Dobrá práce (4. díl)
Dostáváme se k poslednímu dílu mého textu, ve kterém se snažím pojmout a shrnout, jak vzniká divadelní inscenace. Když jsem nad tím tak přemýšlela, z hlediska faktů by už nejspíš čtvrté pokračování nebylo potřeba. V minulém díle jsem se dobrala až k premiéře; a v tom prvním jsem se zmiňovala o tom, že premiérou se to pro nás, co sedáváme v hledišti, když tam ještě nejsou diváci, vlastně uzavírá.
Ale jsem tady – a před sebou mám prázdnou stránku, na které kmitá kurzor. A nerada bych vás obrala o trochu divadelních tradic a pověr. Nejvíc se jich váže k premiéře. Říká se, že je třeba, aby se na poslední generálce něco pokazilo, aby se premiéra podařila. A taky, že když se povede premiéra, první repríza nikdy ne. Jestli je to pravidlo, upřímně nevím, ale věří se na to. Má to jistě svoje racionální vysvětlení – v naladění celého týmu, jeho přílišné jistotě, nebo naopak nervozitě a v očekávání. Navíc dokud inscenaci nevidí diváci, není hotová – protože divadlo vzniká až při komunikaci, která probíhá mezi jevištěm a hledištěm během představení. (A na každé repríze je potřeba, aby se „to“ stalo znovu. Tady a teď. A třeba se ta energie s jiným publikem přelévá trochu jinak.)
Doba mezi koncem poslední generálky a začátkem premiéry se obvykle podivně táhne – alespoň, jak to vnímám já. Vždycky mi přijde, jako by čas stál na místě, nemůžu se na nic pořádně soustředit, protože moje myšlenky neustále odbíhají dopředu k premiérovému večeru. Tahle doba bývá taky dobou hájení – když o někom víte, že má večer premiéru, zpravidla po něm nic zásadního nechcete, protože tušíte, v jakém se nachází rozpoložení. Každý se samozřejmě připravuje jinak a má jiné rituály (někdo možná rozptýlení vítá). Stále se – alespoň u nás v Činoherním klubu – udržuje tradice zlomvazek. Zlomvazky jsou drobné dárečky, které v tom bezčasí připravujeme a večer si je navzájem dáváme. Většinou zlomvazky souvisí nějak se hrou, kterou zkoušíme, vycházejí z nějakého vtipného detailu, repliky, postavy; nebo se dají sníst (typicky čokoládové bonbóny). Když se večer potkáme, spolu se zlomvazkou se taky vzájemně „pokopeme“ – k premiéře se přeje „zlom vaz“ a odpovídá se na to nejčastěji „čert tě vem“.
Premiérové publikum bývá trochu nestandardní (liší se od publika na dalších reprízách a může reagovat odlišně); je složené převážně z rodinných příslušníků, kamarádů, divadelníků (tedy lidí, kteří nám spíš fandí) – a z kritiků. Dobré načasování premiéry a dobrý výkop v tom smyslu, aby si o tom pak lidi mezi sebou řekli, je docela důležitý.
Pomyslným završením práce na inscenaci před tím, než se začne reprízovat a „žít vlastním životem“, je premiérová děkovačka, na které se v našich končinách děkují kromě herců i ostatní členové inscenačního týmu (to jsou ti, které na fotkách s kytkami možná nepoznáváte – režisér/ka, dramaturg/yně, výtvarníci/e scény a kostýmů, autor/ka hudby, případně další). Minulou reprízu KONSENTU viděla sama autorka Nina Raine, a když ji pak herci vytáhli na děkovačku, byla zaskočená a trochu nesvá. Později mi říkala, že v Londýně se autor/ka ani režisér/ka obvykle nechodí klanět ani na premiéře, tak na to vůbec není zvyklá.
Měřítek, podle kterých můžeme posuzovat, jestli je inscenace dobrá a úspěšná, je víc. Nejdůležitější pro divadlo jsou, troufám si tvrdit, diváci. Když je plné hlediště (v ideálním případě) a my poskytneme těm lidem zážitek, o kterém můžou přemýšlet, mluvit a podělit se o něj s blízkými. Tam je zpětná vazba bezprostřední a okamžitá.
Určitým měřítkem pak můžou být i recenze a ohlasy kritiků. Je velká otázka, jakou mají vlastně výpovědní hodnotu a váhu, protože recenzenti obvykle věnují inscenaci pouze jeden večer a mají (podle média, do kterého přispívají) značně omezený rozsah, na kterém se k inscenaci vyjadřují. Nedokážu úplně posoudit, jaký vliv může mít recenze na potenciální diváky (jestli může být názor recenzenta důvodem, proč na představení jít, nebo ne, protože pokud tohoto konkrétního autora nečtou pravidelně, postrádají referenční rámec, podle kterého se mohou zorientovat). Dovnitř do divadla recenze obvykle zásadní zpětnou vazbou nebývá.
Podle čeho tedy naši práci hodnotím já? Dobře odvedená práce na inscenaci je pro mě, když vím, že jsem udělala poctivě všechno, co jsem mohla a co bylo v mých silách. A podobně i ostatní. Věřím tomu, že v tom případě se nám to vrátí. Taky pro mě bývá důležité, že jsem se dozvěděla a naučila něco nového a strávila ten čas příprav a zkoušení smysluplně společnou tvorbou. No a pak mi záleží na tom, co mi k tomu řeknou lidi, kterých si vážím a u kterých vím, z jaké perspektivy se na inscenaci dívají. Z toho si pak můžu něco vzít, protože vím, že je to upřímné, i kdyby to nebylo úplně pozitivní.
Nejraději na své práci – myslím, že už jsem se o tom zmiňovala – mám to, že je pestrá a pokaždé jiná. Pokaždé se do hloubky věnujeme jinému tématu, problému, pokaždé v trochu jiné partě. A pokaždé je to určitý proces, který má svůj vyměřený čas – začátek a konec.
Další články
