ONDŘEJ SOKOL: JSEM PŘESVĚDČENÝ, ŽE TOHO NEBUDEME LITOVAT
Proč tvoje volba padla na tento text? Čím tě oslovila právě KOMUNA?
Já to nikdy neumím úplně popsat, proč zrovna tenhle text. Často dám na intuici. Musí mě ten text zasáhnout. Kolikrát v životě už jsem šel do textů, který mě nezasáhly a jenom mi přišly dobrý. A nevyplatilo se mi to. V tomhle případě určitě musím uvést před závorku, že vlastně nejvíc mě zaujalo to, jak ten text vznikal. Bylo to vyimprovizovaný a teprve potom zaznamenaný. Přišlo mi, že to nabízí možnost objevit něco novýho. Hledat spolu s herci ještě jiný divadelní princip. To asi rozhodlo.
V tomhle případě nelze pominout, že existuje taky film. Jakou roli hrál?
Ten film byl důležitej; viděl jsem ho předtím, než jsem četl hru, a líbil se mi. Ale normálně bych ho odložil a už se na něj znovu nedíval. Tady jsme nicméně udělali to, že jsme vlastně porovnávali divadelní text s filmem. Dalo nám to představu a vytyčilo hranice, co se s tím textem dá a nedá dělat, jak k němu přistupovali sami autoři. Je vždycky dobrý vědět, jak s tím zacházejí. Člověk líp pochopí, o co jim šlo. Myslím si, že na tom filmu je strašně dobře vidět, že při natáčení dostali herci základní témata, znali ty situace a pustili se do nich jistým druhem sofistikovaný improvizace. Což jsme zjistili, že je skvělý pro film a skvělý pro jednu zkoušku. Ale když my chceme představení udržet svým způsobem čerstvý a aby nějaký procento bylo pokaždý trochu jiný, je strašně těžký vyladit, co je kostra, co se může měnit, a ty věci, který fungujou, nefixovat. Je hrozně těžký učit herce nefixovat se na úspěch u diváka. To dokáže málokdo, i z velkých herců.
Uvažoval jsi nad tím, jak zařadit KOMUNU žánrově? Lze to vůbec?
Myslím si, že to je přesně ten lomený žánr, který určit nejde. Osciluje to opravdu na hraně velmi vážný věci a jemně vtipný. Je to asi víc vážný než vtipný, ale pro mě je zásadně důležitý, že to nabízí aspoň trochu ironickou optiku. Já nesnáším vážný vážno.
O čem pro tebe ta hra je?
Včera jsem říkal hercům – že nevím. Nebo vím – mohl bych jmenovat spoustu malých i velkých témat. Ale čím dál tím víc se to jeví jako fakt velký plátno, kde je strašně moc archetypálních témat. Ta hra je pro mě nádherná v tom, že v ní není jedno převládající téma, ale je to skutečně o komuně – je tam hodně témat a příběhů. A podle mě diváci, kteří přijdou s různými náladami, si to představení můžou užít z velmi různých důvodů a zasáhne je to na úplně jiných místech.
Je komuna utopický model soužití, nebo to může být funkční uspořádání?
Nevím. Nikdy jsem to nezkoušel a myslím si, že nejsem nastavenej pro to, abych to někdy vyzkoušel. Protože já jsem hrozně samotářskej typ. Potřebuju chvíle, kdy se zavřu a jsem úplně sám. Na druhou stranu mě třeba to společenství tady na zkouškách strašně baví… Ta hra nezkoumá, jestli komuna je funkční, nebo není. Je to jen podklad, na kterým je vyšitej vzorek toho představení.
V KOMUNĚ hraje velké obsazení – téměř celé pevné jádro současného Činoherního klubu. Herci jsou na sebe už zvyklí, zároveň jsi jim dal úkoly, aby hráli role pro ně trošku neobvyklé. Jak se ti s nimi pracuje a jak se jim daří tohle zpracovávat?
S tím jsem do toho šel. Jsem teď v životní etapě, kdy jsem se rozhodl, že se chci já i s herci překročit při každým zkoušení aspoň o pár centimetrů, nějakou osobní zkušenost i to, kam jsme zatím došli. To znamená, že to je určitě náročný pro ně i pro mě. A samozřejmě jsou i chvíle, kdy se proklínám, proč jsem to udělal. Těch chvil je čím dál víc. Ale jsem přesvědčený, že toho nebudeme litovat.
Milan Pastyřík se v posledních letech v Činoherním klubu stal tvým dvorním skladatelem. V rozhovoru o jeho různých profesích tady říkal, že jsi to byl ty, kdo ho přemluvil k vytvoření jeho první scénické hudby – a sice ke ZRADĚ, když jiní skladatelé neměli čas. Tentokrát byl první a jasnou volbou?
Pojďme si říct, že ve výsledným tendru, kterej se odehrával v mý hlavě, byli ve finále dva skladatelé: David Bowie a Milan Pastyřík. A Milan Pastyřík vyhrál. Nevím, jestli je to proto, že David Bowie se nedostavil na poslední konkurz… Ale teď vážně, to považuju taky za důležitou část svý etapy tady v Činoherním klubu. Mám pocit, že stejně jako já se snažím vyvíjet, tak Milanovo soužití s námi tady s každou inscenací roste. Je skvělý někoho takovýho mít. Někoho, kdo je za prvý nesmírně talentovanej a za druhý je s tím divadlem spjatej a obětoval mu velkou část života. Myslím si, že to je ideální kombinace.
Činoherní klub letos slaví 60 let, ty v něm působíš jako herec a režisér víc než 25 let. Dokázal bys říct, co odlišuje naše divadlo od ostatních?
Když se podívám na to, jak se mění soubory v jiných divadlech a na to, jak vznikaly a zanikaly divadla, je to podle mě divadlo s téměř nejdelší kontinuitou souborový práce u nás. To, co tady Smoček, Vostrý a Kačer na začátku začali hledat, se tady hledá dodnes. A díky zejména samozřejmě panu Smočkovi, ale i díky těm dalším lidem tady nikdy nedošlo k tomu, že by ten soubor vlastně skončil a odešel. Vždycky se to nějakým způsobem prolínalo a ty věci se předávaly. Jakkoli mě někdy štve, že pro Činoherní klub je velký nebezpečí, aby nebyl muzeem, skutečně tu máme 60 let budovanou nějakou metodu. A to je fakt výjimečná věc. To nikde jinde nejde vidět. Všude se mění umělečtí šéfové daleko častěji, soubory přicházejí a odcházejí. Tady je opravdu, když to přeženu, šedesátiletá kontinuita. To je ojedinělý a výjimečný v českým, ale jsem přesvědčený o tom, že i ve světovým divadle.
V čem pro tebe osobně tkví kouzlo Činoherního klubu?
Činoherní klub je hrozně zvláštní místo. Ten sál je opravdu nevhodnej na hraní divadla. Zdánlivě. Na první pohled vybízí k úplně jinýmu způsobu vztahování se k hercům. Je to širokoúhlý a placatý. Připomíná to filmový plátno. A i ten způsob práce s herci je na pomezí filmovýho a divadelního. A nemůžeme pominout genia loci. Něco tady určitě je. Něco, co mě posedlo, když jsem sem jako dítě vešel a měl jsem záchvat rozhodnutí, že to chci dělat. A to jsem tomu vůbec nerozuměl. Něco tady je. Něco výjimečnýho.
Další články
