Milá Sandro
Milá Sandro,
známe se už dlouho a já jsem k tobě ne vždycky byla upřímná. Ale ani ty ke mně, to se musí nechat. Ale pojďme to vzít od začátku, ať se z té situace máme možnost vymotat a najít nějaký společný průsečík.
Celé to začalo, když ses narodila, pamatuješ si to? V břichu u mámy jste byly dvě. Takže to občas nebylo úplně jednoduché, protože každá si chtěla vybojovat ten svůj prostor a místo toho jste se musely, chtě nechtě, objímat, mačkat se ve stísněném prostoru a mít v sobě zaklíněné ruce a nohy. Někdy ses nemohla v klidu ani najíst, aniž by ti ta druhá nemlaskala do ucha.
A pak se stala ta velká věc. Víš která? Pak se stal svět! A najednou to začala být jízda. Každý nádech a výdech byl prosycen novými věcmi, novými zážitky, schopnostmi a celou škálou emocí. Vzpomínáš si, jak jsi brečela, že si tvoje sestra rozrazila obočí? A víš, že jsi nebrečela kvůli tomu, že bys sdílela její bolest, ale kvůli tomu, že jsi chtěla, stejně jako ona, mít obočí zelené od dezinfekce? A taky že jsi ho pak nakonec měla, jasná věc. Když se rozbrečela jedna, plakala i druhá. Když se jedna radovala, smála se i druhá. Pouto, které máte, je neuvěřitelně silné, i když to někdy bolí. Samy sobě zrcadlem, cenzurou, ale i bezbřehou oporou.
Úplně si vybavuju, jak ti někde ve školce došlo, že se ti líbí kluci. Že je s nimi větší sranda a že když tě Tomáš chytne za ruku, tak to vůbec není nepříjemný, naopak. Jenže tví rodiče byli filutové a nechali tě ostříhat na kluka a věnovat se sportovní gymnastice. Takže žádá randíčka, žádné večírky, hospody už vůbec a pěkně každý víkend hrabat listí na chalupě. Neměla jsi je za to ráda, ale dneska už víš, že umět posekat dříví a postarat se o rodinu není vůbec k zahození. A večírky jsou a budou a stejně vždycky končí podobně.
“To jsou ty dvojčata! Holky, poznáte se v zrcadle? Máte stejnýho kluka a určitě se měníte, že jo? Počkejte, co děláte večer…nechcete do trojky?” Potřeba zapadnout mezi lidi se často měnila v potřebu uzavřít se do sebe. Hodně často si slýchávala, jaká jsi a jaká bys měla být. Co děláš špatně a že toho moc neumíš. Že jsi hlasitá a moc se směješ. Že býváš někdy smutná a že se rouháš. Že moc mluvíš. Že mluvíš málo. Že bys měla už dávno být někde a ty jsi stále nikde.
Já jsem tady v těch chvílích měla být pro tebe…ale nebyla. Nebyla jsem schopná tě obejmout a nedat tě. Neuměla jsem tě v té době vyslechnout a nesoudit. Podívat se do očí a upřímně se usmát. Pohladit tě a usnout a nic za to nechtít. Takže jsi často nevěděla, kudy jít a někdy ses zastavila uprostřed cesty a stála a koukala do prázdna, než tě přemohla únava. Těšila ses na chvíli, kdy tě zase bude bavit svět, který tě vždycky tak fascinoval. A my se na nějakou dobu odloučily. Byla jsi na mě naštvaná a já se ti nedivím, ale měla jsi mi to říct. Možná by ta propast mezi námi byla menší.
Jenže nic netrvá věčně a obě jsme se rozhodly, že nebudeme ztrácet čas zlobou, že není úplně výhodné se neustále obracet do minulosti a že možná ten život je vlastně příliš krásnej na to, abychom to nebyly schopné vidět.
A za to já ti děkuju. Děkuju, že jsi. Děkuju, že i přes všechny ups and downs to vždycky spolu nějak zvládnem. A věřím, že ta cesta, po které teď jdeme, je ta správná. I když zabloudit můžeš vždycky, ale důležitý je, se umět zase vrátit na hlavní.
Mám tě ráda,
tvoje já.
Další články
