BAČKŮRKY
Jsem typický vysrabovač. Hodně mluvím o tom, co bych chtěla, ale jak přijde na věc, tak mám tendence se cukat a dávat hlavu do písku. Tentokrát jsem zase někde vyprávěla, jak strašně potřebuju do Barcelony, kde jsem byla kdysi dávno se ségrou. Podbarvila jsem celý to žvástání výrazy typu “reunion, kdy jindy než teď, je to město mýho srdce” a bla bla. Hodně jsem to tenkrát prožívala.
Ségra toho asi měla plný zuby a normálně koupila letenky! Okamžitě, jak mi to volala, mě polil studený pot a chřípí se mi začalo nekontrolovatelně třást. Chvíli jsem měla chuť zalézt pod postel a vylézt až s medvědama na jaře, ale pak mi došlo, že je mi pětatřicet a že tohle už se nehodí. Šla jsem si lehnout na gauč. Naštěstí mě ségra zná a ví, že potřebuju jen chvíli času, abych se mohla začít těšit. Po měsíci jsem byla dobrá!
Tak jsme vyrazily! Jen my dvě! Twin’s reunion! Barcelona baby!
Viola má migrénu a já to se svým entuziasmem trochu přepálila už na začátku. Cítila jsem všeobjímající lásku. Měla jsem chuť obejmout všechny a všechno. Stewarda! Paní, co seděla vedle mě a při spánku jí tekla slina. Dokonce bych nejradši objala i náš kufr. Naštěstí to všichni dali s grácií. A ten kufr, ten nepraktickej kufr, jsme prostě musely vzít. Jako sice všechno lowcost, ale co kdyby ty štekle a šnorchl někdo z nás nutně potřeboval? A co teprve ty dva trenčkoty, náhradní brýle a skládací sušák? No a co, že jedem jen na 4 dny? Tvoje bába nic nepotřebuje, my jo! Cestou v letadle se mi z trvalého úsměvu začalo dělat až trochu nevolno, ale co už, mně nic nevadí! Dneska ne! Jen pro informaci, ségra tuhle moji sluníčkovou fázi celou prospala. Je skvělej parťák na cesty.
Když jsme dorazily, vzaly jsme si taxíka, který nás za zhruba 900 korun hodil do čtvrti, kde jsme měly zaplacený Airbnb. Viola vybrala “skutečně autentický kout Barcelony”… Když jsme to řekly taxikáři, tak jen pozvedl obočí a významně se na nás podíval se slovy, že to je “bastante peligroso”, tedy dost nebezpečný. Prosim vás, klídeček… jako my budeme v pohodě, jsme přece holky z Dejvic.
Viole migréna nepolevuje, ba dokonce mám pocit, že po týhle informaci začala vidět záblesky. Já furt držim. Jakmile jsme vjeli do naší ulice, úsměv mi začal lehce tuhnout a chřípí se opět začalo hlásit ke slovu. Když jsme vystoupily, řidič se na nás podíval, jako by to mělo být naposled a rychle odjel. Stály jsme tam na rohu omšelé ulice plné řeznictví, kde ve výlohách prodávali jehněčí hlavy, smrdělo to tam močí, a říkaly si, že doma pod postelí je to přeci jen o trochu lepší. Jakmile Viole polevila migréna, dostala jsem panickou ataku. S pocitem, že už se nikdy v životě nenadechnu jsme po 30 minutách čekání konečně poznaly Claudii a Briana, učitele jógy, u kterých jsme se ubytovaly. Ve skutečnosti to byl Abdul a Samir a v bytě bylo kromě nás i několik osamělých podivínů a společensky unavených párů. Ale pokoje se daly zamykat a koupelnu jsme měly hned vedle. Usnuly jsme s pocitem relativního bezpečí.
K ránu mě probudily hlasité rány, chrchlání a trvalé splachování. Ano, ta koupelna za zdí hned vedle naší postele byla sdílená. Nevadí, nejsme přece žádný frfni. Jen když někdo šel na záchod, tak jsem si pro jistotu zacpala uši. Člověk nikdy neví.
Celé dny jsme stejně trávily venku, kde bylo oproti podzimní Praze asi o dvacet stupňů víc. Viola si krásně držela režim, který má nastavený se synem a to sice: snídaně, do školky, obídek, spinkání, svačinka, hry, večeře, vyčůrat a dobrou! Pro hradčanskou kobru s úplně přehozeným režimem docela fuška. Zatímco Vildě se pokojně na pláži střídaly odpolední mikrospánky jeden za druhým, mně kapaly sliny po vysokých kudrnatých Španělech.
Nicméně po dvou dnech se náš režim ustálil a já se začala normálně přezouvat a chodit spát “po o”. A že jsme si ty obídky uměly užít. Neochutnaly jsme snad jen písek na Barcelonetě, jinak to máme všechno za sebou. A kluky jsem nechala ladem, asi by to tentokrát byla spíš komplikace.
Koukám teď na mraky z letadla a říkám si, jak je fajn mít někoho, kdo vám vyndá hlavu z písku, objedná to nejhorší ubytování a pak se s vámi prochechtá až do odletu domů. Buřte, díky!
P.S.: Letíme zpátky ověšené jako vánoční stromečky, já mám na sobě dvoje kalhoty, tílko, mikinu, bomber, trenčkot a dvoje ponožky. Druhý boty mám zaklíněný v kabelce hned vedle jamon serrano a olivovýho oleje. Možná příště ten šnorchl nechám doma. Ať žije lowcost!
P.P.S.: Viola už zase chrápe. No jo, je po o.
Další články
