ZIMOMŘIVÁ
Tak jako každou zimu se opět zamýšlím nad možnostmi tepelných zdrojů. Energie jsou dražší a dražší a já se ptám – nedá se to vyřešit i jinak? Odstěhovat se do teplých krajů je sice fajn, ale asi bych musela nejíst od září až do Vánoc, abych to zvládla zaplatit. Asi by mě to stálo místo v divadle a rozhodně bych natočila maximálně tak pivo spálenýmu turistovi v plážovým baru. Nehledě na to, že OSPOD by asi taky neměl radost, kdyby moje dítě místo jedniček ve škole sbíralo chaluhy na pláži.
Další možnost je pustit si horský sluníčko, pozdravit nahlas solárko a pak se zabalit do všech přikrývek, co máme doma. A poslední, v poměru k ostatním možnostem výhodnější, je přímotop lidský. Najít si dostatečně dobrýho kamaráda, který tu a tam pomůže s ohřevem… Nemusí se tam přikládat jako do kotle a může to být o dost zábavnější.
Jenže kromě sebevědomí to chce i notnou dávku odvahy vyjít ze svý komfortní zóny a porozhlédnout se okolo. Takže jsem si založila Tinder. Spoustu lidí tvrdí, že tak našli svého životního partnera. Já jsem po 15 minutách scrollování chlapských obličejů zjistila, že nedokážu nad lidmi přemýšlet jako nad zbožím a že stejně jako dobrý boty i toho kluka si potřebuju prvně ošahat. Tinder jsem smazala a řekla si, že to přece musí jít i normálně.
Tak jsem šla na rande. Čas a místo bylo domluvený, mělo to být takový jako neformální pivo. Po 45 minutách převlíkání a česání nesmyslů na hlavě jsem usoudila, že obyčejný černý šaty a vlasy v drdolu budou stačit. Navoněla jsem se strašně drahým parfémem, kterej mi prvních 15 minut způsobuje akutní sennou rýmu. Když jsem se konečně dopčíkala ke kabátu, vypadala jsem, jako bych ryla nosem po šmirgl papíru. Nevadí. Nedbalá elegance a přirozenost je teď v kurzu. Vyšla jsem slavnostně před barák, přemítajíc si v hlavě témata ke small talkům. Někde jsem četla, že je důležitý po tom partnerovi vždycky opakovat jeho poslední slova:
On: „Víš, Sandro, dneska jsem spal jen dvě hodiny.“
Já: „Dvě hodiny, mmmm.“
On: „Jsem rád, že jsem dorazil.“
Já: „Dorazil.“
On: „Jak se máš?“
Já: „Máš.“
Došlo mi, že tohle asi není úplně pro mě a že zvolím zlatou střední a moji osvědčenou cestu. Budu vtipná a hezká a nepřeženu to s vínem. Nedávno jsem se jednoho mladýho sommeliéra ptala, jaký víno má rád a že je super, jak vytříbený chutě má, a úplně mu zatajila, že jsem hodinu předtím s kamarádkou vylemtala frankovku za kilo.
No, ale já konečně zahnala v hlavě pochybnosti a stála před smluveným místem.
Po 10 minutách jsem se lehounce připomněla, že už tu čekám a jestli třeba není náhodou na cestě. Přišla mi odpověď: „Dám jedno a jedu.“
„A kam?“ A byla jsem si stoprocentně jistá, že nonšalantně odpoví: „Za tebou, přece.“ Místo toho mi po dalších zmrzlých 10 minutách přišlo: „Domů.“
A pak už ticho po pěšině.
Tak jsem se na tom podpatku otočila a šla. Domů. Tam jsem se zkusila zamyslet, co se za tak krátkou chvíli stihlo pokazit, ale vzhledem k tomu, že to přemýšlení dost trvá a stojí ještě víc, tak jsem se rozhodla to dál neřešit.
Příště prostě nepřijdu já.
Anebo moment… jasně, že přijdu, jinak bych neměla, co psát.
Další články
