HENRIK A HEDA
HENRIK IBSEN: DIVADELNÍK A DRAMATIK
Narodil se 20. 3. 1828 v norském městě Skien. Více než čtení a psaní ho odjakživa zajímalo malování, ale kvůli nedostatku peněz ho nemohl jít studovat do zahraničí. Když později neudělal zkoušky na medicínu, začal se věnovat novinařině, která ho také přivedla k divadlu. Psal divadelní kritiky a revoluční texty reagující na dění v Evropě v roce 1848.
V šedesátých letech 19. století umělecky vedl nově vzniklé divadlo v Bergenu, poté norské divadlo v Christianii (dnes Oslo). Za tu dobu si vyzkoušel práci dvorního autora, dramaturga, režiséra, kostýmního výtvarníka, scénografa i ekonoma.
Dramatické tvorbě se věnoval od roku 1849, kdy dopsal svou prvotinu – CATILINA. Ve hře se mj. objevuje postava Furie, destruktivní ženský typ, který Ibsen později rozvíjel například i v HEDĚ GABLEROVÉ (HEDDA GABLER). Jako dramatik prošel několika fázemi. Nejprve psal ve vázané řeči a náměty čerpal z antiky, národně-romantických a folklórních příběhů a historie. I vlivem pracovní návštěvy Dánska a zejména Německa se ale seznámil s nastupující konvencí psychologicky motivovaných jednání, která se netýkají jen postav současných, ale i postav historických.
Výrazný úspěch her psaných později v Itálii se dá vysvětlit tím, že se Ibsen odtrhl od divadelní praxe a nebyl proto svazován technickými a jinými inscenačními požadavky. V Římě v roce 1867 napsal například PEERA GYNTA. Postupně ve svých hrách opouštěl básnický jazyk a náměty z historie a začal psát o společnosti, kterou pozoroval kolem sebe. Pravidelně se nechával inspirovat skutečnými osobami a událostmi, kterých byl svědkem nebo o nichž slyšel. Bylo tomu tak i v případě HEDY GABLEROVÉ či DOMEČKU PRO PANENKY (ET DUKKEHJEM). V posledních divadelních hrách se zřetelně projevily symbolické prvky a Ibsen tak předznamenal vývoj světového dramatu k moderně.
Zásadním Ibsenovým přínosem pro světovou dramatiku je ovšem tzv. analytická metoda. Postavy v dialozích odkrývají události z minulosti, které mají zásadní vliv na přítomnost. Prostřednictvím postupně a přirozeně odhalených informací o dávných vztazích, křivdách a konfliktech se jako diváci a divačky dozvídáme a snad i lépe chápeme, proč postavy před našima očima jednají zrovna tak, jak jednají.
Ibsen zemřel po několika prodělaných mrtvicích 23. května 1906 v Christianii.
HENRIK IBSEN A HEDA GABLEROVÁ
Ibsen popíral, že by jeho texty a potažmo on sám podporoval ženská práva; šlo mu údajně vždy o práva obecně lidská. Pravdou ovšem zůstává, že v době, kdy psal, se postavení ženy začínalo proměňovat a Ibsen dokázal ve svých postavách zachytit určité nálady, o nichž dodnes můžeme mluvit jako o aktuálních. Nechával se výrazně inspirovat skutečnými událostmi, ale také lidmi, kteří ho obklopovali. Přátelil se například s norskou spisovatelkou a bojovnicí za ženská práva Camillou Collettovou či s dánským kritikem Georgem Brandesem, který mu referoval o novém pojetí ženské hrdinky, které v té době nahrazovalo její dosud konvenční romantické pojetí.
