ROZHOVOR 

ANEŽKA RUSEVOVÁ: Potřebuju mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit

22. 1. 2024 / Text: Markéta Kočí Machačíková / Foto: Pavel Nesvadba


ANEŽKA RUSEVOVÁ: Potřebuju mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit



Určitě ji znáte z televizních obrazovek – především jako Vendulu ze seriálu TV Nova ULICE. Její pole působnosti je ale mnohem širší a bohatší; mimo jiné má díky perfektní němčině zkušenosti i z německého divadla a filmu. Aktuálně ji můžete vidět v několika pražských divadlech (třeba na druhé straně ulice Ve Smečkách). Na prknech v Činoherním klubu měla právě svou premiéru – hraje jednu ze tří kamarádek hlavního hrdiny v černé romantické komedii NEJBLIŽŠÍ. S Anežkou jsme se potkaly v Činoherní kavárně den po první repríze.

Jak přišla nabídka z Činoherního klubu?

Byla jsem u doktorky a zvonil mi telefon. Nemohla jsem to vzít. Tak jsem pak cestou do auta zkoušela na to cizí číslo volat zpátky. Někdo nemá rád, když mu volá cizí číslo. My herci to máme rádi, protože doufáme, že to bude nějaká práce. Já většinou volám zpátky s nadějí, že to zvedne nějaký režisér nebo produkce, a on to teda bývá spíš kurýr s balíčkem. (smích) Tenkrát jsem se ale nedovolala a přišla mi zpráva: „Zavolám za 10 minut, můžu? Martin Finger.“ Tak jsem pak seděla v tom autě jako na trní, jestli se nespletl. A když jsme si zavolali, a ukázalo se že ne, tak jsem hned všechno odkývala. Měla jsem velkou radost.

Akorát mě čekalo dobrodružství s termíny, protože v té době jsem věděla, že budu zkoušet ještě v sousedním divadle a že to bude velmi náročný. Ale všichni mi vyšli vstříc. Dopadlo to dobře.

Takže jsi to vzala dřív, než sis tu hru přečetla…

Ano.

Vzalas to bez ohledu na to, co je to za roli?

Ano. O tom hrát v Činoherním klubu se mi ani nesnilo! Pamatuju si, jak jsem sem kdysi na konci studia na DAMU nesla obálku, kterou jsem nechávala na pokladně. To se ještě moc neposílaly emaily. Byly tam vytištěný fotky a ručně psaný dopis s pozváním, aby se na mě přišli podívat do DISKu. Nevím už, komu jsem to tehdy nesla – možná panu Procházkovi (Vladimír Procházka, tehdejší ředitel, umělecký šéf a dramaturg Činoherního klubu, pozn. redakce) nebo Ondřejovi Sokolovi. My jsme sem často chodívali celý ročník, protože náš pedagog herectví byl Michal Pavlata. V té éře jsme tu viděli hodně představení.

Když sis hru NEJBLIŽŠÍ přečetla poprvé, na kterou z Jordanových kamarádek sis myslela?

No na Vanessu! Na Lauru jsem se necítila, to už bych si spíš dokázala představit Kiki, ale říkala jsem si, že bych měla být Vanessa. Přišlo mi, že se ke mně hodí. A musím říct, že jsem uhádla i obsazení holek.

Čím je ti Vanessa blízká?

Nevím, jestli jsme si úplně podobný. Já jsem spíš optimista a Vanessa působí ze začátku jako dost pesimistický a depresivní člověk; byť já mám k tomu někdy sklony, zvlášť k úzkostem. Je mi blízká svým humorem, trochu cynickým a lehce přisprostlým. V tom dokáže být od rány. Jinak hodně prožívá věci vevnitř, tam se taky můžou najít paralely. A má přítele gaye – Jordana. Taky mám hodně dobrých přátel gayů.

Co tě na hře NEJBLIŽŠÍ nejvíc baví?

Určitě téma přátelství, která vznikají, kulminují, a pak se možná někdy svým způsobem ztrácejí. Pro mě je přátelství důležitá a cenná věc. Potřebuju mít kolem sebe lidi, kterým můžu věřit, kteří mě podporují. Možná je to dané tím, že nemám vlastní rodinu nebo v tuhle chvíli stálého partnera, tak přátele beru jako něco strašně potřebnýho ve svým životě.

