SVAČINKA
Měly jsme se ségrou narozeniny. Dvacátý pátý, jak jinak. Už po několikátý. V dětství jsme si navzájem nikdy dárky nedávaly, ale čím jsme starší, tím víc si vždycky něco hrozně potřebujeme dát. A tak zase přišlo na obligátní “Co si přeješ?”, aby se přešlo na ještě obligátnější “Já nic nepotřebuju, mám všechno.” Tohle kolečko jsme tradičně zopakovaly v průběhu jednoho týdne asi osmkrát, aby se ségra objevila s letenkama. “Dělej, najdi si aspoň čtyři dny a jedem! Na Sardinii!”. Moc často se mi nestane, že bych měla v sezóně tolik dnů bez hraní. Ale nakonec jsem je někde vyhrabala!
Takže my hned začaly plánovat, kolik párů bot a kolik různých náušnic a přehozů přes plavky si vezmeme. Obě jsme měly tu smůlu, že jsme se předtím dívaly na třetí řadu White Lotus a trochu nám přišlo samozřejmý, že tu parádu na tý Sardínii prostě musíme udělat. A ještě větší smůlu jsme měly, když jsme si vybraly, že poletíme s Ryanair, kterej kabinový zavazadlo zmenšil na rozměry většího psaníčka. Takže bylo jasný, že si buď vezmem sandálky na podpatku nebo tam narvem takový ty přeceňovaný věci jako spodní prádlo a fusky. Nakonec jsme teda z toho všeho harampádí vybraly jen ty absolutně nejnutnější kousky, který jsme si ještě řekly, že si budem půjčovat. Spoďáry jsme tady z toho exchange projektu velkoryse vynechaly a každá měla svoje. Několikery samozřejmě.
Celá tahle cesta začala v divadle, kde mě ségra po špílu vyzvedla a kolem jedenáctý večer jsme se přesunuly na nádraží, odkud nám jel autobus na letiště do Vídně. Ovšem Vilďa se zapomněla podívat, že je tam přestup v Brně, kterej trvá ne dvacet minut, ale rovnou dvě hodiny. Nevadí, nám nic nevadí. Vildina to zapíchla hned po prvních deseti minutách v autobuse a já ji zdárně následovala. V Brně nás vzbudilo ostrý světlo a řidič, co do mikrofonu dost nahlas prones: “Brno, hotel Grand, end station.” A tak jsme v docela zmačkaným stavu vypadly ven, kde ségra okamžitě zmerčila malou prosklenou budku pro podobný zoufalce jako my. Venku bylo krásných pět stupňů, ale Vilďa se nebojácně vypravila podle jejích slov “booknout dobrej spot”. Říkala jsem si, jak je smělá a že je super, že se její sociální fobie coby absolutního introverta někam vytratila. Pak jsem se ohlídla a vidím, jak stojí jako pravítko v tý budce hned za dveřma a dost zděšeně kouká do země do jednoho bodu a snaží se zachránit aspoň zbytky svý osobnosti. Tak jsem tam jako správná ségra vtrhla a uviděla automat se sušenkama. Pookřála jsem s vidinou trochy cukru v krvi a zeptala se, co si dáme? Odpověď byla strohá a rychlá: “Vůbec nic, Sandro, vůbec nic.” Jenže, kdo se bojí, sere v síni, takže jsem hrdinsky došla k tomu přístroji a dost okázale přinesla balíček polomáčenek. Zakempily jsme v rohu tý kukaně, přikryly se ručníkem, otevřely sušenky a už bylo zas všechno zalitý sluncem.
Za krásný dvě hodiny přijel žlutej autobus směr letiště Vídeň. Zase jsme to zapíchly a tentokrát to mělo k elegantnímu výstupu z busu hodně daleko. Obě jsme se probudily do absolutní tmy, protože jsme spaly s bundama na hlavách a do toho ověnčený sluchátkama a telefonama na šňůrkách. Dohromady jsme dokázaly poskládat jednoduchou větu o jednom podmětu a přísudku, ale víc po nás nikdo chtít nemohl. Na letišti jsme si dospaly ještě hoďku a půl a pak už vstříc letadlu. Tam jsme každá měly svoje okýnko a nemusely tak viset v uličce s ospalou sliničkou, která se tu a tam zhoupne ve snu asi každýmu z nás.
