POTIVÁ

Jaký to vlastně je být herečka? Jak se naučíš tolik textu? Jaký to je, když vylezeš před lidi? Jak jsi na to vůbec přišla, že se chceš živit herectvím?

Pravda je taková, že na tyhle otázky ještě stále nemám odpovědi. Když jsem skončila DAMU, tak jsem tak dobrý dva tři roky do kolonky “povolání” vůbec nevěděla, co napsat. Když se mě kdokoliv zeptal, čím se živím, odpověděla jsem, že hraju. Pak zpravidla následovala otázka: “A na co?”. A to mě akorát přesvědčilo, že ještě evidentně nejsem tam, kde bych chtěla být.

Když opomenu ješitnost, tak se na to snažím pohlížet tak, že je to práce jako jakákoliv jiná. Jenže když pak točíte v 5 stupních v plavkách a předstíráte, že je vám ale příšerný vedro, tak vám dojde, že to tak úplně není. Máte modrý rty a všude husinu a přijde k vám režisér a ještě vás sprdne, co to jako je, že ve scénáři je pětatřicet stupňů a vy to máte kurva zahrát! Točila jsem taky dobrých deset hodin ve stojce na hlavě. Ten záběr byl technicky dost náročný, takže já za ten den udělala třeba 40 stojek. A v jeden moment přišla maskérka a před celým štábem mi řekla, ať zvednu ruce. Tak jsem je zvedla a ona se jen znechuceně odvrátila se slovy: “Seš nějaká potivá, ne?”.

Tak pardon?!

Každej herec sní o tom, že něco natočí, ne pivo ani zmrzku, ale pořádnej film. A ono to před pár lety přišlo! Německo-norská koprodukce a dobovka! Vybrali mě dost narychlo, takže já jen věděla, že to bude velký a že to je za poměrně dobrý peníze. Hned první den natáčení, kdy jsem čekala ve 4 ráno v mrazu na kohokoliv, kdo by se mě láskyplně ujal, se mě zeptali, jestli jsem “od keťasu” a že můžu klidně zapojit kávovary. Trošku jsem se nafoukla, ale bylo fakt brzo a já věděla, že zrovna s těmahle lidma od kafe musím být zadobře, protože tý černý tekutiny budu potřebovat ještě hodně. Zdvořile jsem něco zamumlala a čekala dál. Konečně si mě vyzvedl německý runner, který se mile představil a vzal mě do kostymérny. Protože jsem byla vybraná takhle narychlo, tak jsem nevěděla, co budu mít na sobě. Bylo tam ale tolik krásných dobových šatů! Jen jsem se modlila, aby mi nedali ty béžový. Béžová mi vůbec nejde k pleti.

Tak jsem se svlíkla a pokorně čekala za improvizovaným paravánem, až mi tu nádheru přinesou. Nestalo se nic. Dobrých deset minut jsem tam potichu stála polonahá, s husinou. Ale to nadšení mě úplně válcovalo, slovo “nepohodlí” neexistovalo! V týhle sebestředný náladě se mě najednou někdo zeptal: “Madame, are you ready, please?” Tak to není na mě, ty šaty tu nemám, tak jsem neodpověděla a byla dál zticha. “Excuse me, miss Chernodrinska, I really don’t want to interrupt you, but we are in hurry, so could you please fit in the knickers we gave you?!”. Dyť kalhotky mám! “We know, but you have to put on the COSTUME, please.”. Tak ten “kostým” byly tělové kalhotky velikosti tak 8XL, který měly tak zhruba stejně rozložitýho bobra z lidských vlasů. Když jsem si to s patřičnou nejistotou oblíkla, tak jsem zjistila, že to ochlupení se mi ve výsledku táhne od pupíku až někam do půlky zad. Žoviálně jsem se prudérní kostymérky zeptala, jestli to je všechno, nebo jestli ještě dostanu plnovous, ta mě ale stroze odbyla a podala mi župan a válenky. Toť vše. Do maskérny už jsem šla krokem nejistým, protože se mi o stehna otíraly ty chlupy, a to nebylo zrovna příjemný. Bylo pořád hrozně brzo a já si s nadějí říkala, že to přece nevadí, že budu mít hezký make-up. Tak to jsem se taky přepočítala. Byla jsem našedlá s počáteční hnilobou v koutcích vlasů. Že používaly MACa, bylo v tu chvíli naprosto vedlejší. Furt ještě jsem ale měla vlasy do pasu. Trošku se mi začínalo chtít brečet, ale když mi na vlasy vylily “schlammpaste”, tedy umělé bahno, co vypadalo jako něco mezi hlínou a hovnama, rozbrečela jsem se úplně. Ten den jsem totiž měla hrát mrtvolu (evidentně s nadměrným postmortum ochlupením). Na plac jsem šla v hluboce zanedbaném duševním stavu a když jsem si pak mimo jetím povídala s vycházející německou filmovou star o rodině, tak jsem vždycky stočila hovor na to, že ty chlupy fakt nejsou moje. Jemu to bylo na rozdíl ode mě úplně jedno. Natáčení jsem přežila, v postprodukci měli super chlupy a já skvělý téma pro psychologa. Aspoň vím, za co platím.

