VZNIK TVŮRČÍ SKUPINY
„Co z nás bude, to už dávno jsme.“
Josef Topol (Kočka na kolejích)
Na podzim 1964 předstoupil M. Hercík* před veřejnost s některými změnami uvnitř Státního divadelního studia – instituce, připravující živnou půdu těm „divadlům malých forem“, jež překonala, slovy Hercíka, „první hledačskou etapu vývoje“, nebo jinými slovy, jež překonala profesionalizací svých složek sebe sama. Mezi soubory, které měly na prahu divadelní sezóny 1964-65 pod záštitou SDS spatřit světlo světa, ohlásil Hercík i „experimentální skupinu při divadle Paravan“, která se bude pokoušet o „progresivní komorní činohru založenou zejména na výrazných hereckých projevech“. V první oficiální zprávě o zatím neexistujícím a nepojmenovaném „Činoherním klubu“ se ještě pravilo, že nová skupina zahájí činnost v prosinci t.r. Smočkovou hrou Piknik, a že v jejím čele bude stát J. Vostrý.
Dnes, kdy se již Činoherní klub svým tvůrčím rukopisem vepsal do našeho povědomí zcela přesnými a nezaměnitelnými konturami, se nám může jevit jeho sousedství s takovými divadly jako je Semafor či Černé divadlo přinejmenším nepřiměřené. Vraťme se však o několik let nazpět, do konce let padesátých, a povšimněme si jedné zvláštnosti, jež vznik „divadel malých forem“ charakterizuje: „Na počátku těchto scének nebylo dané a hotové divadlo jako instituce… Na počátku byl názor a subjektivní potřeba tento názor sdělovat. Teprve z tohoto bodu, z programu a obsahu, se hledaly prostředky k realizaci, od souboru až po licenci, peníze a divadelní sál.
Divadlo vzniklo ne z možnosti či povinnosti hrát, ale z vnitřní nutnosti.
(…)
In: František Knopp: Činoherní klub 1965-1968; (první kapitola diplomové práce – FFUK, Katedra dějin a teorie divadla, 1969)
Ξ
*Miloš Hercík (1929-1991) studoval dramaturgii a divadelní vědu na DAMU. Vedle organizačních schopnosti vynikal jemným divadelním citem pro talentované lidi, svobodomyslností a velkorysostí. Na troskách Státního zájezdového divadla (dříve Vesnické) pomohl ke vzniku Státní divadelního studia, jehož ředitelem se stal za odměnu, že zlikvidoval Vesnické, (to byl úkol, při kterém šlo opravdu málem o život. Po okupaci v srpnu 1968 odmítl uznat oprávněnost vstupu cizích vojsk na naše území a 1972 byl odvolán z místa ředitele SDS. V Klicperově divadle v Kobylisích se mu před koncem 70. let podařilo prosadit (částečně) nové nastudování Smočkova Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho.
Ξ
Při pohledu na zcela prázdné jeviště našeho divadla se mě zmocňuje zvláštní, fascinující vědomí. Vidím v duchu celý ten objem čtyřiceti let; jako by se zhustil do zvláštní kvintesence zejména toho nejlepšího, co kdy vzniklo a odehrávalo se v tomto malém prostoru a sloučilo se teď v jedinou zhmotnělou kvalitu, jakýsi jednotný oblak, jeden souzvuk všech těch báječných tvůrců, kteří vtiskli v průběhu čtyřiceti let nevyvanutelný punc celému prostoru, snad navždy. Jeviště totiž, to ohnisko stvořené pro postižení alespoň zlomku lidského dění, v souhře všech, má sílu a moc vytrhnout nás v hledišti alespoň na chvíli z utlumené rutiny našeho bytí a dát pocítit podstatu obnaženého života. Představa bleskurychlého spádu všech inscenací za těch čtyřicet let vytvořila v mé mysli nepředstavitelný tanec výjevů v zběsilém tempu času; ten dnes čtyřicetiletý objem veškeré energie všech, kteří kdy silou svého talentu vytvářeli mnohdy nezapomenutelné dění na tomto jevišti.
Ač různí, ale nanejvýš osobití, vtiskli, jak už bylo řečeno, pečeť celému divadlu a zároveň stylu zdůrazňujícímu vzájemnou spolupráci všech, zejména vyjadřování se režiséra přes herce; styl, který mnozí uznávají a vyhledávají v našem divadle dodnes. Napětím i smíchem prezentovat svoje chápání i svoji osobní zkušenost se sebou i s lidmi; to bylo a snad i je společným jmenovatelem všech zúčastněných; to ověřování si vlastního „já“ přes „já“ někoho jiného, přes hru, skutečný kontakt a souhru.