Konečně jsme doletěly do Olbie na severu Sardinie! Low cost letenky jsou fajn, když odhlídnete od toho, že ta cesta nikdy netrvá dvě hodinky, ale třeba dvanáct jako v našem případě. Nicméně jsme byly poměrně vyspalý. Přeci jen jsme se nežinýrovaly a spaly v úplně každým dopravním prostředku, kterým jsme cestovaly. V Olbii jsme velkolepě vystoupily už bez jakýchkoliv náznaků důstojnosti, přirozený krásy nebo půvabu. Byly to dvě zmačkaný tety ve středních letech s legínama a poctivě vytaženýma ponožkama proti zimě. Uvítal nás krásnej ostrovní vzduch a taky sluníčko. Takže z těchhle dvou tet byly během chvilky i dvě docela zpocený kamarádky. Ale nám nic nevadí!
K ubytování v centru jsme si buržoutsky objednaly taxíka a sledovaly, už s očima dokořán, krajinu okolo. A musím říct, že po budce v Brně a sedadlech na letišti, to byla dechberoucí podívaná. Check-in v hotelu byl asi za dalších pět hodin, tak jsme si sedly do první kavárny, kterou jsme potkaly. Já jsem si španělsky objednala kafe a pivo, no co, jsem multikulturní. Nevím, jestli to máte taky tak, ale my když jsme v takovým žalostným stavu, tak dostáváme strašný záchvaty smíchu, kdy se prakticky nemůžeme nadechnout a já tam obvykle ještě sem tam pošlu zachrochtání, aby toho nebylo málo. White Lotus jako vyšitej. Po pár ristrettech, co vám stáhnou dásně, a dvou pivech, co je zas vrátí na místo, jsme konečně mohly do pokoje. Naše zkušenosti z posledních let jsou takový, že na ubikaci je vždycky nějakej háček. Buď je to na místě, kde to strašně smrdí chcankama, nebo zjistíme, že jsme si omylem zarezervovaly něco se sdílenou koupelnou apod. Tady nebylo nic. Teda tak to zprvu vypadalo: krásná obří manželská postel, útulný okýnko a? No, to bychom nebyly my, kdyby tam nebylo něco fajnovýho… Tentokrát to byla úplně prosklená koupelna! Ta byla umístěná hned u hlavy toho pelechu. Jako tohle mi nikdy nešlo do hlavy. Co je sexy na tom, když se někdo horečnatě mydlí ve sprše? Nehledě na to, že vedle tý spršky byl i záchod a to už mi nikdo nemůže zazlívat, že to sesterský pouto neutuží, natož třeba milenecký! Ale nám nic nevadí! Prostě se člověk otočí na druhej bok a dovolená pokračuje.
Maminka s tatínkem nás udělali tak, že jsme si se ségrou vizuálně hodně podobný, ale charakterově jsme jako černá a bílá. Viola vstane čerstvá v sedm, dá si spršku, pak kafíčko, oblíbený croissant a je ready jet na pláž. Já vstanu po značným přemlouvání, kafe potřebuju minimálně dvě a croissant už je mi pak fuk. Nastřelená kofeinem si zase španělsky koupím dva italský lístky na autobus a jedu na pláž. No jo, ale na jakou! Objevily jsme něco neuvěřitelnýho! Kousek od města jsou pláže s bílým pískem a tyrkysovou vodou! Autobusem jako z Hradčanský na Žižkov! A tam v půl jedenáctý Vilďa vybalila svačinku a já byla nesmírně ráda, že si můžu narvat do pusy kus sýra a skvělej salámek a u toho pozorovat tu nádheru. Tak jsme se tak esteticky kochaly, když najednou přišel TEN MOMENT! Jdem do vody! Ta měla sedmnáct stupňů, takže když se vám podařilo dojít až do bodu, kde jste měli ponořený zadek, cítili jste se asi jako po epiduralu. Od pasu dolů nic. A pak už je vám jedno, že potopíte i ten zbytek těla. Já to zvládla, ale pak přišla na řadu ségra. Pozorovala jsem ji z pevniny, jak je po kotníky ve vodě a vždycky udělá krok dopředu, aby udělala dva zpátky. Vypadala jako krásně tvarovaná čivava, kterou chce někdo ponořit do vany a ona se zoufale snaží zachránit, aby se tak nestalo. Ale to bych nebyla já, abych ji nepodpořila a spolu jsme Spadla lžička do kafíčka daly! A že to byl zážitek! Pak svačina, knížka a odjezd na pokoj.
