totiž od první chvíle odpovídal nadšeně, dlouze, velmi gesticky výrazně, střídavě se obracel na kolegy, střídavě do publika. Jeho zápal, možná ve spojení s narůstající aktivitou diváctva, dokonce postupně vylákal na okraj jeviště Jana Hájka, ukrytého ve stínu postranních dveří.
Další otázky se rozpustily do přirozeného hovoru, na některé vůbec nedošlo, jiné položil v obměněné podobě někdo jiný, na některé odpovědělo herecké, dramaturgické a režijní osazenstvo skrze otázku jinou. Připadalo mi, jako bych na první pokus, a navíc s minimálním úsilím, nastartovala motor, a teď se na černé kožené lavičce nechala vozit nad tou nečekanou vřavou, odehrávající se v sále. Užívala jsem si rozdvojení, k němuž došlo, když část publika stále ještě doposlouchávala Martina Čičváka, zatímco další už se ptala herců, a ti začali rovnou odpovídat. Už ani nevím, jak dlouho celý ten cirkus trval. Jakmile se ale první diváci začali plížit ze sálu a další vrtět na sedačkách, mnozí už měli prázdné půllitry a skleničky, bylo na čase začít přibržďovat. V nejlepším se asi nepřestalo, ale všeho moc škodí a s trochou štěstí se ke KOČCE ještě vrátíme. S úplně jinými lidmi v hledišti, v úplně jiný den, s úplně jinými očekáváními. A něco se určitě stane.
Další články
