Kolíčky, bonbóny a sbohem
Vždycky mi slovo „derniéra“ znělo jako něco, na co se dá něco pověsit. Zmokl ti kabát? Pověs ho na derniéru. Na co se věší závěsy? No, přece na derniéru! A my teď na derniéru kolíčkama připneme představení MACBETH.
Věděli jste třeba, že se nesmí během zkoušení říkat, že zkoušíme „Macbetha“, ale správně se má používat „Skotskou hru“? Protože jinak někdo umře. Prej.
Nemyslím si, že by to někdo z nás vůbec chtěl pokoušet. A pak po měsíci práce začala válka na Ukrajině. Pamatuju si to ticho a prázdno, které jsme najednou zažívali. Celé divadlo se jevilo jako nepodstatné. Nikdo nevěděl, jestli má smysl pokračovat. Nakonec jsme se ale rozhodli jet dál. Právě navzdory válce. Protože ta hra měla co říct. Vypráví o zlu a o tom, jak člověka pohltí moc a postupně ho zničí zevnitř. Jak to zlo prorůstá jako plíseň a nakonec zbyde jen hnusná pachuť. A to zlo dál plodí zlo.
Nebylo to jednoduché zkoušení, nebylo jednoduché to hrát, zvlášť pro Martina Fingera (Macbeth) a Lucii Žáčkovou (Lady Macbeth), ale zvládli jsme to všichni se ctí. Jenže každá hra má nějakou expiraci. A u MACBETHA ten čas nadešel teď.
V téhle inscenaci se nás potkalo téměř 14 na jevišti. To už je solidní počet lidí na Činoherní klub. Máte trochu pocit, jako byste se ocitli ve staré skříni a hráli si na sardinky. Jenže když se setkají podobně naladění lidé se stejným smyslem pro humor, tak se i ta tlačenice dá vydržet. Musím říct, že i přes všechny ty okolnosti jsme si užili strašné srandy. Třeba když Marek Taclík měl říct: „Hle, chrámový rorýs!“ a vypadlo z něj: „Hle, chrámový korýš!“ Nebo když jsem já jako čarodějnice ve tmě na jevišti zakopla a při rozsvícení se sbírala ze země a dělala, jako by se vůbec nic nestalo. A co teprve, když se pod Lucií Žáčkovou propadl kovový stolek, kterému upadlo kolečko a ona letěla po zádech dál. Já ji viděla ve zpomaleném záběru jako v Matrixu. Pak jsem uslyšela zadunění a uviděla Luciiny vyděšené oči. Zadržela jsem tedy kolegiálně smích, podala jí ruku a nějak jí pomohla se sesbírat. No co, standardní Shakespeare.
Ondra Sokol obsadil také tři výjimečné dětské herce, kteří se alternovali. Desetiletí caparti, co mě dostali svojí profesionalitou a pracovním zápřahem. Já jsem třeba ráda, když si ráno udělám kafe, vypiju ho a u toho si oblíknu správně ponožky, nezapomenu se učesat (což stejně většinou zapomenu) a doběhnu včas na zkoušku se správným textem v ruce (což se mi také často nepodaří). Tak kluci to mají trochu jinak: ráno dabing, pak škola, potom kroužek keramiky, rozhlas a večer „předstávko“. Klobouk dolů, hoši.
Sokol obsadil i mýho nejoblíbenějšího kolegu: silikonové miminko vytvořené uměleckým maskérem Rendou Stejskalem. Bylo jako živé. Kůže, vlásky, pupeční šňůra, prstíky… občas jsem měla pocit, že snad i doopravdy čůrá. Můžu být vlastně ráda, že jsem se nerozkojila.
Takže konec dobrý, všechno dobrý… nebo jak se to říká.
Já se jdu trochu zamyslet sama nad sebou. Bude mě to stát hodně čokoládových bonbónů, nějakou tu skleničku vína a přítele na telefonu.
Tak, MACBETHE, sbohem!
P.S. Já jdu na ty bonbóny.
Další články
