JANA BŘEŽKOVÁ: Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí
Přiznám se, že tohle byl nejtěžší rozhovor, který jsem zatím dělala. Strávily jsme spolu s Janou na začátku července u ní doma víc než pět hodin; a to jsem ani nestihla položit všechny otázky, které jsem si připravila. To byla ta příjemná část, která spočívala v tom – naslouchat. Dozvěděla jsem se tolik zajímavých věcí! Nejtěžší bylo rozhodnout se a vybrat, co z toho obrovského množství materiálu použít. Pořád jsem to přeskládávala, rozšiřovala a doplňovala, až mi před pár dny došlo, že v tomhle rozhovoru nemůže být všechno, co bych si tam přála dát. Důležité je se pokusit, aby to bylo alespoň něčím výstižné.
Jana může někdy na první pohled působit lehce bláznivě. Ale když ji dobře posloucháte, zjistíte, že je to ve skutečnosti odvážná, obrovsky silná, svobodomyslná žena; velmi dobrá a vtipná pozorovatelka, která svými komentáři dokáže mnohdy přesně vystihnout podstatu. A když si stěžuje, že je vyčerpaná, říkám si – panebože, takovou energii bych chtěla mít!
Jana do Činoherního klubu nastoupila narychlo, v podstatě v generálkách Machiavelliho MANDRAGORY v režii Jiřího Menzela jako záskok za herečku, která emigrovala. A přestože zároveň působila v dalších divadlech, Činoherní klub se jí stal domovem a ztvárnila tady přes 40 rolí. Aktuálně ji můžete vidět v inscenaci DÁMSKÝ KREJČÍ. V divadle i ve filmu se věnovala kromě herectví taky kostýmní tvorbě. Byla dlouholetou partnerkou herce a režiséra Miroslava Macháčka. Z krátkého manželství s režisérem Michaelem Havasem má syna Davida.
Následující rozhovor, prosím, berte jako takové střípky nebo spíš ochutnávku – ačkoli zatím bez přesného plánu, jak naložit s tím, co jsem do něj nevybrala.
Jaké inscenace za ty roky v Činoherním klubu (bezmála 58!) jsi měla jako herečka ráda – nejradši?
HODINOVÉHO HOTELIÉRA s Oldřichem Novým. TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY, pak jsem měla ráda KREJCAROVOU OPERU od Brechta – tam jsem hrála Polly. Irena Greifová udělala neskutečný kostýmy. Neskutečný. Petr Čepek měl jako Macheath obrovský náboj. Byla k tomu původní Weillova hudba. Bylo to krásný. Mám někde schovaný dopis od Ludvíka Kundery, který to překládal. Tomu se to strašně líbilo.
No a mně se líbil MACBETH, který měl teď derniéru. Protože jsem si tam našla svůj příběh. Že jsem jako čarodějnice prostě šílená dezinformátorka. Ale celý to mělo svůj potenciál a bavilo mě to. Ondra Sokol je mimořádnej režisér. Já si myslím, že je částečně geniální. Jeho něco inspiruje a on dokáže v momentu – vždyť to znáš – přijít s totálně geniálním nápadem. Baví mě na něm, že je jako Schorm a jako bejval Kačer. Tihle režiséři tě netlačej po centimetru – to nemá smysl. Potřebuješ mít svůj prostor.
S Evaldem Schormem to bylo úžasný: ZLOČIN A TREST a ten HODINOVÝ HOTELIÉR. A s Kačerem ta jeho ruská řada. Třeba VIŠŇOVÝ SAD, to jsem si náhodou celý vymyslela, vyložila tu roli jinak. On se vždycky Kačer na zkouškách strašně vykecával s klukama. Protože v Činoheráku byl věčně věků průvan, tak jsem měla přes sebe přehozenej kabát, a pod tím kabátem jsem měla knížku a tu jsem si četla. A on si mě náhodou všimnul a zeptal se: „Co tam děláte, Janinko?“ „Nooo, já jsem jako těhotná…“ Tak jsem pak měla jako Duňaša na začátku takový polokroj, v dalším dějství nóbl městskou volnou blůzku a nakonec břicho – a v tom posledním dějství obří břicho. A on mi do něho Jaša kopal a tak. Pan režisér O. Krejča z toho byl úplně unešenej, když to viděl.