HEDU GABLEROVOU začal Ibsen psát v roce 1889, knižně vyšla o rok později. Konkrétních inspiračních zdrojů či předobrazů postav v HEDĚ mohlo být několik. V roce 1889 se Ibsen setkal s osmnáctiletou Vídeňačkou Emilií Bardachovou, jež se stala jakousi jeho platonickou láskou. Mohla to být právě její budoucnost, o niž se bál a jejíž nejhorší možnou verzi zpracoval v divadelní hře. Ejlert Løvborg měl nejspíš věrnou předlohu v Juliovi Hofforym, dánském profesoru skandinávské filologie a fonetiky v Berlíně, který byl znám svým nespoutaným životním stylem, který vedl k tomu, že jednou ztratil během orgie vlastní rukopis. Hoffory se po vydání hry poznal a přijal jméno Løvborg jako svůj pseudonym. Svou vlastní verzi o předobrazu Ejlerta měl Ibsenův současník a kolega – švédský dramatik August Strindberg, který byl přesvědčen, že Løvborg je postava založená na něm, že si totiž Ibsen vyslechl v kuloárech příhody, které Strindberg vyprávěl nebo které o něm byly vyprávěny, a pak jich zneužil.
Ibsen si také vyslechl příběh sňatku mezi slavnou kráskou Sophie Magelssenovou a filologem Petrem Grothem, který soutěžil o grant na výzkum a zvítězil, ačkoliv jeho sok byl údajně lepším učencem. Grothův příběh lze jednoznačně rozpoznat v postavě Hedina manžela Jørgena Tesmana, soupeřícího s Ejlertem. Stejně tak mohli Tesman a Løvborg vycházet ze dvou aspektů samotného Ibsena: Løvborg jako idealizovaný portrét nebo připomínka mladosti, Tesman jako to, co se z Ibsena vlivem životních rozhodnutí postupně stalo, Løvborg jako jeho emocionální a Tesman jako racionální část. I samotnou Hedu lze chápat jako Ibsenův podvědomý autoportrét. Zobrazení člověka potlačujícího a mrzačícího svůj citový život ze strachu ze skandálu a zesměšnění. Ostatně autor píše v dopise C. J. Ankerovi: „Jsem obehnán hradbou jakéhosi odrazujícího chladu, takže navázat se mnou jakýkoli bližší vztah je velice těžké.“
HEDA GABLEROVÁ-TESMANOVÁ
Hned v úvodní scénické poznámce HEDY GABLEROVÉ Ibsen píše, že nad pohovkou u zadní stěny visí portrét starého pána v uniformě, generála Gablera. O Hedě se v průběhu dozvídáme, že to byl právě otec, kdo ji vychovával, o matce nemluví. (Její manžel Jørgen Tesman byl naopak vychováván dvěma ženami.) Projevují se u ní zájmy a rysy, které byly v době vzniku textu konvenčně připisovány mužům: koně, střelba, zájem o souboje a přidělení profesury. Naopak typicky ženské atributy a povinnosti ji přinejmenším nechávají chladnou nebo se jí přímo oškliví. Odmítá své těhotenství a s ním spojenou pečující funkci, odmítá být submisivní ve sňatku s Jørgenem i ve vztahu k ostatním mužským postavám. Je uvězněná v domestikovaném životě, na který si nedokáže zvyknout, který ji nudí a příčí se jí. Muži jsou jí okouzleni a ona sama si užívá flirt s Løvborgem i Brackem, ale pouze dokud má navrch. Jakmile hrozí skutečný tělesný styk, fyzické připomenutí její ženskosti, zpanikaří a uchyluje se ke skutečným zbraním, k pistolím, které jí zbyly po otci.
Heda je ale chladná i k ženským postavám, odmítá polibky do vlasů i tykání, drží si odstup. Nina Segal v HEDĚ GABLEROVÉ – NAOSTRO nechává postavy mluvit o internalizované myzoginii, tedy zvnitřnění předsudků vůči ženám, které se projevují ve vztahu k sobě i k jiným ženám. Postava Tey podezírá Hedu, že je to mj. právě internalizovaná myzoginie, která má negativní vliv na její duševní zdraví. Ačkoliv tento pojem v Ibsenově době pochopitelně neexistoval, samotný princip je v jeho HEDĚ GABLEROVÉ přítomný a projevuje se nejvýrazněji ve vztahu Tee. Heda opovrhuje jejím vzhledem: „křehká bytost s hezkým obličejem a měkkými rysy, bohaté, vlnité, světle žluté vlasy”. Tea je také o pár let mladší než Heda.