Mám ráda i takový ty přátelství, třeba ze zahraničí, kdy ty lidi nevidím leta. Ale protože nás kdysi sblížilo něco, co bylo silný, navážeme tam, kde jsme tehdy přestali. To mě strašně baví. A vždycky se mi potvrdí, že to funguje. Je to něčím až očistný. Když na to setkání dojde, člověk má po chvíli pocit, že je mu zas o 10 let míň.

Téma té hry leží v určitým ztrácení přátel. I když to není vlastně ztrácení. Oni tady pořád jsou. Pokud se nerozhádají, nebo nedojdou do bodu, kdy už se dál nechtějí přátelit. To, že se někdo ožení, nebo vdá, neznamená, že vám zmizí ze života nebo přestane být přítel. Jenom se to dostane do fáze, kdy se lidi nevídají tak často nebo si nejsou k ruce tak snadno. A to jsem v poslední době mnohdy řešila. Proto mě ta hra oslovila.

Někomu volám a chci povídat a tam brečí mimino a po odmlce se ozve: „Já ti zavolám za chvilku.“ Tak říkám: „Jo, jasný. Chápu.“ A už si nezavoláme. Až zase za nějaký čas. Vím, že to není nic proti mně, ale že ty lidi zrovna řeší, že dítě rozpatlalo omáčku po ubruse nebo prostě upadlo. Priorita je jinde. A je to naprosto logická životní fáze.

Tobě se taky ozývají přátelé z dřívějška, že by chtěli po delší době navázat kontakt?

Mám pocit, že čím jsme starší, tím raději a častěji se zase začínáme scházet se třídou z gymplu. Jeden čas po škole jsme byli sebou přesycení a každý se rozletěl do svýho novýho směru. A až teď se vracíme ke kořenům.

Pak taky – ale nemusí jít nutně o přátelství – o některých lidech vím díky tomu, že se máme na sociálních sítích. V určitém kontaktu tak zůstaneme. Obzvlášť když je to na dálku – například jak jsem zmínila to zahraničí.

Pořád víš, co dělají.

A kde jsou. To je signifikantní znak dnešní doby. Není to přátelství v pravém slova smyslu, ale ten člověk ti nezmizí úplně z očí. Možná by si ty lidi jinak na sebe nevzpomněli… Já jsem třeba takhle měla Mathiase, spolužáka z Berlína. Byl to herec. A za těch asi 10 let jsme se po škole fyzicky viděli všehovšudy dvakrát; poprvé asi po 8 letech. Přitom jsme se celou dobu měli na tom Facebooku a Instagramu a fakt velice často jsme si psali. Byl to taky gay. (smích) Psali jsme si, co zkoušíme a o divadle. On často psal: „Anežka, musíme do Hollywoodu, musíme točit! Divadlo je mrtvý – mě už to nebaví!“ Zůstali jsme v takovým blízkým přátelským vztahu… Ale je to teda nešťastný, končí to smutně… Mathias loni zemřel.

Ježiši.

V jednačtyřiceti. Aneurisma, praskla mu cévka v mozku a je mrtvej. A vůbec to nemůžu pochopit. Protože tím, že jsem ho leta vůbec neviděla, vždycky tady někde ten člověk byl. A já mám furt pocit, že tady někde je. A on tady není. A jeho rodiče, oni mu prostě nesmazali ten Facebookový nebo Instagramový účet – a on tam občas svítí. Jako že je online. Ale on už tady není. To je docela drsný…

Odbočila jsem trochu někam jinam, pardon… Ale je to o tom přátelství.

Splnilo zkoušení tvoje očekávání?

Jo. Já si myslím, že to dopadlo dobře. Mě to baví hrát. Baví mě moji staronoví a noví kolegové. To, že se potkávám v poslední době s novýma lidma, vnímám jako velký obohacení oproti angažmá. V angažmá je zase super, že tam vzniká dobrá souhra, lidi na sebe opravdu slyší.

