OSOBNOSTI / DUBEN
Jaroslav Vostrý
(24. ledna 1931 Turnov – 18. března 2025 Praha)
byl český dramatik, divadelní teoretik, historik, režisér, dramaturg, publicista a kritik, divadelní organizátor a pedagog a spoluzakladatel a první umělecký šéf Činoherního klubu.
Poslední rozloučení s prof. Jaroslavem Vostrým proběhlo 26. března 2025 ve Strašnickém krematoriu. Během obřadu promluvili Ladislav Smoček a bývalí studenti Lenka Lagronová, Radovan Lipus a Štěpán Pácl.
Vážení – zde shromáždění – Jaroslavovi blízcí! Pár slovy bych rád oslovil Jaroslava tam, – nahoře! Je to odedávna zvykem naší tisícileté civilizace. Všichni, co tu jsme, – jsme Jaroslavovi blízcí nějakým způsobem. A někteří z vás – absolutně nejbližší. Proto bych zvláště rád vyslovil svou hlubokou účast a dík Zuzance, Denise a Šimonovi, kteří mu byli velkou celoživotní oporou. V místě, kde se naposled loučíme s Jaroslavem, nám drahým a nanejvýš vynikajícím jedincem zejména na poli divadla, rád bych právě v tuto chvíli za sebe připomenul moment vzniku našeho celoživotního přátelství.
Je rok 1952, Divadelní fakulta AMU v Karlově ulici. Jsme ti čerstvě přijatí, mezi nimi jakýsi Jaroslav Vostrý a jakýsi Ladislav Smoček, a čekáme na schodech, jak tehdy bylo zvykem. Oslovili jsme se, Jaroslav a já. Jeho obličej – ten moment pořád v duchu vidím – se přátelsky pousmívá. Byl to ten sympatický moment, kdy jsme se nějak duševně protnuli. Nebylo to obvyklé „padnutí si do oka“, ale spíš ona důležitá, – rozhodující vteřina poznání jisté příbuznosti, uprostřed houfu cizoty. A ukázalo se záhy, že máme společný specifický smysl pro vnímání směšného v životě vůbec. A to právě byla podstata našeho vzájemného chápání, to byla ta rozhodující živá voda naší vzájemnosti!
Jak se ukázalo, tento moment determinoval a určil naši společnou divadelní budoucnost, tehdy ještě velmi vzdálenou, a dnes léta veřejně známou, o které jsme tehdy, na těch schodech, nemohli mít to nejmenší tušení.
Jsem přesvědčen, že už v okamžiku zrodu člověka, v sobě on nese dispozice pro své budoucí životní určení. O Jaroslavovi to platí dvojnásob. Svědčí o tom jeho úžasně plodná životní dráha. Jeho nesmírně vysoká chápavost, která ho dovedla na špičku jeho oboru. Dovedla ho k velkým myšlenkovým postřehům a zásadním teoriím, jako je jeho originální scénologie. A co je rovněž ohromující, – své hluboké poznání celý život Jaroslav předával těm, kteří v oboru divadla teprve začínali. Společně zkoumali skutečnost. A to je hodnota zásadní.
Drahý Jaroslave, vzdávám ti hold! Do poslední vteřiny, – přes nesmírné utrpení,- tvá pronikavá vůle naplnit určené poslání tvého života dokázala formulovat poznané na doraz. Dokázala to do poslední bdělé vteřiny! To potvrzuje tvou velikost, drahý Jaroslave. Děkuji ti za všechno. Děkuji moc. Budeš žít dál ve svém díle. A to navždy. Mluvím tam k tobě nahoru, drahý Jardo. V obdivu k tobě a štěstí, které mě potkalo s tebou. Však víš. A zůstávám tvůj Láďa. Jako vždy. DÍK TOBĚ! Věčný dík!
Ladislav Smoček
Vážený pane profesore,
Vy jste do nás viděl. Měl jste nezvyklý dar vidět v lidech nejen kousky nestálého talentu, ale něco podstatnějšího, to dobré, pěkné a cenné . Váš pohled nám dovoloval nejen uvěřit ve vlastní schopnosti, ale také nám otevíral cestu do toho kouzelném dobrodružství, kterému jste sám říkal tvorba. Děkuji, pane profesore. Za sebe i za všechny, kterým váš pohled, budující důvěru v sebe sama umožnil tvořit. Za vaše studenty, vaše herce, vaše režiséry, vaše dramaturgy, vaše přátelé. Ať vás teď ten, kterému vás dnes propouštíme, vítá stejným pohledem. Ať vidí vaše dobro, vaše pěkno a vaši schopnost milovat. Ať prožijete to, co jsme prožívali my, když jsme vám byli nablízku, pocit přijetí a důvěry. A tak, jak nás otevíral váš pohled životu, tak ať vás teď jeho pohled uvede v život bez hranic. A Jaroslave, prosím, ještě se na nás občas koukni.