Povšechně jsem koukala po možných nápadnících, ale kromě adolescentů s pubescentním knírkem a dědečků, jsem neviděla nic, co by mi ten pobyt ještě víc zpříjemnilo. Nehledě na to, že svačinu už jsme snědly, takže bych dotyčnýho neměla ani na co pozvat.
A tak nám plynuly dny. Vstávačka, sprcha, otočená zády, kafíčko, croissant, pláž, svačinka, moříčko, knížka, pokoj, hají. Jeden z večerů tam byl koncert na náměstí. Takovej sardinskej strejda zpíval moje oblíbený písničky jako třeba Purple Rain od Prince. Vyburcovala jsem spolubydlící, ať se jdem podívat. Donutila jsem ji rychle se oblíknout, což nebylo složitý v našem kvantu věcí. Buď džíny anebo džíny. A najednou jsme stály na náměstí a poslouchaly ten úplně náhodnej koncert. Já v hloubi duše cítila úplnou sounáležitost s tím strejdou a s jeho baskytarama. “Vilďo, pojď, jdem blíž!”, “No, to určitě nejdem.”. Jo, bylo to nahlas. Tak jsme zůstaly stát u stromu a pozorovaly ho z bezpečný vzdálenosti. A já tleskala a vískala a mlela něco o tom, jak mě vždycky nabije pozitivní energií, když vidím ostatní umělce, jak něco umí. No, klasický kecy herečky, co se do sebe trošku vžívá. Ještě, že mám tu ségru, která mě vždycky spolehlivě uzemní pohledem, který touží jen po posteli, čaji a knížce. A tak nám uplynuly čtyři dny jako nic. Dokonce jsme tak rozverný, že jsme se zastavily i v místním supermarketu. Jiný krámky s italskýma potravinama tam totiž v tuhle dobu nebyly. Nakoupily jsme spoustu parmazánu a olivovýho oleje a cestu zpět si u Ryainair nechutně připlatily. Poslední den jsme měly v plánu uložit si ty dobrůtky v úschovně zavazadel na letišti a ještě zajet k moři. Ale lilo jako z konve, tak jsme si to udělaly hezký i na letiši. Svačinky, hry na mobilu, knížky, spinkání a tak dokola, než se přiblížil čas odletu. Domů jsme jely přesně tak, jak jsme přijely, ale čím víc se blížil domov, tím to ubíhalo rychleji. Dokonce mám pocit, že i když jsme opět byly v našich legínovo ponožkovejch mundúrech, udržely jsme si o něco víc důstojnosti než na cestě tam.
Takže i když se žádnej White Lotus nekonal, i když jsem nevedla slizký řeči s žádným pohledným Sardem, tak i tak to byl nejlepší výlet široko daleko. Koukám na ten obří kus parmazánu v ledničce a už přemýšlím nad tím, kam pojedem příště. A ve výsledku to bude asi jedno, hlavně, když budeme mít svačinu.
Buřte, díky.
P.s.: Stáhla jsem si duolingo a učím se italsky. To abych si ve Španělsku objednala něco dobrýho.
Další články