Přes všechna přání popřít svoje ženství zrazuje Hedu její tělo i smýšlení, respektive internalizované konvence – strach ze skandálu nakonec zabrání opravdovému vzepření se veřejnému mínění. Nakonec jí zůstává jen jediný způsob vzdoru, čin sebedestrukce, smutná parodie vytouženého sebeurčení.
Většinové dobové ohlasy veřejnosti i kritiky na hru byly negativní, postava Hedy byla považována za bizarní, chladné monstrum v podobě ženy, kterému nikdo nerozumí, nedokáže se s ním ztotožnit a nevidí v něm jakoukoliv podobnost se skutečnými lidmi. Ibsen byl obviňován, že mu jde pouze o vyvolání senzace a postavy ve hře jsou příliš abstraktní, v jádru chladné nebo dokonce mrtvé. Norský kritik Henrik Jæger se jako jeden z mála textu zastal: „V Hedě se tak mísí velikost a malichernost. Že nepatří ani do pekla, ani do nebe, ale na zem. Ona není ani zrůda, ani světice… je to prostě tragická postava, která ničí neharmonický a nesmiřitelný boj v její vlastní povaze. Tragédie není v dnešní době příliš populární. Lidé nechtějí vidět tragédii na jevišti. Proto je hra přirozeně odporná, zavrženíhodná a nemorální.“
HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO
Ačkoliv je Heda vdaná za Jorgena Tesmana, Ibsen nazval hru HEDA GABLEROVÁ, nikoliv HEDA TESMANOVÁ. Heda je i po sňatku více dcerou svého otce než ženou svého manžela. Podobně významotvorný je i název adaptace Niny Segal. Slovo shooting odkazuje v angličtině jak ke střelbě, tak k filmovému natáčení. V češtině nemáme adekvátně mnohoznačné synonymum a jedna z variant, jak evokovat jistou míru nebezpečí a zároveň filmové prostředí může být slovo naostro. Heda Niny Segal je americká herečka současné doby, která ovšem stále řeší dilema, zda a jakým způsobem se vzepřít toxickému prostředí. Segal nechává svou hrdinku vykonávat povolání založené na předstírání, a navíc ji umístí do cizí země, doslova i metaforicky. Heda neví, co se od ní jako od herečky bude chtít, nemá k dispozici scénář a není si jistá, zda a jak moc se skutečnost prolíná do natáčené fikce. Neustále ale ze všech stran slyší požadavek: Řekni pravdu!
Nejvíce o pravdivost sdělení usiluje manipulativní a ambiciózní režisér Henrik, jemuž v podstatě podléhá celý štáb. Henrik je postava, která nese odkaz Ibsenova dramatu, zároveň ovšem podporuje rovinu adaptace: dozvídáme se totiž, že Henrik se v průběhu natáčení sám obsadí do role JUDr. Bracka, přitom ale neustále zastává i roli režiséra. V Ibsenovi Brack jediný ví, že zbraň, kterou se zastřelil Ejlert, dostal od Hedy, a s touto informací Hedu vydírá. To se propisuje i k Segal, kde podobně Hedu vydírá Henrik. Ovšem nejen jako postava postavu v natáčeném filmu, ale i jako režisér herečku na place. Ani samotné jméno režiséra, Henrik, totožné se jménem Ibsenovým, není jistě vybráno náhodně. Segal tím jen podporuje prolínání vrstev fikcí a realit, v nichž se postava Hedy (a potažmo i publikum) snaží zorientovat.
Zdroje:
bakalářská práce Komparace a analýza Hedy Gablerové Henrika Ibsena a její aktualizované verze z Divadla Petra Bezruče (autorka práce: Tereza Vaščáková)
bulletin činohry Slovenského národného divadla k inscenaci HEDDA GABLEROVÁ uvedené v roce 2018 (autor bulletinu: Daniel Majling)
program k inscenaci HEDA GABLEROVÁ uvedené v Činoherním klubu v roce 1996 (autoři programu: Vladimír Procházka a František Fröhlich)
příspěvek Patriarchy and Gender Performativity in Henrik Ibsen’s Hedda Gabler v Journal of Novel Applied Sciences (autorky práce: Afsaneh Lotfi Moghadam and Leila Baradaran Jamili)
Děkujeme Robertě Chrťanské za pomoc s rešeršemi.
Další články
