VIKTOR ZAVADIL: Vždycky si řeknu, ať se uklidním, že všechno přijde.
Právě s režisérem Jiřím Havelkou zkoušíme novou inscenaci HEDA GABLEROVÁ – NAOSTRO, kde hraješ postavu Jorgena. Co je zač? Jak bys ho představil divákům?
Jorgen je postava, kterou ztvárňuje norský herec, jehož skutečné jméno se za celou dobu inscenace nedozvíme. Ani jména dalších herců, pouze u členů štábu známe jejich skutečná jména. Už to je docela zajímavé. Nevědět, jak se člověk, kterého hraju, ve skutečnosti jmenuje. Tento herec byl najat, aby v nové filmové adaptaci Hedy Gablerové ztvárnil právě postavu Jorgena Tesmana. Postavu, kterou nikdy hrát nechtěl, s režisérem, u nějž si v duchu nejspíš tisíckrát řekl, že už s ním nikdy spolupracovat nebude. S partnerkou, kterou nezná, ale spoustu věcí o ní ví z bulváru. Prostě dream job. A vzhledem k tomu, že to není jeho první taková zkušenost, nezbývá mu než celé natáčení nějak přečkat. Ideálně se skleničkou v ruce.
Když jsme to obsazovali, shodli jsme se, že je Jorgen role pro tebe. Zároveň si Jorgen ve hře několikrát povzdechne, že je „vždycky až druhou volbou, manžel, ne milenec“ a že mu režisér Henrik nechtěl dát zajímavější roli. Jak to vnímáš ty? Myslel sis na jinou roli?
Tady je to takový vošajstlich, jak se říká (ale nevím, jak se píše). Celej život toužíte po roli, která je přesně pro vás a když ji dostanete, tak zjistíte, že je to vyhořelej týpek, kterej pro nikoho, ani v osobním ani v pracovním životě nebude number one. Tak co teď? Vnímali jste mě při obsazování jako tohodle Jorgena? Protože pokud ano, tak je asi čas na terapii. I když ten je asi vždycky, že…
Na druhou stranu Jorgen oplývá břitkým humorem a díky svému vyhoření a jakési empatické otupělosti taky minimem hranic v mezilidských vztazích. Není snad hranice, kterou by nepřekročil, protože prostě není hranice. Tahle takzvaná barvička postavy mě moc baví. Přináší lehkost. A pokud se mi podaří ještě i předat zmar z toho, že se vám v životě nevede nic tak, jak byste si přáli, tak je Jorgen ideální postava. Takže – vnímali jste mě při obsazování tedy spíše jako tohodle Jorgena? Nebojte se upřímnosti, žádná odpověď není správně. 🙂
A samozřejmě – nevím tedy jestli to mají mí herečtí kamarádi stejně – ale opět jsem při zkoušení dospěl do stavu, kdy mám pocit, že každá jiná postava by mi slušela víc a že bych rozhodně věděl líp co s ní než s tou svojí. V pondělí se cítím víc na Ejlerta, v úterý na Henrika. Ve středu jsem se viděl jako Heda, ve čtvrtek jsem dokonce měl pocit, že by mi šla nejlíp pozice Irenky, která napovídá text, a v pátek jsem se po chvíli pozorování přistihl, že si myslím, že to, co dělá Jirka Havelka, je pro mě to pravý ořechový.
Jorgen je samozřejmě dobrá herecká příležitost. Děláš to krásně… 🙂
Na první čtené, když jste s Martou četli váš první dialog, poznamenala, že to je, jako když se spolu bavíte vy dva… Jaký máte vztah? A je, myslíš, výhoda pro tohle konkrétní zkoušení, že už se – i s ostatními herci – za posledních pár let většinou dobře znáte?