Lenka Lagronová
Milý Jaroslave,
o tom, čím vším jsi byl a navždy zůstaneš pro české divadlo 20.století budou zevrubně hovořit encyklopedie, obsáhlá slovníková hesla a odborné monografie. O tom, čím jsi byl pro mě, celých těch 40 let, co jsme se přátelili, bych mohl mluvit s láskou a velikými díky dlouho, ale za všechny společné chvíle, nechť zde zazní aspoň jedna malá vzpomínka.
Někdy před dvaceti lety, o prázdninách vydali jste se se Zuzanou na moje pozvání na letní dovolenou do Těšínského Slezska. Jeli jsme do mého rodného kraje společně z Prahy rychlíkem, který už někde za Českou Třebovou nabral hanebné zpoždění. Já, jako iniciátor a hostitel, který se cítil být zodpovědný za zdar vaší cesty, včetně neovlivnitelného počasí či stejně neovlivnitelných Českých drah, jsem znervózněl, že nám takto v Bohumíně ujede přípoj a budete muset hodinu čekat na další spoj. Když jsem se Ti se svou logickou logistickou obavou svěřil, jen ses usmál a řekl jsi: „To přece vůbec nevadí, vždyť už tahle cesta vlakem je dovolená.“ A promptně jsi objednal v jídelním voze lahev bílého vína a započal vzrušující vyprávění o hrách našeho společného oblíbence Arthura Schnitzlera.
Nevyprávím tuto událost jako „historku“, ale jako explicitní obraz – celý svůj život jsi vždy neokázale dokázal a uměl to, oč mimo jiné – a mnohdy marně – usiluje řada světových náboženství, filozofických škol i zenových mistrů, totiž: intenzivně žít tady a teď. Nečekané komplikace tvořivě proměnit v příležitosti, a ještě k tomu všechny ve svém okolí přátelsky uklidnit, povzbudit a inspirovat. Když Ti doba znemožnila pracovat v divadle, tím více ses věnoval psaní, když jsi nesměl publikovat, intenzivně ses věnoval studentům a když to šlo, tak všemu dohromady a znamenitě.
Pablo Picasso kdysi prý řekl: když nemám modrou, maluji červenou. I ty jsi svou prací takto nepřerušitelně maloval a ohledával možnosti i potenciál překážek. Nejen v jednom zpožděném letním vlaku, ale v celém svém požehnaném a obdivuhodně naplněném životě.
Byl to tvůj výjimečný, inspirativní a vzácný dar. Nejen za něj Ti nikdy nepřestanu být vděčný.
Radovan Lipus
Vážený pane profesore,
veliký dík za ten veliký dialog. Dialog, který jste s námi začal vést, když jsme vstoupili do školy a který se s každým rokem stával intenzivnějším a hlubším. Dialog o divadle, i když nejen o něm, ale vždycky dialog o celém světě. Dialog, který nás uváděl v nečekaný úžas nad možnostmi tvůrčího ducha a nad nekonečnou silou lidské představivosti, ale vedl také k úžasu nad důmyslností lidské hlouposti a vynalézavostí lidské nejapnosti. Dialog, který vzbuzoval radost a který podněcoval ze všeho nejvíc ke zvědavosti a zvídavosti. Dialog inspirovaný a inspirativní. Dialog, který dodával odvahu a chuť k práci a k žití tak, aby to – a to v obou případech – bylo naplno a mělo to nějaký smysl, aby to bylo důstojné talentu i ducha. Že je to možné, důstojně, naplno žít a tvořit od začátku až do konce, je zřetelné z každého okamžiku Vašeho života. To, co jste promýšlel, co jste říkal, a to, co jste napsal z oddanosti k divadlu a umění a z lásky k hercům a herectví, učinilo z tohoto světa o něco světlejší, srozumitelnější a radostnější místo. Vážený pane profesore, ve velké úctě veliký dík.
Štěpán Pácl
Další články