Měla jsem ráda taky VLKA od Leonida Leonova, kterýho režíroval Smoček. Ta moje role tam byla napínavá a vážná. A hrál tam Somr – a to bylo tak přesný herectví, souznění, přesný údery a smeče, za námi se odehrával skutečný tenis.
Samozřejmě mám ráda i komické role jako v DÁMSKÉM KREJČÍM, ale raději hraju civilní a charakterní role. Vždycky máš víc ráda to, v čem můžeš najít i něco pro sebe. Nikdy jsem neměla pocit, že musím stát na jevišti za každou cenu. Ale když tam vzniklo nějaký spojení, něco vzájemnýho, tak to bylo krásný a mělo to cenu. Vždycky mě hrozně bavilo být toho součástí.
Činoherák se proměňuje. Je ale něco, co zůstává? Co je nebo bylo jakousi jeho podstatou?
Já nevím. Myslím si, že je tam stigma. Stigma toho ponížení; původní Euforie, Inspirace a Touha 60. let jsou pryč. Ale nejenom v Činoherním klubu… Normalizace se snesla jako mrak na všechno.
Na Činoheráku mě bavilo, že byl kompaktní. To jsi jenom přišla a koukla ses, co se zrovna ten večer hraje. Většinou jsme hráli ve všem. Věděli jsme všichni o všech všechno. Kdysi jsme se nikdy nebavili o penězích. Nosili jsme z domova různé vzácnosti. Byli jsme šťastný; ale to nebylo tak, že jsme šťastný u divadla. My jsme byli šťastný, že jsme v tý skupině, která má stejnou chemii.
Ono je to možná i generační. Ty máš jiný zkušenosti. Já jsem tuhle vyprávěla o demonstracích za Havla. Sebrala jsem tenkrát Davida a vezla ho taxíkem k tetě do Karlína na hlídání. Měla jsem u sebe jeho křestní list a tisíc korun a klepala jsem se hrůzou. Říkalo se mezi lidma, že za Prahou na Zbraslavi jsou připravený tanky. A taxikář mě uklidňoval – že přece nebudou střílet do vlastních dětí, že jsou to všechno komunistický děti, ti vysokoškoláci… No, já jsem kdysi zažila tu hrůzu, viděla jsem Jana Palacha… Tenkrát jsem šla na kostýmní zkoušku, vystoupila jsem u Muzea a viděla tam frmol volajících a plačících lidí… Já jsem zažila neskutečný věci. Už od srpna 68 to bylo jako válka. Pamatuju si, že jsem jela na Malou stranu v tramvaji č. 22 kolem Národního – tam stříleli do vzduchu z nějakýho gazíku. A na každý straně mostu byla cizí vojenská hlídka. A lidi se přes Most Legií plazili po břiše… Můj život skončil, jsem si říkala…
Prostě. Když něco takovýho zažiješ, tak je to pro tebe šok. Ale prostě víš, že některý věci, který bys nepředpokládala, možný jsou. Může se stát cokoli. Lidi, kterých jsem si vážila, byly vyhozený. Ta komunistická moc byla často brutální a nepochopitelná. No a pak mi někdo o generaci mladší řekne „ale vždyť to nebylo přece zase tak hrozný“. To není pravda! Když jsi měla blbej posudek, tak jsi mohla jít akorát na hlavní nádraží prodávat pivo. Vzpomeň si na Kubišovou nebo Čáslavskou. Ty nevzali ani jako uklízečky.
Jaký je prostor Činoheráku? Co má jeho jeviště do sebe?
Já jsem se tam ze začátku hrozně bála, že jsou diváci tak blízko. A teď si vem, že jsem tam přišla původně jako záskok. Od prvního ročníku DAMU jsem hrála ve Vinohradským divadle, v Městských divadlech pražských, v Národním v DRAHOMÍŘE. (Támhle mám zrcátko od paní Vášový. Ona, když ji Švorc vyhodil, prosila, jestli by mohla něco dělat v Činoheráku. Nakonec hrála ve STRÝČKOVI VÁŇOVI chůvu.)
