VÁCLAV ŠANDA: BYL TO OPRAVDU MASAKR
Rozhovor o jeho účasti v reality show SURVIVOR.
Vašek patří mezi herce, kteří mají na svém repertoáru v Činoherním klubu nejvíc rolí. Na začátku sezóny dostal nabídku splnit si svůj sen – zúčastnit se televizní soutěže SURVIVOR, ve které jde mimo jiné o to přežít ve skupině na pustém tropickém ostrově. (Nenechte se mýlit, ačkoli jsou mezi námi fanoušci tohoto pořadu, mnozí z nás kolegů jsme se na SURVIVOR podívali až kvůli Vaškovi.) Povídali jsme si o tom, proč nabídku přijal, co všechno to obnášelo a co mu zkušenost přinesla.
Odkdy vlastně byl SURVIVOR tvůj sen?
Někdy od puberty, kdy jsem viděl první řady americké verze – KDO PŘEŽIJE. Hrozně mě to bavilo; sledoval jsem to a hodně jsem to prožíval. Vždycky jsem si představoval sám sebe a jaký by to asi bylo, kdybych tam byl já. Co by mi šlo, co by mi nešlo. Když začala česká verze, taky jsem ji sledoval. Ale nikdy by mě nenapadlo, že může být reálný, že si tu hru zahraju.
Pamatuju si, že když jsme zkoušeli NEJBLIŽŠÍ, ve scéně na rande říká Will, kterého hraješ, že by chtěl, aby jeho děti jednou chodily do skauta, sjížděly divokou vodu a tak… A Sandra Černodrinská, která je v tu chvíli nejblíž, se na tebe koukala a povídá: „Nevěřim.“ Jak tě znám i já, nejsi úplně člověk, co by jel v létě stanovat, natož aby byl týdny na tropickém ostrově plném hmyzu a pomalu neměl co jíst. Co tě na tom tak lákalo?
Lákalo mě opustit svůj život a zkusit zjistit, čeho všeho jsem schopen. Jak říkáš, nejsem typ, že bych jel pod stan, ale zároveň se tady těm věcem nevyhýbám. Do každý výzvy jdu po hlavě. Zajímalo mě, kam až dokážu zajít, kde jsou nějaký moje hranice, co jsem ochoten ještě vydržet a co už ne.
Jaká pak byla realita? S čím ses nejvíc potýkal?
Já jsem si celou dobu připadal jako v pohádce – připadalo mi, jako že to není pravda, že se to nemůže dít. Stojím na tý pláži, mluví na mně moderátor. Najednou odstartuje soutěž a já skládám skládačku. Hrozně dlouho mi trvalo, než se mi to přeplo v hlavě na „ano, toto je realita, toto je teď můj život“. Paradoxně mě vůbec netrápil hlad, ani ten diskomfort. Nejtěžší na tom pro mě byla spíš ta sociální hra.
Nakonec jsi byl na ostrově asi „jen“ měsíc. Jak ti tam ubíhal čas?
Čas ubíhal velmi rychle, protože se pořád něco dělo. Stavěli jsme přístřešek, chodili na dřevo, shazovali kokosy, upravovali je. Mezitím jsme šli soutěžit a vraceli jsme se až k večeru. Takže potom už jsme nic nestihli. Na nudu tam těch prvních čtrnáct dnů nebyl čas.
Co sis z toho odnesl? Je něco, co bys zařadil do svého života i teď, po návratu?
Jsou to spíš nepřenosný věci. Je dobrý zjistit, že jídla člověk k přežití nepotřebuje tolik, kolik si myslel. Po návratu jsem zase najel na svůj systém. Snažím se jíst rozumně, ale když mám svoje chutě, dost tláskám a sním všechno, co doma najdu. Pak jsem si taky zkusil, jaký je to být bez mobilu. To bylo taky super.
Byl jsi připravený vydržet až do konce? Dá se na to vůbec připravit?
Byl jsem připravenej a odhodlanej to vydržet až do konce. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Myslím si, že toho odhodlání si někteří mí spoluhráči všimli a vlastně mě brali jako silnýho protihráče. A proto mě poslali domů takhle brzo. Jestli se na to dá připravit, těžko říct. Po fyzické stránce nějakým způsobem ano. Ale stejně se nikdy nepřipravíš na to, s jakými lidmi budeš hrát.
Podstatou SURVIVORU je sociální hra, kdy ve dvou kmenech vznikají různé aliance a soutěžící se postupně na kmenových radách v tajném hlasování vzájemně vyřazují. Jak moc se lišila skutečnost od tvé představy, když se na pořad díváš doma na gauči?
Vlastně se moc nelišila. Ale perspektiva je jiná. Nebyl jsem schopný odhalit určité kroky, který ti jako divákovi jsou díky střihu úplně jasný. Když jsem tam byl, vůbec jsem nedokázal uvažovat tak, že kluk, kterej sedí naproti mně u ohně, může nad hrou přemýšlet stejně jako já.
Je výhodou být herec?
Evidentně ne, naopak mi to uškodilo. Jeden z argumentů, který kluci říkali, když mě posílali domů, bylo právě, že jsem herec a že neví, jestli na ně něco nehraju. Což teda v mém případě byl naprostý nesmysl; já jsem tam byl sám za sebe.
Účast v SURVIVORU znamenala opravdu hodně zařizování. Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet? A jak svou zkušenost zpětně hodnotíš – stálo to zato? Šel bys do toho znovu?
SURVIVOR pro mě začal, když mě oslovili. Začalo obrovské zařizování, co se týče divadelního provozu. Jít za uměleckým šéfem, za ředitelem; poprosit je o to, zda mě pustí. Říci si, za jakých podmínek odjedu. Potom požádat všechny kolegy, kteří se za mě budou učit role. Poprosit i ostatní kolegy z inscenací a lidi ze zázemí, aby udělali záskokové zkoušky. Byl to opravdu masakr. Ale myslím si, že to za to stálo. Pro mě určitě. Řekl bych, že ve výsledku to ani pro divadlo nebylo tak hrozný, jak to zpočátku vypadalo. Kluci, kteří za mě zaskakovali, na chvíli oživili představení, který hrajeme dlouhou dobu.
Opravdu všem děkuju, že jsem mohl jet. Byla to životní zkušenost a určitě bych jel znovu. V mnoha ohledech mi to otevřelo oči.
Neměl jsi v nějaké fázi chuť si to rozmyslet?
Jenom jednou před odjezdem, když jsem byl ještě v Čechách, jsem viděl kolegy, jak se baví o těch záskocích a v tu chvíli mi to přišlo hrozně líto. Napadlo mě „ale ta role je přece moje“ – a já mu ji teď předávám. Nebylo to tak jednoduchý se toho vzdát. Ale nebyla jiná možnost; věci se daly do pohybu a divadlo muselo dál fungovat.
V Činoheráku hraješ v současnosti v sedmi inscenacích, hodně dabuješ… Jaké to bylo najednou všechno opustit, a pak se vrátit zpátky? Jako když jsou divadelní prázdniny?
Vrátit se zpátky bylo zvláštní. Stál jsem na jevišti a několikrát mi hlavou projelo „tyjo, ty tu nemáš bejt, ty máš bejt ještě na ostrově“. Ale zároveň jsem byl šťastnej, že po měsíci skrývání, kdy už jsem byl doma, ale nemoh jsem mezi lidi, abych neprozradil, že jsem zpátky, jsem se moh vrátit do svý práce, kterou prostě zbožňuju. A do Činoherního klubu, kterej je pro mě vlastně v mým životě úplně vším.
Další články