Znají se.

Právě. To pro mě tady bylo ze začátku těžký. Zaprvé jsem prožívala respekt k té instituci. Až jsem se sama – to jsem celá já – na chvíli dostala do takovýho bloku, že mám někomu něco dokázat, což mě brzdilo. A zadruhé jsem měla pocit, že moji kolegové jsou sehraní, protože už spolu někteří nazkoušeli spoustu inscenací. A já ne.

Což ale na jevišti není vůbec vidět.

A to mám právě radost, že nakonec to snad není znát. Bylo to super a poučný, člověk nějak přejme tu jinou energii. Spolupráce s Terkou (režisérka Tereza Říhová, pozn. redakce) mě bavila. Já jsem si to vlastně opravdu užila. A nevím, čím to je a jestli to tak mají ostatní, ale – i když je to jeden billboard a dva malý stolky, odehrává se to v New Yorku – přijde mi, že se nám podařilo, že to představení má takovou zvláštní, zajímavou atmosféru. Já si to tak aspoň vysnívám.

Kromě Jordanovy babičky Helene, kterou hraje Jana Břežková, se sešlo obsazení i inscenační tým v podstatě stejně starých lidí. Co to přineslo?

Ten mladistvý kolektiv a energie, která z něj šla, byly příjemný. Je fajn, když se potkají takhle mladí lidi. Ale hlavně mám pocit, že síly jsou stejně rozložený.

Já někdy trochu bojuju s tím, že působím svou energií mladší, než jsem, a někteří starší herci pak mají pocit a začnou se mnou jednat tak, jako bych teprve loni vyšla DAMU. A přitom se tím už roky živím. Já velmi respektuju starší kolegy, ale mně není 27, mně bude 38. (smích)

Jsi zvyklá spíš na větší jeviště. Jak se ti hraje u nás v komorním prostoru?

Vyprávěla jsem to i vedle ve Studiu DVA, a to se hodně smáli. Je mně obecně vytýkáno – což si stejně myslím, že je nesmysl – že jsem „moc“ a že mám „ubrat“. Já jsem na to alergická. Je pravda, že mám hodně energie, kterou valím dopředu, čímž pak můžu občas trochu válcovat kolegy nebo i sama sebe. Ale pořád si říkám, že je lepší, že tu energii mám, než kdybych ji neměla.

Já mám výrazný hlas a vůbec jsem taková hlučná a je mě všude dost, takže v Činoheráku jsem se nějak od začátku zaměřila na to „ubrat“, abych na téhle intimní scéně nepřehrávala. Až jsem se dostala do bodu, kdy hlavní připomínka na zkoušce byla, že mě není slyšet a že mi není rozumět. (smích) Tak moc jsem se snažila usebrat vevnitř a ztišit, až jsem se ztišila moc. Tak jsem zas trošku přidala, no.

Máš nějaké představy, co bys ráda dělala nebo co by sis přála v nejbližší době?

Já bych si možná dokonce přála volno! (smích) To radši nechci moc vyslovovat nahlas, protože tu práci mám ráda. Akorát cítím, že jsem si toho nabrala moc. Tenhle rok se to skutečně sešlo tak, že už to je na úkor soustředění a sil a cítím, že bych aspoň chvíli potřebovala mít malinko volněji. A to zas budu remcat, že toho mám málo. Já se znám. Ale možná by to chtělo zažít něco novýho.

Nějakou změnu?

Možná jo. Teď jedu hodně v takovým – nechci říct slovo „stereotypní“, protože je to tak dobrodružný život, který žiju, že to není stereotyp. Ale je pravda, že už tak 7 let jsem furt v běhu té práce, že je možná dobrý nápad na chvíli někam odjet, něco změnit a podívat se na některé věci s odstupem.

A chystáš se teď někdy do Německa?

Ano, prosím pěkně. Jedu na Berlinale, kam pojedu už asi po čtvrtý. (Před 4 roky se mi podařilo získat akreditaci.) Tak doufám, že to klapne, že mi do toho ULICE nehodí vidle. Tak to bude snad taková dovolená.

 



Další články