MARTA DANCINGEROVÁ: ZAČALO MĚ STRAŠNĚ BAVIT SI NA TO HRÁT
Inscenace HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO už má za sebou několik repríz před diváky. Jak se ti hraje?
HEDA už překonala přechod z premiérovýho publika na „normální“ publikum. Byl tam náraz, jako je vždycky; člověk má při těch prvních reprízách najednou pocit, že to nějak nefunguje, že se něco ztratilo. Je to vlastně jenom úbytek premiérovýho adrenalinu. Ale ustáli jsme to a opřeli jsme se o naše řemeslný schopnosti. Mám velkou radost, že HEDA funguje jak pro publikum, který má s filmařským prostředím zkušenosti, tak i pro laický publikum. Reakce diváků jsou skvělý a na děkovačce máme hezký pocity, že nás publikum vzalo vstřícně a s láskou.
O čem pro tebe je hra především?
Z dramaturgickýho hlediska ta hra samozřejmě vychází z Ibsenovy HEDY. Je o hledání smyslu; Ibsenova Heda hledá smysl v nudě svýho dne, chce od života víc a je v zajetí společnosti a mužů okolo sebe. A Heda Niny Segal je v podobné situaci, taky potřebuje utéct pryč od mužů, od neustálý mužský autority, která jí ale zároveň dodává sebehodnotu a sebeúctu. Pro mě jako pro herečku je tam ještě další rovina. Jde o vytvoření dětské, ale vlastně jakékoli herecké hvězdy dřív, než se jí ona jako člověk může stát, dřív než na to jako osobnost má. Mě na tom baví právě tahle analýza člověka, kterej byl stvořenej nějakým vnějším obecenstvem, nějakejma autoritama dřív, než měl schopnost vyzrát. To je tam pro mě důležitej motiv. A určitě i ten vztah k mužům jako k autoritám. Ta moje Heda se o to potřebuje opřít, do Norska si jede pro nějaký uznání od mužů. Bojuje s tím celej život a opírá o to svoji sebehodnotu, kterou vlastně nemá.
Jsi na jevišti v podstatě od začátku do konce. S čím ses potýkala při zkoušení nejvíc? A co je pro tebe na té roli nejtěžší teď?
To, že jsem na jevišti od začátku do konce, si strašně moc užívám. Protože je to ve skutečnosti jednodušší než znovu pořád nahazovat energii jako herci, kteří musí na scénu vstupovat a zase z ní odcházet. Nechávám se tím příběhem provést. Chodím mezi ostatníma postavama a nechávám je na sebe působit. Na co jsem narážela při zkoušení, nejtěžší bylo najít v sobě pochopení pro tu postavu. Pro to, že někdo může opravdu chtít zmizet a stát se takhle destruktivním, což Heda – nebo spíš tahle herečka chce. To je na tý hře mimochodem hrozně zábavný, že my vlastně nevíme, jak se jmenuje; ona je prostě rovnou Heda. Ona najde smysl v destrukci ostatních. To pro mě – jako Martu – bylo těžký pochopit, že někdo může tuhle chuť, fascinaci vlastní mocí mít. Pro mě mít velkou moc není nic lákavýho. Každopádně, když jsem na to nějak přistoupila, začalo mě strašně bavit si na to hrát.
Jaká byla spolupráce s Jirkou Havelkou?
Super. Znám jeho inscenace, vím, že to je skvělej, talentovanej režisér, takže jsem se na to moc těšila. Nevím, jak moc nebo jak dopředu to měl připravený, ale při zkoušení to vypadalo, že se spíš nechává vést náma a tím, co mu nabízíme. Možná to ve skutečnosti držel celý pevně v rukou; ale měla jsem pocit, že opravdu vychází z nás všech, z celýho toho kolektivu. Moc jsem si to užila.
Co řeší Ibsenova Heda a co herečka, která ji hraje? A jak to máš ty – jak pracuješ s postavou, která není ty, ale vychází z tebe.
Na propojení Ibsenovy Hedy a týhletý Hedy mě nejvíc baví, že tahle americká herečka, která přijela tu roli hrát, ve skutečnosti hru jenom prolítla v letadle a zároveň vůbec netuší, jaký s ní má spojitosti a jak dobře je obsazená. A to je právě ten můj úkol. Já jako interpret můžu najít jejich průsečík, protnout je. Aniž by o tom ta postava, kterou hraju, věděla. Což je na tom prostě lákavý a zajímavý. Je to teda trošku zárohácký, ale to mě na tom právě baví.
Co se ve tvém životě změnilo účastí ve Star Dance? Jaké to je, když tě poznávají lidi na ulici?
Já jsem člověk, co si asi tolik nepřipouští, jak moc jsou tyhle pořady divácky sledovaný. Držím se v takový svý bublině. Já jsem tam šla, protože mě opravdu baví tanec. A přijde mně skvělý, že se mně může nějakej profesionál věnovat a učit mě tancovat a že se budu každej den hejbat, zpevním si tělo a něco se naučím… Nikdy jsem to nevnímala jako zviditelnění. Záznam toho přenosu jsem nikdy neviděla v televizi; viděla jsem jenom občas takový ty krátký videa na Instagramu. Takže já měla pocit, že chodím na „zájmovej kroužek“, kterej se pak prostě předvádí v sobotu večer před diváky. Myslím si, že je to taková moje přirozená obrana, protože já moc nestojím o to, aby mě lidi na ulici poznávali. Je to příjemný a hezký, když má někdo potřebu vám říct, že se mu líbí vaše práce. Ale někdy je to tak, že na mě ty lidi jako zíraj a nejsou si jistý, jestli jsem to já nebo ne, tak to příjemný není. A radši bych zůstávala v anonymitě.
Co všechno jsi ty – Marta – ochotná udělat pro roli? Kam až jsi schopná zajít?
Záleží na projektu, v kterým by ta role byla. Pokud by se mi ten projekt líbil a přišlo by mi to důležitý pro tu roli… Kdybych měla zahrát třeba horolezkyni, která vylezla na Everest, a musela bych na to připravit tělo, tak to udělám moc ráda. Ale tahle otázka může vyznít i tak, co bych byla ochotná udělat, abych vůbec nějakou roli dostala. Řekla bych, že za mě mluví moje práce. Jestli mě ty lidi chtějí, tak budu ráda. A když mě nechtějí, tak já pro to moc víc dělat nebudu. Nejsem typ herečky, pro kterou je důležitý dostávat jednu roli za druhou. Čím jsem starší, tím si nastavuju víc i pracovní hranice. Důležitá a nutná je psychohygiena. Vybírat si projekty, který mně tu energii zároveň vrátí a nebudou mi ji jenom brát. To jsou všechno věci, který se naučí člověk až časem. Jako mladá herečka po škole jsem nepřemýšlela tolik o svých hereckých hranicích a byla jsem opravdu ráda za každou zkušenost. A teď už bych prostě všechno nedělala. Ale musím říct, že já jsem zatím strašně ráda za všechny projekty, u kterých jsem byla, a nelituju ani jednoho. Mám v tom štěstí.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
Další články
