Roberta Chrťanská: VŠETKO JE INAK
Myslím na Annie Ernaux. Na jej slová, že všetko prežité má právo byť zaznamenané. A tiež na vetu z jej knihy PAMĚŤ DÍVKY: „Pouhé „užívání si života“ je nesnesitelná představa, každý okamžik bez spisovatelského záměru totiž připomíná ten poslední.“
V čase, keď strácam domov v mojej rodnej krajine, hľadám ho tu. V neklidném srdci Evropy. Najprv na známych miestach. Potom neznámych. V kaviarňach. Baroch. Divadlách. V ľuďoch; starých priateľoch, nových tvárach, mäkkých pohľadoch a srdečných úsmevoch. Pripomínam si krehkosť ľudských pút.
„Tam, kde není pokora a odvaha, není ani láska. Pokory a odvahy je v obrovském a neustále doplňovaném množství třeba pokaždé, když vstoupíme na neprobádanou a nezmapovanou půdu.“(1)
Opakujem si, že domov má človek v sebe. Nech je kdekoľvek. A že sa treba tešiť aj keď prší, lebo by pršalo aj keby som sa netešila.
Poobedné prechádzky okolo Vltavy mám najradšej (teda až po skúškach v divadle, samozrejme). Dopriavam si tam každodennú, tak veľmi potrebnú dávku pomalosti a zastavenia sa. Aj teraz som tu. Sedím na lavičke a žmúrim do odrážajúceho sa slnka na hladine rieky.
Hrubosť každodennosti. Osamelosť. Zraniteľnosť. Správy zo Slovenska, zo sveta a strach z toho, čo prichádza. Čo nevyhnutne príde. Chcela by som, aby mi niekto povedal, že všetko zvládnem. Ale nikto ako niekto neprichádza, a tak si púšťam pesničku od Niny Simone, Ain’t got no- I got life, a veľavýznamne sa zapozerám na čajky. Už chýba len veta; strana 121, riadok 11. a 12., hovorím si v duchu a mimovoľne sa usmejem.
Takto pred rokom sme v bratislavskom Divadle Lab premiérovali Čechovovu vtáčiu hru, ČAJKU, a teraz pozorujem tieto okrídlené bytosti a hovorím si, že život je jinde. Všetko je inak. Ale inak neznamená nutne zle. Inak ma udržiava v bdelosti, otvorenosti ku svetu a ľuďom, ktorých stretávam. K životu ako takému, ktorý je nekonečne rôznorodý a komplikovaný. Inak ma núti vychádzať z komfortnej zóny poznaného a učí dávať za vety skôr otáznik, ako výkričník. Nedokážem s istotou povedať takmer nič, a tak sa radšej pýtam, alebo mlčky počúvam a sledujem. Ono sa to podstatné väčšinou aj tak ukáže samo. Časom.
Znovu si otváram knihu od Emmy Hennings a podčiarkujem si vetu: „Mám pocit, jako bych chodila ulicemi jen proto, abych jednou mohla v klidu zůstat stát. Je nutné toho tolik nachodit, aby se člověk mohl v klidu zastavit?“(2)
A potom myslím na vetu, ktorú som kedysi dávno čítala v časopise Host, a ktorú si od tej chvíle stále pripomínam: „Když se něčeho bojíš, tak si na to sáhni.“(3) No nie všetko a každý je hneď na dosah. Napríklad taký Jiří Havelka je v neustálom pohybe. Fyzickom aj mentálnom. Jeho perspektíva je úplne iná, ako moja, ale práve vďaka tomu zažívam nové dobrodružstvo myslenia. Snažím sa pozerať na veci inak, porozumieť jeho vnímaniu sveta. A dosť sa pri tom nasmejem. Aj keď HEDDA GABLER nie je komédia.
Skúšobný proces bol pre mňa od začiatku neustálym vstupovaním do neznáma. Opatrné dotýkanie sa; s novým divadlom, ľuďmi, mestom, prístupom k práci. Takže skvelé podmienky na objavovanie vlastných limitov, príležitosť prekonávať ich a rásť.