Oproti tomu v divadle mám různý role, vesměs se to točí okolo prostitutek, starých panen nebo obhroublých vesničanek. A to už od školy.

Pamatuju si, jak jsme na DAMU jako první ročníkovou věc zkoušeli muzikál CABARET. Dostala jsem roli oplzlé nacistické věčně na plech ožralé prostitutky, která tu a tam něco zazpívá. Výhoda byla ta, že jsem se za tu “společenskou únavu” mohla schovat a nelpět na čistých tónech, nevýhoda byla ta, že to ti diváci museli vydržet. U jedný reprízy jsem v hledišti zahlídla postarší pár, jak si usilovně zacpává uši. Vypadalo to, že je to skutečně bolí. Nevěděla jsem v tu chvíli, co mám dělat, tak jsem ještě přidala. Když už, tak už.

A tehdy jsem si uvědomila, že pracovat u kopírky má jistý bonusy. Rozhodně se na vás nekouká s tak útrpným výrazem a vy se jí pak po konci kopírování nemusíte klanět.

Když jsme o několik let později zkoušeli ZAKLETÝ DÁMY v Činoheráku, tak jsem dostala roli Marty Gottwaldové. A to byla paní, která nejen, že byla úplně blbá, ale byla i zlá, a navíc měla asi 130 kg. Já osobně jsem drobná a poměrně dobře vychovaná (mami, tati, díky!). Tak jsem takhle dva měsíce žila v hlavě s tou tupostí, až mi jeden kolega opatrně řekl: ”Sandři, děje se něco? Normálně jsi taková bystrá, a teď mám pocit, že tomu už nějakou dobu tak není, nejseš nemocná?”. Určitě by na to bryskně reagovala Sandra, Marta bohužel ne. Vypadlo ze mě tenkrát něco erudovanýho jako: “ale prdlačky”, a jelo se dál. Prostě jsem se v hlavě zabývala jenom tím, kde najít ty maloměstský tóny a jak by se asi po místnosti Marta pohybovala, a vůbec mi nedošlo, že se jí plíživě stávám. Ale pořád tomu něco chybělo. Až mi to pak konečně jednou v noci docvaklo! Potřebuju zadek! A prsa! A netrvalo dlouho a přijela garderobiérka Májka z Ostravy a přivezla mi podprsenku, kterou šije klukům do travesti show. Pořádný pevný pětky a k tomu pěknou zadnici i s nadpičníkem (to je ten špíček, co se občas udělá ve spodní části břicha), a ono to zaklaplo! Celý jsem to ještě podpořila jemným pubickým knírkem, kterej tomu všemu dodal patřičnou šťávu.

Takže ne, není to normální práce. Sice nezachraňujeme životy, ale dost často potřebujeme zachránit sami sebe. Tudíž otázka, proč jsem si vybrala TOHLE, zůstává nezodpovězená.

Možná si prostě někdy nemůžete pomoct.