Já jsem prostě potřebovala mít ten odstup od diváků. Vůbec mně nevadilo, že jsem na velkým jevišti musela mluvit nahlas. Jeviště Činoheráku mě děsilo. V HODINOVÉM HOTELIÉROVI jsem byla polonahá, jeviště osvětlovalo jenom akvárium s rybičkama a doteď mám někde dopis od jednoho diváka, ve kterým mi popisuje obrys mého ňadra…
Vadilo mi to. Až pak mi Mirek Macháček jednou poradil takovou fintu: vzadu v hledišti je takovej pruh mezi přízemím a balkónem, tak abych si ho očima našla. Když se budu koukat tam, nekoukám nikomu do ksichtu ani na hlavu a působí to dobře a přirozeně. Je důležitý, když ti někdo zkušenější řekne tyhle finty; co nesmíš dělat, co můžeš, nebo co ti pomůže. Nebo u filmu třeba, jak vypadáš zepředu, zezadu, zboku.
Říkala jsem právě Markétě Stehlíkový, když v BABYBOOMU říká, že to jedno dítě zemřelo: „To je strašně důležitá informace – a tebe není slyšet.“ A ona na to, že on tam před ní mluví tiše. „Musíte mluvit tak, jako když se hádáte nad spícím dítětem. Chceš mu to nandat, ale nemůžeš probudit dítě. Nadejchni se a mluv po dechu.“ Na divadle to musí lidi slyšet i v tý poslední řadě, protože na to mají právo a přišli tam kvůli tomu.
Ale nakonec je to hlavně o tom, že jako herec vím, co chci sdělovat a není to jenom předvádění. Jakmile vím, o čem role je, když si ji najdu – třeba jako v MACBETHOVI – tak mi ta blízkost hlediště v Činoheráku vůbec nevadí. Naopak ty lidi potřebuju mít co nejblíž. Abych jim sdělila svůj pocit, nemusela při tom moc řvát a abych měla pocit, že sdílíme stejnou energii.
Činoherák se může jevit, že byl tradičně spíš „pánský klub“. Jak jsi to vnímala ty?
Já si myslím, že to nebyl pánský klub. Myslím, že to vždycky záleželo na šéfovi a na konkrétní konstelaci. Když v PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY hrála Jiřina Jirásková, tak to pro mě nebyl pánskej klub. Předvádí se tam Abrhám, Hrzán a posléze Menzel, ale ona tam hrála prim! Když byla O´Neillova CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI, všichni byli bez sebe z chlapů. Mně se daleko víc líbila Jiřina Třebická a Líba Šafránková.
Je ale pravda, že o pánské šatně se vždycky víc mluvilo. Jednak byli režiséři zvyklí do pánský šatny chodit na pokec, a pak kluci měli spousty fanynek. Byli velice rozdílní a skvělí. A dělali v dobrých filmech, takže byli známí a okouzlující. Někteří – třeba Petr Čepek – taky dost ovlivňovali chod divadla; měli vliv a chtěli ho mít. Prostě to tak bylo. Nakonec v Dejvickém divadle je to podobně. Taky ve hře bývá pět chlapů, jedna stará a jedna mladá. To už říkal Jan Werich, že herečkama by se dala zastavit Vltava, ale rolí je málo.
Uvažuješ nad tím, že bys svoje vzpomínky třeba sepsala?
Ne, protože já si to nedovedu představit psát. Já to nemám ráda. Mirek to měl rád. Každej den mi psal dopisy. Já bych to asi po sobě nikdy nemohla číst – nebo spíš nechtěla. Prostě mi to připadá jako chtěnej důkaz něčeho. Mám pocit, že by to nebylo tak silný, jak to cítím ve skutečnosti já. Že bych to tímhle způsobem neuměla sdělit. A kdybych se k tomu přece vzepjala, tak si myslím, že bych se tím totálně vyřídila. A při odevzdání rukopisu by ze mě zbylo 20 dkg popela.
Další články