My se s Martou známe už roky. Konkrétně asi ty čtyři, co jsem v Činoherním klubu. A je pravda, že stylem humoru a tance si rozumíme. Dokonce jsem od ní odkoupil aloe vera polštářek s paměťovou pěnou, kvůli kterýmu jsem se v létě potom málem udusil, jakou jsem na něj měl alergii. A pak se traduje ještě jedna historka o dopolední návštěvě skvělé pražské čokoládovny, ucpané toaletě a nasrané obsluze. Zkrátka – Marta ve mně zabíjí stud z trapna a trapnosti. A to si myslím, že by lidé pro sebe měli dělat. A že to snad i my tady v klubu pro sebe dělat umíme. Je to pak výhoda pro každé zkoušení. Po letech na volné noze (vlastně byly jen tři a byly to všechno covidový roky) jsem zjistil, že jsem typ herce, který potřebuje budovat něco dlouhodobě. S objevováním, důvěrou, bezpečím a potenciálem hloubky.
Jak se ti zkouší s Jiřím? Jak si vede ve srovnání s dalšími režiséry, se kterými máš za poslední dobu zkušenosti?
Pro pana Jiřího je to jedna z prvních zkušeností s činoherním divadlem, jak sám podotknul. Má zkušenost hlavně z inscenací alternativního ražení, takových těch, kde lidi něco jiného říkají a něco jiného dělají, popřípadě za ně mluví rovnou židle nebo váza. A musím říct, že jsme se v souboru shodli, že si vede dobře. Správně bazíruje na znalosti textu, dokonce nám i občas říká, kdo odkud má přijít. Sice už často nezmíní, kam má kdo odejít, ale jsme teprve za půlkou zkoušení…
Ale abych odpověděl i vážně – na zkoušení s ním jsem se těšil. Vůbec jsme se neznali, já viděl pouze INDIÁNA V OHROŽENÍ v brněnském Hadivadle a možná něco z Vosto5 na Divadelní Floře v Olomouci, ale to jsem taky nemusel být střízlivý, takže nevím. Pak jsme se potkali na premiéře v jednom divadle, seznámili se a zvládli více než půl hodiny konverzovat na téma chutnost zdejšího rautu. To mě přesvědčilo o tom, že s Jiřím umíme téma takzvaně vytěžit, takže když jsem se pak dozvěděl, že budeme zkoušet u nás s ním, měl jsem radost.
V současnosti hraješ v Činoherním klubu v pěti dalších titulech – kterou inscenaci a roli v ní máš nejraději?
Pět jo? Když jsem nastupoval a projížděl webové profily svých hereckých kamarádů, tak jsem si u Marty nebo Sandry, které tam měly taky asi pět titulů v té době, říkal – tyjo. Jaký to asi bude až tam budu mít stejně zářezů jako ony? To už budu velkej. A pár měsíců uběhlo, ty mi tady říkáš pět a já si vůbec velkej nepřipadám.
Nejradši mám zatím furt BABYBOOM. Ten jazyk toho celýho. Ta vtipně tragická poetika, kdy muž je na záchodě v podstatě znásilněn zdravotní sestřičkou, zatímco čeká na narození svého nechtěného potomka, a vedle něj slavná herečka dokáže svůj porod odkládat argumenty o dětských vousech jen proto, že se bojí toho okamžiku, až se jí změní život. Ale snažím se mít všechny inscenace stejně rád. I ty, který třeba rád nemám. Jsem zvědavej, kam zapluje HEDA, ale už teď tuším, že ji rád mít budu.
Poprvé ses ocitl v Činoherním klubu v MACBETHOVI. Pokud si dobře vzpomínám, tak jste se s Martinem Fingerem a Ondřejem Sokolem setkali na natáčení seriálu ČT DEVADESÁTKY. Jak nabídka přišla? A pomyslel sis někdy předtím na Činoherní klub?
Já jsem si na Činoherní klub poprvé pomyslel v roce 2015, kdy jsme pomalu končili JAMU a já psal email do asi tří pražských divadel, že rozhodně jenom tohle jejich divadlo je pro mě to pravé a že ať se přijdou podívat na náš zájezd do DISKU a pak mi dají práci. Odnikud se neozvali, jen z Činoherního klubu mi napsala Romanka Fraňková (tajemnice), že email s radostí přeposílá panu řediteli. Jestli přišel, nebo nepřišel, to nevím, ale skončil jsem pak na Kladně.
