OSOBNOSTI / BŘEZEN
Petr Skoumal
7. března 1938 Praha – 28. září 2014
Byl český hudební skladatel, textař a klávesista. Od konce šedesátých let vystupoval s písničkářem Janem Vodňanským. Byl autorem scénické hudby k divadelním a televizním inscenacím, večerníčkům a k desítkám filmů (např. Jára Cimrman ležící, spící). Věnoval se také oceňované tvorbě písniček pro děti i vlastní sólové dráze.
Od roku 1966 pracoval v Činoherním klubu, kde byl režisérem a hudebním dramaturgem. Především zde však vyvrcholila jeho spolupráce s Janem Vodňanským. Hráli spolu sice již dříve v Redutě, Ateliéru a Divadle hudby, ale vrcholem jejich společné tvorby byly scénické koláže parodických scének, básní a písniček právě v Činoherním klubu. První z nich vznikla v roce 1969 pod názvem S úsměvem idiota, o rok později pak následovaly Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota. Některé z textů reagovaly na tehdejší politickou situaci (např. píseň Maršálové se dotýká invaze vojsk v srpnu 1968), a proto se jejich autoři stali nepohodlnými.
Za normalizace (koncem roku 1973) byly jejich hry zakázány, Skoumal s Vodňanským museli z divadla odejít a bylo jim zakázáno i účinkování v televizi a rozhlase.
Ξ
Ξ
Jan Vodňanský
19. června 1941 Praha – 10. března 2021
byl spisovatel, herec, písničkář a lidový filosof. Jeho texty jsou plné osobitého absurdního a intelektuálního humoru. Věnoval se také tvorbě pro děti (např. verše v časopise Mateřídouška).
Ve stejné době se seznámil s hudebníkem Petrem Skoumalem, se kterým vytvořil na téměř 20 let autorskou dvojici. Vrcholem jejich tvorby byla jejich tři společná autorská představení v Činoherním klubu s Táňou Fischerovou, Miloslavem Štibichem a Leošem Suchařípou na přelomu 60. a 70. let (S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota).
Ξ
3. března 1988 odešel mezi mráčky Libor Fára (autor původního loga ČK, plakátu 1965-1975, scénograf), výtvarník, grafik, typograf a jazzman.
Libor Fára. Tohoto nepřehlédnutelného člověka jsem léta potkával na refýži Vinohradské ulice, kde jsme oba bydleli. Nevěděl jsem, kdo to je. Až najednou u nás dělal plakáty, scénu i kostýmy. Jeho výtvarný styl skvěle kontroval našim nuancovaným kreacím. Určil někdy až strohý, ale stylově čistý prostor a neméně zajímavý kostým, ve kterém naše „mikroponory“ byly bezpečně jeho formou zajištěny. Jeho skvělé plakáty sdělovaly veřejnosti ve výstižné zkratce to, co se pak dvě hodiny před diváky předvádělo. Nebylo lehké Fárovu plakátovou nabídku vždycky naplnit. Léta jsem k němu chodil do ateliéru poslouchat jazz. Obdivoval jsem jeho humor a originální vidění všeho, co kolem nás bylo – ne každý jeho razanci unesl. Bylo pro mne úžasné být tolik let v jeho blízkosti.
In: Josef Abrhám Činoherní klub 1965-2005
(…)
Chci ještě dodat – a to řekne spíš Joska Skalník, který nastoupil potom – že mě hrozně potěšilo, když jsem viděla, jaký vztah má Činoherák de facto dodnes k Liborovi. Ač byl Fára velice komplikovaná, kontroverzní osoba, s ním nebylo lehké vyjít, tak přesto všechno vztahy zůstaly nadále pozitivní a platné. A tak také vznikla Pocta Liboru Fárovi v roce 95, kdy by se byl dožil sedmdesátých narozenin. Konala se právě jedině v Činoherním klubu. Musím říct, že to bylo nečekané, protože si nikdo jiný na něj nevzpomněl, ani pes neštěk′. A zaplať pánbůh, že se přidala Revolver Revue, kde ač mladí a neznalí celého Fárova díla udělali výstavu a video, knížky rozdávali, Jiří Stivín hrál… Profese byla vrcholově naplněna a přidal se navíc ještě etický prvek – přátelství. Ten večer se jmenoval Holandské zátiší, protože Libor měl nevšední větná a slovní spojení, třeba Holandské zátiší, což byla jeho preferovaná nápojová krmě. Velký rum a malé pivo. A vypadalo to velice dobře. (…)
In: Anna Fárová 21. 3. 2005, Činoherní klub 1965-2005.
Další články