Odchádzam s obrovskou vďačnosťou za možnosť, rozkošnými (aj rozkošne smiešnymi) spomienkami na ľudí, ktorí ma mnohému naučili a ktorí budú vo mne rôznymi spôsobmi žiť už navždy. Bolo to hravé, zábavné no predovšetkým – krásne.
Ξ
(1) Zygmunt Bauman- Tekutá láska. O křehkosti lidských pout
(2) Emmy Hennings- Cejch
(3) Kamila Polívková- Neuvíznout v pasti vlastního ega
Ξ
FRANTIŠEK FRÖHLICH
Vzpomínka sentimentální
Karel Čapek přiznával, že je sentimentální, a dodával, „jako každý slušný člověk.“ Jestli jsem to druhé, nevím, k tomu prvnímu se ale rozhodně znám. Jelikož o faktech vzniku a historie Činoherního klubu zde píší jiní (a koho to zajímá hlouběji, může se uchýlit ke knize Jaroslava Vostrého), řekl jsem si, že podlehnu výše uvedené nectnosti (je-li to tedy nectnost) a pokusím se vyvolat v paměti několik subjektivních dojmů a vzpomínek z prvních let ČK, kdy se mi posléze dostalo té cti moci se aspoň trochu a krátce podílet na jeho práci.
Jako pro diváka bylo tohle divadlo pro mě zjevení, a to hned v dvojím smyslu. Kdo byl zvyklý na takové to herectví na druhou, které mimochodem přežívá v neotřesitelně pevném provozním zdraví dodnes, uviděl Ve Smečkách něco úplně jiného: divadlo, které neznamenalo osvětové seznámení s divadelní hrou, ať už klasickou nebo současnou, divadlo, které strhovalo, protože bylo autentické, nedělalo z diváků pitomce, ale respektovalo jejich inteligenci, a dalo se mu věřit. To za prvé. A za druhé – což s tou první věcí pochopitelně souvisí – tu byl postupně se rozrůstající repertoár nového divadla, především původní hry a nové dramatizace, ale i nově přečtení klasikové (jako třeba Mandragora nebo Revizor). Jako dnes vzpomínám na nevěřícný úžas z Bludiště, z Na koho to slovo padne nebo z Narozenin: i takhle se dá dělat divadlo, říkal jsem si. Pokusit se tyto dvě věci shrnout do jednoho celkového pocitu není tak obtížné: z jeviště divadélka Ve Smečkách na diváka dýchla svoboda. Herec neměl na sobě špatně padnoucí kabát druhé mocniny a nesnažil se v jednom kuse upachtěně skrývat, jak mu to šatstvo nesedí. Malý prostor divadla tuto nevídanou autenticitu zároveň usnadňoval – a zároveň by jí býval mohl klást do cesty nejrůznější překážky, na kterých by jiní než právě ti spříznění volbou bezpečně ztroskotali. Ta nekřečovitá volnost a přesvědčivá suverenita, s jakou se herci pohybovali ve svých rolích, ta byla zdrojem oné svobody, tehdy prakticky jedinečné a nevídané. Je to nehmatatelné a nedovedu to říct líp. A mohl bych uvádět jeden příklad za druhým, ale bylo by to nefér ke všem(u), o kom (čem) bych nemluvil. Už teď vím, že jsem se nespravedlivě zmínil jen o třech konkrétních inscenacích (a už vůbec ne o mimoinscenační, mimojevištní atmosféře v ČK!), ačkoliv bych mohl a měl mluvit snad o všech: přehled repertoáru v každém programu ČK je kus fascinující historie moderního českého divadla.
Berte prosím těchto pár řádek jako žánr vzpomínky sentimentální – a vděčné všem, kdo u toho byli.
In: Činoherní klub 1965-2005 (27. února 2005)
P.S.
„Divadelní hry – především Ibsena – jsem začal překládat asi před dvaceti lety především proto, že dosavadní překlady byly sice přesné, ale zdály se mi být málo divadelní, jako by se v nich vše odehrávalo za jakousi podivnou gázovou oponou, skrze niž k lidem nepronikne jejich aktuálnost a naléhavost. Snažil jsem se z nich tuto oponu strhnout. Dost mě ovlivnila praxe v Činoherním klubu, kde jsme každou hru podrobně rozebírali, a především skvělé Suchařípovy překlady Čechova.“
Další články