Zrození tohoto divadla před čtyřmi desítkami let nemá své kořeny ve vášnivé touze založit si vlastní divadlo. Je výsledkem šťastné náhody v příhodnou chvíli. Důležité je, že bylo vytvořeno z Ničeho Něco. A to vzbuzuje zvláštní pocit a vědomí. Je to pocit jistého práva na pokus. Ti, co byli na samém začátku, nenastoupili na již existující loď, ale tu loď si sami postavili. A to je podstata věci.
In: Ladislav Smoček (červenec 2005) / Činoherní klub 1965-2005.
Ξ
(…)
Sláva Činoherního klubu kulminovala doma i v zahraničí začátkem sedmdesátých let. To už jsem byl venku, s trochou slávy Činoherního klubu na svých bedrech, a tak jsem byl také často vyptáván na ten zázrak Činoherního klubu.
Moji divadelní známí nemohli pochopit, jak je možné, že různé inscenace, režírované různými špičkovými režiséry, o kterých často už něco věděli, a tudíž znali jejich různost, vykazují jednotný herecký styl a souhru. Vždyť přece kam až divadelní paměť sahá, vždy to bylo tak, že se prosadila jedna tvůrčí (zpravidla režisérská) osobnost a potom teprve kolektiv: Stanislavskij, Reinhardt, Trevor Nunn, Otomar Krejča, Peter Hall, K.H. Hilar, E. F. Burian; tedy model osvícených tyranů, kteří kolem sebe posbírali jim odpovídající soubor víceméně podřízených spolupracovníků.
V Činoherním klubu pracovali Ladislav Smoček, Jan Kačer, Jiří Menzel, Evald Schorm, Jiří Krejčík, Jaroslav Vostrý. To bylo v prvních sezonách, kdy se nacházel i definoval i výrazný styl fenoménu Činoherní klub.
Takže pod palbou dotazů jsem za;
a) si tuto zvláštnost Činoherního klubu do hloubky uvědomil;
b) pokoušel se pro sebe sama na tuto otázku odpovědět;
c) odpovídal, že jsem scénograf a nikoli divadelní vědec.
Ti ať píšou.
Musím říct, že když jsem šel po 21 letech dolů po schodech do té díry, bar byl pořád na té staré straně a potom viděl Jiřku Třebickou na scéně, tak tam pořád něco z toho „Činoheráku“ zbylo. Taky jsem si vzpomněl na ty Angličany a Skandinávce, kteří jezdili do Prahy na Činoherní klub a pak mi říkali, že vůbec nepotřebovali, oproti jiným divadlům, překlad. Bezprostřední sugestivnost a samozřejmost hereckého výrazu, vazby řeči a pohybu jim vše pověděly.
Myslím si, že pozoruhodnost a tím myslím to, co se dost vágně nazývá styl, zaklíčil hned v prvních letech Činoherního klubu. Vlastně to byly dvě hlavní víceméně protichůdné tendence: na jedné straně Láďa Smoček, který přesně věděl, co chce a jaký styl chce, zjevil ho a zůstal mu věrný dodnes. Na straně druhé my přišedší s Janem Kačerem v čele, zpočátku tápající. Uprostřed Jarda Vostrý, ředitel a člověk, bez kterého by se Činoherní klub administrativně, organizačně, umělecky atd. nikdy nezrealizoval.
Nicméně poměrně brzy byl styl nalezen: bystrá ironie, humor, naléhavost podání, která nesnese pochyb. Ten přímý tah na bránu. To, co vypadá lehce, ale je za tím hodně dřiny a talentu. Když jsme se tam tehdy sešli, nikdo nás neznal.
(…)
Sebeironie, vzájemné shazování, bezprostřednost, která jde do hloubky. Neučesanost s těmi malými výbuchy pravdy. No a co ještě?
Činoherák byl fenomén výjimečný a vzácný. Já jsem si to uvědomil až v emigraci, když jsem se pokoušel něco podobného rekonstruovat. Nikde jinde se to nepovedlo. Právě tady vidím velkou díru české divadelní kritiky. Vlastně to nikdo přesně nepojmenoval.
Asi je to nepolapitelné. Tedy, bylo nepolapitelné.
In: Luboš Hrůza, Činoherní čtení 2010
Další články
