OSOBNOSTI / LEDEN
„Být umělcem vnímání a vnímavosti“
JAROSLAV VOSTRÝ
(24. ledna 1931)
je český dramatik, divadelní teoretik, historik, režisér, dramaturg, publicista a kritik, divadelní organizátor a pedagog. S Ladislavem Smočkem vytvořil Činoherní klub. Stal se prvním uměleckým šéfem, byl dramaturgem a režisérem až do donuceného vyhazovu z ČK v roce 1972. Po roce 1989 se vrátil do ČK. Osamostatnil ČK od Divadla na Vinohradech. V roce 1993 předal funkci ředitele a uměleckého šéfa Vladimíru Strniskovi. Stal se rektorem AMU v Praze.
(…)
Ukázala se mimo jiné velmi důležitá věc; že máme společný, specifický smysl pro vnímání komična v životě kolem nás a věru netýká se to jen, ba vůbec ne, divadelních komedií, ale lidí a věcí kolem nás. Onen specifický smysl pro naše velmi příbuzné, specifické komično, byla vlastně rozhodující živá voda naší vzájemnosti, domnívám se, našeho hodně společného chápání dalších podstatných aspektů života vůbec. Dnes je zcela zřejmé, že onen tehdejší vzájemný záblesk v našich myslích, právě ten, dal vznik budoucnosti. A ta začala několika společnými, i když ne vždy uskutečněnými projekty, které byly zamítnuty shora, už na škole. Onen moment determinoval a určil hlavně, jak se ukázalo, budoucnost tehdy velmi vzdálenou a dnes poměrně veřejně známou, o které jsme tehdy pochopitelně nemohli mít to nejmenší tušení. (…)
In: Ladislav Smoček, Přátelství, které po letech vedlo ke vzniku jednoho divadla, bylo počato onoho dne na schodech vsedě,
Sborník: Pane profesore uděláme vám scénu, 2021.
„Tak jsme se v divadélku Ve Smečkách nakonec octli sami. Budiž řečeno, že to nijak nenarušilo mé přátelství s ušlechtilým ironikem Pickem: J. R. nikdy necítil vůči Činohernímu klubu žádnou zatrpklost a nechyběl na žádné naší premiéře. Byly to právě vstřícnost Miloše Hercíka a nabídka J. R. Picka, které způsobily, že jsme nakonec mohli založit Činoherní klub. Jeho vznik tak byl od počátku vázán nikoli na nějaký formulovaný program či – jak by se dneska řeklo – koncepci, ale na osoby: na osoby, které se byly schopny bez dlouhých diskusí domluvit, protože se znaly a věděly, že je spojuje v nejdůležitějších věcech společné cítění.“
In: Jaroslav Vostrý: Činoherní klub 1965-1972 – Dramaturgie v praxi.
„Jde nám o vyzkoušení tvůrčích hereckých postupů, nechceme být divadlem, kterému říkáme autorsko-dramaturgické ani režisérské. Nemáme stálý soubor – zatím jsme tři režiséři L. Smoček a J. Kačer a já – a jednotlivé inscenace chceme obsazovat herci různých divadel nikoli tak, aby herec odpovídal typu postavy, ale takovými, kteří dávají předpoklady pro umělecké zkoumání dané postavy. Jde nám o maximální míru hereckého tvůrčího přístupu k roli“.
In: Rozhovor s Jaroslavem Vostrým, Co je to Činoherní klub, Večerní Praha 1965.
Ξ
VÁCLAV KOTVA
(20. ledna 1922 – 3. listopadu 2004)
Se stal členem Činoherního klubu 1. ledna 1966. Byl obsazen ve 24. inscenacích. V roce 1992 byl naposledy obsazen do inscenace Václav Kliment Klicpera Hadrián z Římsů / postava Jehoň, v režii Ivo Krobota.
Měl jsem jeho herectví rád. Byl to originální i vzhledově zajímavý člověk s velkým citem pro civilnost a expresní nadsázku zároveň. Byl nezaměnitelný. Měl drápek – uměl zasáhnout. Až zamrazilo, a měl udivený výraz – až odzbrojilo
In: Josef Abrhám Činoherní klub 1965 – 2005.
Ξ
JIŘÍ ZAHAJSKÝ
( 19. ledna 1939 – 19. července 2007)
Byl členem Divadla za branou, po jeho nechutném zrušení byl společně s Libuší Šafránkou přijat do souboru Činoherního klubu 1.10. 1972. Hrál ve 28 inscenacích.
Jiří Zahajský. Na DAMU jsme kamarádili – byl o rok výš u profesora Vejražky. Pak jsem za něj převzal role ve Vinohradském divadle, když odešel na vojnu do AUSu. Potom k nám přišel od Krejči. Byl jsem rád, že si spolu konečně zahrajeme. Oba jsme věčně napodobovali Vlastu Buriana, i na jevišti, když to šlo… Neuvěřitelně modré oči a nádherný hluboký hlas. A zvláštní cudnost – v tragédii i komedii. Bavilo mne se s ním na jevišti i soukromě setkávat. Na klavír mu musím vždycky zahrát melodii z filmu „Ostrov“.
In: Josef Abrhám Činoherní klub 1965 – 2005.
Vždycky jsem chtěl do Činoheráku, ale nějak nebyla směrná čísla nebo ještě mě tady nebylo potřeba a tak mě zatím na pět let zaskočilo Divadlo na Vinohradech a potom na pět let Krejčovo Divadlo za branou. Byly dobré zkušenosti. U Krejči člověk vyšel na jeviště, ještě se nenadechl a už to bylo špatně… A pak se to najednou povedlo. Stál jsem u barového pultu a přišel za mnou Leoš Suchařípa: „Vykašli se už na tu svoji důstojnost. Tamhle je Jarda, řekni mu, že chceš jít do angažmá. On tě vezme.“ Šel jsem za Jardou Vostrým a říkám mu: „Jardo,“ a on: „Jo, já tě vezmu.“
Činoherní klub pro mě znamenal všechno. A co pro mě znamená nyní? Všechno už ne. Už je to jiné divadlo. Jsou tu jiní lidé, úplně nové tváře. A tak to má být. Ať si každý divadlo utváří k obrazu svému. My jsme tu možnost měli. Spojovalo nás přátelství a zároveň potřeba tvořit. Stále jsme chodili na zkoušky, radili jeden druhému… Bylo to všeobjímající.
Měl jsem kliku, že jsem hrál různé charaktery. Od Pikniku, přes Vychovatele, Čechovovy hry, Mahenova Chrousta, s Čépou jsme hráli Vampilova. Báječně se zkouší s Láďou Smočkem, na něj nedám dopustit. (…)
In: Jiří Zahajský Činoherní klub 1965-2005.
Další články