Tam jsem to měl rád, ale znáte Kladno. To město vyloženě nedokáže žít bez toho, aniž by každých 5 let totálně nepřekopalo vedení divadla a tím neznejistilo soubor. Do toho jsem měl velkou nabídku na natáčení. Tak jsem velkopansky podal výpověď, řekl k celé situaci své a práskl dveřmi. Začal covid. Žádný slibovaný natáčení nikdy neproběhlo.
Někdy v té době, v pauze mezi covidovými uzávěrami a s neuvěřitelným účesem na hlavě jsme točili s Martinem a Ondrou ty DEVADESÁTKY. Já tak na ty dva koukal a, protože Martin v té době přebíral umělecké šéfování, tak jsem si řekl, že zkusím Činoherní klub podruhé. Věděl jsem, že tajemnice je spolehlivá, tak jsem napsal něco ve smyslu, že vím, že všechna divadla jsou zavřená, ale že kdyby do toho zavřenýho divadla potřebovali herce, tak že já můžu. Romanka to opět s radostí přeposlala a tentokrát, 10. května, přesně na moje narozeniny, mi volal Martin Finger, že by pro mě měl nějakou roli v MACBETHOVI, ale že ještě neví jakou. Já jsem měl ohromnou radost. Asi největší ve svým životě, protože mě o tejden později odvezli do nemocnice se zánětem mozkových blan. Od té doby se už radši moc neraduju.
Ale na tohle myslím velmi rád. Že když mám pocit, že nic nejde a že potřebuju víc a líp a okamžitě, tak si vzpomenu, jak byly časy, kdy jsem si říkal, že by bylo skvělý, si tu někdy zahrát. A pak byly časy, kdy jsem si říkal, že by bylo skvělý, kdyby těch inscenací bylo někdy víc. Takže si pak řeknu, ať se uklidním, že všechno přijde. Když si člověk správně přeje a něco pro to udělá. Třeba napíše i dvakrát stejnej email.
Hraješ i ve filmech a v televizi. K čemu tě to táhne víc? Co máš rád na divadle?
Vždycky mě to táhne víc k tomu, kde mi to víc jde a kde mám větší úspěchy. Logicky. Nebo taky tam, kde se mi nedostává příležitostí. Tak tam mě vždycky srdce táhne a v ten moment miluju kameru, i když nic netočím, nebo miluju divadlo, i když nic nezkouším. A pak stejně dojdu k tomu, že mám rád hraní jako takový. A hlavně, aby bylo kde a co.
A v tom mi je právě náš klub blízký a vyhovující. Že když jsou dobrý podmínky, tak můžete docílit fúze hraní před kamerou a na divadle. Detail, na kterém postavíte svůj výkon na kameře, tady můžete mít kdykoli se vám zachce. A zároveň cítit blízkost lidí, kteří sledováním toho všeho vytváří nádhernou energii. Tu pozornost, která by se kolikrát dala krájet. A vy víte, že ji máte plně v moci, tu jejich pozornost. A je strašná zodpovědnost s ní dobře naložit. Mám rád obojí, ale jen u nás může herec hrát myšlenkou podobně efektně jako na kameře.
Máš nějaký typ role, kterou by sis chtěl zahrát, nebo přímo vysněnou roli?
Samozřejmě, že ty hlavní. Titulní. Dramatický a komický zároveň. Akční. Milovníky. Ale to je asi teď pod vlivem zkoušení toho Jorgena, kterej by chtěl to samý.
Nebo Jorgena hraju právě proto, že ho mám v povaze? To by mě prostě zajímalo, jak tohle je… A chci bejt jako Jorgen?
Ale vždycky je asi pro mě nejdůležitější, aby ta role byla dobře napsaná. Aby jí autor věnoval dostatečnou pozornost a nebyla mu jen do počtu. Jen proto aby posunula příběh, ale aby přinesla vlastní příběh.
DĚKUJEME ZA ROZHOVOR
Další články
